Veporské vrchy

Vstáváme v 5:45. Moc se mi nechce. Autobusem jedeme na Tlstý javor a na trasu vyrážíme a v sedm ráno. Brzy zjistíme, jak to chodí ve Veporských vrších – „značka je jen zřídka a na rozcestí téměř nikde. Štve nás to, ale děláme si z toho srandu: třeba že značku malují jenom na smrky. I červená je málo či špatně značená.“ Takže to máme tak trochu jako bojovku. Právě po červené jdeme na Kysucu (925 m n. m.), kde v posvátné úctě pozorujeme stádo bílých oveček a baču se zelenou čepičkou, a pak přes Tri chotáre na Klenovský vepor (1338 m). Potom klesáme do sedla pod Vartou a dále do sedla Machniarka, po žluté jdeme do Pohronské Polhory.

Ráda bych vám představila Veporské vrchy, které u nás nejsou obecně známé. O Tatrách a Fatře a Slovenském ráji ví leckdo, ale Slovenský kras a Veporské vrchy patří k těm opomíjeným. Má to své výhody i nevýhody. K těm horším stránkám patří třeba již zmiňované horší značení, k přednostem to, že máte možnost zabloudit, protože nejdete ve štrúdlu lidí jako na magistrále v Tatrách. Takže vám stále nikdo nedýchá na záda, nedeptá vás bušením turistických holí o chodník a snahou předejít vás v tom nejméně vhodném místě. Můžete se v klidu rozhlížet krajinou a vychutnávat si poklidnou dovolenou.

Veporské vrchy jsou součástí Slovenského rudohoří a jejich nejvyšším vrcholem je Fabova hoľa (1438,8 m n. m.), na kterou jsme nevystoupaly. Nejvýraznějším kopcem je již zmiňovaný Klenovský Vepor. Krásné fotky můžete najít např. na stránkách Duší Karpat.

Tak má vypadat rozcestník ;-)

Veporské vrchy leží jižně blízko Nízkých Tater a během letošní dovolené jsme do nich párkrát vyrazily. Třeba ve čtvrtek 3. července. Vlakem za 2,50 € jsme se svezly do jedenáct kilometrů vzdálené místní části Podbrezové nazvané Lopej. Po zelené jdeme k vodopádům a Kelemenovu tunelu, který je technickou památkou a raritou, protože je to snad jediný tunel na lesní cestě. Byl postaven v roce 1928. Z 280 cm byl v roce 1971 rozšířen na 440 centimetrů, vysoký je 435 cm a dlouhý 41,5 metrů, což se mi moc nezdá. Nachází se ve výšce 875 metrů nad mořem a uvnitř něj jsou malé krápníčky.
 

Modrofialový slimák

Po zelené pokračujeme do sedla pod Hrbom, kde sice je chata, ale jednak nic nemají, a jednak jsou nepříjemní a pak už po červené půl hodiny vzhůru na Hrb (1255 m). Skvělý název pro geografický střed Slovenska, že?

Nahoře je v kovové schránce vrcholová kniha, kterou si zvědavě prohlížím, kromě nesmyslů nacházím i pár vtipných záznamů, třeba že sem vylezl medveď s mačkou, ale tu bylo treba potlačiť za riťku. Nebo že sem vyliezol iba kocúr, lebo mačke sa šmýkalo.

Ještě si uděláme hodinovou odbočku po červené na Vepor (1277 m) a pak jdeme zase zpátky až k Chatě pod Hrbom. Cestou dolů potkáme pár maníků drápajících se vzhůru bez batohů a pořádných bot – sama mám botasky, ale ne jakési podezřelé tenisky – prý dnes udělají střed Slovenska, zítra Evropy (už nevím který mysleli) a pak střed vesmíru = místo, odkud pochází. Pokud se chcete něco víc dozvědět o středu Evropy – myslím, že to je zajímavé počtení – nabídne vám ho článek Kde v Česku leží střed Evropy?

Od Chaty pod Hrbom vyrážím po modré do Ľubietová. A autobusem pak hurá do hotelu.