V minulém článku Lipica (Slovinsko) – návštěva slavného hřebčína jsem zmiňovala, že jsou v okolí Lipice na Slovinsku krasové jeskyně. A tak manžel jednu větší a zajímavější vybral na mapě tak, aby byla nedaleko silnice a mohli jsme se tam zajet podívat. Ne tedy nic známého, slavného se vstupným, ale v lese s turistickou značkou volně přístupnou.
Vyrazili jsme jen tak nalehko (v sandálkách a tričku), jak jsme byli v autě. Ani mobil jsem si nebrala. Mělo to být kousek. A taky bylo. Jak z parkoviště do obchodu. Šli jsme po pěkně vyšlapané cestě. Akorát jeskyně nebyla ve skále, jak bychom čekali, ale asi někde v propasti. Kousek jsem nakoukla, ale když už se muselo lézt po špruslích (podle UJC CAS může být i šprušlích), tak jsem to vzdala a jen pozorovala manžela zdálky. Pro jistotu jsem si nechala klíčky od auta, aby mu náhodou do propasti, na jejíž dno nebylo vidět, nevypadly.
Trochu jsem se lekla, když manžel vyplašil sovu a ona prolítla listím a zašustila. Po chvíli se mi zdálo, že se do větví trochu zamotala a šustí tam pořád. Ale pak mi připadalo, že to jsou spíš kroky. Na zavolání: „Haló,“ nikdo neodpověděl. Rozhled jsem neměla vůbec žádný, protože všude kolem bylo různé roští. Manžel někde v propasti, no paráda. Už jsem si představovala, jak mi někdo šlohne klíče od auta.
Požádala jsem manžela co nejsebejistějším hlasem: „Nechceš jít už ke mně?“ a šla blíž k propasti a připravovala se na případný sestup. Naštěstí se šouravé kroky nepřibližovaly a manžel už přišel ke mně. Hned jsem se cítila líp. I když jsem se celou dobu snažila uklidňovat, že tady žádný úchyl/zloděj nebude, protože by tu musel čekat kdovíjak dlouho, než mu sem někdo vhodný zabloudí. Třeba jsou to jen nějací turisti zvědavci jako my. Navíc nám nemuseli rozumět a pochopit, že voláme na ně.
A taky jsem si opakovala, že člověk musí být racionální a zachovat chladnou hlavu. Znáte to, strach má velké oči. Sotva jsem si to řekla, zaujal mě pohyb na protějším svahu. Krémově bílý až skoro žlutý tvor se tam šoural v listí. Nebylo ho skrz větve a listí vidět, ale hned jsem si podle barvy řekla, že to je ovečka. Manžel si také oddychl.
Tvoreček se trochu posunul, neobratně se otočil v příkrém svahu plném listí a začal se valit nahoru do kopce jakoby lehce směrem od nás. „Asi je to medvěd,“ změnila jsem názor na základě způsobu pohybu, odhadnuté velikosti na tu vzdálenost a nemotorné chůze. Manžel ho neviděl. Rychle jsme se dohodli, že půjdeme směrem k autu, i když to zároveň znamenalo směrem k medvědovi. Já bych zvažovala i setrvání na místě a případný útěch/slez do propasti, ale to bychom tam taky mohli být ještě dneska.
Cestou jsme si povídali a snažili se dělat hluk, jak se říká, že se má. No, povídali. Nevím, jak byste se cítili v takové situaci vy, ale ze mě vypadlo leda přiškrceným hlasem něco jako: „Medvědi lidi nežerou... za chvíli tam budeme... doufám, že jdeš pryč.“ Nejradši bych běžela úplně potichu. Nejlepší pocit byl, když jsem konečně zapadla do auta a zabouchla za sebou dveře a z toho strašidelného místa jsme odjeli.
Možná jsme místo Kačna jama (překlad je hadí jeskyně) měli navštívit spíš Divača jama, která je větší a má krápníky normální vstupné.
Pak jsme uvízli v koloně na dálnici, ale ani nám to moc nevadilo. Ještě tak hodinu dvě jsme rozebírali, co jsme měli správně udělat. Jak se měl člověk na případné setkání připravit předem? Co dělat v tu chvíli? (Asi by bylo dobré mít u sebe mobil, ne jen klíč.) A kdyby nás medvěd napadl, co dělat potom? Neměli jsme ani batoh, ani svačinu, kterou bychom mu mohli hodit a třeba tak odlákat jeho pozornost. Pomohlo by slézt po špruslích o kus níž do propasti? Nebo už po nich umí lézt taky? Dalo by se zavolat z té propasti? A komu? Hasičům? Že jsme v propasti a nahoře nad námi chodí medvěd? No, asi na 112, jiné číslo v cizině stejně neznám a navíc se potřebuju domluvit. A co kdyby medvěd jednoho z nás zranil?
Doma jsme o svém zážitku začali pochybovat. Třeba to opravdu byla ovečka. Jenže manžel, bývalý myslivec, mi odporoval: Co by dělala sama a v lese? A já si navíc byla jistá, že na tu vzdálenost by nemohla být tak velká. A nemotorná? Mají Slovinci tlusté ovce, co sotva lezou?
Hned první nahození do Googlu mi hodilo: „Možná jste netušili, že ve slovinských lesích můžete potkat medvěda hnědého. Slovinsko se těší poměrně velké populaci medvědů, kteří žijí zejména ve smíšených lesích středního a jižního Slovinska a na Krasu. Medvěd hnědý je přísně chráněný a lidé zde ctí jeho přítomnost ve svých lesích.“ [1] Kouknu na Mapy.cz. Věřili byste tomu, že jsme byli právě v té oblasti Krasu?
A jestli je vám líto, že jsme se nedostali dovnitř do jeskyně, tak tady jsou dva zdroje plné fotografií z letošního roku. Zdá se, že vstup je jen pro horolezce. ;-)
Kačna jama – slovinské dobrodružství hluboko pod zemí
Expedice-neexpedice Kačna Jama 2024
Zdroj:
[1] Bernardová, Eliška: Slovinsko pod korunami stromů – čtvrtá nejlesnatější země Evropy. Ojevuj Slovinsko. 13. října 2021, cit. 23. 11. 2024, https://www.objevuj-slovinsko.cz/slovinske-lesy/
