Vánoční rukodělky 2014

Do Brna jsem vyrazila v 7:45 a sraz s Jíťou jsem měla asi tak v 10, kdy jsem se tam měla objevit. Předtím jsem si ještě stihla koupit čtyři lístky na MHD, abych to pak měla s dopravou jednodušší, ačkoliv skoro všude se dají docela snadno koupit v automatech, které po Praze postrádám, sice je tam pro změnu mají v trafikách, ale ty bývají hlavně po ránu zavřené.

Vyrazily jsme do Oblé ulice, nakoupily a pak šly do mateřské školy. Nejdřív jsem trochu váhala, které dveře jsou ty správné, ale nakonec jsem to trefila. Poté, co jsme zazvonily, vzala Jíťa za dveře a zjistily jsme, že je otevřeno. No co, stane se.

Žádné velké vítání se nekonalo, ačkoliv jsem se s většinou už asi rok neviděla, protože všichni byli zabraní do své práce. Tvoří se tu už od včerejšího odpoledne – někdo dělá svíčky (Krtek), jiní (Dračice, Žába, Verča a další) a zbylí vitráže spolu s Buďou. Já se nejvíc těšila na Kamila (a samozřejmě Jíťu, kterou jsem vzala s sebou).

Budeme tvořit svíčky, juchů! Já si jich tentokrát udělám jenom pár, protože už jsem se vyřádila někdy 4. října nebo kdy. No, ten můj pár se nakonec trochu rozroste, ale pořád je to únosné, snad jen kilo (nebo dvě) vosku. Vždycky mám velkou spotřebu.

Krtkovi se moc nelíbí, že jsem si na minulé rukodělky soukromničila, jenže abychom my dvě vyráběly svíčky spolu, to by asi neklaplo. Na to nemá vybavení ani Kamil! Jsme totiž megalomanky. Ale ono je to i praktické. Když už se pustíte do výroby svíček, je rozhodně lepší vyrobit jich spíš víc než míň.

Vysvětlování co a jak dělat nechám na Kamilovi, protože má mnohem víc zkušeností a je lepší lektor. Navíc já vždycky na něco zapomenu a pak jen kňourám: "Kamile, co s tím?" A on, protože je zvyklej pracovat i s dětma, mi vždycky poradí a ještě častěji pomůže. Proto už bych svíčky bez Kamila snad ani dělat nechtěla.

   
Kromě svíček na adventní věnec – viz článek Adventní věnec 2014 – plánuji udělat už jen pár nějakých svíček, co se zrovna namanou. Pochopitelně se opět nechám zlákat svíčkovými muffinkami. A pak také vyzkouším odlévání do jiných silikonových forem ve tvaru květů. Jednu svíčku si navoním esencí mandlové mléko a také chodím okukovat, co tvoří ostatní. 

Jíťa si ještě krásně nazdobí adventní věneček a pak se s námi rozloučí, protože jí je děsná zima. Zdržím se až do konce a pomáhám s úklidem + v duchu nadávám na ty, co tu zanechali takový chlívek z jehličí.

Kočičí adventní půst

Naše kočka je enormně zvědavá. Dělám si srandu, že je po mně. Všechno chce vidět, všemu rozumět, dívá se do skříní, sleduje, když pletu... a šmejdí. Všude, kde se dá. I tam, kde se nedá. Zvláště miluje ložnici, protože tam nesmí. Stačí chvilka nepozornosti, pootevřené dveře a šup, už je tam. Někdy se protáhne i mezi nohama, ale to je značně riskantní manévr, a tak si ho obvykle odpustí.

Nejprve se schová pod postel, protože moc dobře ví, co by bylo, kdyby to neudělala. Musela by zase pěkně zpátky na chodbu. Takhle se dá předpokládat, že nás přestane bavit na ni volat a lákat ji ven ťukáním na konzervu a vzdáme to. Ona si udělá svoje, a když se za půl hodiny vrátíme, najdeme ji ležet na posteli, nebo ještě někde lozit po skříni. Obvykle už je odchyt snazší.

Včera večer se asi někomu nenápadně vetřela do jiného pokoje a já ji našla až dnes v poledne. Po prvním ohledání jsem nezpozorovala žádné škody, ani žádné bonusy, tak si říkám, že buď má vážně velkou výdrž, nebo budu muset hledat lépe... i za skříní, kam se nedá dostat.

A co ten půst? Protože jsme včera chystali těsto na vánoční cukroví a ona někam zmizela, byla Míca bez večeře a bez snídaně dneska taky. 

Aspoň bude na Vánoce hezky štíhlá. Jen nevím, co jí Ježíšek nadělí, protože když jí tuhle přinesl nějaké speciální granulky s rybami a ještě jedny jiné, jenom pokrčila nos a odmítla je žrát.

Adventní večer v knihovně – procházka po zvycích a záhadných postavách

Do Havlíčkova Brodu vyrážím na poslední chvíli, takže si sice vezmu bloček na poznámky, ale zapomenu, že potřebuji také propisku. Je pět večer, nikde už ji nekoupím. Možná jsem se měla zastavit v Kauflandu. Potřebuji si něco půjčit z dětské knihovny, takže musím pohnout, protože mi v šest zavřou. Spíš cvičně nakouknu do drogerie, jasně, nemají ji ani tady. Na Smetaňáku by něco mohli mít… Kdepak, už vytírají a zavírají, ale ještě mají mít půl hodiny otevřeno, tak se aspoň slušně optám z rohožky, abych jim tam nenašlapala. Aha, tak nemají, ale jsou to moc milé paní a propisku mi darují. Nadšeně je zvu na adventní večer v knihovně k oslavě jejího 120. výročí.

V dětské knihovně provedu obvyklou operaci: vrátit – půjčit a v dospělácké se na mě knihovník mrkne a pronese s úsměvem: „Uplynul měsíc.“ Jasně, už jsem tu zase na ten jejich báječný večer. Asi sem pak přestanu chodit, protože to dojíždění je blbé a celkem to leze do peněz a bylo by výhodnější chodit do knihovny ve městě, kde bydlím, jen mi asi bude trochu smutno, protože tyhle lidi už nějakých pět let vídám, a tak mám naprosto mylný pocit, že je znám.

Lucie

Na přednášce je překvapivě málo lidí a přitom je paní Beránková super. A to jsem se obávala, že by to mohla být trochu nuda, že by to vzala příliš vědecky a tak. Ale je to naopak moc pěkné.

Advent je doba chladu a zimy, ale také čekání na narození Ježíška. Výraz pochází z latinského slova adventus, což znamená příchod světla. Dříve advent trval osm týdnů a bylo to období kajícnosti, odříkání a rozjímání.

Předkřesťanské zvyky bývaly hlučné, lidé se převlékali jako dnes na masopust. Zima byla představována bílou mlčenlivou bytostí. Maškary zaháněly zimu hlučně. Tehdy se oslavoval slunovrat (ten je 21. prosince), křesťané vytvořili oslavu narození Ježíška, protože se jim svátek nedařilo potlačit.

Je třeba dát si pozor na pranostiky. Ty, které pocházejí z 15. století, jsou značně nepřesné (o deset dní) kvůli změně kalendáře – tehdy slunovrat vycházel na svatou Lucii, jak jsem psala v loňském článku z 13. prosince.

Také je třeba vzít v potaz, že: 
"O Vánocích bývá sníh 

jen na Ladových obrázcích."

Podíváme-li se do kalendáře, můžeme jednotlivé zvyky vzít pěkně postupně:

• 11. listopadu – svatý Martin uzavírá podzim a představuje začátek zimy. Přivezl sníh (to už dnes neplatí). K pranostikám patří: „Na sv. Martina husa nejlíp zpívá… ano, na pekáči.“ Tehdy odcházela čeleď z domu a dostávala martinské rohlíčky (kynuté těsto ve tvaru podkov, šlo o obřadní pečivo, tzn. peklo se jenom tehdy) a stehno husy.
• 22. listopadu – svatá Cecilie: Protože během adventu nesměly být zábavy a jiné radovánky jako třeba svatby, byla poslední taneční zábava právě na svatou Cecilii. Provádělo se děkování muzikantům (podobně tomu bylo na svatou Kateřinu 25. 11.). Bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo tvar kola, protože svatá Cecilie byla na tomto nástroji mučena. Zvláštností Cecilské zábavy bylo, že během ní byla jen jediná pánská volenka, jinak si tanečníka vybíraly ženy.
• 30. listopadu – svatý Ondřej: Údajně jde o jednu z nejtemnějších nocí, během níž lze nahlédnout do minulosti nebo budoucnosti, například v plaménku svíčky. Ze zvyků se například dochovalo posílání svíček po vodě, ale možná nevíte, že se klepalo na kurník střevícem. Když se ozvala slepice, příští rok se zase nevdám. Za hlavu se házel střevíc, pokud směřoval špičkou ke dveřím, vdám se. Zvířata, stromy i studánky dostávaly jídlo jako poděkování a zároveň prosbu o úrodu v příštím roce. Nejpilnější přadlenka dostala vrkoč – kolovrátky se z půdy směly sundat až po vánočních svátcích.
• 4. prosince – svatá Barbora: Pouze svobodné dívky si nařežou třešňové větvičky, které by měly do Štědrého dne rozkvést. V tomhle mám trochu zmatek, protože kolik dní po Štědrém dni rozkvetou, ten měsíc se vdám, jenže mají rozkvést před Štědrým dnem, ne? Pobaví mě, když asi padesátiletá přednášející přizná, že má nějakou divnou pozdní třešeň: „Mně nikdy nerozkvete, ale to už je jedno.“ Rozkvétání větviček se dělalo ještě před příchodem křesťanství proto, že si lidé chtěli do domu z té uspané přírody přinést něco čerstvého a zářivého, co by připomínalo jaro a život. Bíle oblečené „Barborky“ měly obličej natřený sádlem a posypaný moukou a přes tvář závoj, případně rozpuštěné vlasy, což bylo v té době neobvyklé, neboť se vlasy nosily spletené do copů nebo vrkočů. Chodily po vsi a kontrolovaly, jestli jsou děti hodné. Pokud byly, dostaly dárky: jablíčko, ořechy nebo nějaké pečivo. 



Mikuláš



Čertice

• 5. prosince – svatý Mikuláš: Dříve byly pořádány velké hlučné průvody, které připomínaly dnešní masopust. Mikuláš se jmenoval jeden biskup ve 4. století. Ten prý obdaroval jakéhosi starce, který chtěl poslat své tři dcery do nevěstince, aby vydělaly peníze, které on dlužil a nemohl splatit. Mikuláš mu na okně nechal tolik peněz, že dívkám zbylo ještě na věno. Z tohoto důvodu chodí tato postava oblékaná jako biskup. Mikuláš je patronem dětí a žáků. Když mu při průvodu řekly děti modlitbu, dostaly dárky (ovoce, oříšky, perníčky…), jinak je pokáral. První mikulášské hry jsou doloženy ve 13. století v Evropě, u nás až ve 14. století. Tehdy je pořádali klášterní žáci. Později byly zakazovány mikulášské průvody na koních, tak se začal dělat kůň jako maska. V čele průvodu šla kapela, pak husaři, smrtka, kominík, bába s nůší, žid s nůší, cikánská rodina, vojáci, slaměník, dragoun… Většina masek byli převlečení muži. Děti dostávaly upečené pečivo (kynuté, vizovické – není jedlé, jen na hraní, perník, ten pochází ze 14. století z Německa. Vyráběli ho perníkáři. Těsto odpočívalo i rok ve sklepě, než se zpracovávalo. Vtlačovalo se do dřevěných forem, což bylo značně pracné. Zdobení perníčků je relativně nové – až z 19. století.), ořechy, fíky, sušené ovoce – z toho se vyráběli panáčci. Všechno mělo určitou symboliku, např. jedno jablko zapíchnuté nad jiným symbolizovalo ráj. Bílá barva znamenala smrt, což ještě pořád platí například v Číně, Vietnamu a Indii, křesťané ji začali označovat jako barvu čistoty a neposkvrněnosti. Zelená a červená znamenají život. Symbolické je i kynuté těsto, neboť nabývá, což může představovat zvětšení množství, tj. úrodu. Děti si s ním nejprve hrály a pak ho snědly. V nejchudších rodinách dostávaly rohlík, i tak to byl pro ně svátek, protože bílé pečivo bylo něčím méně obvyklým.

Známá trojice

•  6. prosince – Ženský Mikuláš byl někde nazýván „chození s matičkou“. Bíle zahalené postavy chodily vesnicí po sv. Mikuláši a kontrolovaly, jestli se děti modlí. Opět dostávaly dárky.

svatý Ambrož

• 7. prosince – svatý Ambrož: Byl bíle oděný a lákal děti na cukrovinky a následně je honil a vyhrožoval jim, že jim rozřeže břicho. Zřejmě proto, že o adventu nesmí mlsat (ale když jim to předtím dával Mikuláš, tak to nevadilo?), dneska by se to hodilo, aby se děti nebavily s cizími lidmi, kteří je lákají na sladké.

Lucie

• 13. prosince – svatá Lucie: Jméno vychází z latinského lux, což znamená světlo. Do 6. století na tento den připadal zimní slunovrat. Byl to ženský svátek, protože šlo o poslední den, kdy se smělo příst. (A nebylo to náhodou na Ondřeje?) Lucky měly vlasy zakryté plachetkou, chodily po obydlích a kontrolovaly, zda se nepřede a jestli se dodržuje půst. Kosinkou (křídlem husy) vymetaly kouty a zjišťovaly, jestli tam hospodyně má dobře uklizeno. S Luckami chodily Perchty (Peruchty), které měly na hlavě králičí kůži, tváře mívaly vyřezané z řepy. Ruce měly zakrvácené. V 17. století se učitelé zasloužili o to, aby byl tento způsob strašení dětí jakožto přehnaný zakázán. Na Moravě chodil s Luckami Žber. Svatá Lucie chrání před čarodějnicemi. Věřilo se, že čáry škodí dobytku. Údajně se v tento den otevírala země – předkové prý chodí do světa živých.
  

Celá skupina knihovníků

Advent trval 40 dní – možná nevíte, že poslední adventní neděle může být i na Štědrý den, čili nejdříve může začínat 16. listopadu. Během adventu nesměli být lidé hluční a nesměli se hádat. Také nesměli pít (myšleno alkohol), kouřit a mít sex. Zato měli konat dobro, dávat dary a držet půst. (Možná by to prospělo i naší společnosti.) Byla to doba modliteb a rozjímání. I dnes by měl být půst před oslavami, už kvůli zdraví, a také si pak jídlo více užijete. Dříve se lidé postili i proto, že tak ušetřili drahocenné potraviny, když nebylo jisté, kdy zima skončí. Postili se spíše dospělí než děti. A jak to vypadalo? Nejedlo se maso, leda ryba, mastilo se oleji místo máslem a sádlem, jedlo se hodně luštěnin.

Adventní věnec a svícen jsou relativně novinkou, neboť tyto zvyky pocházejí z 19. století, u nás se objevily až ve 20. století. Adventní věnec vznikl v roce 1838 v Hamburku, kde v místním sirotčinci vyvěsil kněz před dveře nazeleno natřený dřevěný kruh, do něhož každý den dával svíčku a byla u něj kasička na příspěvky pro ty děti. Později se začaly dělat zelené věnce a svíčky se do nich dávaly jen na neděle. Svíčky by správně měly být fialové – jako má kněz roucho. Je to liturgická barva. V třetím týdnu je povoleno růžové roucho, může být užito i čtvrtou postní neděli, a jsou povoleny taneční zábavy. Je to tzv. radostné roucho, na znamení odlehčení půstu. Stejně tak může být i v adventním věnci třetí svíce růžová. Prý se ale špatné shání. Žádný problém, usmívám se, zítra si ji vyrobím přesně podle potřeby.

Adventní kalendář je mladší než věnec-svícen. Pochází z roku 1908 z Mnichova, kde jeden tiskař zhotovil Ježíškovu zem: na jednom archu byly obrázky a na druhém modlitby – cílem bylo jejich opakování. Kalendář měl dětem zkrátit dobu čekání na Ježíška. Za Hitlera byly adventní kalendáře zakázány, v r. 1942 byl vytvořen adventní kalendář s vojáky z bojišť. Po druhé světové válce se začaly kalendáře zase používat a dostaly se i do Ameriky. U nás se objevily po roce 1989.

Ozdobené perníčky

Na závěr přednášky nás knihovnice upozorní, že další setkání bude až v lednu. Při pohledu do kalendáře je mi to jasné – přece nebudou celý den na druhý svátek vánoční trčet v knihovně, stejně by moc lidí nepřišlo. Toho 16. ledna bude poslední večer s knihovnou.

Ještě si dojdu dolů do knihovny vyrobit nějakou pěknou kartičku na dárky díky ozdobné děrovačce a nazdobím si pár perníčků – normálně to nikdy nedělám, protože mi to přijde jako ztráta času a ani mě to moc nebaví, ale když stejně musím čekat, až pojede vlak, docela pěkně si to užiju.

P. S.: Pokud vás zaujalo vyprávění o adventu, další se bude konat v pondělí 15. prosince od 9:30 do 10:30 hod. na adrese: Sociální služby města HB – Domov pro seniory, Reynkova 3643, Havlíčkův Brod.

Česká Kamenice

Ponorka (foto: JV)

Poslední den v Lužických horách jsme udělali spíše kulturní. Hned ráno jsme vyrazili na menší procházku – asi 4,5 km – po okolí. Podívali jsme se na skalní útvary Žába, Ponorka – někdo měl asi hodně bujnou fantazii. Potom jsme šli k obnoveným Bratrským oltářům a na závěr jsme dobyli vyhlídku Jehla (478 m).

Potom už jsme pelášili do města, abychom stihli prohlídku Poutní kaple narození Panny Marie. Byli zde především protestanté – luteráni, ale zdejší velkou sochu si nechali udělat katolíci, jenže ji neměli kam dát, proto stála dlouhou dobu v sakristii. Nakonec pro ni nechali postavit tuto kapli. Je hezká a dost mi připomíná tu u Příbrami – Svatou Horu. Více se o ní můžete dočíst v článku Setkání toulkařů v Kytlicích (V).

Škoda, že je zavřený zdejší kostel sv. Jakuba staršího. Tak si to aspoň vynahradíme, když se zastavíme v Sýčině, kde mají kostel se třemi věžemi. Fešák, ale ta jedna věž už je trochu na spadnutí.

Příchod k Bratrskému oltáři po schodech z čediče (foto: JV)

Zajímavý anděl (foto: JV)

Maraton po kopcích Lužických hor

Suťovisko na Velké Tisové (foto: JV)

Poslední neděli a pondělí v říjnu jsme se s partou turistů-bláznů vydali po kopcích Lužických hor. Díky místním znalcům jsme mohli chodit i mimo značky a podívat se na místa, kam bychom se sami nedostali nebo neodvážili. Popravdě jsme ani nic moc neviděli, takže mě to zase tak zvlášť nebavilo, ačkoliv bylo fajn, že to bylo trošku něco jiného, že jsme se prošli přírodou a tak. Turistika to byla víceméně pohodová, i přes to velké množství kopců, snad jen horší terén a nedostatek pohybu před touto dovolenou způsobil naši značnou únavu.

V neděli jsme za mlhy vystoupali na Srní, kde se k nám připojil jeden známý, Velkou Tisovou (692 – náš dnešní nejvyšší vrchol), Malou Tisovou, Popel, Hřebec a Chřibskou. Historkou dne bylo ranní shánění Lapáčkových. Je osm ráno, stojíme před naší chatou a průvodkyně jim volá mobilem. Když to konečně zvednou, napůl se na ně oboří: „Kde jste?“

V odpověď slyšíme: „Na cestě, ale my vás dojdeme…“

„To těžko, my jsme teprv před chatou…“ Zbytek dne se tomu smějeme a dumáme, jestli vyrazili o hodinu dřív kvůli posunu času, nebo šli prostě jinam. Ale proč si myslí, že nás dojdou?

V pondělí vyrážíme přes celou Kytlici, a tak se zastavujeme u hrobu M. Horníčka, o němž jsem vám už psala. Stejně jako v předcházejících dnech si turistiku zpříjemňuji termoskou plnou horké vody nebo čaje, a protože je jen litrová, ředím si horkou vodu z ní půllitrem studené, kterou mám ve vedlejší malé lahvičce.

Vystupujeme na Ovčácký vrch (dnešní nejvyšší – 623 metrů), Tetřeví, Střední vrch, Herdstein a pak na Pustém zámku okukujeme zbytky hradu Fredewald.

Přicházíme do České Kamenice a po návštěvě místního infocentra spojené s koupí pohledů a turistických vizitek, okusíme zákusky v místní cukrárně. Neodolám a k zajímavým elbským zmrzlinám připojím i jednu českou (?) kiwi-banán. Doslova připojím, protože je od firmy Anex s. r. o. a „anexe“ znamená připojení, ačkoliv se tím myslí vojensky nebo násilně a cizího území ke svému. Zmrzka je naprosto skvělá a doufám, že chutnala i pánovi, který si ji koupil, i když původně měl v úmyslu jinou, ale jak mě viděl, musel ji taky zkusit.

Vchod do obchodu (ze stránek obchodu)

Druhou opravdovou lahůdkou je MEREVA. Ještě že spěcháme na vlak, jinak bych se v obchůdku paní Evy Mervinské snad zdržela nastálo. Obchůdek stojí přímo na Náměstí míru a je doslova plný různých klubíček, látek, polštářků… Dokonce tu mají i ezoterickou literaturu – třeba Dana Millmana. Ačkoliv je „přecpaný“, nepůsobí stísněně, ale spíš útulně, tak trochu jako čajovna. Možná je to i díky klenbám na stropě. Bylo to takové potěšení pro duši – jenom se tam zajít podívat a na chvilku se zasnít nad háčkovaným podšálky a krásnými barvami.

Všechno, co si můžete přát (ze stránek obchodu)

Roimund

Zřícenina hradu Roimund (foto: JV)

Po návštěvě Grabštejna jsme se vydali na zříceninu hradu v okrese Liberec, na Roimund stojící na Vápenném vrchu. Na základě povolení od Karla IV. si jej zde postavil Jan z Donína ve 40. letech 14. století. Název „roy munt“ znamená „králova hora“.

Když se dnes na zříceninu podíváte, je těžko uvěřit, že kolem byly hradby vysoké 10 metrů a vchod chránila brána s padacím mostem.

Již v polovině 15. století byl hrad ruinou. Od té doby se v jeho zdech ukrývali loupežníci.

Zdroje:
vlastní poznámky
kniha 888 hradů, zámků, tvrzí České republiky

Zlatý hlas (***)

Na ČSFD má pohádka z roku 2004 46 % a já jí dala tři hvězdičky, což tak nějak odpovídá. V 85 minut dlouhé pohádce kladně hodnotím zejména nápad: Žigo žije se svými rodiči na kraji města. Je totiž cikán a k nim se lidé chovají poněkud odtažitě, i když mají poctivé řemeslo – jsou kováři. Jeho dva bratři odešli do světa, protože chtěli větší svobodu. Sám Žigo také nesouhlasí s tím, že budou šťastní, když se budou chovat jako druzí. Naštěstí se mu rozhodne pomáhat babka Smrtka. Všechno je docela dobré a uvěřitelné, ale konec je tak nějak mimo, no i tak se na to dá koukat, ačkoliv v mém seznamu najdete i lepší pohádky.

Hrají Ľudmila Trenklerová, Branislav Deák, Viliam Polónyi, Lucia Vráblicová, Peter Bzdúch, Alfréd Aczel, Ján Mistrík, Nora Kuželová, Peter Aczel, Pavel Višňovský, Ivan Matulík a další.

Je důležité se přesně vyjadřovat (vtip)

Jednou takhle stanul chlapík před soudem za to, že zabil svou ženu kladivem. Soudce mu řekl: „To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu.“
Muž: „Když ona byla tak blbá, že jsem ji prostě musel zabít.“
Soudce: „Vždyť to, co nám teď říkáte, vašemu chování ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby vás přísedící už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení.“
 

Nato se muž rozhovořil: Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu. V prvním patře žije rodina hotelového portýra, která má tři děti, které ale zůstaly od přírody neobyčejně malé, 12letý měří 80 cm a 19letý 90 cm. Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká: „V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové.“
Já říkám: „Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové.“
„Ne,“ říká moje žena, „pygmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy.“
Já říkám: „To je pigment.“
„Ne,“ říká moje žena, „pigment je to, na co psali staří Římané.“
Já říkám: „To je pergamen!“
„Ne,“ říká moje žena, „pergamen je, když básník začne něco psát a pak to nedokončí....“

Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec. Tedy moje žena: „Miláčku, koukni se, co zde stojí!“ Otevře knihu, ukáže na jedno místo v textu a říká: „Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15.“
Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně vysvětlil: „Ale miláčku, to je francouzská kniha a francouzský text. Tady stojí: La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV. To znamená: Markýza Pompadour byla milenkou Ludvíka patnáctého.“
„Ne,“ říká moje žena, „ to musíš překládat doslovně: La Marquise - slunečník, Pompadour - kabelka, la Maitresse - učitelka, Louis XV - pasák 15. Já to musím vědět naprosto přesně, já jsem si přece objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře.“
Já říkám: „Ty myslíš lektora.“
„Ne,“ říká moje žena, „lektor byl antický řecký hrdina.

Já říkám: „To byl Hektor a ten byl z Tróje.“
„Ne,“ říká moje žena, „Hektor je plošná míra.“
Já říkám: „To je hektar.“
„Ne,“ říká moje žena, „hektar je nápoj bohů.“
Já říkám: „To je nektar“.
„Ne,“ říká moje žena, „Nektar je řeka v jižním Německu.“ 

Já říkám: „To je Neckar.“
Moje žena: „Vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo.“ 

Já říkám: „To se jmenuje duet.“
„Ne,“ říká moje žena, „duet je, když mají dva muži souboj se šavlí.“
Já říkám: „To je duel.“
„Ne,“ říká moje žena, „duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak.“
A dál, pane soudce, dál jsem to již nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu jím umlátil.“

Nastala chvíle mlčení, po němž soudce vstal a vyřkl ortel: „Osvobozen, já bych ji zabil už u Hektora.“

Grabštejn

foto: JV

Po návštěvě sklárny Ajeto jsme vyrazili na hrad Grabštejn, jeden z nejstarších v severních Čechách. Průvodkyni nám dělala Tereza Bendová, která byla poněkud specifická, taková trochu divná a přidrzlá, ale nakonec se mi prohlídka líbila. Díky tomu byla jedinečná. Například nás požádá, ať drobné dáme průvodci místo obvyklého házení do studny, že takto přinesou štěstí zaručeně – alespoň jemu. Vtipná je poznámka, že jí plastika Olbrama Zoubka nazvaná Zastavení připomíná její tetu, když vidí myš. Na židli na pokladně leží černo-bílý kocourek, se kterým se hned pomazlíme. Tohle je taková kočičí dovolená, protože další den budu hladit ještě jednoho „mucka“.

Bohužel za tenhle velký hrad získám v Hradníkovi jen jeden jediný bod. Ač velký, není uveden na seznamu vhodných k návštěvě. Pátrání po tom, proč je tomu tak, bylo snadné. – Dlouho totiž nebyl přístupný.

Grabštejn je gotický hrad ze 13. století. Tři sta let patřil Donínům, kteří ho prodali kvůli dluhům, a v 16. století ho nechal císařský rada a zároveň zemský místokancléř dr. Jiří Mehla ze Střelic přestavět na renesanční zámek. V té době byla kaple sv. Barbory opatřena malířskou výzdobou, díky níž je považována za jednu z perel renesance a raného manýrismu v Čechách. Pravděpodobným autorem maleb je Heinrich Bocksberger. Svatá Barbora je patronkou horníků a havířů. Zobrazována bývá s věží v ruce, čímž se nechce naznačit, že ráda hraje šachy, ale že ji otec zavřel do věže, protože se nechtěla vdát. Na mši nebo na svatbě můžete slyšet zdejší barokní varhany. Malby byly odhalovány infračerveným světlem. Tato kaple je zvláštní i tím, že se nachází na venkovském sídle.

Následně zámek získali Ferdinand Hoffmann z Grünbühelu, rod Černousů, pak Nosticové a Trauttmansdorffové. Na začátku třicetileté války vyhořela velká hradní věž a roku 1655 bylo na příkaz císaře strženo hradební opevnění. Od roku 1704 byl zámek ve vlastnictví Gallasů a po nich Clam-Gallasů. Využíván byl až do konfiskace v roce 1945. Od roku 1953 do 70. let byl zámek sídlem Československé armády, za tu dobu se propadly stropy i střecha. Od roku 1990 se rekonstruuje a památkou byl vyhlášen až v letošním roce (2014). Dolní zámek a přilehlý park dodnes využívá Armáda České republiky k výcviku služebních psů a jako základnu armádních psovodů. Horní zámek je státní a spravuje ho Národní památkový ústav. Vstupné je sto korun a nám ve 13:20 začíná prohlídka.

Hrad je postaven na čediči (neboli bazaltu), který je v této krajině celkem typickou horninou. Nejprve se jdeme podívat do hradního sklepení, v němž se drží teplota 6–8°C, taková jejich lednice, protože se sem od řeky nosil led, aby se tu daly dlouho uchovávat potraviny. Zajímavé je, že do sklepa vedou dřevěné schody, to proto, aby se po nich mohly válet sudy s vínem a nerozbily se.

Nahoře v sálech mě zaujmou podobizny, které jsou klidně vystaveny i na místech, na něž září slunce. To je trochu nezvyklé. Podobnou zajímavostí je zazděný komín krbu, je tomu tak kvůli statice. Protože některé místnosti „nedýchají“, musí se tam často větrat. Co se týče věže, ta má 18 metrů, ačkoliv původně byla vysoká 30 metrů.

Osobností, která rozhodně stojí za zmínku, je Josefina Clara-Aldringen, největší kráska své doby. Narodila se 9. července 1777 a zemřela 12. prosince 1828. Jejím otcem byl hrabě Philipp Clara-Aldringen a matkou Barbora Schaffgotsch Frn zu Kynast und Greiffens. A čím je zajímavá? Učila se totiž hudbě u samotného Beethovena – s výukou svolil, až když ji uviděl. Dokonce pro ni prý složil nějaké skladby. A drobné překvapení – údajně se do ní zakoukal. A co víc? Ona mu dala košem a jejím manželem se stal Christian (Josef) Christoph von Clam und Gallas auf Friedland (narozen 3. září 1771, zemřel 21. srpna 1838).

Mecenášem hradu je Luděk Vele, sólista opery Národního divadla, pokud ho máte zájem vidět, můžete se s ním zde setkat na vystoupení 14. 12. a 21. 12. 2014 při prohlídkách vždy od 13:00 a 14:00.

P. S.: Ačkoliv se leckde píše, že hrad byl přestavěn na renesanční zámek, samotné stránky instituce nesou název „hrad Grabštejn“.

Zdroje:
vlastní poznámky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Grab%C5%A1tejn
http://genealogy.euweb.cz/austria/clary2.html
http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/126684/SpisyFF_091-1964-1_4.pdf?sequence=1

Všechny moje sklárny

Napadlo mě, že je docela zajímavé, kolik už jsem navštívila skláren a sklářských muzeí. Je to sice jen malý počet, ale i tak je to zajímavá. Sklárna ve Světlé nad Sázavou je nudná, protože skoro všechno dělají stroje, ale byla jsem tam kdysi dávno se základkou, tehdy to ještě byly Sklárny Bohemia, a. s., a foukalo se tam do dřevěných forem a byl to vážně zážitek. Zato sklářská huť Jiřího Kozla ve Vimperku musí být super zajímavá, když zrovna jede, a když vás provází sám majitel a hrdě ukazuje, co vytvořil vlastníma rukama. A pak je tu nově navštívená sklárna Ajeto v Lindavě, to byl zážitek tak nějak mezi těmi dvěma. Osobně se nám nikdo nevěnoval, ale jinak to bylo fajn.

A co se týče sklářských muzeí, tak jsem před lety navštívila to v Kamenickém Šenově a druhé v Novém Boru.

P. S.: O každé ze skláren se na mém blogu můžete dočíst. ;-) Stačí kliknout na jejich název.

Sklárna Ajeto podruhé

Rozžhavené sklo (foto: JV)

Hned ráno jedeme do Lindavy, abychom se podívali do sklárny Ajeto. Vstup je volný, a tak vyjdeme do prvního patra a z ochozu si prohlížíme huťáky makající u pecí. Že můžou pít slabé pivo, jsem věděla, ale jak se tam pohybují v kraťáskách, tričkách s krátkými rukávy a sandálkách, tak na mě jde až hrůza, když vidím, jak si těsně za zády chodí s horkým sklem, které červeně září.

Kolem ochozu jsou moc hezky udělané naučné cedule, ze kterých se dovídám, že kmenař připravuje pro skláře kmen, což je sypká směs sklářského písku – zde používají ten z lomu Střeleč u Jičína – sody, potaše a vápence, přidávají se ještě barviva, urychlovač tavení a čeřidla.

Další částí je formárna, jak by se dalo uhodnout, je to místo, kde se vyrábí a udržují dřevěné formy a nářadí. Formy se vyrábí z bukového dřeva na soustruhu pomocí velkých dlát. „Vypálí se“ úplně prvním výrobkem. Existují také formy kovové, sádrové, hliníkové, grafitové a ztracené, na těch je zajímavé, že při práci shoří, bývají voskové nebo papírové. S něčím podobným se můžete setkat při vypalování keramiky. Nikdy jsem tuto metodu nepoužila, ale docela by mě lákala, jo a někdy se při ní používají i textilie.

Skláři v kraťasech (foto: JV)

Nejdůležitější součástí sklárny je huť. Zde mají světový patent na šestipánvovou tavicí pec se systémem U-plamene otápěnou směsí zemního plynu a kyslíku. Má nižší hlučnost a vyšší životnost (běžně taková tavicí pec vydrží 6 let). Také je šetrnější k životnímu prostředí a sklovina z ní má lepší homogenitu.

Krčma u sklárny (foto: JV)

V téhle sklárně se dělá křišťál, ale také tmavě modré sklo (barví se oxidem kobaltu), červené – tzv. zlatý rubín (neboť se barví 24karátovým zlatem), tmavě zelené (oxidem železa), ambr (což je v překladu jantarová, pro chlapy: žlutá; barví se oxidem železa a síry) a bílý opál (fluorem). Také se tu využívá sklářský pudr, tzv. obalovačka je najemno namleté lehce tavitelné barevné sklo, v němž se obalí, nebo se jím posype horký křišťál a následně se do sebe zataví.

V brusírně mají diamantové kotouče a brusné písky – to mi připomíná, jak mi kámoš vyprávěl, že na střední zkoušeli, jestli diamant řeže do skla na okně. Řezal a učitelka je za zvídavost zrovna nepochválila.

Možná vás stejně jako mě bude zajímat, jak se tu mají zaměstnanci: tak tedy pracovní doba je od 5:50 (nechutně brzy) do 13:45 (suprově brzy). Dílnu vede mistr (= strýka), kterému asistují 1. a 2. sklář (tzv. pomahači) a tým uzavírá pomocník skláře (zadák). Pracovní teplota v peci je 1220°C a chlazení ze 600°C na okolní teplotu trvá 5–6 hodin, u silnějších výrobků i 2 dny nebo dokonce týden.

Pohled z krčmy (foto: JV)

Zrovna dnes tu hrají z rádia (nebo pouštějí) Elány, Tublatanku, taková pohodička. Největší radost mi udělá Poďme bratia do Betlehema… koledy od Tublatanky prostě miluju!

Jdeme se podívat do krčmy a dáme si tam něco dobrého k jídlu. Když budete mít čas, můžete si tam vyrobit vlastní půllitřík nebo nějakou jinou skleněnou maličkost za odpovídající cenu. Pomáhat vám budou dva starší ochotní skláři. Fajn byznys, řekla bych. A když se nebudete moci sklárny Ajeto nabažit, můžete se zajít podívat ještě do restaurantu v Novém Boru, kde za sklem uvidíte huťáky při práci jako tady, nebo do Art Glass Muzea či Galerie tamtéž.

Ještě jedna perlička na závěr: Jak se vracíme k autu, slyšíme nějakou paní, jak říká zlobícímu synovi: „Ty mě zkoušíš…! Zavřu tě do auta!“

Někdo od nás k tomu šeptem poznamená: „Ať žijou rodinný výlety.“

Zdroje:
vlastní poznámky

Sklárna Ajeto a Havraní skály

Tentokrát jsme na dovolenou vyrazili už v pátek 24. října hned ráno. Měli jsme v úmyslu konečně navštívit sklárnu Ajeto, jejíž prohlídku jsme plánovali již v předešlých letech, bohužel je otevřená jen ve všední dny, a tak nám to dosud nevyšlo. Trochu nás zarazí, že je na parkovišti jen jedno auto, ale co, třeba jsou všichni potenciální návštěvníci v práci. Jenže pak na ceduli vidíme bílé na černém – křídou napsané – že dnes mají z technických důvodů výjimečně zavřeno. Zrovna dneska! Jsme neodbytní a jdeme aspoň nakouknout do dvora. Obdivuji skleněné ptáčky a prohlížím si krčmu. Když si ven vyjde zakouřit nějaký chlapík, trochu s ním pokecáme a dozvíme se, že zítra bude výjimečně otevřeno (je sobota) a k tomu to bude Den otevřených dveří. Tak že bychom se sem vydali znovu?

Když se nám představí, zjistíme, že je to sám spolumajitel podniku. Před odchodem si ještě všimnu druhé cedule umístěné blíž k zadnímu vchodu, na níž je napsáno: Dnes opravdu zavřeno. Rozesměje mě to. Asi je víc takových zvědavců, jako jsme my.

Druhým bodem našeho programu je rozhledna Na stráži ve Sloupu v Čechách. Je relativně nová a my u ní ještě nebyli. Vystoupíme z auta a jen zklamaně koukáme na cedulku přidělanou k šipce – jen v sobotu a neděli! Dneska máme vážně smůlu.

Nedá se nic dělat, kultura nebude, vydáme se jen na pěší okruh přes Lesní divadlo. Zdá se mi povědomé – jako bych tu už někdy byla. A taky že jo, před pár lety, kdy tu ještě rozhledna nestála. Lesní divadlo v Mlýnech patří mezi nejvýznamnější přírodní divadla v Čechách. Tento typ divadel vznikal především v první polovině 20. století v oblastech se zajímavým členitým terénem. Návštěvnost byla tehdy velice vysoká – do tohoto divadla údajně chodilo pravidelně až tisíc lidí. Trochu o tom pochybuji – nejsem si tak docela jistá, kam by se tam vešli a taky odkud by až museli přijít. Do přírodních divadel jezdili umělci-profesionálové. Hlavním žánrem byla opereta. Nyní se v divadle hraje přibližně 10 až 12 představení za sezónu a průměrná návštěvnost je 60 až 70 diváků.

Po malé procházce odjíždíme kus dál do Radvance, odkud vyrážíme – už zase pěšky – na Havraní skály. Je krásné slunečné počasí, a tak si příjemnou podzimní turistiku užíváme. Havraní skály jsou tvořeny skupinou sedmi pískovcových věží – údajně zkamenělých průvodců zlého rytíře – dříve se jí říkalo Sedm havranů. Nejvyšší skála (371 m) prý v 17. století sloužila jako popraviště sloupského hradu, roku 1829 do ní nechal hrabě Karel Kinský vytesat schodiště, a tak se dnes můžeme pokochat rozhledem po okolí. Kdyby do ní každý hlupák neryl svoje jméno, vypadala by lépe.

Havraní skály (foto: JV)

Cestou zpátky se trochu namlsáme brusinek rostoucích u cesty. Projdeme se lesním hřbitovem v Novém Boru – už mi nepřipadá tak kouzelný jako posledně, ale to je tím, že je ještě moc před Dušičkami a nesvítí tu tolik světýlek. A také je ještě světlo. Škoda, byla to ohromná podívaná – hřbitov v lese! Pak zamíříme zpátky do Radvance, kde se v hospůdce zahřeji vynikající zelnou polévkou za lidovou cenu.

P. S.: Doma řešíme, zda a proč se havraní píše jedno N, vždyť když mám ranní směnu nebo vinný kámen, jsou tam N dvě. Nakonec se zmůžu jen na to, že si myslím, že zvířecí přídavná jména podle vzoru „jarní“ jsou výjimkou. Z nějakého důvodu mám pocit, že nám to takhle říkal náš češtinář, ale základní škola už je dávno pryč a ptát se mi jít nechce. 

P. S.2 (9. 4. 2015): A teď jsem to náhodou našla v příručce, když jsem hledala raný x ranní (opět). "Jedno N se píše u přídavných jmen odvozených příponou -í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n: havran – havraní, kuna – kuní, slon – sloní (srov. ryba – rybí)," atd.

Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Havrani-skaly-u-Noveho-Boru.aspx
http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmhavsc
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=ran%C3%BD&ref=rann%C3%AD#bref1

Zlaté hejno (***)

Tvůrčí skupina Kateřiny Krejčí a Ivanky Průchové ve spolupráci s Českou televizí čtyřicetiminutovou pohádku Zlaté hejno. Scénář napsali Marcel Bystroň a Petr Lehečka, režíroval Adam Rezek. Dramaturií se zabývala Šárka Baborovská. Hlavní postavou je Václav (Lukáš Vaculík), syn porybného Pacana (Václav Postránecký). Václava má ráda Eliška (Sabina Králová), dcera knížete Mojmíra (Jan Přeučil), který má rybník plný zlatých rybek, jež mu plní přání, když je vyloví.

Z dalších postav se tu objeví baron ze Lhotky (Vladimír Marek) a jeho sluha Emílio (Miroslav Vladyka). Mají zálusk na Elišku, věno a kdoví co ještě. Naštěstí tu je hrabě z Milešovic (Ota Jirák). Libuše Geprtová hraje Pacanku a vysvětluje manželovi: „Ženská nikdy nebrečí jen tak,“ když jim do chaloupky vpadne plačící Eliška a on se nevzrušeně ptá: „Stalo se něco?“

Podle mě to je príma odpočinková pohádka. Žádné převratné myšlenky, ale pěkné pokoukání. Vytkla bych snad jen to, že rybník se zlatýma rybkama by nemusel být umělý a mohli točit někde v přírodě. V roce 1994 už snad na to technika byla. Na ČSFD má pohádka 49 %.

Kytlice

Rozhodla jsem se vytvořit seriálek o Lužických horách, kde jsme byli už několikrát a pokaždé to bylo pěkné. Ubytovaní jsme vždy v Kytlici. Hned zde bojuji se zákeřností češtiny. – Na mapě je Kytlice, to je v pohodě, ale pojedu do Kytlic (pomnožný tvar) nebo do Kytlice (ženský rod, vzor růže)? Ani internetová příručka ústavu jazyka českého mi neporadí, naštěstí zrovna Kytlice jsou zmíněny na webu Ptejte se knihovny. A ještě lepší je to, že zrovna v tomto případě jsou přípustné oba tvary. Budu užívat ten pomnožný, i když je to pro mě obtížnější, protože místní to tak dělají taky.

Dříve sklářská obec leží v okrese Děčín a má kolem čtyř set obyvatel. Nyní slouží spíše jako chatařská oblast. Turisty totiž lákají pískovcové krásy a nedotčenost okolních hor… no, spíše kopců. ;-) Vždyť nejvyšší kopec Luž má 793 metrů. Chalupu zde měl např. Miroslav Horníček, který je pochován na místním hřbitově. Když jsme se fotili u jeho hrobu, Prokop poznamenal: „Mám rád na fotkách ty mrtvý s živejma.“ Četla jsem od něj Dobře utajené housle a byly to příjemné malé úvahy či povídky. Chatu zde měl nebo má i Vlastimil Brodský, který hrál např. v Ostře sledovaných vlacích, Rozmarném létě, Arabele nebo Noci na Karlštejně, a Táňa Fischerová, která v roce 2013 kandidovala na prezidentku České republiky. Na cestě mezi Kytlicí a Polevskem zemřel roku 1990 téměř dvaadvacetiletý herec Tomáš Holý, známý například z filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“. U hřbitova stojí kostel svatého Antonína Paduánského. Sv. Antonín z Padovy (15. srpna 1195 Lisabon – 13. června 1231 Padova), jeden z nejproslulejších svatých, byl portugalským františkánským mnich, teolog a kazatel. Za svatého byl prohlášen roku 1232, tj. 11 měsíců po smrti – to bylo nejrychlejší svatořečení v dějinách, a roku 1946 za učitele církve. Zemřel ve 36 letech bez mučení na chatrné zdraví. Kostel sv. Antonína Paduánského můžete vidět např. v Bedřichově, Dačicích, Heřmanicích, Klínech, Liberci, Loučkách, Ostravě nebo Praze Holešovicích či ve Znojmě. Ale nyní zpět ke Kytlici.

Hrob Miroslava Horníčka (foto: JV)

Pro vznik a vývoj zdejšího osídlení měla rozhodující význam říčka Kamenice, která poháněla vodní kola. V roce 1614 bylo panství prodáno Radslavovi Vchynskému z Vchynic, byl prvním Kinským.

Nejstarší částí Kytlic je Falknov, dříve samostatná ves se skelnou hutí založenou v roce 1530 Pavlem Schürerem. „Důležitou osobností Falknova byl Jan Josef Kittel, který před rokem 1755 zastavil provoz falknovské hutě a pivovaru, aby zde napříště držel v chodu jen brusírnu.“ Protože byly okolní pozemky nevhodné pro louky a pastviny a v okolí se rozvíjela řemesla u obyvatel bez vlastního domku, požádal v listopadu 1757 hraběte Kinského o založení nové vsi. Otázkou bylo, jak novou ves pojmenovat. Samo se nabízelo podle původního majitele pozemků, a tak se Kytlice zpočátku jmenovaly Kittelwitz a až později Kittlitz. Čili jak bylo zmiňováno v předchozím článku „ves lidí Kittelových“. Kytlice se mohly rozrůstat jen po pozemcích bývalého huťmistrovského statku (151 ha). V letech 1867–1868 byla přes Kytlice postavena železniční tratě z Děčína do Vansdorfu, ale vlastní zastávky se místní dočkali až o dvacet let později. V roce 1900 žilo v Kytlicích 1001 obyvatel ve 151 domech. Během první světové války se postupně zastavily provozy všech skláren, výroba se znovu začala oživovat až v roce 1919. Po druhé světové válce byl úpadek ještě větší. Obec začala být využívána jako rekreační středisko, kde si slavní i méně slavní zřizovali chaty a chalupy. V roce 1960 se součástí Kytlic stala i obec Mlýny.

P. S.: Moje návštěvy Kytlic:

• 6.–7. 5. 2000: vrch Jehla (poprvé), Jelení kameny, Pěnkavčí vrch
• ??? 2003
• 28.–31. 10. 2010: Sloup, Svojkov
• 28.–31. 10. 2011,
• 27.–31. 10. 2013,
• 24.–28. 10. 2014: vrch Jehla (podruhé), sklárna A je to (+ článek Sklárna A je to podruhé), Grabštejn, Roimund, putování po vrších v okolí: Maraton po kopcích Lužických hor,
• 24.–28. 10. 2015: Michalovice, Zvířetice, Mnichovo Hradiště (články Mnichovo hradiště zámek 1, ), čediče na Zlatém vrchu, Milštejn, Úštěk.
• 27.–30. 10. 2016: Mladá Boleslav (1. den 1. část, 1. den 2. část), Křížová hora, štola, Jiřetín pod Jedlovou, Jedlová, Bouřný, Luž, Pěnkavčí vrch, Pětikostelní kámen, Konojedské bochníky, Helfenburk, Ronov, Vísecká rychta v Kravařích
• 2.–5. 11. 2017: Světlá pod Ještědem, Kočičí den, 2. den: Horníčkova chalupa, Stříbrný vrch, Psí kostel, Lipník, Chřibská; 3. den: Cvikovský pivovar
• 2018 jsme nebyli
• 18.–20. 10. 2019: odloveno 20 kešek za tři dny
• 2020 jsme nebyli bo Covid
• 21.–23. 10. 2021:  Cikánské údolí s jeskyněmi, Nový Bor, 2. den: Kočičí kavárna, 3. den: Kunratice u Cvikova, Křišťálový Chrám, sklárna Pačinek Glass

Zdroje:
vlastní poznámky
http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2012/mistni-jmena-zakoncena-na-ice
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Hol%C3%BD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kytlice
http://www.obec-kytlice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=7877&id=1007&p1=1021
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_z_Padovy
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Anton%C3%ADna_Padu%C3%A1nsk%C3%A9ho

Konečně padá sníh

Mám radost, ale jenom chvilku. Vlaky nejedou a já jsem uvězněná v Praze.

No, co se dá dělat, aspoň, že jsem nezůstala někde trčet, jako jeden známý: celou noc někde u Ostravy. 

Tak to mám jako zajímavé zakončení akčního víkendu, kdy jsem během tří dní navštívila tři akce ve třech různých městech, ale o tom zase někdy příště! (Asi tak za týden, až stihnu všechny materiály a poznámky zpracovat.)

Rudolfova dílna

Zlatá přadlena (***)

Před jistou dobou jsem zhlédla pohádku Zlatá přadlena z roku 1975, která byla napsána podle pohádky Boženy Němcové. Trvala pouhých pětatřicet minut. Žily byly tři sestry: Anča, Mařča a Barča (Daniela Kolářová). První dvě byly šikovné a pracovité přadlenky, ale ta poslední, ta by jen spala. Jednou se na ni ale usmálo štěstí a zakoukal se do ní sám král (Jaromír Hanzlík, jenže mu její matka namluvila, že Baruška je tak šikovná, že umí příst zlaté nitě. No a světe div se, když si ji král vzal za ženu, chtěl to vidět.

Zajímavou postavičkou této pohádky je Rampelnik, který se objevil i v novodobější verzi jakožto Rumplcimprcampr. Zloduchovi je ale nutno přiznat, že na férovku řekl, co chce – vezme si ho za muže, když za rok neuhodne jeho jméno. Takový detail, že už je vdaná, mu zřejmě nevadil.

Pro srovnání – kritiky byla tahle pohádka na ČSFD hodnocena 60 %, zatímco známější Rumplcimprcampr pouhými 46 %. S tím musím souhlasit, taky se mi tato líbila víc, ačkoliv pracovité sestry jsou na tom v podstatě hůře než líná, spavá holka, která měla štěstí. A k tomu ho dosáhla lží matky, což není až tak úplně výchovné. Ale taky to mohlo špatně dopadnout! Málem skončila ve věži.

Na pohádce je zajímavé severovýchodní nářečí, např. že jim otce vzala futeř a že něco pomérzne, nebo když se ptá Rampelnik nebohé královničky: „Cák seš taková divná?“ Také se mi v pohádce líbily písničky. A poučení pro děti? Mluvit pravdu, učit se a nevzdávat se!

A pro dospělý? „Hromada zlata to neni pro nikoho dobrý. Ve zlatě štěstí nenajdeš, ale v lásce jo.“ Tolikrát omílaný a stejně se na to pořád zapomíná.

Zámek ve Světlé nad Sázavou

Traduje se, že nejstarší část zámku nechal vystavět hrabě Štěpán ze Šternberka, ale žádné písemné důkazy toho nejsou k mání. V roce 1567 nechal Burian III. Trčka z Lípy postavit tzv. Trčkovské oddělení zámku, který se začal používat jako lovecký zámek. Z této doby pochází latinský nápis nad portálem na jižním průčelí zámku, který v překladu říká: „Není pokoje na tomto světě, Burian Trčka z Lípy, první komoří císařský, 1567.“ Roku 1668 Jan Bartoloměj z Vernieru světelský zámek rozšířil o dnešní východní křídlo. V roce 1722 koupil Světlou hrabě František Antonín Černín a v roce 1737 byla postavena zadní část světelského zámku. V roce 1821 přešel zámek do majetku rodu Salm-Reifferscheidtů, kteří si v roce 1869 přizvali k přestavbě svého sídla vídeňského architekta Svatoše. Ten přistavěl k západnímu křídlu v novorenesančním slohu věžičku, balkon nad hlavním vstupem a na nádvoří uzavřel arkády řadou oken. Jeho přestavbou tehdy zámek získal svou dnešní podobu.

V roce 1913 převzala zámek i panství Pozemková banka, o rok později ho koupil továrník Richard Moravetz. Během druhé světové války sloužil zámek jako kasárny německé armády. V roce 1945 jej převzal československý stát a využíval jej jako kasárnu pro armádu, později sloužil jako učňovské středisko mládeže. V roce 1950 byl pronajat Státní pojišťovně a v části byly byty. Možná by se ještě dnes našel někdo, kdo tehdy bydlel na zámku, jenže už tehdy nejspíš uvnitř moc jako zámek nevypadal.

V roce 1952 v něm bylo zřízeno středisko pracujícího dorostu a v roce 1960 převzalo zámek ZOU (zemědělské odborné učiliště), byl upraven pro potřeby školy. Od roku 2011 je v části muzeum Světelska. V roce 2013 rada města prodala zámek rodině Dégermée. Již v červnu 2014 byl zámek zpřístupněn veřejnosti. „Návštěvníci si mohou prohlédnout Expozici historického evropského skla, která obsahuje téměř 1100 skleněných předmětů vytvořených v období od baroka do počátku 20. století. Expozice se nachází v dobových interiérech v přízemí a v prvním patře východního křídla zámku. Součástí této expozice je Muzeum Světelska, seznamující návštěvníky s historií města, významnými osobnostmi a expozicemi kamenictví a sklářství.“ Dále je možno vidět výstavu Království panenek, nebo navštívit dětský pohádkový okruh Na Sázavě seznamující s regionálními posázavskými pověstmi od Eduarda Doubka. Můžete navštívit také kavárnu Ladurée.

Plánuje se kompletní rekonstrukce celého zámeckého areálu, velký zámecký okruh provázející návštěvníky od období renesance po novorenesanci, otevření vinárna, restaurace a vybudování hotelových pokojů.

Noční pohled na zámek za řekou

My za 90 korun vyrážíme do Expozice historického evropského skla, které je zapůjčeno z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Tento soubor skla nebyl dosud nikdy vystavován v takovém rozsahu.

Současně s tím navštěvujeme Muzeum Světelska, které je zde od roku 2009. Zvědavě zkoušíme zvednout kamenný 150 kg těžký blok kamene s pomocí kladek. Údajně bychom tak měli vyvíjet sílu jako na 50 kilogramů, no, sotva jím pohnu, ale dvě děti s průvodkyní to zvládly. Překvapilo mě, že existuje několik druhů žuly nazvaných podle okolních míst: světelská, melechovská – má největší a nejhrubší zrna, lipnická, stvořidelská. Kamenictví, broušení granátů a sklářství je na Světelsku tradiční, takže se sem tato výstava hodí. Převážně je zde vystaveno české sklo.

V období baroka 17.–18. století bylo čiré sklo, holby na pivo s cínovými víky, chladicí nádoby – dal se do nich led a láhev s vínem, nádobky na oplachování prstů po jídle, skleničky na olej a ocet v podobě miničajové konvičky. Zajímavé též byly kropenky na svěcenou vodu.

V závěrečné části baroka zvané rokoko je možno vidět malbu zlatem na sklo, ploché lahve na převážení, jejichž výhoda spočívala v tom, že se jich víc vešlo vedle sebe, mléčné sklo, které vypadalo jako porcelán, ale bylo nesrovnatelně levnější.

Počátkem 19. století ve 20. a 30. letech frčely pestré barvy ve stylu biedermeier. Na téhle výstavě se můžete pokochat zvonky na služky, dvojbaňkou na sůl a pepř, červeným sklem nazývaným „zlatý rubín“, neboť se barví zlatem – ale dá se i mědí. Objevil se také červený a černý hyalit – neprůhledné lesklé sklo. Zajímavé je tzv. nitkované sklo, kdy jsou do čirého skla zatavené barevné skleněné nitky.

V 2. polovině 19. století přichází inspirace renesancí a vyrábí se například zelené lesní sklo. Zvláštní vzhled má „popraskané“ sklo – žhavá sklovina se ponoří do vody a tím pádem popraská, pak se musí znovu ponořit do žhavé skloviny. Vypadá to jako krakelované. Jiná technika – millefiori připomíná kvítky z fimo hmoty. Tuto techniku znaly ve starém Egyptě, pak byla zapomenuta a následně objevena benátskými mistry. Někde též vidíme lahve v podobě pistolí a jiné výstřelky.

Prohlížíme si soupravy krabiček: jedna je na mýdlo, jiná na kartáček, další na prstýnky, lavory a džbány, flakóny na kolínskou a parfém, dózy na sladkosti ve tvaru dýní, uzamykatelné krabičky na sekaný cukr, protože byl drahý, soupravu na vajíčka a dvě nádobky na sůl a pepř a další na hořčici, kalamáře na inkoust…

Zdroje:
vlastní poznámky z prohlídky
http://www.zameksvetla.cz/