10. prosince 2011

Kapka vyhloubí kámen ne silou, ale častým kapáním.
Odňat může být trest, vina však trvá dál.
        OVIDIUS

Přijde vlk do porodnice podívat se na syna. Prohlíží ho a celej se rozplývá: „Jaký má krásný očíčka, a ten čumáček. A jaký má malinký zoubky, a ty ouška. Ty ouška? Ty uši!!! No počkej, zajíci!!!“

Jednoho dne se na malém městě v řeznictví objevila mladá žena s miminkem v náručí a řekla řezníkovi, že to dítě je jeho, a co s tím on udělá. On nakonec souhlasil s tím, že dokud chlapec nevyroste, bude žena dostávat maso zadarmo. Řezník na kalendáři počítal dny, a když mladíkovi, který chodil pro maso, bylo přesně osmnáct, povídá mu: „Tady máš, a řekni matce, že tohle je poslední maso, které dostane zadarmo. A koukej, jak se bude tvářit.“
Synek doma všechno vypoví a tak mu matka říká: „Běž ještě do krámu a řekni řezníkovi, že jsem měla osmnáct let zadarmo taky mlíko, zeleninu a pečivo, a koukej, jak se bude tvářit.“

Turista: „Prosím vás, stihnu vlak ve 14:30, když půjdu přes vaše pole?“
„Ano, a když potkáte mého býka, stihnete i ten ve 14:00.“

„Omyl,“ řekl ježek a slezl z kartáče.

Alvin

Jak jsem byla ve čtvrtek s kamarádkou v kině na 4. díle Twilight ságy, viděla jsem tam plakát na Alvina a chipmunky trojku. Na to bych asi taky celkem zašla, jednička byla skvělá! A kocour v botách 3D by taky nemusel být špatný.

9. prosince 2011

Jak by sis přál umíraje, abys byl žil, tak můžeš již nyní žít. MARCUS AURELIUS

Učitelka k dětem: „Kdo mi vyjmenuje aspoň tři Shakespearova díla?“
Hlásí se jedině Pepíček a ač se učitelka bojí, že to bude nějaká sprosťárna jako vždy, nezbude jí, než Pepíčka vyvolat. „Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské a Zkrocení zlé ženy.“
„Výborně Pepíčku, mile jsi mne překvapil. Jak si to prosím tě pamatuješ?“
„Podle pánského přirození, paní učitelko.“
„Cože?“
„Když je to 10 cm, tak je to Mnoho povyku pro nic. Když 15 cm, tak je to Sen noci svatojanské a když 20 cm, tak Zkrocení zlé ženy.“
„A co když je to 30?“ ptá se zvědavě učitelka.
„To už není Shakespeare, paní učitelko. To je Neruda - Kam s ním?!“

Pan učitel zadává ve škole slohovou úlohu na téma: Co bych dělal, kdybych byl majitel velké firmy. Všichni se pustí do práce, jenom Pepíček nic. Pan učitel k němu přijde s otázkou proč nic nepíše. Pepíček odpoví: „Čekám na sekretářku!“

V hodině němčiny: „Tak jak se řekne pán bůh?“
„A jak to mám, hergot, vědět?“

Nefertiti II.

Tak jsme si znovu zašli do Nefertiti. Matéčko nám chutná:-) a někomu třeba ani nevadí, že se po něm nevyspí. Já zvědavka jsem si dala jahodový džus a jakési dva divoké čaje. Jednoho byla jen malinká sklenička (taky proto stál 18 Kč), ale byl vážně dobrý. Jen to jméno... něco jako Šaj Bel Šej. Byl s mandlemi. A druhý čaj v konvičce byl s mlékem a hřebíčkem. Zajímavá kombinace. Trochu mi připomínal yogiho, kterého bych si taky měla někdy brzy udělat.

K dispozici mají pár deskových her. Třeba šachy. Zahráli jsme si a já kupodivu vyhrála. Nadchlo mě to a hned jsem chtěla znovu. Šachy jsou fajn. Vždycky mě to ohromně chytí, když delší dobu nehraju a pak se do toho zase začnu pomalu dostávat... a navíc mě baví, když to můžu někoho učit. Asi závislost z práce. ;-))

Fantastikuš rukavičky

Byla jsem se podívat ve městě, jestli „nepotkám“ něco pěkného na sebe. Potkala jsem toho dost, ale nakonec si nic moc nekoupila. Možná znáte ty zaklapávací rukavice, které se objevily před pár lety. Trochu se zpožděním jsem si je letos v létě taky pořídila. Omylem teda trochu větší než by bylo nutné.

Teď jsem ale u Vietnamců narazila na parádní věc. Skvělý nápad, u něhož oceňuji především kreativitu tvůrce. Zajímavé je, že když občas něco takhle potkáte, divíte se, že to někoho nenapadlo dřív. Asi znáte klasické prstové rukavice (opak palčáků) a taky bezprsté, kterým chybí ty konečky na prsty, takže v nich snadno rozepnete peněženku a zaplatíte, ale mrzne vám zrovna ta část, u které je to nejvíce nepříjemné.

Objevila jsem takovou vychytávku, kdy jsou dvoje rukavice vlastně na sobě. Vespod jsou prstové a navrchu bezprsté. Dá se to nosit i takhle s dvojitou vrstvou, vypadá to dobře a pořádně to hřeje. Navíc máte na konečcích prstů jen jednu vrstvu.

P. S.: Vyzkoušené je zatím moc nemám, neboť je zrovna jako na potvoru teplo.

8. prosince 2011

Ženy nemají smysl pro humor, protože muže milují, místo toho, aby se jim smály. ORANIN

V lékárně: Rozrazí se dveře, dovnitř vběhne zpocený mladík koukne na frontu u pokladny a řekne: „Prosím Vás, mě doma leží žena...“
Lidé s pochopením pustí mladíka před sebe. Mladík přistoupí ke kase a praví: „Prosím čtyři kondomy“

Povídají si tři dědouškové. První říká: „Mně se tak klepou ruce, že když jsme se dnes holil tak jsem si málem uřízl ucho.“
Druhý: „Mně se klepou ještě víc. Já jsem se ráno chtěl napít kafe a než jsem dal hrnek k ústům tak jsem ho vybryndal.“
A třetí na to: „No to nic není. Já jsem se chtěl ráno vyčurat a než jsem si ho vyndal, tak jsem se udělal.“

Sedí dva blázni Karel a Franta. A Karel se ptá Franty: „Hádej, co mám za zádama?“
Franta odpoví: „Mrakodrap.“
Karel na to: „Ty jses díval!“

7. prosince 2011

Když vyhledáváme dobro svých bližních, své vlastní nalézáme. PLATON

„Tati, co to tam dělají ti dva pejsci?“
„Ta fenka nechce jít domů. A ten pejsek ji přesvědčuje, aby přece jen šla.“
„Aha, to je jako s maminkou, viď, kdyby se nedržela umyvadla, tak by ji strejda pošťák určitě odnesl až na poštu!“

Jednou večer se takhle policista postavil naproti jednomu baru a čekal, jestli po zavíračce chytne někoho pro alkohol za volantem. Když začali z baru vycházet lidi, hned si všiml jednoho, který se doslova vypotácel a začal se motat mezi auty. Vyzkoušel klíčky u pěti z nich, než našel svoje. Pak seděl pět minut na předním sedadle ohnutý pod volant a zápasil s klíčky. Tou dobou už všichni ostatní hosté vyšli z baru a odjeli. Když konečně motor naskočil, policista neváhal a vyrazil kupředu. Postavil se před rozjíždějící se auto. Nechal muže vystoupit a fouknout do balónku. A nic! Policajt udiveně říká: „Sakra, jak je tohle možné?“ A chlápek mu povídá: „No, dneska sem byl jako volavka určenej já.“

Manželé leží večer v posteli...
Manželka: „Miláčku budeš mě milovat navždy“?
Manžel otráveně: „Ale joooo.“
Manželka: „A když zemřu, oženíš se znova?“
Manžel: „Ale joooo.“
Manželka: „Hm, a spali byste v naší posteli?“
Manžel: „Nevím, asi jo.“
Manželka: „A schoval bys mé fotografie?“
Manžel: „Asi jo.“
Manželka: „A věnoval bys jí i mé golfové hole?“
Manžel: „Ty jsou jí k ničemu, ona je levák.
Žena: ??? (ticho)
Muž: A do prdele.

6. prosince 2011

Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů. M. TWAIN

Sedí si tak profesor ve veřejné knihovně a sbírá jakési informace na svou další přednášku matematiky, když najednou překvapen vykřikne: „Překvapivé! Zvláštní!“
„Co se stalo?“ optá se jeden ze studentů.
„Věřil byste, že při každém mém výdechu zemře jeden člověk?“
„Opravdu zajímavé,“ opáčí student. „A zkusil jste jinou zubní pastu?“

Ve škole: „Jendo, když postavíš na stůl tři vajíčka a potom ještě dvě, kolik jich tam bude?“
„Pane učiteli, já neumím vajíčko postavit.“

Vědec praví před novináři: „V téhle zkumavce jsou chromozómy mužské, a v téhle kádince jsou chromozómy ženské. Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá: „Když nalijeme obsah zkumavky do kádinky, vznikne život.“
Špatná: „Dnes to nepůjde, protože kádinku bolí hlava!“

Nefertiti I.

To takhle jednou večer zase nebylo kam jít a co podniknout. Hospody mě moc nebaví a kvůli zakouřenosti ani nelákají. Co takhle do čajovny?

Napadlo mě, že bychom zase měli vyzkoušet nějakou jinou. Docela bych se po letech zase koukla do Modrý čajovny. Ale tam bylo plno. Probuzený slon je příliš na úrovni. Měla jsem chuť spíš na „takovej normální“ čaj než nějaký gurmánský zážitek za sto dvacet korun.

Mohli bychom zkusit Jasmínu u Svoboďáku. Ale kde přesně byla? No nevadí, v Domě pánů z Lipé je Nefertiti a tam jsme ještě taky nebyli.

Prostředí bylo super, obsluha taky. Nabídka tak akorát, i když spíš menší a ceny lidové. Dali jsme si maté v kalabase a jakýsi chutný zelený čaj. Prima posezení, i když málo soukromí.

Pár skvělých písniček ;-) dle momentální nálady

Basshunter - Boten Anna 

Dj Lotters - Almodom 

Dance4Ever - Tiéd a szívem

Tak tohle by byly starý hitovky... a teď jedna, do které jsem totální blázen, protože ten hlavní zpěvák má hlas, že jsem ho naživo dokázala poslouchat s otevřenou pusou (málem). Byť je to takovej sladkej blonďáček, jak lehce kriticky poznamenaly některé holky u stolu, já byla naprosto nadšená. A to kvílení do toho...

Sold my Soul - Victim 

Ještě bych mohla poznamenat, že tohle byla jen "předkapela" a že jsme původně přišli na něco jiného, ale to se mi tolik nelíbilo... zatímco na tomhle už ulítávám asi tak 14 dní. A přitom je to takovej řev ;-))).

5. prosince 2011

Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád rád! E. HUBBARD

Pro někoho zase začal školní týden, pro vysokoškoláky už začíná hektické období odevzdávání seminárních prací, zápočtů, předtermínů a případně i dokončování bakalářek a diplomek. Tak si dáme pár vtipů ze školy. Vy šťastnější můžete zavzpomínat.

Pepíček vběhne do třídy 5 minut po zvonění bez klepání. Paní učitelka mu povídá: „Pepíčku, pěkně se vrať za dveře a vejdi ještě jednou, ale tak, jak by vešel například tvůj tatínek!“
Pepíček vyjde, za chvíli rozkopne dveře, vrazí do třídy a řve: „Tak co, vy kurvy! Nečekali jste mě, co?“

„Tak, jaká byla zkouška?“
„Velice nábožná.“
„Jak to, nábožná?“
„No, profesor v černém, já v černém. Profesor položil otázku, já se pokřižoval. Za chvíli jsem mu odpověděl a pokřižoval se on.“

Ve škole probírají životosprávu a tak se paní učitelka ptá dětí, co dělají, když se probudí... „Pepíčku, pověz nám, co děláš když se probudíš?“
„No, probudím se a du se vysrat.“
„No jak to mluvíš, čím je Pepíčku tvůj tatínek?“
„Dlaždičem.“
„To jsem si mohla myslet.“
„Teď nám poví Anička co ráno dělá když vstane.“
Anička: „Já si, prosím, čtu časopis.“
„Aha, to je hned něco jiného a čímpak je tvůj tatínek Aničko?“
„Advokátem.“
„To je hned poznat a jak dlouho si čteš ten časopis Aničko?“
„Prosim, než se vyseru.“

4. prosince 2011

Žárlivost je nedostatek úcty k osobě, kterou milujeme.

J. WERICH

Dříve platilo velice známé přísloví: Co Čech to muzikant, ovšem nyní již neplatí. Dnes platí: Co Čech, to elektrikář. Do práce chodí s odporem, na výplatu čeká s napětím a na vedení se bojí sáhnout.

Přijde máma do pokoje svýho syna a pod stolem si všimne nějaký tašky. Mrkne dovnitř a vidí: pouta, bič, rouška. Volá na tátu: „Pojď se sem podívat, náš syn je snad sadomasochista, co s tím uděláme?“

Táta se podrbe za uchem: „No, nevím, ale něco mi říká, že mlátit ho asi nemá cenu.“

Začínající učitelka si chce na své třídě vyzkoušet poznatky z psychologie: „Každý, kdo si myslí, že je hloupý, ať se postaví.“

Po chvilce se v tiché třídě postavil Pepíček. Kantorka povídá: „Pepíčku, tak ty si myslíš, že jsi hloupý?“

„Ne, prosím, ale přišlo mi nefér nechat vás stát jedinou.“

3. prosince 2011

Všechny trampoty jsou z toho, že hlupáci jsou si jisti sami sebou, zatím co rozumní lidé jsou samá pochybnost. BERTRAND ARTHUR WILLIAM RUSSEL

Jak se říká blondýnce na vysoké škole? … Návštěva.

Na letišti čeká letadlo, všichni pasažéři jsou již na svých místech, když tu prochází uličkou piloti. Kazdý z pilotů má černé brejličky a klepe před sebou bílou holi. Pasažéři to považuji za dobrou recesi a piloti zmizí v kabině. Letadlo se připravuje ke startu. Motory jedou naplno, letadlo se rozjíždí. A už jede dost rychle a každý by už čekal, že se každou chvíli vznese. Pak už jede letadlo po poli za letištěm a pořad zrychluje a piloti pořad nic. Pasažéři začínají být nervózní, protože za polem začíná les. Když už jsou těsně před lesem, začnou se pasažéři bát a tak začnou křičet. Piloti to rychle zvednou a letadlo zavadí ocasem o první strom. První pilot se otočí na svého kolegu a povídá mu: „Ta rána – nebyl to náhodou strom ?“

A druhý pilot mu na to odpoví: „Asi jo, dneska řvali až na poslední chvíli.“

Potká se chytrej s blbým a ten chytrej říká tomu blbýmu: „Budeme hádat, když ty neuhodneš, dáš mi pětku a když já neuhodnu, dám ti stovku. Protože jsem chytřejší, bude to spravedlivý.“

„Tak jo,“ odpovídá blbej.

„Má to čtyři nohy a stojí to u stolu, co to je?“ zeptá se ten chytrej.

„Hm, nevím tady máš pětku.“ říká blbej.

„Má to pět nohou a stojí to u stolu, co to je?“

Chytrej se zamyslí a za chvíli bezradně odpoví: „No to ti teda vopravdu nevím, člověče, tady máš kilo a jen tak pro zajímavost, co je to?“

„Nevím, tady máš pětku.“

2. prosince 2011

Jen tehdy milujeme doopravdy, když milujeme bez příčiny. ANATOLE FRANCE

Naštvaný host v restauraci hlasitě volá na vrchního: „Pane vrchní máte zacpané uši?“

A vrchní na to: „Moment zeptám se v kuchyni.“

Učitel se ptá žáka: „Máš domácí úkol?“

„Ne.“

„Odpovídej celou větou!“

„Nemám!“

Ředitel jedné menší střední školy měl velké problémy s dospívajícími slečnami, kterým se zalíbilo používání rtěnky. Když si ji na dámských toaletách patlaly na rty, vždy potom zanechávaly obtisky na zrcadle. Když už se situace stávala neudržitelnou, ředitel se rozhodl razantně zakročit. Zavolal si všechny dotyčné slečny a odvedl je na toalety. Tam už čekal školník. Ředitel dívkám vysvětlil, že si asi neuvědomují, kolik práce školníkovi dá každý večer zrcadla umýt. Poprosil jej, aby slečnám svoji namáhavou práci předvedl. Školník vytáhl ze skříně dlouhé koště, namočil jej v nejbližší záchodové míse a začal pucovat zrcadlo. Od toho dne se už žádný obtisk na zrcadle neobjevil.

1. prosince 2011

Všichni chtějí vaše dobro. Nedejte si je vzít. S. JERZY LEC

„Jean, nachystejte mi kulovnici, půjdeme na ryby.“
„Ale pane, neměli bychom si vzít raději udici?“
„A vy si myslíte, Jean, že když budu vyhrožovat rybáři udicí, tak mi nějakou rybu dá?“
 

Jeden profesor byl velmi důsledný při dodržování podmínek u testů, a když řekl, že test skončil, tak kdokoliv ještě něco psal, dostal nedostatečnou. Jednou takhle jeden frajer v pohodě po skončení testu, když ostatní odevzdávali, ještě dvě minuty psal, pak se zvednul a nesl papír ke katedře. Profesor na něj: „Mladíku, ani se neobtěžujte. Máte to za pět.“
„Pane profesore, vy nevíte, kdo jsem!“
„Ne, to nevím, a vůbec mne to nezajímá. I kdybyste byl mladej Klaus, z tohohle tesu máte za pět!“
„Vy fakt nevíte, kdo jsem?“ ptá se frajer s téměř hysterickým výrazem ve tváři.
„Vůbec netuším, kdo si myslíte, že jste.“
„Tak to je dobře!“ řekl frajer, vrazil svoji písemku doprostřed štosu s ostatními a kvapně opustil učebnu.

Při matematice vysvětluje kantor míry objemu: „Máme centilitr, decilitr, litr a pak přijde, co?“
„Tak to vím naprosto přesně,“ ozve se jeden z žáků, „opice!“

Čtrnáct dní bez mobilu

Tak nějak omylem a náhodou se mi podařilo zůstat 14 dní bez mobilu. Vzhledem k tomu, že se netajím vztahem, který mám k tomuto elektronickému přístroji, by mě ani nepřekvapilo, kdyby si spousta lidí myslela, že jsem to udělala schválně. Ale nebylo to tak.

Na poslední chvíli jsem přijela domů, rychle sbalila a zase jela pryč. No a v tom spěchu a shonu nejspíš v té první tašce zůstala nabíječka, o které jsem si ani neuvědomila, že ji tam mám. Když jsem ji pak hledala v druhé tašce, ukázalo se, že tam není a jsem tudíž bez nabíječky. Mobil sice ještě pár dní vydržel, takže to není celých 14 dní, ale skoro jo, protože jsem ho neměla moc nabitej.

Nejdřív jsem z toho byla smutná a zdeptaná. Co když mi bude někdo volat/psát a bude mi něco důležitého chtít? Někdo by se o mě třeba i mohl bát, když budu mít dlouhodobě nedostupný mobil… Naštěstí na mě v podstatě všichni mají i jiný kontakt, takže se mohou ozvat třeba mailem.

Ale pak jsem se s tím smířila, protože se stejně nedalo nic jinýho dělat. A teď mi dochází, že jsem si na to tak zvykla, že už se mi ani nechce mít mobil. Takhle mám klid. Nikdo mě nenahání. Nechce, abych se na něj pravidelně dívala. Nediví se, když mám odezvu dvě hodiny. Neumím to popsat, cítím se takhle svobodnější. Nejsem pořád „na příjmu a po ruce“. Je to fajn.

Miluju adventní kalendáře

Vánoce mám ráda nejen kvůli nim samým, ale také se mi líbí advent. Jako malá jsem občas dostávala adventní kalendář s čokoládičkama a tahle myšlenka se mi moc líbila. Dnes už existují i jiné, např. čajové. Každopádně se mi moc líbí nápad každý den odkrývat něco nového.

Přemýšlela jsem, jaký adventní kalendář a komu bych mohla vyrobit. Kdysi jsem udělala čajový ze sáčkových čajů – na každý den jiný – a byla to celkem fuška. Kolegyně mi dnes povídala o svíčkovém, kdy si každý den zapálíte jednu svíčku. To je sice moc pěkné a určité to má i své kouzlo, ale trochu to postrádá to tajemno, když rozbalujete jednotlivé čokolády s různými obrázky nebo ochutnáváte nové čaje.

Cestou domů mě napadlo, že bych mohla udělat „adventní kalendář“ vám. Každý den dám na svůj blog nový článek, vtip, básničku a citát. Tenhle projekt se mi hodně líbí, a tak trochu mě děsí, jak to budu stíhat a zvládat, aby se kvantita nepřehoupla nad kvalitu. Ale vzhledem k železným zásobám článků v papírové podobě doufám, že to snad nebude tak těžké. Kromě těchto adventních článků bych nadále ráda rozšiřovala různé samostatné stránky jako je Z deníku, Vyzkoušeno pro vás, Recenze… Případně bych ráda postupem času přidala další, například o Vánocích.

Tak se mějte krásně a hezký advent. A pokud máte nějaký nápad, zkuste někoho potěšit adventním kalendářem.

Miluju projekty

Právě jsem si uvědomila, že mám velmi ráda projekty. Činnost, která trvá trochu dýl, má nějaký cíl a k němu dojdeme splněním několika menších cílů. Nemám ráda jednorázové činnosti, kdy něco uděláte, je to hotovo a zase musíte dělat něco jiného, ani ty nekonečně rozvleklé práce, na kterých děláte nekonečně dlouhou dobu a pořád nejste ještě ani v půlce. Uvědomila jsem si, že mám ráda projekty, které jsou tak nějak mezi. A asi se mi líbí ve všem. Nestačí mi přečíst si knihu o zenbuddhismu, chci si jich přečíst celou škálu, abych se v problematice zorientovala. Nechci si uháčkovat dečku na skříň, ale rovnou celou soupravu. Ne zase stodílnou, ale třeba tří nebo čtyřdílnou.

Vtipné...

<a> čus, je listopad a už mám trojku z chování :-D
<b> jakto???? :-D
<a> nevim.. učitelka, že mi dá neomluvené hodiny a zavolá domu..
<a> tak jí druhý den nesu obálku a řikám, tady je váš plat krát dvě a doufám že bude vše ok..
<a> tak si to beze slov vzala...
<b> tak proč ta trojka z chování?
<a> druhej den si mě zavola do kabinetu a jebla mi to po hlavě :-D
<a> sem tam dal 3 a půl tisíce, 2 stravenky za 40 Kč a ještě lísteček, že výplatu odhaduji na základě lektorských schopnostech :-DDD

Komentář: Máma mě zavřela na noc na balkon abych se probral... Ale táta mě pustil když přišel z hospody s tím, že to mělo velkej úspěch, útratu měl zadarmo a mě má vzít příště sebou :-D

Zdroj: http://www.lamer.cz/quote/65923

Miluju knihy

Lásku ke knihám jsem nejspíš získala od rodičů. Každý má jiný styl, ale oba čtou rádi a hodně. Jako správný kříženec miluju skoro všechno, tedy různé styly – těžké a „hutné“ knihy, i lehké čtení, beletrii, populárně naučné i klasická skripta (na vysoké si člověk zvykne). Knihy jsou báječní učitelé – jsou vždy po ruce a výklad vám ochotně zopakují a to doslova. Jen nejsou moc vstřícní otázkám. Nabízí téměř zdarma (knihovna, nejlepší přítel člověka) různé věci, ke kterým byste se těžko dostali. Jak byste chtěli sehnat učitel na time management, zenbuddhismus, astrologii a numerologii, typografii, významy barev, zdravý životní styl a kdeco dalšího? Jasně že živej učitel a přednášky by byly lepší, ale všichni by se jen těžko zaplatili, navíc esoterika a některé její podoby nejsou vědecky uznávány jako vědy, takže lze jen těžko poznat kvalitu učitele. Malé kurzy by mohl vést téměř kdokoliv, ačkoliv se něco podobného tvrdí i o knihách, zas úplně každá kravina (snad) vyjít nemůže. A když, můžete ji srovnat s jinýma a hlavně jako u všeho zhodnotit zdravým selským rozumem.

Co se týče knih, mám minimálně dva zlozvyky, se kterými jsem se ovšem víceméně smířila, takže se je ani moc nesnažím změnit, pokud nepřerůstají do neúnosných rozměrů. Zvykla jsem si na svůj styl práce s knihami, protože cizí styly mi nevyhovují a dělají mě nešťastnou. Považuji za normální půjčit si jednu až pět knih, postupně je přečíst a pak je vrátit. Můj první zlozvyk spočívá v tom, že si knihy půjčuji minimálně pět naráz (Neumím ty zajímavé nechat na příště, neboť pak jsou vždy dlouho půjčené.) a taky jich téměř vždy minimálně pět naráz čtu. Nejspíš je to proto, že nemám ráda jednotvárnost a některé knihy se prostě nedají číst vkuse, nebo to není ono, třeba povídky nebo některé populárně naučné věnující se více oblastem. P. S.: V první knize Blanky Matragi jsem našla, že tohle dělá taky. Docela mě potěšilo, že nejsem jediná, kdo to dělá.

Druhým zlozvykem (nebo dobrozvykem, jak se to vezme) je dělání výpisků z knížky. U mě probíhá trojím způsobem: jednak si knihu poznamenám do počítače jako do čtenářského deníku, a jednak si do zvláštního souboru, pokud toho je opravdu hodně, opíšu nejdůležitější části. A tady je ten zlozvyk – tyto části si v knihách lehce zatrhávám tužkou (a pak gumuji). A třetím způsobem dělání poznámek je sešitek nebo papíry, na něž si zapisuji vlastní myšlenky, nápady a inspirace vzniklé při četbě. Poslední dva způsoby doporučuje ve své knize Tvořivost – techniky a cvičení profesorka Marie Königová a označuje to jako tvůrčí čtení. Popravdě mě to velice baví a připadá mi to přínosné, i když to zatím praktikuji jen krátce.

Je to o vašem přístupu k věci

První hodina kreslení byla děsná. Přišlo mi, že mi to vůbec nejde, nebavilo mě to a myšlenky mi lítaly kamsi pryč. Litovala jsem, že jsem se do kurzu přihlásila a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že příště to snad bude lepší a že to nejsou vyhozený peníze. Moc mi to nešlo. Byla jsem unavená a nespokojená.

Na druhou hodinu jsem se těšila, protože jsem už začala přemýšlet nad tím, jaké budu mít možnosti, až budu umět kreslit. Nebudu se jednou stydět před svejma dětma a teď před kamarády, můžu si sama ilustrovat básničky, deníky a třeba jednou i nějakou knihu. Můžu si navrhovat různé obrázky, které pak budu moci upaličkovat. A můžu si jen tak pro radost kreslit a bude to vypadat dobře!

Zkrátka na druhou hodinu jsem se těšila a taky jsem si ji užila. Došlo mi, že to je o přístupu. Když přijdu nadšená, bude to dobrý, i když budeme kreslit jen polystyrénový koule na šále, a když přijdu otrávená, možná mi nepomůže ani kdyby lektorka vyprávěla vtipy.

Kurz kreslení

Začala jsem chodit do kurzu kreslení. Už mě totiž fakt štve, že pořádně umím nakreslit snad jenom domeček. Ne, že bych na to měla nějak zvlášť moc času, ale někdy je fakt prima něco si nakreslit nebo ještě lépe namalovat. Popravdě o kreslení tužkou mi zas tak moc nejde. Je to sice pěkné, ale to, co mě fascinuje a mnohem víc mě dokáže nadchnout jsou obrázky pastelkama. Bez barev je každá kresba tak trochu nudná. Může být sebevydařenější a sebe líp vystínovaná, ale černobílý svět bych prostě nechtěla. Zato barevných obrázků může být halda a věřím, že se nikdy neokoukaj.

Když tak nad tím přemýšlím, není mi jasné, proč chci umět kreslit. Pro práci to nepotřebuju a jako „vedlejšák“ to taky nemám v úmyslu. Ale řekněme, že podstatný je, že to chci umět a je fuk proč.

Doma mi bylo už od dětství říkáno, že kreslení není pro mě. Jsem manuálně zručná a snad i chytrá, ale kreslit mi prostě nikdy nepůjde. Nemám na to buňky.

Možná že ne, ale rozhodně to musím zkusit. Nevím, jakého názoru jsou psychologové nyní, ale jednu dobu se říkalo „buď to v tobě je, nebo to v tobě není“, nicméně stále nalézám další a další knihy, které tvrdí něco jiného. A to, že „trénink dělá mistra“. Napište každý týden povídku a časem budou fakt dobrý (snad). Dělejte něco stále znovu a znovu a můžete se v tom stát mistry. A tak jsem se rozhodla, že se naučím kreslit. Nebudu celý život dumat nad tím, jestli se to dá naučit nebo ne. prostě to zkusím. Mimochodem v knize o time managementu Snězte tu žábu její autor doslova uváděl, že co se dokázali naučit jiní, se dokážete naučit taky.

Jak v Rakousku poznáte Čecha?

Máme najeto necelých čtyři sta kilometrů a zastavujeme na parkovišti na oběd a na záchod. Jíme z vlastních zásob – plněné housky salámem a sýrem a přikusujeme rajčátka, okurku a pórek.
 

Už je to sice pěkných pár let, ale pořád vzpomínám na dobu, kdy jsme tradičně obědvali vepřovku, kterou jsem milovala. Jednu dobu jsme ji dokonce každoročně jedli na stejném parkovišti mezi vesničkami Loka a Rošnja ve Slovinsku.
 

Možná bychom tak obědvali i dnes, kdyby kvalita vepřovek neklesla na úroveň, kdy se ji zdráhám málem dát i kočkám. Tehdy to bylo masíčko! A sos a troška sádla, lahůdka! Nejradši bych ji obědvala i doma.
 

A jak tedy poznáte Čechy? Postávají nebo posedávají u auta, příp. pařezu, kamene, na parkovišti a jedí ze svých zásob, a to dokonce i tehdy, když hned vedle je restaurace, zde tzv. autogrill.

Putování po čajovnách

Rozhodla jsem se, že zase začnu více navštěvovat čajovny a budu se seznamovat s různými druhy čaje a jejich přípravou. Chci také vychutnávat klid těchto míst a nasávat jejich atmosféru. Plánuju asi tak jednu až dvě čajovny za měsíc, aby mi to moc nelezlo do peněz a přitom měl tento "průzkum" nějakou cenu.

O tom, kde jsem byla a jak jsem si tam pochutnala si budete moci přečíst v jednotlivých článcích.

1. Literární čajovna Skleněná louka

Po dlouhé době jsem včera vyrazila do čajovny. Fakt už mi to chybělo! Pro Putování po čajovnách, cyklus, na který se můžete těšit, jsem si na úvod vybrala "Skleněnku", protože s ní jsem v Brně před lety začínala. Tam jsem se seznámila s kombuchou.

Vzhled čajovny je stále stejně přitažlivý. Pódium s polštářky vzadu v druhé místnosti pohodlné a fotky na stěnách krásné. Co mě ale nemile překvapilo, byl výběr čajů. Nechci říct, že by byl přímo malej, ale v nabídkovém lístku jsem v podstatě nenašla čisté neovoněné černé nebo zelené čaje. A přitom v článku na internetu z konce srpna mají vypsané tchajwanské oolongy a čaje z Dareelingu a Nepálu z druhé sklizně. Že by je jen prodávali s sebou? Nebo že by jim už došly? Mají na ně snad jiný lístek, který nám zapomněli dát? Nevím, ale trochu mě to mrzelo, protože jsem chtěla poznávat další a další kvalitní čaje.

Nicméně mě potěšilo, že jsem v jejich nabídce nalezla matcha shake, nebo matcha latte, což je vlastně práškový zelený čaj matcha připravený s mlékem a cukrem. Vypadá to jako nějaký zelený hnus, ale chutná to fantasticky a je to sladké.

Také jsem poprvé ochutnala martovník citronový, ale nebyl to bůhvíjaký zázrak. Prostě bylinkový čaj podobný meduňkovému, jen víc citronový. Asi by byl zajímavější v kombinace s něčím dalším, tedy jako směs. Celkově to byl příjemně strávený večer a odcházela jsem s dobrým pocitem.

Znala jsem Monyovou...

Před rokem jsem se na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě setkala se Simonou Monyovou. Jako lovec autogramů (Moc jich teda nemám - začala jsem nedávno a nijak zvlášť to neprožívám.) jsem přišla na její autroské čtení. Ani už nevím, co přesně to tenkrát četla, ale myslím, že se mi to líbilo. Byla to vysoká, štíhlá a celkově krásná žena. Přiznávám, že jsem jí trochu závidděla, měla všechno, po čem toužím: rodinu, krásu, domýšlela jsem si i zdraví a příjmy a hlavně byla spisovatelkou.

Po skončení čtení jsem se zařadila do fronty na autogram. Neměla jsem jako jiní její knížku, ale obyčejný bloček. Nějak jsem se s ní zdržela  a prohodily jsme pár slov. Řekla mi, že si vůbec nemám všímat kritiky, že se vždycky najde někdo, komu se moje dílo (taky píšu, jak možná víte) nebude líbit. A pak mi nabídla, že jí můžu svoje dílko poslat, a že mi k němu něco řekne.

Za posledních pár let jsem toho moc nenapsala a tak jsem pořád váhala, co jí poslat. Myslela jsem si, že to není dost dobrý, abych to ukázala opravdový spisovatelce. Teď mě mrzí, že jsem jí neposlala cokoliv aspoň trochu slušnýho ze svý tvorby. Takovouhle zpětnou vazbu asi hned tak totiž nezískám.

Jak být šťastnější?

Existuje snad nespočet rad, jak se stát šťastnějším. Můžete najít i mnoho citátů o tom, co je to štěstí, kdo je a není opravdu šťastný a také spoustu názorů na toto téma. Měla bych pro vás jeden tip (asi už to stejně dávno víte), který jsem vypozorovala při sledování lidí, které obecně považuji za méně šťastné než jsem já. (Ne, že bych byla bůhvíjak šťastná a pořád, ale přece jen je mezi námi rozdíl…)

Myslím si, že oproti méně šťastným lidem mám jednak tu výhodu, že nesleduji zprávy a tudíž se nemusím (ono se tomu totiž někdy těžko brání, když vidíte tu hrůzu) vztekat nad tím, jak jsou na sebe lidi kdesi na druhém konci světa zlí (a vy s tím stejně nic nemůžete udělat) nebo jak je naše vláda hrozná a kde se přihodila jaká nehoda a kolik lidí umřelo. Ale nejde jen o zprávy. Přijde mi, že jsem šťastnější, když si míň všímám druhých lidí.

Ale pozor – nemyslím to tak, že se nebudu starat o to, jak se kdo má a budu zahleděná jen do sebe. Spíš tak, že neřeším, že ten a ten pán je šíleně bohatý a přitom si to „nezaslouží“, že támhleta paní je štíhlejší a má delší a hezčí vlasy, že jedna kolegyně může každý měsíc chodit ke kadeřníkovi a já na to nemám, že mám stejný známky jako lidi s tahákama, že...

Přemýšlím, jestli můžou být drbny šťastný. Třeba jo, když někoho pěkně zdrbnou, ale mám pocit, že je dobrý vážit si toho, co máme, i když toho moc není, protože kdyby nám to někdo vzal, dost bychom se divili, jak jsme byli vlastně strašně bohatí. Na tohle téma existuje jedna moc hezká přeposílačka (možná trochu depresivní). Pokud máte co jíst, máte co na sebe a jste gramotní (plus nevím co z věcí, které považujeme za normální) patříte k určitému procentu nejbohatších lidí na světě.

Někdy, když se cítím zavalená prací, nebo mám pocit, že trpím strašnými a neřešitelnými problémy, otevře mi oči právě třeba podívání se na zprávy. Stačí jen slyšet o tom, že někdo oslepnul, voda mu spláchla dům a hned mi dojde, jakými malichernostmi se zabývám. I když se snažím, nedaří se mi vždy radovat z toho, že mám vlastně všechno. Vždyť co člověk potřebuje? Jakýs takýs dobrý zdraví (vidím, můžu chodit, slyším… někdy je fakt báječný vědět, že když vám ujede autobus, můžete dojít do vedlejšího města pěšky, protože jen tak mimochodem ujdete mnohem víc, než si myslíte)… Zatím mám kde bydlet a něco k jídlu se snad taky najde. Všechno ostatní už je nadstandard a měli bychom si toho vážit a ne koukat závistivě kolem sebe, jestli někde někdo náhodou nemá něčeho a o trochu víc.

A jak to teď nějak rozumně uzavřít. Snad jen – rozhlídněte se pořádně kolem sebe a pokud ještě pořád máte pocit, že máte málo – zkuste pohladit každou věc, kterou máte doma (a uvidíte, kolik toho je).

Jak si udělat radost, když vám nic nepadne?

Napadlo mě, že si pořídím stříbrný náramek. Jen tak pro radost takovou malou ozdůbku. Pro jistotu jsem si vzala větší obnos peněz a vydala se do svého oblíbeného zlatnictví (kde jsou na vás milí, i když se tam chodíte spíš jen dívat a nic si nekoupíte). Když se mě prodavačka zeptala, jaké mám přání, nějak mě napadlo, že bude trochu problém koupit si náramek. Mám ruku cca 16 cm po obvodu. 

Ukázalo se, že o správné délce mají vlastně jen dva náramky. Jeden se stříbrnými přívěsky ve tvaru srdíček a druhý s barevnými autíčky. Ideální by byl řetízek asi o centimetr větší (17 cm), aby se mi dobře zapínal, takový měli snad jen jeden. Většina jich byla osmnáct nebo devatenáct centimetrů.

Tak ještě nakouknu do jiného zlatnictví a ten se srdíčky si rozmyslím.

P. S.: Podobný problémy mám s botama i kalhotama... a všichni se mi diví, že si dělám nejradši radost čajem... :-)

První jarní den? Neříkejte!

Jak jsem si vyhledávala materiály pro články týkající se mezinárodního dne zdravého spánku a poezie, všimla jsem si, že v našich zemích je 21. březen považován za první jarní den. Proč je tomu tak?

Při pohledu z okna nemám dojem, že se přiblížilo jaro. Alespoň v Brně se nic moc nezměnilo, dnes dokonce byla docela zima, alespoň z doslechu, já venku nebyla.

21. březen máme takzvané astronomické jaro. Tehdy nastává rovnodennost, den i noc jsou tedy stejně dlouhé. „Slunce vychází přesně na východě v 6 hodin a zapadá na západě v 18 hodin. Nutno však přiznat, že nic z toho není tak úplně pravda. Pravda by to byla jenom tehdy, kdyby Země obíhala kolem Slunce po kružnici, kdyby Slunce samo bylo jen bezrozměrným bodem, kdyby Země neměla žádnou atmosféru, kdybychom to vše sledovali z hladiny moře na 15. stupni východní délky, kdyby...“

Článek od Zdeňka Mikuláška o začátku jara na Instantních astronomických novinách docela vtipně končí: „Když vám tedy někdo položí otázku zda nastává jaro 21. března, měli byste mu odpovědět: "Občas ano, ale je to stále míň, za pár let už vůbec ne, ale po roce 2100 se to zase spraví." Ručím vám za to, že ho vaše vyčerpávající odpověď zcela uspokojí.“

Znám to s jarem trochu jinak. Vloni jsem to sledovala a myslím, že to docela souhlasilo, letos jsem si na to bohužel nedala pozor, a tak jsem „jaro“ propásla. O čem tu mluvím? O čínském způsobu vnímání a jejich pěti elementech. Číňani vlastně mají 5 období a jim přísluší jednotlivé elementy, orgány, barvy a také chuti, k tomu se možná vrátím někdy později. Těmi obdobími jsou následující:

- jaro – dřevo,
- léto – oheň,
- babí léto – země, s ní je to složitější...
- podzim – kov,
- zima – voda.

Podle této teorie začíná jaro přibližně 12. února a končí 25. dubna, kdy nastává mezidobí pro element země. Poselství elementů pro jaro? Zdržte se hněvu a zlosti, netrpělivosti a podráždění, poškozuje to vaše játra. Započněte změny. Postavte se výzvám a neváhejte!

Zdroje:
InAstroNoviny, http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=87

21. března: Mezinárodní den zdravého spánku

Vzhledem k tomu, že je dnes mezinárodní den zdravého spánku, napadlo mě, že bych se s vámi podělila o pár rad, které jsem slyšela k tématu spánku. Některé mám ověřené, jiné ne. Nabízím vám je tedy k vlastnímu ověření, případně mi můžete do komentářů doplnit vám známé rady pro zajištění dobrého spánku.

Jen bych ještě chtěla zmínit, že mezinárodní den zdravého spánku má poukázat na závažnost problémů se spánkem. „Hlavním smyslem a cílem Mezinárodního dne spánku je zvýšení informovanosti o poruchách spánku mezi laickou i odbornou veřejností, o prevenci a možnostech léčby.“

Pan profesor Cimický ve své knize Minimum proti stresu (str. 9–10) doporučuje následujících pár bodů, které můžete udělat pro to, abyste se lépe vyspali: (V závorce jsou doplněny rady ke stejnému tématu z jiných zdrojů.)

1. Chodit spát v pravidelnou hodinu a zachovávat pravidelný rituál přípravy ke spaní. (K tomu mohu dodat, že jsem někde četla, že je lepší spánek před půlnocí, a tak se snažím chodit spát každý den v deset hodin večer. Popravdě mi to moc nevychází. Uléhejte a vstávejte každý den (i o víkendu) ve stejnou dobu +/- 15 minut.)

2. Nestřídat lůžka. Spát tam, kde jste zvyklí.

3. Před uložením vynechat napínavou a vzrušující podívanou, zvolna snižovat obrázky aktivity, příliš se neštvat a nenamáhat. Nejlepší aktivita je přiměřeně dávkovaná chůze, rozhodně ne běh! Nepracovat těsně před spaním a neučit se. (Mohu jen potvrdit, když se před spaním učím něco náročného nebo pracuju, ještě v posteli mi to šrotuje v hlavě a nemůžu usnout. Osobně se mi osvědčilo poslední hodinu před spaním dělat něco odpočinkového, ať je sebehorší zkouškové období. Mimo jiné taky hodinu před spaním opustit počítač, prý koukání do obrazovky působí povzbudivě a pak se hůř usíná.) Aspoň chvilku si číst pohádku nebo dělat něco uvolňujícího. Ani cvičení před ulehnutím (3–4 hodiny) se nehodí, proto ho raději přesuňte před večeři.
4. Na noc je vhodná vlažná koupel, nepříliš horká ani studená.
5. Před spaním omezit kávu, alkohol a další stimulující látky včetně Coca-Coly. Neukládat se ani příliš najedený, ani hladový. (Nejlépe 4–6 hodin před usnutím se nemá pít káva, zelený nebo černý čaj… já tedy s čajem problémy nemám ani těsně před spaním. A co se týče jídla: Vynechejte večer těžká jídla, poslední zařaďte 3–4 hodiny před ulehnutím. Nepijte večer alkohol, abyste lépe usnuli – alkohol zhoršuje kvalitu Vašeho spánku.)
6. V místnosti, kde spíte, by měla být tma či alespoň šero. Optimální teplota ložnice se pohybuje mezi 12 až 24 °C (jinde radí spíš 18–20°C).
7. Před spaním vyvětrat.
8. Může hrát tlumená hudba, ale nesmí rušit ostatní.
9. Když do půl hodiny neusnete, je lépe vstát a věnovat se jiné činnosti, rozhodně však ne na lůžku. Co vím, tak se doporučuje (snad i na lůžku) nějaká nudná četba.
10. Přes den raději nespat. Když si lehnete, zavřete oči a klidně dýchejte. Představte si, že ležíte na louce v písku a krásně svítí sluníčko, jste příjemně unavení… Lze myslet i na to, že stoupáte zvolna někam k vrcholu kopce, který se utápí v tmavě modré nebo hnědé barvě… Například epileptici mají zakázaný spánek přes den, tak na tom asi opravdu něco bude. (Viz můj článek 26. března: Světový den boje proti epilepsii (Fialový den/Purple Day))

K dalším radám lze zařadit následující:

- Postel i ložnici užívejte pouze ke spánku a pohlavnímu životu (odstraňte z ložnice televizi, v posteli nejezte, nečtěte si ani neodpočívejte). Rozhodně v ložnici nepracujte.
- Nekuřte, zvláště ne před usnutím a v době nočních probuzení. Nikotin také povzbuzuje.
- Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte, postel neslouží k přemýšlení.

Teď už vám jen mohu doporučit zajímavý článek na Doktorka.cz: http://zdravi.doktorka.cz/spanek-neni-ztraceny-cas/ a popřát dobrou noc!

Zdroje:
CIMICKÝ, J. Minimum proti stresu. 1. vyd. Praha 1: Nakladatelství Olympia, a. s., 1996. 79 stran. ISBN 80-7033-415-0.
http://mikrospanek.cz/mezinarodni-den-zdraveho-spanku-2132009

21. března: Světový den poezie

Světový den poezie je od roku 1999 určen na 21. březen. Cílem je podporovat čtení, psaní, vydavatelství, vyučování poezie po celém světě. Poezie byla převažujícím žánrem literární tvorby až do 18. století (do středověku byla dokonce žánrem jediným), teprve v 19. století se poměr mezi prózou a poezií vyrovnal a ve 20. století próza převážila.

Tradičně se poezie dělí na:

• epickou, jež má děj,
• lyrickou, která děj nemá, ale snaží se například vystihnout náladu,
• lyricko-epickou, v níž je děj potlačen, ale existuje.

Česká elektronická knihovna, Šárecká, M.: Vůně domova (1918), tiskem a nákladem E. Leschingra, Praha, 1. vydání, 56 stran

Věnování
Na tichý domov, sídlo něhy,
na chvíle, jimiž lze se hřát,
na úsměv mrtvých, gesta lásky
mně zachtělo se vzpomínat.

Na dobu klíčení a vzrůstu,
kdy sluncem láska matčina
a rosou síla otce byla,
tak rádo srdce vzpomíná!

Jak nevracet se v době květu,
jak nepohlížet vděčně zpět?
Vždyť jsem jak ve skleníku tichém
jen láskou vypěstěný květ!

Květ, který vzrůstal ve zátiší,
jež posvětil svým žitím rod,
a rukám, které tam jej sely, nechť patří též i jeho plod!

Mám pár oblíbených básní, které jsem si zvlášť začala vypisovat do bloku, když jsem zjistila, že jich přibývá, ale v poslední pár letech jsem žádné nepřidala. Asi už opravdu málo čtu poezii. Jak můžete vidět z ukázek, mám nejraději rýmované lehce „klouzavé“ básně, slova, jež ladně plynou jakou voda v potůčku. K mým oblíbeným patří například Seifert, nebo někdo s přezdívkou Ženatej na serveru Písmák.cz.

V dnešní době jednoznačně převažuje lyrická poezie. Za jeden z druhů poezie je považováno haiku, což je (dle Wikipedie) lyrický útvar s přírodní tematikou. Je tvořen třemi řádky obsahujícími 5, 7 a opět 5 slabik. A když je povedené, je podle mého názoru příjemné a inspirující. Vyvolává představu místa nebo věci, o které mluví.

Suvi
Šperk
Ledový květ slét'
Ze stromu podzimu spad'
Ozdobil tvůj pléd
http://hajku.blackhost.cz/index.php?page=hajku

Kobajaši Issa
Žába se tváří
jako by právě na oblohu
vykvákla mrak
http://www.nash.cz/haiku/issa.html

Další zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO
http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Haiku

Při práci se dozvíte zajímavý věci

Chystám si práci do školy, podklady pro nějaký vědecký článek, a tak prohlížím na internetu, co je v problematice, kterou se zabývám, nového a co bych měla vědět. Rok 2011 byl vyhlášen Radou EU za Evropský rok dobrovolnictví, a tak se snažím projít všechny programy, které do toho spadají. Je to zajímavé, ne že ne, ale je toho tolik… nemůžou prostě udělat jednu akci? 24. 6. 2011 bude Mezinárodní dobrovolnický den.

Říkám si, že těch mezinárodních dnů je nějak moc, a tak mě ze zvědavosti napadlo podívat se, jestli někde není nějaký jejich seznam. A heleme se, třeba na stránce o OSN.

Nestačím se divit, kolik toho je a některý jsou fakt zajímavý, třeba den mateřského jazyka, den vody, den meteorologie, den proti nášlapným minám, den zdraví, den knihy a autorských práv, den stěhovavých ptáků… Kuriózní mi též přijde Světový den prevence sebevražd, Světový den pošty, Světový den televize nebo Mezinárodní den hor.

A jak se na to dívám, všimnu si, že dnes 21. března je Světový den poezie, tak mě napadá, že by to chtělo nějak oslavit! ;-)

Zároveň je dnes Mezinárodní den zdravého spánku a první jarní den.

Mezinárodní den žen

Občas z legrace říkávám, že Google ví všechno. Dneska jsem najetím na obrázek u jeho loga například zjistila, že je mezinárodní den žen. Popravdě jsem se o tenhle svátek nikdy nezajímala a ani si nevzpomínám, že bychom o něm někdy doma mluvili. Možná s babičkou? Něco jiného je svátek matek, to dáreček vždycky nosím, ale mezinárodní den žen?

 Ze zvědavosti jsem nakoukla na pár prvních stránek, abych si rozšířila vzdělání o mezinárodním svátku. Tenhle svátek, o který se vlastně nezajímám, se už slaví přes sto let. No, nejspíš jsem trochu zaspala. Zaujala mě zmínka o tom, že "Organizace spojených národů vyhlásila pro letošní oslavy téma Rovný přístup ke vzdělání, praxi, vědě a technologiím: Cesta k důstojné práci pro ženy." Asi je jasné, na co tím naráží... to, co všechny víme. Tím, že jsme ženy máme horší uplatnění na trhu práce. Jako mladé nás moc nechtějí, protože hrozí svatba, děti a to, že nás bude muset na nějakou dobu zastoupit někdo jiný. Jedna kamarádka říkala, že nejspíš začne zapírat, že je vdaná, protože to už by jí práci opravdu nikdo nenabídl. Zdůraznila, že v momentě, kdy potenciální zaměstnavatel zahlédne na její ruce snubní prstýnek, zatváří se "Aha tak to nic" a pracovní pohovor opět nedopadne.

V různých zdrojích se můžete dočíst, že "celosvětový svátek žen vznikl jako vzpomínka na stávku newyorských švadlen, která se odehrála v roce 1909", ale proč stávkovaly? Kvůli těžkým pracovním podmínkám? Tak jsem měla pravdu, mělo by to tak být, a také kvůli zkrácení pracovní doby.

Ačkoliv jsem na svátek zapomněla, docela se mi zamlouvá. Proč si jednou pro změnu místo spílání neužít ten pocit, že jsem žena? Třeba by mi mohl přítel udělat masáž (možná lepší než kytka, ne?), uvařit večeři, mohli bychom zajít do kina, divadla, nebo si jen tak povídat s šálkem dobrého čaje... Nebo si udělat pořádnou dámskou jízdu. Nachystat chlebíčky, sladkosti a různé slané brambůrky a pro jednou zapomenout na diety, hubnutí a nejrůznější omezení. Zkrátka a dobře, pěkně se odvázat v soukromí a bez chlapů. Radovat se z toho, že jsme krásné něžné pohlaví.

Zdroj:

http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/svet-slavi-100-mezinarodni-den-zen.html

Prezentace tezí a odměna

Před nedávnem jsem udělala docela těžkou zkoušku... vlastně to bylo tento týden v pondělí... ale už mi to přijde jako celá věčnost. Měla jsem obhájit teze své závěrečné práce, pro ty, co se tím nezabývají, to znamená, že jsem měla vysvětlit, o čem chci svou práci psát, jaké použiji metody (a techniky) zkoumání a co budu vlastně zkoumat, kde získám data a jaký to celé bude mít přínos. Jo, taky jakou použiju literaturu a takový detaily. No, nadřela jsem se s tím docela dost, ale šéfík (ne můj vedoucí ale ten, kdo to přijímal přes mail) stále nějak nebyl spokojen. I když jsem se to pokusila doladit podle jeho představ, rozhodně jsem věděla, že se mi to nepodařilo. A tak jsem šla na obhajobu s trochu smíšenými pocity.

Byla jsem strašlivě nervózní. Mimo jiné i proto, že jsem nevěděla, jestli můžu přijít později, když to začíná ve dvě, ale vzhledem k tomu, že na mě měla dojít řada až večer a já už se celkem dobře znám, byla jsem si jistá, že za tu dobu bych tam zešílela nervama, kdybych viděla, jak se do ostatních navážej, nebo jak to mají skvělé a já proti nim budu vypadat hloupě. 

I tak jsem se setkala s obojím. Jedna slečna se rozhodla pokračovat v nějakém výzkumu, takže měla krásně prošlapanou cestičku a znělo to vážně fantasticky, to co se chystá dělat. Navíc je to takovej ten typ, co snad nikdy nemá trému, takže to v klídku odprezentovala, skoro jako by se pochlubila, jak je dobrá.

Já tam přišla, nervózně jsem kuňkala a ukazovala cosi na prezentaci. Bylo to strašný. Už mám za sebou snad tisíc prezentací, ale takhle špatných jsem moc neměla. Bylo mi jasný, že to není mnou, ale mýma nervama a o to víc mě to štvalo. Vždyť už bych za ta léta měla mít trému zmáknutou, ne?

Pravdou je, že jsem přišla přesně včas, abych viděla, jak tam dokonale rozebrali jednu mou suverénní kolegyni, kterou považuji za perfekcionistku, tak, že skoro brečela, což mi na náladě moc nepřidalo. Připadalo mi to, jako by mě zavařeli do klece plné hladových lvů.

Naštěstí se lvi unavili a někteří až do večera nevydrželi... teda popravdě skoro jsem se začínala bát, že tam zůstanu sama. Nakonec jsem to teda nějak vykuňkala a padlo pár dotazů. Kupodivu žádné závažné připomínky, jen pár drobností. Když se teda "šéfík" rozhodl, že to uzavře, měla jsem z toho nakonec dobrý pocit. Všichni byli přesvědčeni, že moje práce má smysl a snad že i zvolený postup je dobrý.

Asi si dovedete překvapit, jak mě zdrtilo, když mi řekl, že bych si prezentaci měla s opravenými detaily zkusit ještě jednou. Jojo, jasně, není na tom nic špatného, je to takové neformální... to si vykládejte někomu jinému... já tu prezentaci musím udělat, abych mohla jít v květnu ke zkoušce. Byl to pro mě takový šok, že jsem se z toho vzpamatovávala celý večer. 

Normálně se mi pak chtělo brečet. Všimla jsem si, že to nezarazilo jenom mě, ale i všechny ostatní. Vypadalo to, že nikdo s názorem toho, kdo to řekl, nesouhlasil. Naštěstí se to ostatním podařilo ukočírovat a přesvědčit ho (nebo přehlasovat?) že to je nesmysl, když mám jen doplnit metody, které použiju pro nějaký dílčí výzkum, dokonce z toho na chvilku udělali srandu, ale já neměla chuť se smát. Byla to pro mě hrozná podpásovka a doteď nechápu, co tím ten člověk myslel. Snad nějakou osobní pomstu za to, že jsem neopravila vše tak jak chtěl? 

Doma jsem si pro jistotu dala sklenku alkoholu, protože jsem se chtěla ujistit, že mi stoupne tlak a nebude mi už tak divně jako na omdlení. Ještě celá roztřesená jsem si slibovala, že nakouknu do seznamu odměn a nějakou si pořídím. Tak teď jen kterou, když jsem bez peněz?

Splněné přání ze seznamu odměn

Asi před rokem jsem si začala psát seznam věcí, které si „Jednou pořídím...“ Věci, které by se mi líbily, chtěla bych je, nebo po nich šíleně toužím, zkrátka všechno, co nechci zapomenout, že jsem třeba někdy chtěla. Nejdřív to byl trochu problém, abych do seznamu pořád dokola nezapisovala ty stejné věci, ale po roce, kdy tento seznam mám a znám ho dost i zpaměti, už hned vím, že tam ta věc je nebo není.

Kromě přehledu slouží především k vnitřní motivaci, když se mi do něčeho vážně hodně nechce. Můžu juknout do seznamu, vybrat si odměnu a těšit se na ni po splnění úkolu. Trochu jsem to zanedbala se státnicema, a tak jsem si pak za ně nadělila poněkud více odměn, ale co... člověk si občas musí udělat radost. :-)

Jednou z věcí, kterou jsem si už dlouho přála, byla kniha Trénink kreativity od Erica Maisela. Považuji ji za skutečně podařenou. Kdysi jsem si ji půjčila v knihovně. Krásně se četla a cvičení na povzbuzení kreativity mě zaujala. Některá jsem si vyzkoušela a jiná prozatím alespoň opsala, ale ve skrytu duše jsem si toužila tuto knihu koupit. Je napsaná na rok, takže tam jsou na každý týden dvě kreativní cvičení.

Kvůli tomu, že už je to delší dobu vydaná kniha, musela jsem ji shánět přes internet. Problém to samozřejmě nebyl – Google najde všechno, jenže v těch obchodech už obvykle nebyla na skladě a často ji měli označenou spíše jako nedostupnou. Nakonec se mi ji někde přece jen podařilo sehnat, ale s obchodem přes internet moc nekamarádím, a tak jsem požádala přítele, jestli by mi s tím nepomohl. Protože má pořád moc práce, dost to odkládal, až už jsem začala být nervózní, protože jsem si ta cvičení chtěla začít dělat pěkně v době kdy mám, hnedka po Novém roce. Když jsme se po Vánocích setkali, zjistila jsem, že příčinou odkládání nebyla lenost ale to, že mi ji chtěl dát jako dárek. Nechci být nevděčná vůči ostatním dárkům, ale tenhle je asi ze všech nejkrásnější. :-)

Popravdě musím přiznat, že ačkoliv dnes končí druhý týden tohoto roku, jsem teprve u prvního cvičení z prvního týdne. Nějak jsem se zasekla na napsání životopisu na dva a půl tisíce slov. Jen si to zkuste! :-) ... Vychází to asi tak na 5 stránek.

Príma čokoláda

Když jsem byla malá, měla jsem moc ráda čokoládu z automatu. Mamka mi ji nekupovala moc často, protože to bylo nezdravé, a tak to byl svým způsobem pro mě svátek, když mi ji dopřála. Obvykle to bylo při nějaké mimořádné příležitosti, kdy jsme se k takovému automatu dostaly. Párkrát jsem ji dostala na domácí vyrobení, ale to nebylo takové.

Čokolády z automatu jsem si dost užívala asi v prváku nebo v druháku na vysoké. Bývala jsem tam tehdy skoro celý den a v přednáškovkách jsme měli zimu, tak jsem si vždy v určitý den, který byl nejstrašnější, dopřávala čokoládu pro potěšení a zahřátí. Den mi to pochopitelně jako správnému mlsalovi zlepšilo okamžitě, i když ne třeba dlouhodobě.

Zvědavost mi nedala, a když jsem se setkala s čokoládou ve zdravé výživě, musela jsem ji vyzkoušet. Zdravá čokoláda, hmm, to zní dobře. :-) Teď se tu s vámi chci podělit o svou první zkušenost s její přípravou a vřele vám ji doporučit. Jde o čokoládu v krabičkovém balení s pěti sáčky po dvaceti pěti gramech. Je 100 % bio a jmenuje se Cioccolato in tazza. I když 50 % tvoří třtinový cukr, připadá mi čokoláda dost hořká a nejradši bych si ji přisladila (a přiznávám, že u jednoho šálku jsem to vyzkoušela), ale nedokážu takovou ňamku mršit naším bílým rafinovaným cukrem. Ještě pro inspiraci, mě tahle čokoláda stála 62 Kč, což znamená necelých 13 Kč za jednu. Jasně, měli byste ještě připočítat mlíko a energii na jeho ohřev, ale i tak… stojí skoro stejně jako z automatu, ale rozhodně je lepší ;-).

Pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě se nabízí například na stránkách www.dobratma.cz. Protože jsem „ve tmě“ nebyla, pokusím se vám přiblížit o co jde z různých článků, které jsem si našla.

A. Jak to probíhá?
Můžete bydlet v chatce, kde jste zcela sami, všechno děláte po tmě. „V chatce nelze používat cokoliv co vydává světlo, například mobily nebo jiné technické vymoženosti dnešní doby, které mají displej či světelnou kontrolku.“ Kromě krátkých návštěv správce, který přichází jednou denně v době oběda vůbec nekomunikujete s vnějším světem. V jedné z nabídek máte k dispozici dvě místnosti, přičemž jedna slouží jako obytná a druhá jako předsíň. V obytné části je postel a dostatečný prostor na podlaze, abyste si mohli zacvičit nebo spontánně zatančit. Dále elektrická kamínka, karimatka na cvičení a CD přehrávač. V předsíňce suchý záchod, bidet, umyvadlo a sprchový kout.

Na začátek by vám měl stačit týdenní pobyt, maximální délka pobytu je sedm týdnů. Pobyt můžete ukončit kdykoliv budete chtít.

Pokud byste chtěli takový pobyt vyzkoušet, měli byste si vzít pohodlné oblečení, ručník a v zimě přezůvky či teplé ponožky.

Jídlo je vám k dispozici přímo v chatce. Konkrétně v té u Frýdku-Místku dostanete následující:

-    snídaně a svačina: jablka a čerstvě pražené müsli,
-    oběd a večeři (přinese správce chatky): dvě porce vařeného vegetariánského jídla.

„Jíst potmě je úžasný zážitek. Chuť potravin je zvýrazněna tím, že do poslední chvíle člověk neví přesné složení následujícího sousta, a protože je dostatek času na chuťový průzkum, stává se i velmi prosté jídlo nevídanou slavností.“

B. Co vám to má přinést
Tento zážitek by vám měl pomoci ponořit se do vlastního vnitřního světa, najít nový způsob vnímání, poznat lépe sama sebe.

„Ve fyzické tmě náš mozek nedostává obvyklý přísun zrakových podnětů. Pokud se pro pobyt ve tmě rozhodneme, dáváme si čas zkoumat, co se děje, když chybí zrakové vjemy, na které jsme zvyklí, a často také závislí. Přichází něco nového, zatím nepoznaného.“

C. Můj názor
Podle toho, co jsem si zatím přečetla, mám pocit, že stejnou službu jako týden ve tmě může vykonat deník. S tím rozdílem, že ten na vás působí dlouhodoběji a umožňuje prozkoumané světy znovu navštěvovat a objevovat jejich další nepoznané hlubiny.

Myslím, že nakonec by to nemuselo být špatné. Určitě se vám rozšíří vnímání ostatními smysly, když potlačíte zrak.

Zdroje:
http://www.dobratma.cz/2o_pobytu.htm

Můj nový koníček - Paličkování

Občas se někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala a já popravdě odpovídám, že vlastně ani nevím. Ono to vzniklo nějak samo. Ve vlaku mě to táhlo k jedné paní, která cosi pletla. Brzy jsem s ní zapředla hovor... no, trochu jsem se vetřela, ale pak už bylo vidět, že si se mnou chce povídat i ona. Já byla na začátku jen zvědavá. A tak nějak to vzniklo, zjednodušeně řečeno.

Paní pletla ponožky-zbytkovky, jak jsem si nazvala něco, co bych v budoucnu taky chtěla vyzkoušet (až budou nějaké zbytky) a zapovídaly jsme se. Během hovoru nějak zmínila, že chodí paličkovat a to mě zaujalo, protože už jsem to dávno chtěla zkusit, ale nějak nebylo kde a jak je u mě obvyklé příležitost jsem sama aktivně nevyhledávala. Sice mě to samotnou štve, ale obvykle nic nedělám a čekám co mi samo přiletí do úst... světe div se, ale často jsou to právě ti pečení holubi, na které jsem měla už delší dobu chuť. Vlastně teď si vzpomínám jen ještě na jeden příklad - břišní tance. A obvykle je takový samopřiletící holub v mém případě mnohem lepší a výhodnější než takový, kterého bych aktivně sehnala. (Teda nejspíš, nemůžu to vědět, když nemám s čím srovnat, ale řekla bych, že tomu tak je.)

Mým novým koníčkem už tedy tři týdny je paličkování. Poprvé jsem se jenom dívala, protože jsem neměla žádné vlastní potřeby. Pro ty, co nevědí, o čem mluvím, tak paličkování je zjednodušeně řečeno zamotávání nitek do sebe a kolem špendlíků, trochu vzdáleně by snad mohlo připomínat tkaní. Hned na první hodinu potřebujete tvrdý válec, do kterého budete zapíchávat špendlíky, ty špendlíky, namalovanou předlohu neboli podvinek, igeliťák a kousek kartonu ve velikosti podvinku, málem bych zapomněla na nit a paličky.

I když jsem dítko neposedné, nebyl pro mě problém, první hodinu jenom sedět a koukat na práci ostatních. Bylo v tom cosi fascinujícího - vidět, jak se jim ruce míhají a pod nimi vzniká jemňoučký vzor. Také to pro mě bylo nezvyklé, protože mnoho různých technik už jsem si vyzkoušela, a tak přestože je nepoužívám, často vím, jak se která věc dělá a že to ani zdaleka není tak složité, jak se to může zdát.

O druhé hodině jsem si už základní věci donesla, i když špendlíky jsem měla splašené na poslední chvíli a pak mě z jejich zapichování pořádně bolely ruce. Během této hodiny (ony jsou to vlastně myslím 2,5 hodinové výuky) jsem si udělala svůj první vzorek a byla jsem na něj náležitě pyšná. Jen jsem se vám tu o tom nějak nestihla zmínit, protože jsem měla dost plný program.

Facebook? - Nikdy!

Taky jste se nestihli s facebookem ani seznámit a už vám leze krkem? Popravdě já s ním taky nejsem kdovíjak spokojená, ale pár věcí mu rozhodně nelze upřít. Občas dokáže člověka velice pěkně pobavit... ne tedy svým věčně padajícím chatem, který někteří lidé rádi využívají (stokrát lepší ICQ! a spolehlivější snad i česká pošta)... mám teď na mysli různé hlášky, které se vyskytují v názvech skupin.

• Rozhodla jsem se, že budu žít věčně a umřu, jenom kdyby mi to nevyšlo.
• Nesnášíš mě? Naser si! Problém vyřešen.
• Neberte drogy..................... Nikdy nikomu neberte drogy.
• Šampon patří do vlasů, ne na ulici.
• Nejlepší je nic neřešit, ono už se to posere samo.
• Největší česká lež................ Pojď na jedno.
• Od 15 můžeš mít sex, ale porno až od 18. Co se mi na tom nezdá?
• Nemám malá prsa. To ty máš velké ruce!
• Budu Tě píchat celou noc! S láskou Tvůj komár
• "Promiň..." "Přestaň se pořád omlouvat!" "Promiň."

A tak by se dalo ještě pěknou chvíli pokračovat. Prostě nic není tak černé, jak se může zdát... i facebook má něco do sebe... když člověk hledá.

Fauna versus flóra

Existuje mnoho lidí, kteří si stále pletou pojmy fauna a flóra. V době internetu je to pochopitelně snadné. Stačí zadat do googlu jeden z významů a on vám obratem vrátí zpět, o který z pojmů se jedná. Hned ví, že vy nevíte. Mimochodem wikipedie toho ví o Floře opravdu hodně. Nejen že je to květena, ale také maďarské jméno a římská bohyně květin a zahrad.

Když už jsme si určili jeden pojem flóra, je jisté, že fauna se zabývá živočichy. Ale jak si tyto dva pojmy bezpečně zapamatovat a v požadovanou chvíli je nezapomenout nebo nepoplést. (V domění, že jste to vždy říkali špatně, to řeknete opačně, ale ouha, vy už si to pamatujete správně.) Vymyslela jsem si malou pomůcku, ale nevím, jestli vám k něčemu bude, ale já osobně z ní měla radost.

Slovo "flóra" mi připomíná anglické flower, což je květina. No, ale protože nejsem v angličtině příliš dobrá a je tu menší pravděpodobnost, že zapomenu tento anglický výraz, vždycky si vzpomenu na milionkrát viděné díly Četníků a hlavně na Cruchota, jenž se se svým velitelem několikrát dokola dohadovali jedinou větou, kterou znali anglicky, totiž: "My flower is beautiful."

Povinná, doporučená, ale taky volná...

Prázdniny už jsou sice delší dobu v plném proudu, ale já mám stále pocit, že mi teprve začaly. Nemůžu se jich nabažit. Teď mám na mysli především volný čas, který můžu strávit čtením. Můžete namítnout, že ve školním roce jsem přeci taky mohla číst, ale to nemáte tak docela pravdu. Teoreticky ano, ale prakticky spíš jen k seminárkám a studijní materiály ke zkouškám, recenzím a podobně. Sem tam se našla trocha času, ve které bych možná zvládla nějakou tu povídku, ale takové opravdové poležení, ať už na dece zahradě na sluníčku, v lehátku, na lavičce, někde v parku, u rybníka, nebo třeba i jen na gauči bylo nemyslitelné. Moci si lehnout a třeba dvě hodiny si v kuse číst... No, naposledy jsem si pořádně začetla někdy začátkem ledna, ale to také nebylo úplně pohodové čtení.... Měla jsem zkoušky a z knihovny půjčené Zatmění od Stephenie Meyer jsem odložit přeci jen tak nemohla. :-) Po této knize nastala doba čtenářského temna. (Dobrá, tak bez mučení přiznávám, že John Adair na diplomku mě taky bavil, ale ono mi ani nic moc jiného nezbývalo.)

Zato teď… teď to frčí. Mám doma snad tunu knih, které bych si ráda přečetla. Pochází jak z místní knihovny, tak také z krajské, která má pochopitelně bohatší nabídku a navíc není od místa mého bydliště příliš vzdálená. Také mám vyhlédnutých pár knih z naší domácí knihovničky, které bych si ráda (některé znovu) prostudovala.

Čtu téměř všechno… Nechci, abyste mě špatně pochopili, takže "brakovku" (= brakovou literaturu) zas tak moc ne, i když popravdě řečeno, na jedno takové dílko kvalitnějšího charakteru brakovky se už opravdu nějakou tu dobu těším. Myslela jsem to spíš tématicky… zajímám se o mnoho oborů, teď zrovna nejvíc o tři: čaj, time management (neboli jak zacházet s časem) a kreativitu. Mimo to jsem se také pustila do Rudolfa Křesťana a jeho fejetonů, ze kterých jsem opravdu nadšená. Jen tak okrajově se teď ještě věnuji tématu stres, deprese a jim podobným potvorám… Začala jsem s nimi už dřív, snažila jsem se totiž trochu psychicky připravit na zkoušky, které mě čekaly, a nějak jsem to nestihla (to je ten špatný time management). Nicméně si myslím, že by se mi podobné znalosti mohly hodit i někdy později a také bych se s vámi o ně chtěla podělit, když už na tom pracuji, že ano.

Ještě jsem zapomněla zmínit, že bych si ráda přečetla pár knížek, které mi doporučili přátelé a také, že jsem se pustila do jakéhosi literárního vzdělávání, v rámci něhož bych si chtěla přečíst klasiky a literárně se obohatit.

S čím se teď potýkám je asi nasnadě. Mám spoustu knih a nevím, kterou číst první. Nedaří se mi soustředit se jen na jednu, a tak jich mám rozečtených hned několik. Beletrii jen jednu – Vlčák Kazan a již zmiňované fejetony, ale těch populárně naučných alespoň pět: o čaji, tvořivosti, tvůrčím psaní a nejmíň tři o stresu. Radši to nebudu počítat, ať neupadnu do deprese, kterou ještě nemám nastudovanou.

Někdy si člověk opravdu přijde jako d***

Zrovna dneska jsem zjistila "fantastickou" věc - skoro všechny mé textové soubory jsou neotevřitelné! Jak se mi to povedlo? Docela jednoduše... Nemám ráda word, protože už se mi nejednou stalo, že nějaký složitější soubor, tzn. soubor obsahující několik tabulek (stačilo třeba pět), nešel otevřít. Pak nás ve škole naučili, že lepší, resp. bezproblémovější, je místo přípony .doc používat .rtf, neboť to je textový formát, v němž se nemůže skrývat vir, a když ho nějaký napadne, stejně se nám ho podaří otevřít a přečíst aspoň nějaký kousek. Navíc do textových formátů viry nelezou, protože tam jsou vidět. Od té doby tedy používám pouze příponu rtf a nemívám s ní problémy, snad jen když mám hodně dlouhý soubor, tak se mi to dlouho ukládá.

Dnes jsem ale zjistila, že soubory, u nichž jsem se domnívala, že jsou uloženy v textové podobě, v ní ve skutečnosti nejsou. Pouze jsem přepsala příponu. Jako byste místo .doc napsali .mp3, také se vám ten soubor nespustí ve winampu a on vám ho třeba nenamluví. Zjevně jsem očekávala moc, když jsem si myslela, že word ví, co po něm chci, když mu rovnou na začátku napíšu příponu, ve které bych si ten soubor představovala a on ji pak sám nabízí ve svých možnostech. Z toho tedy plyne, že některé soubory .rtf v mém počítači jsou v pořádku a jiné nikoliv. Sranda, co?

Omluva předem:-)

20. května 2010

Hned na úvod tohoto článku se chci omluvit, že sem teď pořád dávám jen takové štěky a ne žádné pořádné články o něčem, co by se dělo. Ani teda nechci slibovat, že to napravím. Známe zákon schválnosti, že jo? Jakmile to slíbím, vždycky mi do toho něco vleze a zase se nenapraví nic. Takže takhle ne. Prostě si v duchu říkám, že to napravím a vy jakože o ničem nevíte, jo?

Ale co mě fakt štve, je to, že mi tenhle bloček, lépe řečeno tyhle stránky, neumožňují rozdělit svoje články do několika kategorií jako je například Veber blog. Je to sice hezky chronologické, ale vzhledem k tomu, že sem nepíšu deníkovým stylem, občas by se mi hodilo některé články „pospojovat“, protože se týkají stejného tématu. Teda aspoň tak to zamýšlím – psát o tématech, o kterých už něco vím. Podělit se s vámi o informace, které jsem třeba odněkud pracně získala. Jenže nevím, jak to udělat, aby pak nezapadly pod nějaké „tuctové“ články tohoto typu, které v podstatě nepřináší nic nového. No, kdybyste někdo věděl jak na to, abych přitom mohla zůstat na tomto bločku, protože stránky se mi měnit přece jen nechce, velice bych uvítala nějakou drobnou pomoc nebo radu. Jinak přeju pěkné počtení, snad sem brzy zase něco přidám.

Tak já to teda risknu

20. května 2010

Už pár dní jsem řešila menší dilema – komu o tomhle bločku říct a komu ne. Občas je totiž fajn, když tu můžete psát o někom, kdo o těchhle stránkách nemá ani potuchy. Pak se vás čtenářů, můžu zeptat, co byste dělali v určitém případě, a je zde velká pravděpodobnost, že se to dotyčný nedoví, no ale na druhou stranu, nechci, aby mi čtenáři „vymřeli“. Nakonec jsem usoudila, že sem stejně nikdy nepíšu nic tak osobního a urážlivého, aby to někomu vadilo, a třeba se aspoň dovtípí, když to bude tak důležité, že to sem budu chtít napsat. Anebo to budu řešit jako jedna kamarádka… nedělat si z toho hlavu a prostě to sem napsat. Je to tak, tak co… (no, na to asi ale popravdě řečeno nemám).

Optimismu není nikdy dost

10. května 2010

Článek Optimismu není nikdy dost se mi líbí už svým názvem. I když se teď musím hodně učit, nemůžu odolat a musím si ho přečíst. Vždyť právě teď je to období, v němž si člověk musí věřit víc, než kdy jindy, a taky být plný optimismu, aby se z toho všeho stresu a tlaku kolem nezhroutil.

Optimisté se údajně těší většímu zdraví než ostatní. No, to já nemůžu posoudit, sama si myslím, že jsem asi nenapravitelný optimista, ať se děje cokoliv. V době největších krizí jsem totiž zjistila, že když ztratím svůj optimismus, je mi tak nějak divně, nic mě nebaví a nemám ten pocit ráda, a tak si nakonec stejně začnu hledat něco, co mi udělá radost, potěší mě nebo aspoň na chvíli zažene ty největší chmury. Jak už jsem tu uváděla dříve, docela dobře na mě fungují různé věcičky, které potěší moje smysly.

Jak se stát optimistou? Dobrá otázka… Teď o víkendu jsem to vysvětlovala kamarádce. Jak jen to bylo? Na všem hledej něco hezkého! I když je láhev z půlky vypitá, pořád jí půlka zbývá. Nikdy není zas až tak úplně zle a vždycky se dá najít něco, z čeho by se člověk mohl radovat.

Rozebíraly jsme zrovna to, jak je spousta lidí fixována na domov a rodné město. Ne, že bych nebyla, ale… Když mám na celý týden odjet, mám dvě možnosti, buď můžu být fakt celý týden smutná, že nevidím rodiče, jsem pryč, a tak dále, nebo se prostě můžu aspoň těšit na to, že se pak zase na víkend vrátím. Kdybych byla Slovenka, nemohla bych jezdit domů každý týden. Navíc v každém městě se určitě dá najít něco hezkého, třeba chlap:-) (ne, to byl jen vtip), nějací přátelé, hezké místečko v přírodě, oblíbený obchod, restaurace, kavárna… popřípadě si tam můžu dovést něco, co mi bude dělat radost a pomůže mi cítit se tam jako doma. Co by to třeba mohlo být? Plyšáček, květina do okna, obrázky… Vzpomínám si, že mi kdysi nevadilo bydlet na koleji, kde jsme měli v oknech mříže, rozvrzanou starou nechutnou postel, skoro žádné skříňky, nekonečnou spoustu prachu, mrazící ledničku a velice primitivní kuchyň pro celé patro… Ale hroutila jsem se snad z toho?

Na tohle je mimochodem fantastický jeden přeposílací e-mail, ve kterém je věčně optimistický chlapík, jenž říká, že když se ráno probudí má na výběr – buď se dnes bude usmívat a bude mít hezký den, nebo se bude mračit a bude ho mít ošklivý. Prý si pokaždé vybere úsměv. (Tohle sice není přesné znění, ale snad jste to pochopili. Volba je na nás.)

Tahle rada se mi líbí. „Věnujte pozornost tomu, co vám pomáhá k optimistickému uvažování.“ Jednou mě, ani sama nevím jak, napadlo, že si začnu psát, co mi kdo hezkého řekl. Možná jsem o tom někde četla, fakt nevím. A dneska, když už jsem na tenhle soubor dávno zapomněla, mě to dokáže opravdu velmi potěšit a někdy i rozesmát. Doporučuji vám to zkusit také. Když má člověk dobrou náladu, připadá mu všechno normální, ale když ji má špatnou, velice ho překvapí, když si znovu připomene, jak hezky se o něm vyjadřují ostatní, když si uvědomí, že ho obdivují a podobně…

Při nejrůznějších problémech se také doporučuje časový odstup. Sama jsem to použila asi jen párkrát, protože si člověk ve stresové nebo obtížné situaci hned neuvědomí, že by to mohl zkusit. Jde o to, že si představíte, že už je třeba o pár týdnů nebo spíš let později. Jak na vás bude působit neudělaná zkouška před pěti lety? Asi to opravdu není taková katastrofa, jak se to zdá teď. Díky časovému odstupu (byť fiktivnímu) si člověk vytvoří určitý nadhled a posuzuje současnou situaci méně zaujatě a tudíž i spravedlivěji.

Nekončící láska

10. května 2010

Fantastický. Myslím, že bych taky měla napsat seznam věcí, které by měl člověk za svůj život aspoň jednou zkusit. Jednou z nich rozhodně je rozvíjení kvetoucího čaje přímo před vašima očima. já si dnes vybrala Nekončící lásku od Velta tea a byl to fantastický zážitek. I když jsem věděla, co mám čekat, a už jsem to aspoň jednou viděla, bylo to i tak fantastické.

Čaj jsem si sice udělala příliš slabej, takže chuťově nebyl nic moc, ale to mě nijak zvlášť netrápí. Jednak proto, že jsem si svůj estetický zážitek už užila a jedna proto, že si můžu udělat ještě alespoň tři další výtečné nálevy. Kvetoucí čaje totiž patří mezi vícenálevové díky tomu, že obvykle jde o bílý čaj.

Dodatek:

Možná někteří z vás neví, co myslím tím, že bych „taky“ měla napsat seznam věcí, které by člověk měl za život stihnout. Na tohle téma existuje útlá malá a velice zajímavá knížka od Michala Zítka. Jmenuje se 112 věcí, které se vyplatí stihnout před smrtí a tímto vám ji opravdu vřele doporučuji, protože je skutečně zajímavá a určitě najdete inspiraci na něco, co by se vám mohlo líbit.

Menší trapas

Včera u nás byla návštěva, moc fajn týpek. Jak jsme si povídali, jen tak jsem si u toho listovala mini časopískem. Bavili jsme se o něčem vážném, když můj zrak padl na následující vtip, musela jsem se začít smát. Naštěstí mu taky připadal vtipnej:

Ptá se vnuk dědy: "Dědo, neviděl jsi ty pilulky, co jsem měl na lince? Bylo na nich napsáno LSD."

"Kašli na pilulky chlapče, viděl jsi toho draka v kuchyni?!"

Takže rada pro vás - bacha na to, s čím si hrajete, když s někým mluvíte, někdy dokážete číst rychleji, než jste si mysleli;-).

Recenze na filmy

17. dubna 2010

V nedávné době jsem viděla dva opravdu výtečné filmy, o kterých vám tu prostě musím napsat. Ne, nebojte, nebudu mluvit o Avatarovi ve 3D jako každý. Zaprvé jsem na něm nebyla a zadruhé už jste toho o něm určitě slyšeli dost. Snad jen lze zmínit, že těm, kteří ho viděli 3D se vesměs líbil, a těm, kteří ho viděli jen ve 2D nepřipadal nic moc. Já váhala tak dlouho (trochu také otrávená tím, že je to teď tak strašný hit, který se na vás všudypřítomně valí, že ani nemáte chuť jít na něj ještě do kina), až jsem ho promeškala. No nevadí, i s tím se dá žít a rozhodně nezastávám heslo, že kdo neviděl Avatara, umře hloupej. Ale teď již k samotným recenzovaným filmům.

Chlapec v pruhovaném pyžamu (dle CSFD.cz 83 %)

Nejedná se o žádné veselé vyprávění, ale o příběh osmiletého kluka žijícího poblíž koncentračního tábora, o němž nemá ani potuchy, co to je. Myslí si, že jde o nějakou zvláštní farmu a lidé v ní chodí v pruhovaném pyžamu. Za plotem z ostnatých drátů najde přítele v podobě stejně starého chlapce.

Příběh působí zajímavě a snad i trochu dojemně. Rozhodně vybízí k položení si otázky, jak je možné, že se něco takového skutečně mohlo stát, jak se lidé mohli změnit v takové stvůry? Ale přináší i pohled z druhé strany, od lidí, kteří nevěděli, co se děje vedle jejich domu a jaké pak asi mohlo být „procitnutí“. Osobně se docela sžívám s matkou onoho osmiletého kluka, kteří si žijí svým spokojeným životem až do chvíle než zjistí, co se děje tam venku.

Film vřele doporučuju. Osobně si myslím, že má vysokou uměleckou hodnotu a působí až strašidelně reálně. Jako by se to opravdu dělo ještě nyní kolem nás.

Stalo se (dle CSFD.cz 56 %)

Ani tento film není romantickou komedií nebo nějakým slaďákem. Údajně snad jde o horor, ale tím vás nechci strašit, protože když jsem se u něj nebála já…

Shodou okolností jsem o víkendu psala recenzi na Thomase Roberta Malthuse, který tvrdí, že lidé se množí geometrickou řadou zatímco potraviny pouze řadou aritmetickou, z čehož plyne, že dříve nebo později nastane nedostatek potravin. Existuje několik způsobů, jak se s tímto problémem vyrovnat, ale to až tak moc s filmem nesouvisí. Jednou z cest je „přírodní“ vyrovnání, kdy přijde zemětřesení nebo podobná katastrofa a to velmi výrazně sníží počet obyvatel.

To byla malá odbočka. Tento film, který mi blízce připomněl právě zpracovávanou recenzi, ukazuje na podivné chování lidí. Mnoho jedinců najednou začne páchat sebevraždy a nikdo si neumí vysvětlit, čím by to mohlo být. Divák je přirozeně napnutý a zvědavý přesně vhodnou dobu. Nejde o nedořešený konec, ale ani příliš rychlé vyzrazení, abyste se pak po zbytek filmu nudili.

Objevuje se trocha romantiky, pár strašidelných obrázků, ale žádné prolévání kýblů krve, jak na to jsme z mnoha filmů zvyklí. Závěr je také překvapivý. Zkrátka, film bych označila za dobrý a zajímavý. Možná bude mít vedlejší následek v tom, že pozdravíte keř, který roste u cesty, ale to není tak zlé;-). Přeju hezký pokoukání a uvítám v komentářích vaše názory.