Letošní Vánoce vůbec nevypadají tak, jak bych chtěla. Přála bych si aspoň půlmetrovou závěj třpytícího se bílého sněhu kolem silnic a chodníků, víkendové běžkaření po roztomilých kopečcích a na silvestra odjet zase do Krkonoš. Místo toho kde nic tu nic, ani dárky ještě nemám, resp. mám, ale stihla jsem je koupit nějak dřív, takže teď mi přijde jako by snad ani Vánoce letos být neměli. Ještě že to máme doma krásně vyzdobené a že mám z minulých let slušné zásoby medoviny a luxusního vína, které je třeba okoštovat. Když bude nejhůř a budeme chtít zažít zimu, pořád ještě můžeme doma přestat topit.
Ještě míň než kdy dřív nyní rozumím všeobecnému stresu z Vánoc. Tak jako běžně překypuji nadšením ze všeho toho vánočního hemžení, tak letos jsem si tuhle chvilku užila kolem slavnostního rozsvěcování stromku na Mikuláše a pak na vánočních trzích v Pirně.
V Praze sem tam něco svítí nebo bliká, ale to je tak všechno. Žádné davy lidí, možná někde ve velkých nákupních centrech, ale tam stejně nic zajímavého a originálního neseženete. A pro dnešek mě zase potěšil článek Barbory Šťastné končící: „Štědrý večer není žádný neúprosný deadline na dodání vycíděného bytu a hromady úhledně zabalených dárků. Nebo aspoň nemusí být. Přijde tak jako tak, i když nebudu mít všechno hotové. Takže je asi lepší vítat je přívětivě s kelímkem svařáku z vánočního trhu, s pobrukováním melodií z Rybovky, s vlasy rozcuchanými z procházek na Parukářce, s letmým úsměvem z rozhovoru se starými známými, které jsme už rok neviděli. Rezignovat na dokonalé Vánoce je asi ten nejlepší způsob, jak mít Vánoce opravdu šťastné.“
Možná že proto lidi tolik blázní, Vánoce jsou běžně vnímány jako deadline, termín, do kterého se musí všechno v práci stihnout, vyřídit, podepsat, prodat, nakoupit... jako by byl po Vánocích konec světa a ne začátek nového roku. A doma se to dělá stejně – na Štědrý večer musí být všechno tip ťop, jako by víc záleželo, zda máme naklizeno, vyžehleno, prostřeno a jíme všichni spolu u jednoho stolu v jediný den v roce, než po celý zbytek. Uznávám, že je smutné, když to někdo nedokáže ani na ten jediný den, ale je otázkou, jestli bychom spoustu věcí neměli dělat častěji... přát si hezkých a klidných pár příštích dní, dávat si malé roztomilé dárky, mít doma uklizeno a nazdobený stůl, trávit spolu více času při večeři, ale třeba i hraním her nebo v nejhorším sledováním pohádek, jít spolu na procházku, na hřbitov, upéct si cukroví a slavnostně ho po pár kouscích zobat...
Žádné komentáře:
Okomentovat