První jarní den? Neříkejte!

Jak jsem si vyhledávala materiály pro články týkající se mezinárodního dne zdravého spánku a poezie, všimla jsem si, že v našich zemích je 21. březen považován za první jarní den. Proč je tomu tak?

Při pohledu z okna nemám dojem, že se přiblížilo jaro. Alespoň v Brně se nic moc nezměnilo, dnes dokonce byla docela zima, alespoň z doslechu, já venku nebyla.

21. březen máme takzvané astronomické jaro. Tehdy nastává rovnodennost, den i noc jsou tedy stejně dlouhé. „Slunce vychází přesně na východě v 6 hodin a zapadá na západě v 18 hodin. Nutno však přiznat, že nic z toho není tak úplně pravda. Pravda by to byla jenom tehdy, kdyby Země obíhala kolem Slunce po kružnici, kdyby Slunce samo bylo jen bezrozměrným bodem, kdyby Země neměla žádnou atmosféru, kdybychom to vše sledovali z hladiny moře na 15. stupni východní délky, kdyby...“

Článek od Zdeňka Mikuláška o začátku jara na Instantních astronomických novinách docela vtipně končí: „Když vám tedy někdo položí otázku zda nastává jaro 21. března, měli byste mu odpovědět: "Občas ano, ale je to stále míň, za pár let už vůbec ne, ale po roce 2100 se to zase spraví." Ručím vám za to, že ho vaše vyčerpávající odpověď zcela uspokojí.“

Znám to s jarem trochu jinak. Vloni jsem to sledovala a myslím, že to docela souhlasilo, letos jsem si na to bohužel nedala pozor, a tak jsem „jaro“ propásla. O čem tu mluvím? O čínském způsobu vnímání a jejich pěti elementech. Číňani vlastně mají 5 období a jim přísluší jednotlivé elementy, orgány, barvy a také chuti, k tomu se možná vrátím někdy později. Těmi obdobími jsou následující:

- jaro – dřevo,
- léto – oheň,
- babí léto – země, s ní je to složitější...
- podzim – kov,
- zima – voda.

Podle této teorie začíná jaro přibližně 12. února a končí 25. dubna, kdy nastává mezidobí pro element země. Poselství elementů pro jaro? Zdržte se hněvu a zlosti, netrpělivosti a podráždění, poškozuje to vaše játra. Započněte změny. Postavte se výzvám a neváhejte!

Zdroje:
InAstroNoviny, http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=87

21. března: Mezinárodní den zdravého spánku

Vzhledem k tomu, že je dnes mezinárodní den zdravého spánku, napadlo mě, že bych se s vámi podělila o pár rad, které jsem slyšela k tématu spánku. Některé mám ověřené, jiné ne. Nabízím vám je tedy k vlastnímu ověření, případně mi můžete do komentářů doplnit vám známé rady pro zajištění dobrého spánku.

Jen bych ještě chtěla zmínit, že mezinárodní den zdravého spánku má poukázat na závažnost problémů se spánkem. „Hlavním smyslem a cílem Mezinárodního dne spánku je zvýšení informovanosti o poruchách spánku mezi laickou i odbornou veřejností, o prevenci a možnostech léčby.“

Pan profesor Cimický ve své knize Minimum proti stresu (str. 9–10) doporučuje následujících pár bodů, které můžete udělat pro to, abyste se lépe vyspali: (V závorce jsou doplněny rady ke stejnému tématu z jiných zdrojů.)

1. Chodit spát v pravidelnou hodinu a zachovávat pravidelný rituál přípravy ke spaní. (K tomu mohu dodat, že jsem někde četla, že je lepší spánek před půlnocí, a tak se snažím chodit spát každý den v deset hodin večer. Popravdě mi to moc nevychází. Uléhejte a vstávejte každý den (i o víkendu) ve stejnou dobu +/- 15 minut.)

2. Nestřídat lůžka. Spát tam, kde jste zvyklí.

3. Před uložením vynechat napínavou a vzrušující podívanou, zvolna snižovat obrázky aktivity, příliš se neštvat a nenamáhat. Nejlepší aktivita je přiměřeně dávkovaná chůze, rozhodně ne běh! Nepracovat těsně před spaním a neučit se. (Mohu jen potvrdit, když se před spaním učím něco náročného nebo pracuju, ještě v posteli mi to šrotuje v hlavě a nemůžu usnout. Osobně se mi osvědčilo poslední hodinu před spaním dělat něco odpočinkového, ať je sebehorší zkouškové období. Mimo jiné taky hodinu před spaním opustit počítač, prý koukání do obrazovky působí povzbudivě a pak se hůř usíná.) Aspoň chvilku si číst pohádku nebo dělat něco uvolňujícího. Ani cvičení před ulehnutím (3–4 hodiny) se nehodí, proto ho raději přesuňte před večeři.
4. Na noc je vhodná vlažná koupel, nepříliš horká ani studená.
5. Před spaním omezit kávu, alkohol a další stimulující látky včetně Coca-Coly. Neukládat se ani příliš najedený, ani hladový. (Nejlépe 4–6 hodin před usnutím se nemá pít káva, zelený nebo černý čaj… já tedy s čajem problémy nemám ani těsně před spaním. A co se týče jídla: Vynechejte večer těžká jídla, poslední zařaďte 3–4 hodiny před ulehnutím. Nepijte večer alkohol, abyste lépe usnuli – alkohol zhoršuje kvalitu Vašeho spánku.)
6. V místnosti, kde spíte, by měla být tma či alespoň šero. Optimální teplota ložnice se pohybuje mezi 12 až 24 °C (jinde radí spíš 18–20°C).
7. Před spaním vyvětrat.
8. Může hrát tlumená hudba, ale nesmí rušit ostatní.
9. Když do půl hodiny neusnete, je lépe vstát a věnovat se jiné činnosti, rozhodně však ne na lůžku. Co vím, tak se doporučuje (snad i na lůžku) nějaká nudná četba.
10. Přes den raději nespat. Když si lehnete, zavřete oči a klidně dýchejte. Představte si, že ležíte na louce v písku a krásně svítí sluníčko, jste příjemně unavení… Lze myslet i na to, že stoupáte zvolna někam k vrcholu kopce, který se utápí v tmavě modré nebo hnědé barvě… Například epileptici mají zakázaný spánek přes den, tak na tom asi opravdu něco bude. (Viz můj článek 26. března: Světový den boje proti epilepsii (Fialový den/Purple Day))

K dalším radám lze zařadit následující:

- Postel i ložnici užívejte pouze ke spánku a pohlavnímu životu (odstraňte z ložnice televizi, v posteli nejezte, nečtěte si ani neodpočívejte). Rozhodně v ložnici nepracujte.
- Nekuřte, zvláště ne před usnutím a v době nočních probuzení. Nikotin také povzbuzuje.
- Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte, postel neslouží k přemýšlení.

Teď už vám jen mohu doporučit zajímavý článek na Doktorka.cz: http://zdravi.doktorka.cz/spanek-neni-ztraceny-cas/ a popřát dobrou noc!

Zdroje:
CIMICKÝ, J. Minimum proti stresu. 1. vyd. Praha 1: Nakladatelství Olympia, a. s., 1996. 79 stran. ISBN 80-7033-415-0.
http://mikrospanek.cz/mezinarodni-den-zdraveho-spanku-2132009

21. března: Světový den poezie

Světový den poezie je od roku 1999 určen na 21. březen. Cílem je podporovat čtení, psaní, vydavatelství, vyučování poezie po celém světě. Poezie byla převažujícím žánrem literární tvorby až do 18. století (do středověku byla dokonce žánrem jediným), teprve v 19. století se poměr mezi prózou a poezií vyrovnal a ve 20. století próza převážila.

Tradičně se poezie dělí na:

• epickou, jež má děj,
• lyrickou, která děj nemá, ale snaží se například vystihnout náladu,
• lyricko-epickou, v níž je děj potlačen, ale existuje.

Česká elektronická knihovna, Šárecká, M.: Vůně domova (1918), tiskem a nákladem E. Leschingra, Praha, 1. vydání, 56 stran

Věnování
Na tichý domov, sídlo něhy,
na chvíle, jimiž lze se hřát,
na úsměv mrtvých, gesta lásky
mně zachtělo se vzpomínat.

Na dobu klíčení a vzrůstu,
kdy sluncem láska matčina
a rosou síla otce byla,
tak rádo srdce vzpomíná!

Jak nevracet se v době květu,
jak nepohlížet vděčně zpět?
Vždyť jsem jak ve skleníku tichém
jen láskou vypěstěný květ!

Květ, který vzrůstal ve zátiší,
jež posvětil svým žitím rod,
a rukám, které tam jej sely, nechť patří též i jeho plod!

Mám pár oblíbených básní, které jsem si zvlášť začala vypisovat do bloku, když jsem zjistila, že jich přibývá, ale v poslední pár letech jsem žádné nepřidala. Asi už opravdu málo čtu poezii. Jak můžete vidět z ukázek, mám nejraději rýmované lehce „klouzavé“ básně, slova, jež ladně plynou jakou voda v potůčku. K mým oblíbeným patří například Seifert, nebo někdo s přezdívkou Ženatej na serveru Písmák.cz.

V dnešní době jednoznačně převažuje lyrická poezie. Za jeden z druhů poezie je považováno haiku, což je (dle Wikipedie) lyrický útvar s přírodní tematikou. Je tvořen třemi řádky obsahujícími 5, 7 a opět 5 slabik. A když je povedené, je podle mého názoru příjemné a inspirující. Vyvolává představu místa nebo věci, o které mluví.

Suvi
Šperk
Ledový květ slét'
Ze stromu podzimu spad'
Ozdobil tvůj pléd
http://hajku.blackhost.cz/index.php?page=hajku

Kobajaši Issa
Žába se tváří
jako by právě na oblohu
vykvákla mrak
http://www.nash.cz/haiku/issa.html

Další zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO
http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Haiku

Při práci se dozvíte zajímavý věci

Chystám si práci do školy, podklady pro nějaký vědecký článek, a tak prohlížím na internetu, co je v problematice, kterou se zabývám, nového a co bych měla vědět. Rok 2011 byl vyhlášen Radou EU za Evropský rok dobrovolnictví, a tak se snažím projít všechny programy, které do toho spadají. Je to zajímavé, ne že ne, ale je toho tolik… nemůžou prostě udělat jednu akci? 24. 6. 2011 bude Mezinárodní dobrovolnický den.

Říkám si, že těch mezinárodních dnů je nějak moc, a tak mě ze zvědavosti napadlo podívat se, jestli někde není nějaký jejich seznam. A heleme se, třeba na stránce o OSN.

Nestačím se divit, kolik toho je a některý jsou fakt zajímavý, třeba den mateřského jazyka, den vody, den meteorologie, den proti nášlapným minám, den zdraví, den knihy a autorských práv, den stěhovavých ptáků… Kuriózní mi též přijde Světový den prevence sebevražd, Světový den pošty, Světový den televize nebo Mezinárodní den hor.

A jak se na to dívám, všimnu si, že dnes 21. března je Světový den poezie, tak mě napadá, že by to chtělo nějak oslavit! ;-)

Zároveň je dnes Mezinárodní den zdravého spánku a první jarní den.

Mezinárodní den žen

Občas z legrace říkávám, že Google ví všechno. Dneska jsem najetím na obrázek u jeho loga například zjistila, že je mezinárodní den žen. Popravdě jsem se o tenhle svátek nikdy nezajímala a ani si nevzpomínám, že bychom o něm někdy doma mluvili. Možná s babičkou? Něco jiného je svátek matek, to dáreček vždycky nosím, ale mezinárodní den žen?

 Ze zvědavosti jsem nakoukla na pár prvních stránek, abych si rozšířila vzdělání o mezinárodním svátku. Tenhle svátek, o který se vlastně nezajímám, se už slaví přes sto let. No, nejspíš jsem trochu zaspala. Zaujala mě zmínka o tom, že "Organizace spojených národů vyhlásila pro letošní oslavy téma Rovný přístup ke vzdělání, praxi, vědě a technologiím: Cesta k důstojné práci pro ženy." Asi je jasné, na co tím naráží... to, co všechny víme. Tím, že jsme ženy máme horší uplatnění na trhu práce. Jako mladé nás moc nechtějí, protože hrozí svatba, děti a to, že nás bude muset na nějakou dobu zastoupit někdo jiný. Jedna kamarádka říkala, že nejspíš začne zapírat, že je vdaná, protože to už by jí práci opravdu nikdo nenabídl. Zdůraznila, že v momentě, kdy potenciální zaměstnavatel zahlédne na její ruce snubní prstýnek, zatváří se "Aha tak to nic" a pracovní pohovor opět nedopadne.

V různých zdrojích se můžete dočíst, že "celosvětový svátek žen vznikl jako vzpomínka na stávku newyorských švadlen, která se odehrála v roce 1909", ale proč stávkovaly? Kvůli těžkým pracovním podmínkám? Tak jsem měla pravdu, mělo by to tak být, a také kvůli zkrácení pracovní doby.

Ačkoliv jsem na svátek zapomněla, docela se mi zamlouvá. Proč si jednou pro změnu místo spílání neužít ten pocit, že jsem žena? Třeba by mi mohl přítel udělat masáž (možná lepší než kytka, ne?), uvařit večeři, mohli bychom zajít do kina, divadla, nebo si jen tak povídat s šálkem dobrého čaje... Nebo si udělat pořádnou dámskou jízdu. Nachystat chlebíčky, sladkosti a různé slané brambůrky a pro jednou zapomenout na diety, hubnutí a nejrůznější omezení. Zkrátka a dobře, pěkně se odvázat v soukromí a bez chlapů. Radovat se z toho, že jsme krásné něžné pohlaví.

Zdroj:

http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/svet-slavi-100-mezinarodni-den-zen.html

Prezentace tezí a odměna

Před nedávnem jsem udělala docela těžkou zkoušku... vlastně to bylo tento týden v pondělí... ale už mi to přijde jako celá věčnost. Měla jsem obhájit teze své závěrečné práce, pro ty, co se tím nezabývají, to znamená, že jsem měla vysvětlit, o čem chci svou práci psát, jaké použiji metody (a techniky) zkoumání a co budu vlastně zkoumat, kde získám data a jaký to celé bude mít přínos. Jo, taky jakou použiju literaturu a takový detaily. No, nadřela jsem se s tím docela dost, ale šéfík (ne můj vedoucí ale ten, kdo to přijímal přes mail) stále nějak nebyl spokojen. I když jsem se to pokusila doladit podle jeho představ, rozhodně jsem věděla, že se mi to nepodařilo. A tak jsem šla na obhajobu s trochu smíšenými pocity.

Byla jsem strašlivě nervózní. Mimo jiné i proto, že jsem nevěděla, jestli můžu přijít později, když to začíná ve dvě, ale vzhledem k tomu, že na mě měla dojít řada až večer a já už se celkem dobře znám, byla jsem si jistá, že za tu dobu bych tam zešílela nervama, kdybych viděla, jak se do ostatních navážej, nebo jak to mají skvělé a já proti nim budu vypadat hloupě. 

I tak jsem se setkala s obojím. Jedna slečna se rozhodla pokračovat v nějakém výzkumu, takže měla krásně prošlapanou cestičku a znělo to vážně fantasticky, to co se chystá dělat. Navíc je to takovej ten typ, co snad nikdy nemá trému, takže to v klídku odprezentovala, skoro jako by se pochlubila, jak je dobrá.

Já tam přišla, nervózně jsem kuňkala a ukazovala cosi na prezentaci. Bylo to strašný. Už mám za sebou snad tisíc prezentací, ale takhle špatných jsem moc neměla. Bylo mi jasný, že to není mnou, ale mýma nervama a o to víc mě to štvalo. Vždyť už bych za ta léta měla mít trému zmáknutou, ne?

Pravdou je, že jsem přišla přesně včas, abych viděla, jak tam dokonale rozebrali jednu mou suverénní kolegyni, kterou považuji za perfekcionistku, tak, že skoro brečela, což mi na náladě moc nepřidalo. Připadalo mi to, jako by mě zavařeli do klece plné hladových lvů.

Naštěstí se lvi unavili a někteří až do večera nevydrželi... teda popravdě skoro jsem se začínala bát, že tam zůstanu sama. Nakonec jsem to teda nějak vykuňkala a padlo pár dotazů. Kupodivu žádné závažné připomínky, jen pár drobností. Když se teda "šéfík" rozhodl, že to uzavře, měla jsem z toho nakonec dobrý pocit. Všichni byli přesvědčeni, že moje práce má smysl a snad že i zvolený postup je dobrý.

Asi si dovedete překvapit, jak mě zdrtilo, když mi řekl, že bych si prezentaci měla s opravenými detaily zkusit ještě jednou. Jojo, jasně, není na tom nic špatného, je to takové neformální... to si vykládejte někomu jinému... já tu prezentaci musím udělat, abych mohla jít v květnu ke zkoušce. Byl to pro mě takový šok, že jsem se z toho vzpamatovávala celý večer. 

Normálně se mi pak chtělo brečet. Všimla jsem si, že to nezarazilo jenom mě, ale i všechny ostatní. Vypadalo to, že nikdo s názorem toho, kdo to řekl, nesouhlasil. Naštěstí se to ostatním podařilo ukočírovat a přesvědčit ho (nebo přehlasovat?) že to je nesmysl, když mám jen doplnit metody, které použiju pro nějaký dílčí výzkum, dokonce z toho na chvilku udělali srandu, ale já neměla chuť se smát. Byla to pro mě hrozná podpásovka a doteď nechápu, co tím ten člověk myslel. Snad nějakou osobní pomstu za to, že jsem neopravila vše tak jak chtěl? 

Doma jsem si pro jistotu dala sklenku alkoholu, protože jsem se chtěla ujistit, že mi stoupne tlak a nebude mi už tak divně jako na omdlení. Ještě celá roztřesená jsem si slibovala, že nakouknu do seznamu odměn a nějakou si pořídím. Tak teď jen kterou, když jsem bez peněz?

Splněné přání ze seznamu odměn

Asi před rokem jsem si začala psát seznam věcí, které si „Jednou pořídím...“ Věci, které by se mi líbily, chtěla bych je, nebo po nich šíleně toužím, zkrátka všechno, co nechci zapomenout, že jsem třeba někdy chtěla. Nejdřív to byl trochu problém, abych do seznamu pořád dokola nezapisovala ty stejné věci, ale po roce, kdy tento seznam mám a znám ho dost i zpaměti, už hned vím, že tam ta věc je nebo není.

Kromě přehledu slouží především k vnitřní motivaci, když se mi do něčeho vážně hodně nechce. Můžu juknout do seznamu, vybrat si odměnu a těšit se na ni po splnění úkolu. Trochu jsem to zanedbala se státnicema, a tak jsem si pak za ně nadělila poněkud více odměn, ale co... člověk si občas musí udělat radost. :-)

Jednou z věcí, kterou jsem si už dlouho přála, byla kniha Trénink kreativity od Erica Maisela. Považuji ji za skutečně podařenou. Kdysi jsem si ji půjčila v knihovně. Krásně se četla a cvičení na povzbuzení kreativity mě zaujala. Některá jsem si vyzkoušela a jiná prozatím alespoň opsala, ale ve skrytu duše jsem si toužila tuto knihu koupit. Je napsaná na rok, takže tam jsou na každý týden dvě kreativní cvičení.

Kvůli tomu, že už je to delší dobu vydaná kniha, musela jsem ji shánět přes internet. Problém to samozřejmě nebyl – Google najde všechno, jenže v těch obchodech už obvykle nebyla na skladě a často ji měli označenou spíše jako nedostupnou. Nakonec se mi ji někde přece jen podařilo sehnat, ale s obchodem přes internet moc nekamarádím, a tak jsem požádala přítele, jestli by mi s tím nepomohl. Protože má pořád moc práce, dost to odkládal, až už jsem začala být nervózní, protože jsem si ta cvičení chtěla začít dělat pěkně v době kdy mám, hnedka po Novém roce. Když jsme se po Vánocích setkali, zjistila jsem, že příčinou odkládání nebyla lenost ale to, že mi ji chtěl dát jako dárek. Nechci být nevděčná vůči ostatním dárkům, ale tenhle je asi ze všech nejkrásnější. :-)

Popravdě musím přiznat, že ačkoliv dnes končí druhý týden tohoto roku, jsem teprve u prvního cvičení z prvního týdne. Nějak jsem se zasekla na napsání životopisu na dva a půl tisíce slov. Jen si to zkuste! :-) ... Vychází to asi tak na 5 stránek.

Príma čokoláda

Když jsem byla malá, měla jsem moc ráda čokoládu z automatu. Mamka mi ji nekupovala moc často, protože to bylo nezdravé, a tak to byl svým způsobem pro mě svátek, když mi ji dopřála. Obvykle to bylo při nějaké mimořádné příležitosti, kdy jsme se k takovému automatu dostaly. Párkrát jsem ji dostala na domácí vyrobení, ale to nebylo takové.

Čokolády z automatu jsem si dost užívala asi v prváku nebo v druháku na vysoké. Bývala jsem tam tehdy skoro celý den a v přednáškovkách jsme měli zimu, tak jsem si vždy v určitý den, který byl nejstrašnější, dopřávala čokoládu pro potěšení a zahřátí. Den mi to pochopitelně jako správnému mlsalovi zlepšilo okamžitě, i když ne třeba dlouhodobě.

Zvědavost mi nedala, a když jsem se setkala s čokoládou ve zdravé výživě, musela jsem ji vyzkoušet. Zdravá čokoláda, hmm, to zní dobře. :-) Teď se tu s vámi chci podělit o svou první zkušenost s její přípravou a vřele vám ji doporučit. Jde o čokoládu v krabičkovém balení s pěti sáčky po dvaceti pěti gramech. Je 100 % bio a jmenuje se Cioccolato in tazza. I když 50 % tvoří třtinový cukr, připadá mi čokoláda dost hořká a nejradši bych si ji přisladila (a přiznávám, že u jednoho šálku jsem to vyzkoušela), ale nedokážu takovou ňamku mršit naším bílým rafinovaným cukrem. Ještě pro inspiraci, mě tahle čokoláda stála 62 Kč, což znamená necelých 13 Kč za jednu. Jasně, měli byste ještě připočítat mlíko a energii na jeho ohřev, ale i tak… stojí skoro stejně jako z automatu, ale rozhodně je lepší ;-).

Pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě se nabízí například na stránkách www.dobratma.cz. Protože jsem „ve tmě“ nebyla, pokusím se vám přiblížit o co jde z různých článků, které jsem si našla.

A. Jak to probíhá?
Můžete bydlet v chatce, kde jste zcela sami, všechno děláte po tmě. „V chatce nelze používat cokoliv co vydává světlo, například mobily nebo jiné technické vymoženosti dnešní doby, které mají displej či světelnou kontrolku.“ Kromě krátkých návštěv správce, který přichází jednou denně v době oběda vůbec nekomunikujete s vnějším světem. V jedné z nabídek máte k dispozici dvě místnosti, přičemž jedna slouží jako obytná a druhá jako předsíň. V obytné části je postel a dostatečný prostor na podlaze, abyste si mohli zacvičit nebo spontánně zatančit. Dále elektrická kamínka, karimatka na cvičení a CD přehrávač. V předsíňce suchý záchod, bidet, umyvadlo a sprchový kout.

Na začátek by vám měl stačit týdenní pobyt, maximální délka pobytu je sedm týdnů. Pobyt můžete ukončit kdykoliv budete chtít.

Pokud byste chtěli takový pobyt vyzkoušet, měli byste si vzít pohodlné oblečení, ručník a v zimě přezůvky či teplé ponožky.

Jídlo je vám k dispozici přímo v chatce. Konkrétně v té u Frýdku-Místku dostanete následující:

-    snídaně a svačina: jablka a čerstvě pražené müsli,
-    oběd a večeři (přinese správce chatky): dvě porce vařeného vegetariánského jídla.

„Jíst potmě je úžasný zážitek. Chuť potravin je zvýrazněna tím, že do poslední chvíle člověk neví přesné složení následujícího sousta, a protože je dostatek času na chuťový průzkum, stává se i velmi prosté jídlo nevídanou slavností.“

B. Co vám to má přinést
Tento zážitek by vám měl pomoci ponořit se do vlastního vnitřního světa, najít nový způsob vnímání, poznat lépe sama sebe.

„Ve fyzické tmě náš mozek nedostává obvyklý přísun zrakových podnětů. Pokud se pro pobyt ve tmě rozhodneme, dáváme si čas zkoumat, co se děje, když chybí zrakové vjemy, na které jsme zvyklí, a často také závislí. Přichází něco nového, zatím nepoznaného.“

C. Můj názor
Podle toho, co jsem si zatím přečetla, mám pocit, že stejnou službu jako týden ve tmě může vykonat deník. S tím rozdílem, že ten na vás působí dlouhodoběji a umožňuje prozkoumané světy znovu navštěvovat a objevovat jejich další nepoznané hlubiny.

Myslím, že nakonec by to nemuselo být špatné. Určitě se vám rozšíří vnímání ostatními smysly, když potlačíte zrak.

Zdroje:
http://www.dobratma.cz/2o_pobytu.htm

Můj nový koníček - Paličkování

Občas se někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala a já popravdě odpovídám, že vlastně ani nevím. Ono to vzniklo nějak samo. Ve vlaku mě to táhlo k jedné paní, která cosi pletla. Brzy jsem s ní zapředla hovor... no, trochu jsem se vetřela, ale pak už bylo vidět, že si se mnou chce povídat i ona. Já byla na začátku jen zvědavá. A tak nějak to vzniklo, zjednodušeně řečeno.

Paní pletla ponožky-zbytkovky, jak jsem si nazvala něco, co bych v budoucnu taky chtěla vyzkoušet (až budou nějaké zbytky) a zapovídaly jsme se. Během hovoru nějak zmínila, že chodí paličkovat a to mě zaujalo, protože už jsem to dávno chtěla zkusit, ale nějak nebylo kde a jak je u mě obvyklé příležitost jsem sama aktivně nevyhledávala. Sice mě to samotnou štve, ale obvykle nic nedělám a čekám co mi samo přiletí do úst... světe div se, ale často jsou to právě ti pečení holubi, na které jsem měla už delší dobu chuť. Vlastně teď si vzpomínám jen ještě na jeden příklad - břišní tance. A obvykle je takový samopřiletící holub v mém případě mnohem lepší a výhodnější než takový, kterého bych aktivně sehnala. (Teda nejspíš, nemůžu to vědět, když nemám s čím srovnat, ale řekla bych, že tomu tak je.)

Mým novým koníčkem už tedy tři týdny je paličkování. Poprvé jsem se jenom dívala, protože jsem neměla žádné vlastní potřeby. Pro ty, co nevědí, o čem mluvím, tak paličkování je zjednodušeně řečeno zamotávání nitek do sebe a kolem špendlíků, trochu vzdáleně by snad mohlo připomínat tkaní. Hned na první hodinu potřebujete tvrdý válec, do kterého budete zapíchávat špendlíky, ty špendlíky, namalovanou předlohu neboli podvinek, igeliťák a kousek kartonu ve velikosti podvinku, málem bych zapomněla na nit a paličky.

I když jsem dítko neposedné, nebyl pro mě problém, první hodinu jenom sedět a koukat na práci ostatních. Bylo v tom cosi fascinujícího - vidět, jak se jim ruce míhají a pod nimi vzniká jemňoučký vzor. Také to pro mě bylo nezvyklé, protože mnoho různých technik už jsem si vyzkoušela, a tak přestože je nepoužívám, často vím, jak se která věc dělá a že to ani zdaleka není tak složité, jak se to může zdát.

O druhé hodině jsem si už základní věci donesla, i když špendlíky jsem měla splašené na poslední chvíli a pak mě z jejich zapichování pořádně bolely ruce. Během této hodiny (ony jsou to vlastně myslím 2,5 hodinové výuky) jsem si udělala svůj první vzorek a byla jsem na něj náležitě pyšná. Jen jsem se vám tu o tom nějak nestihla zmínit, protože jsem měla dost plný program.

Facebook? - Nikdy!

Taky jste se nestihli s facebookem ani seznámit a už vám leze krkem? Popravdě já s ním taky nejsem kdovíjak spokojená, ale pár věcí mu rozhodně nelze upřít. Občas dokáže člověka velice pěkně pobavit... ne tedy svým věčně padajícím chatem, který někteří lidé rádi využívají (stokrát lepší ICQ! a spolehlivější snad i česká pošta)... mám teď na mysli různé hlášky, které se vyskytují v názvech skupin.

• Rozhodla jsem se, že budu žít věčně a umřu, jenom kdyby mi to nevyšlo.
• Nesnášíš mě? Naser si! Problém vyřešen.
• Neberte drogy..................... Nikdy nikomu neberte drogy.
• Šampon patří do vlasů, ne na ulici.
• Nejlepší je nic neřešit, ono už se to posere samo.
• Největší česká lež................ Pojď na jedno.
• Od 15 můžeš mít sex, ale porno až od 18. Co se mi na tom nezdá?
• Nemám malá prsa. To ty máš velké ruce!
• Budu Tě píchat celou noc! S láskou Tvůj komár
• "Promiň..." "Přestaň se pořád omlouvat!" "Promiň."

A tak by se dalo ještě pěknou chvíli pokračovat. Prostě nic není tak černé, jak se může zdát... i facebook má něco do sebe... když člověk hledá.

Fauna versus flóra

Existuje mnoho lidí, kteří si stále pletou pojmy fauna a flóra. V době internetu je to pochopitelně snadné. Stačí zadat do googlu jeden z významů a on vám obratem vrátí zpět, o který z pojmů se jedná. Hned ví, že vy nevíte. Mimochodem wikipedie toho ví o Floře opravdu hodně. Nejen že je to květena, ale také maďarské jméno a římská bohyně květin a zahrad.

Když už jsme si určili jeden pojem flóra, je jisté, že fauna se zabývá živočichy. Ale jak si tyto dva pojmy bezpečně zapamatovat a v požadovanou chvíli je nezapomenout nebo nepoplést. (V domění, že jste to vždy říkali špatně, to řeknete opačně, ale ouha, vy už si to pamatujete správně.) Vymyslela jsem si malou pomůcku, ale nevím, jestli vám k něčemu bude, ale já osobně z ní měla radost.

Slovo "flóra" mi připomíná anglické flower, což je květina. No, ale protože nejsem v angličtině příliš dobrá a je tu menší pravděpodobnost, že zapomenu tento anglický výraz, vždycky si vzpomenu na milionkrát viděné díly Četníků a hlavně na Cruchota, jenž se se svým velitelem několikrát dokola dohadovali jedinou větou, kterou znali anglicky, totiž: "My flower is beautiful."

Povinná, doporučená, ale taky volná...

Prázdniny už jsou sice delší dobu v plném proudu, ale já mám stále pocit, že mi teprve začaly. Nemůžu se jich nabažit. Teď mám na mysli především volný čas, který můžu strávit čtením. Můžete namítnout, že ve školním roce jsem přeci taky mohla číst, ale to nemáte tak docela pravdu. Teoreticky ano, ale prakticky spíš jen k seminárkám a studijní materiály ke zkouškám, recenzím a podobně. Sem tam se našla trocha času, ve které bych možná zvládla nějakou tu povídku, ale takové opravdové poležení, ať už na dece zahradě na sluníčku, v lehátku, na lavičce, někde v parku, u rybníka, nebo třeba i jen na gauči bylo nemyslitelné. Moci si lehnout a třeba dvě hodiny si v kuse číst... No, naposledy jsem si pořádně začetla někdy začátkem ledna, ale to také nebylo úplně pohodové čtení.... Měla jsem zkoušky a z knihovny půjčené Zatmění od Stephenie Meyer jsem odložit přeci jen tak nemohla. :-) Po této knize nastala doba čtenářského temna. (Dobrá, tak bez mučení přiznávám, že John Adair na diplomku mě taky bavil, ale ono mi ani nic moc jiného nezbývalo.)

Zato teď… teď to frčí. Mám doma snad tunu knih, které bych si ráda přečetla. Pochází jak z místní knihovny, tak také z krajské, která má pochopitelně bohatší nabídku a navíc není od místa mého bydliště příliš vzdálená. Také mám vyhlédnutých pár knih z naší domácí knihovničky, které bych si ráda (některé znovu) prostudovala.

Čtu téměř všechno… Nechci, abyste mě špatně pochopili, takže "brakovku" (= brakovou literaturu) zas tak moc ne, i když popravdě řečeno, na jedno takové dílko kvalitnějšího charakteru brakovky se už opravdu nějakou tu dobu těším. Myslela jsem to spíš tématicky… zajímám se o mnoho oborů, teď zrovna nejvíc o tři: čaj, time management (neboli jak zacházet s časem) a kreativitu. Mimo to jsem se také pustila do Rudolfa Křesťana a jeho fejetonů, ze kterých jsem opravdu nadšená. Jen tak okrajově se teď ještě věnuji tématu stres, deprese a jim podobným potvorám… Začala jsem s nimi už dřív, snažila jsem se totiž trochu psychicky připravit na zkoušky, které mě čekaly, a nějak jsem to nestihla (to je ten špatný time management). Nicméně si myslím, že by se mi podobné znalosti mohly hodit i někdy později a také bych se s vámi o ně chtěla podělit, když už na tom pracuji, že ano.

Ještě jsem zapomněla zmínit, že bych si ráda přečetla pár knížek, které mi doporučili přátelé a také, že jsem se pustila do jakéhosi literárního vzdělávání, v rámci něhož bych si chtěla přečíst klasiky a literárně se obohatit.

S čím se teď potýkám je asi nasnadě. Mám spoustu knih a nevím, kterou číst první. Nedaří se mi soustředit se jen na jednu, a tak jich mám rozečtených hned několik. Beletrii jen jednu – Vlčák Kazan a již zmiňované fejetony, ale těch populárně naučných alespoň pět: o čaji, tvořivosti, tvůrčím psaní a nejmíň tři o stresu. Radši to nebudu počítat, ať neupadnu do deprese, kterou ještě nemám nastudovanou.

Někdy si člověk opravdu přijde jako d***

Zrovna dneska jsem zjistila "fantastickou" věc - skoro všechny mé textové soubory jsou neotevřitelné! Jak se mi to povedlo? Docela jednoduše... Nemám ráda word, protože už se mi nejednou stalo, že nějaký složitější soubor, tzn. soubor obsahující několik tabulek (stačilo třeba pět), nešel otevřít. Pak nás ve škole naučili, že lepší, resp. bezproblémovější, je místo přípony .doc používat .rtf, neboť to je textový formát, v němž se nemůže skrývat vir, a když ho nějaký napadne, stejně se nám ho podaří otevřít a přečíst aspoň nějaký kousek. Navíc do textových formátů viry nelezou, protože tam jsou vidět. Od té doby tedy používám pouze příponu rtf a nemívám s ní problémy, snad jen když mám hodně dlouhý soubor, tak se mi to dlouho ukládá.

Dnes jsem ale zjistila, že soubory, u nichž jsem se domnívala, že jsou uloženy v textové podobě, v ní ve skutečnosti nejsou. Pouze jsem přepsala příponu. Jako byste místo .doc napsali .mp3, také se vám ten soubor nespustí ve winampu a on vám ho třeba nenamluví. Zjevně jsem očekávala moc, když jsem si myslela, že word ví, co po něm chci, když mu rovnou na začátku napíšu příponu, ve které bych si ten soubor představovala a on ji pak sám nabízí ve svých možnostech. Z toho tedy plyne, že některé soubory .rtf v mém počítači jsou v pořádku a jiné nikoliv. Sranda, co?

Omluva předem:-)

20. května 2010

Hned na úvod tohoto článku se chci omluvit, že sem teď pořád dávám jen takové štěky a ne žádné pořádné články o něčem, co by se dělo. Ani teda nechci slibovat, že to napravím. Známe zákon schválnosti, že jo? Jakmile to slíbím, vždycky mi do toho něco vleze a zase se nenapraví nic. Takže takhle ne. Prostě si v duchu říkám, že to napravím a vy jakože o ničem nevíte, jo?

Ale co mě fakt štve, je to, že mi tenhle bloček, lépe řečeno tyhle stránky, neumožňují rozdělit svoje články do několika kategorií jako je například Veber blog. Je to sice hezky chronologické, ale vzhledem k tomu, že sem nepíšu deníkovým stylem, občas by se mi hodilo některé články „pospojovat“, protože se týkají stejného tématu. Teda aspoň tak to zamýšlím – psát o tématech, o kterých už něco vím. Podělit se s vámi o informace, které jsem třeba odněkud pracně získala. Jenže nevím, jak to udělat, aby pak nezapadly pod nějaké „tuctové“ články tohoto typu, které v podstatě nepřináší nic nového. No, kdybyste někdo věděl jak na to, abych přitom mohla zůstat na tomto bločku, protože stránky se mi měnit přece jen nechce, velice bych uvítala nějakou drobnou pomoc nebo radu. Jinak přeju pěkné počtení, snad sem brzy zase něco přidám.

Tak já to teda risknu

20. května 2010

Už pár dní jsem řešila menší dilema – komu o tomhle bločku říct a komu ne. Občas je totiž fajn, když tu můžete psát o někom, kdo o těchhle stránkách nemá ani potuchy. Pak se vás čtenářů, můžu zeptat, co byste dělali v určitém případě, a je zde velká pravděpodobnost, že se to dotyčný nedoví, no ale na druhou stranu, nechci, aby mi čtenáři „vymřeli“. Nakonec jsem usoudila, že sem stejně nikdy nepíšu nic tak osobního a urážlivého, aby to někomu vadilo, a třeba se aspoň dovtípí, když to bude tak důležité, že to sem budu chtít napsat. Anebo to budu řešit jako jedna kamarádka… nedělat si z toho hlavu a prostě to sem napsat. Je to tak, tak co… (no, na to asi ale popravdě řečeno nemám).

Optimismu není nikdy dost

10. května 2010

Článek Optimismu není nikdy dost se mi líbí už svým názvem. I když se teď musím hodně učit, nemůžu odolat a musím si ho přečíst. Vždyť právě teď je to období, v němž si člověk musí věřit víc, než kdy jindy, a taky být plný optimismu, aby se z toho všeho stresu a tlaku kolem nezhroutil.

Optimisté se údajně těší většímu zdraví než ostatní. No, to já nemůžu posoudit, sama si myslím, že jsem asi nenapravitelný optimista, ať se děje cokoliv. V době největších krizí jsem totiž zjistila, že když ztratím svůj optimismus, je mi tak nějak divně, nic mě nebaví a nemám ten pocit ráda, a tak si nakonec stejně začnu hledat něco, co mi udělá radost, potěší mě nebo aspoň na chvíli zažene ty největší chmury. Jak už jsem tu uváděla dříve, docela dobře na mě fungují různé věcičky, které potěší moje smysly.

Jak se stát optimistou? Dobrá otázka… Teď o víkendu jsem to vysvětlovala kamarádce. Jak jen to bylo? Na všem hledej něco hezkého! I když je láhev z půlky vypitá, pořád jí půlka zbývá. Nikdy není zas až tak úplně zle a vždycky se dá najít něco, z čeho by se člověk mohl radovat.

Rozebíraly jsme zrovna to, jak je spousta lidí fixována na domov a rodné město. Ne, že bych nebyla, ale… Když mám na celý týden odjet, mám dvě možnosti, buď můžu být fakt celý týden smutná, že nevidím rodiče, jsem pryč, a tak dále, nebo se prostě můžu aspoň těšit na to, že se pak zase na víkend vrátím. Kdybych byla Slovenka, nemohla bych jezdit domů každý týden. Navíc v každém městě se určitě dá najít něco hezkého, třeba chlap:-) (ne, to byl jen vtip), nějací přátelé, hezké místečko v přírodě, oblíbený obchod, restaurace, kavárna… popřípadě si tam můžu dovést něco, co mi bude dělat radost a pomůže mi cítit se tam jako doma. Co by to třeba mohlo být? Plyšáček, květina do okna, obrázky… Vzpomínám si, že mi kdysi nevadilo bydlet na koleji, kde jsme měli v oknech mříže, rozvrzanou starou nechutnou postel, skoro žádné skříňky, nekonečnou spoustu prachu, mrazící ledničku a velice primitivní kuchyň pro celé patro… Ale hroutila jsem se snad z toho?

Na tohle je mimochodem fantastický jeden přeposílací e-mail, ve kterém je věčně optimistický chlapík, jenž říká, že když se ráno probudí má na výběr – buď se dnes bude usmívat a bude mít hezký den, nebo se bude mračit a bude ho mít ošklivý. Prý si pokaždé vybere úsměv. (Tohle sice není přesné znění, ale snad jste to pochopili. Volba je na nás.)

Tahle rada se mi líbí. „Věnujte pozornost tomu, co vám pomáhá k optimistickému uvažování.“ Jednou mě, ani sama nevím jak, napadlo, že si začnu psát, co mi kdo hezkého řekl. Možná jsem o tom někde četla, fakt nevím. A dneska, když už jsem na tenhle soubor dávno zapomněla, mě to dokáže opravdu velmi potěšit a někdy i rozesmát. Doporučuji vám to zkusit také. Když má člověk dobrou náladu, připadá mu všechno normální, ale když ji má špatnou, velice ho překvapí, když si znovu připomene, jak hezky se o něm vyjadřují ostatní, když si uvědomí, že ho obdivují a podobně…

Při nejrůznějších problémech se také doporučuje časový odstup. Sama jsem to použila asi jen párkrát, protože si člověk ve stresové nebo obtížné situaci hned neuvědomí, že by to mohl zkusit. Jde o to, že si představíte, že už je třeba o pár týdnů nebo spíš let později. Jak na vás bude působit neudělaná zkouška před pěti lety? Asi to opravdu není taková katastrofa, jak se to zdá teď. Díky časovému odstupu (byť fiktivnímu) si člověk vytvoří určitý nadhled a posuzuje současnou situaci méně zaujatě a tudíž i spravedlivěji.

Nekončící láska

10. května 2010

Fantastický. Myslím, že bych taky měla napsat seznam věcí, které by měl člověk za svůj život aspoň jednou zkusit. Jednou z nich rozhodně je rozvíjení kvetoucího čaje přímo před vašima očima. já si dnes vybrala Nekončící lásku od Velta tea a byl to fantastický zážitek. I když jsem věděla, co mám čekat, a už jsem to aspoň jednou viděla, bylo to i tak fantastické.

Čaj jsem si sice udělala příliš slabej, takže chuťově nebyl nic moc, ale to mě nijak zvlášť netrápí. Jednak proto, že jsem si svůj estetický zážitek už užila a jedna proto, že si můžu udělat ještě alespoň tři další výtečné nálevy. Kvetoucí čaje totiž patří mezi vícenálevové díky tomu, že obvykle jde o bílý čaj.

Dodatek:

Možná někteří z vás neví, co myslím tím, že bych „taky“ měla napsat seznam věcí, které by člověk měl za život stihnout. Na tohle téma existuje útlá malá a velice zajímavá knížka od Michala Zítka. Jmenuje se 112 věcí, které se vyplatí stihnout před smrtí a tímto vám ji opravdu vřele doporučuji, protože je skutečně zajímavá a určitě najdete inspiraci na něco, co by se vám mohlo líbit.

Menší trapas

Včera u nás byla návštěva, moc fajn týpek. Jak jsme si povídali, jen tak jsem si u toho listovala mini časopískem. Bavili jsme se o něčem vážném, když můj zrak padl na následující vtip, musela jsem se začít smát. Naštěstí mu taky připadal vtipnej:

Ptá se vnuk dědy: "Dědo, neviděl jsi ty pilulky, co jsem měl na lince? Bylo na nich napsáno LSD."

"Kašli na pilulky chlapče, viděl jsi toho draka v kuchyni?!"

Takže rada pro vás - bacha na to, s čím si hrajete, když s někým mluvíte, někdy dokážete číst rychleji, než jste si mysleli;-).

Recenze na filmy

17. dubna 2010

V nedávné době jsem viděla dva opravdu výtečné filmy, o kterých vám tu prostě musím napsat. Ne, nebojte, nebudu mluvit o Avatarovi ve 3D jako každý. Zaprvé jsem na něm nebyla a zadruhé už jste toho o něm určitě slyšeli dost. Snad jen lze zmínit, že těm, kteří ho viděli 3D se vesměs líbil, a těm, kteří ho viděli jen ve 2D nepřipadal nic moc. Já váhala tak dlouho (trochu také otrávená tím, že je to teď tak strašný hit, který se na vás všudypřítomně valí, že ani nemáte chuť jít na něj ještě do kina), až jsem ho promeškala. No nevadí, i s tím se dá žít a rozhodně nezastávám heslo, že kdo neviděl Avatara, umře hloupej. Ale teď již k samotným recenzovaným filmům.

Chlapec v pruhovaném pyžamu (dle CSFD.cz 83 %)

Nejedná se o žádné veselé vyprávění, ale o příběh osmiletého kluka žijícího poblíž koncentračního tábora, o němž nemá ani potuchy, co to je. Myslí si, že jde o nějakou zvláštní farmu a lidé v ní chodí v pruhovaném pyžamu. Za plotem z ostnatých drátů najde přítele v podobě stejně starého chlapce.

Příběh působí zajímavě a snad i trochu dojemně. Rozhodně vybízí k položení si otázky, jak je možné, že se něco takového skutečně mohlo stát, jak se lidé mohli změnit v takové stvůry? Ale přináší i pohled z druhé strany, od lidí, kteří nevěděli, co se děje vedle jejich domu a jaké pak asi mohlo být „procitnutí“. Osobně se docela sžívám s matkou onoho osmiletého kluka, kteří si žijí svým spokojeným životem až do chvíle než zjistí, co se děje tam venku.

Film vřele doporučuju. Osobně si myslím, že má vysokou uměleckou hodnotu a působí až strašidelně reálně. Jako by se to opravdu dělo ještě nyní kolem nás.

Stalo se (dle CSFD.cz 56 %)

Ani tento film není romantickou komedií nebo nějakým slaďákem. Údajně snad jde o horor, ale tím vás nechci strašit, protože když jsem se u něj nebála já…

Shodou okolností jsem o víkendu psala recenzi na Thomase Roberta Malthuse, který tvrdí, že lidé se množí geometrickou řadou zatímco potraviny pouze řadou aritmetickou, z čehož plyne, že dříve nebo později nastane nedostatek potravin. Existuje několik způsobů, jak se s tímto problémem vyrovnat, ale to až tak moc s filmem nesouvisí. Jednou z cest je „přírodní“ vyrovnání, kdy přijde zemětřesení nebo podobná katastrofa a to velmi výrazně sníží počet obyvatel.

To byla malá odbočka. Tento film, který mi blízce připomněl právě zpracovávanou recenzi, ukazuje na podivné chování lidí. Mnoho jedinců najednou začne páchat sebevraždy a nikdo si neumí vysvětlit, čím by to mohlo být. Divák je přirozeně napnutý a zvědavý přesně vhodnou dobu. Nejde o nedořešený konec, ale ani příliš rychlé vyzrazení, abyste se pak po zbytek filmu nudili.

Objevuje se trocha romantiky, pár strašidelných obrázků, ale žádné prolévání kýblů krve, jak na to jsme z mnoha filmů zvyklí. Závěr je také překvapivý. Zkrátka, film bych označila za dobrý a zajímavý. Možná bude mít vedlejší následek v tom, že pozdravíte keř, který roste u cesty, ale to není tak zlé;-). Přeju hezký pokoukání a uvítám v komentářích vaše názory.

Další statistiky

První pokus

• úhozů za minutu: 463,
• slov bez chyby: 75,
• chybných slov: 2.

Druhý pokus

• úhozů za minutu: 466,
• slov bez chyby: 65,
• chybných slov: 7.

Třetí pokus

• úhozů za minutu: 426,
• slov bez chyby: 58,
• chybných slov: 6.

Čtvrtý pokus a poslední, protože se postupně zhoršuji (unavuji) a taky nepracuju a "flákám" se.

• úhozů za minutu: 442,
• slov bez chyby: 75,
• chybných slov: 2.

 No, tak bych řekla, že vzhledem ke čtyřem dosti podobným výsledkům, je moje rychlost asi opravdu krátkodobě kolem těch čtyř set úhozů za minutu. No, to je opravdu pěkné, když si vzpomenu, že jsem dřív mívala poloviční. Otázkou ovšem zůstává, jak rychle píšu, když mám psát deset minut, tam se to totiž pozná lépe. Možná to zkusím někdy spočítat.:-)

Opět jsem si hrála

Píšu diplomku, a tak trochu trénuji svou rychlost a přesnost v psaní. Napadlo mě, že bych vyzkoušela, jak jsem na tom...

 Aha, tak ono to napíše, jen kolik slov za minutu opíšu... pro upřesnění podávám i další informace:

• získala jsem 351 bodů,
• dosáhla pozice 2 z 385 v žebříčku zúčastněných
• a napsala 429 úhozů za minutu, což mi osobně přijde mnohem důležitější než 71 slov, protože slovo "jakkoliv" je dost nesrovnatelné s "je", "si" apod,
• 71 slov bylo bez chyby a žádné s chybou.

71 slov

Speed test

Mentální mapa - Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp?

A tady je ta mentální mapa, o níž jsem mluvila v předcházejícím článku

Smyslové potěšení

Někde v horoskopech jsem si přečetla, že mám neobyčejně citlivé smysly a nejlepší způsob, jak mi udělat radost, je potěšit je. Tato myšlenka mě zaujala, a tak jsem si v době zkouškového vypracovala mentální mapu toho, čím vším bych se mohla potěšit, když se nebudu zrovna cítit nejlépe. Přemýšlela jsem, co mi udělá radost a skutečně mnoho věcí nějakým způsobem souviselo s vnímáním nejrůznějšími smysly.

Vlivem toho, že jsem si nejprve přečetla ten horoskop a až pak se snažila vymýšlet, co mě potěší, jsem nejspíš i více procházela možnosti, jak by šlo jednotlivé smysly uspokojit a přitom jsem si uvědomila, že většina z těch možností je opravdu pro mě zajímavá.

No jen si sami zkuste představit (popř. mi to sem můžete uvést do komentářů, budu ráda), jak byste zahnali špatnou náladu něčím, co vám přinese zrakový, sluchový, čichový, chuťový nebo hmatový zážitek.

Lék na depku

Když jsem šla dneska domů, měla jsem takovou podivnou náladu. Nepochopitelný smutek, nespokojenost, nevím, jak to nazvat, prostě nepříjemné pocity v podstatě bezdůvodně. Jak jsem se tak blížila k domu a přemýšlela, co musím udělat, abych na nic nezapomněla, než odjedu pryč, všimla jsem si cukrárny na rohu, kde jsem už dlouho nebyla.

Hned mě napadlo, že bych tam mohla zavítat, a když nic jiného alespoň se podívat, co mají dobrého. Sice je taková dražší, ale... Řekla jsem si, že jsem udělala zkoušku, tak můžu i utrácet. Starší prodavač byl milý, ochotný a sympatický. Tohle mám ráda - když přijdete do obchodu a cítíte se jako doma, můžete si všechno prohlídnout, nikdo na vás nespěchá, nikam vás nehoní... Prostředí bylo příjemné, čisté a útulné a díky malému počtu zákazníků i klidné.

Favoritem už z cedule venku byla palačinka s meruňkovou náplní. (Řekla jsem si, že vyzkouším, jestli na depku nebo jak to nazvat, opět zafunguje cukr. Mám zkušenosti s tím, že většinou ano. Občas spíš zabere zabavit se nějakou příjemnou činností, ale těch není vždycky po ruce dostatek.)

Trochu jsem zaváhala, když mi nabídl ještě palačinku s ořechovou náplní, ale nakonec jsem zvolila tu první. Obě bych určitě nedala. Byla to taková lahůdka... Až příště udělám (nebo neudělám) zkoušku, vím kam to půjdu oslavit (a taky na co).

Slovenský skandál

Celým světem hýbe slovenský skandál s výbušninou. Ani já tedy nechci zůstat pozadu a pro ty, co jen matně tuší, o co šlo, doporučuju senzační video na stránkách idnes, při kterém si trochu zlepšíte náladu (pokud nejste patriotičtí Slováci).

Písek a fantazie

Taky jste si jako malí hráli s pískem? Stavěli bábovičky, hrady a všechno možné? Našla jsem něco, co stojí za to vidět, i když vám to zabere osm a půl minuty drahocenného času. :-)

Stačí kliknout zde a přesunete se na spřátelený bloček.

Alkohol od Ježíška?

Taky jste k Vánocům dostali chlast? Nic proti, ale přijde mi to jako dost trapnej dárek. Takovej ten, když už nevíte, co jinýho. Kolik kreativity se ukrývá za nákupem flašky? A jak moc se dotyčný snažil udělat vám radost? Alkoholici prominou, pro ty je flaška jistě nejlepší dárek, ale pro ostatní… Už jenom, když ji vidíte pod stromečkem, není pro vás žádné překvapení její rozbalení. Je totiž celkem obtížné zabalit láhev tak, aby každému na první pohled nebylo jasné, co dárek ukrývá. Ale já tu teď nechci jen moralizovat, i když to tak nejspíš vypadá.

Chci pochválit jeden fakt skvělý dárek od nejlepší kámošky. A co že to bylo? Jojo, chlast. Teda jestli se tomu tak dá ještě říkat. Moje spřízněná duše není ten typ člověka, který by přišel do obchodu a řekl si: „Jo, tohle by šlo, tak to koupím a pak to někomu dám.“ Její dárky mají duši, jsou dělány s láskou zpravidla „ušity“ obdarovanému na míru. Kdo pozorně čte, nejspíš už zbystřil. Jojo, není to žádná chyba, dostala jsem podomácku vyrobený likér a navíc s vlastnoručně ozdobenou lahví. Tomu říkám dárek jak se patří.
Konkrétně šlo o kokosový likér vzdáleně připomínající Malibu. Láhev je ozdobená modrým lýkem a badyánem, díky němuž nádherně voní. Pochopitelně to celé bylo zabaleno v modré dárkové taštičce.

Jaké dárky mě ještě potěšily? No v podstatě všechny. Některé více, jiné méně, ale já nejsem z těch, co by si na nějaký dárek stěžovali. Prostě je to dárek a hotovo. Když mi tím ten druhý chtěl udělat radost, budu nadšená i z motorové pily nebo krému proti vráskám. Jediný, co fakt nemám ráda, je, když mi někdo dává dárek jen proto, že já mu ho dala taky. Takový člověk ho nevybírá s láskou, nechce mi udělat radost, spíš mu jde o to, aby mi teda taky něco dal. Myslí si, že musí. To nevím proč, na tohle já nehraju! Dárky se dávaj, protože chceme udělat radost, ne proto že musíme. Já teda dávám dárky skoro všem, co znám, protože mě to baví a ráda dělám někomu radost, ale neočekávám, že každý obdarovaný mi to „vrátí“. Pro to, to nedělám.

TOP 10 letošních dárků:
1. samolepící album
2. fialovej chlupatej zavazovací svetřík
3. aromalampička
4. ukládací koš – Santa
5. čajíky (čistej Pu-erh a Klášterní tajemství + jakýsi ještě neochutnaný zelený)
6. malé stříbrné náušničky
7. kokosový likér
8. Aloe vera
9. vánoční štola
10. minutka

PF 2010

Sudoku vřele doporučuji

Miluju sudoku! Je to fantastická zábava. Úžasně to trénuje logiku a toufám si rříct, že výsledky jsou vidět hned!

Jak se zlepšit v logickém myšlení? Mít rychlý §úsudek? Dedukovat? Hrajte si. Luštěte sudoku. Zvládne to každý, protože existuje spousta úrovní. Sehnat se dá velice snadno a jen za pár šupů. Zlepšujete se relativně rychle. Není to nijak náročné, když budete zvedat obtížnost postupně, výsledky se dostaví velice brzy. Samozřejmě záleží na tom, co jinak děláte. Nejlépe se zlepšení projeví u lidí, kteří v běžném životě používají logiku především v souvislosti s čísly, ale já na sobě pozoruju zlepšení i v oblasti šachů.

Člověk luštící sudoku se naučí na věci dívat z různých pohledů. Sudoku se neluští jen po řádcích, ale budete mnohem úspěšnější, když budete sledovat i sloupce a buňky 3 x 3. Taky je vhodné koukat, kde je nejvíce čísel „nahusto“, protože tam se budou snáze doplňovat další. a nebo celkově obhlédnout, které číslo je nejvíckrát všude zobrazeno.

Zkuste si vyluštit alespoň tři a hned uvidíte, jestli vás to chytne nebo ne. Nezapomeňte a ten pocit uspokojení, když se věc podaří a vy na konci zjistíte, že vám tam všechno padne.

Jedno doporučení: když vám to nevyjde, je většinou lepší zkusit to znovu celé, než někde hledat chybu.

Ještě jedna rada na závěr: Mně pomáhá, když si na volnou plochu vedle řádků a sloupců píši čísla, která v nich mohou být a postupně je škrtám, když je tam doplním. Ideální je psát ta, která ve vedlejších být nemohou a ne tam napsat úplně všechno.

Vánoce jsou tady

Vánoce sou tady, Vánoce sou tady… Jak poznám, že jsou tu ty pravé Vánoce? Napadne sníh! Není nic krásnějšího, ne se ráno vzbudit a zjistit, že venku napadla trocha sněhu a vše je tak krásně bílé. Jako pocukrované. Ještě trochu sněží. Vypadá to nádherně!

Miluju Vánoce. Během nich se dávaj dárečky. Zbožňuju to. Vánoce jsou nejkrásnějším obdobím v roce.

Na plotně voní purpura, dveře, výlohy, prostě vše je ozdobené zelenými větvičkami, všude jsou svíčky. A nebe dál cukruje. Lidi jsou na sebe hodnější. Peče se cukroví, máme se rádi!

Láska na první pohled

Včera jsem chvilku měla čas, tak jsem se toulala po městě a přemýšlela o dárkách na Vánoce, bohužel jsem se nedostala k ničemu jinému než jen k tomu přemýšlení.

Navštívila jsem své oblíbené obchůdky – papírnictví a knihkupectví, v tom jsem uviděla parádní věc. Zvířátka-plyšáčky do mikrovlnky od firmy Albi. Bylo u něj napsané harmony collection, což nejspíš není ani trochu lživé, protože ty krásné chlupaté měkkoučké potvůrky jsou plněné lněnými semínky a levandulí. Dají se dát na chvíli do mikrovlnky a ony pak hřejí asi dvě hodiny.

To jako kdyby Ježíšek už fakt nevěděl:-).

Jo a ještě jsem takové podobné viděla i ve Sparkys, to jsou asi ti samí, a pak na vánočních trzích na Svoboďáku:-).

Moje první kombucha

Myslím, že jsem se tu ještě nezmiňovala, že jsem od jedné spolužačky dostala houbu kombuchu. Pochopitelně jsem byla zvědavá, jak se mi podaří můj první nápoj. Sice jsem si něco málo našla na netu a taky jsem něco o pěstování věděla od té kámošky, ale stejně. Člověk nikdy neví. Navíc jsem si nic moc nenastudovala, prostě jsem jen tak letmo přečetla, že ta houba by neměla být "nohama" nahoru, mělo by se s ní zacházet velmi hezky = žádnej kov, chemie a raději ani jar, takže sklýnku pořádně vypláchnout. A taky má ráda teplo, takže jsem ji postavila k topení. No a výsledek?

To ještě nevím. Jdu ochutnat...

Mám ji přesně týden a chutná tak, jak jsem četla, že by měla jen po pár dnech - jako šumivé víno. Je mírně nasládlá, ale už ne tak otravně jako dříve, když jsem ji ochutnala asi po čtyřech dnech. Dneska je to teda fakt celých semd. Asi to bude tím, že jsem ji zpočátku neměla u toho topení a ona by měla pro svou práci potřebovat teplotu kolem 27°C, no a to asi normálně v pokoji nemáme.:-)

Ale přiznávám, že takhle je to fakt dobré a jsem se svým výsledkem více než spokojená.

Miluju Vánoce v Brně

Asi jste si všimli, jak se výlohy obchodů a ulice všech možných měst plní nejrůznější vánoční výzdobou. Ano, je to tak, Vánoce se už opravdu kvapem blíží. Vždyť už máme třetí adventní týden. Ještě jeden a pak se budou nadělovat dárečky!

Do konce tohoto týdne v Brně probíhají na výstavišti vánoční trhy. Miluju je! Mají kouzelnou atmosféru! Rozhodně tam nejsou kupy lidí, které by se všude tlačily, dýchaly vám za krk a vy jste se k žádnému stánku nedostali blíž než na dva metry. Nebo aspoň ne dneska odpoledne.

Fakt je, že jsem kvůli škole moc nestíhala... a ještě pořád nestíhám, takže jsem se dostala na trhy až později odpoledne, tipuji tak kolem čtvrté, ale stejně. Pokud vím, bývá to tam obvykle takové.

Navíc jsem šla s jedním moc fajn člověkem, kterému nevadí, když se zastavím, u čeho se mi zachce, klidně u každého druhého stánku, což jsem zpočátku taky skoro dělala. Svůj podíl na tom pochopitelně měli prodávající, kteří už si zvykli zákazníky „odchytávat“, i když jdou kolem a zjevně nemají zájem nahlédnout, co se tam či onde prodává.

Nejschopnějším „odchytávačem“ byl jeden chlapík s „olejem“ ylang-ylang. Nevím přesně, jak se to jmenovalo a psalo, no prostě to hodně silně vonělo mátou a prý to byla čistá silice. Zeptal se, jestli chceme trochu kápnout na ruku. No proč ne?

Asi už vás někdy někdo zastavil s vůní, kterou vám potřel zápěstí, a tak jsem něco podobného taky očekávala. Ale on nám to nakapal do dlaně a řekl, ať jdeme s ním ke stánku. V duchu jsem mu schválila taktiku. Kdo by taky odcházel někam pryč s rukou plnou „oleje“.

Tak jsme s ním šly ke stánku a tam se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Pán nám poradil vetřít si tu věc do zátylku a my opravdu brzy ucítily příjemný chladivý pocit. Nálada se nám teda nijak výrazně nezlepšila, jak nám sliboval, ale to zřejmě bylo tím, že už byla velmi dobrá.

Příjemné pro mě bylo zjištění, že ta věc nakonec opravdu nebyla mastná, což bylo fajn vzhledem k tomu, že jsem si to kápla na kalhoty. Ale nechtěla jsem tu psát jen o týpkovi, kterej sice umí používat nejrůznější marketingové „triky“, ale když my jsme neměli tolik peněz a ani zájem, stejně nepochodil.

U jednoho stánku mě zaujala paní s kloboučky. Řekla jsem jí, že mi různé čepičky neslušej a pak jsem tam strávila asi deset minut, během kterých jsem si vyzkoušela přibližně deset čepiček a nakonec musela uznat, že to se mnou není tak zlé. Ale dvě stovky na mě byly i tak dost. I když moc dobře vím, že každá je jiná, jsou ručně dělané a taky trochu tuším cenu přízí. (Tu paní si pamatuji už z loňska, tehdy jsem se do jedné čepičky se zobáčkem vpředu hrozně moc zakoukala... škoda, že jsem si ji tenkrát nekoupila!).

Tradičně jsem si koupila nějaký ten šperk... mají tam takovej ten úžasnej hrabák – bižuterie za 30 Kč. Takový ty věci, který normálně v obchodech stojej nejmíň stovku.

Ale co mi udělalo největší radost, byla čokoláda. Vloni jsem si tam totiž s přáteli dala horkou čokoládu (krém) s ovocem a letos jsem se těšila, že si ji tam dám zase. Sice jsem ji už během roku někde měla, ale ta rozhodně nebyla tak dobrá. Ale když jsme konečně objevili stánek s čokoládou, zjistila jsem, že už zavíraj. Nebylo se až tak čemu divit, když nás chlapík s ylang-ylang tak dlouho zdržel. Bylo mi to líto, protože jsem se opravdu těšila. Když jsem si teda říkala, že budu muset rok počkat, paní se rozhodla, že nám ji ještě udělá, takže jsem si nakonec přece jen pošmákla. Jasně, můžete si říct, že jí šlo o kšeft, ale já si spíš myslím, že na Vánoce jsou na sebe lidi přece jen hodnější. Aspoň mně to tak teď připadá.

Milý Ježíšku

Už pár let se snažím před každými Vánoci napsat Ježíškovi, co by se mi asi tak líbilo od něho dostat. No, letos je to docela bída, protože pořád myslím na tisíc nejrůznějších věcí, ale něco málo jsem dala dohromady díky seznamu, kterej postupně rozšiřuju celej rok.

Takže, co bych si chtěla jednou pořídit (něco mi Ježíšek nadělit nemůže, pochopitelně):

• plyšovej polštářek – zvířátko – zapínací,
• nějaký kvalitní čaj, např. Keemun Mao Feng, (těch nikdy není dost)
• plechovku na čaj (taky jich nikdy není dost),
• zhong,
• vlastnoručně vyrobenou čajovou soupravu,
• malý stříbrný náušničky,
• jablečňák,
• květinu Aloe,
• oříšky v medu,
• portské (to si chci nadělit, jestli udělám inženýrské státnice),
• černý tílko (pro chladná období roku, aby mi netáhlo na záda),
• předplatné Praktické moderní ženy nebo Diany (= háčkovací časopis) nebo něco jiného kreativního, co mě překvapí. Překvapení bývaj nejlepší.

Hlavně ne něco na vystavení, protože takových věcí už mám doma plno. A jen na ozdobu.

Tak a to je asi vše...

S čím nepřijde Oriflame?

Dobu mezi učením si zpestřuji prohlídkou katalogu od Oriflame. V záhlaví mají jazykolamy, tak si zkouším, co se mi podaří říct a co už ne a ani moc nevnímám zboží, které nabízí… Jako budoucí manažerku mě hned napadne, že to je špatně udělanej katalog, když něco, co by ho mělo ozvláštnit, vás odlákává od zboží, o které by v něm mělo jít především.

Jsem zvědavá, co nám nabízí za „úžasné“ ceny a tak se zase začnu (vědomě) věnovat výrobkům. A na co nenarazím? To se vsadím, o co chcete, že byste to neuhodli, pokud si nebudete prohlížet stejný katalog a nezůstanete na to koukat stejně jako já s otevřenou pusou.

Ano, všimla jsem si, že doba smradlavých, neoholených a špinavých mužů už je dávno pryč a jsem tomu ráda, ale zpevňující gel na břicho pro muže?

Je losos ryba?

Včera mě tak trochu honila mlsná a na privátě jsem neměla nic k večeři. Tak jsem navštívila Tesco a mimo jiné si zakoupila uzeného lososa.

Většinou si čtu informace na obalech právě koupeného jídla, a tak jsem se dozvěděla velmi zajímavou věc:

"Informace pro alergiky
Výrobek obsahuje ryby."

Jak rychle píšete?

Dneska jsem si tak bloudila po netu a našla jsem stránku, na které můžu vyzkoušet, jak rychle píšu. Výsledek mě uspokojil. Běžně jsem vždy mívala tak max. 200 úhozů za minutu (samozřejmě počítáno z desetiminutovky, protože jinak je to zkreslující, že?).

No a teď když netrénuju, hned na první pokus se dozvím, že mám 399 úhozů za minutu (71 bezchybných slov a jedno chybné), v druhém 397 úhozů za minutu (66/1) a ve třetím (tím se "chlubím", abych vám stránku ukázala) 452 úhozů za minutu (78 bezchybných slov a 0 chybných). Ale co... mistrině světa má prý za minutu 2000 úhozů. To mám ještě co dohánět, navíc minutovky jsou opravdu zkreslující, ale jen tak ze srandy si to zkuste a třeba písněte, jak vám to šlo.

78 slov

Speed test

Den Země

Jak jste si mohli v minulém článku všimnout, tohle téma jsem jen nakousla (dnešní výlet) a nedokončila. Připadalo mi totiž, že jsem se až moc zapovídala o něčem jiném, tak jsem do toho nechtěla zaplétat, co jsem dnes prožila.

Byl to fascinující výlet, i když to bylo jen kousek, jak se říká - za humna. Na hradě Špilberku se letos výjimečně konal Den Země (obvykle býval na hradě Veveří). Co to je, si můžete přečíst na Wikipedii a jinde na internetu (doporučuji), řekla bych, že informace jsou dosti podrobné.

Popravdě řečeno jsem si také chtěla zjistit, o co přesně jde, ale nějak jsem se k tomu nedostala včas, jak je u mě běžné. Ale to nevadí, myslím, že jsem to pochopila i bez toho. Můj vlastní výklad Dne Země: je to slavnost, na které se děti vydovádí. Různé společnosti, firmy, organizace apod. se představí veřejnosti (Brontosaurus, Duha...) a vy se můžete dozvědět o přírodě, šetrnějším přístupu k životu na ní, cyklostezkách, zvířatech, fair trade obchodě, biopotravinách, pobavit se s milýma a zajímavýma lidma, vyzkoušet neznámé pochutiny, koupit si suvenýrý a ručně vyráběné výrobky, shlédnout divadlo, poslechnout si kapelu... prostě strávit den jinak, než je u vás obvyklé. (Na tomto místě bych ráda podotkla, že právě takové dny obohacují náš život a činí ho zajímavým.)

Líbil se mi hned pán u vrat. Říkal nám, co kde najdeme a kam se máme vydat nejdřív. Dle jeho doporučení jsem si nejprve obešla hrad a pak se vydala na nádvoří. Při obcházení hradu jsem si všimla, že je tato akce zaměřena především pro rodiče s dětmi. Knihkupectví Barvič a Novotný ukazovalo různé knihy a stejně jako u dalších stánků bylo možno hrát nějaké hry nebo si něco vyzkoušet. V této části jsem se všemu vyhla, protože to bylo opravdu pro děti a nikdo z organizátorů mi stejně nevěnoval pozornost. V knihách se hledaly informace o zvířátkách, kreslilo se, kde přibližně žijí, stavěly se domečky a stromky, kreslila se silnice, která nebude křižovat cesty zvířátkům (to bych si bývala ráda zkusila, vypadalo to vcelku složitě), stoupalo se rukama a nohama na různá barevná kola, plastoví broučci se lovili z bažiny a dala se zahrát hra, na jejíž přesný název si nevzpomenu (asi plyškvorkiáda).

Na delší dobu jsem se zastavila u stánku s jídlem: jasmínová rýže, bramborovo paprikový špíz v těstíčku, těstoviny, tři druhy sladkých kuliček a nevím co ještě. Kuličkám jsem neodolala, všechny byly výborné, jak cookies (to byly jen půlkuličky), tak kokosové a nejvíc ty třetí, ty jsem si koupila hned dvě, i když jedna stála 15 Kč. Ptala jsem se milé paní prodavačky (to na takovýchle akcích bývají všechny) z čeho to je vyrobené, myslím že z datlí, fíků... no prostě toho vyjmenovala fůru. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to jmenovalo (něco jako luglu). Ještě jsem si tam koupila Čidvu (paprikovou indickou pochoutku), což je podle obsahu,směs oříšků a semínek, s kurkumou a paprikou. K mému překvapení je ve směsi i skořice.

Další stánky si v přesném pořadí nepamatuji. Ochutnala jsem fairtradeový čaj, různé druhy chlebíčků s pomazánkami, na něž jsem si vzala recepty, podívala se na pár letáčků a pak si vyzkoušela takovou pomůcku pro děti - myslím, že se to jmenovalo chytrý provázek. To máte několik kartiček a na každé je vždy nějaké téma, např. vývoj mravence od oplodnění až po dospělého jedince. Začínáte na startu, kde se dva jedinci páří a máte se přes ostatní stádia vývoje dostat až do cíle, tedy k dospělému jedinci. Přiznám bez mučení, že se mi to nepovedlo. A poznávání hub také nedopadlo moc slavně. Nevím, jaké dvě jsem přehodila, ale rozhodně něco co bych nejedla a nepřipadalo mi to tak strašné, jsem přehodila s muchomůrkou zelenou. Přece jen jsem už nějakou dobu ze základky, a tak jsem zapomněla, že může být něco jedovatějšího než muchomůrka.

Pro tvořivého člověka je setkání s jiným tvořivcem něco jako shledání dvou přátel po dlouhé době. Zpravidla při setkání s někým takovým cítím, že si budeme rozumět. Ono to asi ani jinak nejde. Tvořiví lidé si jsou v lecčems podobní. Rádi zkouší nově věci, techniky, vymýšlí nové postupy a jak vylepšit to, co už umí. Vědí, že ruční práce je umění. Že je třeba na to mít čas, trpělivost a lecky i prostředky. Někdy to může být i dřina, ale ten požitek, když máte výsledek před sebou... Myslím, že tak nějak se může cítit matka, která ví, že ze svého dítěte vychovala dobrého člověka.

Asi je tedy jasné, že tato část Dne Země mě lákala naprosto nepředstavitelným způsobem. Trh řemesel. To je jako sjezd turistů nebo něco podobného. Každý stánek přináší nové vlastnoruční (a tudíž jedinečné) bohatství, na které se můžete dívat, nechat se inspirovat, nebo si ho také koupit. Tyto výrobky jsou často dosti drahé, přece jen jde o originály, ve kterých je často schováno hodně práce a materiál v dnešní době také není nejlevnější.

Líbí se mi snad všechno: výrobky ze dřeva, kůže, kovu, skla, vosku, látky... Dneska jsem měla možnost vidět ručně malované tašky, různé věci ze dřeva (především lžíce, misky, vařečky apod.), pletené náramky, mýdla, svíčky, drátkované věci a také věci z kovu. Jako obvykle jsem neodolala a alespoň pár maličkostí si koupila. Jako první mě zlákala paní, které dělala dětem copánky z bavlnek ve vlasech. Už jsem si to delší dobu chtěla udělat, nebo aby mi to někdo udělal, ale bylo to drahé, měla jsem dlouhé vlasy, nevěděla jsem jak na to, bála se, že to špatně dopadne, no prostě jsem se dneska konečně dočkala. Ode dneška mám (podle paní) na tři měsíce ve vlasech bílomodročerný (nebo bílo-modro-černý??? Nikdy nevím, už si to konečně jednou musím dohledat a někam napsat!) proužek. Doufám, že to nebude učitelům při zkouškách vadit, a když si nebudu jistá, paní mi hned ukazovala, jak se dá zamaskovat, aby nebyl vidět, takže pohoda. S touto paní jsem si příjemně popovídala, ale jestli se tímhle dá uživit jsem nezjistila.

Další koupenou věc si zatím musím nechat pro sebe, protože se jedná o dárek. Tentokrát jsem si něco koupila tak napůl i ze zvědavosti. Chci něco podobného zkusit vyrobit.

Drátkované šperky byly taky velmi zajímavé, ale nejvíc mě zaujalo malý kolečko vmtsnaný do čtverečku. Dalších padesát korun už jsem ale utratit nechtěla. Ohromnou radost mi udělalo, když mi pán řekl, že stojí jen dvacet korun. Taková krásná věc. Pak mi nabídl, že když budu chtít, vyrobí mi i jiný tvar. Na to teda nakonec nedošlo (škoda), ale zato jsem si výrobu vyzkoušela sama. Já si chtěla zkusit umístit "šnečka" do trojúhelníku. Povím vám, že práce se třema různejma kleštičkama není žádná sranda. A to jsem si myslela, že si jen koupím drátek, půjčím z knihovny nějakej časopis, chvilku budu študovat, pak si z garáže vezmu dědečkovy kleště a ono to půjde. Jo, tůdle nůdle. Pachtila jsem se s tim víc, než s navlékáním korálků a to jsem stejně každou chvíli milému pánovi říkala, že mi to nejde, ohlo se to, jak mám vytvořit to očko (?), kde to mám ohnout (?) a podobně. Nakonec jsem něco splychtila ale ten, který jsme předtím udělali spolu, mi připadal hezčí. Nicméně - tenhle je můj!

Při návratu domů jsem zjistila, že na učení mi nějaký čas zbyde... a teď, kdy tu už dvě hodiny píšu články, ho mám pořád dost. Někdy se čas prostě umí tak správně vlíct :-).

Kolik času jsou 4 hodiny?

Možná vás napadne: Co to je za blbou otázku? Čtyři hodiny jsou přece 4 hodiny, ani o chlup míň nebo víc. Čtyři hodiny jsou přesně 240 minut nebo 14400 sekund. Co se dá za takovouhle dobu stihnout?

Dostanete se za 4 hodiny do práce? Asi ano. Můžete si přečíst časopis nebo vyluštit křížovku? Také asi ano. Ale můžete si udělat čtyřhodinový výlet, který by opravdu stál za to? (Nemyslím, koukat na Cestománii v televizi.) Kam dojdete za 4 hodiny? Člověk běžně chodí rychlostí 3-5 km v hodině. Za předpokladu, že se budete chtít i vrátit (což asi budete), dostanete se přibližně 10 km daleko. Nic moc, že? A to ještě musíme vzít v úvahu, že zpátky nejspíš půjdete stejnou cestou. Pokud nejste vyznavači gaučingu (= ležím na gauči a koukám na televizi), nejspíš nic moc zajímavého neuvidíte, protože takhle blízké okolí svého domu jistě velmi dobře znáte. Nejlepším pro výlety je bezpochyby auto, kdybychom vzali rychlost 60 km/hod jako průměrnou, dostanete se už slušně daleko, přibližně 120 km. Když to vezmu hodně zhruba, podíváte se z Brna do Havlíčkova Brodu, Pardubic, Ústí nad Orlicí, Olomouce, Nového Jičína, Zlína a tak podobně. Ale co tam? I když je to v těchto městech zajisté pěkné, pochybuji, že si čtyřhodinový výlet skutečně užijete. Měli byste totiž nejen dojet tam a zpátky, ale také si vychutnat tu krásu, že jste na výletě, což není dost dobře možné, když stále koukáte na hodinky a přemýšlíte, kdy už budete muset zase naskočit do auta a jet domů, protože máte ještě nějaké NEODKLADNÉ povinnosti.

Dneska jsem si udělala jen čtyřhodinový výlet a přesto se cítím neuvěřitelně odpočinutá a mám pocit, že jsem byla na výletě stejně dlouho jako včera (celý den). Chcete prozradit, čím to je způsobeno?

Neměla jsem hodinky. Ano, opravdu je to tak prosté. Člověk, který má hodinky (nebo i mobil, pokud jej tak používá), má nutkáni stále kontrolovat čas. Lépe řečeno, nalhává si, že kontroluje svůj čas, ve skutečnosti je kontrola času nemožná, ten si stále běží stejně, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne.

Tak tedy, když nemáte hodinky a současně vás ani příliš netrápí, kolik zrovna je (nemusíte chystat dětem večeři, učit se na zkoušku nebo něco podobného), cítíte se mnohem volněji, vyrovnaněji a prostě lépe. Kdyby šlo do tuhého, zkuste se někoho kolem vás zeptat, jestli náhodou neví, kolik je hodin. Myslím, že byste museli dost dlouho hledat, než narazíte na někoho, kdo vám to nebude moci říct. Navíc jsou dnes hodiny doslova na každém rohu. Zkuste si jednou pár hodin (nebo i celý den) bez hodin. Čas se najednou jakoby vleče, je příjemný, pohodový... najednou nejste tak uspěchaní, chodíte předem (když se doma podíváte na hodinky) abyste to stihli, žádný poháněcí nástroj u sebe nemáte. Obědváte tak dlouho, jak potřebujete...

Fotografování

Vcelku mě překvapilo, že se mi v anketě sešly jen tři odpovědi na otázku: Vadí vám, když vás fotografují? Méně překvapivé bylo, že všechny byly pozitivní. Málokdo má rád, když ho někdo jiný fotografuje. Myslím, že obvykle je to proto, že si ten druhý zvolí nejméně vhodný okamžik.

A co vy, také se neradi fotíte? A proč?

Literární prázdniny

Všem příznivcům těchto stránek se velice omlouvám, že je tak zanedbávám. Přiznávám, nemám zrovna volného času na rozdávání a často ani nevím, co bych sem měla napsat, aby to za něco stálo.

Ale tohle téma mi připadá docela dobré. O co jde? Plánuji si rozšířit svoje znalosti z literatury, jak vyplývá z názvu, a udělat si trochu čtecí prázdniny, samozřejmě že ne celé, protože už teď mám v plánu nejméně dvě delší dovolené, jednu kratší, praxi a bezpočet výletů a nápadů, co by se s kým kde dalo podnikat a kutit.

K věci: Dá se říct, že mi knihovna snad vždycky (s výjimkou malé pauzy) byla skoro domovem. Mám ráda ten pocit, když se toulám mezi regály, nezávazně nakukuji, jaké bohatství, která kniha skrývá. A když se mi líbí, hned si ji nechám v ruce. Když ne, urychleně ji vrátím do regálu. Těch druhých obvykle moc není. V knihovně je to prima. Ať jste kdekoliv s lidma, častokrát vidíte, jak někdo někam spěchá, do všech vráží, cpe se apod. V knihovně (a čajovně) se vám tohle nestane. Do knihovny neběžíte, nevezmete si knihu a nefrčíte zpátky, ale jdete si tam vybrat něco krásného na čtení.

Už zase odbíhám, to je se mnou hrozný... no prostě jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že si přečtu něco z "klasiků", protože nejen dětskými pohádkami je člověk živ. Vzala jsem si na pomoc svoje dvoje skryptíčka z češtiny a knihu Odmaturuj z literatury a už jsem si vypisovala, co se mi líbí, líbilo už na střední a co mi připadá zajímavé, příp. kterého autora bych měla aspoň "nakousnout".

Vybrala jsem toho požehnaně. Kdepak, nebojte, rozhodně to sem nebudu opisovat, možná bych to sem třeba časem hodila nějak ve Wordu jako hotový seznam pro případné zájemce (kdybych přišla na to, jak sem hodit word). Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli neznáte něco moc zajímavého, o čem si myslíte, že bych si rozhodně měla přečíst. Třeba už to v mém seznamu je, ale třeba jsem to opomněla.

Díky všem, kteří něco vymyslí:-). A ostatním že si tohle přečetli.:-))

Nejhorší chvíle

Asi jako většina studentů, kteří mají moderní učitele, jež jim dávají výsledky zkoušek na internet, právě prožívám jednu z těch ošklivých chvil, kdy vím, co jsem tam napsala a že tam toho taky dost chybí a přesto doufám. Mačkám F5 pro obnovení stránky a přitom si říkám: "Prosimtě, teď to ještě nemůžou mít opravené." Je to pěkně o nervy.

No co, řekli byste, buďto to dala nebo ne. Jenže... no vlastně máte pravdu, je to tak jednoduché, ale dala znamená, že se nejspíš nestihnu podívat do muzea na výstavu plyšových medvídků, na kterou jsem se už opravdu těšila. A nedala? Příští semestr si tento kouzelný předmět zopakuji. Nebyl špatnej, to ne, ale že bych se ho chtěla učit znovu?

A tak jen sedím a koukám, učit se mi nechce, když nevím, jak to dopadlo. Pokud pozitivně, budu na to mít navíc celý zítřejší den. A pokud ne, tak proč se zbytečně namáhat? Stejně to teď už do hlavy neleze.

Týden je málo

S koncem ledna nám skončí zkouškové, tak už to u nás většinou bývá. Připadá mi zajímavé, jak má každá vysoká úplně jiné termíny pro zápočty a pro zkoušky... asi neexistuje nějaké zpodobnění nebo tak něco.

Moje rozčarování pramení z toho, že ačkoliv jsem v tomto zkouškovém byla poměrně úspěšná a až na jeden předmět všechny udělala hned napoprvé, čeká mě jako odměna pouhý týden prázdnin. Ne že bych snad chtěla měsíc, jak někteří moji kolegové mívají, ale takových čtrnáct dní jsem očekávala. Přesně za týden poté, co se konečně člověk vrátí domů z poslední zkoušky, musí jít opět do školy a všechno začne nanovo? Neříká se, že po práci má přijít zasloužený odpočinek. Sorry, ale týden je fakt málo.