Angeliky vánoční deník (2018), 4. část

Po 24. 12. Pohádky a svetr Vintersol

Trošku jsem se pohrabala v blogu a našla svůj článek Seznam českých pohádek, kde jsem se snažila vypsat všechny české pohádky, které byly v posledních letech na Vánoce. V jiném seznamu zase mám 21 nejhezčích pohádek. 

Napadlo mě, že alespoň některé z nich si o těchto Vánocích pustím. Nebo vyberu něco pěkného ze své stránky s Recenzemi filmů. Občas něco z toho jde najít na youtube. Když nám nejde televize, nic moc jiného mi stejně nezbývá. A kvůli rýmě a kašli mám mizernou náladu, tak hledám, čím si ji spravit.

Včera jsem na poslední chvíli upletla a vyprala vzorek z Loch Lomondu na čtyřkách jehlicích. Dneska jsem si spočítala, že na deset centimetrů mi vychází 16 ok místo devatenácti, a tak jsem se pustila do přepočítávání, kolik že ok to mám vlastně nahodit. Nejspíš jsem při tom něco zmatlala, protože ve středu (26. 12.) budu bojovat se vzorkem u krku, který mi nevychází. Ale dnes jsem si jenom šťastně pletla. Svetřík Vintersol od Jennifer Steingass pletu v rámci KALu s Upletusi.

Protože mám rýmu, jsem unavená a otrávená (a jak tak koukám, navíc se opakuju!). Nebaví mě v podstatě nic, ani to sledování pohádek. Začala jsem si – ne úplně systematicky – pouštět ty, které buď považuji za nejlepší (čtyři až pět hvězdiček v mých recenzích), nebo ty z minulých let, u kterých jsem si ještě nenapsala, o čem jsou (ano, vzletně tomu říkám recenze, ale spíš je to krátká zmínka o tom, zda si to mám ještě někdy pustit). Třeba Až po uši v mechu (***) byla překvapivě skvělá loutková pohádka. Zato Domovoje (*) jsem ohodnotila jako děsivého. Text byl v pořádku, ale obrázky/film byl hnusný. A nejvíc konec – po zemi se kutálelo klubíčko a pak záběr na někoho, kdo má v oku zapíchnutou pletací jehlici. Odporné!

Pustila jsem si třeba svého oblíbeného Kocoura v botách, toho německého z roku 2009, kterému jsem dala čtyři hvězdičky a psala o něm zde. K nejlepším pohádkám rozhodně patří O hlúpej žene (*****) z roku 1996, o které jsem psala zde. Navíc v ní hraje Zuzana Tlučková, kterou jsem si oblíbila v seriálu Susedia. Jak ta se umí tvářit! Jako by opravdu ani do pěti počítat neuměla.

Další senzační pohádka je Princezna Nevěsta (*****), u které se musím smát, i když ji znám už málem zpaměti. A zrovna tak je úžasná Zakletá Ella. 

Ale ne, všechny jsem je neviděla dneska, jenom už přesně nevím kdy. ;-))

Dárečky byly fajn, kapřík taky a na stromečku, který jsme letos ozdobili dozlatova, jsou jak kolekce, tak pravé svíčky (u nás klasika). Udělali jsme tradiční fotku při zapalování svíček a pak při rozdávání dárků. A taky při rozbalování. Akorát prskavky letos nebyly. Máme jen nějaké vhodné na ven. No, myslím, že i ty v předchozích letech bylo vhodné zapalovat jen venku, ale tehdy to na nich ještě nepsali. A taky jsem letos nešla na půlnoční. :-(

Út 25. 12. Pohádky

Protože nám zlobí televize, pouštíme si v iVysílání Kouzelníka Žito. Je to docela dobrá pohádka. Dala jsem jí tři hvězdičky a napsala o ní recenzi zde. A ještě jsem se dívala na Řachandu.

V průběhu tohoto týdne jsem sesmolila jenom čtyři ubohé článečky:

• Recenze na pohádky 2018,
• Recenze na pohádky 2017,
• Recenze na některé pohádky 2016,
• Recenze na některé pohádky 2015 a 2014.

Jsem nachlazená (asi) a nemám vůbec žádnou energii. A štve mě, že dneska nemůžu na ples. Ona je to spíš jen taková trapná tancovačka, ale stejně to mám ráda. Možná o to radši. A navíc se tam vždycky potkám s většinou naší party.

St 26. 12. Stále pohádky

Pořád mi není nic moc. I když denně vypiju nejmíň dva litry čaje, nebo horké vody (prý není dobré pít kofein, když má člověk kašel, a tein v čaji je to samé), pořád je mi zima na ruce a nohy. Užívám Mucosolvan, echinaceu (na podporu imunity) a cukr v podobě Oscillococcinum (kritických článků k tomuto homeopatickému léku je plný internet a asi jim i věřím).

Koukám na pohádky a pletu Vintersol. Líbila se mi pohádka Zázračný nos (recenze ve výše uvedených článcích 2016) a taky druhá nová česká pohádka O zakletém králi a odvážném Martinovi. Dala jsem jí tři hvězdičky jako Zázračnému nosu a napsala o ní recenzi zde.

Čt 27. 12. Pletení svetříku Vintersol
Chvilku jsem četla první díl ovcí (recenze již brzy).

Sedlo svetru Vintersol

Dneska jsem pletla na svetříku tři barvy najednou v jedné řadě. Bylo to docela náročné. Nevěděla jsem moc jak je držet a střídat. Naštěstí toho byly jenom dvě řady za celý vzor. Těším se, až bude sedlo hotové a budu si ho moci vyzkoušet. Jsem dost napnutá, jestli mi padne. Snad mi nebude velké. Že by mi mohlo být malé, to nevypadá.

Pustila jsem si pohádku Kdyby byly ryby. Myslela jsem, že je to ujetost, kde má království zdědit kapr, když se princ včas neožení. Ale nebylo to ono. Naopak to byla celkem legrace. Recenzi jsem psala zde.

Rodiče šli na pochod a já tvrdnu doma. Svítí sluníčko a vypadá to, že venku musí být krásně. A já mám rýmu a studený nohy a ruce. A to celé dny piju horký čaj. Už poněkolikáté si říkám, že projdu všechny doručené e-maily, ale nějak se mi nechce. Jsou to odpovědi na rozeslané PF 2019. Udělaly mi radost, ale zároveň z nich na mě dýchá moje dřívější Já. Proč mi připadá, že moje dřívější Já bylo úspěšnější a šťastnější?

Možná proto, že si to dost dobře nepamatuju. A nechce se mi listovat v denících, abych se ujistila, že mě tenkrát sice trápily úplně jiné věci, ale stejně moc (nebo možná i víc) než teď. Proč se člověk pořád něčím trápí?

Pá 28. 12. Nahozen nový (překvapivý) projekt
Celý den koukám na pohádky a pletu Vintersol (viz můj článek zde). Abych si zlepšila náladu, pustila jsem si Nejlepší přítel, Krásná Locika a Anděl Páně 2 (moje recenze najdete zde).

Krásná Locika byla fajn. Bylo to něco trochu jiného než ta animovaná (s chameleonem), kterou mám ráda, ale líbila se mi.

Rádce: „Kdyby člověk jen věděl, proč mlčí. Neříká nic!“
Princ: „Já se nechci ženit!“
Král: „Říká.“
Královna: „Ale co!“

Večer mi přijde smska, že společný silvestr s přáteli se ruší. Prý bychom byli jen čtyři. Možná ani to ne, protože ještě pořád se necítím na to, abych se někde toulala.

Před půlnocí jsem nahodila na jeden zajímavý projekt, ale jsem trochu v rozpacích z toho, že na začátek se pro všechny velikosti má nahazovat stejný počet ok, resp. 57 cm. Co je to za míru? To nemají ani modelky v pase.

So 29. 12. Ovce a paličkování
Protože jsem – navzdory všem dobrým předsevzetím – šla spát zase pozdě, vstávám v deset. Výjimečně si místo zapnutí počítače čtu Glennkill, ovce vyšetřují. Je to super, ale pořád mi myšlenky utíkají někam jinam. Co všechno bych ještě během „prázdnin“ chtěla udělat. Proč nemám trochu realističtější plány? A proč vůbec pořád něco plánuju, když to stejně nakonec dopadne jinak? A možná i líp. Nebo hůř? A není to vlastně jedno, když se stejně velká část plánů zhatí? 

K obědu máme pečenou zeleninu (recept zde). Je super, mám ji ráda. Ještě k ní přikousnu nakládané chilli papričky v domnění, že by taky mohly zahánět bacily. Ale pálí nějak víc, než jsem si pamatovala.

Odpoledne zase chvíli čtu a pak neodolám a donesu si paličkování. No jo, fakt. Po tolika letech! Možná za to může včerejší sledování pohádky Anděl páně 2, kde vrchní krejčí (mistr Polívka) říkal, že další den mají přijít švadlenky včas, že budou paličkovat. Nevím, jestli toho dřív lidi uměli víc. Každopádně paličkování je nejsložitější ruční práce, co znám. Ne nutně nejzdlouhavější, to je podle mě vyšívání, ale stejně... Naučit se paličkovat není jen tak. I když to zase není nepřekonatelné. Aspoň myslím. 

Taky mi před pár dny na PF 2019 odpověděla moje tehdejší lektorka. Trochu se mi stýská a možná jsem příliš rychle vypila sklenku vína (raději bych sladší, s tím bych se na jazyku víc mazlila). Na herduli i paličky koukám trochu vyděšeně. Kdy že jsem je naposledy měla v ruce?

Dodávám si odvahy slovy: „To se nezapomíná.“ Ale jistá si tím nejsem. Jak jen to bylo? Srovnat paličky vedle sebe do stejné výšky... Plátno a prostina, jasně, názvy mám pořád v hlavě. Plátno vypadá jako tkané, ale většinou je hezčí to druhé. Nebo se to nejmenuje prostina?

No, hlavní je vzpomenout si, jak se to dělalo. ... Aha. Jedna ze dvou paliček se poslala vpravo, předtím se ale musely překřížit ty svislé. ... Vzpomněla jsem si a je to překrásné! Jenom to dlouho trvá, člověk se nad tím hrbí, vyžaduje to dostatek světla a taky se u toho musí sedět doma. 

Kočka vymyslela, že se jí bude krásně spát v mojí tašce na paličkování.  Večer jsem koukala na Harryho Pottera a Ohnivý pohár, televize kupodivu šla. A pak ještě na O Popelce trochu jinak (na youtube zde). Bylo to super. Opravdu trochu jiná Popelka, spíš hodnější než ta klasická, tedy ne ona, ale macecha a sestry. 

Ne 30. 12. Četba Glennkill – ovce vyšetřují

Dneska jsem nedělala nic zajímavého, než že jsem dočítala rozečtenou knihu. Děsně mě totiž zajímalo, jak to skončí. Ovečky George Glenna zajímá, kdo jim zabil pastýře. Mamka mi hned hlásí: „Vrahem je zahradník.“ S úsměvem odpovídám: „Leda pastýř. Ale ten to být nemůže, protože je obětí.“

Připadá mi, že se na mě lepí smůla. Tolik zrušených akcí během Vánoc. A ta rýma a kašel. Ne a ne se jich zbavit. A přitom skoro nikdy nebývám nemocná. A dneska zase blbla televize, když jsem se chtěla dívat na Krále zlodějů. Zrovna na něj. Taková skvělá pohádka. A ani ty ušatý koně nemůžu najít na Googlu v obrázcích (z Popelky 2015).

Občas si trochu hraju s kočkou. Už včera jsem si všimla, že je nějaká hodnější. Dřív to byla taková potvůrka kousavá a škrábavá, která nás s radostí lovila. Když jsme si s ní nechtěli hrát, stoupla si na zadní a skočila po nás. A zahryzla se třeba do kotníku. Nebo klidně do ruky. Myslela si, že jsme tu od toho, abychom si s ní hráli. Na co jinýho by lidi byli?

Vlastně jsem ráno trochu paličkovala. A když jsem se do toho začala dostávat, došla mi nit. Dvakrát jsem ji neúspěšně hledala po všech možných krabicích. Až na třetí pokus jsem byla úspěšná. Dokonce jsem si vzpomněla, jak ji správně namotat kolem paličky. A taky jsem si vzpomněla, jak mě tohle namotávání vždycky nebavilo. A kolik zabralo času.

Recenze na některé pohádky 2015 a 2014

Během Vánoc jsem si pustila několik starších pohádek. Buď proto, že se mi dříve líbily, nebo proto, že mě zajímalo, o čem jsou, nebo jenom tak k pletení. 

2015

Až po uši v mechu (***)

Na loutkové pohádky nebo divadla si moc nepotrpím, ale když má jen 26 minut, mohla bych ho zvládnout, myslela jsem si. A bylo to překvapivě super. Asi to není náhoda, že má na ČSFD 71 %. I když já mu dávám jenom tři hvězdičky, zase to nebyl kdoví jaký šlágr. Ale celkově pěkné. Rozhodně se to dá vidět. Je to příjemné, lehce poučné a milé. Taková má být pohádka. Režírovali Filip Pošivač a Barbora Valecká, scénář psala s nimi Iva Jestřábová. Na youtube najdete zde.

Příběh vypráví o lesních trncích Bertíkovi a Josefce, kteří se ve svém mechovišti starají o lesní podrost. Josefka šije klobouky parádivým muchomůrkám a Bertík zhasíná a rozsvěcí noční houby – lampy. Hlavní postavou je rusalka (dle oficiálního textu distributora hezká, ha ha ha), která neumí zpívat jako ostatní. A když kazí ranní vysílání, zakáží jí to. Rusalka se nejdřív toulá po okolí a zkouší tančit či bubnovat, ale nic není to pravé a nedává to jejímu životu smysl. Mimochodem parádně ji mluví Anna Polívková. Když zjistí, že po snědení „lampy“ zní její hlas líp, zrodí se jí v hlavě plán.

Korunní princ (****) 

Super pohádka s nápojem zapomnění. Režíroval Karel Janák. Na ČSFD má nyní o jedno procento víc než dřív, aktuálně 68 %. Má hodinu a půl a už jsem ji viděla několikrát. Pořád je to legrace. Hlavní postavou princ Jan (Patrik Děrgel), následník trůnu, a jeho mladší bratr princ Karel (Kryštof Hádek), který by ovšem rád získal trůn pro sebe. Pomoci mu s tím má jeho sluha Pakosta (Pavel Kříž). S jeho pomocí se vloupá do zakázané komnaty, získá kouzelné rekvizity, které tu po zlém čaroději Kruciatusovi (Josef Abrhám) zůstaly, a hodlá svého bratra zničit. Zabíjení mu ale připadá komplikované. Lepší bude, když se bratr ztratí v Zapovězeném lese, kde žije již zmiňovaný zlý čaroděj a každý, kdo tam vkročil beze stopy zmizel.

Princ Karel: „Pakosta, co přesně jsi dělal než jsi se stal mým sluhou?“
sluha Pakosta: „Zámečníka, pane, ale na volné noze.“
...
Princ Karel poté, co sluha paklíčem otevře dveře do zakázaného sklepa: „Pakosta, proč ty jsi u toho zámečnictví nezůstal?“

Princezna: „V den princezniny zletilosti se koná turnaj a jeho vítěz se stane princezniným ženichem.“
Honza: „A co když ho nemá ráda?“
Princezna: „Ne každá tradice je úplně promyšlená.“

Honza: „Tady mě to trochu brní.“
Zlý černokněžník: „To je v pořádku. Brnění musí brnět. Jinak by to nebylo brnění.“
Honza: „Děkuji a sbohem.“
Zlý černokněžník: „To neříkej. Sbohem. Takhle se tady nezdravíme.“
Honza: „Tak dobře. Na shledanou.“
Zlý černokněžník: „No to už vůbec ne.“

2014

Princezna a písař (****) 
Suprová pohádka, ve které je napětí, legrace i láska. Režíroval Karel Janák. Na ČSFD má 53 %. Hlavními postavami jsou královský písař Janek (Matouš Ruml) a princezna Amálka (Monika Timková). Oba si žijí v klidu a v pohodě a neustále tropí nějaké drobné lotroviny. Jenže pak se objeví trojice bohatých návštěvníků v čele s urozeným panem Dietrichem. Podivná krádež jejich truhlice plné drahých kamenů, ze které je obviněn Janek, uvede události do pohybu. Aby si Janek zachránil život, musí z království zmizet. Amálka, jejíž ruku si nárokuje Dietrich jako náhradu za ukradený poklad, ho brzy následuje. Společně musejí najít pravého viníka loupeže, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti, odhalit záhadu tajemného znamení na Dietrichově paži a napravit jednu dávnou křivdu. (převzato z oficiální textu distributora)

Natáčeno v průrvě řeky Ploučnice – to, jak plují na loďce Janek s princeznou. Pro mě je navíc zajímavé, že Jankova máma paličkuje.

„To je obludárium. Já tady nebudu ani minutu.“

„Co tady děláš? Nemáš být náhodou ve vězení?“

„Chtěli mě mučit.“

„Asi sis to zasloužil.“

„A co vy? Na procházce?“

„Ne, chtěli mě provdat za Dietricha.“

„Asi jste si to zasloužila.“

Janek: „Co máte v plánu teď?“

Princezna: „Co asi? Prchat.“

„Jedno zaváhání a je z vás nevěsta, chápete?“

„Princezna tě musí zachraňovat?“

„No, nemusí, když se chce dívat, jak se topím.“

Janek: „Do smrti si to neodpustim.“

Princezna: „No, to už nebude dlouho trvat, že?“

Kdyby byly ryby (****)

Pohádko-komedie od Jana Prušinovského má na ČSFD 43 %. Já jí nakonec, po menším váhání, dala čtyři hvězdičky, protože má přece jen trochu jinou myšlenku a nechybí jí vtip. A naše česká strašidla, která bychom si měli chránit: vodník, polednice, vlkodlak a hejkal. Na youtube najdete zde.

Království tří rybníků postihla kletba – v rybnících nejsou ryby, protože král Boleslav na naléhání své krásné (a nafoukané a namyšlené ženy) ukradl vodníkovi rybí oko, které zná všechny odpovědi. Jenže tento trest se obrátil především proti poddaným. Zmizení ryb, hlavního domácího produktu, je zbavilo tradiční možnosti obživy a zlikvidovalo jejich živnosti. Svou nespokojenost dávají stále hlasitěji najevo: začínají demonstrace. Dokonce oknem do královského paláce vletí háček na lov ryb.

Princezna Lidunka má sice zdravý rozum, ale touží sníst spousty rybího tuku (což bez ryb tak docela nejde), aby byla silná a svalnatá jako maminka a na svatbě uzvedla svého ženicha. Jejím ženichem má být ten, kdo pomocí kouzelného proutku dokáže vrátit do rybníků ryby, tak praví věštba.

A to už se objeví podfukář a zloděj Nikdáš, který si chce vzít princeznu. Byť má čarovný proutek, ryby vyčarovat neumí. Zato mladý rybář Ludvík by to svedl. Ale řekla bych, že dobro tentokrát zvítězí spíš shodou dobrých okolností. Jinak taky mohl být z Ludvíka slimák... vtipné je, že se při nepovedeném vyčarování ryby se ozve cinknutí z Windows, když něco nejde (chybová hláška). Natáčelo se na Chateau Třebešice.

„Ty sníš slimáka a já okouna.“

Nikdáš: „Když jsi vzal ty ryby?“
Ludvík: „Normálně jsem je nalovil.“
Nikdáš: „A kde?“
Ludvík: „Proč bych ti to měl říkat?“
Nikdáš: „Protože to je jediný, co ten můj prut nedokáže vykouzlit.“
Ludvík: „Hm, tak to máš blbý.“

Strážný ve vězení  pohlédne do prázdné cely: „Hehe, von utek? ... Tak to já si můžu jít lehnout, že jo.“

Láska na vlásku (***)
Tahle pohádka z režie Mariany Čengel Solčanské dle předlohy Marka Twaina se mi celkem líbila, ale děsně mě irituje její název. Na vlásku je přece úplně jiná pohádka! O Locice, blondýnce zavřené ve věži. Tu ale v téhle pohádce budete hledat marně. Na youtube najdete zde. Na ČSFD má 51 %. 

Pohádka má 111 minut a vypráví o dvou stejně vypadajících mužích, kterým se nelíbí jejich život. Princ Matěj nechce být „vězněn“, hlídán, opečováván a oženěn proti své vůli sice s krásnou princeznou Beatrix, ale bez zamilovanosti jenom proto, že v případě napadení Turky by jim Neapolské království přišlo na pomoc. A kovář Tomáš zase nechce být kovář jako jeho otec a jeho děda. A nechce si vzít Hanu, kterou nemiluje. Není nic jednoduššího, než když se vymění. Jenom na chvíli...

Další pohádkou z roku 2014 jsou Tři bratři (**), psala jsem o nich zde.

Recenze na některé pohádky 2016

V Seznamu českých pohádek jsem vyjmenovala, na co jste se mohli podívat o Vánocích a teď se pomalu snažím dopsat recenze k tomu, co jsem viděla znovu letos. Z roku 2016 jsem si pustila hned tři. 

Řachanda (****)

Hlavní postavou je rozmazlená princezna Markéta, která poručila, že se má kácet v lese, který již není jejich ale Paní Černého lesa. Do království se přimotají dva kamarádi Matěj a Vojta nebo Kuba (myslím), z nichž jeden je co nejvíce čestný a druhý si s nějakou tou zlodějnou hlavu nedělá. Je pravdou, že se v lese motají všechny možné kouzelné bytosti včetně avatarů, ale stejně je to fajn pohádka. Ale je pravda, že děj tak úplně promyšlený nebyl. Asi byste měli vědět, že se ztratil princ z jednoho království ještě jako nemluvně a že měl takové zvláštní znaménko (tedy úplně obyčejné) někde vlevo na zádech.

Hrají: Aleš Bílík (Matěj), Vladimír Polívka (Vojta nebo Kuba), Denisa Pfauserová (princezna Markéta), Bolek Polívka (rádce), Jan Hrušínský (tatíček král, kterého neustále bolí hlava z ječení jeho dcery), Vilma Cibulková (Paní lesa), Petr Čtvrtníček (strážný). Na youtube najdete zde.

Natáčelo se na zámku Dětěnice a na hradě Kost. 

Zázračný nos (***)
Nejdřív jsem se lekla, že to bude jenom předělávka pohádky Tři veteráni, kterou nemám moc ráda (a na ČSFD má 84 %). V ní tři vysloužilí vojáci obdarují proradnou princeznu Bosanu kouzelným ovocem, po němž jí naroste dlouhatánský nos až do sousedního království.

V téhle pohádce, která si chudák na ČSFD zasloužila jenom 54 %, si princezna Diana chce vzít svého nastávajícího jenom z lásky. Princ Filip se k ní sice chová hezky, ale je trochu moc oficiální (svými plány připomíná Básníky: svatba, položit základy letohrádku, 1. dítě, dostavět letohrádek, 2. dítě...). Ctí pravidla a zabývá se povinnostmi. Jako by vůbec neznal zábavu. Odvážná Diana se tedy vypraví za kouzelníkem a za deset grošů si koupí odpověď na svou otázku.

A přitom jí naroste dlouhý nos. Ale zdá se, že i tohle má své opodstatnění. Možná by si pohádka zasloužila i čtyři hvězdičky, protože je přece jen trochu jiná než ostatní a svým způsobem originální. Divák totiž zavítá do výrobny parfémů.

Režíroval Stanislav Párnický, na youtube ji najdete zde.

Nepovedený čert (*) 

Pohádku jsem si znovu pustila v domnění, že se jedná o Nejlepšího přítele, neboť by to byl trefnější název. Režírovala Alena Derzsiová. Zajímavostí je, že se jedná o pohádku pro neslyšící. Z mně nepochopitelných důvodů má na ČSFD 67 %, ale aspoň že to z těch původních sedmdesáti klesá.

V pekle se narodí blonďatý a modrooký čert Mikoláš (na první pohled tmavovlasý muž s blond parukou... nevěděla jsem, že neslyšící děti jsou i slepé). Protože je jiný než všichni ostatní pekelníci, nemá ho tam nikdo rád. A zvláště Luciferův rádce, úlisný a zlý Podlejzal, nemůže Mikoláše ani vystát. Využije tedy toho, že Lucifer je velký fintil a samolibý čert, a začne splétat intriky, díky kterým se chce „nepovedeného“ čerta zbavit. Mikoláš dostane za úkol získat tři duše do pekla. Povede se mu to až příliš snadno a nikde se nijak nevysvětluje, jak se mu podařilo vyměnit černou slepici za hrnec zlaťáků. A když má do pekla poslat dívku, která se mu zalíbila, a on odmítne, je mu peklo na vždy zapovězeno a on s ní smí zůstat na zemi. Takže happy end ve stylu: když jste jiní a někde vás nechtějí, jděte si hledat jinam, ono to tak stejně dopadne. 

Rozesmál mě komentář Zhodnotitele na ČSFD: „Ono to není jenom nepovedený čert. Ono je to nepovedený celý. ...“ K letošní novince (O zakletém králi a odvážném Martinovi) a Slíbené princezně se vyjadřoval v podstatě jako já.

Recenze na pohádky 2017

Jednou z pohádek roku 2017 byl Nejlepší přítel. Kupodivu jsem na něj včas nenapsala recenzi. Ale pamatovala jsem si, že to byla opravdu pěkná pohádka, i když název se moc nepovedl. Takový nic neříkající. 

Nejlepší přítel (****)
Pohádku režíroval Karel Janák. Na ČSFD má 62 %. Tentokrát v pohádce nejde jen o lásku k princezně, ale taky o přátelství. A s trochou příjemného humoru, i hlubší myšlenkou o tom, jak lidé pořád nejsou šťastní a chtějí stále víc, si film ode mě vysloužil čtyři hvězdičky. Hlavním hrdinou je trochu líný čert Matěj (tedy správně něco jako Mathelusius, hraje jej Marek Adamczyk), který musí za trest (holt, ani čerti nesmí krást) plnit chudému dřevorubci Ondrovi (Zdeněk Piškula) přání, dokud ten neřekne, že je úplně šťastný. Na youtube najdete zde.

Když se Ondra zamiluje do komtesky Rézinky ze zámku (Kristína Svarinská), nastávají čertovi opravdu těžké časy. A aby toho nebylo málo, on sám se zalíbí kuchařce Marjánce (Hana Vagnerová). Navíc se objeví záludný baron (Ondřej Sokol), kterého pozval hrabě Hubert (Jiří Lábus) na námluvy, ale baron se ve skutečnosti nemá v úmyslu ženit. Jenom ukrást co se mu podaří. Hrabivý Hubert poňoukaný čertem-pokušitelem Befeleem (Jiří Langmajer) chce ale toho nejbohatšího ženicha, a tak před nějakým Ondrou, který přišel pěšky a daroval komtese vystřelovací prstýnek upřednostňuje barona. Ondra ochotně slíbí, že do příštího rána postaví pro Rézinku zbrusu nový honosný zámek hned na protějším kopci.

Předsedající čert v pekle: „Chcete říct něco na svojí obhajobu?“
Hříšníci: „Víte vy vůbec, kdo my sme? Máme největší statek v kraji!“
Předsedající čert v pekle: „Takže nic. Odsuzujete se tímto k nuceným pracem na věčnost s ubytováním v pekelném kotli.“

Předsedající čert v pekle: „Poslední přání nesmí sloužit k osobnímu prospěchu, takže vám tímto propadlo.“

Připadá mi zábavné, jak se čerti vyžívají v razítkování Knihy hříchů. Každý hříšník má svou vlastní a do kotle jde teprve tehdy, až se naplní a dá se do ní razítko sám Lucifer. A taky to musí podepsat. Kolonky jsou v ní ještě na další dvě schvalovací či vyřazovací razítka. Papírovej fetiš.

Čert Matěj vypadající jako normální člověk: „To u nás umí každej.“
Ondra: „Kde u vás?“
Čert Matěj: „To je hluboko. Teda daleko.“

Legrační je i kouzelná tabatěrka, za kterou mluví Pavel Liška. Skrývá se v ní plamínek, který plní čertovi Matějovi přání. Akorát je trochu zlomyslnej.

Čert nese brambory, které mu vykouzlil plamínek jako něco k jídlu: „Něco bych měl, ale asi sou to šutry.“

V pekle: „Kleje, ale je to čert. Mám to nějak řešit?“

„Pane nadlesní, vy hrajete jako satanáš.“
„Pouhý čert pokušitel, to úplně stačí.“

Ondra: „Jo a s tim šátkem. Já ti koupim novej.“
Marjánka: „Čert vzal nějakej šátek.“
Čert: „Jak to víš?“
Marjánka: „Co?“
Čert: „Že ho vzal nějakej čert?“

Ondra: „Ty jsi čert?“
Matěj: „Ne. Trochu.“
Ondra: „A proč mi plníš přání?“
Matěj: „Nedávno jsme to zavedli. Zkoušíme, jestli o to bude zájem.“

Recenzi na Anděla Páně 2 (****) jsem napsala již v loňském roce v deníku. Najdete ji zde. Na ČSFD má teď o trochu míň než vloni: 77 %. Režíroval Jiří Strach. Tento druhý díl s hledáním jablka poznání, které nešikovnému Petronelovi spadlo na zem, mi připadá lepší než ten první.

Strašidla (***) od Zdeňka Troška mají už na ČSFD taky o procento méně než vloni, nyní tedy 36 %. Ve Strašidlech se rodina hejkala Huga ze staré vily na kraji města potýká s novým přistěhovavivším úředníkem Patočkou, který chce, aby buď platili nájem, nebo se odstěhovali. A tak budou asi muset všichni začít pracovat: vodník by třeba mohl pomáhat v prádelně, víla Jitřenka by mohla působit jako primabalerína tanečního souboru a děti Ester a Eleonor budou muset do školy. Celkově se na to dívat dalo, ale žádný zázrak to nebyl. 

Nejkrásnější dar (**)

Na ČSFD má 64 %, i když za mě jen dvě hvězdičky. Pro neslyšící je možná fajn, že mají novou pohádku ve znakovém jazyce, ale souhlasím s komentářem, který říkal, že je to takové blboučké. 

Pan král vyhlásil soutěž o nejkrásnější dárek k patnáctinám princezny Nely. Trumfnout se snaží ježibaba a starý kouzelník. Připomínají trochu Pata a Mata. Výherce dostane byt a stravu za libovolnou práci, kterou si sám zvolí, na zámku.

Domovoj (*) 

V průběhu Vánoc mě napadlo, že zkusím dokoukat různé pohádky, které mi ještě chybějí v Seznamu českých pohádek, respektive které v něm jsou, ale nemají přidělený počet hvězdiček a napsanou recenzi. Takže si na ně buď matně vzpomínám, nebo jsem je nikdy neviděla. 

Pohádka o Domovoji byla zrežírována Pavlem Soukupem, scénář napsal Jakub Košťál. Na youtube najdete zde. Na ČSFD měla 80 %. Já dávám jenom jednu hvězdičku. Na poslech je to v pořádku (Přeučil má hezký přednes), pohodová pohádka o skřítkovi chránícím babičku před zloději, ale obrázky jsou dost hororové, nebo spíš nechutné. Takže děti nechte poslouchat a sami se můžete dívat.

Podle jednoho z recenzentů na ČSFD se jedná o vykradený děj dílu „Zvlášť strašidelní Simpsonovi“. Nedokáži posoudit, protože se mi Simpsonovi nelíbí, a tak je nesleduji a podobnou krvárnu a ještě k tomu se Simpsonovými opravdu vidět nepotřebuji. Jen další hřebíček do rakve této pseudopohádky.

Recenze na pohádky 2018

V letošním roce se na obrazovkách objevily dvě nové pohádky: Kouzelník Žito od Zdeňka Zelenky a O zakletém králi a odvážném Martinovi od Petera Bebjaka. Obě jsem ohodnotila třemi hvězdičkami, tedy jako průměr. Takové trochu lepší pohádky než jenom k pletení. V recenzích mám tuto kategorii popsanou jako „dobré, dá se jednou vidět, aby měl člověk přehled“. To je ale v podstatě lichotivé hodnocení, protože čtyři hvězdičky jsou výjimečné a říkají, že byste film měli vidět. Mělo by v něm být něco opravdu originálního. A pět hvězdiček? To už je opravdová elita „úžasné, možno koukat znovu a znovu! :-)“ Pokud chcete vidět, kdo tuhle kategorii obsadil, můžete juknout sem: moje Recenze filmů.

Kouzelník Žito (*** )

Tahle pohádka/ komedie si chudák na ČSFD získala jenom 23 %. Já bych to neviděla tak kriticky. Princezna je hodná a hezké, kluk jménem Žito taky hezký, čestný, milý a uvěřitelný, František z Básníků tedy Pavel Kříž coby kníže Neklan zlý a také velice uvěřitelný. A dva čerti jsou rovněž super. Takže v čem je problém?

Děj: V žitě je nalezeno miminko, kterého se ujme kořenářka Apolena (Jiřina Bohdalová) a pojmenuje ho právě podle tohoto obilí: Žito. Snad jen tato část mi připadá divná a neuvěřitelná, ještě že to se stejnou logikou nedělají i jiní. Žito nechce vybírat nespravedlivé daně a snaží se je bojkotovat po svém. Poctivý Žito se zalíbí nejen princezně Adélce, ale také čertici Filištíně, která mu nejprve nabízí bohatství a moc, a když to nefunguje, daruje mu čarovný kámen, který plní přání. A tak se z obyčejného kluka stane „kouzelník“. A tady je druhá věc, která se mi moc nelíbí – hraje si tak trochu na boha. Kdo se mu zdá nepoctivý, toho trestá.

Hrají: Denis Šafařík (Žito), Anna Kadeřávková (princezna), Pavel Kříž (zloduch kníže Neklan prahnoucí po majetku a trůnu), Tatiana Vilhelmová (čertice Filištína), Pavel Liška (čert), Jiřina Bohdalová (kořenářka), Petr Kostka (král), Ivan Martinka, Jakub Novotný (kamarád Žita) a další.

O zakletém králi a odvážném Martinovi (***)

Na ČSFD má pohádka 64 % a to měla před pár dny 61 %, zjevně se lidem líbí víc než ta první uváděná. Já je hodnotím tak nějak nastejno. Možná tuhle vnímám i jako horší. Nápad je fajn – zkamení každý, kdo mu pohlédne do očí. OK, tak máme slepého hlavního hrdinu. To je vtipné řešení, které zlého černokněžníka vyděsí. Jenže! Jedno véééélké JENŽE. Slepec, který podkovává koně? To jako fakt? To je moc velká kravina i na mě. A když se vydává hledat princeznu sám a bez pomoci na koni. Ok, tady by se to ještě dalo navléknout, že ji za ním dovede kůň. Ale on pak půjde sám? A ani si jako slepec nehledá cestu holí? To se snad dalo od někoho nevidomého naučit (aspoň trochu... tak aby to nepoznal i úplný amatér... aby se dalo věřit, že ten člověk vážně nevidí!). A jak proboha svázal ježibabu, když nikde po ruce neměl lano?

Kritika říká, že se jedná o vykrádačku všech možných pohádek. Souhlasím s tím, že to tak vypadá skoro vždycky a často tomu tak je, co taky pořád chcete vymýšlet nového? V tomto případě to ani nijak zvlášť nevadí, jen zrovna ten důvod proč s sebou brát kocoura byl trochu podivný... Vždyť to je jen hloupě převzato z Kocoura v botách, ale tam byl zlý černokněžník lstí donucen změnit se v myš. Zde k tomu neměl nejmenší důvod. A kdyby se změnil v netopýra nebo můru, bylo by po ptákách...

Děj: Žil byl v jednom království král Svarog a ten měl čarovnou korunu, s jejíž pomocí šlo leckoho uzdravit. Jenže jeho zem chtěl získat jeho proradný rádce jménem Vlkan. Když se mu to nepodařilo a Svarog neodevzdal korunu dobrovolně a on se nemohl se stát vládcem jeho říše, alespoň ho proklel. Kdo se na krále Svaroga podívá, ten zkamení. A tak tomu bylo snad tisíce let. (Nechápu, proč pořád do Svarogova království lezou lidi a proč se on neschová za sloup a neřekne jim, že ho nesmějí vidět.)

Otec (král) princezny Michaely onemocněl a ona se rozhodla najít Svarogovo začarované království, aby ho zachránila. Cestou se zastaví v jedné vesnici, protože potřebuje okovat koně a nabrousit meč. Kovářem je tu sympatický Martin. Hned se nabízí, že princeznu doprovodí, vůbec mu nevadí, že je slepý. Ale jeho matka nechce, aby chodil někam do hor a tak mu dá uspávací čaj a nechá princeznu odjet samotnou. Když se po pár dnech vrátí její kůň sám (těžko říct, jak ho poznal), vypraví se Martin za princeznou. 

Ještě že se k němu přidá nenažraný skřítek, který mluví ve verších a miluje povidlové buchty. Několikrát Martinovi dobře poradí, třeba i ohledně ježibaby, která bydlí v perníkové chaloupce.

Angeliky vánoční deník (2018), 3. část

Po 17. 12. Chorvatské koledy

Objevila jsem chorvatské koledy (viz můj předchozí článek Sněch furt padá).

Út 18. 12. Asi nic, dnešek byl mimořádný tím, že byl úplně obyčejný... 
Dneska jsem asi nic mimořádného nedělala. Prostě v práci bylo hodně práce, večer jsem psala chvilku blog a potom pletla rukavičky

St 19. 12. Vánoční přání a bílej sobík, večírek ve stylu první republiky
Hodně hodně na poslední chvíli jsem poslala alespoň jedno vánoční přání. Udělalo mi to radost. Bylo fajn zase poslat pohled. Dřív jsem je posílala docela často. Asi mi to chybí. I když je to drahé, pomalé a nepraktické. ... A stihlo přijít ještě před Vánoci. Jupí.

Od kolegyňky jsem dostala k Vánocům čajík, protože si všimla, že je hodně piju. Bylo to mooc milé a styděla jsem se, že pro ni nic nemám. Měla bych něco vymyslet aspoň k narozeninám!

O angličtině nám učitelka rozdala k překladu (doplnění, pochopení a diskusi) článek o bílém sobovi, kterého někdo vyfotografoval v Norsku. Pro ně to znamená předzvěst štěstí. Nebo krásných Vánoc, už přesně nevím. Příjemně to navodilo vánoční atmosféru, i když otázky pod článkem byly šílené. Jaké zvíře (kreatura) je u nás spojena s Vánocemi? Jaké zvíře u nás nosí štěstí? A tak dále. Těch pár rozumných jsme brzy vyčerpali a tak jsme začali vymýšlet nesmysly, ale aspoň jsme se pobavili.

Večer jsme měli, tak jako letos skoro všichni, firemní večírek ve stylu první republiky. Vzala jsem si dlouhé šaty, které jsem si zřejmě kdysi koupila v nějakém pomatení smyslů, protože vypadají tak akorát do první republiky nebo pro jeptišku – mají dokonce i límeček. Večírek byl super, šla jsem spát až ve dvě. A to jen proto, že jsem druhý den měla zkoušky a potřebovala být (alespoň relativně) svěží.

Čt 20. 12. Šampáňo v masně, zkoušky

Vlivem událostí se mi uvolnilo ráno, a tak jsem mohla vyrazit do sýrárny pro dárečky. Začalo chumelit, i přes rukavičky mi byla zima a jako na potvoru na sýrárně nápis „přijdu hned“. Po chvilce jsem tedy šla okounět do nedaleké kavárny s knihami, ale protože jsem o nic neměla zájem, vlezla jsem do masny Terrys steaky a začala obhlížet klobásky. 

Terrys steaky, ranní šampaňské

Za chvíli jsem se zapovídala s příjemnou paní prodavačkou. Brzy jsme dospěly k tomu, že je venku pořádná zima (ale vypadalo to krásně, jak chumelilo) a že takové zmrzlé ruce nejsou nic moc. Slyšela jsem, že na nízký krevní tlak – což často mají ti, kterým mrznou ručičky a nožičky – je dobrá troška vína každý den. A to už nám (oběma) její kolega nabídl šampaňské. Chvíli jsem si myslela, že jde o nějaký vtip (v devět ráno?), ale bylo to super. Při focení jsme se nasmáli. A já se svěřila se svým projektem dělání každý den něco nového. Šáňo na lačno je dost dobrý! 

A to mě dnes ještě čekají aikido zkoušky na 5. kyu (a jejich oslava).

Pá 21. 12. Bílej sobík (koincidence)
Dneska jsem byla totálně unavená, protože jsem poslední dvě noci šla spát pozdě a vstávala relativně brzy. Hodily jsme krátký pokec o ovečkách s Jančou a taky jsem chvíli zdržovala Sabču.

A pak jsem na Ravelry objevila návod na bílého srnečka – ale taky by to klidně mohl být sob. Autorkou je Claire Garland Designs. Limitovaná edice. A tak jsem si ho nadělila k Vánocům. Chvilku jsem uvažovala, že bych si na něj hned došla koupit příze, ale už mám pletení na Vánoce dost.

So 22. 12. Texture time a Harry Potter
Venku strašidelně fouká a dveře od spíže vržou. Dopoledne zní siréna. Ani mě nenapadne běžet se někam schovat. Asi jsme vážně příliš zvyklí na bezpečí. Trápí mě šílená rýma. Nevím, kde jsem k tomu přišla. Možná z klimatizace, která na mě ve čtvrtek při zkouškách foukala skoro celou hodinu. Děsně mě to otravuje. Zase na Vánoce.

Nabalila jsem si kupu pletení. Nevím proč, ale přece to nemůžu nechat tady! I když je mi jasné, že rozhodně za Vánoce (jen týden doma) nestihnu uplést šátek, svetr, čepici a kraťasy. Jenže zásadně pletu jen to, na co mám chuť. Pokud to není na přání a nemá to být do někdy hotové. Jako třeba rukavičky ve čtvrtek, pro které si holčina nepřišla.

A taky jsem si sbalila tři knihy. (Blázen.) Jako bych celou dobu neplánovala zírat na pohádky a psát blog (ještě mi chybí značný kus léta).

Večer jsem se dívala na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu. Úplně jsem zapomněla, jak je to strašidelné. A nahodila šátek Texture time od Stephena Westa. Vypadá dobře, náročně. A pletení mě baví. Samostatný článek o něm mám zde.

Ne 23. 12. První pohádky a celý den pletení
Pustila jsem si americký romanťák Královské Vánoce. (***). Je to docela vtipná ptákovina. Akorát mírně nepříjemná královna matka je doktorka Quinnová (herečka Jane Seymour), která byla vždy milá a laskavá, takže je to trochu divné. Připadá mi to, jako když se někdo snaží znovu natočit Deník princezny (četla jsem všechny knihy o princezně Mie a tenkrát mi připadaly boží). Celkem vtipná romantická komedie, vhodná spíše k pletení než vážnému sledování, protože vše je příliš jasné předem. I když sem tam slzička taky padla.

Princ: „Dál jsi ji posadit nemohla?“
Královna: „Ještě je stůl v kuchyni.“

Emily: „Táta nikdy neuznával moje kluky.“
Potenciální tchýně sladkým hlasem: „A kolik jich bylo?“
Emily: „Šest. Možná čtyři. Spíš dva.“

Královna: „Neřekla jsem ti snad, abys to vyhodil?“
Majordomus: „Řekla jste, abych to dal na zvláštní místo.“
Královna: „A tím jsem myslela krabici pro charitu.“
Majordomus: „Asi jsem Vás špatně pochopil.“
Královna: „O tom silně pochybuji.“

Královna: „Tobě se líbí, viď?“

Majordomus: „Má jisté přednosti.“

Královna: „Můžeš být konkrétnější?“

Majordomus: „Jsou lidé, kteří je nemají.“

Královna: „A to je kdo mimo mě právě teď?“

Majordomus: „Obávám se, že by to bylo na celý den.“

V programu marně hledám pohádku Čertí brko. Až později si uvědomím, že zatím bude v jenom kině. 

Protože nám nějak zlobí televize... v nejlepším napíše, že není signál a zčerná (což je dost k vzteku hlavně o Vánocích)... rozhodla jsem se pustit si Zakletou Ellu na počítači. Ještě že to v dnešní době jde. :-))

Princ na lidožrouty: „Běžte snídat jinam.“
Lidožrout: „Zobneme si něco cestou. A navíc, když sníš holku, tak máš zase za hodinu hlad.“

Macecha: „Na dnešním plese chci vypadat na pětadvacet. Co doporučujete?“
Víla si šeptá pro sebe: „Stroj času.“

Večer bych chtěla koukat na americko-britskou Popelku (2015). Tohle je moje nejoblíbenější verze. Snad televize půjde. Jsou tam ušatý koně!!!

„Jsou dvě věci, které ti pomohou překonat všechny nástrahy života: odvaha a laskavost.“

„Jsem tvá kmotra vidlička, teda víla kmotřička.“

Rychle – a trochu na poslední chvíli – jsem upletla vzorek z Loch Lomondu na čtyřkách jehlicích, abych zítra mohla nahodit svetřík Vintersol od Jennifer Steingass v rámci KALu s Upletusi. Tenhle svetřík vypadá, že bude rychle hotový. Už se těším.