Hlášky z Lucifera (2. část)

Co je ještě větší závislost, než koukat na Lucifera? Plést svetr Feel the Bern! (Úvodní článek s tímto mým svetříkem najdete zde.)

Chloe: „Neboj. Maze bude v pořádku.“
Trixie: „Tak proč se o ni bojíš?“
Chloe: „Nebojím se o Maze. Bojím se o Kanadu.“

Psycholožka: „Abychom zastavili krvácení, musíš vyndat kulku a zašít ránu.“

Zraněný: „No víte co? Jsem v pohodě.“

Lucifer: „Zdálo se mi to, nebo největší mučitelka, kterou peklo kdy poznalo právě naducala jeho polštář.“

Psycholožka: „Nezdálo.“

Lucifer: „Fajn. Takže je to pravda. Rozbil mi Maze.“ (s03 e03)

„A hele. Sklenice nadávek?“

„Ano, ta je Trixie.“

„Dáváš dítěti peníze pokaždé, když zakleje? Skvěle, detektive.“

„Ne. Ona platí za každé sprosté slovo.“

„Tak to je ještě více zajímavý.“

„Vážně? Děkuju, Lucifere.“

„Jsem ohromený, že vymáháš peníze od svého potomka. To je ale směšné.“

„To je mimo mou kompetenci. Musíte si o tom promluvit s tím nahoře.“

Lucifer: „S Bohem?“

„Ne. S majitelem firmy.“

(s03 e05 díl Welcome back, Charlotte Richars)

Lopezová: „Možná bychom měli přestat mluvit. A tím myslím hlavně tebe.“

Candy: „Možná někdy předstírám, že jsem jednodušší, ale nelžu. Říkám tomu blafování, je to podstatný rozdíl.“(s03 e06 díl Vegas with Some Radish)

Reeves, novinář: „Nerad vám to říkám, ale váš poručík a moje šéfredaktorka se dohodli. Takže buď to to bude příjemný zážitek, nebo budete přinucena.“

Chloe: „Volím to druhé“

„Nech Lucifera Morningstara na pokoji. Nebo toho budeš litovat z hrobu.“

„Na něco jsem kápl, že?  Mě nezastrašíš, jiní už mi vyhrožovali hůř.“

Mazikeen: „Garantuji ti, že ne.“

Reeves: „Zničil jste mi život. Donutil mě dělat věci, které bych neudělal. A teď... Dole je mrtvá holka, a to jen kvůli vám.“

„Co to s vámi lidmi je? Pořád viníte mě. Žádného z vás jsem nikdy k ničemu nenutil.“ 

„To není pravda. Obelstíš nás, abychom zhřešili a byli zatraceni.“

„Mám pro tebe příběh, novináři. Který jsem neřekl živé duši. O tom, kdo jde do pekla, já nerozhoduju.“

„A kdo tedy?“

„Vy, lidé. Posíláte se tam sami. Stahováni vlastní vinou. Nutíte se prožívat své hříchy znovu a znovu. A nejlepší na tom je, že dveře nejsou zamčené. Můžete kdykoli odejít. Tohle vás nikdy nenapadlo, že?“

„Ne. Je to Vaše vina.“

„Já nesu vinu za mnohé, Reesi, ale ne za vaše duše, činy a ani za toho, kdo zabil tu ubohou dívku tam dole.“

„Musíte to být vy. Jinak...“ (je to jeho vina)

Akorát pak by v pekle byli jen „hodný“ lidi, co mají svědomí. Zlí, kteří si své zločiny umí obhájit, že to přeci bylo pro vyšší dobro nebo něco podobného, a psychopati, kteří necítí vinu, by se do pekla nemohli dostat.

„Myslel jsem, že když se ti otevřu, sblíží nás to. Jako se to stalo s tebou a Luciferem.“

„Reesi, takhle to nefunguje...“

„Ďáblovi jsi odpustila. Proč nemůžeš odpustit mně?“

„Víš, na vteřinu jsem myslela, že jsi vážně převzal zodpovědnost. Ale s tebou je to pořád to samé, pořád dokola. Tak zarytý. Neposloucháš. Nepoučíš se.“

„Nevíš, jak moc tě miluju? Co vše jsem kvůli tobě udělal. Postavil se ďáblu. Ohrozil jsem vše, když jsem se zapletl se sériovým vrahem! Byla zabita nebohá dívka!“

„Cože?“ ...

„Nebyla to moje chyba. Byla to nehoda. Nechtěl jsem, aby se cokoli z toho stalo.“

Sériový vrah podvodníků: „Poslal jste mě zabít nesprávného. Lucifer není podvodník. Je to čestný muž. Víc to už ani nejde. Ne, to vy jste podvodník! Novinář, co lidem lže! Zbabělec, co nechá udělat špinavou práci jiného. To vy si zasloužíte být další. A taky budete.“

(s03 e07 – nejlepší díl, co jsem viděla)

Majitel nóbl podniku: „Lopotíme se tu jako v pekle.“

Lucifer: „To ani zdaleka. Mohu vám to ukázat.“

Amenadiel: „Když se zamyslíš, máš méně otázek, než jsi měla dřív? Když jsi nevěděla?“

„Tedy, jsou to jiné otázky, ale je jich stejně. Možná víc.“

„Takže jsi pořád ten nic netušící idiot jako vždycky?“ (s03 e08)

„Touha je vyjádřením svobodné vůle. Pomáhám lidem plnit to, co chtějí.“

„Opravdu chceš mou radu, Mazikeen? Zeptej se sama sebe, po čem opravdu toužíš. A buď upřímná, jinak to nemá smysl.“

„Myslete na to, co opravdu chcete. Nedělejte nic, čeho byste litoval.“ (s03 e09)

Hříšný muž (Sinnerman, poručík): „Vážně je to pravda, že se posílí ostatní smysly, když o jeden přijdete.“

Lucifer: „Jestli chceš, seberu ti další.“

Poručík: „Oba zmlkněte a jděte.“ (s03 e10 Hříšný muž (Sinnerman) je nový poručík na policejní stanici a ve skutečnosti se jmenuje Kain.)

Amenadiel: „Nešel jsi sem, abychom našli toho zloděje, že? Jen zdržuješ, aby ses nemusel vrátit do Pekla.“

Lucifer: „Myslel jsem, že toho stihnu vypít víc, než ti to dojde.“

Amenadiel: „Lucíku, tohle není legrace. Kolikrát ti to mám opakovat? Vystavovat lidstvo božské moci...“ (s03 e11, hned po příchodu Lucifera na zem)

Chloe: „Maze, nemůžeš jen tak házet nože na Trixiiny dveře. Je to nebezpečné a budeme muset zaplatit opravu.“

„To už je vyřešené. Trixie už pracuje na další kresbě mimozemšťana.“

„Proto jsi tu pověsila všechny Trixiiny kresby? Abys zakryla škody?“...

„Opravdu, Maze? Bydlíš v domě s lidmi. Je tak těžké být trochu ohleduplná?“

„Ooo. To je ten lidský okamžik, kdy tě něco naštvalo, a vybíjíš si to na mně, že?“ (s03 e12)

Chloe: „Kouknu, jestli se Piercovi poštěstilo s Bree.“

Lucifer: „Štěstí nebude potřebovat. Má něco mnohem lepšího.“

Mazikeen ke Kainovi: „Deckerová má pravdu. Jsi roztomiloučký, ale já jsem na lovu a mám stopu. Tak s dovolením.“ (you are cute)

Poručík Pierce (Kain): „Mám ti od Lucifera vyřídit, že je to přesný opak toho, co Amenadiel chce.“

Mazikeen: „Jdu do toho.“

Poručík Pierce (Kain): „Bezva, jak ho najdeme?

Mazikeen: „Tvůj brácha je předvídatelný. Obvykle jde za jídlem nebo kozama. Obvykle jsou to kozy. (s03 e16 Kain a Ábel)

Lucifer: „Ou, ten pohled znám. Buď do automatu doplnili sendviče, nebo máš stopu.“ (s03 e18)

Chloe: „Dobře, Maze, kolikrát jsi bodla oběť.“

Maze: „Dvakrát, třikrát. Čtyřikrát?“

Chloe: „Nejsi vůbec blízko. Oběť měla deset bodných ran.“

Maze: „Dobře, tak jsem byla naštvaná, takže jsem to asi zapomněla počítat.“ 

Detektiv Espinoza: „Jsou jako jeden. Je to jako když řekneš, že ses zamiloval do ženy, která má kočku. Co uděláš? Přijmeš tu kočku, protože ona za to stojí. Lucifer je ta kočka.“

Poručík: „Já bych se zbavil té kočky.“ (s03 e19)

Charlotte: „Sally, nevypadáš tlustá kvůli oblečení. Vypadáš tlustá kvůli tuku.“ (s03 e20)

Tak to je fakt úchylný! Efekt motýlích křídel! :-) Co by bylo, kdyby... Dan byl zkorumpovaný polda (asi teda), Chloe herečka ve Weaponizerovi 5 – a samozřejmě hraje hodnýho poldu, že? Linda jí hraje psycholožku. Charlotte opět žije a je Luciferovou advokátkou. Aneb jak to vypadá, když Bůh zkouší experiment. (s03 e26)

„Můj syn a já... no, řekněme, že nemůžu udělat nic, co by udělalo náš vztah méně komplikovaný.“ 

To, co změnil, bylo, že nezemřel Chloin otec, a tak se ona nestala policajtkou... Kdo ví, jak je to v reálu. Opravdu takové „maličkosti“ rozhodnou o tom, co v životě budeme nebo nebudeme dělat? Na co najdeme odvahu... (s03 e26)

„... jsi teď ve své osobní pekelné smyčce. Takže... vítej v pekle.“

„Já jsem v pekle? Já to nechápu!“

„Věčné zatracení? Nekonečné utrpení? Není to těžký koncept.“ (s05 e01)

„Z mého pohledu jsou problémy jako prodejci biblí nebo genitální bradavice. Když předstíráš, že je nevidíš, dříve nebo později zmizí.“ (s05 e04)

Amenadiel: „Takže jsem se prostě vrátil k práci.“

Maze: „K práci? Vyrábíš další věci pro Charlieho? Kolik toho potřebuje? Já měla v dětství dva šutry. Jeden ostrý, druhý tupý. Ostrý byl na bodání, tupý jsem se snažila zbrousit.“

Amenadiel: „To hodně vysvětluje.“

Maze: „To, proč nejsem rozmazlený spratek.“ (s05 e07)

Bůh: „Určitě to ale všechno dobře dopadne.“

Lucifer: „To jsi říkal o dinosaurech taky!“ (s05 e11)

Úklid skříní v obýváku

Na víkend jsem „dostala za úkol“ vyklidit si skříně v obýváku, abychom je mohli přestěhovat do ložnice a do obýváku dát gauč, kamínka z kuchně, příborník, knihovnu a možná i skleník (= prosklená skříň s vystavenými nejlepšími kousky nádobí). Jenže se to zvrtlo hned v počátku, kdy jsem sundala ze skříní igelit, který je chránil před kapajícím vápnem a prachem. Sotva jsem nahlédla do skříní, které jsem již půl roku neotevřela, srdce se mi rozbušilo radostí. 

Letní šaty s kytičkama, co mi tolik sluší! Kimono na aikido! Jéé, jak já bych si šla zacvičit (beze strachu, že chytnu covid). Motorkářský hadry! Ooo, budeme jezdit, až bude krásně (a jestli se bude smět mimo okres!). Rukavice a čepice, boží! Ty ještě využiju, o víkendu sněžilo. A prý že je tu jaro!

Možná bych mohla udělat i čistku v šatníku. … No, nevím, tohle mi nikdy nešlo. Všechno chci ještě zachránit. Třeba by se to hodilo aspoň na doma, že jo? Nebo by to šlo zašít, či jinak opravit?

Jak jsem tak všechno neobratně tahala z poliček či zespoda skříně (v dřívějších dobách bývaly především skříně s věšáky, což je pro dnešního člověka dost nepraktické), musím to znovu poskládat. Snažím se o styl Marie Kondo: trička můžete přeložit kolikrát chcete, pokud budou v poličce (krabici) stát, nepomačkají se. To, co způsobuje pomačkání, je mnoho vrstev na sobě. I když minimalismus (je to Japonka a navíc je to in, tak co jiného čekat) není nic pro mě, tohle mi připadá geniální. Už jsem to totiž asi před rokem vyzkoušela k plné spokojenosti. Jenže pak jsem tu malou skříň přenechala příteli a dostala místo ní větší (ale bez poliček). Nevadí, chytrá česká žena si poradí. 

Krabice s tričkama

Variantou je poličky dodělat, pokud to nepoškodí skříň, nebo prostě využít systém „otevřených“ krabic (z Lídla), které na sobě hezky sedí, je mezi nimi trocha místa, takže je vidět dovnitř a v případě potřeby se dají jednoduše nadzdvihnout a vzít něco z té spodní. Ještě bych podotkla, že trička v řadě vedle sebe, kdy žádné neleží na jiném vytváří krásnou barevnou – v mém případě klidně duhovou – řadu (takže potěší oko už pouhý pohled do skříně), ale hlavně se nemačkají, když vyndáte jedno, nemusíte urovnávat to pod ním a nad ním. A můžete si klidně vzít to úplně poslední. Komínky triček ve mně vždy vyvolávaly pocit, že je musím brát jedno po druhém, jak žvýkačky z automatu. A navíc myslím, že se na ty spodní moc nedostalo, protože se z prádla mezitím vrátila ta čistá a já je (logicky nejjednodušší cestou) šoupla zase nahoru. Pro dosažení spravedlnosti jsem párkrát otočila pořadí. Vážně! Vzala jsem spodní polovinu hromádky a umístila ji nahoru. U některých exemplářů jsem pak zjistila, že měly zůstat dole (nebo úplně pryč z mého šatníku), protože je vůbec nemám ráda, či jsou příliš krátká, takže se hodí jen k určitým kalhotám/sukním, nebo je výstřih na zimu moc velký (či materiál umělý) a je v nich chladno. Ale u některých to bylo šťastné shledání „po letech“. Stejně jako teď. Miluju ty bílé šaty, co nám jednou přinesla na holčičí párty kámoška. Nejprve si je vzala jiná slečna, ale pak se jí zdály krátké nebo jinak nevyhovující a dostala jsem příležitost já. 

Tady najdete pěkné video od Michaely Mrázkové certifikované lektorky (jo, to mě fakt baví, jak si každý certifikuje lektory na každou maličkost, co vymyslel, třeba i kreslení zentanglu, i když ho vnímám jako přínosné, myslím, že lektor je zbytečný), jak složit tričko touto metodou: https://www.youtube.com/watch?v=FcZdKe1QGM4 (pusťte si rovnou 1:13 minutu, a když pak vydržíte, uvidíte i kalhoty)

Jak jsem včerejší bucket list psala až dnes

Hned ráno si sednu k notebooku. Myslím si, že najdu pár tipů, jak zúžit sukni s podšívkou, když se mi ji nechce párat ve švu, ale kde nic tu nic, tak se začnu potulovat po stránkách s šitím, které jsem si otevřela, pak mrknu na Facebook, kam vede odkaz, ale to mě tak nebaví, preferuju blogy, kde se i něco dozvím. Mrknu i na stránky s látkama. A pak se konečně pustím do psaní článku na blog. Chtěla bych si (i čtenářům) vytvořit nějaký povzbuzující bucket list na jaro, nebo nám z toho, že jsme doma pořád jen zavření opravdu hrábne. Chce to najít si něco pěkného, veselého, zajímavého. Ideálně takového, co jde dělat jen na jaře, například nasbírat smrkové špičky větviček a udělat z nich med. Ale vlastně to může být cokoliv. Zkusili jste třeba fotit pohled z okna v různých ročních obdobích? Je to super!

Pustila jsem si Pokáčovu rychlovku. Zase to stojí za to. Mám ráda jeho humor. 

Jarní bucket list

Co dělat na jaře, když je Covid a nikam se nesmí? Všechno je zavřené a otázkou je, jak dlouho to tak bude. Každopádně jsou výhodou jara Velikonoce. I kdyby se nesmělo nikam chodit (nebo jen v rámci obce), můžete svůj domov vyzdobit (pokud je to to, co vás láká a baví), nebo se na nějaké zkrášlování úplně poklidně vykašlat, protože to nikdo neuvidí. Jupí! Třeba si zvyknete, že na názoru ostatních zase tak moc nezáleží a váš domov může vypadat tak, jak chcete i o Velikonocích a Vánocích. Měli byste ho zdobit tak, jak to máte rádi vy (a partner a děti samozřejmě), nebo můžete udělat jenom velký jarní úklid a kochat se odvedenou prací. 

Pro inspiraci se můžete podívat i na můj článek Nejkrásnější období roku: jaro. 

Velký jarní úklid: budete se cítit líp, když budete vědět, že vaše skříně, okna i dveře jsou zase krásně čisťounké.

Detoxikace je sice nesmysl, ale zlepšení jídelníčku vám určitě neuškodí. Beztak sami dobře víte, co byste měli a neděláte. Víc pít čistou vodu. Kafe a alkohol (i můj milovaný čaj) s mírou. Cigarety vůbec. Víc ovoce a zeleniny. Pokud chcete být milejší k přírodě, zaměřte se na bio. Např. články Co se doopravdy stane při detoxu, Jarní detox je nesmysl nebo Proč jsou jarní detoxikace nesmyslné?, Reakce na detox kuchařky kamu. Ale pravděpodobně najdete ještě kvalitnější články o tom, že si játra, ledviny, plíce, kůže vystačí i bez vaší pomoci (jinak bychom tu už dávno nebyli, že?). Nicméně podstatné je, že chci, abyste viděli, jak je to doopravdy a že jsem si to jenom nevymyslela. Pro mě je to taky celkem novinka. Ne že bych se nějak zvlášť detoxikovala, ale snaha tu byla, včetně nějakého výplachu střev. A vážně jsem se pak cítila čistá, uvolněná a plná energie, ale možná jen opravdu mozek hledal jídlo. Takže si radši kupte něco pěkného na sebe, nebo přispějte na zvířátka v zoo, než abyste utráceli za zbytečné doplňky. P. S.1: Tímto se také přiznávám, že v mých dřívějších článcích dost možná najdete informace o „účinných“ detoxikacích. (Tajně doufám, že jsem příslušné články nestihla napsat.) Zkoušela jsem to na sobě a jiné měřítko pravdivosti jsem neznala. A když jsem četla knihu od lékaře Davida Freje, myslela jsem, že to bude pravda. Jenže když teď koukám na jeho stránky, on v tom frčí pořád, detoxikační programy jedou… Zajímalo by mě, jestli tomu tyhle lidi opravdu věří (a okázale ignorují ceny typu Bludný balvan), nebo je to jenom byznys. Jak má člověk vědět, kde je pravda, když vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy? No, když doporučuje homeopatické Oscillococcinum, mám v tom celkem jasno. Jo a taky uvádí, že čte Parlamentní listy, které jsou na wikipedii na krásné prvním místě Dezinformačních webů). Nicméně směs koření pro lepší trávení (dost možná tedy jenom raději směs koření) z jeho knihy je výborná, používám první do pečiva (ta připomíná perníčky) i druhou (voní orientem) do tažinu. P. S.2: V uvedených článcích jsem našla, že pokud máte zájem o půst, tak jeden až dva dny bez jídla by měly být naprosto v pohodě. Moje zkušenost s jedním dnem bez jídla byla fajn, ale dá se jíst prostě jen lehčí jídlo.

Přidejte pohyb. Jděte se projít nebo proběhnout. Zacvičte si doma. Jak je libo. Ale hýbáním se uvolňují endorfiny a vy se cítíte lépe. Což je to, co chceme.

Využijte internet. Spousta umělců nahrává koncerty online na youtube (já poslouchám třeba Jelenu Rozgu (hlavně písničku Cirkus) – baví mě, jak tančí rukama, aby se neuhnula od kamery), nebo si tam můžete najít jejich písničky (a třeba si i doma zatančit (taky to zlepšuje náladu). Existuje i mnoho online kurzů zdarma, třeba o kreslení, nebo šití, ale přítel si hledá i jak zastřihávat stromky, malovat vápnem… Různé knihovny pořádají kurzy a akce online, mají online knihy (zdarma), Kramerius otevřel některé své zdroje http://kramerius.nkp.cz/, můžete sledovat oblíbené celebrity v jejich podcastech (já koukám na Vlněné sestry, a ke Covidu na iniciativu Sníh).  

Vzpomínám si na vtipné placky: Zůstaň doma a pleť si. Lze aplikovat na cokoliv: můžete šít, vyšívat, číst (Nemáte nějakou sérii, kterou už jste delší dobu chtěli lousknout? Třeba kompletního Zaklínače? Některé knihovny fungují aspoň přes okénko, nebo si knihy můžete koupit. Mně se třeba líbila Princezna Mia, ale to mi bylo tak třináct až sedmnáct a pro kluky v tomhle věku byl boží Darren Shan, upírův pomocník.), ale taky se dá koukat na filmy či seriály, nebo pařit nějakou novou hru. V téhle oblasti přiznám obrovské zklamání – stáhla jsem si Demo Heroes, ale není to ono, s novou grafikou mě to vůbec nebere. Jde o to užívat si to, že jste doma. Aneb jak se říká: když něco nemůžeš změnit, změň svůj přístup k tomu. Zařiďte, aby vás to bavilo tak, jak to je. Můžete si hrát s dětma – kdy jindy budete mít takovou skvělou příležitost? Nebo se věnovat sami sobě. Domácím opravám, úpravám, diskusím o krásné budoucnosti: už víte, kam byste chtěli jet v létě (nebude to třeba tohle léto, ale potom), proberte s partnerem, kam jste se chtěli podívat, když jste byli malí, co jste chtěli dělat, chtěli byste něco z toho zkusit ještě teď? Pokud to teď nejde, vytvořte si seznam: Těším se na... (a doplňte, co uděláte, až to půjde).

Něco zasaďte. Za okno do truhlíku. Nebo ven na zahrádku. Promyslete, na co byste mohli mít v létě chuť a co se chcete starat. Je libo maliny? Nebo máte prostor i pro nějaký stromeček?

Jít fotit přírodu nebo zajímavosti v rámci obce by mohlo být zajímavé. No fakt. Kdy jste se naposled prošli po vsi jako byste tam byli poprvé? Víte, jakou barvu má radnice? Kolik má oken? Jestli je fasáda kostela opravená? Jaké stromy rostou v parku? S dětmi můžete udělat i soutěž – každý si vybere barvu a na procházce budete počítat, kdo viděl víc aut, domů nebo lidí oblečených do téhle barvy. Najděte ve vašem městě nejkrásnější dům. Nebo nejošklivější. Představte si, že k vám přijede na návštěvu teta z Ameriky. Jakou trasu pro ni vymyslíte?

Najít duhu. To jsem našla v jednom ze svých zdrojů. Nevím, jestli to půjde, ale líbí se mi to. 

Můžete se pustit do nějaké výzvy, příkladem je třeba https://www.ekovyzva.cz/. Pokud jste odpůrci registrací, neregistrujte se a jen si plňte jednotlivé inspirující body potichu doma sami. Mně se líbily kategorie: lokální, odpady a hospodaření s vodou, o tom jsem ostatně psala článek už vloni a myslím, že v této oblasti leccos děláme. Konkrétně mě zaujaly následující body:

• Přešiji, upravím nebo daruji nepotřebné oblečení.
• Znovupoužiji (jako by byl problém použít české slovo a museli bychom se uchylovat k upcyklaci) jednu věc.
• Místo kupování dárku připravím zážitek. (To bude těžké, ale je to výzva.) 29. 5. splněno: vytáhla jsem přítele na jídlo s sebou do restaurace Na statku.
• Budu kupovat jen české potraviny. (Tak tohle nedám. ☹)
• Nebudu plýtvat jídlem a vyhazovat ho. (To není výzva, to dělám, i zbytky od oběda v práci beru zvířátkům.) 
• Snížím svou uhlíkovou stopu. (Mohla bych prozkoumat jak na to.)
• Zjistím, odkud pochází potraviny, které kupuji. (To by mohlo být zajímavé, i když nevím, jestli přínosné.)
• Udělám seznam českých potravin a budu ho doplňovat.
• Najdu místa, kde mají lokální potraviny.
• Nakoupím na trhu od českých zemědělců.
• Zkusím bedýnku od místního zemědělce.
• Nebudu pít kávu. (Jasně, požadavek na lokálnost, ale tenhle je dost v pohodě na rozdíl od toho následujícího.)
• Nebudu kupovat exotické ovoce, čokoládu a kakao.
• Uvařím pro přátele pouze z českých surovin.
• Na schránku nalepím „Nevhazujte reklamní letáky“. (My letáky nedostáváme.)
• Zkusím nákup bez obalů.
• Nakoupím potřebné věci z druhé ruky. (Leckdy dělám, někdy se bojím o kvalitu.)
• Ušiju si sáček na ovoce a zeleninu. (Vlastním, ale zatím nepoužívám.)
• Jídlo si sebou beru do vlastní krabičky.
• Než něco vyhodím, zkusím reuse. (To používání zbytečně cizích slov je fakt otravné.)
• Nosím si s sebou vlastní lahev na pití. (To nám zařídil zaměstnavatel!)
• Zařídím doma kompost nebo bioodpad. (Už máme, ale moc tam toho nedáváme, všechno sežerou kozy.)
• Doma budeme nakupovat nebalené ovoce a zeleninu. (Obvykle praktikujeme. Ale co třeba s bramborama?)
• Nebudu kupovat věci v plastových obalech. (Největší problém! Nakonec i to jídlo s sebou bylo v plastu.)

Další využitá inspirace:
https://www.free-ze.eu/spring-bucket-list-aneb-plan-jak-si-uzit-jaro/
https://jarebus.weebly.com/vypl327.html

Společenské kozy

Pá 19. 3. 2021

Nejdřív bylo zataženo, ale pak vykouklo sluníčko. Když se zdálo, že se oteplilo, pustila jsem kozy dozadu na dvůr k přichystanému senu. Samozřejmě kromě Balouna, protože jeho trkání do březích samic nesnáším. Jemu jsem donesla v košíku trochu sena do chlívku, aby se taky v klidu nažral a nezáviděl ostatním. Jenže pak se začal courat po předním dvoře a mečet. Když už mečel moc, říkala jsem si, co blbne a vyhlédla z okna. Už jsem si zvykla, že kozy jsou trochu jako děti a nemečí jen tak zbůhdarma.

Koukám jak z jara, venku sněží. Ale co sněží, ráno byl poprašek, ale ono přímo chumelí. Tak je mi ho líto, že se nemá kam schovat (úplně zapomenu, že má otevřený chlívek, zatímco ostatní mohou jen pod střechu). Otevřu tedy i ostatním, ty se cpou na přední dvůr a do chlívku a Baloun dozadu. Když mu dojde, že pod hruškou v přepravce nic není, maže do chlívku za ostatními. Až do odpoledne, kdy se opět vyjasní, zůstanou zavření. Ale rádi. A já se snažím vyfotit ty sněhové kroupy, co spadly. Přitom je 4,7°C. Plusová teplota. Kroupy jsou velké jako hrachy, ale měkké. Vůbec to s nimi nebolí.

Odpoledne se pro změnu předvede Hektor, protože mi vyklouzne z ohrady, když kozám nesu vodu (ne že by o ni stály). A na předním dvoře se tváří, že by měl dostat nějakou ňamku, protože tak je přece naučený. Ano ano, když se nám zdál hubený, trošku jsme ho dokrmovali zvlášť, protože žral pomalu a má menší tlamičku, ale to neznamená, že pokaždý, když uvidí kýbl, bude dostávat něco navíc. Kromě toho březí Lízy jsou teď víc VIG (very important goat).

Dám mu tedy aspoň kousek suché bagety, kterou mi hezky žere z ruky, aniž by měl kousl. Úlomky si bere pěkně měkkýma pyskama. Dokonce se u toho nechá hladit. Srst má příjemně hebkou. Ne jako kočky, ale hezčí než kozy.

Když ho pak nechám, aby se pásl, mečí na dvoře, že je tam sám a chce za ostatníma. Ale když se ho k nim snažím pustit, jenom hloupounce kouká, až mi kozy utečou za ním. No nic, ať se tedy na té trošce trávy klidně pasou!

Většinou je na přední dvůr nechci pouštět, protože tam dělají bobky, zlobí kočky a lezou na špejchar, případně překáží, když člověk něco potřebuje z prádelny nebo maštale. Ale jakmile jsou na předním dvoře všechny, pasou se a je klid. Jako by drátěný plot mezi nimi byl nějakou velkou bariérou.

Večer už zase chumelí, to je tedy vážně aprílové počasí! A kozy samozřejmě zase mečí. 

Třetí týden s Covidem

V neděli 28. února mě zase celý den děsně bolela hlava. Frustrující na tom bylo především to zoufalství, že to snad nikdy neskončí. A taky to znamená, že si o víkendu zase neodpočinu. 

A začal březen. Byla jsem doma s Covidem skoro celý únor (naposledy v práci 8. 2.). Člověk má úplně pocit, že mu život protéká mezi prsty. A to mám mírnou formu, „nic mi není“. Teda kromě ztráty čichu. Po mírném váhání jsem si odhlásila preventivní prohlídku (ne u obvoďáka, ten mě vidět nechce): dokud mám příznaky, měla bych trčet doma. Začal platit tvrdší lockdown: procházky jen v katastru obce, nákupy v rámci okresu.

V průběhu týdne už nejsem tolik unavená, ale teprve v pátek se mi podaří vstát v sedm bez budíku a celkem čile.

Jednou si dokonce pustím hudbu. A taky už mám chuť šít. Jo a taky se mi vrátil čich, i když nevím, kdy přesně, vím, že to bylo postupně. Když jsem poprvé dělala tažin a dala tam spoustu cibule, říkala jsem si, že je fajn, že ji cítím, ale vůbec jsem neslzela. Asi ji nějak špatně skladovali, myslela jsem si. Při druhém vaření tažinu (ze stejné cibule) jsem už brečela jako želva a musela se soustředit na dýchání pusou, jinak bych ty čtyři cibule snad ani nenakrájela. 

Otázkou je: A co dál?

Dál? Nic. Nařízení vlády, platící od 1. března a omezující už skoro všechno, zatím umožňují chodit do práce. Máme dohodu, že chodíme v pondělí a středu, ostatní dny jsme na home office, což je někdy fajn: člověk vstává rovnou do práce, v klidu nakrmí kozy a kočky, zatopí v kamnech a z práce jsem rovnou doma. A přitom se vidím s kolegy, takže mám aspoň trošku sociálního kontaktu, vyřídím podpisy vedení a taky trochu změním prostředí. A hezky si zapletu v autobuse. 

Jenže s těmi je to teď docela otrava, protože jich zase pár zrušili a ten, který jezdil kratší cestou, to bere ještě přes jinou vesnici, takže se doba jízdy zdvojnásobila. 

Dneska (18. 3.) jsem byla poprvé běhat. Pro ty, kdo nevědí, začala jsem s tím vloni kvůli Covidu, abych si trochu posílila plíce, ale vydrželo mi to jen chvíli na jaře a sotva jsem se začala dostávat do kondice, vypadalo to, že Covid mizí a taky jsem začala chodit znovu do práce každý den a na běhání po práci už si nenašla čas. Teď se k tomu vracím (samozřejmě) s nechutí, ale věřím, že to má dobrý vliv na kapacitu plic (které ta potvora napadá – kamarádovi prý 20 % poškodila, ale za 10 let se mu snad obnoví) a kardiovaskulární systém.

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem 

Baloun

Možná už jsem zmiňovala, že Baloun je vykastrovaný syn hnědé kozy Lízy. Důvodem jeho kastrace bylo samozřejmě to, že žije ve stádu s mámou a další křížení by nebylo vhodné. Jenže tím zároveň klesá jeho užitečnost (použitelnost). Což znamená, že bude bohužel k snědku.

Moc jsem se s tím nechtěla smířit, protože je krásně pískový, má hladkou srst (jemnější než obě kozy) a já ho ráda hladím. I když musím přiznat, že Pepř a sůl (taky Líza) je chytřejší. umí si otevřít dvířka na zadní dvůr, což Baloun nezvládá ani s nápovědou.

Jenže nejde jen o to, že se mi líbí, ale teď, když jsou kozy březí, nad nimi začal uplatňovat celkem nechutnou dominanci. A zatímco on vypadá krásně kulaťoučce (to ony na bocích taky), zjistili jsme, že je odstrkuje od žrádla. Schválně jsem se včera večer dívala. A tak mě dopálil, že jsem ho za rohy odtáhla ze dvora. Trkat do březí samice měsíc před porodem mi přišlo už opravdu moc.

Navíc jsme zjistili, že se mu i Pepř a sůl vyhýbá. Dřív by si klidně stoupla na zadní a zaberanila by si s ním (trkali se hlavama a dělali hrozný rány), ale teď asi ustoupí, když je z ní taková koule.

A to si ani netroufám odhadnout, co by bylo s kůzlátkama.

Když kozel pózuje s perličkama

Oblíbený výhled ze špejcharu

Tři černí ďáblíci na fotkách

O kočičích sirotcích jsem psala již dříve, ale je lépe, když vidíte i fotky. Jednalo se o kočičku Mejzí (v té době ještě neměla jméno, to až když jsme si ji nechali) a o Bertíka (Čertík už je u sousedů) a Šediváčka, protože měl lehce šedivé bříško.

Oba kocourci se po jednom postupně ztratili, snad si našli nějaký hezký domov, když se mi je nikomu nepodařilo udat. 

Ale ta trojka mě bavila, i když nešli poznat jeden od druhého. Často spolu spinkali a ještě se k nim přidával Felíšek, o něm zase příště.

Naši tři sirotečci moc nemohli pochopit, že se jich maminka vzdala, a tak se (myslím, že hlavně Mejzí) občas snažili přesvědčit Felixe, že je jejich maminka a mohl by jim dát pít. Myslím, že se mu olizování/sání bříška líbilo, protože nic nenamítal. (viz níže)

Když jsme vyhodili staré slamníky, učila jsem na ně koťátka chodit spát do dřevníku. Ale asi tam bylo dost větrno, protože se to moc nechytlo.

Samozřejmě je lákalo hrát si s pověšeným prádlem.

I malé šelmičky bez matky si umí brousit drápky.

Domácí pedikúra otevřena

Pokud jste pozorní (a máte dobrou paměť), o Hektorovi, našem novém kozlíkovi jste už slyšeli. A ne jednou. Pořídili jsme si ho v listopadu od pana Nováka, majitele Statku Novák Jarpice-Kamenice s.r.o. Psala jsem o tom tady. Původně jsem myslela, jak popíšu celé to dobrodružství, jak jsme kozlíkovi svázali nožičky a převáželi ho v kufru auta vystlaném dekou a jak ho pak kluci ve dvou vyndávali – hrozně se cukal a bál – a pak rozvázali. A naše kozy z něj byly celé perplex a schovávaly se mezi námi, protože Hektor je sice chtěl prozkoumat, ale nechtěl se přiblížit k nám lidem. Když pak byli v ohradě jenom kozy, Hektor to na ně hned začal zkoušet tím svým srandovním pomlaskáváním a nakloněnou tlamičkou.

Chlapi někam odjeli a já byla jako první svědkem toho, jak se Hektor spářil s naší Lízou pepř-sůl. Zdá se, že nedlouho poté se spářil i s hnědou. A myslím, že teď už jsou obě březí.

Zpočátku se lidí bál a neměl rád hlazení. I teď občas uhýbá. Nejjistější se cítí za plotem. To za něj hned nastrkuje čumák a nechá se po něm kliďánko pohladit. Ale když jsem na stejné straně plotu, radši se jen dívá, jak hladím ostatní.

Taky mu dřív nešlo jíst chleba. Byl takový pomalý, tak musel dostávat jídlo bokem, aby mu to ostatní nesežraly. Psala jsem o tom v článku Dělená strava. O tom, že nejdřív vypadal nevinně, ale brzy přišel na chuť i lezení po zakázaných zdech, jsem psala v článku Kozí sebranka.

A teď zažil další novinku: pedikúru. Přítel totiž kozám prohlédl paznehty a naznal, že je na čase je zastřihnout. Hektor zase předstíral, že se mu děje kdovíco. Ale zajímavé je, že i když se různě škube a vrtí, moc nemečí. To jenom když se mi večer nebo ráno (nebo kdykoliv jindy) snaží říct, že by si dal něco dobrého na zub.

Stříhání bylo docela rychlé. Bohužel neplánované, takže jsem si nevzala foťák, ale myslím, že si dokážete představit, že byste měli nehty, které by se ohnuly kolem prstů a překážely vám, když byste něco chtěli vzít. Rozdíl je v tom, že kozy nic kopýtkama neberou, takže jim to vlastně nevadí. Jenom kdyby to bylo nějak víc, mohlo by jim to začít zarůstat, nebo dělat jiné problémy. 

Hektor, v celé své kráse