Červnová předsevzetí

Co se týče zveřejňování předsevzetí, tak jsem trošku zaspala, že? Ale u sebe v bločku úkolníčku je napsaná mám. Jak je plním, to už je ovšem jiná kapitola.

Jako ústřední téma šestého měsíce jsem zvolila vzdělávání. Důvod byl prostý – je to období zkoušek a stejně se mu budu muset věnovat nejvíc, ať chci nebo nechci. Ze svých dílčích cílů jsem nesplnila ani jediný, snad možná ten první.

• Napsat základ 4 kapitol do skript.
• Napsat vědecký článek do Act.
• Přeměnit předsevzetí na SMART a zkoumat výsledky. Co mě dělá šťastnější? A z čeho se stalo pouhé plnění úkolů? + Povídání o tom, co jsem dělala.
• Prostudovat si statistické metody.
• Přečíst si 5 článků v Acta karviniensa a zjistit, co je pro ně typické.

Trochu náročnější cesta

Všem nám bylo jasné, že pojedeme autobusem, neboť pak zaplatíme přibližně šest tisíc za jednoho. Za obětované čtyři dny na cestě ušetříme za každého dalších šest tisíc. Zbytečné peníze nemám, k přátelům letadel se neřadím a dva dny v autobuse určitě přežiju, řekla jsem si. Díky očekávání toho nejhoršího: děsná nuda, bolavej zadek, vedro, hlad a žízeň, jsem si cestu téměř užívala, protože jsem se dostatečně připravila jak věcmi materiálními, tak i nervama. Počítala jsem s tím, že mě tohle všechno potká a navíc se budu nudit. Skutečnost ovšem byla jiná. Přesezená jsem trochu byla, ale seděla jsem s fajn povídavou paní, a tak jsem se vůbec nenudila. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu zajímavého a taky si trochu pokecala.

Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.

Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.

V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.

Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.

Klub cestovatelů

S bývalou kolegyní jsme si domluvily srazík s tím, že už jsme se dlouho neviděly. Má ve zvyku chodit pozdě, a tak jsem ani já nijak zvlášť nespěchala. Vzala jsem si s sebou knihu a v klidu zamířila do čajovny. Upřímně řečeno, možná to pro mě bylo lepší, než ti věčně perfektně na minutu přesní lidé, kteří jsou pak přirozeně nervózní, kde jste vy. Věděla jsem, že mě od Janči nečeká žádný sprďan, i kdybych přišla o pět minut později.

Dala jsem si nepálský čaj, které mám obecně ráda. Ani tentokrát nezklamal. Jen jsem se podivila nad lžičkou – přece si čaj nebudu sladit?

Když kamarádka dorazila, objednala si jasmínový čaj a podle všeho si ho taky vychutnala. Akorát čokoládu jsme nestihly. No, tak zajdeme zase někdy jindy :-).

Starý dvůr

K mým oblíbeným čajovnám rozhodně patří Starý dvůr na Mendlově náměstí v Brně. Z nějakého neznámého důvodu mi tato čajovna připadá jiná než ostatní. Taková víc domácí. Jako starý známý. Vždycky váhám, jestli je to „D“ velké nebo malé. Zdá se, že malé, alespoň tak to mají na vlastních stránkách.

Do čajovny jsme nedávno zavítaly s kamarádkou a pochutnaly si na yogi a medové orchideji, jejíž název v čajovém lístku zněl Phoenix mi can xiang. Byl to zvláštní oolong, který mi chutnal. Nic světoborného, co by mě ohromila, ale příjemná chuť, kterou mě bavilo popíjet snad tři hodiny ne-li déle.

Dobrý dojem udělala i milá a ochotná slečna čajovnice a sladký kuskus, který mi připomněl, že jsem ho tu už kdysi měla a od té doby si ho občas sama dělávám. Nadchly mě také vílí karty, které jsme si jen tak ze zvědavosti s kamarádkou vyložily. Dozvěděly jsme se, že bych se měla věnovat detoxikaci a udržet si nad povinnostmi nadhled a ona by se určitě měla vypravit do přírody.

Poslední dovolená

Už je to skoro měsíc, co jsem se vrátila z dovolené. Je to děsný, jak ten čas letí. A nejhorší je, že jsem tu o Korfu nenapsala ještě ani řádek. Rozhodla jsem se to dnes napravit, a chci napsat všechno hned.

Vlastně jsem do poslední chvíle nevěděla, kam přesně pojedu, neboť jsme zájezd vybírali jako last minute. A kdybychom nic dobrého nenašli, jeli bychom asi autem do Chorvatska. Vůbec by mi to nevadilo, protože Chorvatsko mám moc ráda. Za ta léta, co tam jezdíme, mám pocit, že už ho důvěrně znám a připadá mi to skoro jako bych jezdila na prázdniny k babičce. Chorvatům je i celkem dobře rozumět, na jejich veku místo chleba už jsem si taky zvykla… ale konec rozjímání a zpátky k dovolené.

Letos jsem tedy navštívila pro změnu Řecko. Korfu, jak mu říkají jenom cizinci, ale já se tohoto označení budu držet, aby se nám nepletlo s hlavním městem označovaným Corfu town nebo Kerkyra, jak mu říkají ostrované. Týž výraz používají pro celý ostrov. V mém pojetí tedy zachovám klasiku u hlavního města – Kerkyra – a naopak cizácký výraz pro ostrov – Korfu.

Údajně je to největší a nejsevernější řecký ostrov. Přitom to ale není žádný velikán, neboť na délku má devadesát kilometrů a v nejširším místě čtyřicet pět kilometrů. Leží na rozhraní Jónského a Jaderského moře a má více než sto tisíc obyvatel, přičemž asi třetina jich žije v hlavním městě.

Dobrá čajovna

Minulý týden jsem zavítala do Dobré čajovny a dala si své oblíbené matcha latté, zde nazývané „Vychlazené Kyoto Kinen“. Bylo brzké odpoledne. Hudba hrála potichu a v čajovně skoro nikdo nebyl. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pološero, klid, krásně psaný čajový lístek… I když jsem tam šla s tím, že budu pracovat (či studovat), nakonec jsem neodolala a pustila se do psaní básní.

Čaj jsem vypila až příliš rychle a nic dalšího jsem si už dávat nechtěla. Ještě mě napadlo, že si ho pořídím domů, abych si ho mohla udělat levněji a kdy se mi zachce. Mladý sympatický čajovník byl opravdu příjemný, ale vysvětlování přípravy mu moc nešlo. Nebo jsem byla trochu zabržděná já. Těžko říct, ale nakonec jsem se dozvěděla co a jak. Teď už zbývá to jenom vyzkoušet.

Miluju psaní na počítači

Po více než měsíci jsem konečně zasedla k počítači. Moje prsty jako by za tu dobu ztuhly. Chvíli jim to trvalo, než si vzpomněly, co mají dělat. A pak se rozeběhly po klávesnici. Nejprve jen zlehka, dotýkaly se jí něžně, jako by jí nechtěly ublížit, jako by váhala, zda vůbec smí. Byl to úžasný pocit. Dělat něco tak prostého a přitom tak důvěrně známého. Nejspíš mi to hodně chybělo. Ruce mám trochu nemotorné, jak si odvykly, ale zakouším pocit štěstí a spokojenosti. TOHLE mi jde. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. O kolika věcech tohle můžete říct bez špetky zaváhání, bez ruměnce ve tvářích, bez pocitu, že se chlubíte. Je to čistá pravda, není o tom pochyb. Moc toho není.

Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.

Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.

Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.

Nuda o prázdninách?

So 28. července 2012

Doma jsem se objevila už ve čtvrtek a udělala si tak prodloužený víkend. Brzy jsem pochopila, proč mohou někoho prázdniny doma nudit. Neměla jsem na víkend žádné povinnosti ani plány, což je u mě nezvyklé.

Dovolte mi malou odbočku k vysvětlení, proč tento stav (nudu doma) neznám. Jsem celkem aktivní a prázdniny jsem měla už v dětství hodně „členité“. Asi tak polovinu jsem jich strávila doma a polovinu kdesi jinde.  V období po pubertě jsem byla i pět týdnů u moře. Takže nuda doma o prázdninách pro mě byla dost nepředstavitelná. Vždyť já se i těšila, že někdy budu doma.

Nejprve jsem se tedy ozvala kamarádkám, že něco podnikneme, ale smůla – v pátek ani sobotu neměly čas nebo chuť. Naštěstí se mi jedna ozvala ještě předtím, a tak jsme na dýzu vyrazily jen ve dvou. Co ale s celým dnem? Ukázalo se, že čtení je skvělý nápad. Inspirovalo mě ke kreslení, vytrhání kopřiv – hodí se na čaj i na vlasy a zahradě to taky nevadí. Pak mě zase něco přivedlo k háčkování, a tak jsem se pustila do jednoho většího (dalšího! :-(… ale co už jsem taková) projektu. A ještě si zkusila vyrobit parfém. A co je nejdůležitější? Že mi sobota připadá nekonečná a krásně si ji užívám, přestože na mě nikdo nemá čas.

Na tento prodloužený víkend jsem neměla naplánováno téměř nic. Tedy jistě – měla bych dokončit (nebo začít?) svůj Velký jarní úklid a zbavit se všech kostlivců hluboko v šuflatech a vzadu ve skříních. Netuším, ani jakou mají podobu, protože jsou dobře ukrytí, ale měla bych pár tipů: bílé mrkváče, které už opravdu nikdy nosit nebudu, Lego, omalovánky a papíry, které jsem si „Někdy“ chtěla přečíst. Obdobně bych mohla něco provést s těmi příliš dlouhými kalhoty, širokýma šatama a dírou na zadku mých oblíbených džínsů… Nutně musím dopsat deník z dovolený, dokud si něco pamatuju. A navíc jsem šíleně dlouho nekreslila. A taky mám tradičně půjčenou obrovskou hromadu knih, která se mi nejspíš ještě navýší, protože jsem horlivě objednávala. (Ať žijou rezervace a nákupy přes internet!)

Čtu teď od Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ – musím ji urychleně vrátit – a tak jsem na základě jedné povídky doplnila další body do svého víkendového programu. Autor se prý kdysi ocitl ve finanční nouzi, a když žádal děkana o půjčku, ten mu ji zamítl, neboť v žádosti chyběly věci pro radost. Proto jsem doplnila, že si budu číst, kreslit, plést nebo háčkovat a slunit podle toho, jak budu mít chuť. Dodržela jsem to parádně.

Trápí vás horko?

Někdy během prázdnin jsem objevila fantastický recept na osvěžení – voda s citronem. Jednoduché, prosté a přitom tolik účinné. To mi připomíná, že tu nikde nemám článek Jak se ochladit. No, to musím co nejdříve napravit, i když to už možná letos nebude potřeba. Teda, doufám, že teplo ještě bude, ale ne takové, abychom padali horkem, i když to klidně taky.

K dalším tipům bych zařadila co nejtenčí bavlněné nebo ještě lépe lněné oblečení. Žádná umělotina, pod kterou se budete zbytečně potit. Ale stejně jako Arabové můžete být klidně celí zahalení. Na slunci jsou dlouhé vzdušné šaty někdy mnohem lepší než plavky. Neptejte se mě proč, ale vím, že to funguje.

Já nespěchám, já byla v Řecku

K tomuto nadpisu snad ani není třeba psát článek. Napadl mě, když jsem šla ráno po ulici a viděla milého chlapíka, kterak rozdává Metro: „Tady paní a tady slečně.“ Spěchá, protože stojí na rušné zastávce, kde je spousta lidí. Někteří ho přehlíží, jiní se k němu hrnou a všichni spěchají. Jdou rychle a mračí se. Utíkají na tramvaj nebo trolejbus. Připadají mi směšní. Copak jim něco uteče?

I když mě společně s příjezdem z dovolené opustila fantasticky dobrá a jásavá nálada a víceméně se plácám ve smutku a povinnostech a snažím se nepodlehnout sklíčenosti z návratu a ze všeho, pomalost mi zůstala. Není kam spěchat. A proč se vlastně honit? Můžete dělat věci rychle, ale není důvod být při tom mrzutí?

Občas vás něco zpomalí. Tak se nevztekejte a využijte toho. Dopravní zácpa vám umožní v klidu si přepudrovat nos nebo kouknout na mobil či složit básničku, zamrznutý počítač vás posílá koupit si svačinu nebo si udělat kafe… Udělejte ze „ztraceného“ času nádhernou chvilku a už vám nikdy nebudou vadit fronty a kolony, kterým se stejně nevyhnete, i když budete láteřit.

P. S.: Všude s sebou mějte knihu nebo slovníček a v případě fronty (i v obchodě) můžete vesele ignorovat všechny podmračené ksichty a číst si třeba ze sbírky vtipů. Pro ty ještě odvážnější – můžete si s sebou nosit háčkování do městské hromadné dopravy. A na Vánoce pak můžete stromeček ozdobit hvězdičkami, které vznikly při „ztraceném čase“. Dám vám sem pak fotku, jak se to povedlo mně :-).

Všechno souvisí se vším

Pilně pracuji. Poctivě prohledávám přednášky, poutavá povídání… prostě píšu pracovní pojednání. Při prohlížení pořádné publikace plné prapodivných pojmenování potkám právě prodiskutovaný pojem.

A pak, že člověk z práce neblbne... a to jsem zpátky jen jeden a půl dne. Pro ty, kteří nepochopili, hledala jsem ve slovníku cizích slov a narazila na oblíbenou řeckou pochoutku včetně její přípravy:

tzatziki = řecký jogurt se strouhanou okurkou a olivovým olejem, ochucený česnekem, mátou a pepřem.

A dneska ho budu mít k obědu... jen pochybuji, že bude mít tu správnou kvalitu.

Co dělá dovolenou?

Pustila jsem se do psaní závěru vyprávění o Šumavě a napadlo mě jednoduché shrnutí – užila jsem si to. Jak je to ale možné, když nám počasí tolik nepřálo? Tak deštivý týden jsem snad ještě nikdy nikde nezažila. Vydařenost dovolené tedy zas tak moc nezáleží na počasí. A na čem teda záleží?

Jak je možné, že se mi dovolená vydařila, i když počasí bylo, že by ani psa nevyhnal? Za krásnou dovolenou zajisté mohl náš postoj a optimismus – stále jsme (marně) doufali, že druhý den už bude lépe. A pozitivní postoj spočíval v usilovném hledání kladů. Co byste viděli dobrého na tom, že celý den lije jako z konve a jste celí mokří?

Zaprvé, nepotřebujete tolik pít. To se celkem hodí, když si všechno nesete na zádech, vodu není kde koupit a prodejnu potkáte třeba jednou za tři dny nebo taky vůbec. Zadruhé se nemusíte bát, že budete mít úpal, úžeh a nebo že se spálíte. Nemusíte se otravovat s mazáním proti sluníčku. Nejste unavení z obrovského horka, ve kterém byste se raději koupali, než někde capali. A taky pak nejste celí mastní. A začtvrté – když už máte celé boty mokré, je vám fuk, jak moc špatnou cestou půjdete. Nemusíte se vyhýbat kalužím a hledat nejsušší cestičku, prostě si projdete bezstarostně středem louže a hotovo. 

Určitě nám tedy prospěl pozitivní přístup, který ale nebylo vždy snadné si udržet. Aby se dovolená zdařila, bylo nutné, mít s sebou někoho, kdo vás nenechá klesnout až na dno, když už jednou tu blbou náladu máte. Srandičky, humor a vzájemná podpora. S každým by to tak dobré nebylo. A taky jsme potkávali fajn lidi kolem nás. Všichni byli moc ochotní a milí. Poradili, pomohli, pohlídali batoh…

Jistou určitou roli sehrálo i vybavení, i když v tomto směru se nám zrovna moc čím pochlubit. V mém spacáku mi byla zima, takže jsem se do něj musela úplně zakuklit a pak si ho „zadýchat“. Pláštěnku by to chtělo tvrdší a delší a batoh s pláštěnkou nebo nepromokavej.

Na té správné dovolené by také neměla chybět překvapení, která všechno naplánované náležitě okoření.

Důležitým bodem pro mě byla otevřenost. Jak celý rok hodně plánuji, šiklo se mi, že tady jsme neplánovali skoro nic. Kolik toho ujdeme záleželo – až na dvě výjimky – jen na našich silách a chuti. Flexibilita mého společníka mi dala neuvěřitelné možnosti, takže jsme mohli během dvou dní navštívit dvě města, která v původním plánu nebyla. Naprostá svoboda a možnost zajít do kteréhokoliv obchodu, muzea či galerie mě naplňovala spokojeností a pocitem štěstí. Mohla jsem dělat úplně všechno, co bych si přála. Dovolenou tedy dělá možnost „dovolit si užívat“.

Nakonec bych ráda ocitovala jednoho pána z Vyššího Brodu, který měl naprostou pravdu: „Jsou dva a to jim stačí!“

Putování Šumavou 2. část

Z Nového Údolí jsme vyrazili po žluté turistické značce do Stožce. Protože jsme čekali, až přestane pršet a ono nepřestalo, dorazili jsme tam v nepříliš vhodnou dobu jak na oběd tak na snídani. A tak jsme šli dál. Později mi bylo líto, že jsme nehledali místní informační centrum, kde bych jistě získala další vizitku a razítko. Navíc by mělo být nejspíš nově otevřené. Za Stožcem jsme chtěli odbočit na modrou a podívat se ke Stožecké kapli, ale nějak se nám to nepovedlo, a tak jsme si pak udělali asi čtyřkilometrovou zacházku. Výšlap je to opravdu slušný a také pro jistotu pořádně prší. Ale kaple je opravdu krásná, i když jen zvenku. Uvnitř čeká na opravu, a tak je veřejnosti uzavřena. To ale neznamená, že se tam nedá fotit. Původně na tomto místě snad stával Stožecký hrad.

Po modré jdeme do Českých Žlebů, kde je opět jen pár baráků a nikde nic. Snad jen potůček s hastrmanem. 

A dál do Lenory. Zase je tak nějak všelijak, ale k večeru se vyjasňuje. Jdeme se za vesnici podívat na rechle, zvláštní druh mostu usnadňující plavení dřeva díky vystrčeným kládám, které umožňují korigovat jeho množství. Jsou památkou UNESCO.

Prohlížíme si místní galerii skla i muzeum skla spojené s informačním centrem. Navštěvujeme obchod a radujeme se z toho, že si můžeme něco koupit. I když o koblížcích si můžeme leda tak nechat zdát. Také okukujeme obecní pec u silnice, kde se každou poslední sobotu v měsíci peče chleba.

Modrá nás vede do Zátoně, kde v Muzeu lesů ČR strávíme snad tři hodiny. Prohlídka je zajímavá a po dlouhé době jsme asi jediní návštěvníci. Mladý kluk – průvodce je z nás trochu nervózní, ale je tak ochotný, vše nám ukazuje a něco nám říká, že jsme naprosto spokojení. Lepší než kdejaký světaznalý frajírek. 

Cestou k Boubínskému pralesu se trochu ztratíme, protože se nám nechce jít z kopce, i když tam modrá vede. Naštěstí mám s sebou chlapa, který vymyslí, kudy si to můžeme zkrátit, abychom přišli tam, kam chceme a všechno viděli. Obejdeme kousek pralesa po zelené a pak se u Boubínského jezírka opět napojíme na modrou. Prales je za plotem, ale i tak je na co se dívat. Zrovna neprší. Jsme zklamaní, že nikde nevidíme alespoň kousek Krále smrků, alespoň že jsme z něj viděli kruh v tom muzeu lesů.

Pak se zase ztratíme, nebo spíš přehlédneme, že modrá odbočila a pokračujeme po zelené. Výstup na Boubín je tedy delší cestou, ale možná není tolik strmá. Překvapí mě, že je na něm rozhledna. Nelezu sice až nahoru, ale prý je odtamtud fajn výhled. Snad až do Sušice. Tak to máme zase jednou kliku, že neprší a není mlha. Boubín je totiž taky pořádný kopec – má 1362 metrů. A pak už jen šupky dupky do Kubovy Huti.

Na všechno se dá zvyknout

K tomuto článku mě přivedl Fulghum, tedy jeho kniha, kterou právě čtu. Téma už mi v hlavě šrotovalo od té doby, co jsem se vrátila z Belianských Tater. Tam mě totiž překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na obrovská vedra prvního červencového týdne. Podobně mě ještě předtím překvapovalo, jak dobře snáším vedro a příšerný vzduch v kanceláři. I když s tím aktivně bojuji, pořád je tam jako v tropech. Aspoň banánovník je spokojený.

Z vlastních pozorování jsem usoudila, že za tři dny si na Šumavě zvyknu i na velice těžký batoh, 15 kilo. (Nedivte se těm různým údajům, zpočátku měl můj „mazlík“ krásných 17 kilo, ale postupně se ujídalo jídlo a věci různě přehazovali tak, abych to měla lehčí, nebo abych nesla věci, které mohou být mokré. Konečná a nejnižší váha, když jsme dorazili byla asi 11–13 kilo.) Měla jsem pravdu, bez obtíží jsem si na to zvykla a záda nebo ramena mě kupodivu nebolela ani v prvních dnech.

Na jednu stranu mi to připadá fantastické, že si člověk může téměř na cokoliv zvyknout. Umožňuje mu to přežít. Je díky tomu flexibilní a určitě mu to prospívá. Může změnit školu, zaměstnání, partnera, přestěhovat se dokonce na jiný kontinent a pravděpodobně se s tím vyrovná. Na druhou stranu si říkám, že existuje spousta věcí, na které bychom si nikdy zvyknout neměli. Pořád bychom se měli bránit a vzpouzet. Ať už jde o tak vážné věci jako diktaturu, válku a zabíjení, domácí násilí, týrání dětí nebo zvířat nebo pouze to, že se k vám někdo nechová hezky (partner vám nevěnuje pozornost, sestra si na vás otvírá pusu, nebo vám šéf činí nevhodné návrhy…).

Šumava – krásná i divoká

Doopravdy dobrodružný a náročný byl den, kdy jsme se rozhodli vystoupit na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Vycházeli jsme přibližně z 800–900 metrů nad mořem a měli se dostat na 1378 metrů. Túra by to byla náročná, i kdyby bylo přiměřeně chladno, ale nám nechutně pršelo a navíc se ze Smrčiny přidala i pořádná mlha.  

Před Plechým jsme si ale dali takovou malou chuťovku – Smrčinu (1338 m). Kopec asi nic moc náročného, nevím, těžko soudit, když jsme se věnovali úplně jiným věcem. V národním parku je zákaz chodit mimo označené cesty a silnice. Tady se nemuseli bát porušení, protože všude rostlo borůvčí, kterým by bylo dost obtížné se prodírat. Problém byl, že místo cesty tam byl potůček či bahýnko. Nechtěli jsme utopit a totálně zničit boty, a tak jsme se zuli. Voda i bahno byly příšerně studené, a tak jsme sem tam museli jen tak zastavit na drnu trávy, aby se mi nožky zahřály tak, abych mohla zase kousek jít. Pravdou je, že jsme úplně zapomněli, že neseme nějaký batoh. Kilometr brodění byl víc náročný, než by si člověk dovedl představit. Věčné zapadávání, klouzání a nechutná lezavá zima od nohou. Teď mě napadá, zmínila jsem už, že jsme všechny dny byly v kraťasech, protože dlouhé kalhoty byly mokré na nohou nepříjemné a studily. Stejně by nestihly vyschnout než přišel další déšť, zatímco nohy uschly rychle a na chladný vzduch si taky zvykly. Jen ráno při vylézání ze stanu jsme sem tam protestovali, že je zima. Nakonec nohy vydrží asi všechno, chudinky. Byla už jedna hodina, když jsme se vyhrabali nahoru. Mokří a značně špinaví. Otřeli jsme si nohy papírovými kapesníky a do okolního borůvčí. Na vrchol vedla malá odbočka už téměř po rovince, tak jsme tam došli a zjistili, že i v Rakousku může být hnusně, neboť vrchol byl už za hranicí a my se poprvé setkali s mlhou, která by se dala krájet. Vítr mi trhal pláštěnku, a tak jsme jen podívali, že tam je jakýsi vlek a šupajdili pryč.

A nyní je ten správný čas – když už vylezete jeden nechutný kopec a rozhodně nemáte v úmyslu se vracet stejnou cestou a jinudy to nejde – aby přišla pořádná mlha, značka se objevovala jen sem tam, takže každou chvíli hrozilo, že slezete dolů do Rakouska, a aby sem tam sprchlo, abyste nezapomněli, že jste na Šumavě. Výraz „krásná“ je v tuto chvíli v názvu spíše ironický. Ze Šumavy vidíte víceméně jen cestu pod nohama, a když dýl mžouráte do mlhy, objevíte pahýly stromů. Nic. Mrtvo, žádný život. Všechno je šedivé. Připadám si jak na Měsíci. Pustá, nehostinná, prázdná krajina s močálem místo cesty. Tohle má být ta krásná zelená Šumava? Národní park, první zóna? Místo, které je potřeba chránit před zásahy člověka? Vždyť tu nic není!

Málem se ztratíme – zase špatně označená červená! Ze Smrčiny klesáme dost strmě mezi skály a borůvčím – cesta mi připomíná Vysoké Tatry nebo taky schody – k Hraničníku a na Studničnou (1159 m). Někde tam asi pod Studničnou obědváme. To už delší dobu nenesu svůj batoh. Jednou za čas si totiž potřebuji odpočnout a tady nebylo kde. Navíc pršelo. A tak mi byl batoh odejmut a já si hopkala pěkně nalehko. Ještě mi k tomu přibyla lepší (teplejší, delší, tvrdší a s dlouhými rukávy) pláštěnka, protože mi vážně byla zima, byla jsem unavená a měla strach. V takovéhle divočině nemůžeme přespat ani na nouzovém nocovišti a přitom zůstat zdraví.

Dovolte mi malou odbočku ohledně nouzových nocovišť. Je to fantastický nápad správy národního parku, jestli se nemýlím. A mělo by jich být pět. Na naší trase jsou ale pouze dvě. Jsou to ohraničená místa, na kterých můžete legálně postavit stan a jednu noc tam přenocovat. Udělali to pro turisty, kteří chtějí přejít Šumavu po červené, přesně jako my. Nejspíš se jim tam spousta lidí poflakovala jen tak a stanovala si, kde je napadlo. Tohle by tomu mohlo zabránit, protože když někde můžete, proč byste si tam neustlali. Lepší než dostat pokutu, ne? A pro krajinu i zvířátka je to také určitě přijatelnější. Samozřejmě pro dobrodruhy, kteří chtějí nocovat sami a v divočině to není to pravé ořechové, ale těch snad nebude tolik. Jedno takové přehledně označené nocoviště tedy bylo naším dnešním cílem. Nikde jinde by se stejně nedal postavit stan.

Po obědě jsem se cítila líp a byla spokojenější. Nabrala jsem síly a nevěděla, co je před námi. Za pár kroků se objevil kopec. Rozhodně nevypadal nezdolatelně. Byl strmý tak 15°, ale relativně krátký. Ukázalo se, že tato domněnka byla velice špatnou. Strmý byl, ale krátký rozhodně ne. Značka nám v podstatě úplně zmizela a po většinu času bylo vidět jen tu rakouskou (mezi dvěma červenými pruhy jeden bílý) a často ani tu ne, ale když víte, že máte vylézt na kopec, nemůžete se ztratit. Jen abychom neminuli to nocoviště!

Kopec byl nekonečný a zákeřný. V mlze to vypadalo, že tam, kam vidíte naposledy, už je konec. Po zkušenostech z Tater jsem v to raději nedoufala. A bez batohu se mi nešlo zase tak špatně, i když se mi pláštěnka pletla mezi nohy a cesta vypadala, jako když jdete po schodech. Na několik kamenů mi musel přítel pomoci. Jak z filmu mi připadala scénka, kdy mu ujela noha a až po koleno se zabořil do bahna. „Vezmi batoh!“ řekl a hrabal se ven. V první chvíli jsem se hrozně lekla, jestli se mu něco nestalo, ale když jsem viděla, že je jen strašně zablácený, musela jsem se (asi i úlevou) trochu smát. Čekala bych, že bude naštvaný, ale místo toho se na mě podíval, jeho nálada se změnila o sto osmdesát stupňů a smál se taky. Fantastický zážitek uprostřed Plechého. Boj proti nepřízni počasí. Trvala jsem na tom, že teď už si batoh ponesu. Byla to nečekaná zátěž a brzy jsem si uvědomila, že to dlouho nevydržím. Ale nebyla jsem jediná, kdo už byl na konci se silami. V jednu chvíli mi to uklouzlo a šup, už jsem se válela v borůvčí. Teď jsem pro změnu vyděsila jeho, sebe vlastně taky. Stačilo málo a mohla jsem z jednoho toho velkého kamene spadnout dozadu. To by asi bylo dost špatné. Ale nakonec jsme ten Plechý taky dobyli. Byla tam bouda, a tak jsme do ní hned zalezli. Brzy se k nám přidala rodinka se dvěma dětmi asi tak v pubertě. Přišli po žluté a my zjistili, že na ní je to nouzové nocoviště. Tam někde dole, pod Plechým u Plešného jezera. A sakra!

Prý přehledně značené a na červené turistické značce! Byla jsem dost naštvaná, protože jsem nevěděla co si počít. Navíc jsem zjistila, že mám celý batoh mokrý, protože nevydržel nápor deště, když nebyl schovaný pod mou pláštěnkou. Paráda – mokrý spacák i kalhoty na spaní, taky náhradní trička a kdovíco ještě. Dostala jsem strach, že zítra budeme muset někam dojít a jet domů, protože nemám v čem spát a v kraťasech určitě nastydnu. A měli jsme přece dojít do Kubovy Huti, k tomu Boubínskému pralesu… Od pusy nám šla pára a do boudy dost táhlo.

Rodinka brzy vyrazila pryč, tentokrát po cestě, kterou jsme my přišli. Dost nás překvapilo, že s sebou měli kola. Cestou nahoru je nesli. No, dolu je pak zcela jistě nesli taky. Vůbec mi nepřipadal divný dívčin výraz, který jasně říkal, že by to zpropadené kolo nechala nejradši tady nahoře. Ať si ho klidně někdo vezme. S kolem bych se v tomhle hnusu dolů taky vláčet nechtěla. Chlapík nám řekl, ať v boudě přenocujeme a rozděláme si na zápraží oheň, že v tomhle počasí stejně žádný strážce parku chodit nebude. Přenocovat jsme se rozhodli a všude jsme rozvěsili věci, aby pokud možno proschly a taky aby moc nefoukalo případnými dírami a netěsnícími okny. Ale na oheň jsme neměli odvahu. Vlastně odvahu možná i jo, to jsme byli i dost zoufalí a zmrzlí, ale svědomí nám to nedovolilo a venkovní mlha a déšť by stejně taky byly proti. 

Noc nebyla tak zlá, jak jsem očekávala. Vyspala jsem se docela dobře a ani jeden jsme nenastydli. Možná zázrak. Věci sice neproschly, teda kromě kalhot, která jsem si oblékla přes kraťasy, abych je usušila vlastním teplem. Ale aspoň nám tam neteklo! Ráno jsme všechno posbírali a vyrazili vstříc mlze a dalšímu dešti. Brzy jsme došli na Trojmezí, kde jsme se „museli“ vyfotografovat, neboť je tam státní hranice tří států. Sousedí tam spolu Česko s Německem a Rakouskem. Pokračovali jsme na Třístoličník, kde jsme si spíš na protest vylezli na malou vyhlídku na skalách. Pochopitelně nebylo vidět vůbec nic. V hotelu měli německé ceny, a tak jsme se tam vůbec nezdržovali a zamířili do Nového Údolí. Ovšem najít červenou bylo tentokrát nemožné. Nejprve jsme došli na jakousi další vyhlídku, tak jsme si alespoň prohlédli kapli, která u ní stála a pak se vrátili zpět. Důkladně jsme to promysleli a vydali se po některé z cest směřující dolů. Zjevně jsme se tak docela netrefili, ale už se nám nechtělo vracet, a tak jsme usoudili, že když přijdeme do Haidmühle, uděláme si možná jen malou zacházku a do Nového Údolí to bude jen kousek. 

Brzy jsme pochopili, proč cestou potkáváme tolik turistů. „Dole“ (a v Německu!) je totiž krásné slunečné počasí, a tak všichni vyráží na výlet. Těžko mohou tušit, že nahoře je nechutná mlha a případně i nekončící déšť. Šlapalo se nám moc pěkně, cesta byla příjemná a nakonec jsme došli i na silničku, po které se šlo ještě lépe. Žádná auta, smrad z výfuku, nic. V lese jsme uviděli krásnou kapli Marienkappele – Glockenspiel. Netuším tedy, proč je tam napsané „zvonkohra“, ale byla opravdu moc pěkná. A taky byla otevřená a měli v ní pohledy za 30 centů, ale ty já neměla. Tak jsem si žádný nevzala. Jen jsem obdivovala vitrážovaná okna.

V Haidmühle, česky se mu říká Borský Mlýn, jsme se moc nezdrželi. Ani se mi nechtělo hledat informační centrum. Škoda, mohla jsem mít nějaký německý pohled a razítko. Pokud to teda mají. Slunce příjemně svítilo, tak jsem se přezula z mokrých bot do žabek, abych na chvíli ulevila svým nohám. Byla to paráda. Ani jsem si už nepřipadala moc divně. Dokonce jsem se vysvlékla jen do jednoho trička. Nebyl pařák, ale bylo hezky. 

Když jsme dorazili do Nového Údolí, kupodivu ještě pořád svítilo slunce, ačkoliv jsme byli v České republice. Připadalo nám to tak nezvyklé, jako by to bylo něco svátečního. Měla jsem pocit, jako bych přežila havárii letadla. Prožila jsem něco velice mimořádného a teď byl čas slavit, že jsme to zvládli. Posunuli jsme svoje hranice (alespoň já) a dokázali to, co bychom dříve nepovažovali za možné. Přece jen jsem počítala s tím, že by tahle dovolená mohl být pořádný „záhul“ kvůli tomu batohu. Ale teď svítilo slunce, seděli jsme u stolku u krčmy Vagón a botasky se sušily na sluníčku. Dala jsem si všechna razítka, koupila si vizitku a užívala si. V Muzeu Pošumavské železnice, které se nacházelo v prvním z vagónů (ve třetím byla hospoda), nic moc neměli, ale to mi vůbec nevadilo. Aspoň jsem si prohlédla, jak to tady dříve vypadalo. Jo a dnes jsme sešli zase do 815 m n. m. Měli tu zajímavé pivo – Krále Šumavy a Klostermana. Takové regionální, to se mi líbí.

Sice jsem nepředpokládala, že to budou vědět, ale jen tak pro jistotu jsem se zeptala obsluhy v „hospodě“, kde je tady nouzové nocoviště. Moc mile mě překvapili, jak byli v obraze. Poslali nás po silnici po žluté směrem na Stožec. Chvíli jsem si sice myslela, že jsou mimo, ale ukázalo se, že měli pravdu. Na červené značce žádná přehledně ani nepřehledně značená odbočka nebyla. Kdybychom nevěděli, že to máme hledat na žluté, kdoví kam bychom zase došli. Na nouzovém nocovišti jsme byli sami všude kolem jsem rozvěsila všechno, co jsem chtěla aby uschlo. Vypadalo to tam trochu jako kdyby tam někdo rozvěsil plnou várku z pračky, ale to mi bylo fuk. Kupodivu nám opravdu všechno vyschlo. Včetně bot!

Spřízněná duše

Máloco vám udělá takovou radost, jako když potkáte spřízněnou duši. Nemusíte vykládat, proč děláte to a to jinak než „se má“. Proč jste divní a trápí vás to. Že nevíte co s tím. Má stejný problém a v ideálním případě to za problém nepovažuje a vůbec to neřeší.

Abych to trochu přiblížila – děsně mě baví nakupovat příze na háčkování či pletení. Představovat si, vymýšlet a plánovat, co bych z nich asi tak mohla udělat. Ale „správně“(!) se to má dělat úplně jinak: vyberete si, co byste si chtěli uplést nebo uháčkovat a pak k tomu sháníte přízi. Tu věc uděláte a pak se pustíte do další. Možná můžete mít začaté dvě, nevím. Ale určitě jich nemůžete mít začatých dvanáct a třeba i dvanáct let.

Je tak nádherné a osvěžující potkat někoho, kdo to má úplně stejně. Možná ne v tak velkém měřítku, ale stejně. Někoho, komu se doma taky povalují ty krásné příze, které si koupil před pěti lety a pořád ještě nevymyslel, na co by se daly použít. Ty příze, které nejspíš koupil na sukni, ale teď už si nic takového ani dělat nechce. Někoho, kdo toho má začatého nejméně tolik, jako kolik toho už dokončil.

Myslím, že podle nějaké typologie lidí jsme právě my „kreativci“. Nás je potřeba při každém projektu, abychom rozdmýchali jiskřičku nadšení. Abychom ukázali vizi, něco, čeho bychom měli dosáhnout, protože je to tak nádherné! A pak je v týmu potřeba minimálně jeden „dokončovatel“, který ty ostatních nenechá přestat pracovat, když všechno nejde tak, jak by mělo, a když to trvá dýl, než by se dalo očekávat a nadšení pohasíná. 

Většina mých kamarádek jsou dokončovatelé a jsou ve znamení Lva. Ne, že by se neuměly nadchnout, asi v sobě mají i pořádnou dávku kreativce, ale hlavně všechno zdárně dovedou dokonce. Jen málokdy jsem se u nich setkala s rozdělanými projekty. Na druhou stranu z nich málokdy sálá takové nadšení jako ze mě. Někdy je otrava mít za kamarádky samé „dokonalé“ lidi. Člověk si pak připadá méněcenný a neschopný. Proč já to taky nedokončím? Když vím jak na to a nic mi nebrání?

Navíc vám většina lidí nerozumí. Ty poctiví, co všechno pěkně dokončí a stihnou včas, obvykle nedokáží pochopit, že nejste ani líní, ani neschopní, jen vám někde neodbytně buší další projekt, který prostě musíte začít. A musíte to udělat hned! Ráda bych se s tím smířila. Zvykla si na to, že to takhle prostě je. A radovala se z dalších a dalších projektů. Pravdou totiž je, že už jsem jich taky spousty dokončila. A na těch dalších pracuji. A asi se nikdy nezměním v „dokončovatele“, i kdybych chtěla sebevíc. Jen mě pak trápí a užírají bušící projekty, na které prostě nejde přestat myslet. Mimochodem zrovna takhle to bylo s Leonardem da Vinci. Údajně za svůj život dokončil jen 13 obrazů. (Ale to bych si být vámi raději ověřila, taky mi to totiž přijde málo).

Kolem republiky

Na dovolené na Slovensku v Belianských Tatrách mě napadlo, že bych o letošních prázdninách mohla navštívit všechny země kolem České republiky. Na Slovensku už jsem, říkala jsem si. Plánujeme výlet do Polska. A když na Šumavě udělám jen pár kroků na trojmezí, podívám se jak do Rakouska, tak do Německa. Později jsem si to trochu rozmyslela a rozhodla se, že si z každé země přivezu nějaký ten pohled. Podobně jsem chtěla potěšit kamarádku, která se se mnou lehce věnuje postcrossingu. Říkala jsem si, že by bylo vážně pěkné poslat jí z každé země kolem České republiky pohlednici. Nějakou pěknou z místa, kde ještě nejspíš nebyla.

Trochu to nevyšlo, protože v Polsku jsme byly příliš krátce a nedostaly se k žádné poštovní schránce a ani známce a v Německu či Rakousku jsem se nedostala ani nikam, kde by prodávali pohledy. Ale stejně jsem všechny tyhle země navštívila! A za jediné prázdniny. :-)

Putování Šumavou 1. část

Rozhodli jsme se přejít Šumavu po červené. Napadlo mě to proto, že to je turistická značka, která vede po nejkrásnějších místech. Jen zřídkakdy je na silnici a navíc se po ní dá vždy ujít dlouhý kus. Červená vede skrz celou Šumavu, a tak byla pro náš výlet ideální. Pravdou je, že jsme se na ní rozhodně nenudili. Jak už jsem psala, vycházeli jsme z Vyššího Brodu poté, co jsme si prohlídli obě kulturní památky, abychom naplnili KPČ (= kulturně poznávací činnost, jak se dříve říkalo), a také poté, co jsme se občerstvili v Hospůdce u Hastrmana.

Na Čertově stěně, kopci se srázem plným balvanů, jsme shodili batohy, povečeřeli a pokochali se zapadajícím sluníčkem. V další části jsme se víceméně s ničím zajímavým nesetkali až do Přední Výtoně. To je místo, odkud začátkem prázdnin vyrazily dvě holčiny na túru kolem České republiky co nejblíže hranic, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Také odsud spolu s červenou turistickou značkou vede Svatojakubská cesta, ale asi jen deset kilometrů. A zároveň tu pro nás začíná Chráněná krajinná oblast Šumava. V Přední Výtoni se zastavujeme v novém informačním středisku, kde ještě nemají ani svoje razítko, ale jsou úžasně milí a ochotní. V penzionu Barborka si dáváme polévku a pravého Radlera. Radši mám ty „falešné“. Ceny „normálního“ jídla nám nepřipadají přitažlivé ani pro cyklisty, ani pro turisty, jak hlásá nápis venku. Možná by tam mohli alespoň drobným téměř neviditelným písmem, jak je zvykem na etiketách potravin, doplnit „pro rakouské“.

Za deště přicházíme do Svatého Tomáše, což je pidivesnička téměř bez baráků se stejnojmenným gotickým kostelem, který jsem chtěla navštívit, abych uctila památku svého zesnulého kolegy, který se jmenoval právě Tomáš. Nakonec je tak hnusně a zima, že se v kostele moc nezdržíme a zase jdeme. Zpětně mě to pak trochu mrzí, ale v tu chvíli to asi opravdu jinak nešlo. Vyšlápneme si asi kilometr na Vítkův Hrádek, který je nejvýše položenou zříceninou hradu v Čechách. Stejně jako skoro všechno tady kolem patřil Rožmberkům. Usadíme se na lavičce pod plachtou, a když sundám svůj bágl, nějaká paní potichu pronese ke svému partnerovi: „Nechtěla bych se tahat s takovým batohem,“ říká tónem, jako bych to měla za trest. V tu chvíli mě samotnou překvapuje, jak je vlastně velký. Když děláme relativně často přestávky, snáším jeho nošení až nečekaně dobře. Nějaký chlapík hraje na kytaru a zpívá. Píseň o dědečkovi a babičce mě přivádí do rozpaků, ale rozhodně se mi líbí. Jak si později hledám na internetu, pochází od Hustého Wimpyho. Řekla bych, že její melodie je něčemu velice podobná, ale těžko říct čemu.

Píseň o dědečkovi a babičce

Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,

tam spolu žijou jako v pohádce, dědeček a babička.

Každý ráno děda vyžene babičce kozy ze chlívku

a když jí to pěkně udělá, babička uvaří mu polívku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Když dědeček dojí polívku, dá si hoďku šlofíčka,

babička mu zatím uvaří do hrnku trochu kafíčka.

Když se děda potom probudí z dýmky pákrát zabafá,

přitáhne si k sobě babičku a řádně jí prohmatá.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm, takovouhle pohodu.

Sotva večer slunko zapadne, města rozsvítí se světýlky,

dědeček babičku popadne a nese jí do postýlky.

Babička vyndá falešný chrup a musí se postarat,

aby děda, probůh snad, s plným šourkem nešel spát.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, jó takovouhle pohodu.

Kdo si myslí že snad dědeček, teď spokojenej půjde spát

tak ten nezná mýho dědečka a neví jak moc má to rád.

Dědeček jak Jůra vyskočí a našteluje babičku,

zezadu jak bejček přiskočí a už jí laská světničku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm takovouhle pohodu.

Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,

tam žijou jako v pohádce dědeček a babička.

Hodiny už půlnoc odbíjí, spánek se hlásí o slovo,

až staroušci se ráno probudí, tak všechno začne nanovo. Jó.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Jen se bojím, že až jednou budu starej doma hnít, tak na důchody nezbude.

A s ňákým dědkem, co je bez peněz, žádná bába nebude.

Pak u Paroubka zazvoním a před ním si ho vyhoním.

Po návratu do Svatého Tomáše jdeme do jediné restaurace, která tu je, což je v těchto končinách dosti obvyklé. Stejně jako to, že nepatří zrovna k nejlevnějším. Z Janovy cesty, která vede po silnici a lesem, se nám podaří sejít zřejmě proto, že najednou přestane být po silnici. Když zjistíme, že jsme na Spálené cestě, ptáme se projíždějících cyklistů, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Ještě předtím se zkoušíme zorientovat podle slunce a lišejníků. Každý jinou metodou, kterou zná lépe, a oba docházíme ke stejnému a správnému výsledku. Ale není nad to, nechat si poradit od někoho, kdo to ví zcela jistě, neboť odtamtud jede.

V jedné zátoce Lipna (Rakovecké nebo Kyselovské) k nám připlouvají labutě, a tak se s nimi ochotně dělíme o kousek svého chleba. Mají zrovna krásná šedá mláďátka.

Penzion Wudy v Přední Zvonkové je doslova vymodlený. Padám únavou a deště už mám taky dost. Sotva se pustíme do jídla, vyleze sluníčko. Klasika, vždy když zalezeme do hospody, je venku pěkně. 

Myslím, že to nebylo tady, ale to je jedno, kde se nás paní za pultem nevinně zeptala: „Zmokli jste?“ Byla jsem dost unavená, a tak mi dalo nemalou práci pouze přikývnout a neříct něco v tom smyslu: „Seš blbá i slepá? Jsme mokrý jak myši a chčije celej den, tak zkus hádat!“

Dobře jsme se najedli, pokecali s milým pánem, prohlédli si žaka, papouška, který co chvíli něco povídal. A ještě jsme si od pana hospodského koupili chleba, protože v národním parku ani v Zadní Zvonkové nebude kde. Ze Zadní Zvonkové, ve které byl někde bokem jeden hotel a jinak nikde nic, jsme se vydali po modré kolem Schwarzenberského kanálu, jenž v dřívějších dobách sloužil pro plavení dřeva. Naším cílem byl Sonnenwald. Ukázalo se, že to je malilinkatá vesnička s právě zavřenou hospodou a několika málo baráčky. Zrovna bylo krásně, a tak jsme neodolali a vyrazili ještě do vesničky Schöneben. S takovým názvem ho prostě musíme vidět, ne?

Šumava nekonečná

Ano, přesně tak nám Šumava připadala. Měli jsme v plánu dlouhou cestu. Dokonce jsme s sebou kvůli tomu museli mít dvě mapy (Lipno a Trojmezí), neboť do jedné se to nevešlo. Jak už jsem zmínila, vyrazili jsme nejprve vlakem do Vyššího Brodu. Cesta byla poněkud odlišná od naší představy: nastoupíme, kamsi dojedeme, tam přestoupíme a povezeme se pěkně až do cíle. Cestou budeme svačit dobrůtky (třeba sušené ovoce) a pít Frisco nebo pivo. Ve skutečnosti byly na dráze dvě (nebo tři?) výluky, takže jsme jeli kousek vlakem, pak autobusem, pak zase vlakem asi jen jednu zastávku a pak zase autobusem a zase vlakem. Jedním z našich přestupných bodů byly Prachatice, což jsem si ale nepamatovala.

Ve Vyšším Brodě nám chvilku trvalo, než jsme se zorientovali. Nadšeně jsem si poznamenala, že do Svatého Tomáše to máme 27,5 kilometru. Šli jsme navštívit Cisterciácké opatství Vyšší Brod, které se ukázalo celkem malé a dost drahé. Vstupenka stála 75 Kč a za tu cenu jsme se nic moc nedozvěděli. Zvláště jsem postrádala více informací o řeholi svatého Benedikta. Jak si mám představit takový život v klášteře? Co ti mniši dělají, když se zrovna nemodlí? Mimochodem modlí se sedmkrát denně. A mniši mě zajímají proto, že od jednoho benediktina čtu knihu Time management jako duchovní úkol a zajímá mě, jak asi žije. Pravdou je, že jsme museli obdivovat knihovnu se sedmdesáti tisíci svazky v nádherných skříních. (Já a má láska ke knihám, co k tomu dodat.)

Naproti tomu poštovní muzeum, které mělo dvě (nebo tři?) patra, stálo dvacet korun a ještě jsme dostali jakýsi papírek, abychom hledali, kdo není na žádné z fotografií. A za odměnu potom lízátko a bonbóny. Viděli jsme různé druhy známek, ale také kočáry, četli o prvních poštovních kurýrech, kteří fungovali podobně jako taxikáři, o tom, že si zpočátku mohli účtovat jakou chtěli cenu a taky o Rowlandu Hillovi, který v roce 1840 přišel v Anglii s první poštovní známkou. Bylo to zajímavé, i když toho bylo opravdu hodně. Až jsme z toho byli dost unavení.

V místním informačním centru jsem si pořídila první vizitky a orazítkovala jak turistický deník, tak wandrbuch. Koupila jsem si i nějaký ten pohled. Odsud nám Šumava i naše putování připadali opravdu nekonečné.

Šumava před námi

Sešli jsme se ve čtvrtek večer, prodiskutovali cestu, co je potřeba mít s sebou, koupili pár dalších věcí na jídlo za sedm stovek, vyspali se a druhý den vyrazili na vlak. Na dovolenou jsme vyráželi v pátek třináctého. Nejsem pověrčivá a mám toto datum ráda, proto jsem chtěla vyrazit právě dnes. Navíc je nejlepší mít dovolenou co nejdelší, takže proč nechávat odjezd až na sobotu, když se cestou ztratí tolik drahocenného času. Pravdou je, že jsem taky neměla tušení, jak dlouhá ve skutečnosti bude pouť, kterou jsem vymyslela. Kolik to bude kilometrů? (Počítala jsem to na mapách.cz i přes rozcestníky Klubu českých turistů, ale člověk nikdy neví, navíc se mi tam některé úseky nepodařilo doklikat.) Ani jak dlouho to půjdeme s takovou bagáží?

Cíle – Boubínského pralesa – jsme dosáhnout museli do deseti dní, neboť to byl důvod, kvůli kterému jsme jeli právě na Šumavu. Já už tam byla, takže mi to mohlo být jedno, ale nebylo. Boubínský prales se nachází nedaleko Kubovy Huti. Navrhla jsem tedy dvě varianty začínající tímto místem: nahoru nebo dolů. Zvolili jsme tu dolů, protože se nám zdála zajímavější. Ve skutečnosti by měla být hezčí ta směrem vzhůru. Jen jestli to netvrdí ti stejní, kteří si myslí, že celá Šumava je protkaná silnicema?! Anebo ti, co tvrdí, že jsou všude vesnice s obchody.

A právě také na můj návrh jsme se rozhodli jít zespoda nahoru, tedy z Vyššího Brodu do Kubovy Huti. Říkala jsem si, že kdybychom to náhodou ušli rychleji, takto budeme mít pořád ještě kam pokračovat. Ne že by to za Vyšším Brodem nebylo hezké, ale už to není Šumava a šlo by spíš o památky (Český Krumlov) než o přírodu. Což myslím, že by se nesetkalo s takovým nadšením.

Sbírka vizitek ze Šumavy

Sbírám turistické vizitky, a tak jsem se před dovolenou podívala, co všechno hezkého bychom mohli navštívit, abych jich měla co nejvíce. Pochopitelně jsem si přitom dávala pozor, aby můj plán nebyl nerealizovatelný a místo dovolené, o které se budu cítit svobodně a šťastně, jsem z toho neudělala honbu za vizitkami. Ale podařilo se mi to hezky skloubit dohromady a nakonec jsem ji nejspíš získala víc, než jsem očekávala. Původní plán byl myslím čtyři až pět a ve skutečnosti jich mám čtrnáct. Fíha! Spočítala jsem si je až teď a tak docela koukám.

Nekonečno záložek

Na to, abych přečetla všechny záložky, které jsem si naukládala do Mozily v domění, že si je „Někdy později“ přečtu, bych potřebovala snad nejmíň tři nerušené měsíce. Ale nevzpomínám si, že by se mi podařilo dostat se někdy přes první tři. Vždycky se do něčeho začtu a je hotovo. Na druhou stranu si říkám, že to je vážně fajn. Znamená to, že stále budu mít dost zajímavých věcí kolem sebe. A když budu chtít, mohu si je prohlédnout. Občas tak možná zazdím něco skutečně důležitého, ale ten pocit, že se nikdy nenudím natolik, abych musela procházet všechny ty záložky, mě přece jen hřeje.

Motivační písničky

Jak už jsem psala, časem se přihlásily pochyby, nejistota a strach. Byl to vůbec dobrý nápad? Nedělám děsnou blbost? Vždyť ani nevím, co to obnáší. Jistě, měla jsem vyhlídnutá místa, kde si můžeme postavit stan, ale stejně. Abych zahnala tyhlety pocity, zpívala jsem si a pouštěla „motivační písničky“, jak jsem je nazvala. Nejde o nic extra, jen písně, které vyjadřují – stejně jakou Tour de Šumava – to, po čem toužím.

Dobrodružství. Svobodu. Život podle Kerouaca a nebo ještě lépe podle Chrise McCandlesse, o němž byl natočen film Útěk do divočiny (Into the Wild) a který mi připomíná, kdo skutečně jsem. Stačí mi třeba jen citát o tomto filmu na konci článku z Wikipedie: „Svoboda a jednoduchá krása jsou příliš dobré na to, abych si je nechal ujít.“ A hned vím, že přesně to chci udělat. Vypadnout na chvíli z města, od práce, školy, svazujících povinností, hloupé a nekonečné administrativy, zbytečností, peněz, řešení kravin… Chci být v přírodě, dýchat čistý vzduch, vidět krásné věci, věnovat se tomu podstatnému a cítit svobodu, volnost, smět se nadechnout…

K motivačním písničkám jsem zařadila Nebezpečný náklad od Elánu, který má pro mě už mnoho let nabíjecí melodii. Když ji slyším, hned mi přibývá energie. A ta slova: Raz poviem žil som, stálo to za to. Přesně to chci o sobě taky říct.
Ten, kto má smer, nájde svoj cieľ.
Túlavé cesty dažďom a blatom
modriny, jazvy, trápenie tiel

V hlave nebezpečný náklad
zápalku pod dynamit ak ma dáky výbuch čaká
potom asi má to tak byť

Sú pravdy, ktoré neučia v škole
nevie ich ani najlepší žiak
Až sám to zistím, aký mám dolet
a kto sa bude posledný smiať

Výšky, pády, rýchle jazdy
nech sa anjel strážny zblázni
na mále predsa nezáleží
Dobre vieme, že nás láka
osud Jacka Kerouaca
osud tých, čo chcú svoje sny žiť

Nám v duši lieta búrkový motýľ
Možno si zajtra zlámeme väz
Všednosť si trúfa, že nás raz skrotí
Ak, tak až zajtra, dnes je však dnes.

Další takovou písničkou je Málo šialené opět od Elánů.
Držať pevne vrabca v hrsti
vedieť kedy radšej nie.
Ústa nemé uši hluché,
čakať dobré znamenie.
Báť so slov a báť sa pästí
Dohodnúť sa na cene. Neublížiť ani muche
a obchádzať plamene.
To je strašne,
to je strašne jednoduché to je strašne, to je strašne
to je strašne, jednoduché ale málo šialené.

Možná to už taky nechci „strašně jednoduché“ a radši si to dám „šialené“. Aspoň trochu, aby člověk viděl, že žije. Že svět je barevný i jinak, než jenom z okna kanceláře a od psacího stolu.

Šumava

Vlastně to byl můj nápad vyrazit ve dvou pod stan a jen tak s batohem. Žádné ubytování. 

Jedni mi tvrdili, že jsem blázen a že bych si měla jako všichni ostatní normální lidi zajistit na nějakém místě ubytování a odtamtud podnikat různé túry. Jiní zase, že jsem odvážná a že by do toho nešli. 

Zpočátku jsem přílišné obavy, například ze strany rodiny, odbývala vesele se slovy, že se to zvládne, uvidíme, a podobně. Postupně ale narůstal strach i ve mně. Začínala jsem si uvědomovat, že s trempováním nemám žádné zkušenosti. Že jsem ještě nikdy nešla napříč nějakým pohořím. Nikdy jsem si nemusela na zádech jako šneček vláčet celý svůj domeček. Najednou mě začaly nahlodávat pochyby. 

Ale už nebyl čas to změnit. A taky jsem nechtěla zbaběle couvnout. A bylo to jenom dobře!

Když o něčem mluvíte, a pak se to stane…

Zrovna včera jsem napsala článek o tom, že se vám občas stane něco neuvěřitelného, divného… něco, co byste rozhodně nečekali. Dneska se snažím sbalit na dovolenou, ale přitom jsem se zakoukala do Čarodějek, zapomněla si udělat oběd a tak různě… prostě mi to jde hrozně pomalu. Chci, přesně jak jsem už dříve psala, před dovolenou vyřídit vše, co jsem třeba i měsíc odkládala. A pak se divím, že už jsou skoro dvě a já mám plnou postel věcí, které si chci vzít s sebou, ale v batohu ještě nic. A jak tak procházím sepsané úkoly, narazím na poznámku ze Šumavy: „Že já sem si radší nevzala Pištu Hufnágla“, na kterou jsem reagovala drobným líčením parádního příběhu, který jsem někde četla. Byla to taková charakteristika ženy… a samozřejmě jsem slíbila, že ji seženu a pošlu. No, už jsem 14 dní doma a kde nic tu nic, ani jsem si na to nevzpomněla. Nemůžu udělat nic lepšího, než zrovna teď to začít hledat. Ale prostě mi to nedá. Hledám na Googlu všechno možné „charakteristiku ženy“, „vývoj“, „vtipy“… a najdu príma vtip:

Jaký je rozdíl mezi manželkou a mlhou?… Žádný, když se ráno zvedne a zmizí, bude krásný den.

Chci si to uložit do počítače. Ale kam? Nějaký soubor s vtipy o ženách. Dobře, třeba „Ženy“. Otevřu ho a šup… je to zrovna ten soubor popisující „Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince“. Přikládám v souborech v oddílu Může se hodit. Berte to jako varování ;-).

Nezdálo se mi to?

Stává se vám někdy, že zažijete něco, co vám zpětně připadá jako sen. Něco tak podivného, snad i iracionálního, že to snad ani nemohla být pravda?

Mně se to občas stane – jednou za hooodně dlouhou dobu. Někdy je to jako noční můra, třeba když jsem v noci musela jít domů pěšky přes nebezpečnou čtvrť a bála jsem se (ani to nechci popisovat, jak strašné to bylo), nebo něco dobrého, třeba když jsem v Paříži potkala holku, co mě pozvala na oběd. Píše o tom i Fulghum… o všech těch podivnostech, které člověk zažije, že jim pak sám ani kolikrát nechce věřit, ale přitom ví, že se to stalo. Někdy mám takové vzpomínky na první rande, nebo zvlášť vydařený romantický večer, předávání dárků k Vánocům… a s někým se mi takové příhody stávají skoro běžně.

Odkládání

Máloco je tak náročné jako věci, které odkládáte. Stálým odkládáním se jen snižuje vaše chuť (a odvaha) s nimi něco udělat. Nejspíš proto je prokrastinace tak nebezpečná. Kromě toho, že onu věc tlačíte před sebou, musíte na ni často myslet, spolu s výčitkami svědomí, že jste s tím ještě vůbec nepohnuli a to vás stojí další energii. Ve svém důsledku je tedy odkládání vysoce neefektivní, neboť kromě energie, kterou vynaložíte na samotnou práci, vás stojí ještě další, když o ní přemýšlíte a marně se přemlouváte, že byste již měli začít něco dělat.

Jsem šťastnější před dovolenou nebo spíše po ní?

Út 24. července 2012
Přečetla jsem si článeček „Těšit se na dovolenou je prý ještě o něco lepší než na ní být“ od své oblíbené blogerky a zamyslela jsem se nad tím, co píše, v souvislosti se svou dovolenou na Šumavě nebo i v Tatrách.

Období před dovolenou si nijak zvlášť neužívám. Stejně jako ona honem honem dokončuji, co se nestihlo, plaším, snažím se vyřídit vše, co bych měla… mimo jiné i píši třeba do dvou do rána články na blog, abyste měli co číst a mě nehryzalo svědomí, že jsem zase nechala svůj blog týden či dva bez článku.

Od té doby, co spíše pracuji, než studuji, se na dovolenou nijak zvlášť předem netěším. Nejsem workoholik, ale když vidím, kolik toho mám udělat, kolikrát se mi na dovču skoro ani nechce. Protože to víceméně znamená „ztracený čas“, který pak budu muset dohnat. A taky mám dost zkušeností s tím, že když se na něco příliš těšíte, býváte pak zklamaní. Kdepak – nejlepší je nic neočekávat, nepředpokládat a brát to tak, jak to přijde.

Takže i když nizozemští psychologové údajně zjistili, že těšení se na dovolenou přináší větší pocit štěstí než samotný pobyt a po návratu je to ještě horší, mám to trochu jinak, či skoro naopak. Vlastně už na vysoké jsem se na dovolenou (hlavně na tu první na začátku prázdnin) nijak zvlášť netěšila, neboť jsem řešila zkoušky a dřív než jsem se mohla začít těšit, už jsem na dovolené byla. A nyní je to víceméně podobné – čas tak letí, že než se naděju, už je čas těšení a příprav dávno za mnou a já vlakem nebo autem uháním vstříc prázdninám.

Co se týče Tater, ty jsem si parádně užívala. Jak už jste vlastně četli… zeleň, turistika, pohyb, spánek, četba, psaní deníku… prostě ráj. Sice velké horko, ale koho by to trápilo, když se stejně nespálí? :-)

Na Šumavě to bylo jiné. Vlivem počasí i všelijakých drobných starostí – při nichž jsem se snažila uplatňovat zebří způsoby dle Šťastného blogu, tzn. řešit problémy až když přijdou a nehloubat dopředu nad tím, co by mohlo, ale taky nemuselo přijít – jsem si to na Šumavě užívala jen někdy. Byla jsem šťastná jen chvilkama, protože většinu času jsem něco dělala (rovnala pláštěnku, utírala stan, šlapala do kopce, zpívala si, zalepovala si otlačené nohy…) a na dumání o tom, jestli jsem šťastná nebo ne nebyl čas…

A to se právě projevilo po příjezdu, kdy už cestou domů jsem začala být spokojená a v následujících dnech, kdy jsem vyprávěla o prožitých radostech i strastech, jsem pociťovala čím dál větší potěšení a nadšení z uplynulé dovolené. Splnila jsem si, co jsem chtěla, zažila mnoho zajímavého - to nejdůležitější z plánu, ale i mnoho báječných věcí navíc, které jsem si ani nepředstavovala, že by nás mohly potkat. Abych tedy byla přesná – na dovolené jsem byla šťastná a parádně jsem si to užívala, ale v tu chvíli jsem si to nijak zvlášť neuvědomovala.

Tvrdohlavost

Někdy ustoupit o píď může znamenat, že už nemusíte na ničem dalším trvat. A jindy je to opravdu blbost.

Článek „Společensky odpovědné olympijské hry?“ od Petra Mareše mě přivedl k myšlence, že někdy prostě člověk musí být tvrdohlavý a neústupný. Trvat na svém a za každou cenu. Obvykle to není přijímáno právě kladně. Je k tomu mnoho důvodů.

Tvrdohlavost může být projevem neschopnosti uznat chybu, nebo změnit názor. Obhajobou vlastního ega… vlastně je dost pravděpodobné, že to bude negativní vlastnost.

Tvrdohlavost je o nechuti změnit názor, o tom, že na něčem trváte. Potíž je v tom, že byste měli vědět, zda trváte na něčem dobrém právě proto, že to je dobré, nebo trváte na něčem (dobrém či špatném), protože na tom chcete trvat, nechcete ztratit tvář, vypadat přístupně a podobně.

Už jsem měla vlastní dilema s trváním na svém. Nejspíš ho někdy měl i každý rodič, možná úplně každý. Co když někomu s něčím vyhrožujete a pak se to najednou stane. Máte svou výhružku splnit. Tehdy vám dojde, že jste ji udělali příliš tvrdou. Ale co teď? Ustoupíte a pak už si z vás ostatní mohou dělat fackovacího panáka. Nebo neustoupíte a budete trvat na nesmyslně velkém trestu? Aby bylo vidět, že vaše slovo platí?

Myslím, že nejlepší by bylo nějak elegantně ustoupit, tak aby bylo vidět, že jste si vědomi zbytečně příliš tvrdého trestu. Ale těžko říct, zda to nedopadne jako v prvním případě. Co se ale týče olympijských her a snahy udělat je odpovědnými, udržitelnými a ekologickými… myslím, že v tomhle by se ustoupit nemělo, stejně jako by rodič neměl říct dítěti, jak jsem jednou viděla, že když se bude válet po zemi v čekárně u lékaře, dostane na zadek a pak ho asi desetkrát z té země zvednout a vůbec mu nenaplácat.

Co mi dělá radost?

• Radost mi dělá, že prší a že se vzduch líp dýchá. Že tohle počasí důvěrně znám.
• Že mi déšť ani v nejmenším nevadí.
• Že mi nemůže rozmazat líčení, protože jsem se jím dnes nezabývala.
• Že k mému oblečení ladí tramvaj (oranžová).

Pěkné video pro ty, co maj rádi pejsky

http://www.stream.cz/video/696418-co-byste-delali-kdyby-tohle-provedl-vas-milacek

Dědeček a babička

Hledám si takhle materiál k psaní článků z dovolené  a přitom jsem narazila na prima vtip, tak ho tu máte:

Sedmdesátiletá vdova si našla stejně starého partnera na randění. Po pěti letech procházek, kaváren, výstav a divadel se děda konečně rozhodl ji požádat o ruku. Ona bez váhání souhlasila. Druhý den ráno, když se děda doma probudil, pamatoval si jen to, že ji žádal o ruku, ale už si nemohl vzpomenout, jak odpověděla. Řekla ano? Nedívala se tak nějak divně? Telefonní číslo měl naštěstí napsané, takže jí ihned zavolal. S nervózním hlasem přiznal, že zapomněl její včerejší odpověď. Ona říká: "Jsem tak ráda, že voláš. Docela jasně si pamatuji, že jsem řekla 'ano', ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, komu."

Rozšíření obzorů na Šumavě

Po týdnu stráveném v mrholení, dešti a mlze teď udiveně pozoruji slunce a stíny, které vytváří. Všechno je plné barev: domy jsou bílé, růžové, modré, zelené, červené i fialové, komíny a střechy červené, lesy zelené i dožluta, žaluzie šedivé. Překvapuje mě, kolik je různých barev odlišných od tmavě zelené, modré, hnědé a černé.

Je nezvykle teplo a vzduch stojí. Cítím se, jako bych každou chvíli měla omdlít, ale vím, že je to jen zdání. To jen nepřítomnost větru mě tolik překvapuje. Za jeden den jsem se přemístila do úplně jiného světa. (Pro ty, co četli či viděli Stmívání, jako z Forks do Philadelpihe.)

Opět pociťuji žízeň. Divím se, kolik jsem toho schopná vypít. Za dopoledne téměř dva litry. TAM jsem to vypila možná až za tři dny dohromady.

Fascinovaně a značně zklamaně si prohlížím obzor. Jasná linka hor a kopců… vlastně jen kopců, u Brna hory nejsou. Paneláky, domy… všechno je tak známé, malé a uzavřené. Omezené. A přitom je vidět tak daleko… Náš svět je omezený, ohraničený, plný domů, barev a jen s trochou zeleně a přírody, snad abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Stejně jsme zapomněli. V parku se nemůžete bát, že se ztratíte a umřete. Nemůžete opravdu trpět žízní… Civilizace je víceméně bezpečná, vlastně hodně bezpečná. Jediný, kdo to kazí, je opět jen člověk. Je to úleva být zpátky v civilizaci, zase mezi lidmi… v místech, kde je všeho dostatek. Mohu si koupit jídlo, pití, oblečení, někdo se o mě nejspíš postará, když se mi něco stane. Ale TAM je to jiné. A proto cítím ještě větší úlevu, že ještě existují místa, na kterých si uvědomíte, na čem opravdu záleží.

7. den

Jedeme do Lysé Poľany, kde mají nádherné pohledy (bohužel poslední den pobytu mi to není moc platné), odkud jdeme do Polska. U wodospadu Siklawa se musíme hned několikrát vyfotit, protože je skutečně nádherný, a tak krásně fotogenický!

Následují dvě plesa Przedni Staw Polski a to druhé nevím. Potom se šíleně drápeme do kopce Swistowa Czuba. Abychom to neměli tak jednoduché, začne lehce krápat, takže člověk značně váhá, zda se má potit v pláštěnce, nebo raději zmokne. Několikrát zaduní hromy, jako když se sypou skály a pak se dá do vydatného deště. Abychom si nemohli stěžovat na nudu, změní se na chvíli v kroupy jako hrachy. Po vzoru ostatních se schováváme pod kosodřevinu. Počítám čas mezi bleskem a hromem a vychází mi, že bouřka je neustále minimálně jeden kilometr daleko. I když to mě příliš neuklidní. Dolů z kopce to máme k Morskiemu oku ještě celkem daleko.

Cesta dolů je stejně namáhavá jako nahoru. Navíc nás u chaty u plesa čekají nekonečné davy lidí. Naštěstí mezi nimi nějak proklouzneme a postupně jich začne ubývat. Na závěr nás čeká devítikilometrová cesta po silnici dolů a pak zpátky do Lysé Poľany a autobusem domů.

6. den

Z mého pohledu jsme si dneska udělali nejnáročnější trasu. Opět jsme se autobusem svezli do Starého Smokovce a zubačkou na Hrebienok. Vyrážíme na Skalnatou chatu, kde si čtu neuvěřitelné rekordy nosiče Laca Kulangy, který například v roce 1993 vynesl na Zamkovského chatu 207,5 kg. Jasně, je to celkem nízko položená chata, ale stejně!

U Skalnaté chaty je Skalnaté pleso a lanovka na Lomnický štít. Překvapuje mě, že lanovka stojí 24 €. Čekala jsem dost, ale tohle je přece jen ještě víc než dost peněz. Ze Sedla pod Svišťovkou si děláme malou odbočku na vrchol. Ze Svišťovky se pak slézá k Chatě pri Zelenom plese. Vážně uvažuji o tom, že si dole dám panáka. Jen tak, pro povzbuzení, protože hned na začátku jsem si užila dost nervů. Slézání dolů je totiž celkem nechutná záležitost, neboť cesta je víceméně pokryta sutí, která se po došlápnutí rozkutálí na všechny strany. Přede mnou šla paní ve sportovních sandálech a ta se tam rovnou rozbrečela. Upřímně se jí ani nedivím. Stálo to tam fakt za pendrek. Jak jsme se pak přiblížili ke kosodřevině, bylo to hned lepší. Člověk pak aspoň neměl kam padat. Kdybych zahučela do kosodřeviny, sice se popíchám, ale nic vážnějšího se mi nestane. Ke konci byly dole pro jistotu ještě řetězy. Oblézal se tam takový placatý kus skály. Ale to bylo v pohodě. Jinak bych tuto cestu moc nedoporučovala, zvlášť v botaskách, nebo kdyby sprchlo.

Abychom nešli stejnou cestou jako včera, vydáváme se k Veľkému Bielemu plesu, odkud půjdeme dál po modrý Dolinou Kežmarskej Bielej vody, dokud se nespojí s tou včerejší žlutou. Autobus nám opět jede přesně tak, jak potřebujeme. A to mají dneska Slováci svátek!

5. den

Autobusem vyrážíme opět nechutně brzy ráno (to se už nezmění) do Tatranské Kotliny. U chaty Plesnivec, ta druhá, která to má na sobě napsané, jsme o pět minut později, než ukazoval rozcestník, což je rozhodně skvělý čas. Nevím proč, ale řadím tuhle chatu mezi své oblíbené. Z nějakého důvodu se mi velice líbí. Víc než třeba Téryho chata. A také si ji lépe pamatuji. Možná kvůli tomu divadlu, které jsme tu minule nacvičovali, abychom se u ní mohli vyfotit. Je totiž tak trochu trapně ve stráni. Letos pro jistotu něco podobného nacvičujeme znovu. 

Cestou k Veľkému Bielemu plesu procházíme přes louku plnou světle růžových „chundelatých“ kytiček, které příjemně kontrastují s všeobecnou zelení. I na tu si pamatuji. Zdá se, že to je rdesno. 

Pak jdeme k Chatě pri Zelenom plese, další z mých oblíbených, ale tentokrát spíše kvůli tomu nádherně zelenému plesu, v němž se odráží hory. Skalnaté hory mě nijak zvlášť neberou, mám raději zelenou přírodu, ale když se odráží v tom plese, také mají svůj půvab. Po plese plave jediná kachnička, která nám žere přímo z ruky. Po žluté scházíme do Biele Vody, kam přijíždí autobus tak krásně, jako bychom si ho objednali. 

Konečně se dostávám na poštu. Mám pořádnou kliku, neboť pouze dnes mají do pěti, takže si mohu koupit známky. V té euforii pochopitelně zapomenu říct, že je chci do České republiky. Prodavačka naštěstí není včerejší a všimne si, že mluvím jinak. Nebo také počítá s typickým (= hloupým) zákazníkem, což se většinou vyplácí.

4. den

Ráno se mi zdají dva zvláštní sny a ne jen dnes o nich hodně přemýšlím. Co asi tak mohly znamenat. Zvlášť mě zaujalo, že v tom prvním byly jakési romantické verše překrásné básně. Bohužel si je nepamatuji. Dozvídám se, že to že si je nepamatuji, může také docela dobře znamenat, že ani nikdy neexistovaly. Že si moje mysl jen vytvořila představu dokonalých veršů a to jí stačilo. Hm, měla bych se o problematice snů dozvědět více. (Ale kdy, když mě zajímá všechno?) Protože dnešek je třetí den turistiky, děláme si jej odpočinkový, abychom se trochu zregenerovali. Navíc po včerejší Téryho chatě je to zapotřebí. Lýtka mám ztuhlá a taky mě bolí. No, co by člověk čekal, když se celý rok téměř nehýbe a pak vypadne na týden do hor? Vyrážíme jako správní neturističtí trapáci po deváté hodině. Světlo je tu tak brzy, že si člověk opravdu přijde trapně, jako když se bůhvíjak dlouho válel v posteli. Vyrážíme na Spišskou Maguru, nedaleké drobnější pohoří. Jen lehce se projdeme a pak si čteme a svačíme. V obci se fotíme s ovečkami, jako bychom nikdy žádné neviděli. V potravinách kupujeme nějaké to jídlo a v suvenýrech pohledy. Trapné je, že nemají známky.