Silvestr a jediná kamenná rozhledna v Krkonoších

Předchozí články silvestrovského speciálu:

Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014

Vlakem do Krkonoš – cesta

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Na silvestra (dle Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český se píše malé S, pokud se nejedná o jméno Silvestr) ráno jsem vzhůru jako první. Kreslím si, a když vstane Petr, vytáhne jakési dvě hry. První mi nejde a ani mě nijak zvlášť nebaví – jsou to dva človíčci, kteří mají přejít na druhou stranu hracího pole. Vaším cílem je být rychlejší než protihráč, kterému můžete do cesty stavět zábrany, jichž máte omezené množství.

Víc se mi zalíbí takový divný piškvorky. Považuji je za těžší než šachy. Cílem je na čtverci 4 krát 4 sestavit řadu stejných figur vodorovně, „svisle“ nebo úhlopříčně. Vtip je v tom, že existují čtyři charakteristiky každého kamene. V jedné řadě mohu být kameny světlé (tmavé), ve tvaru kužele (hranolu), s dírou nahoře (nebo bez ní) a malé (velké). Je potřeba si hlídat všechny tyhle znaky, protože jinak docela lehce prohrajete. A další zrada je v tom, že figurku protihráči vybíráte vy. Takže cílem vlastně je vybrat mu takovou figurku, kterou mi buď nahraje, nebo nic nezkazí, a co víc, vybrat mu takovou figurku, která bude poslední neutrálně umístitelná, ať už mi pak nabídne jakoukoliv figurku, někde si utvořím čtveřici. Tím hra skončí.
 
Po obědě se autama dovezeme pod kopec (zastávka autobusu na Křížovkách, Benecko, Mrklov) a vylezeme k rozhledně na Přední Žalý, který se nachází níž a jižněji než Zadní Žalý. Má výšku 1019 metrů nad mořem. Z rozhledny je krásný výhled, prý se dá za dobré viditelnosti dohlédnout na Hradec Králové, Turnov i Prahu, ale to nesmí být mlha jako právě dnes. Proto se spokojím s koupí pohledů, turistické vizitky a samozřejmě s orazítkováním deníku.

Přední Žalý – rozhledna

Rozhledna zde byla v roce 1836 vybudována hrabětem Janem Nepomukem Františkem Harrachem. Dřevěná rozhledna byla v roce 1889 nahrazena montovanou železnou vyhlídkovou věží s výškou 15 metrů a doplněna dřevěnou vyhlídkovou restaurací. V roce 1892 ocelovou konstrukci nahradila kamenná věž vysoká 18 metrů. Je to jediná kamenná rozhledna v Krkonoších. Na místě dřevěné restaurace, jež vyhořela 19. srpna 1900, dal Harrach postavit novou hospodu, ta byla po první světové válce zrekonstruována a v roce 1939 rozebrána. V letech 2008–2009 byla na jejích základech vybudována nová dřevěná chata, z vnějšku podobná té dřívější.

Za zmínku ještě stojí, že vrcholek Předního Žalý je odedávna poutním místem, takže zde dnes rozhodně nejsme sami, naopak vlevo od rozhledny hoří táborák, kolem něhož se sešla velká skupina lidí, hrají na kytaru, zpívají a opékají buřty. My si vyprosíme igelitové pytle a jdeme se klouzat.

P. S.: Dostala jsem reklamaci, že existuje ještě jedna kamenná rozhledna v Krkonošších. Hned jsem si to ověřila a skutečně: soukromá rozhledna Františka Hubaře U borovice se může jevit jako kamenná, ale ve skutečnosti je cihlová a kameny jen obložená a osazena ochozem z modřínového dřeva. Nachází se v Roprachticích a vidět z ní můžete třeba právě Žalý nebo Benecko.

Tak nakonec snad přece jen existuje v Krkonoších další kamenná rozhledna. I když si většina lidí myslí, že Rozhledna Štěpánka na vrchu Hvězda patří k Jizerským horám, územně spadá ještě pod Krkonoše.

Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDal%C3%BD_%28Krkono%C5%A1e%29
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rozhledna-U-borovice.aspx 
http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=10747&Itemid=34 – Zde si můžete přečíst více o rozhledně U borovice. Mimochodem správně česky by mělo být U Borovice.

Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty

Předchozí články silvestrovského speciálu:
Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014 
Vlakem do Krkonoš – cesta 

Parta čítá sedm lidí. Martin je bratr Kláry, která chodí s Radkem, Tomáš chodí s Mášou a Miloš s Monikou… ze všech těch M jsem trochu MIMO, a tak mi chvilku trvá, než si všechny zapamatuji. Kluci mi jdou snáz, jsou to výraznější osobnosti. Také si rychle zapamatuji Mášu, která je hodně akční a nejvýrazněji protestuje proti Bangu!, který jsem dovezla, raději by hrála Párty karty. Nevím, o co jde, ale Bang! miluji, a zřejmě nejsem sama, protože se do něj nakonec pustíme.

Je to trochu náročnější, protože pravidla známe víceméně jen dva nebo tři a navíc jsme to už tak dlouho nehráli, že si spoustou variací nejsme jistí. A taky ostatní nejsou zrovna dvakrát ukáznění. Trochu šílím z lidí, kteří nedávají pozor, když se něco vysvětluje, a pak skuhrají, že tomu vůbec nerozumí, že to a ono nechápou a tak. Výjimečně vyfasuji roli vice, pomocníka šerifa, což je celkem nevděčné, ale na druhou stranu jsem ráda, protože tak můžu radit Petrovi, aniž bych tím sobě škodila. Možná jsme to opravdu měli hned udělat tak, že budeme hrát všichni po dvojicích, protože obvykle aspoň jeden z dvojice bývá schopný tuto poměrně jednoduchou hru pochopit a sledovat a také to aspoň jednoho baví.

Šerif je už na začátku hry jasný – k Petrově nepříliš velké radosti se oznamuje veřejně, kdo je šerifem. Aby pomocníci věděli, komu mají pomáhat, a banditi koho mají zabít. Rozkoukat se, kdo je kdo, je celkem jednoduché. Ani já nehraju nijak zvlášť obezřetně. Po šerifovi nestřílím a zrovna tak po Milošovi, který se chová sice podivně, ale zřejmě šerifovi uškodit nechce. Takže jsem sevřená mezi svými kumpány a nemám po kom jít, protože dál se svou zbraní nedostřelím. Bohužel můj spolupracovník není tak bystrý, aby si spojil dvě a dvě dohromady, a tak mě zabije. Hodím po něm takovým tím vyčítavým pohledem, ale nic neříkám, protože třeba ještě někomu nedošlo, že je taky šerifovým pomocníkem. A vskutku, pár jedinců to ještě netuší.

I když jde hra příšerně pomalu, užívám si ji plnými doušky. Kdoví, kdy ji budu hrát příště. Také je docela legrace, že si všichni sice vyslechli, že se hraje „šáhnuto-táhnuto“, tedy pokud se necháte zastřelit někým, kdo na vás nedostřelí, je to vaše chyba a přicházíte o život. Nejvtipnější na tom je, že si nemožnost takového tahu leckdy neuvědomí ani střelec, ani oběť. Když se pak banditi rozohňují, proč jsem je nevarovala, říkám, že jsem tuto informaci poskytla na začátku a teď jsem pomocník šerifa, tak proč bych mu škodila, že?

A protože jsem Máše slibovala Párty karty, bojuji za ně. Ráda si zahraji cokoliv, abychom byli všichni spokojení. Mno, ale že si máme před sebe nachystat oblíbené alkoholické pití už věstí něco podezřelého. Brzy se ukáže, že se nemýlím. Možná jsem to neměla chtít hrát… Ale tak co. Stačí vám oblíbený chlast (doporučuji pro začátek spíš slabší) a žolíkové karty. Na záchod si dojděte předem. Od hry totiž můžete vstát jen tehdy, když budete mít v kartách osmičku.

2 – rozdáte dva loky, tzn. můžete dát dvěma lidem za úkol napít se jedním lokem, nebo jednomu dvěma loky
3 – rozdáte tři loky,
4 – rozdáte čtyři loky,
5 – rozdáte pět loků,
6 – kartu vyložíte před sebe a kdykoliv v průběhu doby, kdy ji máte před sebou, dáte na stůl palec a čekáte, kdo to udělá další. Poslední si musí dát lok.
7 – Vymyslíte nějakou větičku a na někoho ukážete, ten na to musí říct rým, pokud se mu to dostatečně rychle nepovede, pije lok, pokud se mu to povede, ukáže na někoho dalšího.
8 – Kartu si vyložíte před sebe a můžete si odskočit na záchod, nebo pro pití apod. Ale jen dokud ji máte před sebou.
9 – Zahodíte ji a spolu s ní někomu jinému seberete a zahodíte kartu, kterou má vyloženou před sebou.
10 – Rozdáte pět loků a pětkrát se musíte napít sami.
J – Chytíte se za ucho a ostatní vás musí napodobit, kdo to udělá poslední, pije.
Q – Vezmete někomu vyloženou kartu a můžete si ji nechat.
K – Vyložíte ho před sebe a pokud se do konce hry nenajde někdo, kdo si vytáhl dalšího krále, pijete vy.
A – Každý, koho se na něco zeptáte, vám musí odpovědět: „Jdi do prdele,“ pokud tak neučiní, musí si dát loka.

Nejvíc mi vadilo eso, protože je pro mě nepříjemné někomu takhle odpovídat a dlouho jsem si na to nemohla zvyknout, ale všimla jsem si, že to může být i docela legrace, když se třeba lidi o něčem bavili a dohadovali a jiný (s esem) jim do toho vstoupil a zeptal se: „Co?“

Na stole leží balíček karet a každý kdo je na řadě otáčí tu vrchní a podle toho se dějí dříve pospané věci. A ještu tu je žolík. Když otočíte žolíka, musíte říct nejnižší číslo, kdo řekne stejné jako vy, musí říct to následující. Pije ten, kdo řekl nejvyšší a tolik loků, kolik řekl.

Díky párty kartám jsem odcházela spát značně ovíněná. Naštěstí ne tolik, aby mi bylo špatně nebo tak něco, jediným negativem bylo to, že jsem asi tak dvě hodinky nemohla usnout a sem tam mi přišlo, že se se mnou všechno točí. Ale ostatní dopadli hůř.

Vlakem do Krkonoš

Předchozí článek silvestrovského speciálu:
Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014

Na svoje dobrodružství, jak jsem to v duchu pojmenovala, jsem vyrazila vlakem. Dva přestupy, na které jsem měla tři nebo čtyři minuty slibovaly dostatek adrenalinu už cestou. Na nádraží jsem zjistila, že můžu jet rychlíkem směřujícím do Prahy, který se trochu opozdil, neváhala jsem a zkrátila si dobu cesty. Někde u Kolína se dopoledne stala nehoda dvou vlaků, a tak měly zpoždění všechny spoje a jak to tak narůstalo, začínal v tom být čím dál větší chaos. I když jsem původně měla mít čtyřicet minut k dobru, začínala jsem s přibývajícím časem víc a víc pochybovat, zda to vůbec stihnu. Ani průvodčí si nebyl jist, kdy dojedeme. Ač jsem na České dráhy brblala, s optimismem jsem mu řekla, že věřím, že ho stihnu, jsem totiž klikař a mám v životě štěstí. Popřál mi, ať to tak je i tentokrát. Tohle byl totiž poslední spoj, který mi do Kunčic nad Labem jel. Ještě bych to sice mohla vzít někudy přes Poděbrady a tam bláznivě přesedat na autobus, ale to se mi nezdálo jako dobrý nápad. Už proto, že spíš na sebe asi počkají vlaky, než autobus.

Díky tomu, že jsem jela rychlíkem (nebo tomu, že mám prostě štěstí), na nás spěšný vlak asi deset minut počkal, hodný pán, který tolik nespěchal, mi otevřel dveře, abych mohla se svým obrbatohem a běžkami rychle vyběhnout ven. Honem do podchodu a teď kam? Můj vlak ještě nehlásili, ale bylo jasné, že pokud tu ještě je, už tomu tak dlouho nebude. Doprava, nebo doleva? Vpravo bylo jedno jediné nástupiště a svítil tam nějaký vlak. Kam asi jede? Rozhodla jsem se raději nejdřív podívat doprava a pak vzít postupně všechna nástupiště vlevo, než projít všechna vlevo a zjistit, že to byl zrovna ten jediný ode mě nejdál. Opět mi štěstí přálo a byl to on. Naštěstí jsem si na mamčinu radu vypsala kromě zastávky, v níž přestupuji, a času, kdy bychom tam měli být, také konečnou zastávku a číslo vlaku, takže jsem se nemohla splést. Ještě jednou jsem si to ověřila na dveřích vlaku a pak dotazem u náhodného cestujícího uvnitř.

Následně jsem se pustila do housky k svačině a kreslení zentanglového čtverečku. V drncajícím vlaku to nešlo moc dobře, ale časté zastávky umožňovaly domalovávat drobnější detaily. Chvilku jsem si taky pletla (stále ještě růžový šátek, i když brzy z něj už bude růžovo-šedý, protože mi došlo růžové klubko) a pozorovala cestující. Pak mi zazvonil telefon. Mamka? Co mi může chtít? Dovídám se, že vlak z Kolína už nestihnu, protože odjel. Chvilku jsem z toho zmatená, když si uvědomím, že neví, že jsem stihla rychlík, rychle vysvětlím, ať zbytečně neprovolá majlant. Dneska už domů nepřijedu! :-)

Druhý přestup také proběhl v pohodě, protože motoráček na náš spoj poslušně čekal na malém nádražíčku. Bylo jasné, že všichni ostatní také jedou na silvestra do hor a možná i na běžky. Říkala jsem si, jestli to třeba není někdo z party, do které se chystám přidat. Ale nebyl.

Na nádraží si mě Petr vyzvedl s poznámkou, že jsem nějaká tlustá – ukazoval na můj batoh a smál se. To byla aspoň inovace, protože se běžně všichni shodnou spíš na tom, že je to batoh s nožičkama. Milým překvapením pro mě bylo, že se mi s běžkama cestovalo lépe, než jsem očekávala. Jela jsem takhle asi vůbec poprvé, a tak jsem z toho měla drobné obavy, a to že jsem využívala poslední spoje, mi na klidu taky zrovna nepřidalo.

Následující článek silvestrovského speciálu:
Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her

Silvestr na poslední chvíli

Ještě 29. prosince jsem si myslela, že silvestra strávím v Praze. Měla jsem být s hasiči, kteří by sloužili pohotovost – v případě, že by je někdo potřeboval, konal by se výjezd, pokud ne, hráli bychom nějaké hry (jak jsem doufala), povídali si, jedli a pili (nealko). To pro mě byla další přidaná hodnota – jejich služba mi slibovala, že budou střízliví, a tudíž hloupé řeči budou mít jen ti, co je mají i jindy.

Jenže večer mi zazvonil telefon, že to velitel zrušil, protože se snad nikomu nechtělo (nebo je nepustily drahé ženy)… příčinu jsem se nedozvěděla, ale stejně na tom zase tak moc nezáleželo. Prostě zase jednou strávím silvestra s rodiči… tedy pokud aspoň oni někam nepůjdou. Můžu si číst, plést, koukat na pohádky… všechno, co jsem dělala celé svátky. Báječný! Takhle jsem trávila konec roku naposledy ve čtrnácti. Jenže tehdy to taky bylo něco jinýho – k Vánocům jsem dostala první románek pro dívky a byl suprovej, letos (2014) jsem si ho přečetla znovu a pořád má něco málo do sebe.

Mohla bych se ozvat kamarádkám, ale jelikož letos není naše parta spolu, podniká každý spíš něco se svým partnerem a jeho partou, nebo jenom s ním. Protože už jsem měla program, moc jsem nevěnovala pozornost tomu kdo kde s kým bude, takže jsem ani nevěděla, ke komu bych se mohla přidat a u koho bych byla na obtíž jako křen. Navíc takhle na poslední chvíli mi to připadá neslušné i mezi přáteli. A doma to zase tak strašné nebude. A pak jsem si vzpomněla na jednoho kamaráda, který mě zval na silvestrovskou párty, že prý tam bude mít bandu lidí. Tehdy jsem se nad tím moc nezamýšlela, protože už jsem slíbila účast jinde, ale teď…

Napsala jsem co nejvíc nenuceně kratičkou zprávu jako poděkování za PF a k tomu připojila: „Mám pár otázek – co děláš na silvestra? Budeš mít nějakou párty? A ztratila by se ti tam jedna dušička navíc?:-)“ Mělo být zřejmé, že si z odmítnutí nic nedělám, rozhodně jsem netoužila vypadat jako zoufalka, dokonce jsem přemýšlela, že než jen připustit, že bych tak vypadat mohla, budu si doma raději číst, přece jen mám ještě půjčeného nějakého toho Sherlocka!

Odpověď na můj troufalý dotaz, zda můžu přijet na silvestrovskou párty, byla pozitivní a velice příjemná, tak jsem se optala, jestli mám vzít Citadelu a Bang! a vrhla se do zběsilého balení. Vypadalo to na hodně sportovní akci – badminton, bowling, výšlap na kopec, běžky a možná i plavání v bazénu…, a tak jsem si balila jen sportovní oblečení a vynechávala všechny nepodstatnosti jako líčení, sukně atp. Hostitele už nějakou dobu znám a moc dobře jsem si pamatovala, že když jsme se bavili o závislostech, zaujal mě závislostí na sportu (zrovna jsme šlapali po Elbě na kolech, pro mě to byl děsnej záhul a on se tvářil jako by nic). Tak trochu jsem se „dovolené“ v Krkonoších bála, protože moje fyzička je na tom dost špatně ve srovnání s někým, kdo sportuje, výkonově jsem na tom dobře tak leda proti lemrám z města, ale pochybuji, že by se s nimi stýkal. Asi by si neměli moc co říct, takový lidi, co všude jezdí autem, jsou obvykle příšerně nudní. 

Kouzelná romance (****)

Moje oblíbená rodinná komedie a napůl pohádka. Dobře, je to jednoznačně slaďák a romanťárna pro chvíle, kdy si potřebujete oddychnout od práce, vánočního shonu nebo čehokoliv dalšího. Ale přitom to není klasický harlequin, ze kterého byste byli otrávení a možná vám nějakou dobu ani nebude jasné, jak to vlastně všechno skončí. Čtyři hvězdičky má za nápad spojit kouzelný svět s neromantickým New Yorkem.

Slečinka Giselle (mylně označovaná princezna – vždyť nemá žádné království Amy Adams), která tak trochu připomíná Sněhurku, protože žije v lese se zvířátky, se má vdát za prince Edwarda (James Marsden). Jenže z toho není moc nadšená jeho matka, královna země Andalasie, Narissa (Susan Sarandon), a tak pomůže Giselle objevit nový svět – ten náš. Ale ani to královně nestačí, její sluha Nathaniel (Timothy Spall) má nebohou dívku zavraždit otrávenými jablky. Naštěstí je tu rozvedený právník Robert (Patrick Dempsey), jenž je realistou, a tudíž dokonalým opakem šíleně romantické Giselle. Aspoň že je to fešák a gentleman. Jiní by ji už dávno nechali zavřít v blázinci.

Na ČSFD dostala pohádka 66 %, což vnímám jako dobré, vzhledem k tomu, že moji racionálnější přátelé by ji šmahem odsoudili jako hloupost. Film režíroval Kevin Lima podle scénáře Billa Kellyho. Písně složila úspěšná dvojice autorů: skladatel Alan Menken a textař Stephen Schwartz. Akorát když to uvidíte potřetí, budete mít možná chuť nacpat Giselle do pusy roubík, aby aspoň chvilku nezpívala.

P. S.: Timothy Leonard Spall, syn pošťáka a kadeřnice a v tomto filmu královnin sluha Nathaniel, londýnský rodák hrál Petera Pettigrewa (Červíček) v Harry Potterovi.

Zdroje:
http://www.csfd.cz/tvurce/8062-timothy-spall/

Zakletá Ella (****)

Americko-irsko-britský film režírovaný Tommym O'Haverem podle stejnojmenné knihy si na ČSFD získal 60 % a ode mě čtyři hvězdičky, což je druhé nejlepší možné hodnocení, takže doporučuji vidět, i když je to něco mezi komedií a pohádkou. Asi jako Princezna Nevěsta. Pohádko-komedie trvá necelých sto minut a je z roku 2004.

Když si čtu recenze, docela se bavím. „Úchylné, ale roztomilé.“ (Gemini) „Rozprávkové prekvapenie ako hrom, porovnateľné asi len zo Shrekom (ktorý tiež vydarene parodoval všetko čo mu prišlo do cesty), za minimálni rozpočet“ – 31 milionů – „je ponúknuté asi možné maximum, kde nechýba poriadna odviazanosť a experimentovanie, ktoré na každom kroku vychádza a bohato zabáva.“ (T2) „Taková upgradovaná popelka s docela zábavným a hodně pohádkovým pojetím, ale někdy to je přece jen až trošku moc naivní a dětský, nicméně Cary Elwes super slizoun a Anne Hathaway sem padne naprosto dokonale s tim svým rozzářeným milým úsměvem. Rozhodně sem se bavil.“ (Shit)

Anne Hathaway coby Ella z Hellu dostala od své bláznivé kmotřičky dar poslušnosti. Možná byste řekli, že to je fantastická věc, jenže ona má absolutní poslušnost – musí poslechnout každý příkaz, i kdyby byl sebenesmyslnější. Ella je bojovnice za „lidská práva“ pohádkových bytostí, jako jsou obři, lidožrouti či elfové. V současné době jsou tyto národy utiskovány strýcem (Cary Elwes) prince Cheara. Protože Elliny nevlastní sestry objeví její prokletí, vydá se Ella hledat vílu kmotřičku Lucindu, aby ji zbavila toho strašného daru a přitom jí do cesty přijde sám princ (Hugh Dancy), na něhož má Ella pifku. Ale možná nebude tak špatný, jak se zdál.

Dále hráli: Aidan McArdle, Joanna Lumley, Lucy Punch, Minnie Driver, Eric Idle, Steve Coogan, Jimi Mistry, Vivica A. Fox, Parminder Nagra, Patrick Bergin, Andrea Irvine, Susan Ward, Tommy O'Haver, Nora-Jane Noone, Johnny Trí Nguyễn, Heidi Klum, Aaron Monaghan, Rachel Rath, Rory Keenan.

P. S.: Anne Hathaway možná znáte z Deníku princezny.

Jezte děti!

Jezte, děti!

Používejte čárky, zachráníte životy.

Vánoce jsou za námi, atmosféra zůstává

Venku je konečně už pár dní sníh. Fakt jenom Troška,
jeho pohádku jsme zhledli v televizi,
stromeček s purpurou voní v kuchyni
a kočky loudí spaní aspoň v předsíni.

Vánoce u nás 2 (vánoční speciál)

Snídáme vánočku nebo spíš štolu
co na tom záleží, když jíme spolu.
Kocour se uloží pod vánoční stromeček,
vždyť je to taky náš malý dáreček.

Po návratu ze hřbitova jsou na řadě dárky – ale kdepak, žádný Ježíšek. Slavíme narozeniny. Takže dárečky a dokonce tvarohový dort s želatinou a ovocem – mmm, ňam. Škoda, že ho nemůžu sežrat celý, taková lahůdka (tři tvarohy a jedna smetana). A k tomu koukat na pohádku a chystat nahrávání té večerní. Vlastně to není potřeba – začíná totiž v sedm, a tak se na ni stihneme podívat. Potom si popřejeme se sklenkou „aperitivu“, rozdáme a rozbalíme dárečky. Máme léty prověřený systém, myslím, že velice dobrý. Každý rozbalí jeden dárek a začíná se od nejstaršího, tak se už v dětství předešlo tahanicím, ale taky nudě, kdybychom měli čekat, až si někdo rozbalí všechny dárečky…

Ale pěkně popořadě… nejdřív se kouká na pohádku v obýváku – velice výhodné: zatímco my se koukáme, Ježíšek naježí (úchylné slovo), pak mu trochu pomůžeme s našimi dárky (aby toho náhodou nebylo málo, že jo? ;-)), no a pak si popřejeme, sedneme k svátečně prostřenému stolu = červený ubrus se svíčkama, rozkvetlá barborka a větve ve váze ozdobené fialovými háčkovanými hvězdičkami, které jsme nechtěli dávat na náš druhý stromek. Bramborový salát a osmažený kapr obalený ve strouhance. Klasika. Dneska už sním celý řízek, dřív jsem nechávala část za těma velkýma kostma. Na cukroví už nemám chuť – na mlsání bude čas ještě jindy.

O půl desáté už poletujeme, fofrem se oblékáme a hurá do kostela na půlnoční. U nás je teda půlnoční v deset hodin, protože farář pak jede domů, nebo někam jinam, ale to nevadí, aspoň můžeme jít dřív spát. Cestou do města si povídáme o dárkách, pak asi tak hodinku stojíme vzadu v kostele a posloucháme kázání. Věřící nejsem, půlnoční je spíš tradicí – setkání se s přáteli a předání dárků a chvilka zamyšlení nad vlastním životem. A taky se chci podívat na betlémek, doma žádný nemáme. Jo a samozřejmě si zazpívat koledy, protože to už bohužel od smrti babičky taky neděláme a je nám to líto.

Je překvapivě teplo a nějaká paní v kostele skoro omdlí, naštěstí je ještě kus za námi blízko ke dveřím, tak ji vyvedou ven na vzduch. Cestou domů začíná pršet, nevadí, máme to kousek. A za pár dní nás čeká sníh, ale to v tuto chvíli ještě netušíme.

Vánoční únos (****)

Na rovinu přiznám, že v tomhle případě nejsem zrovna objektivní. Motiv mi připomněl mou oblíbenou knihu Příliš mnoho manželů, a tak jsem se na zhlédnutí této komedie velice těšila už předem. Zpočátku mi praštěná (fakt hodně praštěná) blondýna, která si na Vánoce unese chlapa připadá moc velký úlet i na mě, ale v průběhu sledování se to trochu zlepší. Jasně, má to svý mouchy, ale je to fajn koukání a docela i komedie.

Gertrude „Trudie" Chandlerová (Melissa Joan Hart) pracuje jako servírka, chodí s Nickem, kterej je fakt divnej náfuka, a má úplně šílenou rodinu, především matku, která jí vnucuje růžové svetry, šaty a tak dále. Jak se pak můžete divit, že když se jí naskytne příležitost, vezme zbraň a unese prvního chlapa, který jí přišel pod ruku, aby hrál jejího přítele?

Jasně, mělo by jí už během následujících deseti dvaceti minut dojít, že se chovala jako blázen – unášet lidi nemůže věstit nic dobrého a těžko na něj může celou štědrovečerní večeři mířit zbraní… Mario López je docela fešák, takže pro ženy je film príma koukání, i když si třeba budou myslet, že si to chudák nezasloužil.

Otce diktujícího dětem budoucnost hraje Timothy Bottoms, matku s úchylkou na růžovou ladící k modrým očím dcery ztvárnila Markie Post, babičku June Lockhart, bratra Kyle Howard, dále hráli: Vanessa Evigan, Layla Alizada, Gabrielle Miller, Travis Milne.

Vánoční únos z roku 2007 má na ČSFD 56 %, což bych řekla, že je docela dobré vzhledem k tomu, jak je to bláznivé. Samozřejmě se bavím některými komentáři vyjadřujícími znepokojení nad orientací muže, který je nesvůj z toho, že ho unesla krásná žena… Např. Enšpígl: „Sledovat jak krásná holka unáší k sobě domů chlapa a vidět toho unášenýho blbce, jak se brání, vyhrožuje jí policíí a ohání se pomstou, považuju za pobuřující až přímo urážející mou klučíčí hrdost. Leckterou hezkou holku to po tomhle filmu může totiž od mého únosu odradit. Rád bych tedy ty davy holek, co se chystají na můj únos uklidnil a vzkázal jim, že se nebudu absolutně vůbec bránit a na svým vlastním únosu budu s dotyčnou slečnou únoskyní vzorně spolupracovat, tak, aby se únos povedl po všech strankách a bez nejmenších komplikací. Zkrátka slečně únoskyni můžu slibit, že mým únosem neutrpí žádnou psychickou ani fyzickou újmu.(8.12.2008)“

Vřele doporučuju s nadhledem, cukrovím a sklenkou něčeho dobrého. Pěknou zábavu.

Zlatá panna a prokletý bratr (***)

Příjemná pohádka o hezkém vztahu sourozenců a jejich lásce. Trochu zanedbané jsou čarovné prvky jako proč má někdo zlaté vlasy, někdo je prokletý a jiný umí začarovat člověka… ale není to zase tak strašné, že byste měli potřebu nad tím hloubat.

Pohádka je z roku 1982, a tak není barevně nejvydařenější a ani zrovna dvakrát akční, i přesto je hezké se na ni dívat. Možná trošku připomíná Popelku, ale přitom zůstane sama sebou. Trvá 55 min. a režírovala ji Zora Bachnárová. Hlavní postavu – zlatou pannu zde představuje krásná Jana Nagyová, která si zahrála v Arabele princeznu, jež měla původně hrát v tu dobu nemocná Libuše Šafránková. Juraj Ďurdiak hraje bratra krásné dívky – hrbatého ševce Jakuba. Eva Krížiková vystupuje v roli zlé macechy, která oba sourozence týrá. Kupodivu se jí Jakub nepostaví, ačkoliv by mohl být silnější než ona a brání ho statečnější sestra. Eva Večerová hraje jejich nevlastní ošklivou sestru Žofu, kterou by macecha docela ráda provdala za kralevice (Dušana Jamricha). Dále hráli: František Kovár, Karol Spišák, Jozef Dóczy, Marián Gallo.

Na ČSFD má pohádka 59 % a já ji mohu doporučit jako příjemnou oddychovku.

Vánoce u nás 1 (vánoční speciál)

Den před Štědrým večerem vyvrcholila panika – bylo potřeba pouklízet poslední drobnosti: vytahané knihy – Budou pohádky, na Sherlocka nebude čas! (A taky mám nachystanou novou literaturu k disertaci.) – pletení, poznámky k článkům na blog, pastelky – pořád si myslím, že „dneska“ už konečně zkusím kreslit podle Zentangle, na kterou jsem tak dlouho čekala… A samozřejmě je potřeba doháčkovat další hvězdičky na stromeček, doplést růžový šátek na štěpánský ples a ušít hvězdičkové prostírání…

Na Štědrý den vstávám s úsměvem – sníh sice není, ale aspoň svítí slunce. A taky se mi splnilo přání – letos budu mít stromeček ozdobený háčkovanýma hvězdičkama! Už letos. Myslela jsem, že bych je stihla do příštích Vánoc – celou tu stovku… Teď jich je něco přes dvacet.

Ráno koukám na poslední zbyteček černobílé Popelky. Skvělá! Ta zpívaná z roku 1969. Ke snídani si dám vánoční štolu s marcipánem a pak se dívám ještě na Zlatovlásku. Před obědem s rodinou ozdobíme stromek a uděláme polévku z kapra. Letos ladíme ozdůbky do zlata a červena, plus já tam propašuji svou modrou vzpomínkovou labuť z Kostelce nad Orlicí.

Po polévce se jdou balit dárky a pak tradiční cesta na hřbitov. Trochu se provětrat, zapálit svíčky… zjistit, že sousední hrob zmizel. Divné, takhle před Vánoci. A pak domů a ozdobit druhý stromeček (předčasný Ježíšek mi kromě výhry v Turistickém deníku, návštěvy přednášky, kde už nebylo místo, nadělil ještě druhý stromek – ten na moje háčkované ozdobičky).

Dneska už je jasné, že na plese růžový šátek mít nebudu... ale aspoň jsem si už nachystala šaty.

Vánoční návštěva (***)

První vánoční „pohádka“, kterou jsem viděla ještě před Vánoci. Prvně jsem si říkala, že to bude nějaká blbost, ale když jsem se v programu dočetla, že moderátorka Carol Cartmanová (Tori Spelling) je krásná a bohatá, ale přitom nesnášenlivá, panovačná a nafoukaná a nemá ráda Vánoce a během Štědrého dne ji ve spánku krátce před její show v televizi navštíví duch zemřelé tety Marly a varuje ji, aby se začala chovat jinak, pokud nechce skončit stejně jako ona. A že jí v tom pomohou tři duchové, kteří se u ní v poledne zastaví.

Takže je jasné, že jde o trochu modernější povídku A Carol Christmas, jejímž původním autorem je Charles Dickens. Tento 92 minutový snímek z roku 2003 režíroval Matthew Irmas a na ČSFD získal pouhých 45 %. Domnívám se, že neoprávněně, protože ačkoliv jsem očekávala nehoráznou pitomost, bylo to dojemné a fakt dobré. Jasně, není to klasika, to ani omylem, ale jinak dobrý. Místo Timyho tu máme svobodnou matku Robertu (Nina Siemaszko), osobní asistentku Carol (jak vhodné jméno!!!), která se stará o svou čtvrnáctiletou dcerku. A duchové jsou příjemně klasičtí – minulé Vánoce, současné Vánoce a co bude někdy v budoucnu? Duch budoucnosti je suprovej, ten jeho výraz by fakt člověka vyděsil. Být na místě Carol, myslím si, že jsem se ocitla v hororu!

Sympatickýho chlapíka hraje Michael Landes, dále hrají: Gary Coleman, William Shatner, Dinah Manoff, Jason Brooks, Paula Trickey, Holmes Osborne, Holliston Coleman, Barbara Niven, Gage Golightly, David Chisum.

Zdroje:
http://www.csfd.cz/film/186018-vanocni-navsteva/

Steve Fisher

V Reflexu jsem si přečetla pár článků-fejetonů tohoto autora, některé mi připadaly hodně vtipné, jiné míň. Pak jsem k loňským Vánocům dostala jeho knihu Americká soda. Nejdřív jsem ani nevěděla, o koho jde. Dokonce jsem si ho spletla s tím chlapíkem od Applu – Stevenem Paulem Jobsem.

Ale pak jsem si na zadní straně obálky přečetla: „Ahoj! Jmenuji se Steve Fisher. Jsem Američan a nedávno jsem oslavil 20. výročí svého pobytu v Čechách…“ a došlo mi, že to je americký spisovatel a herec Steve Fisher, který žije v Praze od roku 1991. O Stevu Fisherovi si můžete na internetu přečíst mnohé, třeba i na stránkách Žiju s handicapem. Ale abych to vzala postupně:

Jako malý kluk si oblíbil Thurberův karneval (The Thurber Carnival) od Jamese Thurbera, jenž psal krátké a vtipné příběhy, k nimž kreslil karikatury, ačkoliv byl skoro nevidomý. Steve chtěl psát taky tak dobře, proto studoval obor Komunikace a psal vtipné příběhy pro školní noviny.

Po univerzitě jsem pracoval v public relations pro uměleckou taneční skupinu, potom zkusil dělat stand up komedii (à la Na stojáka), dostal malou roli v seriálu Miami Vice… potom odjel do Prahy učit angličtinu. Po roce se vrátil zpátky do New Yorku, ale po příletu z Prahy mu město připadalo velké, hlučné, ošklivé, špinavé, páchnoucí, drahé a nebezpečné, a tak se zase vrátil do Čech.

Dělal stand up komika v rádiu Metropolis, potom s kamarádem z Rakouska založil PR agenturu a vystupoval jako herec. Hrál s takovými velikány jako jsou Michael York, pak Anthony Hopkins, Bruce Willis, Jackie Chan.

A pak se to stalo – po návratu z práce se cítil špatně, žena ho odvezla do nemocnice, a když tam přijeli, zastavilo se mu srdce, zkolabovaly mu plíce i ledviny. Doktoři neměli tušení, co s ním je – dva měsíce ho udržovali v komatu v Thomayerově nemocnici. Měl sepsi, otravu krve způsobenou streptokokem, většina lidí na to umře. Jemu amputovali obě nohy pod koleny, levou ruku a všechny prsty, krom jednoho, na pravé ruce. Pro obyčejného člověka je to příšerná – neskutečně děsivá – představa, znám i pár lidí, kteří by raději umřeli, než tohle zažít. Ne tak Steve! On byl šťastný – že ho doktoři zachránili, že mu nemoc nepoškodila mozek. Dokonce se můžete dočíst: „Když mi řekli, co vše mi amputovali, řekl jsem: dobře, v pořádku, jsem přece tady zpátky!“ O tom, jak strašně bolestivé bylo chodit s protézama psát nechci, to si můžete přečíst v uvedených zdrojích. Na mě je to příliš drastické, protože si představuju, jak bych reagovala já. Proto je pro mě Steve hrdinou.

Po návratu z nemocnice psal chvíli na blog svého amerického kamaráda. Následně se seznámil s Milošem Čermákem a pak začal psát pro Reflex.

Má ženu a dva syny.

Včasná varování (ze stejnojmenného článku)

• (Pod kapotou vlastního vozu) „Varování: Kapotu zase zavřete. Vážně. Proč jste to vlastně otvíral? Jestli je něco s motorem, stejně to nedokážete spravit, určitě ne tím, že budete dovnitř civět. Zavolejte radši automechanika a připravte si pěkných pár tisíc.“

Můžete si od něj přečíst například:

• Láska je slepá. Lékem je manželství,
• Každá smradlavá noha je k něčemu dobrá,
• Přehled povodňových zpráv – 6. června 2013,
• Dva netradiční pohledy na Vladimira Putina,
• Česká rapsódie,
• Byl lásky čas, pro osamělého člověka je tohle období ale dost těžké,
• Co všechno chtěji Češi vědět?,
• Jak zvládnout narození svého neposkvrněně počatého dítěte,
• Deník včelaře.

Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282476-american-ktery-v-praze-unikl-smrti-a-splnil-si-svuj-sen/
http://www.zijushandicapem.cz/spolecnost/pribeh-stevea-fishera.html

Comeback – Heavy Christmas (****)

Comeback je český komediální seriál. Označení sitcom pro mě dřív znamenalo nadávku, ale pak jsem viděla Teorii velkého třesku a Susedia a můj názor se trochu změnil, ovšem Comeback jsem viděla jen párkrát a stále ho považovala za trapný. Když jsem ho včera zhlédla spíše omylem, byla jsem mile překvapená, jak vtipný může být.

Jinak situační komedie (z angličtiny zkráceně sitcom) je specifický druh komediálního seriálu, pro který je charakteristické, že se v něm vyskytuje jen málo postav (aspoň si je zapamatujete), které se v průběhu děje vyvíjejí. Na Wikipedii se dovídám, že děj jednotlivých dílů běžně končí ve statu quo, tedy ve stejném nastavení v jakém byl na začátku, což může být velice příjemné pro diváka, jenž některé díly nestihne. „Vtipné dějové zápletky bývají soustředěny nejčastěji na obyčejné prostředí (např. domov nebo pracoviště, škola), nevšední místa nebo postavy (vesmír, mimozemšťané) jsou vždy stylizovány do reality všedního dne. … Děj se obvykle skládá z vtipných dialogů a točí se nejčastěji kolem malých denních problémů.“ V některých sitcomech jsou vtipy zdůrazněny smíchem z publika, což je přesně to, proč je nemám ráda – obvykle mi to připadá spíše jako nepříjemné tlemení se, než běžný smích a často v situacích a u vtipů, které jsou tak trapné, že kdyby v pozadí nezněl smích, nikdy by vás nenapadlo, že se máte taky smát.

Námět na Comeback pochází od Tomáše Baldýnského, který je zároveň uměleckým vedoucím, Jiřího Vaňka, Petry Soukupové, Tomáše Holečka a dalších. Sitcom má 51 běžných dílů a 12 speciálních. V divácké anketě ANNO 2008 o nejoblíbenější pořad TV Nova získal sitcom třetí místo, a Martin Dejdar – představitel Ozzáka – byl zvolen „Mužem roku“. V roce 2009 své umístění zopakoval, Martin Dejdar se umístil na třetím místě.

Tomáš Matonoha představuje Tomáše Pacovského alias Tomi Paciho, bývalou diskotékovou hvězdu – zpěváka, který má nyní obchod s CD spolu se svým bratrem. František „Ozzák“ Pacovský (Martin Dejdar) – je asi nejvýraznější postava seriálu. Je to takový hloupočký poděs s dlouhýma vlasama, který má alkoholické sklony a je metalový nadšenec. Tito dva vychovávají dceru Tomáše Pacovského Ivu (Kristýna Leichtová). V tomhle díle mě pobavilo, že dárek pro Ivušku nemohl Lexa přečíst a místo Ivuška četl „vačice“. Problémy často řeší v Hospodě u Jezevce. Jeho majitelce utekl manžel s veškerým nábytkem, a tak je Simona Babčáková příšerně šetřivá matka. Její děti Lexa a Saša jsou proto stále u Pacovských. Matouš Ruml hraje pohodového, i když trochu divného kluka: Alexandra „Lexu“ Bůčka. Jeho příjemnou a roztomilou sestrou je Alexandra „Saša“ Bůčková (Marie Doležalová). Fanynkou Tomiho Paci je Marcelku Divićovou (Dana Batulková), která u něj v obchodě dělá prodavačku.

V tomhle díle je fantastický zejména Ozzák, který nemá rád všechny ty vánoční zdrobněliny: stromeček, rohlíčky, svíčky, Mrazík… o tom, jak to vymyslí lépe, se můžete sami přesvědčit na youtube. Kromě toho jsou tam i jiné vtipné hlášky, třeba ohledně pořizování vánočního stromečku.

Zdroje informací:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Comeback_%28seri%C3%A1l%29
http://cs.wikipedia.org/wiki/Situa%C4%8Dn%C3%AD_komedie

Michalův statek v Pohledi na Vánoce

Na zimu to moc nevypadá. :-(

V neděli 21. prosince jsme vyrazili na Michalův statek do Pohledi. Program začíná v deset hodin, stejně jako v sobotu. Dneska tu má být loutkové divadlo, na rozdíl od včerejšího vystoupení Škubánku, folklorního souboru ze Světlé nad Sázavou.

Nejprve si sami prohlédneme nevytápěné místnosti a pak si poslechneme vyprávění pana Holuba. Jsem trochu zklamaná, že se moc nerozpovídá o vánočních tradicích, kvůli kterým jsem přišla. (Nemám být trubka a mám si říct, že je chci slyšet.) Určitě toho o nich totiž hodně ví. Něco vím i já, jak píšu ty svoje vánoční článečky, ale vždycky prospěje dozvědět se něco nového a rozšířit si obzory. V mých článcích ještě pravděpodobně nebylo, že se dřív stromeček zavěšoval nad stůl, tady na Michalově statku mají pověšenou větev ozdobenou slaměnými ozdobami.

V rohu místnosti – ve Svatém koutě – seděl hospodář. Na stole bylo všechno, co se na statku urodilo. Dělaly se oplatky, které se mazaly povidly nebo medem, polévky – rybí či švestková omáčka (viz dále)… Na stolech stály talíře, což bylo velice sváteční, protože jinak se jedlo z jedné mísy nebo hrnce. Zbytky ze stolu se dávaly všemu živému v přírodě a na statku.

Světnice, dříve světlice, bývala místnost, kde byla kamna, ale přikládalo se do nich zvenku = z chodby, takže to byla (v tomto statku) jediná vytopená místnost. A světlice se jí říkalo proto, že při přikládání zvenku, v ní vlastně vůbec nebyl otevřený oheň a dým, takže byla krásně světlá. Tuto místnost obývali skoro všichni ze statku, někdy zde byli jen dva lidé a v jiné době například deset. Spalo se i na zemi.

Dárky se dávaly ráno, protože všichni obývali tuto jedinou vytápěnou místnost, tak by se dalo dětem těžko vysvětlit, že přišel Ježíšek, když byly uvnitř. Ráno, když se probudily, našly dárky od Ježíška, který přišel v noci. Dárky byly malé a skrovné, také se spíše dědily než nakupovaly stále nové – někdo dostal dřevěného koníka a později byl třeba jen přetřen jinou barvou, uděláno nové sedlo a bylo. Na Štěpánskou koledu chodily chudé děti – nejdříve dostávaly věcné dárky, například jablíčka, později peníze.

Nejvíc vpravo je špejchar, kde se hrálo divadlo.

Na závěr vyprávění se dovídáme, že starosta byl dědičný post, což mělo jisté výhody v tom, že se (alespoň většinou) snažil svému synovi předat vesnici i „účetnictví“ v pořádku. Podobně by to prý bylo, kdybychom měli místo prezidenta krále, který by předával království svému synovi. S tím se dá asi souhlasit, ale že bych nutně chtěla monarchii, to netvrdím.

Starosta měl odpuštěnou robotu proto, že vykonával dohled nad zacházením s majetkem obce a staral se o ni. Ke zrušení roboty došlo 7. září 1848. Dovídáme se, že to ale nebyla tak báječná změna, jak si někteří představovali. Od té doby se totiž musely začít platit daně v penězích, takže místo toho, abyste někde makali (nerozumím tomu, co je 20–30 % výkonu), jste museli platit penězi, které jste třeba neměli. Výhodou roboty bylo, že se „platila“ za statek jako celek bez ohledu na to, kolik na něm žilo lidí. Takže jste na ni mohli poslat toho nejlínějšího z vašich synů, který by doma stejně nic moc neudělal. Nebo se to dokonce dělalo tak, že jste si „odchytli“ pocestného, kterému jste dali stravu za to, že šel na robotu místo vás.

Od října 2014 je Michalův statek národní kulturní památkou, protože prezentuje vývoj lidového stavitelství na Vysočině od konce 17. století do počátku 20. století. Mimo jiné zde můžete vidět výrobu šindelů na střechu. Letos se národní kulturní památkou stala také sklárna v Tasicích, která byla založena roku 1796 a patří k nejstarším v Evropě produkujícím barevné, ručně foukané sklo. Nyní je prezentována pouze jako skanzen. Další národní kulturní památkou se v kraji Vysočina stal renesanční zámek Červená Řečice, který má mimořádně dochované opevnění.

Když se pokocháme chaloupkou jako takovou šupajdíme do špejcharu, kde se hraje loutkové divadlo o vánočním putování: Kašpárek jde do Betléma. Kočovné divadlo Rózy Blechové vzniklo na jaře roku 2012 a založila ho Lenka Volfová. Hrají v něm Radana Matějčková, Barbora Herchlová Hudečková a Slávek Brabec. Víc se na jejich stránkách bohužel nedovím. My viděli hrát jen dvě ženský, ale byly super! Jak si dokázaly vyhrát s hlasem… Když předváděly chrápajícího strýce, normálně jsem se rozhlížela kolem, jestli někde neuvidím to chrochtající prasátko. Bylo to krátké, vtipné a příjemné. Nejvíc se mi líbila trochu moderní čarodějnice – všelijak hudrající, že jí všichni lezou přes les a míří do Betléma za Ježíškem. A také byla super hláška: „Děti, znáte krále Herodesa? To byste měli, to je velký milovník dětí!“

Háčkované zvířátko

Ještě se jdeme podívat do baráčku naproti, kde jsou různé věci na prodej – například perníčky, i krásná chaloupka… Jedna paní neodolá a koupí ji dětem. Zdá se mi nemoudrý dotaz, která se jim líbí víc, pochopitelně, že každému jiná. Tak jednu vezme – průbojnější dítě vyhrává a druhé nevinně ukazuje na zbývající chaloupku a povídá: „Já nemám.“ Maminka musí hned vysvětlovat, že to je chaloupka pro oba.

Roztomilá a srandovní jsou pevně háčkovaná zvířátka prodávaná za rozumné ceny. Já je označím za nosály, přítel za mravenečníky. Prý to dělá nějaká paní z Havlíčkova Brodu v rámci boje proti plastovým hračkám. Také si prohlížím háčkované klobouky na stěně a panenky z kukuřičného šustí – to už je pochopitelně novější tradice, protože kukuřice u nás dříve nebyla. U obalů na mističky či hrnečky mě paní upozorňuje, ať si opatrně sáhnu, že to je speciálním přípravkem natužené do tvrdosti plechu. To bych zase netvrdila, ale třeba to opravdu odpuzuje prach a špínu a zůstane to dlouho bílé a krásné. No, o dekorace do bytu zas tak moc nestojím, ale aspoň mám nové informace, až mi zase někdo bude tvrdit, že na háčkování takovýchto dekorací musí být půl na půl umělotina z bavlnou – tak nemusí, záleží na tom, čím to „naškrobíte“.

V přilehlé vesnické hospůdce si Vánoce užijeme nejvíc. Je tam teploučko a mají příjemné ceny. Někteří si hned dáme výbornou domácí zelňačku – i když je bílá, smlsnu si na ní – jiní medovinu a perníček, musíme ochutnat také vánoční jablečný závin (štrúdl) a místní vánočku, a protože to neznám, zkusím švestkovou omáčku. Vůbec nevím, co mám čekat, a tak mám trochu strach, ale odvaha se mi vyplatí. Omáčka připomíná teplá řídká povidla s křížalami, oříšky a kořením. Je mírně kyselá, takže by se k ní jako přikousnutí docela hodil perníček, ale jinak je to fantazie.

P. S.: Perníčky jsou zdravé mlsání, protože správně se dělají z žitné mouky, medu a koření, aspoň tak nám to říkala paní v tom domečku se suvenýry. Perníčky jsou posvátným a obřadním pečivem, takže na ně patří maximálně bílá poleva, žádné barvičky. Recept na ty moje najdete na Angelika vaří: Prababiččina perníková srdíčka po 90 letech. Je v nich ale i cukr.

K přečtení:

Článek o monarchismu

Zdroje:

Ilona Ampapová, Národní památkový ústav

Recenze na krátké pohádky

Bernard Bear (**)
Je to docela příjemný kraťoučký (osmiminutový) snímek, na němž se podíleli: Sun Kyun Chung, Han Kil Nam a další, takže předpokládám, že je čínský nebo japonský. Na ČSFD jsem nic víc nenašla. První část byla o tom, jak se medvěd naučil lovit ryby na svůj ocásek místo na vlasec a druhá těžkostech roznášení ranních novin.

Kocour v botách a tři ďáblové (****)
Příjemně krátká pohádečka Puss in Boots: The Three Diablos má na ČSFD 76 %. Je z roku 2012 a trvá pouho pouhých 13 minut. Hlavní hrdina – kocour v botách – je požádán princeznou, kterou stojí za to vidět (!!!), aby našel z její koruny ukradené rubínové srdce. Zlodějem je Le Chuchoteur – Našeptávač a jen „tři ďáblové“ vědí, kde se skrývá. Hravá koťátka trochu připomínají Alvina a jeho brášky chipmunky.

Kung fu panda slaví svátky (***)
Vánoční speciálek o dračím mistrovi kung fu – o pandě Po, která se musí rozhodnout, zda bude trávit svátky s tátou husou Mr. Pingem nebo bude hostitelem všech mistrů kung fu škol. Snímek je docela ucházející, jen je už předem jasné, jak to skončí a na to, že se jedná o vánoční speciál je to i trochu smutné. Na ČSFD má 62 % a uvádí se, že trvá 21 minut.

Pro ptáčky (***)
For The Birds je tříminutový snímek z roku 2000, který vytvořil Ralph Eggleston. Na ČSFD má 92 %. Je o tom, jak malí hašteřiví ptáci nechtěj kamarádit s velkým. Dokonce dostal Oskara za krátký animovaný film.

Sheep in the Island (*)
Devítiminutový snímek o zlé ovci a jakési obludě, které spolu uvíznou na pustém ostrově. Ani vtipné, ani hezké. Líbil se mi snad jen ten konec, kdy se obluda lechtala pírkem a chlupatou ovci to nešimralo.

Tučňáci z Madagaskaru: Vánoční mise (*****)
Tenhle půlhodinový snímek můžu vidět znovu a znovu. Poprvé jsem ho viděla snad kolem roku 2007 a hned mě nadchl. Někde se píše, že tohle je Madagaskar 4. No nevím, na ČSFD jsem ho nenašla. Tučňáci z pohádky Madagaskar vyrazili na výlet do města, aby pořídili dárek medvědovi, protože je sám. Přesněji – Vojín vyrazil a ostatní Skipper, Kowalski a Rico ho šli zachránit.

Zlatý chléb (****)

Zase jednou trochu jiná pohádka, tentokrát s příjemnou venkovskou atmosférou. Žádné zámky, vybíravé princezny, odmítaní princové a spousta služebnice, teď je to trochu jinak. Po celou hodinu a deset minut budete mít pocit, že jste součástí jedné malé vesnice, kde každý vidí druhému málem až do talíře. Scénář k pohádce napsal Jozef Lenhart. Hlavní hrdinkou je Ľubka (Eva Leimbergerová), kterou její maminka (Kamila Magalová) opatruje jako oko v hlavě. Chce, aby byla krásná a našla si dobrého ženicha, který se o ni postará, protože nemá vůbec žádné věno. Až ji ukáže na muzice, bude už všechno jinak. Nápadníci se jen pohrnou.

Jenže… jenže milá Ľubka zjistí, že je krásná, nejkrásnější ze všech, a i když nemá plné truhlice zlata jako Julana (Emöke Vinezeová), dcera rychtářky (Iveta Kožková), stejně se řemeslníci točí jen za ní. Jenže jí to trochu stoupne do hlavy a milého pekaře Jakuba (Marko Igonda), kterého by i její matka schvalovala, odmítne s tím, že se nevdá jen pro bochník obyčejného chleba. Chce zlatý!

Kromě toho se začne parádit a chovat namyšleně. Však ji také ženské ze vsi pomlouvají, kde mohou. Dokonce i její matce přijdou říct: „O vašej Ľubke sa aj v pekle hovorí.“ Matka, ač si je vědoma toho, že její milované dítě se nechová vhodně, když si lehá do chlebového těsta, protože to jí dělá hebčí pleť, ale pohotově odpoví: „No vidíš, a o tebe ani za humnom nevedia. … A nabudúce nám príďte povedať zasa niečo múdre.“

A jak to bylo dál, se už musíte povídat. Já vám prozradím jen to, že nakonec svůj zlatý chléb, za který se chtěla vdát přece jen dostala. A taky kdo další tam hrál: Mamon (Jozef Fila), pán (Ján Gallovič), Vinco (Ondrej Koval), Krišpín (Milan Vojtela), Demeter (Peter Kadlečík), krčmář (Karol Čálik), žebrák (Vladimír Minarovič), sousedka (Marta Rašlová), tetka (Viera Štepová), kmotry (Adéla Gáborová, Žofia Martišová), sedláci (Igor Čillík, Lotár Radványi), zbohatlící (Tibor Vokoun, Ivan Petrovický, Imrich Boráras) další Eva Andělová, Lucia Gažiová, Henrieta Jančišinová, Ľudo Baroš, Robert Baroš.

Na ČSFD má pohádka jenom 45 %, což moc nechápu, ale už jsem se sama přesvědčila, že to hodně ovlivňuje, co jiného vidím před tím než píšu recenzi. Po naprosté volovině se i docela dobrá pohádka může dostat na čtyři hvězdičky a naopak po něčem výtečném, může i dobrá pohádka poněkud upadnout.

Doba ledová 4: Země v pohybu (****)

Z minulého dílu už známe Broskvičku, mamuťátko, které vyrostlo do puberty. Veverka Scrat vytvoří z pradávné Pangey současné kontinenty svým vtloukáním žaludu na nevhodném místě a následném roztočení zemského jádra. Rozdělení kontinentů ovlivní i naše známé. Slabší pohlaví zůstane na pevnině a mamut Many, lenochod Sid a tygr Diego jsou unášeni kamsi do neznáma. Na cestě domů je čekají různá dobrodružství. Mimo jiné i setkání s piráty. Kromě snahy o záchranu vlastního života se musí potýkat i s podivínskou Sidovou babičkou, která stále hledá a volá svého imaginárního mazlíčka Šmudlinku a celkově je dost divná… a proto ve filmu dělá nejvíc legrace.

Doba ledová 3: Úsvit dinosaurů (***)

Myslíte si, že dinosauři už vyhynuli? Tak tenhle americký animáček vyrobený ve studiích firmy Blue Sky Studios vás přesvědčí, že tomu tak být nemusí. Film byl v roce 2002 vydaný společností 20th Century Fox v režii Carlose Saldanhy a Chrise Wedge. Scénář napsal Michael J. Wilson. V roce 2009 byl tento snímek v ČR s největšími tržbami a druhým nejnavštěvovanějším, takže si troufám říci, že ho zná ledaskdo.

O co jde tentokrát? Ellie a Manny čekají miminko a každý to zvládá nějak jinak. Manny nerví, protože chce být dobrým tátou, Diego má strach, že při pohodlném rodinném životě ztrácí své lovecké schopnosti. Sidovi připadá, že by si měl taky založit vlastní rodinu. Manny ho příliš neuklidní, když mu řekne: „Jednou taky budeš mít svoji rodinu. Potkáš bezva holku bez jakýchkoliv vyšších nároků, bez jiných možností nebo možná bez čichu…“ A to by nebyl Sid, aby něco neproved'. A to něco jsou mláďátka tyrannosaura, která si osvojí a začne je vychovávat, jejich pravá máma na to má ovšem trochu jiný názor, a tak si spolu se svými dětmi odnese i lenochoda. Naši přátelé ho jdou zachránit kamsi do jiného světa. Tam se seznámí s lasičákem Buckminsterem, řečeného Buck [bak]. Ten jim nabídne pomoc, ale má pár svých pravidel. Zaprvé – Buck má vždycky pravdu,…, „pravidlo číslo tři – ten, kdo prdí, pude jako poslední,“ na to jeden z bratrů vačičáků smutně svěsí uši a courá se dozadu.

Vtipné taky je, když se tihle dva nepříliš inteligentní vačičáci nadýchají jakéhosi plynu a pak se rozhodnou, že budou zpívat jako čipmankové ve filmu Alvin a chipmunkové. Slova jsem nepochytila, ale melodie je stejná… a k tomu zrovna moje oblíbená. Vtipná je poznámka Ellie: „Zase to zůstane na ženskou…“, nebo Mannyho komentář Sidova chování: „Nevím, co děláš, ale dobrý nápad to nejni.“

V tomto díle se můžete setkat také s velkým albínským baryonyxem Rudlou. Kromě veverky Scratta se tu najde i veverčice Scratte a bojují spolu o žalud.

Na ČSFD má 73 %.