Zdála se mi oku Libá

Jedním z dalších plánovaných míst byl hrad Libá, tak jsme se na něj rozhodli vyrazit hned. Cestou stále pořádně pršelo a všude bylo bláto. Velikánský hrad se nám líbil na první pohled. Jenom nás trochu mátlo, že jsme na stránkách našli takové zvláštní poznámky jako jestli je vstupné hodně nebo málo, že to musí posoudit každý sám. 

Hrad Libá

Místo otevírací doby bylo na dveřích telefonní číslo. Zkusili jsme na něj tedy zavolat. Paní nezněla moc nadšeně, ale za chvilku nám přišla otevřít a jak se později ukázalo, byla v pohodě. Dokonce víc než v pohodě, prokecali jsme s ní zavíračku o půl hodiny. O hradě umí dobře vyprávět. Což je popravdě trochu potřeba, protože na něm nic moc není. Majitelem je soukromník, který se ho snaží postupně opravovat a zpřístupňovat veřejnosti. Na fotce si můžete všimnout nových střech.

Ale vezmu to popořadě. Vstupní hala byla krásně vyhřátá, tak jsme se radovali, že jsme z té sloty utekli dovnitř. Ovšem už v další místnosti bylo výrazně chladněji a v té další jsem si zase vrátila na hlavu čepičku. Ne, že by to nešlo vydržet, ale jistota je jistota. Nedávno jsem byla nemocná. Ovšem paní průvodkyně si tam v klidu hopkala v kožené bundičce jako kdyby bylo parné léto a navečer se trošku ochladilo. Ale chápu to, když je v tom celé dny, musí být už zvyklá.

První místnost nás ohromila. Štukovaný strop s freskou. Bohužel snad jediný dochovaný. 

Freska na stropě

Ozdobené stěny

I podlaha byla krásná, ale ta už je myslím nová, jestli se dobře pamatuji.

Podlaha v první místnosti

V dalších místnostech byly především vystaveny obrazy dvou autorů: Anny Horčičkové a akademického malíře Jan Řeřichy. Oba autoři nádherně malují. Líbilo se mi zátiší s modrými šaty a kožešinovým kabátkem nazvané Dámský šatník, nezaměnitelné ptačí domky v Úštěku malované olejem v tlumených barvách, Luisin pramen, kvetoucí stromy a modrožlutý obraz, který byl obložený víčky z plechovek a vypadalo to jako skvělá mozaika. Ale nelíbilo se mi, že na cedulce představující autory bylo, že děkují za zhlédnutí výstavy se S. Přitom se to pamatuje tak snadno. Shlížíme pouze dolů, z kopce, na dítě, z letadla… Všechno ostatní je se Z, jsme přece tak obohaceni výstavou, filmem… že je to zcela určitě změna našeho stavu. I když ne přímo do jiného.

Domy v Úštěku

Luisin pramen

Bubenice

Zaujala mě škvíra mezi zdmi hradu. Jaký asi tak měla smysl? Pouštět dovnitř víc světla? A vlhkosti?

Pohled z okna, abyste to viděli tak, jak to je

Padesát odstínů zelené (bez toho okna je to hezčí ;-))

Ještě jsem zapomněla zmínit, že by se dalo jít i na věž, kdybychom chtěli. Ale protože jsem se prozřetelně ptala, jak tam vypadají schody, dozvěděli jsme se, že je tam v jednu chvíli dokonce žebřík a to fakt není nic pro mě. Já jen pěkné fortelné kamenné. Nic, přes co jde vidět.

Bohužel už jsme se nestihli podívat do kostela/kaple před hradem, který měl zrovna dnes také otevřeno. Už zvenku se zdá, že by to taky byla bomba.

Až do Aše

Rozhodli jsme se jet do Aše, kde jsem měla poznamenané muzeum. Opravdu se dalo do deště a my byli rádi, že jsme v autě. Zaparkovali jsme před muzeem a já si rychle vyfotila kostel sv. Mikuláše, který byl zbudován v 1867–1871 v pseudorenesančním stylu K. Wiedermannem z Františkových Lázní. Věž má úctyhodných 48 metrů. (zdroj: Mapy.cz)

Kostel sv. Mikuláše v Aši

Vyfotila jsem si i muzeum, které vypadá jako zámeček, což není nic divného vzhledem k tomu, že to byl zámeček, který do dnešní podoby nechal přestavět Eduard Klaubert v roce 1892. Po roce 1945 byl znárodněn. (zdroj: Mapy.cz) Líbí se mi jak je žluťoučký. Už jsme si na tenhle styl ve Františkových Lázních dost zvykli.

Textilní muzeum v zámku

Kolem zdi jsou rozestavěny náhrobní kameny, ale vzhledem k dešti a omezenému času do večeře jsme si je neprohlíželi a vyrazili jsme rovnou dovnitř. Pán prodávající lístky nás ale zaskočil informací, že mají otevřeno už jen deset minut – do dvou. Byli jsme z toho překvapení a znechucení, protože jsme někde na internetu vyčetli, že mají normálně do pěti. Co teď?

Prameny ve Františkových Lázních poprvé

Po snídani jsme vyrazili na tour po pramenech ve Františkových Lázních. Prvně jsme ochutnali ve Dvoraně Glaubera IV., který byl fakt odporně hořkoslaný, pak Glaubera III., ten už ušel, a pak nějaký Kostelní nebo jaký a ten už byl dost v pohodě. Když jsem si pak četla složení a nějaké poučky, tak Na (sodík), Ca (vápník) a ještě něco divného je nejlepší na dýchací potíže. Samozřejmě nejvíc všeho má ten nejhnusnější. ;-) 

Dvorana Glauberových pramenů

Též dvorana Glauberových pramenů

Jak ráno svítilo sluníčko – těšila jsem se, že v parku uděláme nějaké umělecké fotky v šatech a s dokončeným šátkem Color craving – tak postupně začalo přes krápání spíš pršet.

Ochutnali jsme ještě několik pramenů – nejvíc mě baví ty s tím sirovodíkovým zápachem, ale chuťové rozdíly většinou moc nepoznám. Určitě ne tak, abych jich rozlišila dvacet. Odlišují se od Karlových Varů i Poděbrad tím, že jsou dost studené, snad mezi 9°C a 11°C. Další rozdíl spočívá v tom, že část pramenů je zakrytých v různých altáncích a k těm se nedá večer dostat. Jiné (např. Stanislav) jsou zase v různých denních dobách vypnuté, i když jsou přístupné.

Vyfotila jsem si ceduli se spoustou pramenů, abych si mohla odškrtávat, u kterých jsme už byli.

Cedule se seznamem pramenů ve Františkových Lázních

Z Dvorany jsme šli k Novému prameni. Myslím, že mi dost chutnal (nebo to byl Solný) a chtěla jsem z něj trošku nabrat před odjezdem a přivézt domů, ale z technických důvodů byl pavilon zavřený. Takže jsem vzala Luisu, Františka (to se musí z Frantovek) a Nový kostelní.

Nový pramen s mozaikovým podstavcem (červená voda je hodně železitá)

Potom jsme šli k zavřené kolonádě Solného a Lučního pramene. Celkově tu je dost budov v poměrně špatném stavu a bodla by jim vyšší návštěvnost lázní. Jen odhaduji, že s nimi trochu zamával Covid, ostatně k tomu se ještě vrátím v článku s procházkou po Františkových Lázních. Na fotce je před kolonádou trošku vidět Adlerův pramen. Už si to špatně pamatuji, ale myslím, že si z něj nebylo možno nabrat.

Uvnitř je to nádherné a jak táta poznamenal, mám krásnou fotku bez lidí. Přiznala jsem, že to nebylo nic těžkého, jednak jsou v tuto roční dobu Františkovy Lázně dost pusté, jednak bylo hnusně a skoro nikomu se tudíž nechtělo courat parkem k pramenům a především byla kolonáda zavřená, takže to je focené přes sklo. 

Kolonáda Solného a Lučního pramene

Stejně tak se nedalo dostat k Solnému prameni. Mohli jsme ochutnat jen Luční.

Luční pramen v kolonádě Solného a Lučního pramene

Krásná budova Slatinných lázní nedaleko, opět žlutá

Po cestičce jsme zamířili k Palliardiho (o něm se ještě v některém z příštích článků zmíním) prameni. Těšila jsem se na něj, protože mi jeho vzhled připadal zajímavý a neobvyklý proti ostatním. Ale nakonec bylo zklamáním, že k němu byla sotva vyšlapaná cestička a že je tak nějak trochu bokem. Polozapomenutý. Ale kupodivu tekl.

Pramen Palliardi

Když půjdete podél tratě směrem k rozhledně Salingburg, narazíte na pramen Železnatý, který můžete ochutnat, a Cartellieri, který je za plotem.

Železnatý pramen najdete vlevo, když sejdete dolů po schůdcích

Pokračováním v témže směru po cyklostezce dojdete k Natálii, která je v krásné kolonádě. My tam potkaly dvě dámy, se kterými jsme se dali na chvíli do řeči.

Uzavřená kolonáda s pramenem Natálie, který je kvůli návštěvníkům vyveden ven

A tady můžete vidět mě na nebezpečně kluzkém chodníčku. Ale vypadalo to tak zajímavě... a hlavně jsme chtěli ochutnat a navštívit i poslední pramen dnešního dne: Žofii.

Já cestou k Žofii, typické počasí naší dovolené – podmračené s mrholením

Pramen Žofie

Zpátky jsme šupajdili po silnici Pod Lipami. Ani ne tak proto, že by nás tlačil čas, spíš kvůli stále silnějšímu dešti. Navzdory počasí jsem si cestou vyfotila roubený domeček.

Roubený domeček na okraji Františkových Lázní

A protože zdravých pramenů není nikdy dost, stavili jsme se opět v aquaparku Aquaforum, kde mají před recepcí hotelu Pawlik Císařský pramen. Akorát ten jsem si jaksi zapomněla vyfotit a místo toho jsem vycvakla automat na sladký a slaný popcorn. Mmm, to bych si dala s chutí.

Automat na čerstvý popcorn

Po obědě jsme seděli na recepci a dumali, co budeme dělat. Chtěli jsme jet na hrad Vildštejn a pak do rezervace Soos. Jenže mělo z celého týdne právě dnes nejvíc pršet.

Hrad Seeberg

Poblíž Ostrohu jsme na seznamáckých mapách (náš hlavní zdroj informací) objevili hrad Seeberg [čti německy Zééberg, nikoliv Síberg] a zjistili, že v sobotu má otevřeno až do čtyř, což se nám náramně hodilo. Příjemné překvapení bylo, že si můžeme koupit vstupenku s platností 10 dnů do tří destinací: tento hrad, městské Muzeum Františkovy Lázně, které má každý den otevřeno do 17 a to včetně pondělka, a národní přírodní rezervace Soos.

Po celý pobyt nás těšilo, že jsou všechna navštěvovaná místa neuvěřitelně blízko – víceméně do deseti kilometrů. První zajímavostí byla „zahrádka“, kterou jsme uviděli před jedním domem při příjezdu k hradu. Nedalo nám to a museli jsme si ji vyfotit včetně detailů. Tady se zjevně slaví Halloween se vší parádou! 

Z historie pro mě bylo zajímavostí, že se jedná o ministeriální hrad, přičemž si vůbec nevzpomínám, že bych někdy o nějakých ministeriálech slyšela. Ministeriálové „byli nesvobodnými služebníky, kteří byli pověřováni svými pány k plnění úkolů správních, vojenských a hospodářských.“ Detaily definice najdete na Wikipedii zde.

Předpokládá se, že hrad vznikl v druhé polovině 12. století. První písemnou zmínku najdeme v listině Ludvíka IV. Bavora ze 4. října 1322. Dva roky ho vlastnil Caspar Schlick, loketský purkrabí. V 60. letech 15. století ho kupuje významná chebská patricijská rodina Junckerů, kteří nechávají v Ostrohu vystavět kostel sv. Wolfganga. Hrad dále vlastní von Neipergové a von Brandové. Během třicetileté války se na něm usazuje velitel chebské posádky Veit Dietrich von Steinheim, který se zasloužil o jeho obnovení poté, co ho Švédi v roce 1648 dobyli, vyrabovali a vypálili. „V roce 1703 se hrad včetně přilehlého panství vrátil opět do majetku města Cheb, pod jehož správou se proměňuje v poplužní dvůr a v hradním paláci je následně zřízena ubytovna chudých tkalců a nádeníků.“ [1] Po renovacích byla v roce 1915 otevřena výletní restaurace v historickém stylu, která se stala oblíbeným cílem lázeňských hostů a výletníků z širokého okolí, ale od poloviny 50. let opět hrad chátrá. Zachraňuje ho ředitel Městského muzea Františkovy Lázně PhDr. Pavel Stříbrný díky financování z veřejných zdrojů. Od roku 1990 je hradní komplex spolu s historickou sýpkou a kolnou opět zpřístupněn veřejnosti.

Hrad s celým přilehlým okolí od vstupu

Nejprve jsme šli do stodoly, kde se nachází nejrůznější starý nábytek: malované skříně, postel se závěsy, keramické formy, židle s vyřezávanými či malovanými opěradly a spousty textů o životě na venkově, dřívějším oblečení, uspořádání světnice, svatební zvyky atd. Zkrátka i samotná stodola by se dala prohlížet dlouho a dlouho, kdyby nám v ní nezačala být pořádná zima.

Židle s vyřezávaným opěradlem

Židle s malovaným opěradlem

Venku jsme si prohlédli nástroje. Mně se nejvíc líbí obracák, který připomíná větrný mlýn nebo hrábě na kolečkách.

Zemědělské stroje

Kaple a studna na hradě

Intarzovaný skleník s nádobím s mysliveckými motivy (jako máme doma)

Ve sklepě právě probíhala výstava umění lovu. Zprvu jsme ji spíš prolítli a vrátili jsme se k ní až později (těsně před zavíračkou hradu), když jsme si byli jisti, že nám žádná podstatná část hradu neunikla. Byla to zajímavá výstava, i když byla hodně plná textů.

Pohřeb myslivce

V patře pak byly dobově zařízeny jednotlivé pokoje. Návštěvník si tak může prohlédnout empírový nábytek a oblečení, druhé rokoko (neurokoko) s válečkem na stěnách a rozkošnými závěsy, nábytek a oblečení ve stylu biedermeieru a novorenesanční zařízení, které mě upřímně zklamalo, protože jsem si špatně pamatovala, o čem se v tomto období snažili. Jelikož máme momentálně rozkoukanou sérii o Tudorovcích, mám pocit, že jsem se ocitla na hradě u Jindřicha VIII. Jen přijít a začít se přehrabovat v jídle a trousit nemístné poznámky na královnu Kateřinu nebo její nástupkyně.

Pokoj ve stylu biedermeier

Novorenesanční zařízení nepůsobí právě útulně a teple

Mojí oblíbenou místností na hradech a statcích je černá kuchyně. Ještě zvědavější vždy jsem na poznámky o tehdejším stravování. Zaujaly mě i půdovky na zemi. Jak byly krásně nablejskané. Kdoví čím je přetřeli, aby se daly uklízet? Ty naše manžel natřel několika vrstvami moderního „laku“ (nebo co to bylo), ale stejně jsem měla pocit, že se mopem snažím umýt smirkový papír. 

V podkroví právě probíhala výstava panenek. Museli jsme ji trochu prolítnout, protože už nám docházel čas. Ale byla taky moc pěkná. Některé panenky byly v elegantních princeznovských šatech, jiné v krojích a jiné měly rozpustilé výrazy (asi by mě brzo taková panenka štvala). Zaujala mě panenka-babička. Připadala mi svým způsobem krásná a zajímavá. Nebo indiánské

Panenky princezničky

Netradiční panenka bábinky

Zvláštní panenka 1

Zvláštní panenka 2

Taky tam byla sbírka ptákovinek, u které se spousta lidí zastavovala a smála. Já už jsem některé ty věci viděla někde na řemeslných trzích, ale nemůžu si vzpomenout kdy a kde.

A ještě poslední fotka jako rozloučení.

Pohled z okna hradu

Zdroje:
[1] naučná cedule před hradem
vlastní fotografie (povoleno focení)

Františkovy Lázně

Sestřička mi včera u doktorky říkala, že Františkovy Lázně jsou žluté město. Že je snad nějaká vyhláška kvůli které musí mít všechny domy žlutou fasádu, jak to tu vždy bývalo. Těšila jsem se na to, protože mi to připadalo legrační. A musím říct, že je to boží. Takové malé město a přitom to vypadá tak velkolepě. Tohle je pohled z okna našeho hotelu.

Možná vás stejně jako mě zajímá, proč jsou Františkovy Lázně chráněnou památkou UNESCO. Předem můžu prozradit, že to není kvůli žlutým domečkům. Podle Wikipedie je jako nadnárodní památka světového dědictví UNESCO označeno i jedenáct slavných lázeňských měst Evropy. Od roku 2021 jsou na seznamu Františkovy Lázně, Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Luhačovice se bohužel nedostaly. Zato je tam Bad Ischl, kde jsme se stavili cestou z Chorvatska.

To, co vidíte s hromadou listí je hudební pavilon a socha Františka I. 

V centru města se nachází Národní třída. Zde vidíte pohled na ni shora od Ruské ulice.

Město je spojováno s některými slavnými osobnostmi, jako jsou Johann Wolfgang Goethe, Johann Straus, Božena Němcová, Ludwig van Beethoven a císař František Josef I. K některým z nich se ještě vrátíme později.

Hned první den po výletě jsme si dali v cukrárně U Matěje domácí zákusky: banánový dortík a věneček s karamelem. Chutnaly skvěle, jenom bych byla ráda, kdyby stály kolem dvaceti korun. 

Cesta vlakem do Františkových Lázní

Cesta do Františkových Lázních stála za to! Nejdřív jsem doma zběsile hledala nějaký batoh – to provizorní přestěhování je v tomhle opravdu hrozné – a samozřejmě jsem ho nenašla. Manžel mi poradil, kde najít nějaký starší vak, do něhož bych si mohla dát věci. Myslela jsem, že si ho opravdu vezmu, i když už ho nelze označit ani za retro, jenže byl příšerně těžký, protože je ušitý z nějaké hutné pytloviny a má masivní kovové přezky. Sám o sobě by snad mohl mít i dvě kila. Zvážila jsem i kufřík, se kterým jezdí tchyně, ale jsem odpůrcem kufrů na kolečkách. Bývají těžké, kolečka jsou potenciální zdroje problémů a příliš často potkávám lidi, kteří s nimi mají nějaký problém, nebo vypadají trapně, nebo obojí. To je tak dobrý pro důchodce do letadla, kdy máte odvoz z letiště, ne že se s tím budu hrabat někde vlakem. Vyrazila jsem tedy ještě na poslední chvíli hrabat do skříní doma. Batoh jsem našla, ale byl plný věcí, tak jsem je rychle přeskládala jinam, sbalila si předpřipravené věci rozložené na podlaze ze včerejška a vyrazila.

Velmi záhy jsem si blahořečila za rozhodnutí vyhnout se kufru za jakoukoliv cenu. V autobuse, v metru a vlastně všude bylo dost plno. Pospíchala jsem a s batohem na zádech jsem byla výrazně pohyblivější a štíhlejší než s kufrem. Protáhnout se mezi lidmi bylo jednodušší. Koupila jsem si na hlaváku lístek a pospíchala na perón. Bohužel jsem ho měla bez místenky. Jenže jak koupit místenku, když nevíte, jestli vůbec ten den pojedete, natožpak kdy. Vlak byl moderní, ale hrozně nepraktický. Po obou stranách uličky byla pouhá dvě sedadla, ale ulička byla tak uzounká, že když tam šla paní s kufrem, házela na mě hloupý pohledy, jestli jí nějak uhnu. Kdybych měla menší averzi ke konfliktům, sprdnu jí, že by mohla aspoň poděkovat. A kdybychom měly kufr obě, tak se nevyhneme. Další kámen úrazu byly místenky – byly všude. V rámci tohoc, abych nepřekážela v uličce jsem si na jedno obsazené místo sedla. S chirurgama z Plzně sedícíma naproti jsme se bavili o tom, že doufáme, že nás nikdo nepřijde vyhodit. Nakonec jednoho z nich vyhodila paní s místenkou, ale na naší čtyřce ještě bylo místo, tak si přesedl k nám. 

Přestup v Plzni nedopadl dobře. Navazující vlak sice čekal na ten náš deset minut zpoždění, ale na přestup mi to nestačilo. Než jsem našla správné nástupiště a hlavně vchod na něj, viděla jsem už jen koncová světla vlaku. Měla jsem vztek, protože batoh byl těžký a já byla po nemoci přece jen dost bez kondice. Navíc jsem měla v ruce ještě kabelku a tašku s kozačkama, kdyby byla na severu na botasky přece jen zima. Nádraží právě prochází rekonstrukcí a zorientovat se tam je dost obtížné. Náladu mi ovšem zlepšil jízdní řád. Sloupeček umožňující porovnání reálného odjezdu vlaku s tím plánovaným mi připadal jako něco, co cestující v Čechách opravdu ocení.

Naštěstí jel další spoj do Chebu za půl hodiny. Ale to samozřejmě znamenalo, že mi ujede autobus do Františkových Lázní (důvěrně jsem je začala označovat FL). I když mi manžel našel další spoj, nabrali jsme ještě před odjezdem zase deset minut zpoždění, a tak jsme se domluvili, že pro mě do Chebu zajede, protože je to relativně kousek – 7 km.

Po večeři jsme šli ochutnat první z pramenů. Nebylo to špatné, až na to, že jsme do něj žbluňkli, protože byl v tmavém pavilónu a vytekl na podlahu mimo kohoutek.

Předlázeňské stonání

Po 30. října
Večer je mi líp. Nemůžu se odtrhnout od čtení, i když jsem se mu věnovala už tolik hodin. A přitom je to moje neoblíbená část – James láká Bellu do pasti. Ano, ano, čtu Půlnoční slunce (viz zde), knihu, kterou mi půjčila kolegyňka z práce. 

Út 31. října
Trochu se mi vrací smysl pro humor a přemýšlím o lázeňském článku na blog: 

Prohlídka u doktora 

Inhalace bylinkových výparů 

Pitný režim 

Pohodové dny s knížkou pro teenagery ve velké posteli 

Pěkný film 

A trocha pletení halloweenských ponožek… 

… tak nějak může vypadat pobyt v lázních. Nebo doma s Covidem. Záměr byl to první, realita to druhé. A ke všemu jsem tu knížku už dočetla.

Pá 3. listopadu

Dneska to byly fofry. Nejprve jsem došla k doktorce a zjistila, že jsem negativní. Jupí! Napsala mi ještě na měsíc vitamin B12 (v lékárně mě trochu překvapilo, kolik stojí, snad čtyři stovky). A já si k němu pak přikoupila kyselinu listovou, protože v příbalovém letáku (ano, čtu ho vždy) psali, že to má lepší účinky spolu.

Potom jsem jela s tchánem k veterináři. Došlo mi, jak to zní, ale připadá mi to legrační, takže to tak nechám. Jeli jsme tam sice spolu, ale s fenkou. Doktor ji chválil, jaká je hodná a šikovná, že jiní už ve dveřích vrčí a štěkají. Ona mi jenom dávala packu a potřebovala pro uklidnění hladit. Dnes se jí sice vůbec nic nedělo a nedělalo, ale při minulých návštěvách dostala injekci a dokonce jí brali krev z tlapičky. 

Podle testů má všechny orgány v pořádku a to její svědění nejspíš bude alergie, protože má zvýšenou citlivost na všechna kousnutí. Dostala jsem pro ni prášek proti parazitům a ještě další antibiotika, aby se jí do ranek, které si vykusuje, nedostala infekce. Nemělo by se jednat o duševní strádání, protože to by si kousala nebo lízala jen jedno místo, ani o potravinovou alergii, protože to by kromě svědění měla ještě průjem nebo blinkala.

Když jsem odcházela, doktor mi otevřel dveře a stoupl si před jiné psy v čekárně. Ale Princezna o ně vůbec nejevila zájem. Jak se sám smál, nekoukala napravo nalevo, ale hlavně honem honem ke dveřím a pryč. Do auta už si naskočila spokojeně.