Hektor, búrský kozlík

Búrské kozy

Listopadovou pididovolenou jsme začali „výletem“ na Statek Novák Jarpice-Kamenice s.r.o. Rozhodli jsme se totiž, že si pořídíme kozlíka. Proč? Chceme mít příští léto kozí mléko (mňam) a s připouštěním koz jsou problémy. Kozí říje totiž trvá méně než 24 hodin jednou za tři týdny a koza vám to samozřejmě neřekne, že už je čas k připouštění. Poznat to na ní taky není právě snadné – vloni se nám to vůbec nepovedlo. Navíc je ideální připouštět kozu až tak v říjnu či listopadu, abyste měli kůzlátka na jaře a ne že bude rodit v lednu. Co kdyby náhodou zrovna byla tuhá zima?

S nápadem pořídit si kozlíka, který si všechno ohlídá sám, přišla naše kamarádka zootechnička. Až splní svou práci, můžeme ho sníst a pořídit si zase nového. Její chladnokrevný přístup mě zaskočil, přece jen jsem ještě pořád hodně městský člověk a vždycky mě šokuje, že to maso, které jíme, opravdu byla zvířátka. Ale tohle se nelíbilo ani příteli. Takové moc účelové využití. Tak uvidíme, snad si ho necháme dýl. 

Búrské kozy mají velké svěšené uši a malé růžky. Jsou menší a přitom masitější než naše kozy (ale ne tlusté), protože je to masné plemeno. Hektor vypadá vedle našich jako takový oplácánek, ani nohy nemá krásně štíhlé jako třeba vysoká. 

Na statku pana Nováka chovají též krůty. Uvažovali jsme, že by se nám líbily: buď teď na jídlo, nebo na jaře na chov. Ale malé prý neprodávají. Že to je spousta práce vypiplat, takže až pak leda velké na jídlo. Prý jsou výborné s mandlovou nádivkou. Krůty byly srandovní tím svým hudráním, ale líbilo se mi, že se mezi nimi v klidu můžou procházet kočky.