Už je to tady. Byla jsem podesáté v Praze. Takové malé „výročí“. :-) A bylo to moc pěkné a zajímavé, to se musím přiznat. Jako obvykle jsem vyrážela svým oblíbeným dopravním prostředkem – vlakem. Cestou jsem si četla, psala dopis bývalé kolegyňce a ujídala kedlub s baba chanušem. Co na tom, že se po celém kupé linula vůně česneku?
Protože výstava začínala až ve dvě, zašla jsem si předtím do několika obchodů – Paperblanks a dva s látkama (zbytky od Mráze a Flex Tex) a do pojišťovny, vyřídila vše potřebné, snědla svačinu a pak už se těšila, co pěkného tam uvidím.
Hned při vstupu jsem byla trochu zaskočena mapou, kterou jsem dostala. Pravda, z druhé strany jste mohli najít o trochu lepší, ale i tak jsem z ní nebyla moc moudrá. Později jsem si dělala legraci, že ji jistě navrhovala ženská, protože to bylo něco neuvěřitelně blbýho! Sice bylo hezky zobrazeno, kde co v které místnosti najdu, ale to mě až tak nezajímalo. Na obchodech je obvykle napsáno dost výrazně – kdo to je. A co prodává (látka nebo šicí stroj), to vidím na první pohled. To, co očekávám od mapky nebo plánku, je, že mě dovede z jedné místnosti do druhé. A právě to jsem se z něj nedozvěděla.
Naštěstí tu byli ochotní číšníci v restauraci a příjemní návštěvníci, kteří také poradili. Na adresu návštěvníků mi dovolte ještě jednu pochvalu – tak úžasný lidi jsem snad viděla poprvé! Byla jsem naprosto nadšená. 99 % tvořily pochopitelně ženy, ale všechny byly příjemné a dávaly pozor, aby se vyhnuly těm, kdo právě fotily. Všude jinde se vám návštěvníci pletou před fotoaparát, jsou bezohlední a cpaví, dle hesla: „foť si, když chceš, ale já si budu chodit, kde chci já“ a tady… Tady to byla úplná senzace – div, že se vám neomlouvali, že si dovolují zrovna prohlížet to, co chcete fotit. A byli takoví všichni - mladí i staří. Příjemná změna!
Hned při vstupu jsem byla trochu zaskočena mapou, kterou jsem dostala. Pravda, z druhé strany jste mohli najít o trochu lepší, ale i tak jsem z ní nebyla moc moudrá. Později jsem si dělala legraci, že ji jistě navrhovala ženská, protože to bylo něco neuvěřitelně blbýho! Sice bylo hezky zobrazeno, kde co v které místnosti najdu, ale to mě až tak nezajímalo. Na obchodech je obvykle napsáno dost výrazně – kdo to je. A co prodává (látka nebo šicí stroj), to vidím na první pohled. To, co očekávám od mapky nebo plánku, je, že mě dovede z jedné místnosti do druhé. A právě to jsem se z něj nedozvěděla.
Naštěstí tu byli ochotní číšníci v restauraci a příjemní návštěvníci, kteří také poradili. Na adresu návštěvníků mi dovolte ještě jednu pochvalu – tak úžasný lidi jsem snad viděla poprvé! Byla jsem naprosto nadšená. 99 % tvořily pochopitelně ženy, ale všechny byly příjemné a dávaly pozor, aby se vyhnuly těm, kdo právě fotily. Všude jinde se vám návštěvníci pletou před fotoaparát, jsou bezohlední a cpaví, dle hesla: „foť si, když chceš, ale já si budu chodit, kde chci já“ a tady… Tady to byla úplná senzace – div, že se vám neomlouvali, že si dovolují zrovna prohlížet to, co chcete fotit. A byli takoví všichni - mladí i staří. Příjemná změna!
Atmosféra tedy byla skvělá, ačkoliv jsem si už v první místnosti říkala, že jsem viděla všechno potřebné. Prodávaly se tu látky, filcy a všechno mi přišlo drahé a nic jsem nepotřebovala. Pak jsem se zakoukala do roztomiloučkých mrňavoučkých knoflíčků a pořídila si i pár magnetických zapínání. Třeba zkusím brzy vyrobit svou první taštičku… :-)
V druhé místnosti byl minibazárek látek. To bylo taky fajn. Samozřejmě jsem si něco koupila. Nešlo odolat! A pak to přišlo. Konečně místnost s vystavenými quilty. Ale byly to „takové horší“, pokud je to tak možno nazvat. Dívala jsem se na ně a obdivovala zručnost autorek, ale to ještě nebylo nic ve srovnání s tím co přišlo v dalších místnostech v odlehlejší části hotelu. To teprve byla pecka! Měla jsem co dělat, abych si to za tři hodiny všechno prohlédla. Samozřejmě kdybych nefotila bylo by to snazší, ale to se nedalo. Tolik krásy a zručnosti na vás dýchalo z každého díla, že jste stáli, dívali se, obdivovali autora, říkali si, že jednou třeba svedete taky něco podobného a přitom jste cítili pýchu na to, že tohle dokážou lidi. Když se běžně rozhlédnete kolem sebe, těch opravdu krásných, uměleckých výtvorů člověka je dnes už mnohem méně. Pořád hledíme na cenu, praktičnost – proti té nic nemám, a snadné udržování. Jíme z plastu a o povlečení, deky a polštářky se nestaráme. S úsměvem vzpomínám na Martina Loewa a tu jeho hlášku, že bez ubrusu by se nenajedl. Stejně jako v pondělí si říkám, že to možná zkusím taky tak – víc dbát na krásu. Protože těší nejen oko, ale i duši.
V druhé místnosti byl minibazárek látek. To bylo taky fajn. Samozřejmě jsem si něco koupila. Nešlo odolat! A pak to přišlo. Konečně místnost s vystavenými quilty. Ale byly to „takové horší“, pokud je to tak možno nazvat. Dívala jsem se na ně a obdivovala zručnost autorek, ale to ještě nebylo nic ve srovnání s tím co přišlo v dalších místnostech v odlehlejší části hotelu. To teprve byla pecka! Měla jsem co dělat, abych si to za tři hodiny všechno prohlédla. Samozřejmě kdybych nefotila bylo by to snazší, ale to se nedalo. Tolik krásy a zručnosti na vás dýchalo z každého díla, že jste stáli, dívali se, obdivovali autora, říkali si, že jednou třeba svedete taky něco podobného a přitom jste cítili pýchu na to, že tohle dokážou lidi. Když se běžně rozhlédnete kolem sebe, těch opravdu krásných, uměleckých výtvorů člověka je dnes už mnohem méně. Pořád hledíme na cenu, praktičnost – proti té nic nemám, a snadné udržování. Jíme z plastu a o povlečení, deky a polštářky se nestaráme. S úsměvem vzpomínám na Martina Loewa a tu jeho hlášku, že bez ubrusu by se nenajedl. Stejně jako v pondělí si říkám, že to možná zkusím taky tak – víc dbát na krásu. Protože těší nejen oko, ale i duši.
P. S.: Více obrázků můžete zhlédnout v albu Patchwork na Picasa od Google+.
| Prague Patchwork Meeting | |
Žádné komentáře:
Okomentovat