20 skvělých motivujících citátů

Motivační citáty pro potěšení a hezčí závěr týdne.

• Tajemství úspěchu člověka spočívá ve zvyku dělat to, co neúspěšní lidé dělají neradi. Jackson King
• Problémy jsou nevyhnutelnou součástí žitova. Očekávej je a až přijdou, drž hlavu zpříma, podívej se jim přímo do očí a řekni: „Jsem větší než vy, neporazíte mě.“ Ann Landersová
• Soustřeďte se na to, kam chcete jít, nikoli na to, čeho se bojíte. Anthony Robbins
• Vítězové přistoupí k nedokonalé akci, zatímco poražení stále zdokonalují svůj plán. Gina Graves
• Neustále jdi a je docela možné, že o něco zakopneš, když to třeba nejméně očekáváš. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo zakopl o něco v sedě. Charles F. Kettering
• Měl jsem v životě tisíce hrozných problémů, ale naštěstí jen málokterý z nich byl opravdový. Mark Twain 
• Oceňujeme sami sebe podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat. Ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali. Henry W. Longfellow
• Vytrvalost je důležitou součástí úspěchu. Jestliže klepete na dveře dost dlouho a dost hlasitě, určitě někoho vzbudíte. Henry Wadsworth Longfellow
• Úspěch je prostě věc štěstí. To vám řekne každý neúspěšný. Earl Wilson
• Nic velkého nebylo vytvořeno bez nadšení. Ralph Waldo Emerson
• Životní úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na našich rozhodnutích. Hal Urban
• Člověk, který má stůl obložen včerejšími záležitostmi, nikdy nemá kdy dělat plány na zítřek. J. H. Lorimer
• Schopnost lidí snášet nedostatky je větší než ochota nedostatky odstraňovat. Reinhard K. Sprenger
• Stateční nežijí věčně, ale opatrní nežijí vůbec. Dahara
• Člověk bez cíle je jako loď bez kormidla. Thomas Carlyle
• Nikdo neví co může vykonat, do té doby, než to zkusí. Syrus
• Ten nejpomalejší, který neztratí cíl z očí, jde stále ještě rychleji než ten, který bloudí bez cíle. Gotthold Ephraim Lessing
• Myslete si vždy: To je snadné, to mohu. Pokládáte-li nějakou věc za snadnou, dokážete ji, i kdyby jiným připadala obtížná. Emile Coué
• Žádný člověk není takovým hlupákem, aby nedošel k úspěchu v jedné věci, je-li v ní vytrvalý. Leonardo da Vinci
• Budoucnost bude taková, jakou si ji sami uděláme. Milla Jovovichová

Na motorce do Mšena

Na minulý víkend jsme si naplánovali výlet do Mšena na zmrzlinu a za kamarádem. Domů jsem přišla z práce (jo, občas tam chodím i v sobotu) o půl čtvrté a mohlo se jet – na motíkovi samozřejmě. Oblékla jsem si motokalhoty, funkční triko z Lídla, protože jsem nemohla najít to červené chladivé od Kudrny, a vyrazila ven. Motorky už stály před garáží a přítel nikde. 

Když přišel, otevřela jsem palivový kohoutek, vytáhla nadvakrát sytič, nastartovala čudlíkem a trošku přidala plyn. Pěkně to chytlo a brzy jsem mohla stáhnout sytič, nejprve do půlky a potom úplně. Nandala jsem si přilbu, zasunula brýle, oblékla bundu a rukavice, a když přítel odjel, zjistila jsem, že mám zamknuté řízení. Tak jsem to zase chcípla a utíkala za ním. Došlo mu to docela rychle, a tak zase vyjel nahoru a dal mi klíče od řízení. A smál se mi. Přitom bylo jasné, že přece nemohl vyparkovat z garáže se zamknutým řízením (neotočil by řídítky).

Odemkla jsem si řízení, výjimečně hned napoprvé, a vyrazili jsme. Dole jsem při rozjíždění docela ošklivě zakolísala, protože jsem se snažila vyrazit rychle, aby mi tam nevjelo auto.

Docela dlouho jsem jela s rozepnutou bundou a divila se, že mi není žádné velké vedro. Myslela jsem, že to je tím, že mám otevřené větrací otvory. Jeli jsme přes Horoměřice, Černý Vůl, Tursko, Kralupy nad Vltavou, Zeměchy, směr Velvary, pak jsme sjeli na šestnáctku a dojeli až do Mělníka. Nahoře u krematoria Mělník–Chloumek jsme se na chvilku zastavili, abych se dozvěděla, že teď budou náročnější zatáčky a pak nepříjemné koleje, které jsou hodně šikmo k silnici, a tak je potřeba dát si pozor a přejet je kolmo, abych se nevyválela.

Pak byla Lhotka–Důl a na závěr Mšeno. Tam jsme se zastavili u Kubíka na zmrzlině. Začali jsme vanilkovou točenou, kterou nám dala jeho mamka. Ještě jsem na ni dostala šlehačku a jahodový topic. Dostali jsme svatební dort – trochu překvápko, že se v pátek Kubíkova mamka vdávala a on nám to neřekl, mezulán jeden. (význam slova najdete zde: http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/77534 ) No, polehčující okolnost je, že to zjistil den předtím, tedy ve čtvrtek. 

Zpátky jsme jeli na Mělník k cukrovaru, pak směrem na Neratovice, přes Kly, Větrušice, odbočili jsme na Obříství, Vojkovice až do Veltrus. Potom do Nelahozevsi – zámek byl nádherně osvětlený – do Kralup nad Vltavou a stejnou cestou zpátky. V Horoměřicích jsme viděli stát velkou skupinku policistů s autem, asi zastavovali projíždějící motoristy.

Ke konci jsem už byla velice unavená, a tak jsem frčela rychle a soustředěně, s ničím jsem si nedělala hlavu. Paradoxně se mi díky tomu jelo velice dobře.

Nosím pánské kalhoty

V úterý mám kratší den v práci, a tak jsme vyrazili na malou vyjížďku na motorce. Nejdřív jsem si musela dofouknout gumy: odhadem vepředu 150 kPa, vzadu 180 kPa pro jednu osobu. Příště mě čeká dotažení řetězu a opět výměna žárovky, protože jsem dneska odrovnala druhou. Možná vyměníme rovnou celé světlo, protože mě štve, že má takovou spotřebu žárovek. 

Dneska jsem v plné polní. Dovezla jsem si z domova totiž motorkářské kalhoty. Takže už vypadám jako opravdický motorkář a nepojedu jenom v jakýchsi podivných džínech. Když se o tom doma bavíme, připomínám, že jsme kupovali pánské kalhoty, protože mají lepší střih s vyšším pasem, a tudíž mi nepotáhne na záda, když mám bundičku trochu kratší. Zdarma jsem dostala velikost XS a jen tak tak se do ní vejdu. Má to samozřejmě jisté mouchy – do kapes nedám vůbec nic, ani futrál od přilby, ale co se dá dělat. (To mi připomíná, že pořád nevím, jestli mají motorkáři přilbu nebo helmu. V nabídkách se objevují spíše helmy, zdá se, že výraz přilby by mohl být zastaralý.)

Začátek byl opět rozpačitý, však už jsem zase víc než týden nejezdila. Ale po Evropské k semaforům jsem jela už celkem suverénně a na chodce jsem si také šikovně dala pozor. Je tam takový hloupý přechod, kde si to všichni rádi zkracují (chodím tam na metro, tak vím), takže je potřeba dávat si pozor na chodce motající se i mimo přechod ve vozovce. A ačkoliv mají zelenou, mají ji i odbočující auta a chodci si jen výjimečně dávají pozor na to, aby je něco náhodou nežvejklo. Celkem se divím. Když vidím, kolik řidičů jezdí bezohledně a moc při tom nepřemýšlí, jako chodec (to nejkřehčí, co se na silnici vyskytuje) si dávám setsakra pozor, abych byla v bezpečí. Nedávno mi jedna známá povídala, jak ji před iks lety srazilo na přechodě na zelenou auto. Chlapík jel pravděpodobně rychleji, než měl, protože jí na čtyřikrát zlomil nohu a rozdrtil rameno. Operovali ji pak snad osm hodiny a rok byla na vozíku, o berlích a nakonec to silou vůle dokázala a opět chodí. Ale nohu prý má ošklivou a hrbí se do strany. Ale zpět k dnešní jízdě, tohle spíš jen jako varování, abyste si dávali pozor, i když máte přednost.

Za přechodem už je to pohoda, nejdřív příjemně z kopce (v duchu nadávám těm, co mě předjíždějí na plné čáře, a přitom se nijak neploužím), ale pak už je to dobrý. Jedeme přes Nebušice, kde to znám díky tamějším dobrovolným hasičům, s nimiž jsem tu párkrát byla v italské hospůdce Ristorante Pizzera Da Ezio a odkud znám jahody s balzamikovým octem (viz Angelika vaří).

Následuje Přední Kopanina, kde můžete po levé straně hned u silnice vidět krásnou rotundu Kostel svaté Máří Magdaleny. Sice není historicky významná jako Budeč nebo Levý Hradec (na tomto blogu zde), ale stejně je krásná. Přes Tuchoměřice, Kněževes, Dobrovíz, Jeneč, Unhošť s takovou blbou křižovatkou, kde si musím zastavit, abych mohla odbočit doleva, Ameriku, Bratronice, Sýkořice – zde má trvalé bydliště Karel Schwarzenberg – Zbečno, směrem na Křivoklát (Píska), tam co mají lesnickou školu. Cestou si opět vychutnám spoustu kruháků. Ale dneska už mi jdou lépe, akorát na tom prvním mám zase problém se vejít. Cestou zpátky už mi to pak jde docela dobře, možná proto, že se míň bojím a víc to klopím.

Přes Požáry jedeme do Lán. Po pravé straně se v ohradě pasou lamy. Je mi líto, že jsme nevzali foťák. Musím jim tam napsat, jestli je stříhají, nebo na co je chovají. A jestli by bylo k mání jejich rouno a za kolik. Pak si v posečeném obilí všimnu naštvané zrzavé kočky. Musím se smát tomu jejímu nafouknutému ksichtíku. Má výraz jako malé trucovité dítě, když si myslí, že může získat lízátko tím, že nafoukne tváře a trucuje. Asi by chtěla chudinka přejít a po silnici pořád někdo jezdí, tak tam tak spořádaně seděla a mračila se.

Ve Stochově si uděláme minipauzu u památného stromu, který prý zasadila sv. Ludmila na počest narození sv. Václava. A už si to fičíme do Tuchlovic na zmrzlinu. Sice je mi zima jako prase, a to už mám zapnuté průduchy u bundy, ale tuhle jejich výtečnou bych si dala ráda, i když je poněkud drahá. Třicet korun za kopeček není zrovna málo. Ale taková lahůdka, že takovou jsem jedla jenom v Praze na Hanspaulce. Ale paní říká, že už má zavřeno, škoda, tolik jsme se sem hnali, že jsem málem ztratila klíč od motorky. Ještě že ne doopravdy – vypadl mi těsně u ní a naštěstí ho nepřejelo žádné auto. Ale pořádně mě z toho zamrazí v zádech. Chudák motík by byla bez klíčku. A já bych šla domů pěšky.

Tak nasedneme, nastartujem, kopneme tam jedničku a vzhůru na Kamenné Žehrovice a Velkou Dobrou, kde bychom si mohli dát tutéž zmrzlinu. Ale také právě zavírají. Nevadí, zase jindy. Pofrčíme raději domů, nebe se divně kaboní. Přes Braškov-Valdek, Kyšice a Unhošť stejnou cestou zpátky kolem Červeného domečku stojícího u Velké křižovatky v polích. Obojí jsou moje označení, nic oficiálního, ale připadá mi to tak jasné. Valíte si osmdesát a najednou tam máte stopku a ještě frekventovanější silnici, přes kterou se mi špatně přejíždí, když je provoz. 

Doma si dám koupel, čajík, minipanáčka portského a druhou menší večeři, protože už je osm hodin, ale po cestě mi vyhládlo. A dostanu nákrčník. Teď?! Když by se mi po cestě tolik hodil, protože mi opravdu táhlo na krk (ale byla jsem zmrzlá celkově). Dneska jsme najeli 105 kilometrů, takže ačkoliv jsem se držela maximální rychlosti osmdesát, až na pár metrů výjimečné devadesátky – to už si připadám, že moc vlaju – bylo to dneska opravdu super! Blížící se podzim už začíná rozzařovat barvy v přírodě.

Srpnové projížďky

Minulé úterý jsem vyrazila na projížďku na motíkovi. Je potřeba se rychle rozjezdit, než přijde podzim a zima, abych už příští rok byla zase o něco „drsnější“. Začátky mají tu výhodu, že skoro pořád děláte osobáky. Třeba dneska 23. srpna jsem jela celých osmdesát kilometrů v hodině. Asi dvě minuty. Ale stejně! Byla to děsivá rychlost, bunda s rozepnutými větracími otvory, protože bylo šílené vedro, mi pořádně vlála a zdálo se mi, že se musím držet řidítek, aby mě protivítr nestáhl dolů.

Jeli jsme přes Okoř a bylo to fajn. Snad jen ty první zatáčky mi dělaly problémy – musím si vzpomenout, kudy se tam najíždí a jak vyjíždí. Takže… do pravotočivé přijíždím přibližně u středové čáry a vyjíždím směrem k okraji vozovky. Za polovinou zatáčky – když se otevírá – už můžu přidávat plyn. 

U letovotočivé zatáčky najíždím z pravého kraje vozovky směrem k prostředku ke středové čáře. Jelikož mám malého čopříka, není důvod to nějak výrazně klopit. Navíc se bojím, že bych to třeba taky mohla položit, protože čím pomaleji jedete, tím menší sklon si můžete dovolit. A taky si pamatuju jednu historku, jak se motorkář dost nakláněl při zatáčení doleva a hlavou už byl vlastně v protisměru a s něčím se „potkal“ a právě o hlavu přišel. Takže fuj. Radši pomaleji a opatrněji.

Doma před garáží jsem si pak fotila „poserproužek“ na pneumatikách. Světlejší část uprostřed gumy je lehce oježděná a to, co je na bokách nejeté (málo naklánění) je právě onen poserproužek. Někdy mě ta motorkářská mluva pořád ještě překvapuje. 

Nebo baví – třeba když tam „kopu“ určitou rychlost. Dneska jsem chudinku Broučka (zelená motorka, nemá zatím lepší jméno) trochu potrápila, protože jsem z kopce jezdila na neutrál, jak jsem zvyklá z čízulky, dvoutaktu ČZ 175.

Brzy následovala další jízda, konkrétně o dva dny později. Tentokrát už jsem asi minutu dokázala jet devadesátkou. Super, nový rekord. Tentokrát jsem se poprvé setkala s kruháky. Sice jsem s nimi v autoškole neměla problém, ale první dnešní jsem přejela až na štěrk. A jelikož jsme dnes jeli snad přes dvacet kruháků, byla jsem psychicky opravdu dost vyčerpaná. Sice mi jdou čím dál lépe, ale pořád z nich mám trochu respekt.

Vtipné hlášky, které píše sám život

Při googlení jsem náhodou narazila na stránku http://hlasky.klikej.cz/. Pár hlášek jsem si přečetla a musela se smát i přes jejich vulgárnost... některé by si zasloužily místo na nástěnce...

• Kozy. Jasný důkaz, že se muži dokáží soustředit na dvě věci najednou.
• Kouření zkracuje cigaretu.
• Daň z cigaret má lidi odradit od kouření, daň z alkoholu od chlastání a daň ze mzdy...
• Když se opijeme, říkáme hloupé věci – například pravdu.
• Když muž mlčí, přemýšlí. Když mlčí žena, je nasraná.
• Klaustrofóbie je strach z uzavřených prostorů. Například: Jdu do hospody a bojím se, že je zavřeno.
• Nikdo není dokonalý až do doby, než se do něj zamiluješ.
• Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
• Všechno se dá vysvětlit. Bohužel ne všem.
• Romantické filmy ničí vztah, protože budí v ženách pocit, že něco podobného je v životě potká. Podobně klamáni jsou muži pornem.
• Facebook je jako Vietnamská tržnice - Sluší, sluší.
• Když tě rodiče přistihnou při lži, koukni se jim hluboko do očí a chladnokrevně řekni: „Mikuláš, Ježíšek, čápi...“.
• Baví se dvě vlaštovky a jedna povídá tý druhý: „Bude chcát.“ „Jak to poznáš?“ „Lidi na nás čumí.“
• Alkohol ti nedá odpověď, ale aspoň zapomeneš na otázku.
• Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.
• Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři debily na kolejích.
• Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.
• Nad alkoholem nelze zvítězit, jen Moraváci remizovali.
• Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.
• Nepodezírej lidi ze špatných úmyslů, pokud to lze vysvětlit debilitou.
• Tráva se neseká, tráva se kouří.
• Vždyť já to přeci nedělám pro sebe! Já to dělám pro prachy!
• Thomas Alva Edison je chlap kvůli kterému musíme dělat na tři směny.
• Jsem tlustej, protože nejsem línej ve 2 ráno vstát a nažrat se.
• Začínal jsem z ničeho a většinu z toho pořád mám.
• Na víno jsem borec. Krabičák od lahvového rozpoznám bezpečně.
• Předstírám že pracuji, protože firma předstírá, že mě platí.
• Nikdy nemáš druhou šanci udělat dobrý první dojem.
• Po trávě se nechodí! Po trávě se směje.
• Nemám rád lidi co berou drogy. Především celníky.
• Jediný způsob, jak získat lásku za peníze, je koupit si psa.
• Nemám rád hlídaná parkoviště. A proč? Mám raději parkoviště, kde jsou hlídaná auta.
• Je těžké být debilem. Konkurence je příliš velká.
• Policejní kontrola. Pane řidiči vy pijete za jízdy? Ne. Já si vždycky zastavím.

Stánky na Čajomíru

Jako první jsem se zasekla u stánku s Matchou, kde jsem dostala ochutnat ledový nápoj umíchaný přímo před mýma očima z matcha prášku se sojovým mlékem a mangovým sirupem. Sympatický Slovák z Matcha tea mi trpělivě odpovídal na všechny dotazy, a tak jsem se konečně dozvěděla, že matcha je „úplně obyčejný“ zelený čaj, akorát že se trhá ze stromů, které byly nějakou dobu zakryté, takže vytvořily v listech více chlorofylu, a pak se drtí na jemný prášek. Malá balení po dvou gramech mají pomoci uchovat aroma a denně by člověk neměl spořádat více než osm gramů. Jako byznysmen byl taky dobrý – když si koupíte dvě balení, dostanete plastový šejkr zdarma. Údajně si je nechávají vyrábět v Německu tak, aby snesly teplotu 70°C a dalo se v nich připravovat i teplá matcha. Tento přístup je značně inovativní proti klasickému šlehání metličkou zvanou časen v misce. To bych si také někdy chtěla vyzkoušet, ale určitě bych to jen nerada dělala dlouhodobě. Místo manga sirupu můžu použít i domácí bezový, nebo třeba šťávu z pomeranče. Říkal mi, že používání šejkru probírali s Japonci, aby zjistili, jestli to nějakým způsobem nevadí přípravě čaje a těm se to prý líbilo. Přirozeně s tím mají v Čechách a uspěchané době značný úspěch.

Hned u dalšího stánku jsem se zvědavě zastavila, protože konceptu „zero waste“ se věnuje jeden kolega, s nímž mi jiný kolega domluvil tykání, a bylo to takové rozpačité z obou stran. Ani jeden jsme o to moc nestáli, i když mně to bylo víceméně jedno – tak nějak o nic nejde, když ten člověk není nadřízený nebo nějaký prudil, s tím bych si tykala nerada, aby člověku něco neuklouzlo. No, ale jak jsem jednou zmínila, že se mi zero waste líbí a chtěla bych do toho víc proniknout, už mi málem i na chodbě mává. Zero waste je o snaze neprodukovat odpad. Podobně jako vegetariánství, do kterého se pustila jedna kamarádka, čímž jí zde veřejně vzdávám hold!, já na to zatím nemám, to vyžaduje hodně uvědomělý nákup a přípravu. Spoustu věcí si můžete bez obalů pořídit rovnou – třeba místo jednorázových igeliťáků na pečivo a zeleninu můžete používat bavlněný pytlík na chleba a síťky na ovoce a zeleninu. Paní z Kutné Hory mi na sebe dala kontakt, abych ho předala kolegovi, který se věnuje stejné oblasti, a jako dárek síťku na ovoce.

Z přednášky pana Veverky jsem si kromě několika poznámek a pár tipů na dobré obchody s čajem odnesla rozhodnutí, že si do Prahy musím přivést zhong na přípravu čaje. Mmm, jak ráda jsem z něj dříve pila. Jak jsem na něco takového mohla zapomenout? Mám doma snad dokonce tři. Možná si přivezu právě toho s jeřábem, který jsem dostala před lety od Evičky.

Úžasná byla také paní, která učí děti jógu smíchu a meditacím, ale také vyrábí zajímavé šperky. I když se mi to líbilo, nebyl to můj styl, a tak jsem nic nekoupila. Zato jsem si pořídila od jedné Vietnamky lisovaný pu-erh a bylinky, které se dají pít jako čaj nebo polévka s masem.

Protože jsem tam byla celé odpoledne, zakoupila jsem si malou mlsku v Klubu cestovatelů, který znám z Brna, a v Samurai hospodě si dala teriyaki kuře s rýží, které bylo chutné a trochu na sladko.

U oxalisáckého stánku jsem ochutnala několik čajů, poznamenala si Milk Jin Xuan Oolong, který si koupím v říjnu, až ho uvedou do prodeje a pořídila si krásně vonící čajík White Pu-Erh King.

Komunita „Dvanáct kmenů“ z Mšeckých Žehrovic mě prostřednictvím Honzy pohostila matéčkem a příjemným posezením ve stánku hned u vchodu do areálu. K tomu se přidalo pozvání na dožínkové slavnosti 25. září. Uvidíme, jak to vyjde.

V čajovně Kašmír jsem ochutnala na ohni připravovaný čajík a rovněž se mi dostalo pozvání, tentokrát do Kadaně. A tajemné kouzlo lahodného nápoje? Tmavý oolong, cejlonská skořice, kardamom, badyán, soda, sůl, cukr a mléko. Správně se navíc pije s kousky mandlí nebo pistácií.

Čajomír

Čajomír fest je největší čajovnou pod širým nebem v Evropě, která představuje komunitu profesionálů i laiků – čajoven, čajových mistrů, dovozců, keramiků, umělců a milců, kterým je inspirací k tvorbě a životu nápoj s názvem čaj.V neděli 21. srpna od svítání do úsvitu se na magickém Vyšehradě uskutečnil 8. ročník mezinárodního festivalu čajového umění Čajomír fest 2016.

Sotva jsem se dozvěděla, že v Praze bude v neděli mezinárodní festival čajového umění, rozhodla jsem se, že se na něj chci podívat. V Brně jsem kdysi byla na Dnech čaje a keramiky a bylo to hezké. V nabídce na Čajomírfest 2016 byly tři druhy lístků: za 350 Kč se vším všudy, 150 Kč na degustační pásk,u s níž jsou ochutnávky v degustační zóně a možnost hodnocení čajoven a čajových mistrů a lístek za 50 Kč, při němž dostanete jenom welcome drink. Protože ten prostřední už byl vyprodaný, koupila jsem si ten nejlevnější. A nakonec jsem taky nepřišla tak zkrátka. I když welcome drink bylo něco strašlivě hnusného, co snad ani nemohl být čaj.

Na Vyšehrad jsem vyrazila metrem Céčkem. Áčko znám dobře a konečně už jsem se naučila, že přestup na Béčko je na Můstku a na Céčko až na Muzeu, takže dneska už to bylo v pohodě a šla jsem relativně na jistotu. Protože jezdím z Dejvic, měla jsem před sebou krásnou chvilku na pletení nového šátku od Stephena Westa. Tedy nového pro mě, Vlněné sestry ho už pletly dávno. Pokud vás to zajímá, jedná se o Daybreak a pořídila jsem si ho minulý čtvrtek. (Můžete juknout na můj článek Daybreak začínáme).

Když jsem vystoupila na Vyšehradě, na chvilku jsem zaváhala kudy kam. Nejspíš rovně přímo za nosem, aspoň tak mi to připadalo podle Steet View, na které jsem se koukla doma na internetu. Ale když jsem před sebou uviděla týpka s dredama a batohem, měla jsem jasno. Ten nemůže jít nikam jinam. Přifařila jsem se k němu, potykala mu a optala se, jestli jde na Vyšehrad. Šel a hned mi ukázal směrovky, které byly v podstatě všude. No jo, nevšimla jsem si, ale tak šli jsme spolu a povídali si. 

Míra dřív dělal v Brně v čajovně… už nevím v které, ale hned jsme si začali vyprávět o těch, které jsem znala a už tam třeba nejsou. Jako Bylinkárna Naturalis, která byla svým sortimentem skutečně zajímavá. Přiznala jsem se, že moc neholduju těm, kde se nabízí vodní dýmka nebo káva, že to podle mě nejsou tak docela čajovny a leckdy tam ta čajová kultura není tak úplně super. I když třeba Veselou čajovnu mám ráda, Starý dvůr je pro mě mnohem lepší. On zase vychvaloval Skleněnou louku, tak to jsem hned opravila, že tu mám taky ve svých velice oblíbených. Skleněnka byla první, tou jsem začala svou „čajovou kariéru“. Tam jsem ochutnala kombuchu, v Modré čajovně zase Tádžmahal… v družném hovoru jsme vstoupily do areálu, rozhlíželi se po stáncích kolem a hledali nějaký začátek. Pak Míra podotkl, že je divné, že po nás nikdo nechtěl vstupenku. Mrkla jsem na nás a prohlásila, že to nebylo potřeba, že na nás je vidět, že lístek máme: on má dredy, já „čajový“ svetr, evidentně typičtí návštěvníci čajového festivalu. A takoví nechodí načerno.

Jen krátkou odbočku k čajovému svetru: to bylo tak, když jsem nechávala lidi na cvičeních, která jsem vedla, hádat, jestli mám ráda kávu nebo čaj, snad sto procent dotázaných uhodlo, že čaj. Nechápala jsem, jak je to možné, tak jsem se zeptala podle čeho tak soudili. V odpověď se mi mimo jiné dostalo, že můj oranžový pletený svetr odpovídá looku čajovníků, nebo nějakých alternativců. Takže sice pořád moc nevím proč, ale když tak působí, připadal mi jako vhodný kandidát do dnešního potenciálně hodně deštivého dne spolu se zelenýma sportovníma kalhotama, ve kterých jsem byla párkrát v Bulharsku a začaly mě bavit svou příjemnou pohodlností a poddajností. To pro případ, že by došlo na cvičení jógy nebo něco podobného.

Protože ráno bylo opravdu dost nechutně deštivé, rozhodla jsem se oželet přednášku Petra Fridricha Jóga smíchu a doufala jsem, že snad byla hodně podobná té, na níž jsem už byla od Cesty úspěšných. Boj se samurajskými meči mě nenadchl, i když jsem se na něj původně těšila. Tak nějak mě iritovalo, že z předvádějících je jeden evidentně mistr a druhý mu slouží jako „fackovací“ panák. Uspokojilo by mě, kdybys si to občas prohodili. Když s ním takto stále „vytíral podlahu“, usoudila jsem, že se na to dívat nechci a šla jsem k jiným skupinkám lidí.

Pocit, že jsem tu tak trochu bezprizorní, mě rychle opustil, když mě partička sedící na dece na zemi přizvala, ať se k nim posadím. Zpívali jakési mantry nebo krišňácké písně a hezky se to poslouchalo. Udělala jsem si fotku Vyšehradu, který se takhle z podhledu jevil monumentálním. Když skončila písnička, s úsměvem jsem se rozloučila a šla zkoumat, co je tu dalšího zajímavého.

Okouzlila mě paní z teepee, která mi připomínala něco mezi vílou a indiánkou. Pohybovala se s okouzlující lehkostí a na všechny strany zářil její úsměv a rošťáckost z očí. Škoda, že jsem s ní aspoň trochu nepromluvila.

Pak už jsem se téměř až do konce zasekla na čajové „tržnici“, kde byla spousta malých stánků s prodávajícími ochotnými si i dlouho povídat. Čehož jsem využila, a tak nakonec přišla o všechny předváděné tance, ale aspoň jsem se něco dozvěděla, slyšela kousek hry na didgeridoo, australský hudební nástroj. Až doma jsem zjistila, že někde byla dílna poezie haiku. To jsou krátké básničky, které se mi líbí tím, že leckdy obsahují překvapivou pointu. Pár jsem jich taky zkusila vymyslet, ale patří spíš k popisu obrázku, který byste si měli představit. Zpaměti znám jen:

Na květy hagi

zavanul pšouk panského koně.

Ale našla jsem hezčí:

Jak pestří ptáci

snesly se do korun

stromů - květy

Pečení koláčků

V sobotu jsme u kámošky pekly koláčky na svatbu. Začínalo se asi v pět, ale vzhledem k náročnému týdnu – návrat z dovolené znamená vždy spoustu nových úkolů v práci – jsem se chtěla vyspat a dorazila jsem až v devět, abych byla v klidu a odpočatá.

Bylo to znát. Práce mě bavila. Začala jsem balením takových těch malinkatých svatebních koláčků. Nejprve se dělaly tvarohové, potom makové, ale ty se hrozně roztékaly a otevíraly. Ženský dělaly v kuchyni těsto, jiné ho válely v jídelně, krájely čtverečky, dávaly do nich tvaroh, pak rozinku, pak se motalo. A následně se dávalo na plech. Prý dva milimetry od sebe. Pak jsme je dávaly ještě blíž, aby se to stíhalo – měly jsme dvě trouby a asi šest plechů. Po upečení se koláčky mazaly máslem s rumem a obalovaly v cukru. Kamarádku-nevěstu jsem nejvíc bavila tím, že jsem jí zobala z ruky při obalování. Ještě teplé byly úžasně chutné. 

Překvapilo mě, že jsem domů dostala výslužku. Alespoň jsem se mohla pochlubit, co jsem celý den dělala.

Bylo to fajn, i když ženský dost drbaly – nejsem tak úplně zvyklá na společnost spousty žen. Líbilo se mi to, ale cítila jsem se trochu nesvá, přece jen se asi spíš vyskytuju ve smíšené společnosti, nebo mezi chlapy. Drby mi moc nesedí – takové to kdo s kým je či už není a proč. Navíc jsem ty lidi ani neznala. Ani politika či diskuse o mladých nepatří k mým oblíbeným tématům. Aktuálně se neřadím ani mezi „mladé“ = do dvaceti let, ani mezi ty, kteří mluví o „mladých“. Já jsem mladá, ale ne zase tak moc. ;-) Nejlepší byla neutrální témata typu kočky.

Na chvilku se rozvinula diskuse, proč jsou skoro všechny starší ženy vdovy a chlapi tolik nevydržej. Přišla jsem se starým známým vtipem, který se říká mezi chlapy. Je to tím, že je ty ženský utrápěj. Někdo poznamenal, že si většinou bereme starší muže, než jsme samy (o tom už jsem taky kdysi přemýšlela, že to má příroda blbě udělaný, že se nám nelíběj mladší, abychom pak nežily třeba dvacet let samy). Zmínila jsem, že jsem někde slyšela či četla, že ženy se dožívají vyššího věku, protože se očišťují menstruací. Třeba by to u mužů taky fungovalo. Kámoška se na mě trochu pohrdlivě podívala a odvětila s bohorovným klidem: „Kdyby chlapi měli menstruaci... nevydrželi by ani měsíc.“

Bulharsko – obsah

Tento článek by měl sloužit jako obsah nejrůznějších článků, které postupně publikuji na téma letošní turistické dovolené v Bulharsku. Máte-li chuť se začíst, můžete začít úvodním příspěvkem s názvem Dovolená – Bulharsko.

15 blbin, které mi dělají radost po návratu z dovolené: článek trochu mimo téma Bulharska, i když jsou v něm zmíněny některé drobnosti. Vynechala jsem snad jen to, že je fajn házet zase toaleťák normálně do záchoda místo do odpadkového koše. I když jsem na sebe pyšná, že jsem na to nezapomínala.
  
Výstup na Vitošu: první den, první túra rovnou z autobusu.

Co se osvědčilo: článek obsahuje několik drobných poznámek o tom, co je dobré na cestách dělat či nedělat. Máte-li další tipy, připište je do komentářů. Může se to někomu hodit.

Zákeřná ukazovací zájmena: jedna historka z Bulharska a jedna odjinud.

Nevydařený projekt Jen tak: o tom, jak někdy jenom chtít prostě nestačí a jak může být nevydařený projekt Pavla Morice lepší než vydařený.

Zákeřná ukazovací zájmena

Mezi ukazovací zájmena se řadí ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám a jejich ženské a střední tvary. Pokud by vás zajímaly jejich tvary v různých pádech, najdete je například zde: http://zajmena.wz.cz/ukazovaci.html. 

Ale já chci poukázat na jejich zákeřnost v souvislosti s angličtinou. Když totiž v Bulharsku řeknete, že chcete „tu polévku“ a případně ukážete na obrázek nebo anglický text „soup“, budou vám dost možná rozumět, ale dostanete dvě. Protože v mluvené verzi nelze rozlišit, že jste nemysleli anglickou číslovku two. Osobní zkušenost, málem se to stala kamarádce a já byla u toho.

Podobně dopadla historka známého mého známého, který si v cukrárně vybíral zákusky a namísto vyjmenovávání složitých názvů ukazoval, co chce: „Ten, ten a ten.“ Dostal přesně ty, které chtěl. Jenomže všechny desetkrát.

První noc v novém bytě...

Tak už je to tady. Nemůžu tomu uvěřit. Šťastná nebo ne?

Toužebně jsem si přála najít v Praze nějaké bydlení. Četla jsem na téma přání skvělou knihu. Myslím, že byla od Doreen Virtue, která vydala několik vykládacích karet s vílami a podobně. Ale když jsem se podívala na Wikipedii, žádná z knih mi ji nepřipomínala.

Ono je to ostatně jedno, někde ji budu mít poznamenanou. Byla fantastická a bylo to o tom, jak si správně přát. Jak se vám plní věci, které si přejete, a jak často lidé dostanou to, co nechtějí, protože si špatně přáli. Moc se mi líbil spisovatelčin osobní příběh, jak chtěla romantického kluka. A tak ho potkala. Byl fantastický, stále jí posílal růže, u ní doma to vypadalo jako v květinářství, psal jí básničky, prostě paráda... jenže si v ničem nerozuměli, neměli si o čem povídat a každý měl úplně jiné zájmy. Čím konkrétnější je vaše přání, tím lepší bude výsledek. Připadalo mi to nemožné, ale pro případ, že by to fungovalo jsem se to rozhodla vyzkoušet. Když chcete mít co nejlepší zaměření na cíl, vždy si ho musíte napsat. Pak máte jistotu, že vaše přání není vágní, ale zcela konkrétní. Už nevím, kam jsem dala svoje poznámky k tomuto tématu, možná jsem je vyhodila v domnění, že to nefunguje. Že si umím doopravdy přát jenom malé věci = místo na sezení v metru, když mám chuť plést. Najde se vždycky a je to naprosto úžasné. Kolikrát mi to připadá málem nemožné.

Ještě bych k tomuto tématu ráda zmínila skvělý film Smlouva s ďáblem z roku 2000, kde si satana překvapivě zahrála krásná Elizabeth Jane Hurleyová. Je to o tom, že když vám někdo splní přání, ještě to pro vás nutně nemusí znamenat nic dobrého.

Každopádně moje přání bylo bláznivé. Chtěla jsem bydlet za šest tisíc ve velkém bytě s krásný výhledem do kraje (zírání do zdi protějšího domu mě deprimuje). Mít pračku, ledničku... když najdu ten papír, přesně doplním. Možná jsem tam měla psáno i aby to bylo v Praze šest. Co tam chybělo, že to chci na trochu delší dobu než dva a půl měsíce. Ale i tak je to pecka, nemyslíte?

Co se osvědčilo?

Na pomoc jsem si při psaní článků vzala poznámky, které jsme dostaly před zájezdem. Musím se přiznat, že jsem si ho natolik užívala, že jsem na psaní vlastních neměla čas. Což mě teď zpětně opravdu mrzí, protože mi unikla spousta vtipných hlášek a situací a samozřejmě by mě zajímalo, kdy jsem koho poznala a při jaké příležitosti. Při závěrečném loučení jsem se znala se spoustou lidí, ale překvapilo mě, že u některých jsem i nadále měla pocit, že je vidím poprvé.

Napadlo měl vytvořit miničláneček s názvem Co se osvědčilo, abych měla případně inspiraci na další podobné zájezdy či túry. Možná to pak všechno nějak přesunu do souboru Velké pravdy nebo O štěstí. 

• Vzít si do autobusu deku. Už jsem o tom uvažovala několikrát, ale dosud jsem to z nějakého důvodu nikdy nerealizovala. Tentokrát jsem si deku prosadila, a ačkoliv jsem nakonec zvolila tenčí, byla jsem naprosto spokojená. Při únavě mi posloužila poskládaná deka jako polštářek a já mohla pohodlně spát opřená o okno (mikina stejný komfort neposkytla), a když mi byla večer vlivem klimatizace nebo nedostatečného oblečení (kraťasů) zima, parádně jsem se pod ní zahřála. Fleecovou mohu doporučit i na pletení, protože po ní nezdrhá klubíčko.
• Vzít si do autobusu pletení. Dalo by se říct, že nejde zase o tak převratnou věc, protože si s sebou pletení vozím téměř všude: pletu ve vlaku, tramvaji, na jezdících schodech, někdy i za chůze... ale v autobuse na dovolenou jsem ho snad ještě nikdy neměla a ukázalo se, že to je výborná věcička. Pak už mě nemusí trápit, když spolucestující spí, nebo nemají chuť si povídat, venku není nic zajímavého, nebo dlouho čekáme na hranicích.
• Mít s sebou trochu víc jídla pro případ, že by se třeba nedalo koupit tam, co se běžně dá. Taková jediná zavřená hospůdka nebo vykoupený chleba dokáží cestovatele pěkně potrápit. 
• Pití s sebou radši víc než míň. Dodržovat pitný režim jako prevenci úžehu a úpalu, tzn. pít, i když nemám chuť.
  
• Pláštěnku vždy s sebou! Toto jsem naštěstí udělala, i když nebyla nic moc platná. Už bych si konečně mohla – po třech letech plánování – koupit nějakou opravdu dobrou.
• Nechat si na cestu pár drobných na záchody.
• Do hor si vzít rukavice a čepici, nebo něco jiného na hlavu. Pokrývka hlavy se hodí nejen proti chladu, ale také proti slunci. Postačí uvázaný bavlněný šátek, je to lepší než nic. Ideální je, když občas potkáte vodu a můžete jej namočit.
• Sedět v autobuse vepředu. Máte přehled o tom, co se děje na silnici (jak dlouhá je kolona aut, využijete i v případě MHD, kdy vidíte, když někdo vběhne řidiči pod kola a stihnete se včas zachytit), co řeší průvodci a v neposlední řadě to máte kousek k východu, takže můžete být jedněmi z prvních, kteří se dostanou ven a „založí“ frontu na záchod, což znamená, že pak budou mít víc času na kafe. Většině lidí se také vepředu nedělá tak špatně, jako když sedí vzadu.  
• Najít si čas psát si poznámky, protože pak se mi lépe píše na blog a vzpomíná, co jak bylo. 
• Smířit se s tím, že ostatní neumí odhadnout moje možnosti tak dobře jako já a dávat si pozor na rady. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého nepříjemné. Rozhodovat se spíš podle sebe.
• Naslouchat svému tělu a jíst to, na co mám doopravdy chuť. Vyhýbat se tomu, na co chuť nemám a láká mě k tomu cena, nebo to, že si to dal někdo jiný. Před túrou a cestou autobusem nejíst těžké jídlo. A moc nechlastat.
• Na horách to hodně opaluje, i když je slunce za mraky. Raději se pořádně namazej. Mysli i na krk (zezadu), ušní lalůčky, výstřih, nárty a prsty na nohou a při chůzi po ledovci na spodek nosu.

S trochou trpkosti pozoruji, že některá moudra objevuji znovu a znovu. A stále si je dostatečně nepamatuji. 

• Vše pěkné či zajímavé vyfotit hned! Platí i pro nákup suvenýrů. Jistě že můžete prohlédnout další obchody, ale moc neodkládat, jinak to, co se vám líbilo už nemusí být. I když mi někdo tvrdí, že to ještě bude, může být lepší pořídit snímků více, než pak nemít žádný.

Naopak některá si pamatuji velice dobře a hodně mě podporují.

• Je to v hlavě. Když se něčeho bojíte, nebo vás něco bolí, můžete to do určité míry zahnat tak, že myslíte na něco jiného. Urputně se na to soustředíte, např. počítáte po třech až do stovky a pak zpátky. Podstatné je, že když zaměstnáte mozek jednou velice náročnou činností, nezbude vám dost prostoru na myšlení na jinou. Proto lze jako relaxaci používat náročnější ruční práce, třeba pletení vzorů, v nichž musíte počítat. Samozřejmě to funguje jen velice krátkodobě a dlouhodobě by to ani nebylo zdravé. S holkama tomu také říkáme metoda modrého slona. Je to o tom, že mozek neumí NE, tzn. když vám řeknu, ať nemyslíte na růžového slona, budete s tím mít problém. Začnete si ho představovat a budete ho horko těžko vyhánět z hlavy. Kdybych vám ale místo toho řekla: Soustřeďte se na modrého slona, růžový vás dost možná ani nenapadne. S úspěchem jsme to používaly třeba ve smutných porozchodových obdobích, kdy nemyslet na bývalého partnera je neskutečně těžké, zato se dá celkem snadno myslet na cokoliv, co děláte a může vás to plně zaměstnat. Nezaručuji, že to pomůže, ale aspoň to můžete zkusit. 
• Ber si s sebou svetr a bundu. Vždycky může být chladněji, než se zpočátku zdá a není to taková tíha, abys to neunesla. Sice bylo příjemné, když ti v patnácti kluci půjčovali svoje svetry nebo bundy, ale vždycky hrozilo riziko, že je s sebou mít nebudou, protože jim je teplo dost. A pro trochu romantiky nemá cenu mrznout. 
• Chovej se jako bys měla spoustu energie, ona se někde sama vezme. Vynikající rada, asi od Gretchen Rubinové z Projektu štěstí. Nejlepší na tom je, že funguje. Když si „nešetřím“ energii na potom, užiju si přítomnost a v budoucnu se sil najde ještě dost. Viz pravidlo: Když si myslíš, že nemůžeš, ještě z 80 % můžeš. To nám vždycky říkal tělocvikář na základce. Ať už měl nebo neměl pravdu… (myslím, že ne) ukázalo se, že to je docela dobré pravidlo. Je totiž povzbuzující a často se potvrdilo, že toho ještě spoustu můžete zvládnout, i když jste si už dávno mysleli, že jste se silami v koncích. Ať už jde o síly duševní nebo fyzické. Mnohokrát jsem to použila s úspěchem, když jsem se někam vláčela s děsně těžkým batohem. Jinou metodou je „aspoň k tamtomu stromu“, a tak postupně dojdete až tam, kam potřebujete. ;-)
• Podstatné je to, co si myslíte sami o sobě. Co si o vás myslí druzí lidé, je tak trochu jejich problém. Díky tomuhle pravidlu se netrápím zbytečnostmi. Co asi ostatní řeknou tomu, když udělám to nebo ono? Nejpodivnější na tom je, že čím míň řeším, co tomu řeknou druzí, tím více se mi zdá, že mě berou naprosto v pohodě a snad mě mají i raději. Asi je to tím, že když je člověk sám sebou, tedy autentický (i kdyby divný), je důvěryhodnější. Príma na tom je, že si můžu plést v autobuse i hospodě, bát se lanovek, hodně nebo málo pít, lovit cache (kešky)... a tedy být šťastná a přitom v pohodě pro ostatní. S tím souvisí i pravidlo: Najdi odvahu chovat se sám za sebe, i kdyby to mělo být výstřední nebo pro druhé nepochopitelné. Takové jednání opravdu výrazně podporuje štěstí. Jinými slovy – dělej, co chceš ty, a ne to, co chtějí druzí. Obvykle víš sama líp než jiní, co ti udělá či neudělá radost. 

Výstup na Vitošu

Na druhý den jsme měli naplánovaný přechod hřebene pohoří Vitoša (bulharsky Витоша). Jednalo se o trasu pro pěšáky, čímž se omlouvám všem cyklistům, kteří by si chtěli počíst o jejich vlastním putování, protože když jsem tam nebyla, nemohu o něm psát.

Autobus nás serpentinami vyvezl až k chatě Aleko (1820 m n. m.), od níž jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Črni Vrch (2280 m n. m.), nesprávně občas označovaný za „černého vraha“. Jedná se o problém s přepisem z bulharštiny, jež je v podstatě azbukou s drobnými odlišnostmi, kdy se tvrdý znak často přepisuje jako písmeno A. Při stoupání byli trochu otravní domorodci, kteří s sebou v baťůžku nosili rádia a na celé hory nechali vyřvávat nejrůznější písničky. Člověk se snaží uniknout od civilizace a mít chvíli klid… Na druhou stranu mě pobavilo, když jsem si při jednom z prudších výstupů všimla, že poslouchají písničku We Are The Champions od Queenů. 

Samotné stoupání bylo docela v pohodě a kromě strašného vedra, které jsme zaháněli vodou nabranou z pramínku u zastávky autobusu u chaty Aleko, se to dalo dobře zvládnout i v botaskách. První den jsem se bála jít do pohor, protože je nemám příliš rozchozené – myšleno, že na ně nožičky nejsou zvyklé, boty už mám nejmíň deset let. Ale jsou dost tvrdé, těžké a o něco větší, takže do nich musím nosit dvoje tlusté ponožky. Na druhou stranu jsem líná koupit si nové, protože nákupy bot opravdu nenávidím a navíc mám vždycky pocit, že zase tak moc do hor nechodím, aby to stálo za to.

Nahoře je chata, ale dost plná, tak do ní jenom nakoukneme a naobědváme se z vlastních zásob venku. Obdivuji pejsky a fotím si je stejně jako ostatní.

Zpočátku jsme měli výhled na Sofii, později na Rilu. Cesta byla plánovaná na sedm hodin, nastoupat jsme měli 600 metrů a klesnou 1300 metrů. Klesání bylo sice krásnou cestičkou, ale dost nás z něj bolela kolena. Vymyslela jsem si speciální (kachní) styl chůze, který jim značně ulevoval. Jde o to, že tak jakoby tlapkám nohama velice blízko u sebe (žádné velké kroky) a spíš je jen lehce nadzvedávám a ony silou gravitace dopadají dolů sami. Otřesy jsou pak menší. To jsem ještě nevěděla, jak brzy to využiju.

Na závěr jsme přišli do vesničky Jarlovo,  kde nebylo naprosto nic. Tedy nebylo… byla tam hospoda, ale zrovna měli zavřeno (dovolenou celý týden, co jsme pochopili) a dva nebo tři obchody, pokud tak lze nazývat i poslední místo, kde měli chlast a nanuky. V jednom z těch dalších dvou jsme koupili chleba a v jiném sýr a broskve. V každém zkrátka měli něco. Trochu mě to vyděsilo, protože v poznámkách od cestovky bylo psáno: „Strava: Společné snídaně v hotelech + místní hospůdky na večeře a někdy i obědy + nákupy na místě. Z domu si můžete vzít věci na svačiny a případně studené obědy na túrách (salámy, paštiky, cukrovinky), ale vše lze koupit i v Bulharsku.“ Takže jsem žádné velké zásoby jídla neměla a najednou jsem se bála, že budu mít hlad.

I takhle to vypadá v Bulharsku

 

Asi dvě hodiny jsme čekali na cyklisty. Když přijeli, všimli jsme si, že jeden pán byl dost sedřenej, ale jinak žádné ztráty (na lidech... helmy chyběly dvě). 

Všem jsme ukazovali, kde si mohou koupit sýr a poslední chleba. Potom jsme odjeli do Samokova, kde budeme tři noci bydlet. Hotel se jmenoval Bistrica a byl nedaleko benzínky, u které se řidiči snažili otočit autobus i s vlekem. Náš pokoj byl naprosto parádní… a to měl být ten příští hotel ještě lepší! Měli jsme dvě místnosti: jednu s manželskou postelí, druhou s postýlkou pro mě, gaučem, křesly a stolkem, na kterém jsem si plánovala psát poznámky, ale tak nějak nebylo kdy. Byla tam také televize, ale o tu jsme vůbec neměli zájem. Zato jsme postrádali ledničku. Ještě jsme měli koupelnu spojenou se záchodem.

Zdroj: vzpomínky + poznámky ze zájezdu (Wikipedie uvádí, že Črni Vrch je ještě o 10 metrů vyšší.)