Chopok, Dereše a zvířátka

Podruhé jsem si pohory vzala až v pátek, protože jsme opět plánovaly Chopok, tentokrát trochu odjinud. Autobusem jsme se svezly na Srdiečko – o zastávku výše než je Trangoška – a po žluté vyrazily strmě vzhůru na Kosodrevinu, odhadem 400 metrů převýšení máme zdolat za půl hodiny. Kosodrevina je obrovský pomalu se rozpadající hotel vedle něhož stojí chata Kocka. Za 170 gramů parených buchet chtějí 4,50 €. Mlsně se olizuji, ale čekám až na kopec do Kamenné chaty.

Stále po žluté lezeme na Chopok. Je krásně slunečně, ale relativně chladno, aspoň se dá ten výstup zvládnout. Asi v půlce kopce vidíme sviště, ale jen tak zdálky, že je fotit skoro nemá cenu. V poledne jsme nahoře a cpeme se buchtama, ale až po zaslouženém výstupu na vrchol Chopku (2024 m). Venku před chatou je 11°C

Po červené jdeme na Dereše (2004 m) a potom přes sedlo Poľany na stejnojmenný vrchol (1890 m) a do Krížského sedla (1775 m) – krajina je čím dál zelenější a čím více se vzdalujeme od lanovky na Chopok, tím ubývá lidí. Jsme spokojené, už jsme si na jejich nepřítomnost zvykly. Žádné povykující děti a okřikující rodiče. Jen kamzíci. No fakt!

Kamzíci prchnou, ale krajina je pořád nádherná! Říkáme si, jak báječné by bylo jít vrcholovku. Někde vystoupat celé to převýšení a pak jít jen po hřebenech s přespáváním v chatách. Za nocleh chtěli snad jen 12 € (přes 340 Kč), což není zase až tak tragická cena.

Postupným – spíše pozvolným klesáním – jdeme přes Drevenici pod Derešemi (1503 m), sedlo Príslop a Odbočku na Chopok až zase na Srdiečko (1216 m). Kde se bavíme při pozorování rádoby turistů, kteří přemýšlí, kudy nahoru a kde by se tu dalo přespat. Překvapuje je, že Ďumbier je tolik do kopce. Zdá se, že jsou poněkud opilí a možná dokonce zabloudili, protože na horaly rozhodně nevypadají. Důchodkyně, kterých se ptají na cestu, se jim smějí otevřeně - div, že si na ně neukaují - my se to alespoň snažíme skrývat. A taky se tvářit, že my Češi nejsme, protože s těmahle nic společného nemáme - my si pěkně dopředu najdeme ubytování, trasu i převýšení a teprve potom vyrazíme. Ale je pravdou, že jim maličko závidím... tu lehkovážnost a hloupost - vyrazit prostě jen tak někam do hor. Možná by mě to taky lákalo a možná jsem na to moc zodpovědná.

P. S.: Za všechny fotky v tomto seriálu Nízkých Tater děkuji IF.