Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové (článek 2)

O této knize jsem psala už 1. června (článek najdete zde). Teď by se hodilo doplnit celkový dojem. I když to není tak jednoduché, protože z ní mám rozporuplné pocity. Je vážně dobrá – ta autorka – když vás dokáže takhle vtáhnout do děje. S Dorou, vědkyní, se dá celkem snadno ztotožnit. A většinou i pochopit její jednání. Kniha nabízí spoustu zajímavých příběhů umně propletených. Některé nahlíženy z více stran, což je dělá ještě zajímavějšími a ukazuje, že realita má víc odstínů než jen černou a bílou. Třeba takový Švanc, jaký byl ve skutečnosti jeho život? Jak ho vnímala sestra? A jak on sám? Měl se dobře, protože si to uměl zařídit, nebo byl v podstatě celý svůj život nešťastný?

To by byla ta dobrá stránka, teď k tomu, co se mi nelíbilo – jednoznačně závěr. Nemám ráda v podstatě otevřené konce, které ve čtenáři vyvolají spoustu otázek. Proč vyprávět příběh, když ho nedopovím? Proč poňoukat k otázkám, které nezodpovím? Třeba jako ta zmínka o tom podivném Lenčině chování na otázku, co udělala se svým udavačským strýcem. „Lenka se jen posmutněle usmála a pokrčila rameny. V tom gestu bylo něco tak soucitného, až to Doru zarazilo.“ (str. 436) A víc se nedozvíte. Zarazilo ji to a dál? Vypátrala něco? Donášel třeba její strýc přímo na Surmenu? Nebo to byl dokonce sám Švanc? (To asi těžko, když ten je po smrti.) A takhle je tam toho ke konci víc. Zaniklo bohování? Co vnoučata Irmy? A co to Švancovo ztracené dítě? Kdo to byl? Kam zmizel? Dozvěděla se Janigena o svých rodičích? Udělala to ona? A jak to bylo s Fuksenou? Kdo to byl? A proč? A s Dorou? A co bude dál s Jakoubkem? Proč to udělal? Co si myslel jejich otec? A proč to udělal? Nejdřív to první a pak i to druhé? A co Surmena? Byla blázen? Byla naopak při vědomí? 

Takže v celkovém zhodnocení jsem dala jen tři hvězdičky, protože na konci jsem byla z četby spíš frustrovaná (až se mi skoro zdálo zbytečné ji číst), i když v průběhu se mi líbila ta schopnost vyprávět.

***

Teď je na čase uvést pár údajů jako vždycky. Odpovědnou redaktorkou je Irena Danielová, kniha je vysázena písmem Tabac a Tabac Mono, vytištěno v CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice, vydal Host – vydavatelství, s. r. o., Brno roku 2012 jako svou 635. publikaci. Vydání první. Počet stran 455. ISBN 978-80-7294-528-3. Kniha vyšla pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky a její vydání podpořilo statutární město Brno.

***

Při plnění Čtenářské výzvy jsem knihu zařadila pod bod deset. Jedná o bod knihu od současné české autorky. Co se týče děje, je sestaven z několika různě se prolínajících příběhů či setkání s nejrůznějšími postavami. Asi v polovině knihy mi to nedalo a začala jsem si psát rodokmen Žížkovských bohyní. Hned na úvod je asi potřeba zmínit, budeme-li brát román částečně jako literaturu faktu, že se nejedná o bohyně jako ve starém Řecku či jinde, které by byly uctívány. Spíše by se dalo říct, že šlo o léčitelky a kořenářky, které pomáhaly s boží pomocí (byly silně věřící a myslely si, že jejich prostřednictvím pomáhá Pán Bůh). Až na jednu dvě výjimky byly všechny hodné a pouze pomáhaly, nebylo možno je žádat o uškození někomu dalšímu, ale k tomu se ještě dostanu.

Dora, hlavní hrdinka, kterou víceméně sledujeme od dětství, se stala vědkyní se zaměřením na tradice a folklór a zkoumá fenomén Žítkovských bohyní. Kdysi o tom naspala diplomovou práci, ale ta nebyla tak docela pravdivá, protože to muselo odpovídat představám komunismu. Nyní ale zpracovává studii, v níž chce zmapovat celý rod od Kateřiny Shánělky, která byla jako čarodějnice upálená na hranici, přes Kateřinu divokou, Perchaňu a její sestru Marii Juračku, která se dobře provdala až na Hanou (úrodný kraj proti Hrozenkovu, Bedové a pod.). O její vnučce Zuzce Polášce tu dál nic poznamenaného nemám, takže jen zmíním, že Mariinou dcerou byla Kateřina a ta měla dvě dcery: Dorku Gabrhelovou (viz následující odstavec) a Marinu Gorčíkovou, která měla dceru Annu Struhárku (zvanou Chupatá). Ta byla porodní bábou a zemřela rok po válce. Její dcerou byla Irma Gabrhelová, která údajně odlákala od rodiny svého muže Jana. V knize se s ní setkáváme coby starší paní, která věští Doře minulost i budoucnost. Dva Irmini synové zemřeli při autonehodě a dcery jí i její švagrové Kateřině utekly za lepším, protože se za bohování styděly.

Celý příběh se ale více odvíjí kolem druhé dcery Kateřiny a to Dorky Gabrhelové, resp. její dcery Anky Gabrhelové, která měla snad třináct dětí a údajně se nikdy nezmýlila ve věštbách. Jednou z jejích dcer byla Anna Pagáčena, kterou obtěžoval vlastní otec, a tak utekla z domu. Vzala si jakéhosi Juru a snad spolu byli šťastni. Bohužel zemřela, když byla její dcerka Marie Pagáčová (později zvaná Fuksena) ještě malá. Prý to bylo na žal, že všichni synové jsou ve válce a muž po smrti. Příležitosti se chopila Mahdalka a vzala ji k sobě, aby ji vyučila bohyní, když sama nemohla mít děti (dceru).

Druhou, pro nás zajímavější, dcerou Anky Gabrhelové byla Justýna Ruchárka. Ta měla kromě chlapců tři dcery. Tu první bohužel s vlastním otcem. Donutili ji dát dítě pryč, po svatbě si vzala holčičku, které tou dobou bylo šest let, zpátky, ale pak byla pořád těhotná a neměla na dítě čas. A tak chudinka holčička Josefína Marie (* 20. 9. 1893) spravovala celou domácnost a bohužel se doslechla, že matka chce vychovat bohyně z jejích sester. Před tím, než asi v sedmnácti letech utekla, je proklela, aby nemohly mít děti, jejich smrt byla ošklivá a plná utrpení a život plný smutku a neštěstí a nepůsobily nikomu radost. Jak později zmínila Irma, sice se to naplnilo, ale tak trochu by se to dalo považovat za sebenaplňující proroctví, protože když tomu všichni včetně nich věřili a celé dny je nikdo nepouštěl z domu v obavě o jejich život a tak, těžko to mohlo dopadnout jinak, než že neměli děti a ani šťastný život. tedy, jak se to vezme. Ale o nich opět až v dalších odstavcích. Josefína Surmenová, se přesně v těch sedmnácti šikovně vdala za mladého vdovce Mahdala, o němž se šuškalo, že je podezřelé, že je vdovcem a věřilo se, že si to Josifčena, jak se jí říkalo, zařídila černou magií. Přestěhovala se do Potočné, kde s ním měla jednoho syna. Říkalo se o ní, že je bosorka, protože se věřilo, že umí uhranout (porobit), přivolat smrt atd. V roce 1927, jak později našla v archivech Dora, na ni manželka Izidora Mľkveho podala udání, že ho sprovodila ze světa, ale brzy (trochu podezřele) zemřela i ona. Josefína Mahdalová zemřela v osmdesátých letech dvacátého století. To už byla její adoptovaná dcera Marie Pagáčová, zv. Fuksena, nějakou dobu po smrti. Neví se, kdo ji ubil jako psa v lese, ale bylo to krátce poté, co se nechala Němcem Ferdinandem Soukupem (s pseudonymem Friedrich Ferdinand Norfolk) přivést do jiného stavu a 24. 9. 1944 byly křtiny jejich holčičky, na které on ani nedorazil. O Fuksenu jako takovou příliš velký zájem neměl, zkoumal zvyky bohyní a jejich árijský původ, zemřel po třech letech vězení. Ale předtím aspoň bohyně jakž takž chránil. Zmizelou holčičku měla na svědomí Surmena, která ji unesla a ukryla snad proto, aby jejich rodu už nemohla Mahdalka škodit, protože ji měli jako rukojmí. Když ale holčička utekla, stala se všechna ta neštěstí v jejich rodině počínající smrtí Ireny. Snacha Marie Mahdalová neuměla bohovat.

Irena Idesová byla sestrou Josefíny Mahdalové stejně jako Terezie Surmenová (* 24. 7. 1910). Obě tedy byly prokleté a každá se s tím vypořádala po svém. Irena se zřekla bohování a mluvila jen se svými anděly. Nenáviděla matku za to, že se o ni tolik bojí. Celkově byla tak samotářská, že pořádně o žádného chlapa nezavadila. A taky kdo by ji chtěl, blázna a prokletou? Nevadilo to jen Matyáši Idesovi, alkoholikovi, který měl dluhy a myslel, že se jich zbaví, když si nabrnkne dceru bohyně. Že si určitě bohyně při bohování vydělala spoustu peněz a on to podědí. Jenže podědili jenom starou chalupu. A když mu porodila Doru (30. 10. 1958), tak to ještě šlo, ale Jakoubek (16. 2. 1961) se narodil postižený a vypadal jako zrůdička. Ještě jsem nezmínila, že první dvě děti potratila. Manžel ji bil, ale ona ho milovala a věřila, že si to zaslouží. Vzhlížela k němu, než ji zabil sekerou. To je úvodní scéna knihy – dosti odporná hlavně popisem stejně zabité kočky a jejích koťat. Později v průběhu knihy, když se dostal z vězení, spáchal sebevraždu. To je třeba jedna z věcí, která mi vadí. Není tam vysvětleno ani proč zabil svou ženu – co si tím pomohl? Nebo to bylo v hádce? A proč potom zabil sebe? Že s ním děti – které ho stejně nezajímaly – nechtěly mít nic společného?

Třetí sestrou (druhou prokletou) byla Surmena, která se proti kletbě snažila chránit, a lidé ji měli rádi, protože bohovala pro jejich dobro. Kdysi porodila mrtvé dítě, které snad měla s Ruchárem (= otcem?), a pohřbili je bez křtu. Když zemřela Irena, vzala si Jakoubka a Doru, která jí dělala andzjela (vodila k ní zákazníky). Jenže pak jednou Dora zabila bílého hádka, kterého odněkud sebral Jakoubek. Prý takový had žije ve zdi každého stavení a vidět ho, natož pak zabít, znamená potíže a smrt pro tu rodinu. A taky že jo. Jakoubka dali do ústavu, Doru na internát a Surmenu do blázince, kde do ní cpali různé léky, podrobovali ji elektroléčbě, až ji buď úplně zlomili, nebo se nakonec opravdu zbláznila. A Doře lhali, že jí je lépe a má nějakou vážnou duševní poruchu.  

Nějak mi nikam nezapadá Baglárka – asi nebyla bohyní, jen obyčejnou ženskou ze vsi, a bohyně Žofie Krasňáková (Krasňačka zvaná Polka). Zato Heinrich Schvannze později přejmenovaný na Jindřicha Švance (20. 7. 1913 až 7. 2. 1986) má v knize spoustu udání na bohyně (jenže je tehdy ještě chránil Norfolk). Snad jeho nenávist způsobilo to, že mu utekla žena i s dítětem, když ho zatkli pro krádež na základě Surmeniny věštby. Jeho sestra Ingeborg Pitínová se naproti tomu měla celkem dobře se svým manželem Ludvíkem, s nímž se měli velmi rádi.

„Někdy v té době si začala psát deník. Nebylo se na koho obrátit a to nekonečné prázdno a samota byly tak tíživé, že už je v sobě nemohla unést. Papír byl ideální. Vstřebal všechnu její bolest, neomrzelo ho věčné opakování neměnných žalů. Cítila k němu lásku až fyzickou. Proto ji tolik sebralo, když jí ho vzali.“ (str. 170)

„– Mlč! Lidi už umřeli na mnohem míň než na víru v řeči. Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. A na to by Mahdalka nemusela mít ani žádnou zvláštní sílu, aby to svým prokletím dokázala. Lidská víra, víra v cokoliv, ale silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!“ (str. 367)

Iva Procházková: Červenec má oslí uši (***-****)

O víkendu mě napadlo, že už jsem zase dlouho nic nečetla. Trochu jsem se bála něco začít, protože se to poslední dobou vždycky zvrtlo a já strávila celý víkend čtením a v pondělí jsem šla do práce unavená a s pocitem, že mi oba volné dny proklouzly mezi prsty. A přitom bych chtěla udělat ještě tolik dalších věcí – prostudovat si knihu o šití, psát blog (a deník), kreslit ty svoje zentanglové čtverečky (na Angeliky tvorbě mám projekt, že celý červen kreslím každý den jeden a zatím se mi to zdárně daří. Dokonce se mi i daří každý den jeden zveřejňovat.)

A tak jsem pro jistotu sáhla po drobnější knize, která ale stejně patří do Čtenářské výzvy. V databázi usnadňující výběr knih jsem našla několik inspirací pro bod 6, Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Asi by to bylo zajímavější (a možná i zábavnější), kdyby to člověk musel vyhledávat googlením nebo jinak, ale to bych jich pak rozhodně nestihla přečíst všech dvacet. Název Červenec má oslí uši se mi líbil a říkala jsem si, že by to mohla být legrace. 

Teď, když to čtu, mám pocit, že už jsem ji buď někdy na základce četla, nebo slyšela obsah. Možná jsme ji četli i v rámci čtení nahlas ve škole – děsně potupná záležitost, zajímalo by mě, jestli se to ještě dělá. 

Pár detailů ke knize: ilustroval ji Václav Pokorný, graficky upravil Luboš Šedivý. Vydal jako svou 8488. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, a. s., v Praze roku 1995. Odpovědná redaktorka Ilona Staňková. Výtvarná redaktorka Milada Čvančarová. Technická redaktorka Martina Adlová. Ze sazby písma Times vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s. vydání 13-732-95 14/55. Doporučená cena 98 Kč. Pro čtenáře od 10 let. ISBN 80-00-00183-7.

Musím říct, že se mi příběhy o zlobivém oslíkovi líbí. Zní to celkem uvěřitelně a autorčin sloh je příjemný. Kniha je čtivá a hezky ilustrovaná – nejvíc se mi samozřejmě líbí právě ten oslík Ámos, kterého podědil desetiletý kluk Dušan po dědečkovi, který zemřel. Do Skovanic u Berouna přijela na prázdniny z Prahy jedenáctiletá Johanka a té se oslík také líbí, ale kluk už míň. Problém spočívá v tom, že Dušanova maminka doma osla nechce. Sami o sobě nemají dost peněz a navíc jí osel ožral květinovou zahrádku. Děti tedy řeší, komu osla darovat, aby ho neudřeli na stavbě a nebili ho, nebo aby z něj neudělali guláš.

Srandovní jsou některé věci/situace, které dřív zjevně byly běžné, zatímco dnes nepřipadají v úvahu – třeba svézt jedenáctiletou holku na motorce bez přilby. Například: „Neboj,“ uklidní strýce. „To nic není. Svezeš mě?“

Už se hrne k motorce. Jízda se strýcem je legrace a dobrodružství. Má na stroji namontované různé zlepšováky. Klakson, který místo troubení kokrhá, světýlko s nápisem STŮJ rozsvěcující se při sešlápnutí brzdového pedálu, knoflíky na ukazování směru. Když zmáčkne červený knoflík, vymrští se od řídítek červená ruka s roztaženými prsty a ukazuje doprava. Při zmáčknutí zeleného knoflíku ukáže zelená ruka doleva. (No, s tím by měli asi na technické dost velký problém!)

„Moment!“ krotí strýc Johančinu netrpělivost. „Nejdřív vysyp, co bylo na vysvědčení!“

„Jako vždycky. Trojka ze zpěvu.“ (To už se snad nedává!)

„Jenom?“ Strýc má bystré oči, okamžitě si všimne jejího zaváhání. „Jenom jedna trojka? Jinak jedničky?“

„Dvojka z češtiny,“ zabručí Johanka neochotně. „Tu nepočítám.“

„Ale? Smím vědět proč?“ 

„Dostala jsem ji hlavně kvůli škrabopisu. Dneska stejně kdekdo píše na stroji. Nebo na počítači!“ (Podle mě je pořád stejně trapný, když lidi neumí psát hezky rukou.)

„Všechno se na počítači napsat nedá.“ 

„Jakto, že ne?“

„Vem si třeba vyznání lásky. To by na počítači nevypadalo dobře.“

Johanka ho sjede pohledem. 

„Copak holky píšou zamilovaný dopisy? To přece dělají kluci! My jenom čekáme, až nějakej dostaneme a pak ho musíme rychle roztrhat.“

Strýc udiveně svraští čelo, helma mu sklouzne do očí. (Tak to asi nemá správnou velikost, že?“)

„A není vám to líto?“

„To musíš jenom jako,“ vysvětluje Johanka. „Na dva, nejvýš na čtyři kousky. Doma je zase slepíš.“

„To je ovšem jiná,“ kývne strýc s pochopením. Nasadí si ochranné brýle a ukáže Johance, aby si sedla. (str 15–16) 

Děti už se dnes myslím nebijí vařečkou. A nejspíš by nikdo jedenáctileté holce neprodal cigarety.

Pobavila mě historka z druhého setkání s Dušanem: „Jseš z Prahy, co?“ zeptá se.

„Proč?“

„To se pozná.“

„Jo? A podle čeho, ty chytrej?“

„Pražská netýkavka.“

„Pch!“ utrousí Johanka. A okamžitě přejde do útoku. Třebaže se zrovna chtěla začít vyptávat na Ámose. „S burany se nebavím!“ 

„Pražandy jsou vopice,“ odpoví chlapec. Zatváří se zkušeně. „Já už jich viděl.“ (str. 26)

Celkem mě překvapuje, jak jsou dospělí v knize nemožní – buď neschopný trouba (Johančin tatínek), nebo nervní vzteklounky: Dušanova máma a Johančina teta, třeba příklad, když uvidí na zahradě osla:

„Co je to? Kde se to tu vzalo? Kudy to sem přišlo?“ zalyká se teta hněvem a úžasem, zapomínajíc, že kromě středního má čeština ještě další dva rody. (To asi menším, třeba těm desetiletým dětem nebude připadat tak vtipný jako mně.)

„To je Ámos,“ řekne Johanka. Už vidí i Tamaru. Zvědavě vykukuje za tetinými zády. 

„Ámos? Jakej Ámos?“

„Přece osel. Říkala jsem ti o něm. Včera jsem ti vyprávěla, že zastavil autobus. Jenže jsi mi nevěřila.“

„Jak se dostal k nám na dvůr?“

„Nevím,“ zalže Johanka. A mrkne ke dveřím kuchyně. Teta se podezíravě otočí. 

„Dušane!“ 

„No, je můj. A co má být?“

Stojí tam s rukama v kapsách a teniskou okopává dřevěný práh.

„Hm!“ tetě se zašpičatí brada. „To je tedy krása!“

Dušan vztáhne lichotku na osla. Přistoupí k němu a poplácá ho po hřbetě. 

„Že jo? Už je mu dvacet, ale nevypadá na to. A jakou má chuť k jídlu! To byste měla vidět! Žere úplně všechno. Trávu, kytky, noviny…“

Teta už neposlouchá. Najednou má naspěch. Vykročí ke šňůře a chvatně začne sundávat navlhlé prádlo. Koutkem oka přitom sleduje Ámose, jestli nedostal zálusk na její cíchy a prostěradla.

„Prádlo ne,“ uklidňuje ji chlapec. Pak se zarazí. „Vlastně… ještě jsem to nezkusil.“ (str. 40–41) 

Dušanovi se na vteřinu zastaví srdce. A je to tu. Zná maminku. Ví, co pro ni znamenají lidské řeči. Když od nich utekl tatínek (Dušan si je jistý, že utkl, třebaže to maminka nikdy otevřeně nepřiznala), tvrdili sousedům, že je na cestách. Znělo to docela pravděpodobně. Jezdil s cirkusem, někdy se neukázal půl roku i víc, na jeho nepřítomnosti nebylo nic mimořádného. Dnes, po třech letech, ví samozřejmě celá vesnice, jak se věci mají. Přesto maminka dál tvrdošíjně trvá na svém, jako kdyby neměla o tatínkově návratu nejmenších pochyb. 

… 

Kdyby ji před necelou minutou neslyšel kňučet jako psa, myslel by, že je v nejlepším rozmaru. A o to jí právě šlo. Nikdy a před nikým nedat najevo své skutečné pocity. Ukazovala lidem vyrovnanou, usměvavou tvář a velmi jí záleželo na tom, co si o ní její okolí myslí. (str. 43)

Pohodí hlavou, jako kdyby chtěl všechen ten rámus od sebe odehnat. Ženský, pomyslí si s převahou. Všecky ječí pro nic za nic! (str. 45)

„Myslíš, že Dušan bude po tátovi?“

„Proč? Uvažuješ o něm jako o případném ženichovi?“ zasmál se strýc. Jeho vtipkování je pobuřující. Pokaždé nějak zázračně uhodne, kudy se ubírají Johančiny myšlenky.

„Ty máš nápady!“ (str. 79)

„Cotije, cotije!“ opičíse Dušan. „Proč myslíš, že nám zastavil tady?“

„Abychom mohli nenápadně…“

„Protože nechtěl jet až k naší brance!“ vyletí z Dušana hořce. „Protože jsem ti lhal! Nevrátí se domů ani v září, ani nikdy jindy! Nebydlí s námi, chápeš? Už tři roky!“

Johanka mlčí. Neví, jak na jeho sdělení reagovat. Dívá se stranou a z rozpaků si tře špičku studeného nosu.

„Říkal, že tady nemůže žít! Že není penzista, aby pořád jenom spravoval plot! A v továrně ho taky dělat nebaví!“

„Na tom přece není nic nenormálního,“ namítne Johanka. „Můj táta by se nejspíš zbláznil, kdyby nemohl dělat, co ho baví.“ 

„Jenže v tom je rozdíl. Tvůj táta neutekl!“

„Protože nemusel,“ odpoví Johanka prostě. Dušan se zastaví a v úžasu na ni zírá.

„Myslíš, že jinak by zdrhl taky?“

„Co já vím? V dospělých se nevyznáš. A přemlouvat je nemá cenu. Stejně si vždycky dělají, co chtějí!“ (str. 141–142)

Děti jsou pěkný potvory. Musím se smát, když čtu závěr knihy – jak se vrátily z „výletu“, aby někde udali Ámose. 

Vmžiku se za ním vynoří několik dalších obličejů. Hajný Vopat vypadá přísně, Dušanova maminka uplakaně, Johančin strýc klidně jako vždy. Pak se v okně objeví ještě jedna hlava a Johanka honem zavře oči. Má dojem, že na ni jdou mdloby. Vzápětí se však vzchopí. Nejlepší obrana je útok, vytane jí na mysli osvědčená poučka.

„Teda tati!“ vykřikne rozhořčeně. „My tě hledáme, a ty jseš tady!“

„Cože?“ Otec se dotkne brýlí, zcela zbytečně si je narovná na nose. Za silnými skly je vidět jeho nechápavý pohled. „Jakto, že mě hledáte? Vy jste byli v Praze?“

Johanka cítí, že má dobře připravenou půdu. Dokazují to otcovy nervózní pohyby i nejistý hlas. Neví, jestli něco nepokazil. Vtom Dušan udělá Johance nečekanou čáru přes rozpočet.

„Mami!“ volá a belhavě utíká k hájovně. „O Ámose už se nestarej, vzal si ho táta! Jezdí teď s Glóbusem, všechno je v pořádku, domů se nevrátí a já jsem asi po něm!“

To jsem zvědavá, jak daleko s touhle pravdou dojdem, pomyslí si Johanka pochybovačně. Pak pohodí hlavou a statečně se rozběhne za Dušanem. Vstříc hájovně, vstříc dospělým. (str. 142–143)

Pokrok v kurzu Sociální psychologie

Hm, no. Není toho moc co napsat, ale nedávno mi jeden kamarád řekl, že Facebook je pro něj depresivní, protože tam všichni sdílejí jen pozitivní věci. Takže všichni mají úžasné jídlo, báječné partnery, skvělou práci a vypadá to, že jenom jemu jedinému se v životě nedaří. A tak mě napadlo, že kromě chlubících článků, co všechno mi jde a co se mi daří – každý den opravdu maluji alespoň jeden čtvereček (sem tam třeba i půlku dalšího, nebo dokonce celý) – přiznám i to, že v úžasném kurzu Sociální psychologie, do kterého jsem se pustila na Courseře jsem pozadu asi dva týdny. A to prosím jenom ve sledování videí. Články mě brzdí ještě víc. Zkrátka přečíst každý týden třicet stránek v angličtině tak, aby jim člověk opravdu dobře porozuměl, je pro mě trochu příliš. Zvlášť teď – poslední týdny školního roku jsou pro mě vždycky výrazně náročnější, protože se nakupí deadliny a všichni chtějí všechno stihnout před prázdninama. To je jako s Vánocema. 

Ale i přesto jsem se dozvěděla spoustu zajímavých a překvapivých věcí. Třeba že naše vnímání reality je hodně zkreslené. I když dva lidi vidí stejnou věc, tak každý vlastně vidí jinou podle toho, na co se soustředí. Že přisuzujeme velkou váhu věcem, které jsou zvláštní či nápadné – myslíme si, že jedna žena ve skupině mužů má větší vliv, než když tam budou dvě. Samo o sobě by to snad ani tak moc nevadilo, ale když se něco nepovede, máme sklony to házet na ni, a takové problémy jsou i v rasové nesnášenlivosti. Zde se třeba hodí poukázat na černocha, který prý znásilnil nějakou mladou dívku. Jestli si to dobře pamatuji, je v Česku znásilněno ročně snad tisíc žen. A zrovna, když je to černoch, přijde nám to extra zajímavé. Jako tehdy ta kauza v Německu. Jako by to od černocha bylo horší než od bílýho slizouna někde v parku v noci. 

Taky mě překvapilo, že první dojem je důležitý. Tohle jste už určitě slyšeli. Ale možná jste nevěděli, že to bylo vědecky prokázáno. Abyste napravili špatný první dojem, musíte snad udělat až osm věcí správně. Taky jste možná nevěděli, že podle studií, se na první dojem s větší pravděpodobností než je náhoda trefíte do sexuální orientace člověka, kterého vám ukáží fotku. 

A to nejvtipnější? Že existuje teorie zvaná I-know-everything, která říká, že ať už v sociální psychologii vyzkoumáte cokoliv, vždy si lidé budou myslet, že je to logické a že se to dalo čekat. Na tohle přece vůbec nebylo potřeba dělat výzkum. To je třeba i příklad toho prvního dojmu, nebo teorie o tom, že si sami konstruujeme realitu a nejsme objektivní. Dá se to hezky vysledovat na tom, že se účastníkům výzkumu, nebo běžným čtenářům předloží nějaké teorie, třeba i vycházející z přísloví: Protiklady se přitahují. Nesuď knihu podle obalu. A tak dále. Všechna se vám budou zdát pravdivá. Potíž nastane, když si budou protiřečit. Místo protiklady se přitahují totiž lze uvést vrána k vráně sedá. A poté, co si přečtete, že nějaká teorie funguje, snadno podlehnete dojmu, že jste to přece celou dobu věděli. S protiklady si nejsem jistá – zatím jsem se to v tom kurzu nedočetla, ale myslím, že je to blbost, že si hledáme partnera, který je nám ve většině věcí podobný či přímo stejný a doplňuje nás v nějakých detailech. Rozhodně mi nepřipadá přitažlivý opilec, kuřák, nadšený fotbalista nebo naopak gaučový povaleč bez vzdělání, který nerad čte, má rád sprosté vtipy, nechce jezdit k moři a nemá rád kočky.

Otázky 4

• Jak se pozná zásaditá půda? Jak z té naší zásaditou udělat? Použít se dají papírky pro měření pH půdy, nebo lze odhadnout podle převažujících druhů plevele. Kyselá půda svědčí například jitroceli a šťovíku, zásaditá hořčici a komonici. Zásaditější půdu vytvoříte přidáním dřevěného popela nebo dolomitického vápence. „Kyselomilným rostlinám zlepší podmínky jehličnatá hrabanka, jehličí, hnojení síranem amonným a kyselá vrchovištní rašelina (k přírodě ohleduplní zahrádkáři však od používání rašeliny upouštějí, neboť její přírodní zdroje se nestíhají obnovovat). Pokud si přejete kyselomilné rostliny a máte půdu spíše zásaditou, je jednodušší zvolit pěstování v nádobách.“ (zdroj: https://www.ireceptar.cz/zahrada/je-vase-puda-kysela-nebo-zasadita-jak-to-zjistit-a-co-s-tim.html)
• Jak udělat čaj s čokoládou, aby byl dobrý? Pila jsem to jednou v Brně v nějaké čajovně a byl famózní. Od té doby se ho snažím napodobit, ale vždy se mi stane nějaký problém: buď se čokoláda nerozpouští a zůstává vcelku, nebo v čaji plavou hrudky.
• Na co se používá škrob na škrobení prádla? K čemu je to dobré?
• Jak se zbavit čmelíků? O odpověď jsem se pokusila v článku Novinky v našem kurníku Bod 3: máme čmelíky.
• Můžu lamí srsti říkat vlna, když to není z ovcí?
• Vede nadměrná spotřeba cukru k cukrovce?
• Co je teriyaki?
• Kolik tekutin se má denně vypít?
• Jak se dělá citrusové carpacio s meruňkovou zmrzlinou? Tak především se správně píše carpaccio [karpačo]. Nic jako citrusové carpaccio jsem nenašla. Ovocné carpaccio = na talíři rozložené ovoce nakrájené na tenká kolečka. Snad jen v Citrusové kuchařce od Jany Hanšpachové a Markéty Lapprandové. Ta uvádí, že pomerančové carpaccio znamená silně opepřené plátky pomeranče, osolené a podávané s bílým jogurtem.
• Jak se zbavit tuku na bocích? A zadku?
• Jsou chytřejší lidé, co mluví pomalu? Podle vědeckých studií připadají posluchačům chytřejší ti, kteří mluví rychle. Vypadají totiž, že se v tématu dobře orientují. Ale to je přesvědčivost. Jaká je realita? Můj osobní tip je, že to je jedno, že se mezi pomalumluvícími i rychlemluvícími najde stejné množství inteligentů, jako těch méně mozkově zdatných...
• Kolik kobaltu potřebuji na vyrobení modrého skla? (Otázka vychází z článku Huť Jakub v Tasicích (3))

Moje první demonstrace

Plný Václavák

Místo: Václavské náměstí

Čas: 18:30–19:45 

Důvod: dlouhodobý nesouhlas s chováním premiéra Andreje Babiše

Společnost: kamarádka (taky její první demonstrace)

Vybavení: píšťalka z 3D tiskárny s logem Vypískej.cz + rady, jak se chovat na demonstraci (najdete na konci článku)

Myslela jsem si, jak bude jednoduché napsat takový článek. A vlastně není. V médiích je tolik dezinformací! Takže chcete vědět, jaké to bylo z mého pohledu? BOŽÍ!

Měla jsem spoustu předsudků. Myslela jsem si, že demonstranti jsou něco jako blázniví fanoušci. Fanatici. Zvěř, co po sobě hází pivem, skanduje, řve a já nevím co ještě. Opak byl pravdou. Politická situace v ČR došla tak daleko, že na demonstraci přišli i důchodci. Vážně! Přede mnou stál chlapík (možná sedmdesátiletý) a já ho musela obdivovat. Sotva stál na nohou, takže mu muselo dát značnou práci se tam dopajdat, ale tleskal jako divý. A babča vedle mě pískala na prsty v puse. Trochu jsem jí záviděla, já bych si tak akorát dokázala překousnout jazyk. Ale byli tam i mladý chytrý lidi. Jak řekl Jakub Ryba z Rybiček 48: „Babiš lidi spojuje. Podívejte se, kolik nás tu je.“

Ale abych začala od začátku. Zůstala jsem v práci dýl, protože to mám blíž. Pořád jsem přemýšlela, jestli jít nebo ne. Samotné se mi nechtělo (a samozřejmě mě nenapadlo zeptat se kolegů, jestli někdo jde! Později se ukázalo, že tam bylo docela dost známých.) Ale stavila se kolegyně – přinesla mi práci na zítra – a tak jsme pokecaly a domluvily se, že půjdeme spolu. Byla to taky její první demonstrace. Myslím, že jí davy vadí ještě o něco víc než mně, ale to jde těžko posoudit.

Nejprve jsme drželi minutu ticha za spisovatele Jiřího Stránského, který zemřel 29. května 2019. Podle výškových fotografií bylo na demonstraci přes 120 000 lidí. A ti všichni mlčeli! Nádhera. 

Pak si přede mnou někdo zapálil. Kriticky jsem přemýšlela o tom, proč si někdo chodí na demonstraci zapálit?

A pak organizátoři řekli, že zazpívá slepý romský zpěvák. Říkala jsem si proč ne a byla taková odevzdaná (a uvařená z toho nelidského horka --> příště si vzít pití) a pak jsem uslyšela první tóny. Kámoška zaznamenala moji změnu, hned jsem si začala broukat, přešlapovat z nohy na nohu a pak už jsem si zpívala společně se zpěvákem (který mě popravdě zase tak moc neokouzlil, protože napodobit Tublatanku není nic jednoduchého a ty jejich bicí se nahradit nedaj). Jenže to byla písnička Pravda víťazí! Když jsem četla, že pan premiér označil demonstraci za koncert, jenom jsem vytřeštila oči. Možná by si měl přečíst text – vždyť je to jak facka z obou stran na tvář. Už snad ani lépe nejde říct, že jsme se tam shromáždili, protože nechceme čekat, až sama od sebe pomine doba prázdných lidí. A že pravda zvítězí, když ji my sami nezradíme. 

Tuhle písničku jsem měla ráda už jako dítě. A to jsem (až do včerejška) nevěděla, že v počátcích Sametové revoluce v listopadu 1989 patřila spolu se skladbami Slíbili jsme si lásku od (Ivana Hoffmana) a Modlitba pro Martu (Marty Kubišové) mezi hymny oněch dnů. (Našla jsem na Wikipedii.)

Svet je iný než som myslel
Svet je smutne skutočný
Prázdni ľudia chcú v ňom vládnuť
Smejú sa nám do očí

Brumbál by tohle nedovolil (cedule uprostřed obrázku)

Žiadna pravda sa im nehodí

Svet sa bojí prázdnych ľudí
Na dušu mu siahajú
Keď sa proti tomu bráni
Nôž mu na krk dávajú
Žiadna pravda sa im nehodí

Aj tak ju nikdy nezabijú
Tá nikdy nezomrie
Žije aj keď ju práve nechcú
A nikto pred ňou neutečie.

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
ani lesk všemocných peňazí
pravda víťazí
ak ju sám nezradíš
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Prázdni ľudia silou-mocou
topia pravdu vo víne
a celý svet iba čaká
že ich doba pominie
nikomu sa pravda nehodí.

Aj tak ju nikdy nezabijú
Tá nikdy nezomrie
Žije aj keď ju práve nechcú
A nikto pred ňou neutečie.

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
ani lesk všemocných peňazí
pravda víťazí
ak ju sám nezradíš
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Na pódiu vystoupila herečka Iva Pazderková, potom herečka Jitka Čvančarová. A ta mě úplně dostala. Mluvila tak pěkně, že mě to úplně dojalo. Začala tím, že se nám chce poklonit. Protože ví, že spousta z nás nejsou extroveti a nemáme rádi davy. A v tomhle parném dni uprostřed týdne po práci, si najdeme čas a jdeme demonstrovat. „… mluvim od srdce, vlastně jako vždycky… a tímto se vám klaním.“

Ale pěkně mluvili všichni – o toleranci k těm, kteří ještě neprozřeli a podobně. Nepadla žádná sprostá slova nebo nějaké urážky. A my jsme pískali na píšťalky, tleskali, křičeli a některé dámy dělaly hluk zavřenými vějíři. To vypadalo moc zajímavě. 

Dále vystoupila Helena Třeštíková, herec Petr Vacek, herec a režisér Jiří Mádl a básník Ivo Šmoldas, Juraj Šeliga (dříve z organizace Za slušné Slovensko). Transparenty byly různé – zelená chobotnice s hlavou pana premiéra, text „My jsme chudí zedníci, chceme dotaci na lžíci.“ 

A pak přišla další skvělá hláška od organizátorky brněnských protestů: „Zdar jak sviňa. To už je fakt špatný, když i Brno jede do Prahy.“ Sklidila obrovský potlesk. A myslím, že to je skoro pádnější argument, než počet lidí, o kterém se diskutuje. Jako by nebylo jedno, jestli se nás sešlo 70 nebo 120 tisíc.

Rady, jak se chovat na demonstraci

Před účastí na demonstraci mi od jednoho chytrého člověka bylo doporučeno následující:

• zůstat na kraji, nenechat se natlačit do davu,
• být někde v boční ulici pro rychlý útěk (v případě vyhlášení bomby, vypuknutí paniky apod.),
• nebavit se s policisty (maximálně prokázat totožnost), ani kdyby si mě odvezli někam na stanici, nic nepodepisovat bez právníka,
• nic neřvat (žádná hesla),
• nebrat si nic cennýho,
• vyhýbat se kvantu lidí – pozor na krádeže --> mít kolem sebe stále alespoň metr místa… když je někde příliš husto, tak jít jinam nebo jinudy,
• nebrat si od nikoho transparenty,
• pískat,
• nelézt nikam, kde může něco jezdit – auta, záchranka, hasiči…
• kdyby bylo nejhůř (a dav se někam tlačil, přišla policie s obušky apod.) schovat se do obchodu
• při cestě domů nastoupit do metra na Staromáku nebo někde jinde, Můstek a Muzeum budou nejspíš plné.

Za fotky děkuji S.Z.

Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové (článek 1)

Začala jsem číst Žítkovské bohyně, které mi už kdysi kdosi doporučoval. A teď jsem je našla i v seznamech vhodných pro moji Čtenářskou výzvu. Zde se konkrétně jedná o bod 10.) Kniha od současné české autorky. Sice ji někdo zařadil i jako knihu o jeho oblíbeném místě, ale to se mě netýká. Uvedené místo ani neznám, natož abych ho mohla pokládat za své oblíbené. Musím říct, že se kniha čte moc pěkně. Dala by se také zahrnout pod bod 2, protože má lichý počet stránek (455 stran).

Několik ukázek:

Z přímého šetření v bydlišti Surmenové zjištěno, že žije velmi nuzně. K neznámému příchozímu se projevuje nedůvěřivě, o přijetí se nechala prosit. Reagovala teprve po pečlivém vyložení obtíží – ppor. Novotná si stěžovala na nespavost a bolesti hlavy. Posléze Surmenová rozehřívala na kamnech vosk, který za doprovodu nesrozumitelného mumlání vlila do misky s vodou. Dlouze pak předstírala, že v něm něco vidí. Přiměla ppor. Novotnou svléknout si blůzu, přičemž jí přejížděla po páteři a pak prohmatávala krk. Poté se rozčílila a vyzvala ppor. Novotnou, ať odejde. Na odchodu jí řekla, že kdyby jí nelhala, tak by jí pomohla, avšak ne s bolestmi hlavy, ale s obtížemi s početím. … Poznámka: Doporučuji odvolání ppor. Novotné z případu, neboť během akce se neprokázala její dostatečná způsobilost k činnosti v terénu (emoční selhání po ukončení návštěvy u šetřené osoby). (str. 43–44) 

Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! … že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď. Tak jak můžou znát všechno líp než já? … Prášky? A kdo vidí do prášků? Do placatých bílých pilulí, které se vyrábějí kdesi ve fabrikách a které leda tak zaplaší bolest!? Nedala bych to do huby, ani kdyby mi to do ní cpal farář, odpusť mi, Pane, co teď říkám! A jak může doktor, když se v té bílé smrduté ordinaci posadíš a už tě sestra žene ven, vůbec zjistit, co tě doopravdy trápí? Vždyť tam má i Bůh strach pobýt, tak jak by tam mohl pomáhat? (str. 56)

První letní den

Venku je tak nádherný den, že se tomu ani nechce věřit. Takové horko, že si člověk není jistý, jestli mu ještě dělá radost! Ale dělá. Je to boží! Konečně sluníčko. Po všech těch zatažených, studených nebo i propršených dnech. 

Vyrazila bych ven, ale to by se asi zrovna teď v jedenáct nemělo. Taky se mi tu vylíhli – vážně nechápu odkud, když peru průběžně – čtyři várky prádla. Jasně, bude to nejspíš i tím, že samotné gi mi zabere skoro celou jednu várku. 

Město si usmyslelo, že vyseká všechny svahy zelených porostů kolem baráků křovinořezy nebo traktůrky. A tak se musím smát, když si vzpomenu, jak táta vždycky nadává, že u nás „na vesnici“ není ani v sobotu nebo neděli po obědě klid, aby se dalo natáhnout na zahradu a schrupnout si. Teď je sice před obědem, ale kravál je to pekelný a k tomu ze všech stran. A bohužel taky smrad. Ale rozhodla jsem se, že trocha trávového puchu je mi milejší než nevětrat.

Hlavní je hodně pít a hezky si dnešek užít. Co budu dělat? Mám tu pár rozečtených knih, rozpletené ponožky, do kterých se mi moc nechce, stejně jako do párání šátku, kde jsem si o spoustu řad níže všimla chyby. Odpoledne (tak ve dvě) bych se nejradši natáhla na sluníčko, nebo šla jezdit na motorce. Ale ještě není připravená. Teprve včera jsme dělali vzduchový filtr. Přítel ho vymyl už dřív a teď jsme ho máčeli (opět spíš on) v nějakém modrém postupně lepivém oleji.

Když jsem se konečně – asi ve tři odpoledne – dostala ven, zjistila jsem, že vůbec není takové úmorné vedro. Uvažovala jsem, že se na chvíli jen tak natáhnu. Super, že zrovna teď posekali tu trávu. Krásně to voní. 

Vzala jsem si knihu i pletení, ale nakonec jsem se rozhodla jenom odpočívat. Přemýšlela jsem, co asi dělají jiný lidi celý víkendy?

Kreslení zentanglových čtverečků

Zase jednou jsem si vymyslela bláznivý projekt. Zkuste se mnou každý den nakreslit jeden zentanglový čtvereček. Návod najdete hned zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/2019/05/jak-na-zentangle.html. A když mi je na Facebooku ukážete, budu moc ráda. Nebo můžete zaslat na e-mail ika.angel@seznam.cz 

Fejeton o zeleni

S počátkem zahradničení vyvstávají nejrůznější otázky. Například jak poznám pálivou kopřivu od nepálivé? Aniž bych na ni musela sahat! Z pálivé si chci udělat čaj, jako to dělá kolegyně. A u nepálivé chci zjistit, proč se jí říká hluchavka. 

Copak běžné kopřivy toho slyší víc? 

Třeba i trávu růst?

Volby do EU a studium sociální psychologie

Vlak byl totálně plný lidí. Viděla jsem aspoň jeden tábor – skauti, nebo škola, nevím. Hned za dětma se cpala důchodkyně s manželem a odstrkovala mě. Byla jsem tak ponořená do vlastních problémů, že jsem ji nechala (chudinku pajdavou) a vyrazila jsem dopředu, i když jsou prý bezpečnější zadní vagóny. Ale vpředu bývá aspoň trochu místo. Chyba lávky – v druhém vagónu jsem uvízla v uličce, kam jsem se stejně musela nacpat, protože postup nepokračoval, a lidi se tlačili zepředu dozadu a zezadu dopředu. Jako by to někde jinde bylo lepší. Už zvenku bylo vidět, že je to beznadějné a každý by měl zůstat ve vagónu, do kterého nastoupil. Abych se svým batohem tolik nepřekážela, vlezla jsem do prvního kupé, kde bylo místo. Na chvíli jsem si i sedla, abych počkala, až se situace venku uklidní. Když bylo v uličce místo, vylezla jsem ven a zkontrolovala rezervace. Kupodivu byly jen čtyři. Tak jsem se dotázala spolucestujících a ke svému údivu zjistila, že se můžu posadit a pohodlně strávit celou cestu. Bezva! Příště bych si zase měla pro jistotu vyřídit rezervaci. Ale takhle je zase člověk svobodnější, a když se mu nebudou líbit spolucestující, nebude mu vadit se zvednout a jít jinam.

Jenom škoda, že jsem nepostřehla, kam utíkal po perónu Martin z aikida, protože podle mě jede stejným vlakem jako já. A mohli bychom pokecat. To by byl překvapenej!

Nějak divně mi vrčí notebook. Trochu mě to stresuje. Ještě že ho brzy vyměním za rychlejší – snad i novější – a vše bude ok. Možná je jenom trochu špinavý větráček, ale vzhledem k tomu, že je to HP a o tom se říká, že funguje jako topení, nerada bych, aby se mi uvařil. Doufám, že jsem si vzala nabíječku, jinak ze studia sociologie nic nebude. 

Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem se pustila do studia sociální psychologie, nebo sociologie. Jeden známý mi doporučil – místo studia psychologie, které je jenom prezenční, což při práci efektivně nejde stíhat – online kurzy třeba na serveru Coursera. Má to dvě nevýhody: nemám doma internet, tudíž dělat něco online je problém (ale to se změní, když se odstěhuju) a je to v angličtině. To se mi prvně zdálo jako nevýhoda, ale záleží na úhlu pohledu. S angličtinou na tom pořád nejsem kdovíjak dobře, ale chlapíkovi, který vede tento kurz, rozumím docela dobře. Ne sice každé slovo, ale kontext. Navíc je pod videem napsaný text toho, co řekl. Což je boží. A tak jsem se vlastně začala učit dvě věci v jednom – angličtinu i psychologii. 

Zatím mám za sebou jen úvodní plky o tom, jak vypadá celý kurz, a co musím splnit, kdybych si chtěla zaplatit za získání certifikátu. A taky mě hned v úvodu při sebeprezentaci docela trapně nachytal. Víc než to, že jsem byla totálně nepozorná, mě zaujaly moje vlastní pocity. Myslela bych, že když mě někdo napálí, budu nejspíš naštvaná, ale ve skutečnosti jsem spíš byla vzrušená z toho, jak snadno to šlo. Že to ani nemuselo být moc důmyslné, a přesto nejspíš dostal spoustu lidí. Trik spočíval pouze v tom, že věděl, jak funguje lidský mozek – věděl, čeho si nebudeme všímat.

Joanne Kathleen Rowling: Bajky barda Beedleho Z původních run přeložila Hermiona Grangerová (****)

Z anglického originálu The Tales of Beedle the Bard, vydaného nakladatelstvím Children's High Level Group a nakladatelstvím Bloomsbury, Londýn, 2008, přeložil Pavel Medek. Ilustrace J. K. Rowlingová. Odpovědní redaktoři Ondřej Müller a Tereza Pecáková, výtvarná redaktorka Alexandra Horová. Počet stran 344. Vydal Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce, Praha, 2008 ve spolupráci s organizací Children's High Level Group jako svou 10227. publikaci. Sazba Amos Typografické studiuo spol. s r. o., vytiskla Centa, spol. s r. o., vydání první. ISBN 978-80-00-02284-0.

Knihu jsem si půjčila v rámci Čtenářské výzvy pro rok 2019. Údajně totiž měla mít lichý počet stran. Jenže když jsem ji pak dočetla – po dvou dnech –, připadá mi, že má stejně jako jiné knihy sudý počet stránek. Zajímalo by mě, kdo a jak posuzuje, kolik má ta která kniha stran, když to není jasně uvedeno v tiráži. Podle mě má 118 nebo 126 stránek. Ostatně začíná jako většina ostatních knih lichou stránkou vpravo, konkrétně číslem 7 a končí na té opačné, levé, ať už počítám či nepočítám závěrečný Osobní dopis baronky Emmy Harriet Nicholsonové z Winterbournu. Možná ještě kdybych počítala obsah a pak už ne tu kresbu na té další stránce, dalo by se říct, že má kniha lichý počet stran. Ale budiž, s tímhle nápadem jsem nepřišla já, takže by mi to měli uznat, když to mají v tom svém žebříčku (doporučení, když si nevíte rady).

Vždycky jsem si myslela, že bajky, které vypráví kouzelničtí rodiče svým dětem, bude obrovský tlustý svazek. Něco jako pohádky sepsané Erbenem nebo Boženou Němcovou. A ono jich je jenom pět. Ale jsou pěkné. A extra zábavný je i komentář Brumbála. Tedy není vtipný sám o sobě, spíš celý ten způsob zpracování textu se mi líbí. Vypadá tak věrohodně, že byste si málem mysleli, že se jedná o vědeckou práci viz str. 9: „Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho života zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, a jediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý a dlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejí jeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhorší zlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takových jednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost či domýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkách netriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, ale ti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem a chytrostí.“

Vypadá to, jako by text z run opravdu přeložila Hermiona a doplnila jej poznámkami pro mudly. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, odkázal mimo jiné bradavickému archivu písemné poznámky k Bajkám barda Beedleho, ředitelka McGonagalová udělila laskavé svolení s jejich otištěním. Takže čtenář má pocit, že se mu do rukou dostává něco unikátního a extra zajímavého. A přitom zmiňované komentáře poskytují prostor pro komentování či vysvětlování pohádek tak, jak to autor zamýšlel. Velice chytré a nápadité. A hltala jsem to jedním dechem. V podstatě celé jsem to přečetla cestou z práce a do ní v metru, tramvaji i za chůze!

Z úvodu Rowlingové: „Beedleho příběhy tak už po generace pomáhají kouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnou životní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží, kolik jich dokážou napravit.

Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejich mudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky se hledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji než naše pohádkové hrdinky.“ (str. 8)

A teď k oněm slavným pohádkám. Jmenují se: Čaroděj a skákající hrnec; Fontána příznivé sudby; Mágovo chlupaté srdce; Králice Alice a chechtavý pařez; Příběh tří bratří.

Černý Petr (*)

Uf, co k tomu říct. Jedná se o druhý celovečerní film režírovaný Milošem Formanem. Natočený je podle novely Jaroslava Papouška. Ocituji zadní stránku obalu: „Svým námětem se řadí mezi filmy o každodenním životě mládeže v šedesátých letech. Vlastně jednoduchý příběh je postaven na vynikajících výkonech herních představitelů – převážně neherců (nenapodobitelný J. Vostrčil v roli otce a skvělý herecký výkon tehdejšího posluchače DAMU V. Pucholta v roli zednického učně Čendy). Film můžeme označit za pronikavou psychologickou a sociologickou studii, napomáhající k pochopení rozporů mezi rodiči a dětmi a mládeží a dospělými vůbec.“

Nejsem si jistá, jestli ten, kdo psal text na tu obálku, film vůbec viděl. Bylo to maximálně 86 minut pronikavé nudy. Normální život, normálních lidí, bez začátku, pointy a vlastně jakéhokoliv děje. Hlavní hrdina, dá-li se to tak nazvat, je ničím nezajímavý Petr, který má pracovat v samoobsluze jako hlídač, aby tam lidi nekradli. Takže se v civilu jen tak potlouká po prodejně. U prvního, kdo se mu zdá, že něco ukradl, neví, co má dělat, tak za ním jenom jde (a čeká, že se něčím prozradí), druhou ženskou, co jasně vidí, že něco šlohla, jen tak nechá odejít. Líbí se mu nějaká holka a kamarád se ho ptá, jestli se aspoň líbali. A to je v podstatě vše, vlastně ho ještě vždy maminka důkladně vyslechne, kde byl, co tam dělal a tak, a když neodpovídá, tatínek ho peskuje, že má odpovědět mamince a pak má pár nudných kázání, která ale žádné rozpory mládeže s rodiči ani nenaznačují. Tak nějak mi uniklo, co tím chtěl autor říct. 

Pokud ovšem neměl v úmyslu urážet zedníky, protože Čenda je vážně divnej. Snad jen kvůli tomu, jak prudí Petra, aby mu řekl správné: „Ahooooj,“ ne jenom „hoj“ stojí za to film vidět.

Film je z roku 1963 a na ČSFD má 84 %. A přitom i v komentářích je, že je o ničem a o všem. 

Čenda: „Cos mu udělal, já jsem jeho nejlepší učedník!“

Petr: „Co bych mu udělal?“ 

Čenda: „Nekecej!“

Petr: „Nic sem mu neudělal!“

Čenda: „Já jsem jeho nejlepší učedník, cos mu udělal?“

Petr: „Nic.“

Čenda: „Cos mu udělal?!“

Petr: „Fakt nic!“

Čenda: „Počkej, počkej, ty mě nevěříš, jo? Ty mě nevěříš... vona mi nevěří, že já jsem nejlepší... Zdeňku! Zdeňku! Pojď sem!“

Zdeněk: „Co je?“

Čenda: „Řekni jim to?“

Zdeněk: „Co jim mám říct?“

Čenda: „No, co říkal mistr!“

Zdeněk: „Vo čem?“

Čenda: „No vo mě!“

Zdeněk: „Že jsi namazanej.“

J. P. Delaney: Věř mi (****)

Zapomněla jsem se navečeřet a mám přesezený zadek. Řeším dilema, zda číst dál, nebo před spaním dělat něco jiného. Uklidňujícího. Kniha je celá taková divná. Tedy, abych nemátla – čte se jedním dechem a je to opravdu pecka. Člověk stále čeká, co bude dál. Ale na druhou stranu, když se zastaví a na chvíli se nad tím vším zamyslí, spousta věcí mu začne vrtat hlavou. Mohla by se takhle chovat? A on? Jak by se choval muž, kdyby mu tragicky zemřela žena? Co je s tím policajtem? A psycholožkou? Byla to psycholožka, a kde se vzala? Kam všichni zmizeli? Všichni se tak nějak podezřele objevují a mizí. Jsou skuteční, nebo jenom „role“?

Pustila jsem se do čtení další knihy z Čtenářské výzvy. Tentokrát jde o bod 1: Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Měla jsem v tomto bodě naplánované i jiné knihy, ale tahle si nějak přitáhla mou pozornost. Dráždila mě tím, že jsem ji dostala zabalenou v igelitové folii (jak neekologické!)

Její autor Tony Strong, který publikoval i pod dalšími pseudonymy (Anthony Capell, Jonathan Holt), pod tímto pseudonymem publikoval knihu Ta přede mnou (The Girl Before), která mě velice láká svým názvem. Takový tajemný, provokativní. 

Zajímavé je, že hlavní hrdinkou této knihy je žena. Opravdu mě překvapuje, že chlap píše tak dobře za ženskou. Z přebalu: „Claire Wrightová ráda hraje jiné lidi… Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne přijmout nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být jakousi volavkou právnické firmy specializující se na rozvodové pře. Jejím úkolem je svést ženatého muže, vše zdokumentovat a důkazy posléze předat „podvedené“ manželce, aby je ta mohla použít u soudu. Jenomže potom je žena jednoho z jejích cílů nalezena mrtvá a Claire se stává hlavní podezřelou. O pár měsíců později je však stejnými vyšetřovateli požádána o pomoc. Policie chce, aby se vetřela do života manžela zavražděné – tedy jediného muže, jehož se jí svést nepodařilo. Se svou rolí se však sžije až příliš dokonale… Kdo je však v této hře návnadou? A kdo kořistí?“

Z anglického originálu Believe Me, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2018, přeložila Milena Pellarová. Originální obálku upravila Lenka Gregorová, redigovala Markéta Hofmeisterová, odpovědný redaktor Vojtěch Staněk, technická redaktorka Růžena Hedrichová. Počet stran 344. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Praha v roce 2018 jako svou 10104. publikaci. Sazba Vladimír Fára, tisk GGP Media GmbH, Pössneck, vydání první. ISBN 978-80-249-3708-3.

Vzadu na obálce jsou vybrány hodně zajímavé minitextíky: „Za daných okolností se totiž chovám věrohodně, a to, jak zjistíte, nemá s lhaním nic společného.“ 

Trochu mě děsí a trochu fascinují: „Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři…“

„Na pár chvil se z člověka stane úplně jiná bytost. A je to ten nejkrásnější pocit na světě.“

„Všechny (herecké školy) vycházejí z přístupu k práci, který vymyslel velký ruský herec Konstantin Stanislavskij. Tkví v tom, že se ponoříte do emocionální pravdy své role a ztotožníte se s ní. 

Tady vás neučí, jak někoho zahrát, ale jak se jím stát.“ (str. 24)

„Z pěstounské péče totiž jako nevinná květinka vylézt nemůžete. 

A ještě něco si z ní člověk odnese – chce někoho milovat a zoufale touží, aby někdo miloval jeho. On byl nejkrásnější chlap, jaké jsem kdy viděla. Ten nejvášnivější a nejromantičtější. Uměl recitovat všechny Shakespearovy milostné monology, jako by byly napsané přímo pro něj.

Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nezamilujte do nikoho, kdo si půjčuje slova od někoho jiného.“ (str. 29)

„Ale abych byla upřímná, do cizí postele mě nepřivedl jenom alkohol a vděčné obecenstvo.

Cítit vedle sebe teplé tělo a někoho objímat… po práci pro Henryho po tom toužím vždycky.

Protože jestli se ženská nemůže spolehnout na chlapa, který slíbil, že ji bude milovat až do smrti, tak komu na tomhle světě může věřit?

A vědomí, že jsem to byla já – můj talent a repliky, můj výkon –, kdo pomohl rozbít nějakou rodinu, ve mně vždycky vyvolá moc divný pocit.

Na to, co pro Henryho dělám, dvakrát pyšná nejsem. 

Ale někdy jsem pyšná, jak dobře to dělám.“ (str. 38)

5. 5. 2019 Dočteno. Pocity mám rozporuplné. Líbilo se mi to? Nebo to bylo překombinované? Z psychologického propracování postav jsem unesená. To šlo autorovi výborně. Napínavý děj byl taky super. I když některé scény byly příliš málo rafinované (třeba ta s Glenem). Zajímavé je také nahlédnutí do jiného světa – hereckého i BDSM.

DALŠÍ ČÁST PROZRAZUJE DĚJ.

Když Claire hledá práci u Marcie, narazí hned na dva problémy: nemá zelenou kartu a tím pádem ji nevezmou do odborů, což znamená, že nikde nedostane práci, a zadruhé je považována tak trochu za hysterku, protože poté, co se na ni vykvajzla její láska (spoluherec ve filmu Rozruch) Lawrence v Londýně, se pokusila podřezat si žíly. Nakonec jí Marcie dohodí Henryho. Claiřina role je jasná: se zapnutou videokamerou v kabelce hraje studentku herectví, která nemá na školné a přivydělává si prostitucí. Snaží se nenápadně sbalit vždy předem určeného muže, resp. chová se tak, aby jí on učinil nabídku. Henryho heslo je, že nevinní se bát nemusejí. A takhle se jednou dostane i ke Stelle. Ta je zvláštní tím, že ji chce vidět. »Tomu, co dělá, říkal manželský dohled. Spočíval v tom, že lidi sledoval a snažil se je přistihnout při činu. „Většina našich klientů jsou ženy,“ řekl mi jednou. „obvykle se ukáže, že k podezření mají důvod. Třeba zjistí, že si manžel vzal do práce nejlepší košili, a později od něj dostanou esemesku, že se musí v kanceláři zdržet. Někdy je navede na stopu jenom nová voda po holení. Nebo najdou na mobilu usvědčující textovky a chtějí vědět, jak ta ženská vypadá. Naproti tomu muži se dost často pletou.“

Když byl Henry u policie, pracoval jako tajný a dnes mu to vzrušení zjevně chybí. Během dlouhých hodin v limuzínách a hotelových barech, kdy čekáme, až se objeví naše oběť, si krátí čas tím, že mi vypráví historky o minulých operacích.

„Stojíte každou nohou v jiném světě. Kriminálníci instinktivně poznají, když jimi člověk pohrdá nebo se jich bojí, takže musí uvěřit tomu, čemu věří oni. A to je horší než riziko, že na něj vytáhnou bouchačku nebo mu dají do huby. Někteří agenti se pak do normálního světa už nedokážou vrátit.« (str. 42)

Stella Foglerová: »„S takovým chlapem jste se ještě nesetkala. Myslím to vážně. Neobracejte se k němu zády. Nic mu nevěřte. Slibujete?“ Věřit mu? To tedy opravdu nehrozí. Další ženatý slizoun je to poslední, co teď potřebuju.« (str. 58)

»Čte si nějaký paperback a dělá si do bloku poznámky. Je mu něco ke čtyřicítce, má tmavé vlasy, světlezelené oči a podlouhlou tvář s orlím nosem. Vyhlíží ajko intelektuál, ale svým způsobem je moc přitažlivý. 

Jako Daniel Day-Lewis v mladších letech, říkám si, když si ho v zrcadle za barem prohlížím. To je náhodou jeden z mých nejoblíbenějších herců. Ale Fogler je snad ještě zajímavější.

Abych byla spravedlivá, jako nevěrný parchant nevypadá. Jenže tak to chodí. Milí a okouzlující chlapi podvádějí nejvíc.

Proč? Nejspíš proto, že každou ženskou snadno zblbnou. …

Prostě odveď svou práci, poroučím si. Usmívej se, flirtuj, nechej Foglera, ať po tobě vyjede, a pak rychle vypadni. Zabere to nejvýš hodinu. Pak dostaneš čtyři stovky a doma se můžeš vyzvracet, vybrečet a opít. 

A vydělat budeš muset už jen dalších sedm set.« (str. 59)

Celým románem se nese Charles Baudelaire a jeho kniha Květy zla. Asi bych si ji měla přečíst. I když teď bude ještě o něco ohavnější, než kdybych nečetla tuto knihu. »V době, kdy to psal, miloval dvě ženy. Jedna byla slavná kráska a tehdy v devatenáctém století ji obdivovala celá Paříž. Říkal jí Vénus Blanche, čili Bílá Venuše. Druhá byla míšenka, kabaretní tanečnice, která se prodávala na ulici. Tu pojmenoval V0nus Noire, Černá Venuše. … Začal skládat básně a anonymně je posílal Bílé Venuši. Líčil v nich, co by s ní rád dělal, co provádí s Černou Venuší, a nevynechal jedinou zvrácenou představu, která ho napadla. Zastával názor, že o království krásy toho bylo napsáno už víc než dost. On chtěl být první, kdo bude opěvovat krásu zla.« (str. 62–63)

A pak už to jde ráz na ráz. Stellu najdou mrtvou, na Foglera nic nemají a nakonec přijdou s nápadem, že by si Claire mohla zkusit ho sbalit a třeba se jí přizná. Jejími spolupachateli jsou doktorka – psycholožka zkoumající psychopaty (říká sociopaty, ale nejsem si jistá, jaký je v tom rozdíl) Lathamová a policista Frank Durban. „Máme podezřelého. Je velmi inteligentní, umí se skvěle ovládat a nenechá se zmást ani vyprovokovat. Všechny obvyklé metody selhaly, a tak jsme se rozhodli, že na něj nasadíme agentku v utajení. … Doufáme, že dotyčný odhalí osobnostní rysy, které bychom mohli porovnat s mým profilem vraha Stelly Foglerové. Jestli se budou shodovat, získáme větší jistotu, že on a vrah jsou jedna a táž osoba.“ (str. 94)

»„Tak tedy, chybí jí sebedůvěra, je impulzivní, nevyrovnaná a trpí emoční inkontinencí,“ prohlásí Lathamová věcně. „Nesnese odmítnutí, a ačkoli se to úporně snaží skrývat, touží po uznání jako feťák po dávce. Zkrátka a dobře, je to herečka. Na druhé straně je chápavá, všímavá, talentovaná a nechybí jí odvaha. Říkám to nerada, ale mohli bychom to s ní zkusit.“« (str. 97)

Claire zjistí, že Patrick ji sledoval a byl s Kathryn domluvený, takže hlavním podezřelým nebyl on, ale ona. Odvezou ji do psychiatrické léčebny v Greendridge, kde ji cpou prášky, protože se pořezala. Doktor Banner si ji oblíbí, ale je přesvědčen, že není v pořádku, protože žádná psycholožka jména, které udala, neexistuje. A Frank Durban je už tři měsíce na nemocenské.

A pak jí odtamtud pomůže právě Patrick. A taky napsal hru o Baudelairovi. Claire by v ní měla hrát Bílou Venuši, Apollonii Sabatierovou, Baudelaira by měl hrát právě její bývalý přítel Laurence Pisan. Claire začnou chodit černé květiny, s utrženými hlavičkami a verše od Baudelaira. Má obavy, a tak ji doprovází Henry. Jenže cílem neměla být ona, ale Černá Venuše, jiná herečka. A tu taky jednoho dne najdou v hotelu mrtvou.

Pak Catherine zjistí, že na Necropolisu, webové stránce, kam ji tehdy nahnala ta psycholožka, jsou v neveřejné části fotky z vražd podle Květů zla. A pak… pak se jí pokusí jeden bláznivý fanoušek Baudelaira zavraždit právě takovým způsobem. Ale ona ho zastřelí. Díky bohu za paranoiu, když měla celou dobu pocit, že po ní někdo jde.

A když ji Patrick vezme do Evropy, pravděpodobně, aby ji požádal o ruku, ukáže jí všechna místa, kam za studií chodil, když se zabýval Baudelairem. Na závěr ji zavede do podzemí, kde po ní chce, aby zastřelila nějakou snědou dívku. „Jako bychom zkoušeli nějakou scénu, otočím se a namířím, abych zabila netvora. Bestii, kterou miluju.“ (str. 333) Předcházelo tomu:

»„Kdo je to?“ zeptám se s hrůzou.

Patrick se na třesoucí se dívku ani nepodívá. „Myslím, že se jmenuje Rose. Není nijak důležitá, leda pro tebe.“

„Co tím myslíš?“

„Bude tvoje první,“ odpoví prostě. „Zrovna jako byla moje první ta holka u silnice.“

„Ne,“ vydechnu. „Přece po mně nemůžeš chtít –“

„Stella v podobné zkoušce neuspěla. Moc jsem ji miloval, ale když zjistila, jaký jsem, nedokázala se s tím smířit. Nebyla tak silná jako ty.

„Tys ji zabil,“ zašeptám. „Kvůli tomu, co na tebe věděla.“

„Ano, zabil, ale proto ne. Věděl jsem, že se příliš bojí, aby šla na policii. Zabil jsem ji kvůli někomu, koho jsem ten večer potkal. Mluvím o dívce v baru. Přečetla se mnou jednu z těch básní a její hlas… Byla to nádherná chvíle plná slibů a možností. Tehdy jsem pochopil, že Stella musí zemřít.“ Udělá ke mně krok a upře na mě bledé oči. „Hned jak jsme se potkali, věděl jsem, že jsi ta pravá a mohl bych se s tebou dělit o všechno, čím žiju. Ale teď to musíš dokázat. Musíš mě přesvědčit.“« (str. 328)

Položí mi ruce na krk.

„Konstantinopol!“ zvolám.

„Cože?“ zeptá se Patrick a zamračí se.

„To je moje bezpečnostní heslo. To, o kterém jsem řekla, že si ho nepamatuju. Znamenalo: ,Pospěšte si a pomozte mi.´ Konstantinopol!“

„Claire?“ vydechne nevěřícně.

Na zem se skutálí jakýsi oblý kovový předmět. Koutkem oka zahlédnu, že se pohybuje. Když narazí do zdi, zastaví se.

Vteřinku se nic neděje a potom se zableskne jakési bíle světlo. Hend nato se ozve tak silný výbuch, že nás oba srazí k zemi.« (str. 335)

Otázkou je, jak se Patrik dostal do hotelu, že ho nezaznamenaly kamery. Proč mu otevřela? Přece musela poznat jeho hlas.

P. S.: Když se sundá přebal, je kniha černobílá! Ale to už mám splněno.