Měla jsem určité představy, co bych ráda podnikala o prodlouženém víkendu a nakonec to bylo trochu jinak, ale kupodivu ještě o něco lepší. V pátek jsem se měla vidět s kamarádkou, ale protože měla pracovní pohotovost, nakonec to nedopadlo. A tak jsem navštívila nový second hand a pustila se do četby dalšího Sherlocka - dočteno včera 24. 4. - a pokusného pletení kytičky (výsledek vám snad již brzy ukáži na blogu věnovaném tvorbě).
Sobota byla ve znamení pohybu. Nemůžu přece pořád jen sedět a psát disertaci. A tak jsem si naordinovala pěší turistiku kolem řeky Sázavy. Ale nejprve jsem si s přítelem udělala krátkou zastávku v Havlíčkově Brodě. Dříve se jmenoval Smilův Brod podle Smila z Lichtenburka. Od roku 1308 se město jmenovalo Německý Brod, po vysídlení Němců z Československa byl roku 1945 přejmenován na Havlíčkův Brod podle slavného spisovatele Karla Havlíčka Borovského, jehož Tyrolské elegie jsme měli ve škole jako povinnou četbu. Možná jste se také učili nazpaměť nějaký ten jeho epigram. Např. Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Havlíček je definoval: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral.“ Ale pozor, ačkoliv má Karel Havlíček přídomek Borovský, nepochází to z Havlíčkova Brodu, ale z Borové u Přibyslavi, kde se 29. července 1856 narodil.
Sobota byla ve znamení pohybu. Nemůžu přece pořád jen sedět a psát disertaci. A tak jsem si naordinovala pěší turistiku kolem řeky Sázavy. Ale nejprve jsem si s přítelem udělala krátkou zastávku v Havlíčkově Brodě. Dříve se jmenoval Smilův Brod podle Smila z Lichtenburka. Od roku 1308 se město jmenovalo Německý Brod, po vysídlení Němců z Československa byl roku 1945 přejmenován na Havlíčkův Brod podle slavného spisovatele Karla Havlíčka Borovského, jehož Tyrolské elegie jsme měli ve škole jako povinnou četbu. Možná jste se také učili nazpaměť nějaký ten jeho epigram. Např. Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Havlíček je definoval: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral.“ Ale pozor, ačkoliv má Karel Havlíček přídomek Borovský, nepochází to z Havlíčkova Brodu, ale z Borové u Přibyslavi, kde se 29. července 1856 narodil.
Předem jsem si vypsala několik zajímavostí, které by bylo vhodné vidět. Ale nakonec – kvůli nedostatku času – došlo jen na dvě – Štáflovu chalupu a Husův sbor s kolumbáriem. Už jsem v jednom takovém byla v Poděbradech, ale zase jsem si nepamatovala, že to uvnitř vypadá jako malý hřbitůvek. No, když už jsem tam zvědavě vlezla, aspoň jsem se trochu porozhlédla. Schránky s urnami vyhlížely podobně jako zahrádky rodinných domků – někdo je má krásně upravené a vyzdobené, jiný přeplácané a někdo se o ně stará tak špatně, že se tam povaluje všechno možné. Zajímavostí je, že nynější kolumbárium původně sloužilo jako divadelní sál.
Funkcionalistická stavba Husova sboru z 20. let 20. století, nejmladší církevní stavba v Havlíčkově Brodě, stojí v sousedství barokního klášterního kostela sv. Rodiny, který byl zrovna zavřený. Stavba Husova sboru je od roku 2008 kulturní památkou a realizoval ji havlíčkobrodský architekt Ing. arch. Prokop Šupich podle plánů Ing. Františka Lišky.
Funkcionalistická stavba Husova sboru z 20. let 20. století, nejmladší církevní stavba v Havlíčkově Brodě, stojí v sousedství barokního klášterního kostela sv. Rodiny, který byl zrovna zavřený. Stavba Husova sboru je od roku 2008 kulturní památkou a realizoval ji havlíčkobrodský architekt Ing. arch. Prokop Šupich podle plánů Ing. Františka Lišky.
Hned za kostelem můžete vidět Štáflovu chalupu (čp. 2015), která by se dala charakterizovat jako stavba typu předměstské pololidové architektury. Jedná se o ojedinělou vzácnou památku, tzv. středověký typ dřevěného domu. Tato nízká a okouzlující budova slouží od roku 2001 jako antikvariát a jak jsme se dozvěděli od našeho milého průvodce, bude od prvního května (takže jsme to stihli jen tak tak!) až do konce srpna uzavřena kvůli rekonstrukci. Štáflova chalupa je od roku 2010 národní kulturní památkou. Představuje pozdně středověký dům, jehož vznik je datován do druhé poloviny 16. století. „Do nedávné minulosti byl dům dědictvím rodu Štáflů a odtud pochází i vžitý název.“ Během druhé světové války zde bydlel Arnošt (Ára) Štáfl, později jeho bratr Evžen s rodinou a třetí bratr Bedřich (autor kostry Hnáta na staré radnici). Protože Štáflovi byli vyznavači skautingu, byla pět let po válce jedna z místností skautskou klubovnou. Nyní je levá místnost po vstupu do stavení věnována expozici skautského hnutí.
Zajímavostí stavení jsou dvě černé kuchyně. Nahoře najdete povalový strop, ale tam běžně návštěvníci nezavítají. V roce 1992 byl objekt zakoupen do majetku města a po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1996–9 byl zpřístupněn veřejnosti. V roce 2012 byla Štáflova chalupa v soutěži na blogu Veber - http://veber.mablog.eu/?p=931295#more-931295.
Když jsme tam byli o minulém víkendu, v nejzazší místnosti jsme si prohlédli velikonoční výstavu kraslic a mě zaujal muší ráj. Ačkoliv náš průvodce ochotně odpovídal na všechny naše šťouravé zvědavé otázky – o Hnátovi i háčkovaných „dečkách“ do oken, podivně šikmého okna… – upozornil nás, že o muším ráji by nám spíše pověděla paní, která tu obvykle bývá, ale zrovna je na Michalově statku. Hned jsem zbystřila: „A bude tam i zítra? Tam se totiž chystáme!“
Abych nekecala, tak jsme v Brodě viděli ještě jednu zajímavost, teda pro mě. Kostel sv. Vojtěcha a Starý hřbitov. Už jsem tam jednou byla. Dokonce i uvnitř, protože zrovna byl Den otevřených památek. Už je to dávno, ale vím, že se mi líbily fresky na zdech, jinak tam snad ani žádné vybavení nebylo, i když kolemjdoucí důchodkyně, která viděla, že si kostel žádostivě prohlížíme, nás upozornila, že se tam každé úterý konají mše a jindy, že se dovnitř nepodíváme. A taky poznamenala, že jsou tam hezké fresky. Později se dovídám, že jejich autorem je některý z malířů na dvoře Rudolfa II.
Abych nekecala, tak jsme v Brodě viděli ještě jednu zajímavost, teda pro mě. Kostel sv. Vojtěcha a Starý hřbitov. Už jsem tam jednou byla. Dokonce i uvnitř, protože zrovna byl Den otevřených památek. Už je to dávno, ale vím, že se mi líbily fresky na zdech, jinak tam snad ani žádné vybavení nebylo, i když kolemjdoucí důchodkyně, která viděla, že si kostel žádostivě prohlížíme, nás upozornila, že se tam každé úterý konají mše a jindy, že se dovnitř nepodíváme. A taky poznamenala, že jsou tam hezké fresky. Později se dovídám, že jejich autorem je některý z malířů na dvoře Rudolfa II.
Okouzlující byl i starý hřbitov. Fascinoval mě svou něžnou jarní zelení a cítila jsem se tou podívanou na staré náhrobky usazené v kopci tak nějak nabitá energií. Paradoxně ve mně hřbitov vyvolával veselou až skotačivou náladu. Žádná geometrie a chladná upravenost, ale měkké zahalení trávou. Takhle nějak si představuji posvátné místo.
Ale abych zmínila i nějaká fakta o kostelíku, který mohu směle zařadit mezi svá oblíbená – nebo spíše okouzlující – místa. Hřbitovní kostelík stojí na mírném návrší v blízkosti fotbalového stadionu a řeky Sázavy. Stojí na místě neznámé starší gotické stavby ze 13. století. K založení se váže pověst o svatém Vojtěchovi, který zde odpočíval při své cestě z Čech a při jeho modlitbě ze země vytryskl pramen se zázračnou vodou. Ještě počátkem 20. století pramen vyvěral nedaleko kostela a na vedlejším objektu byl umístěn obraz a deska s nápisem. Časem však pramen zmizel. Dnešní podoba kostelíka je renesanční s pozdně gotickými prvky. První písemná zmínka o ní je z roku 1538. Kostel byl obehnán zdí se vstupní renesanční branou, datovanou k roku 1617. Několik zastavení křížové cesty se v ohradní zdi dochovalo dodnes.
Na Starém hřbitově (těžko určit zda velké nebo malé S, neboť je tak nazýván a i na stránkách města jsou napsány obě varianty, což je pochopitelně špatně). Tak tedy na Starém hřbitově se pohřbívalo již od založení kostela, ale především v době epidemií (tzn. v letech 1680, 1694–1702, 1742–1775) a po zrušení všech ostatních hřbitovů ve vnitřním městě na základě nařízení císaře Josefa II. se po roce 1783 stal hlavním městským hřbitovem. Byla zde pohřbena řada předních osobností města, např. rodiče a dcera Karla Havlíčka Borovského, učitel V. Doubrava, rodina Weidenhofferova, spisovatelka A. Jahodová-Kasalová a další. Mnohé pomníky z 19. stol. jsou památkově chráněny a můžu doplnit, že rozhodně stojí za vyfotografování. Zaujal mě například anděl hned vlevo od brány. Pohřbívalo se zde do roku 1961 a výhledově zde bude opět povoleno. No, z toho moc radost nemám, protože nyní vypadá spíše opuštěný a mírně neudržovaný, což vyvolává právě tu nádhernou atmosféru.
Chvilku jsme bloudili a tak trochu se motali, ale nakonec jsme na červenou turistickou značku narazili. … Aha, jak teď tak na to koukám, tak vůbec nevede krásně kolem řeky jak jsem si myslela – proto jsem po ní chtěla jít, že? – ale naprosto trapně kolem hlavní silnice až do Perknova, kde přejdete přes řeku po dvou mostcích. No, každopádně se nám toto bloudění vyplatilo, protože louka Na Losích byla plná nádherně rozkvetlých pampelišek a já se je jala sbírat na med, který jsme pak večer dali vařit.
Přes řeku jsme se pak dostali po bývalé železniční vlečce do nemocnice. Krásný železniční mostek, na kterém už trámy nejsou v úplně nejlepším stavu, na některých místech dokonce chybí a jsou tam položeny jen větve – asi pro efekt, aby se člověk tolik nebál, když stejně kráčí po tom prostředním pásu.
Na červenou jsme ovšem nenatrefili ani za tratí, ale snad až někde v Klanečné. V Okrouhlici jsme si dali v hospodě Na Staré poště pivo a nějaké to občerstvení – zrovna dnes bohužel nevaří – ale 24. a 25. dubna tam budou mít zvěřinové hody. http://www.staraposta-okrouhlice.cz/
Společně s Naučnou stezkou malíře Jana Zrzavého pokračujeme do Olešnice a pak dál kolem řeky i dráhy do Pohledě. A pak až do Světlé nad Sázavou. Krásných pohodových dvacet kilometrů.
Ale abych zmínila i nějaká fakta o kostelíku, který mohu směle zařadit mezi svá oblíbená – nebo spíše okouzlující – místa. Hřbitovní kostelík stojí na mírném návrší v blízkosti fotbalového stadionu a řeky Sázavy. Stojí na místě neznámé starší gotické stavby ze 13. století. K založení se váže pověst o svatém Vojtěchovi, který zde odpočíval při své cestě z Čech a při jeho modlitbě ze země vytryskl pramen se zázračnou vodou. Ještě počátkem 20. století pramen vyvěral nedaleko kostela a na vedlejším objektu byl umístěn obraz a deska s nápisem. Časem však pramen zmizel. Dnešní podoba kostelíka je renesanční s pozdně gotickými prvky. První písemná zmínka o ní je z roku 1538. Kostel byl obehnán zdí se vstupní renesanční branou, datovanou k roku 1617. Několik zastavení křížové cesty se v ohradní zdi dochovalo dodnes.
Na Starém hřbitově (těžko určit zda velké nebo malé S, neboť je tak nazýván a i na stránkách města jsou napsány obě varianty, což je pochopitelně špatně). Tak tedy na Starém hřbitově se pohřbívalo již od založení kostela, ale především v době epidemií (tzn. v letech 1680, 1694–1702, 1742–1775) a po zrušení všech ostatních hřbitovů ve vnitřním městě na základě nařízení císaře Josefa II. se po roce 1783 stal hlavním městským hřbitovem. Byla zde pohřbena řada předních osobností města, např. rodiče a dcera Karla Havlíčka Borovského, učitel V. Doubrava, rodina Weidenhofferova, spisovatelka A. Jahodová-Kasalová a další. Mnohé pomníky z 19. stol. jsou památkově chráněny a můžu doplnit, že rozhodně stojí za vyfotografování. Zaujal mě například anděl hned vlevo od brány. Pohřbívalo se zde do roku 1961 a výhledově zde bude opět povoleno. No, z toho moc radost nemám, protože nyní vypadá spíše opuštěný a mírně neudržovaný, což vyvolává právě tu nádhernou atmosféru.
Chvilku jsme bloudili a tak trochu se motali, ale nakonec jsme na červenou turistickou značku narazili. … Aha, jak teď tak na to koukám, tak vůbec nevede krásně kolem řeky jak jsem si myslela – proto jsem po ní chtěla jít, že? – ale naprosto trapně kolem hlavní silnice až do Perknova, kde přejdete přes řeku po dvou mostcích. No, každopádně se nám toto bloudění vyplatilo, protože louka Na Losích byla plná nádherně rozkvetlých pampelišek a já se je jala sbírat na med, který jsme pak večer dali vařit.
Přes řeku jsme se pak dostali po bývalé železniční vlečce do nemocnice. Krásný železniční mostek, na kterém už trámy nejsou v úplně nejlepším stavu, na některých místech dokonce chybí a jsou tam položeny jen větve – asi pro efekt, aby se člověk tolik nebál, když stejně kráčí po tom prostředním pásu.
Na červenou jsme ovšem nenatrefili ani za tratí, ale snad až někde v Klanečné. V Okrouhlici jsme si dali v hospodě Na Staré poště pivo a nějaké to občerstvení – zrovna dnes bohužel nevaří – ale 24. a 25. dubna tam budou mít zvěřinové hody. http://www.staraposta-okrouhlice.cz/
Společně s Naučnou stezkou malíře Jana Zrzavého pokračujeme do Olešnice a pak dál kolem řeky i dráhy do Pohledě. A pak až do Světlé nad Sázavou. Krásných pohodových dvacet kilometrů.
P. S.: Nabít a nabýt je jedna z dalších kouzelných zákeřností češtiny!!! http://prirucka.ujc.cas.cz/?ref=570&id=101
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15533&p1=50825
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15528&p1=50825
http://mic.muhb.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=100676&id_dokumenty=819727
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15533&p1=50825
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15528&p1=50825
http://mic.muhb.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=100676&id_dokumenty=819727
Žádné komentáře:
Okomentovat