Z Bjőrnsonu jsme se svezly autobusem k Demänovské ledové jeskyni. Vstupné bylo se studentskou slevou 160 Sk. (V současné době je to 7 €, což je 193 Kč, takže to za těch 7 let ani moc nezdražilo, když tehdy to bylo pro dospělé 180 Sk.) Dovnitř se pouštělo každých deset minut šedesát lidí, a přesto byla venku fronta. Vešly jsme se až do druhé skupinky. Měly jsme mladou brýlatou průvodkyni. Hned na úvod nás upozornila, že schody kloužou, takže se máme držet zábradlí. Následoval výčet toho, co všechno se nesmí (jíst, pít, kouřit, poškozovat elektroniku…), a upozornění, že jeskyně je na pátém stupni ochrany památek (jako bychom věděli, čím se liší od čtvrtého).
Nejprve jdeme na Medvědí cestu. Mají tam pár ukázek kostí medvěda. Většina jich ale byla odvezena do muzeí, třeba i do přírodovědného ve Vídni. Lidé si prý mysleli, že jsou to kosti draka, a tak se dříve používal název Dračí jeskyně a předtím prý Černá jeskyně. Údajně byla objevena ve 13. století.
Vede nás do dvou „místností“, které jsou vysoké třicet a pětatřicet metrů, takže je to opravdu velká jeskyně. Prý tu zimují netopýři. Aby nám ukázala výbornou akustiku, když nikdo nechce zpívat, pustí nám aspoň Enyu.
Poslední část třičtvrtěhodinové prohlídky tvoří ledová jeskyně. Jsem překvapená, že jsou tam tak velké plochy ledu. Aby byla jeskyně uznána za ledovou, musí v ní být led trvale a nesmí roztát ani v létě, takže se vlastně není čemu divit. Nejhezčí je to tady prý v dubnu, protože to stěny jako by kvetou jinovatkou. V této poslední části byla natáčena pohádka Sůl nad zlato a ještě jedna, kde nějaký klučík po těch schodech utíká na svobodu, ale tu jsem neznala a nepamatuji si ji.
Obdivujeme obrovský stalagmit (roste od země vzhůru), který je prý starý 300 let. Ze svého dětství, kdy jsme v jednom týdnu navštívili hned několik jeskyní v Moravském krasu si dokonale pamatuju stalagmit, stalaktit i stalagnát. Stalaktit roste ze stropu a spojením stalagmitu a stalaktitu vznikne stalagnát.
Ještě nám říká, že krápníky jsou žluté od železa, šedé od manganu a černé od kouře, protože dřív se v jeskyni svítilo ohněm.
Nejprve jdeme na Medvědí cestu. Mají tam pár ukázek kostí medvěda. Většina jich ale byla odvezena do muzeí, třeba i do přírodovědného ve Vídni. Lidé si prý mysleli, že jsou to kosti draka, a tak se dříve používal název Dračí jeskyně a předtím prý Černá jeskyně. Údajně byla objevena ve 13. století.
Vede nás do dvou „místností“, které jsou vysoké třicet a pětatřicet metrů, takže je to opravdu velká jeskyně. Prý tu zimují netopýři. Aby nám ukázala výbornou akustiku, když nikdo nechce zpívat, pustí nám aspoň Enyu.
Poslední část třičtvrtěhodinové prohlídky tvoří ledová jeskyně. Jsem překvapená, že jsou tam tak velké plochy ledu. Aby byla jeskyně uznána za ledovou, musí v ní být led trvale a nesmí roztát ani v létě, takže se vlastně není čemu divit. Nejhezčí je to tady prý v dubnu, protože to stěny jako by kvetou jinovatkou. V této poslední části byla natáčena pohádka Sůl nad zlato a ještě jedna, kde nějaký klučík po těch schodech utíká na svobodu, ale tu jsem neznala a nepamatuji si ji.
Obdivujeme obrovský stalagmit (roste od země vzhůru), který je prý starý 300 let. Ze svého dětství, kdy jsme v jednom týdnu navštívili hned několik jeskyní v Moravském krasu si dokonale pamatuju stalagmit, stalaktit i stalagnát. Stalaktit roste ze stropu a spojením stalagmitu a stalaktitu vznikne stalagnát.
Ještě nám říká, že krápníky jsou žluté od železa, šedé od manganu a černé od kouře, protože dřív se v jeskyni svítilo ohněm.
Žádné komentáře:
Okomentovat