Jak jste si mohli v minulém článku všimnout, tohle téma jsem jen nakousla (dnešní výlet) a nedokončila. Připadalo mi totiž, že jsem se až moc zapovídala o něčem jiném, tak jsem do toho nechtěla zaplétat, co jsem dnes prožila.
Byl to fascinující výlet, i když to bylo jen kousek, jak se říká - za humna. Na hradě Špilberku se letos výjimečně konal Den Země (obvykle býval na hradě Veveří). Co to je, si můžete přečíst na Wikipedii a jinde na internetu (doporučuji), řekla bych, že informace jsou dosti podrobné.
Popravdě řečeno jsem si také chtěla zjistit, o co přesně jde, ale nějak jsem se k tomu nedostala včas, jak je u mě běžné. Ale to nevadí, myslím, že jsem to pochopila i bez toho. Můj vlastní výklad Dne Země: je to slavnost, na které se děti vydovádí. Různé společnosti, firmy, organizace apod. se představí veřejnosti (Brontosaurus, Duha...) a vy se můžete dozvědět o přírodě, šetrnějším přístupu k životu na ní, cyklostezkách, zvířatech, fair trade obchodě, biopotravinách, pobavit se s milýma a zajímavýma lidma, vyzkoušet neznámé pochutiny, koupit si suvenýrý a ručně vyráběné výrobky, shlédnout divadlo, poslechnout si kapelu... prostě strávit den jinak, než je u vás obvyklé. (Na tomto místě bych ráda podotkla, že právě takové dny obohacují náš život a činí ho zajímavým.)
Líbil se mi hned pán u vrat. Říkal nám, co kde najdeme a kam se máme vydat nejdřív. Dle jeho doporučení jsem si nejprve obešla hrad a pak se vydala na nádvoří. Při obcházení hradu jsem si všimla, že je tato akce zaměřena především pro rodiče s dětmi. Knihkupectví Barvič a Novotný ukazovalo různé knihy a stejně jako u dalších stánků bylo možno hrát nějaké hry nebo si něco vyzkoušet. V této části jsem se všemu vyhla, protože to bylo opravdu pro děti a nikdo z organizátorů mi stejně nevěnoval pozornost. V knihách se hledaly informace o zvířátkách, kreslilo se, kde přibližně žijí, stavěly se domečky a stromky, kreslila se silnice, která nebude křižovat cesty zvířátkům (to bych si bývala ráda zkusila, vypadalo to vcelku složitě), stoupalo se rukama a nohama na různá barevná kola, plastoví broučci se lovili z bažiny a dala se zahrát hra, na jejíž přesný název si nevzpomenu (asi plyškvorkiáda).
Na delší dobu jsem se zastavila u stánku s jídlem: jasmínová rýže, bramborovo paprikový špíz v těstíčku, těstoviny, tři druhy sladkých kuliček a nevím co ještě. Kuličkám jsem neodolala, všechny byly výborné, jak cookies (to byly jen půlkuličky), tak kokosové a nejvíc ty třetí, ty jsem si koupila hned dvě, i když jedna stála 15 Kč. Ptala jsem se milé paní prodavačky (to na takovýchle akcích bývají všechny) z čeho to je vyrobené, myslím že z datlí, fíků... no prostě toho vyjmenovala fůru. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to jmenovalo (něco jako luglu). Ještě jsem si tam koupila Čidvu (paprikovou indickou pochoutku), což je podle obsahu,směs oříšků a semínek, s kurkumou a paprikou. K mému překvapení je ve směsi i skořice.
Další stánky si v přesném pořadí nepamatuji. Ochutnala jsem fairtradeový čaj, různé druhy chlebíčků s pomazánkami, na něž jsem si vzala recepty, podívala se na pár letáčků a pak si vyzkoušela takovou pomůcku pro děti - myslím, že se to jmenovalo chytrý provázek. To máte několik kartiček a na každé je vždy nějaké téma, např. vývoj mravence od oplodnění až po dospělého jedince. Začínáte na startu, kde se dva jedinci páří a máte se přes ostatní stádia vývoje dostat až do cíle, tedy k dospělému jedinci. Přiznám bez mučení, že se mi to nepovedlo. A poznávání hub také nedopadlo moc slavně. Nevím, jaké dvě jsem přehodila, ale rozhodně něco co bych nejedla a nepřipadalo mi to tak strašné, jsem přehodila s muchomůrkou zelenou. Přece jen jsem už nějakou dobu ze základky, a tak jsem zapomněla, že může být něco jedovatějšího než muchomůrka.
Pro tvořivého člověka je setkání s jiným tvořivcem něco jako shledání dvou přátel po dlouhé době. Zpravidla při setkání s někým takovým cítím, že si budeme rozumět. Ono to asi ani jinak nejde. Tvořiví lidé si jsou v lecčems podobní. Rádi zkouší nově věci, techniky, vymýšlí nové postupy a jak vylepšit to, co už umí. Vědí, že ruční práce je umění. Že je třeba na to mít čas, trpělivost a lecky i prostředky. Někdy to může být i dřina, ale ten požitek, když máte výsledek před sebou... Myslím, že tak nějak se může cítit matka, která ví, že ze svého dítěte vychovala dobrého člověka.
Asi je tedy jasné, že tato část Dne Země mě lákala naprosto nepředstavitelným způsobem. Trh řemesel. To je jako sjezd turistů nebo něco podobného. Každý stánek přináší nové vlastnoruční (a tudíž jedinečné) bohatství, na které se můžete dívat, nechat se inspirovat, nebo si ho také koupit. Tyto výrobky jsou často dosti drahé, přece jen jde o originály, ve kterých je často schováno hodně práce a materiál v dnešní době také není nejlevnější.
Líbí se mi snad všechno: výrobky ze dřeva, kůže, kovu, skla, vosku, látky... Dneska jsem měla možnost vidět ručně malované tašky, různé věci ze dřeva (především lžíce, misky, vařečky apod.), pletené náramky, mýdla, svíčky, drátkované věci a také věci z kovu. Jako obvykle jsem neodolala a alespoň pár maličkostí si koupila. Jako první mě zlákala paní, které dělala dětem copánky z bavlnek ve vlasech. Už jsem si to delší dobu chtěla udělat, nebo aby mi to někdo udělal, ale bylo to drahé, měla jsem dlouhé vlasy, nevěděla jsem jak na to, bála se, že to špatně dopadne, no prostě jsem se dneska konečně dočkala. Ode dneška mám (podle paní) na tři měsíce ve vlasech bílomodročerný (nebo bílo-modro-černý??? Nikdy nevím, už si to konečně jednou musím dohledat a někam napsat!) proužek. Doufám, že to nebude učitelům při zkouškách vadit, a když si nebudu jistá, paní mi hned ukazovala, jak se dá zamaskovat, aby nebyl vidět, takže pohoda. S touto paní jsem si příjemně popovídala, ale jestli se tímhle dá uživit jsem nezjistila.
Další koupenou věc si zatím musím nechat pro sebe, protože se jedná o dárek. Tentokrát jsem si něco koupila tak napůl i ze zvědavosti. Chci něco podobného zkusit vyrobit.
Drátkované šperky byly taky velmi zajímavé, ale nejvíc mě zaujalo malý kolečko vmtsnaný do čtverečku. Dalších padesát korun už jsem ale utratit nechtěla. Ohromnou radost mi udělalo, když mi pán řekl, že stojí jen dvacet korun. Taková krásná věc. Pak mi nabídl, že když budu chtít, vyrobí mi i jiný tvar. Na to teda nakonec nedošlo (škoda), ale zato jsem si výrobu vyzkoušela sama. Já si chtěla zkusit umístit "šnečka" do trojúhelníku. Povím vám, že práce se třema různejma kleštičkama není žádná sranda. A to jsem si myslela, že si jen koupím drátek, půjčím z knihovny nějakej časopis, chvilku budu študovat, pak si z garáže vezmu dědečkovy kleště a ono to půjde. Jo, tůdle nůdle. Pachtila jsem se s tim víc, než s navlékáním korálků a to jsem stejně každou chvíli milému pánovi říkala, že mi to nejde, ohlo se to, jak mám vytvořit to očko (?), kde to mám ohnout (?) a podobně. Nakonec jsem něco splychtila ale ten, který jsme předtím udělali spolu, mi připadal hezčí. Nicméně - tenhle je můj!
Při návratu domů jsem zjistila, že na učení mi nějaký čas zbyde... a teď, kdy tu už dvě hodiny píšu články, ho mám pořád dost. Někdy se čas prostě umí tak správně vlíct :-).
