sobota 22. listopadu 2014

Krajkářské trhy v Praze podzim 2014

O podzimních krajkářských trzích jsem vám psala na blogu věnovaném tvorbě z toho důvodu, že jsem se domnívala, že tam sama budu prodávat klubíčka. Nakonec to nevyšlo kvůli tomu, že jsem tam neměla jak dostat zboží a komunikačnímu šumu při domluvě s vedoucíma. Zpočátku jsem byla naštvaná, pak mi to bylo líto, protože jsem s tím měla spoustu starostí, nervů a taky příprav a nakonec jsem se snažila utěšovat tím, že to tak mělo být. Tohle mi vždycky říkala kolegyně. A měla pravdu v tom, že člověk nikdy neví, jestli to pro něj nakonec nebude dobře, že se něco nepovedlo nebo že to nevyšlo, však znáte ty neuvěřitelné historky, jak někomu uletí letadlo nebo ujede autobus a pak má nehodu a spousta lidí umře. Nebo jenom v tom dalším letadle či autobuse potkal svou životní lásku. Tak jsem si řekla, že se tam podívám jenom jako zákazník, aspoň něco na tom bude dobrého – budu mít volný den.

Krajkářské trhy byly nakonec super, protože jsem si prohlédla nové obchůdky, např. Zapleteno s klubíčky od Dropsu, opět navštívila stánek paní Andělové, zajásala nad stánkem s klubíčky za 25 Kč za 100 gramů a dívala se, co kdo umí hezkého ušít, upaličkovat, uplést nebo ukorálkovat. Taky jsem utratila nějaké ty penízky, ale proto tam člověk tak trochu jede, ne?

A co byla největší atrakce? Sylvie, která mi ukázala, jak se krosenkuje a jak si na to namotám osnovu. Hned jsem si to doma o víkendu vyzkoušela a úplně vysušila báječný čokoládový dort (najdete zde), protože jsem ho v troubě nechala o půl hodiny déle!!! Ale výsledek krosenkování docela ušel. Teď už se mi ta půjčená kniha bude číst lépe. :-))

Takže jsem se z trhů vracela nadšená a zářící jako sluníčko. Dokonale šťastná jako už dlouho ne.

Harry Potter (sedmidílná série) (****)

Filmy jsou opravdu pěkné a působivé. Profesoři nahání strach a s Harrym divák chtě nechtě musí alespoň občas sympatizovat. Rozhodně doporučuju k vidění! Ideálně brzy po sobě, abyste se neztratili v ději a návaznostech. 

Ale kniha je kniha a té to nesahá ani po úvod! Číst doporučuji i relativně starým... jako jsem já. Problém filmu je hlavně to, že nedokáže podchytit myšlenkové posuny v Harryho mysli, ale také nedokáže tak pěkně vykreslit postavy, protože je plný děje. I tak v něm ale některé pasáže chybí. Nejvíc postrádám rozlučkovou taškařici Freda a George, kterou provedli Dolores Umbridgeové, u níž jsem se smála, až mi málem tekly slzy.

Jinak filmy jsou super a je zde vidět snaha o věrné zachycení knihy, ale popravdě na mě neudělaly takový dojem, jakým na mě zapůsobila kniha. Doporučila bych je spíše po přečtení celé série knih, abyste si je připomenuli. Také mohou dobře sloužit jako osnova, ale rozhodně byste se neměli spokojit jen s nimi. Možná v prvních dvou dílech ještě ano, ale jinak o příliš mnoho přicházíte.

Filmu bych dále vytkla jistou nesrozumitelnost, kdy to, co z knihy pochopíte, je ve filmu nastíněno takovým způsobem, že tomu lze jen těžko porozumět, pokud jste nečetli knihu.

Twilight IV. - Rozbřesk (****)

Na čtvrtý díl Stmívání jsem do kina jít nechtěla. Jednak proto, že to je drahé, ale taky proto, že se mi nelíbí, že ho rozdělili na dvě části. Nebo teda šla bych na něj docela ráda, ale až budou obě části a na obě naráz. Ale ozvala se mi kamarádka ze školy a tomu nešlo odolat.

I když jsem děj tak trochu věděla, překvapila mě tam spousta detailů a film se mi celkově líbil, i když první a třetí část považuji za lepší. Rozhodně to ale nebylo špatný a jsem ráda, že jsem šla.

Všemocný (Limitless) (****)

Nejdřív se mi nechtělo dívat se na film Všemocný. Zní to moc samolibě a mohla by to být pořádná kravina. Ale když jsem se dozvěděla, že to je o chlapíkovi, který získá látku, jež mu umožní lépe využívat svůj mozek, zaujalo mě to. Sama už jsem v mnoha knihách četla, že mozek využíváme asi tak z dvaceti procent. Co bychom byli schopni dokázat, kdybychom to vytáhli na sto procent? Nebo třeba jen na sedmdesát. I tak by se naše výkony víc než ztrojnásobily a to by mohlo být dost dobrý.

Dovolte mi malou odbočku. Nedávno jsem si sama na sobě vyzkoušela, jak málo využívám možnosti, které mám. Snažila jsem se naučit se nějaká nová slovíčka (jsem věčný začátečník s angličtinou) a také přítelovo telefonní číslo pro případ, že bych ho třeba někdy potřebovala a telefon nebo adresář nebyl po ruce. Nějak mi to nešlo. Chvíli jsem si ho pamatovala a druhý den zase nic. Pak jsem se jednou při obědě setkala s kamarádem. Domlouvali jsme se na večer a chtěli si vyměnit telefony. Já ho u sebe neměla a on nejspíš také ne. Neměli jsme ani tužku a papír a přišlo mi trapné, jít je loudit do nedalekého bufetu. Vzpomněla jsem si na navštívený kurz věnovaný paměti a učení a řekla jsem, ať mi ho řekne, že si ho zapamatuju. (Postačí chvíli, než se dostanu k papíru a tužce.) Řekl, že ho má složité, že si ho nezapamatuju. V ten moment se z toho pro mě stala výzva. Nesnáším, když mi někdo říká, co zvládnu a co ne. Jak on to může vědět? Usmála jsem se na něj a optala se, jestli má jeho telefonní číslo jen devět číslic.

Řekl mi ho asi třikrát po sobě, ale bohatě by stačilo, kdyby ho byl řekl jen jednou a rozdělené pěkně po trojicích. Zavřela jsem oči, číslice si názorně představovala a přiřazovala si je k tomu, co mi připomínají. V duchu jsem si ho pak několikrát zopakovala. Vůbec to nebyl problém. Ze zvědavosti si ho teď snažím týden nevybavovat a pak si na něj zkusit vzpomenout. (Nepovedlo se to úplně správně - jedna číslice byla špatná.) Uvědomila jsem si, že když si z něčeho udělám výzvu, půjde mi to snáz. P. S.: Přítelovo číslo jsem se naučila během chvilky, protože jsem si řekla, že to pro mě nebude problém.

Ale zpět k filmu. Pilulka, která by nám umožnila propojit všechny neurony v mozku a způsobila by tak, že náš mozek dokáže vyhledat informace, které jsme se kdysi naučili, ale už je „zapomněli“ – neumíme najít, by byla skutečně fantastická. Když vezmu v úvahu, kolik jsem se toho naučila ze zeměpisu na základní škole. A hlavně jak by to bylo přínosné, kdybych věděla, že cokoliv se teď naučím, se mi propojí s další spoustou věcí, jako to mimochodem ve skutečnosti funguje, jenomže teď bych měla mnohem víc věcí, na které mohu napojovat, a tudíž bych se mnohem snáze učila novým věcem. Film byl fantastický, alespoň z mého pohledu, a vřele vám jej doporučuji ke zhlédnutí. V horším případě se ženy mohou alespoň pokochat okouzlujícím Bradleym Cooperem, kterého jsme viděli už v Pařbě v Las Vegas.

Kupodivu se tento film líbí i kritiků na CSFD (79 %), s nimiž se obvykle příliš neshodnu v tom, co je kvalitní. Film vede k zamyšlení a zároveň je i dost relaxační. Pokud vám vadí krev nebo nějaké drsnější scény, bude tam jen jedna, ale dá se to přežít.

Povídání o hradě Lipnici

Tak takovýhle pohled se vám naskytne kus za Okrouhlicí, když zamíříte z Brna na Prahu vlakem přes Havlíčkův Brod. Že je to nádhera?

Podobně krásně zvlněnou krajinu jako má Vysočina, můžete vidět také u Tišnova. Dnes se ale nechci rozplývat nad krajinou, nýbrž vám říci, co jsem se dozvěděla o hradu Lipnici od kastelána Marka Hanzlíka na jednom z Večerů s havlíčkobrodskou knihovnou (tom říjnovém).

Pan Hanzlík nám hned v úvodu vypráví príma historku, co se mu stala v Havlíčkově Brodě. Kupoval si něco v cukrárně nebo kde a jedna paní povídala druhé, že se cosi děje na hradě na Lipnici. „Tam maj hrad?“ divila se druhá. 
 
„Jo, za hospodou.“

Lipnický hrad byl postaven počátkem 14. století. Mytickým zakladatelem je Ctibor z Lipnice, ale ten byl spíše pánem Lipníku na Moravě. Zdejší hrad založili páni z Lichtenburka, jejichž rodovým hradem byla Lichnice. Byli to Češi a Smil Světlík ze Světlíku se přejmenoval na Lichtenburk, protože to líp znělo. Tehdy bylo málo šlechticů a oni patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším, protože vytěžili spoustu stříbra na Havlíčkobrodsku. Mít čtyři syny a jenom tři hrady je trochu svízelné, a tak dostal Raimund z Lichtenburka tvrz ve Smrdově, který byl později přejmenován na Sázavku, protože to líp znělo. Lidi se nemění, že?

No a tenhle Raimund si v letech 1305–1307 nechal postavit Lipnici, k tomu koupil od vilémovského kláštera Řečici a Radostovice. Hrad byl natolik považován za nedobytný, že tam byl během třicetileté války schován poklad ze želivského kláštera, který tam muselo přivést sedm žebřiňáků, protože se opat domníval, že je hrad nedobytný, jenže Švédové ho roku 1646 dobyli a všechen majetek odvezli.

A několik zajímavostí na závěr: Velká věž byla jednou z největších na českých hradech vůbec. Když se majitelem stal Karel IV., získala Lipnice právo vařit pivo. Zajímavé je, že tu byla kolegitní kapitula, která se nacházela jenom na 4 hradech v České republice –Pražský hrad, Vyšehrad, Karlštejn a Lipnice.

Když Trčkové prodali Lipnici Thurnům, ti ji renesančně dozdobili, nechali omítnout všechny zdi a střechy zakončit atikami. Trčkům se hrad tak zalíbil, že si ho zase koupili zpátky.

19. září 1869 vypukl na Lipnici katastrofický požár, jemuž podlehlo mnoho domů a bohužel také hrad.

A pokud se chcete dozvědět víc, musíte přijet! :-)
 
P. S.: Všechno moje fotky.

Zdroje:
poznámky z přednášky
http://is.muni.cz/th/261843/ff_b_b1/BP.pdf



pátek 21. listopadu 2014

Negativní čeština (Ne a ne a ne)

Steve Fisher o tom hezky píše v jednom ze svých fejetonků v knížce Americká soda. Bohužel od něj zatím nic dalšího nevyšlo. Čte se to pěkně a u většiny se opravdu bavím. Dostala jsem ji vloni k Vánocům a ještě pořád ji nemám přečtenou, protože z ní jednotlivá povídání uždibuji jako z té nejlahodnější belgické bonboniéry, kterou mi jednou dala kolegyně.

V jednom ze svých článků nabádajících k pozitivnímu vyjadřování jsem upozorňovala na přehnané používání NE a taky na to, že se ho snažím vymítit ze svého slovníku. Ne NE jako takové, ale říkání věcí s ne- místo abych je řekla jinak. Například: Byl tam nevelký kámen... (malý) Nepřišli jsme pozdě... (přišli jsme včas) 

Občas se v některých článcích setkám s učiněnýma perlama.

Například jsem se dočetla v mýtech a pravdách: "Alkohol v malých dávkách neškodí. Ne." A teď si vyberte. Ne jako neškodí nebo ne, jako škodí?
  • Obvykle jde o výzkumem nikterak nepodložené představy jednotlivých teoretiků.
  • Na bohatství jako takovém nespatřují filozofové jako např. Tomáš Akvinský nic špatného, nelze si je nepředstavit v podmínkách extrémního nedostatku bližních.
Teď jsem si třeba vzpomněla na oblíbenou otázku: Nevadilo by ti..., Nechtěl bys..., Nemohl bys...

Jednak to samo o sobě vyzývá k odpovědi NE, takže takovouto otázku doporučuji jen v případě, že chcete ze svého protějšku vylákat odpověď NE. A jednak je tu druhá zákeřnost. Co když na otázku nevadilo by ti, že k nám dnes přijde kamarádka, odpovím ne? Myslíte si, že je to jasné, protože obvykle odpovíte "ne, nevadilo". Jenže ono je to trochu složitější, začneme z druhého konce. Pokud odpovíte jo na otázku "nevadilo by ti", tak to je vlastně souhlas s tím řečeným, čili jo nevadilo. Matematické kladné znamínko. Když řeknete ne nevadilo, jsou to vlastně dva zápory, které se zruší a odpověď by tedy měla znamenat vadilo. Takže jak to tedy je?

čtvrtek 20. listopadu 2014

A co ten ruksak, králi? (**)

Poněkud nudná, téměř hodinová pohádka Miloše Kratochvíla o králi Hubertu II., který moc rozumu nepobral, a tak dělá větší šaškoviny než šašek. Na ČSFD má 73 %, i když já bych ji doporučila spíš k pletení nebo něčemu podobnému. Zkrátka jako kulisa.

V hlavní roli pohádky z roku 1985 můžete vidět Karla Heřmánka, rádcem je Pavel Zedníček a šaškem Ladislav Mrkvička. Kouzelného dědečka si zahrál Ladislav Pešek. Zbrojíře hrál Jan Přeučil. Princeznu Veroniku hrála Vilma Cibulková a princeznu Ludmilu Ivana Andrlová , obě předvedly pěkné výkony.
https://www.youtube.com/watch?v=1njGN4DFSxk

středa 19. listopadu 2014

Agatha Christie: Vražda v Orient-expresu (***)

Jedna moje kamarádka a jedna známá má tuto autorku velice ráda, tak jsem si řekla, že ji také vyzkouším. Hlavním hrdinou je detektiv Hercule Poirot, který na mě působí docela divně a není mi nijak zvlášť sympatický. Spíš takový namyšlený hejsek. Příběh je docela dobrý a podobně jako u Harryho Pottera se děj pořádně vyvíjí asi tak od poloviny, tam to najednou dostane ten správný spád. S čím jsem ale byla nespokojená, byl sloh. Popis postav i prostředí se mi zdál takový plochý, nijaký, málo zajímavý a poutavý. Dlouhou dobu jsem se vůbec necítila vtažená do děje. To až ten konec, kdy mě zajímalo, kdo je vrahem, podezřelého individua, které žádalo detektiva o pomoc.

Blíží se Vánoce, je čas udělat dobrý skutek.

Můžete si vymyslet vlastní dobrý skutek: třeba podle Hochů od Bobří řeky se jich můžete pokusit udělat do Vánoc sto. Můžu říct, že to dá docela fušku... tady je pár kousků z mého seznamu:
  • píšu blog o vaření, čímž zpřístupňuji různé recepty,
  • zjistila jsem jedné cikánce, která neuměla číst, kdy jí jede vlak,
  • upéct perníčky pro radost,
  • udělat toho do práce víc, než se dá očekávat,
  • založit kompost,
  • víc se starat o ekologické zacházení s vodou v naší domácnosti,
  • drobné službičky zákazníkům, přátelům nebo známým.
Pokud to chcete mít jednoduché a bez práce, můžete několikrát (ideálně každý den) kliknout na odkaz na PESWEB a naplnit tak pár misek pro psí útulky. http://www.pesweb.cz/cz/naplnte-misky

Nebo jim můžete pomoci jinak. Pár nápadů najdete na stránce http://www.pesweb.cz/cz/spoluprace-na-portalu-pesweb.

úterý 18. listopadu 2014

Cellular (***)

Máte chuť na akčňák s fešákem v hlavní roli? Pak si určitě pusťte Cellular. Je to sice už starší film, z roku 2004 a na ČSFD má jen 67 % a vy už dopředu budete tušit konec… je to americký akčňák, tak co byste chtěli, ale některé části by pro vás mohly být překvapením.

Ačkoliv je vám leccos jasné předem, na Chrise Evanse se určitě vydržíte dívat celých devadesát minut. A nápad s tím, že se dovoláte někomu úplně cizímu a snažíte se ho přesvědčit, taky není špatný. Osobně mě film zaujal. Dala bych mu tak tři hvězdičky z pěti. I když bych mu vytkla, že hlavní hrdina je zpočátku líčený jako floutek, který nic nemyslí vážně, ale přitom tak ani na tom začátku nevypadá. A pak je najednou až podezřele chytrý, šikovný a obratný. Dokáže přelstít i mazané zločince s jistým výcvikem. No, trochu pohádka. Ale tak to máme rádi, ne?

Pravda, musím souhlasit s kritikou, že Kim Basinger poněkud přehrává. Dovedu si představit vyděšenou učitelku biologie různě, ale takhle fakt ne. V recenzích mě pobaví hláška: "Na druhú stranu, keď to nebudete brať vážne, ale iba ako svižnú 100 minútovú reklamu na Nokiu, pobavíte sa."

Teda je trochu divný po dokoukání takového filmu najít na Seznamu zprávu, že si pohřešovaná Američanka zavolala pomoc telefonem. A ještě s titulkem: "Jsem unesená 10 let, pomozte." Až z toho člověka trochu zamrazí.

pátek 14. listopadu 2014

Elbácká zmrzlina

Když jsem tak o tom přemýšlela, řekla jsem si, že zmrzlina je dost obsáhlé téma samo o sobě a že by se o tom dal napsat pěkný článek, i když k němu nebudu mít fotky. Na Elbě jsem se totiž v ochutnávání pořádně vyřádila, a to i přesto, že kopeček stál obvykle dvě eura. Vůbec v Itálii je zmrzlina dražší než u nás, ale taky lepší a větší. Tenhle kopeček za dvě eura se dal klidně rozdělit na dva a každý jiného druhu a i tak byl každý z nich o maličko větší, než jaký dostanete v Čechách. Ale tohle rozdělení jsem se naučila asi až druhý nebo třetí den díky našemu průvodci.

Hned v Portoferraiu, tedy třetí den od odjezdu z ČR, jsem si dala zmrzlinu s příchutí liquirizia. Italština je celkem dost podobná češtině, takže jsem soudila, že to bude nějaká mňamkovatá likérová. Že to tak zní?

No, ale ona byla lékořicová! Nejdřív mě to trošku překvapilo, ale byla fantastická. Hned jsem si naplánovala, že si příště dám mátovou. Takovou jsem u nás taky nikdy neviděla. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou dát si ji rovnou i teď tady – co kdyby už jinde nebyla, že? Jenže to bych se asi děsně přecpala a pak by mi mohlo být v autobuse blbě. Takže radši nic.

V Porto Azzurro jsem ochutnala mátovou zmrzlinu. Obrovský kopeček za 2 €, ale je výborná! Závisláci si dávají odpolední kávu, jak jinak. Po návratu od pevnosti Longone potkáme průvodce a ten nám doporučuje jinou cukrárnu. Jako by jinde mohli mít zmrzlinu ještě lepší, vždyť tady je všude dokonalá. Ale nemůžu riskovat, že propásnu nějakou vyhlášenou cukrárnu, že jo?

Takže tentokrát si – s jeho pomocí – kopeček rozpůlím a dám si ostružinu s černým rybízem a druhou pistáciovou. Obě jsou výborné, i když ta druhá mírně slaná. Správně prý má být hnědá a ne zelená, ale co už. Nemůžu si vzpomenout, kdo mi to povídal, že si někde dal zmrzlinu a že tam na ceduli psali, že jejich banánová není žlutá, protože ty banány předtím loupou.

Další zmrzlinu si dám v Rio nell'Elba. Sice domluvit se s tím pikolíkem je téměř nadlidský úkol, ale nakonec se mi to přece jen nějak povede. Chtějí tu za ni 2,50 €, nebo abych byla přesnější – stejně jako všude se cena odvíjí od toho, co si dáte za kornoutek nebo kelímek, jenže málokde to mají nějak rozumně zobrazeno či ukázáno. A tohle je snad Mongol – nerozumí angličtině a nechytá se ani na ukazování. Nakonec se mi přece jen podaří vysvětlit mu, že chci tu s příchutí pannacotty, což je běžně italský smetanový dezert podobný našemu pudinku – od té doby toužím si ho doma připravit, a cantuccini, což jsou pro změnu italské sušenky s mandlemi, které jsem jednou pekla, ale moc mě nenadchly. Byly dost tvrdé a takové nudné. Moje vánoční sušenky jim jsou podobné, ale chuťově jsou zajímavější díky koření. Když ochutnám, jak je výborná, dám si ještě malou málagu. (Málaga je přístavním městem Španělska, 6. největším městem této země. Narodil se tam Pablo Picasso a Antonio Banderas. Málaga je proslavená také kulinářsky, a to zejména rozinkami, vínem (muškátové víno), zmrzlinou a fritovanými rybami, typická je fritovaná sardel.)

V Capolliveri si dáváme v slavnostně (svatebně?) vyzdobené cukrárně zmrzlinu za 2,50 €. Protože už víme, že tento jejich „kopeček“ znamená vlastně dva kopečky, dávám si mascarpone a zuppa inglese, což je dezert připravený z domácího piškotu pokapaného likérem a zalitého žloutkovým krémem.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1laga

čtvrtek 13. listopadu 2014

Na vlásku (****)

Pohádka sice není nijak mimořádná, ale zato je opravdu pěkná a hezky se na ni kouká, takže doporučuji a uděluji čtyři hvězdičky. Nejvtipnější postavičkou je chameleón Pascal – ty jeho výrazy tváře a gesta. To je něco! Na ČSFD získala tato americká animovaná pohádka krásný 84 %. Je to jubilejní 50. celovečerní animovaný film studia Walta Disneye.

Princezna Locika (Mandy Moore, v českém znění Ivana Korolová) je krásná blondýnka s dlouhatánskými čarovnými vlasy, která žije se svou mamá ve věži a zdá se, že je jí tam celkem dobře, až na tu zvědavost co je venku, kam nesmí. Když se potká s Flynnem Rychlíkem (vl. jménem Evžen Houžvička), udělá s ním obchod – on jí ukáže ty překrásné lampiony, co každý rok ve stejnou dobu vzlétají k obloze a ona mu vrátí jím ukradený šperk. Evženovým představitelem je Zachary Levi, v českém znění Vojtěch Kotek, zpívá Ondřej Izdný.V téhle pohádce je překvapivě hodná zlá čarodějnice Gothel (Donna Murphy, v českém znění Helena Vondráčková).

Pohádka v režii Byrona Howarda, Nathana Grena na motivy Rapunzel od bratří Grimmů vznikla v roce 2010 a trvá sto minut. Scénář napsal Dan Fogelman a hudba pochází od Alana Menkena.

Zdroje:
http://www.csfd.cz/film/241059-na-vlasku/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Na_vl%C3%A1sku – obsahuje spoustu dalších informací včetně detailů, které nebyly vysvětleny a jsou třeba trochu nelogické.

Monte Capanne

Dneska 15. srpna 2014, předposlední den na Elbě, se rozplynuly mraky, a tak vyrážíme na Monte Capanne, nejvyšší horu ostrova. Rozdělíme se na dvě části: ti zdatnější půjdou nahoru pěšky z Poggia a ti méně zdatní se svezou busem do Marciany a pojedou lanovkou s druhým průvodcem.

Do Poggia se nedá dojet autobusem, natož tam zastavit, proto vystupujeme o něco dříve a dál šlapeme pěšky. V horní části se nachází kostel San Nicolo založený v 8. století.

Výšlap na Monte Capanne je příjemnější než ta minulá túra, kterou jsme tu absolvovali. Je to sice vysoko – 1108 m n. m., ale jdeme pohodovým vycházkovým tempem. Nahoře si na chvilku sedneme a čekáme, až dojdou i ti poslední. Bar mineme bez povšimnutí, zato se všichni musíme vyfotit na heliportu. Potom už jenom kousek na vrchol, kde si ulovíme cache a pokocháme se výhledem na Korsiku, Capraiu, Giglio a Monte Cristo.

A pak už hurá na lanovku. No, hurá… najdou se i tací, kteří se netěší. Třeba já. Ale nejsem sama, kdo se bojí jet „ježkem v kleci“, jak se této unikátní lanovce říká. Cesta dolů stojí 11 € a poslední jede ve 12:45. Stejnou lanovku můžete najít jenom na jediném dalším místě – na Marmoládě, nejvyšší hoře v Dolomitech. Jak ráda bych šla dolů pěšky!
 
 Požádám jednoho známého, zda bych mohla jet s ním. I když jsem o svém strachu z výšek několikrát mluvila, nevěří mi, že je to pro mě taková tragédie, dokud mi do očí nevhrknou slzy. Pak už je mu to jasné. Do klece se nastupuje na dvou stanovištích – obsluha ji nejprve otevře, do pomalu jedoucí klece vstoupí první pasažér, pokud možno někam natlačí svůj batůžek a pak – tak o pět metrů dále – nastoupí druhý a buď za sebou klec zavře sám, nebo ji zavře obsluha, teď už nevím. Já nastupovala první, tak jsem neměla moc možnost to sledovat.

Všichni se smějí ženské, která sotva přistoupí její muž, přitiskne svou tvář k jeho krku a odmítá se podívat na jednu nebo na druhou stranu. Či dokonce dolů. Naprosto jí rozumím, taky mi přijde šílené do něčeho takového vlézt. Cesta trvá asi čtvrt hodiny. Kupodivu to uteče docela rychle a jednou se dokonce rozhlédnu po okolí, přičemž se ovšem pro jistotu křečovitě držím zábran.

Lanovka nezastavuje ani dole, jen nám obsluha otevře dvířka – přitom je potřeba dát si pozor na ruce, aby vám je tam neskřípla – a pak normálně vystoupíte. Teda jak kdo. Samým blahem, že jsem zase na pevné zemi, nepřemýšlím nad tím, že bych měla vystoupit trochu rychleji a jak mám jednu nohu na zemi a druhou ještě v kleci, zasekne se mi o tu první a já přistanu na rukou na štěrku skoro jako bych chtěla líbat zem, jak se to ukazuje ve filmech s námořníky ztroskotanými na moři. Naštěstí si nic neudělám, a tak můžeme znovu kompletní vyrazit do Marciany a kdo chce, může vystoupat ke kostelíku Madonna del Monte. Tak to jsme pochopitelně my. Prý si tu dával dostaveníčko se svou polskou milenkou Marií Walewskou sám Napoleon. Zajímavé je, že křížová cesta, která sem vede, má patnáct zastavení, tak je to v Itálii běžné. Napijeme se z Napoleonova pramene a zase jdeme zpátky.
  
Skály, u nichž je pod hladinou vrak lodi (foto: JV)
V patnáct hodin odjíždíme k Pomonte. Jdeme na městskou pláž se žulovými valounky. Na útesech zde v 70. letech sto metrů od pláže ztroskotala obchodní loď Elviscot a my se můžeme potápět k jejímu vraku. Tedy mohli bychom, kdyby nebyly tak šílené vlny. Hned tak se něčeho nezaleknu, takže si vyhlédnu spojence, půjčím si brýle a jdu na to. Chvilku ve vlnách zápasím, opatrně oblézám kameny a pak to vzdám. Nemá to cenu – možná bych se do hlubší vody dostala bez úhony, nějak bych doplavala tam, možná i něco viděla a zase doplavala zpátky, to si celkem věřím, ale jak by se mi povedl výstup, tím si nejsem tak docela jistá. Oproti chlapům těžší váhové kategorie si se mnou moře zmítá, jak se mu zachce. Nedá se nic dělat, vrak budu muset oželet. Ale možná získám něco lepšího…

Melounek (foto: JV)
U stánku se zeleninou si mě zálibně prohlíží jakýsi chlapík, a zřejmě se mu líbím, protože mi dá nějakou broskvičku a melounek na ochutnání.







středa 12. listopadu 2014

Muž ze Země (****)

Film s názvem „The Man from Earth“ z roku 2007 je překládán buď jako Muž ze Země, nebo jako Pozemšťan (na CSFD). Opět se s Česko-Slovenskou filmovou databází shodnu, že je to dobrý film. Tentokrát získal dokonce 83 %. Film byl natočen podle povídky Jeromy Bixbyho, ceněného ale pro mě neznámého autora sci-fi.

Hlavním hrdinou je John Oldman, uznávaný vysokoškolský profesor historie, který se právě rozhodl opustit svůj post a přestěhovat se někam pryč. Důvody jsou neznámé i jeho přátelům. Pochopitelně jsou na ně neuvěřitelně zvědaví a snaží se je z něj vymámit. Stejně jako autora kratičké recenze, již uvádím ve zdrojích, mě zaujaly rozhovory z hlediska své hloubky, zvláště pak různé historické souvislosti všelijakých událostí. Film mě natolik pohltil, že jsem si chvílemi připadala jako jeden z účastníků rozlučkového večera s profesorem Oldmanem. Vidím, že tento názor nemám sama: „Strhující na tomhle snímku je to, že si po pár minutách připadáte jako jeden z účastníků rozlučkové párty a nasloucháte všem okolo.“ V rozhovorech se jde postupně čím dál hlouběji a stále k větším absurditám. Nebo to nejsou absurdity? To už musíte posoudit sami.

Jediné, co mě tak trochu zklamalo, byl na tento film až příliš akční konec, kdy to na mě působilo, že snad autoři chtějí dohnat to, že se v něm nic neděje, spíš jen povídá.

Zdroje:
http://aligathor.blog.cz/0803/film-the-man-from-earth-2007-muz-ze-zeme

Marina di Campo


Vitrážované okno
Po skončení prohlídky lodi La Grace se jdeme pokochat krásami malého městečka. Dáme si zmrzlinu – naše oblíbená činnost – a okoukneme kostel San Gaetano.

Jeho interiér mi připadá zajímavý a hezký, to se ovšem nedá říct o netradičních obrazech, u nichž v mnoha případech ani nejde poznat, co vlastně zobrazují.


Interiér kostela



Zajímavé obrazy














Ve městě je zajímavá stará pisánská věž, která se dlouhou dobu užívala jako strážní. Snažíme se k ní dostat, ale nedá se to, je oplocená. Kolem ní se rozkládá nejstarší část městečka.
Strážní věž
Město má kolem čtyř tisíc obyvatel. Je nejoblíbenějším místem ostrova, ačkoliv není nejkrásnějším, alespoň podle knižního průvodce, který si prohlížím. Výhodou města ovšem je značné množství nejrůznějších obchůdků, kterým se tu daří díky velkému turistickému ruchu. Z města se dá vystoupat na Monte Castello, kde se ve výšce 227 metrů nad mořem nachází zbytky etruského osídlení.

Když potom jedeme domů, jdeme se ještě vykoupat na pláž margidore.

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku
Eleanore Tomek: Elba, Merian live, ISBN 978-80-7236-680-4.

Křehčené citrony

Už jste někdy slyšeli o křehčených citronech? Já si nejdřív myslela, že si někdo dělá srandu, ale asi ne. Napadlo vás někdy, že by se do ovoce či zeleniny dala vstříknout voda, barviva, emulgátory nebo třeba aspik?

Že je to možné, bych věřila, ale proč by to někdo dělal? Zřejmě proto, že když váhu ovoce zvýšíte o 30 % vodou, příjemně a téměř zdarma zvýšíte i svoje zisky. Připadá mi to trochu jako zlý sen, když píšu o společenské odpovědnosti firem a děje se tohle. Znamená to jediné, jako spotřebitelé se musíme bránit. Pokud nechcete tohle kupovat, vyhýbejte se ovoci označenému "ovocná potravina". Žádné ovoce nemůže mít ve složení éčka, vodu a podobně, obsah vody v procentech znamená přidanou vodu, nikoliv tu, kterou ovoce samo o sobě obsahuje.

úterý 11. listopadu 2014

Susedia (trojdílná série) (****)

Slovenský seriál, do kterého jsem se velmi rychle zamilovala, snad už po zhlédnutí jednoho nebo dvou dílů. Samotnou mě to trochu překvapilo, neboť nesnáším sitcomy. Smích diváků mi připadá otravný a ruší mou podívanou. Navíc mi vnucuje, že je něco k smíchu, i když já na tom nic legračního nevidím. Jako by se tím snažil dávat najevo, že nemám smysl pro humor. Ale v tomhle případě je to jiné.

Každá série má 17 dílů a ty trvají přibližně půl hodiny, což je výhodné pro diváky, kteří stále mají málo času. Původní vysílání bylo v roce 2006/7 a ústřední píseň, která je značně chytlavá a optimistická, nazpíval Pavol Habera. I díky ní jsem si ten film tolik oblíbila, protože když si ji zabroukáte, těžko se můžete dál mračit.

Seriál vypráví příběhy ze života dvou sousedících rodin: Maďarů Lászla a Ildikó, kteří mluví dost podivně slovensky a sem tam přidají i nějaký ten maďarský výraz, což ale vůbec neovlivňuje pochopení a srozumitelnost filmu, a Slováků Františka a Zuzany. O srandu se též stará jejich známá Marta.

Na ČSFD dostal seriál 53 % a objevují se zde kritiky slovenského humoru. Já se naproti tomu skvěle bavím a nejrůznější přeřeky a špatně použitá slova považuji za inteligentní humor, který dal tvůrcům jistě značnou práci. Vřele doporučuji alespoň pár dílů, kterým jsem přiřadila tři hvězdičky. To jest celou třetí sérii. Návaznosti nejsou nutné, i když je to asi někdy lepší.

„Mumia vracia.“
„Nie nie nie, Ildikó. Múmia sa vracia. Hej? Keď nedáš sa na správné miesto, má to úplně iný význam.“
„Aký spojovník mezi múmiou a Majkou?“
„Velký. Tiež sa objaví, keď ju nikto nečaká.“

„Ahoj Lászlo.“
„Reč už vrátila.“
„Dobre vyzeráš.“
„To nic, aj zrak sa napraví.“

Doplnění 31. 7. 2021:

Tak jsem na wikipedii objevila, že od roku 2018 začali natáčet další série: čtvrtou až devátou, dohromady se 102 díly.

Ildikó: „Lacikám, ty nepovieš nič? Budeš na mňa iba kúkať ako ten škrečok z toho, z Doby ladovej?!“
Lászlo: „Ildikó mě je tak zle, že ja bojím, že ak otvorím ústa, tak nejak stane niečo nečekané a nikdo nepotěší.“

František: „Lászlo, žiješ?“
Lászlo: „Žijem, ale neviem či z toho těším.
“

Zdroje: 
https://www.csfd.cz/film/224711-susedia/prehled/
http://sk.wikipedia.org/wiki/Susedia_%28slovensk%C3%BD_seri%C3%A1l%29
Pokud chcete vědět víc, doporučuji navštívit: http://www.susedia.estranky.cz.

Líbezná plachetnice


Když si máme vybrat mezi tím, jestli zůstaneme jen tak trčet ve městě, nebo se půjdeme podívat na loď – a ještě k tomu plachetnici – jednohlasně se rozhodneme, že ta druhá varianta je mnohem lepší. Nevím, jak ostatní, ale já rozhodně nečekala, že to bude taková kráska.  

Možná v tu chvíli ještě nezaznělo, že se jmenuje La Grace, což znamená „Půvabná“, možná zaznělo a já vůbec nevěděla o co jde. To až o něco později jsem si vybavila, že už jsem o ní něco slyšela.


Pár údajů o lodi, jejíž návštěvu nám jeden z turistů závidí, protože to je tak trochu jeho sen se na ni podívat. No jo, holt cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak se říká. Kdo mohl tušit, co nás čeká? La Grace je dlouhá 32 metrů. Váží 126 tun, ponor má 3 metry a z paluby dolů je to 6,5 metrů. Je tu 12 kilometrů lan, z toho tak 6 kilometrů těch tlustých. Docela často se musí vyměňovat, teď ale zrovna nevím po kolika letech. Ročně napluje 12–15 tisíc mil. Jen pro informaci – cesta kolem světa je 22 mil. Mají tu nádrže na 6 tisíc litrů pitné vody.
Opravdu potřebují hodně lan


Originál byl postaven v roce 1768 a patřila korzárovi Augustinu Heřmanovi, což je docela zajímavá osobnost, o níž vám možná povím někdy jindy. Tahle loď je prý postavena stejně. Byla postavená v Egyptě, protože snad už jenom tam znají tu technologii. Cena se neví – bylo to 1,5 až 3,5 milionů eur jen za materiál. Z nějakého závodu si dovezli 9 medailí a paradoxně nejdéle slavili tu jedinou, co nebyla zlatá, protože byla první. V roce 2012 ztroskotala u Španělska.
Dělají tu historické plavby nebo teambuildingy, měli i tábor dětí ve věku od 3 do 6 let. A s dětma je to prý lepší než s dospělýma. Vyučují tu historickou navigaci. Za rok se na lodi vystřídá asi tisíc návštěvníků.
Dovolí nám prohlédnout si loď i v podpalubí, koupím nějaké pohledy po deseti korunách – můžeme platit i korunama. Je to fajn cena, stejně jako je příjemný kapitán. Je vidět, že je hrdým vlastníkem této lodi, že si splnil svůj sen a přitom nezpychl. Ojedinělé a fascinující. Vypráví zaujatě a nadšeně a chvílemi se přistihnu, že vůbec nevím o čem, ztratila jsem se v bludišti sextantů a oktantů, rychlosti otáčení země a měření polohy. Ale nevadí, interiéry jsou krásné a já si to užívám. Aspoň po nějakou dobu. Pak už mi z toho všeho houpání začne být zle. Pochopitelně je to nejhorší v podpalubí. Docela nerada bych zvracela. Snažím se pít a trochu to zajíst suchou houskou – funguje to, když je mi špatně v autě, tak by mohlo i tady.
Interiér (foto: JV)
Pobaví mě, když nám majitelka nebo jiná z místních žen ukazuje „brloh strojníka“, což je docela přesné vyjádření vystihující i smrad strojů, olejů atp.

Na závěr se všichni složíme na ránu z děla. Pořádná šlupka!

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku

Nápis na tričku

pondělí 10. listopadu 2014

Sk8aři (**)

Pohodový film o tom, jak pro někoho může být lákavé skejtování. Tři rozdílní kluci ho milují. Pohodový filmík vhodný k pletení, paličkování či čemukoliv jinému. Nebudete ho hltat, ale odpočinete si. Dokonce můžete vidět dvanáctinásobného mistra světa ve skejtování Tony Hawka.

Pianosa

Ve čtvrtek 14. srpna jsme vyrazili na ostrůvek Pianosa. Byli jsme napnutí a nedočkaví. Za hodinovou plavbu lodí (+ to samé zpět) a vstup do národního parku se platí 29 €, a tak jsme se i trochu obávali, co za ty peníze uvidíme. Bude to stát za to?

A k tomu je ještě dobrý dát s nějakou „atrakci“ za dalších 15 €, díky čemuž se dostaneme na další část ostrova. Mají to chytře vymyšlený – za základní vstup si prohlídneme kousek ostrova, když si k tomu připlatíme za cyklovýlet, uvidíme další část, a při šnorchlování zase jiné okolí. Ještě je snad možná pěší procházka, ale teď nevím, jestli vůbec byla nějaká čtvrtá atrakce. Loď zpátky pojede v sedmnáct hodin a kdyby byly velké vlny, může kapitán vyhlásit odjezd už ve čtyři hodiny.

Ti, co nejsou zvědaví na ostrov, můžou se s námi svézt autobusem a pak si prohlížet město Marina del Campo, je tam například velké akvárium s různýma rybičkama. Někteří se chtějí nechat vysadit v sedle, kam jsme ve středu skoro dojeli na kolech, a odtamtud jdou do kempu.

V autobuse si píšu poznámky: Pianosa je součástí národního parku Toskánské souostroví, proto se k němu dá připlout jen jednou trasou a smí tam pouze minimum lodí. Dokonce ani se svou jachtou nesmíte poblíž zakotvit, jinak máte dost drahé parkovné.

Název ostrova je odvozen od slova pianura, což znamená rovina. Jak výstižné, ostrov je v podstatě placka – nejvyšší vrchol má pouhých 22 metrů. Má rozlohu 10 km2 a byl bohatě zalesněný, nyní jsou stromy spíš už jen u pobřeží, ale i tak mají důležitou funkci. Chrání
půdu před zasolováním a jejím odnášením větrem do moře.

Kdybychom chtěli na ten krásně špičatý ostrov Monte Cristo, bylo by to ještě horší, protože tam může ještě míň lidí než na Pianosu, kam jich smí jen 200 denně, a tak se na Dantův ostrov dělá pořadník. Čekat můžete půl roku nebo rok, než na vás přijde řada.

Na Pianosu byl kdysi odklizen Agrippa, vnuk a adoptivní syn císaře Augusta, ale moc mu to nepomohlo, protože ho stejně zavraždili. Pro jistotu – aby se jednou nestal císařem. V 19. století tu byla věznice pro mafiány. Dělaly se tu různé experimenty, třeba že vězni bydleli ve svých pididomečcích, které ještě můžeme místy vidět, a obdělávali ostrov. Pak tu byl chvíli lazaret pro vězně nemocné tuberkulózou, protože se myslelo, že jim čistý vzduch dělá dobře. To sice ano, ale není pro ně dobré, že je slaný.

Dlouhodobě žije na ostrově asi jen pouhých deset obyvatel. Poslední – současný – experiment se snaží dobře se chovající vězně začlenit do společnosti tím, že obsluhují v místní kantýně. Prý tam můžeme vidět i chlapíka, co hodně připomíná toho ze Zelené míle. Vaří se tam asi 6 jídel, ale oběd musíme stihnout do 15, pak mají siestu jako na ostatních místech Itálie.

A teď už jen krátce: zastavíme na parkovišti, průvodce od nás vybere peníze a jde koupit lístky na loď. Za nějakou chvíli se vrátí s tím, že jsou velké vlny a kapitán oznámil, že dnes ani zítra nevyjede. Takže máme smůlu – Pianosa se pro nás letos nekoná. Ještě tomu nemůžeme uvěřit, když nám Petr navrhuje náhradní program. Potkal kapitána jakési české lodi a že by se dalo domluvit, že nás na ni vezme podívat. Tou dobou mi její jméno nic neříká. „Líbezná.“

Zdroje:
vlastní poznámky z deníku