Šumavské toulky

Naše další cesta vede do Kašperských Hor, v nichž mě zaujme srandovně růžový kostel svaté Markéty. Moc se tam ale nezdržíme, protože místní cukrárna je drahá (zákusek za třicet korun je v Brně či Praze obvyklý, ale v takovéhle díře?) a informační centrum zavřené. S tím se setkáme ještě několikrát, protože turistická sezóna na Šumavě začíná v květnu, a tak jsou v dubnu zavřené i hotely, chaty a další zařízení.

Už se blíží večer, a tak se jedeme ubytovat do Modravy. Smlsnu si předčasnou večeři a hurá na obhlídku okolí. Celkem na jisto jdeme ke Klostermannově chatě, kde začínám vážně uvažovat, jestli to s těma razítkama trochu nepřeháním: wandrbuch, turistický deník, deník a pohled z dovolené. S Klostermnannem, spisovatelem, který Šumavu miloval a také o ní hojně psal, nemá tahle chata společného snad vůbec nic, ale na přilákání hostů to jistě funguje báječně. V těchto krajích se mu nevyhnete, i kdybyste chtěli sebevíc.

V neděli vyrážíme na místní informační centrum. Překvapivě má otevřeno. Ochotná paní nám s troškou hrdosti říká, že oni jsou tu pro turisty, a tudíž mají otevřeno především o víkendu. Zatímco ta městská infocentra jsou otevřena především ve všedních dnech. Cítím v tom drobné opovržení a jako turista musím v duchu souhlasit. Ptáme se na počasí a Březník, kam chceme vyrazit. To je nám snadno a rychle rozmluveno, jednak je tam sníh, a jednak je chata zavřená. Příprava na nápor turistů. Jsme moc nadšení a jsme tu zkrátka brzy. Sezóna ještě nezačala. Rozhodujeme se, že půjdeme přes Filipovu huť a Horskou Kvildu na Antýgl. Cestou vidíme dům miliardáře Zdeňka Bakaly, ale za zajímavější považuji kapličku, která mi připomíná loňské putování Šumavou v její německé části. Tam je všechno takhle krásné. Dokonce i počasí. Na Horské Kvildě mi mrznou ruce, a tak si je schovávám do rukávů. Opravdu mě nenapadlo vzít si teď s sebou rukavice a čepici. Ale jak by se hodily! V hotelu Rankl se zahříváme polévkou a svíčkovou. Sice je trochu víc mrkvová, ale ty brusinky jsou úžasné! Po modré turistické značce pak jdeme na Antýgl. Nevím, co jsem od něj čekala, ale bylo to rozhodně víc. Myslela jsem, že tam bude něco jiného. Zajímavého, úžasného, fascinujícího… Vždyť o Antýglu se pořád mluví nebo píše. Když se podíváte na něco o Šumavě, vždycky zmíní Antýgl. Teď teda nevím proč. Moje zklamání snadno zaženou mazlivé kočičky v restauraci. A taky černý pták s oranžovým zobákem, který říká: „Ahóóój,“ a je to loskuták posvátný. Zpátky se vracíme kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu.

V pondělí začínáme opět v infocentru. Potřebuji si zjistit, jaké tu mají turistické vizitky. Abych si na ně nechala dostatek místa. Autobusem jedeme do Čeňkovy pily, odkud se vydáváme po červené na Turnerovu chatu kolem řeky Vydry. Děláme si srandu, že se u ní vyfotíme a pak budeme všem vykládat, že jsme se fotili s vydrou. Okolí je opravdu malebné a kameny v řece vytváří peřeje. Všude kvetou blatouchy či jiné rostlinky a na chvilku dokonce vykoukne sluníčko. Na každé naučné tabuli citují Klostermanna. U Turnerovy chaty vidíme dvě chundelaté kočky, které se brzy nechají pomazlit a loudí po nás svačiny. Rozhodně ale nevypadají, že by trpěly hlady. Mají krásnou hebkou srst. Po žluté turistické značce dojdeme do Srní. Odtud pak jdeme zase kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu a děláme si odbočku k Hauswaldské kapli. Ukáže se, že nejde o jedinou kapli, ale zbytky rovnou tří kaplí. Samozřejmě zde nechybí úryvek z Klostermanna. On snad doopravdy musel popsat každý strom, který tu vyrostl. Dnes se jdeme podívat na Tříjezerní slať. Ukáže se, že je doopravdy maličká. Projdeme si jen takové malé kolečko a sbohem. Kolem Roklanského potoka pokračujeme do Modravy. Cesta je doopravdy nádherná: široký placatý potok, žluté trávy na loukách, tmavě zelené stromy v pozadí… romantika. Jen se položit do trávy. Celkově jsme dnes ušli 21 kilometrů a jsme z toho dost zničení. Hlavně zespoda nás bolí nohy.

V úterý, poslední dubnový den, vyrážíme autem do Kvildy. Obdivuju dřevěný kostel a doufám, že místní informační centrum a pekárna s tradičním slavným povidloňem, budou otevřené. Marně, máme smůlu. A tak jedeme do Borové Lady a vyrážíme na Knížecí pláně, kde dříve bylo dokonce šedesát chalup. Teď jich je tam jen pár. Všechno, včetně kostela, nechali zbourat komunisti. Chvilku se dokonce pohybujeme za bývalo železnou oponou. Na Bučině si můžeme prohlédnout, jak taková železná opona vypadala. Vskutku děsivé. Vracíme se zpátky do Borových Lad, kde si v restauraci Borůvka dáváme místní specialitu – pralinkové knedlíky. Doopravdy báječné! Autem si uděláme zajížďku k Chalupské slati, v níž je největší rašelinné jezírko v České republice. Pod pokutou až deset tisíc korun je tam zákaz krmit kachny, abychom neznečišťovali a nepoškozovali zdejší prostředí. Ještě si zajedeme k Jezerní slati, na kterou se můžeme podívat jen z dvoupatrové věže. I když jsem si myslela, že se po slatích chodí více, byla to přitažlivá podívaná.