Josefov u Jaroměře (2/2)

Vstupné je šedesát korun a můžete zde koupit dvě turistické vizitky (235 – Pevnost Josefov a 234 – Jaroměř). V nedalekém muzeu seženete další dvě (2262 – První vojenskohistorické muzeum M. Frosta a 2259 – Muzeum Waldemara Matušky) a v Jaroměři ještě jednu (2054 - Železniční muzeum Výtopna Jaroměř), ale tam jsme nebyli, protože na to už nebyl čas, i když expozice parních lokomotiv musí být určitě pěkná.

Program měl začínat v devět hodin ráno, ale protože pršelo a mezi přítomnými byla většina účinkujících, posunul se začátek snad až na jedenáctou hodinu. Byla jsem z toho poněkud nervózní, protože jsme nic nevěděli a já se obávala, že se třeba někde jinde už něco děje a my naprosto zbytečně čekáme na špatném místě. Ale pak přijeli dva policisté s krásnými černými koňmi. Předvedli, co všechno umí – stát nad ohněm (malými plameny na zemi), srážet hrudí sudy, překročit ležícího člověka předstíraného figurínou, nerozšlapat petlahve, mezi kterými měli projít (občas se tak docela nevedlo), přeskočit plůtek s balonky, neutíkat a neházet sebou, když kolem bouchají petardy, a vejít do kouře z dýmovnice. Zjistila jsem, že jako policejní kůň bych neobstála – každého sebemenšího výbuchu jsem se lekla (natož potom, když vystřelili z děla!) a ten dým s dýmovnice ve mně vyvolával pocit, že by tam něco mohlo bouchnout a moc se mi nelíbil, ani když se rozptýlil až k nám na kopec. A to mi ještě kamarádka povídala, že když takhle někde byli oni, vykoukl na ně z takové mlhy tank. Jo, to bych měla taky radost!

A potom byla na řadě (dobově ustrojená) jízda. Koníci vypadali báječně, akorát jednomu hnědákovi se pořád chtělo běhat, a tak si sem tam vyběhl i kopeček, pod kterým měl zastavit, a taky pohazoval hlavou, jako by se radši napásl, než tady šaškoval. Ani se mu nedivím, ale bylo to opravdu pěkné. Jenom jsem byla trošku vyděšená, když se kolem nás s těmi koňmi prohnali se slovy: „Můj tank se špatně brzdí“.

Pak jsme se podívali do Prvního vojenskohistorického muzea M. Frosta a Muzea Waldemara Matušky. V obou bylo dnes vstupné zdarma, ale protože nikdo nebyl v pokladně, nemohli jsme si koupit turistické vizitky, ani dát razítka. Jestli očekáváte, že to vojenskohistorické muzeum bude malé, jste na omylu. Je udělané spíše podomácku, takže u mnoha zbraní nemáte dataci, nevíte, jestli je to „pravé“ nebo napodobenina, nebo obecný název, třeba meč excalibur, dračí dýka atp. Ale je to docela pěkné.

 

Ve tři hodiny jdeme na prohlídku podzemních chodeb. Je kilometr dlouhá a na internetových stránkách upozorňují, že tam bývá celoročně asi dvanáct stupňů Celsia, a tak je třeba pořádně se obléci. Tento víkend oproti předešlým nádherným slunečným dnům, je uvnitř skoro stejně jako venku. Také upozorňují, že v některých částech podzemí jsou chodby vysoké pouze 160 centimetrů a široké jeden metr, takže lidé s klaustrofobií by měli návštěvu pečlivě zvážit. Dostali jsme lucerničky – možná vyrobené z reflektorů – v nichž byla postavena svíčka a vyrazili za průvodcem. Skupinka měla asi padesát návštěvníků.

Po prohlídce podzemí jsme zhlédli poslední kousek bitvy a slavnostní průvod. Pak už jsme unaveni z dlouhého stání nasedli do auta a jeli domů. Rozhodně se dá říct, že se dnešní výlet velice vydařil.

P. S.: Dovezla jsem si pro radost takovou maličkost  z místního jarmarku.