Kolegyně z práce mě vytáhla na Floru do Olomouce. Jelo se autem a na cestu jsme se složily. Samý ženský, a tak to byla úžasná pohodička. Zastavily jsme u benzínky, daly si čajík, čokoládu nebo něco jiného na mlsání.
Flora byla o něco menší, než jsem očekávala, o to víc tam ale bylo lidí. Obvykle nemám s davy problém, ale tohle proplétání a postrkování mi už také vadilo. Nejprve jsem si to celé prošla a nic jsem si nekoupila. Pak mi to bylo líto, vrátila jsem se k některým stánkům a nakoupila pár blbostiček, které se mi líbily. Například mám opravdu ráda mileťácké kapesníčky a v zelené a oranžové variantě mi přišly doopravdy cool. K obědu jsem si dala vařenou kukuřicy a pár korbáčků. Domů jsem si koupila český česnek. A z kytiček jsem si pořídila rozmarýn, který mi zatím nikdy moc dlouho nevydržel; tygří tlamičku, oblíbený sukulent; hypoesthes, který jsem kdysi dostala od kamarádky; a jakousi masožravku, co vypadá jako že má čelisti. Masožravka mucholapka (Dionaea) byla ze všech nejdražší, ale i tak se mi ji podařilo pořídit za celkem dobrou cenu do sta korun, i když je to jen takový malý bobíšek. Doufám, že mi nějakou dobu vydrží.
Po Floře jsme se rozdělily. Někdo šel do města na jídlo a někdo na návštěvu a na prohlídku města. Známý se před pár měsíci přistěhoval do Olomouce a pořád mi říkal, ať je přijdu navštívit. Nedala jsem zrovna moc vědět dopředu, ale co se dá dělat. Jsou to lidi, kteří mají rádi halo akce a sami jsou taky víc živel než kliďaři, kteří stále plánují. (No, já se vlastně řadím k těm kliďařům, ale to je fuk.) Prostě jsme napsaly, objevily se před dveřma, nechaly se pohostit drobnou svačinkou – kiwi se šlehačkou a čaj, ale celkem dobrá kombinace ;-) – a oznámily, že jdeme do města s nima nebo bez nich.
A tak šli s náma a udělali nám moc pěknou prohlídku. Díky tomu, že se už nějaký ten pátek známe, dělali jsme si ze sebe srandičky a bylo to opravdu kouzelné odpoledne. Nejvíc jsem se nasmála dvěma podobným výrokům našich průvodců (každý vyšel z jiných úst). Sedíme si tak všichni čtyři v autě a řidič povídá: „Nezvládám, když na mě mluví pět lidí najednou.“ Spočítám si, že jsme v autě čtyři a to včetně něj, takže ruší sám sebe a ještě k tomu trpí schizofrenií? Druhý průvodce se mu směje, ale když pak pelášíme Olomoucí, abychom toho za hodinku viděli co nejvíce a on nám jen tak tak stačí, protestuje: „Nemůžu dělat tři věci najednou.“ Lehce provokativně se ho táži, které tři má na mysli. Jistě, telefonuje, ale jinak? „Mluvit, jít a dýchat?“
Jak lépe by mohl skončit krásný výlet než tím, že cestou domů vidíme duhu?
Žádné komentáře:
Okomentovat