Totálně unavená

Konečně jsem tu s článkem o výletě do Moravského krasu. Na víkend 4. a 5. května jsem plánovala nějaký výlet. Rozhodovala jsem se víceméně mezi dvěma variantami: brněnská zoo a Moravský kras. Pak jsme vymysleli, že jeden den uděláme jedno a druhý den druhý. I když s tou zoo jsem trochu váhala, protože plánuji konečně navštívit tu pražskou. Prý je sedmou nejkrásnější na světě a druhým nejnavštěvovanějším místem v České republice. A dvě zoo během jednoho měsíce mi přijdou trochu přehnané. A tak jsme pro sobotu zvolili Moravský kras.

Chtěli jsme nakouknout do Macochy a navštívit nějakou jeskyni. Celkem jedno jakou. S trochou nadsázky lze říci, že jsou všechny stejné. Pořád jsou v nich krápníky! :-)

V pátek, po návratu z majálesu, jsem během chvilky našla pár spojů do Jedovnice. Jezdí každou hodinu. A ještě rychle okoukla trasu, kterou bychom mohli jít. Pro jistotu jsem ji i přeměřila, protože hrubý odhad někdy dopadne dost špatně.

Ráno jsme se vzbudili nečekaně brzy a dokonce jsme stihli autobus v 10:15, který jsem si vymyslela jako poslední vhodný. Paráda, jedeme na výlet! Téměř hned na zastávce autobusu jsme narazili na turistické značky. Ještě jsme zaběhli do cukrárny pro točenou zmrzlinu, zjistili, že místní informační centrum má zavřeno a vyrazili na cestu.

Po žluté jsme šli do Vilémovic a pak po červené k Macoše. Uprostřed mezi zelenými poli jsme nechtíc vyplašili zajíce a sledovali, jak hopká pryč. Podívali jsme se do Macochy a v informacích zjistili, že Punkevní jeskyni je třeba si zamluvit předem. Nevadí, podíváme se do jiné. Jen jsem si koupila vizitku a pohled.

Drahé a ne zrovna chutné občerstvení nám připomnělo, že se máme sbalit předem a taky si řádně nachystat svačinu. Hned jsem si to doplnila do tipů na cesty na stránce Vyzkoušeno pro vás.

Protože jsem chtěla ulovit další hrad, vyrazili jsme po žluté ke Kateřinské jeskyni, do níž jsme si koupili lístek. Málem jsme nešli na prohlídku, protože nám nikdo neřekl ani neukázal, že nemáme čekat před informacemi, kde si nás vyzvedne průvodce, ale musíme jít kamsi dál po silnici, k vratům a vstupu, který ani nebyl pořádně označený. Zajímalo by mě, jestli se jim to občas stává.

Když jsem si všimla, že skupinka Japonců, kteří měli jít s námi, záhadně zmizela a už byl čas prohlídky, začala jsem plašit, jestli nemáme být někde jinde. Došli jsme se zeptat do suvenýrů a pelášili ke vchodu, před nímž se fotila skupina Rusek. Chvilku jsem trpělivě čekala, ale pak jsem se prohnala kolem nich z obavy, že nám průvodkyně prchne do jeskyně a my tu budeme ještě hodinu čekat a kdoví, jestli nás pak vezme, když máme lístky přesně na určitý čas. Bylo to jen tak tak. Odemkla nám mříž a vpustila nás k ostatním návštěvníkům, kterým již něco vykládala.

Naše nesourodá skupinka sestávala z Japonců, Němců a dalších dvou Čechů včetně nás. Výklad byl v češtině, protože Japonci anglicky neuměli nebo nerozuměli a Němci se tvářili, že to taky nepůjde. Zajímavé bylo, že ani jedna z těch národností neměla potřebu držet se průvodkyně. U nás je zvykem chodit za ní, když už ne úplně blízko, alespoň kousek. Ovšem tito turisté se volně pohybovali a leckdy na ně bylo třeba počkat. Nevadí, aspoň bude prohlídka delší. Od průvodkyně jsme si vyslechli poznámku, že vloni se dokonce stalo, že nějací lidé zůstali v jeskyni zamčeni, protože se průvodci zatoulali. A že když po hodině přišel nový, slavili ho jako svého zachránce. Asi to nebyla žádná slast, protože v jeskyni je skutečně chladno, snad jen 7°C.

Zopakovali jsme si názvy krápníků: stalagmit roste zespoda, stalaktit seshora a stalagnát vznikne jejich spojením. Dozvěděli jsme se pár nových informací a pokochali se tou nádherou. Stejně jako před patnácti lety mě i dnes uchvátila Čarodějnice. Fantastický krápníkový útvar!

Po naší trase, která měla mít 18 km a 717 metrů stoupání (skoro to samé dolů), jsme po žluté vyrazili do Skalního mlýna, kde jezdil motorový vláček, jenž má taky turistickou vizitku, a pak kolem řeky po naučné stezce, modré a zelené značce na zříceninu Blansek. Z jeho vzezření jsem byla poněkud zklamaná. Hromada šutrů, jak se dalo očekávat, ale… na pohledu vypadal tak krásně a romanticky. I na turistické vizitce vypadá moc pěkně! Možná bychom mohli jít do Blanska? Mě se ještě nechce domů. 

A tak zase pěkně zpátky po zelené a po červené dál a dál nekonečným údolím. Kolem projíždějící cyklisté jako by snad jezdili do kolečka nebo se tam někde množili. Už nám celkem začínají vadit, asi i proto, že jim trochu závidíme tu rychlost pohybu. Po prolezení kdejaké jeskyňky se cítíme unavení a začínají nás bolet plosky nohou. Nakonec jsme přece jen úspěšně asi v osm hodin ve vesnici Sloup. Sloupsko-Šošůvské jeskyně jsou touto dobou již pochopitelně zavřené. Nevadí, vyrazíme sem příště.

Cestou ze Šumavy…

V poslední den naší šumavské dovolené jsme si dovolili ulovit ještě jeden hrad. Původně jsme uvažovali o Svojšicích nebo kdoví o čem, ale nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší bude navštívit Velhartice. Ještě jsme tam nikdy nebyli a navíc se nám hodí do toho Trojhradí. Jsme trochu netrpěliví, jak to dopadne, protože u brány jsme o něco dříve, než mají otvírací dobu, a o dnešku tam nic nepíší. Je první květen, státní svátek. A tak nevíme, jestli dnes půjdeme na hrad, nebo domů s prázdnou. Zatím si alespoň prohlížíme ovečky s jehňátky.

Kupodivu v 9:30 otvírají a my se jako první turisté hrneme dovnitř. Samozřejmě se jdeme podívat na oba dva okruhy. Když už jsme tady… 

Gotický hrad vypadá vskutku romanticky. Sympatický a trochu podivínský průvodce nám vykládá, že Velhartice byly jako jediné ze šumavského trojhradí postaveny jako rodové sídlo pánů z Budětic, takže nešlo o obranný hrad. Díky Janu Nerudovi je všeobecně známým Bušek z Velhartic.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

Zajímavostí tohoto hradu je předsunutá věž, jež je kombinací donjonu (obytné věže) a bergfriedu (obranné věže). Měla v případě potřeby sloužit majitelům hradu jako poslední útočiště. Od zbytku hradu (takzvaného Rajského paláce) ji dělil zvláštní most, který ovšem nebyl s věží ani hradem pevně spojen. Dalo se na něj dostat díky padacím lávkám z obou uvedených míst. Dnes jsou místo lávek dva dřevěné mostky přidržované kovovými lany. Pro ty, kdož mají strach z výšek, je to rozhodně zajímavé vzrůšo. Jsou to sice jen dva tři kroky, ale jste deset metrů nad zemí!

K hradu je přistavěn renesanční zámek s arkádami, který si nechal postavit plukovník Hoeff-Huerta v roce 1628. A protože to nebylo zrovna praktické (jste na Šumavě), nechal později arkády zazdít. Prohlídka je zajímavá a dovídáme se různé pikantnosti či spíše detaily z tehdejšího života. Například to, že židle byly různě vysoké tak, aby měli všichni v sále oči ve stejné výši.

Hrad je doopravdy úžasný a jeho prohlídku vřele doporučuji. A pokud byste si měli vybrat jen jeden okruh, jděte na hrad a na ten most vylezte. Je to něco, co hned tak někde neuvidíte!

Šumavské toulky

Naše další cesta vede do Kašperských Hor, v nichž mě zaujme srandovně růžový kostel svaté Markéty. Moc se tam ale nezdržíme, protože místní cukrárna je drahá (zákusek za třicet korun je v Brně či Praze obvyklý, ale v takovéhle díře?) a informační centrum zavřené. S tím se setkáme ještě několikrát, protože turistická sezóna na Šumavě začíná v květnu, a tak jsou v dubnu zavřené i hotely, chaty a další zařízení.

Už se blíží večer, a tak se jedeme ubytovat do Modravy. Smlsnu si předčasnou večeři a hurá na obhlídku okolí. Celkem na jisto jdeme ke Klostermannově chatě, kde začínám vážně uvažovat, jestli to s těma razítkama trochu nepřeháním: wandrbuch, turistický deník, deník a pohled z dovolené. S Klostermnannem, spisovatelem, který Šumavu miloval a také o ní hojně psal, nemá tahle chata společného snad vůbec nic, ale na přilákání hostů to jistě funguje báječně. V těchto krajích se mu nevyhnete, i kdybyste chtěli sebevíc.

V neděli vyrážíme na místní informační centrum. Překvapivě má otevřeno. Ochotná paní nám s troškou hrdosti říká, že oni jsou tu pro turisty, a tudíž mají otevřeno především o víkendu. Zatímco ta městská infocentra jsou otevřena především ve všedních dnech. Cítím v tom drobné opovržení a jako turista musím v duchu souhlasit. Ptáme se na počasí a Březník, kam chceme vyrazit. To je nám snadno a rychle rozmluveno, jednak je tam sníh, a jednak je chata zavřená. Příprava na nápor turistů. Jsme moc nadšení a jsme tu zkrátka brzy. Sezóna ještě nezačala. Rozhodujeme se, že půjdeme přes Filipovu huť a Horskou Kvildu na Antýgl. Cestou vidíme dům miliardáře Zdeňka Bakaly, ale za zajímavější považuji kapličku, která mi připomíná loňské putování Šumavou v její německé části. Tam je všechno takhle krásné. Dokonce i počasí. Na Horské Kvildě mi mrznou ruce, a tak si je schovávám do rukávů. Opravdu mě nenapadlo vzít si teď s sebou rukavice a čepici. Ale jak by se hodily! V hotelu Rankl se zahříváme polévkou a svíčkovou. Sice je trochu víc mrkvová, ale ty brusinky jsou úžasné! Po modré turistické značce pak jdeme na Antýgl. Nevím, co jsem od něj čekala, ale bylo to rozhodně víc. Myslela jsem, že tam bude něco jiného. Zajímavého, úžasného, fascinujícího… Vždyť o Antýglu se pořád mluví nebo píše. Když se podíváte na něco o Šumavě, vždycky zmíní Antýgl. Teď teda nevím proč. Moje zklamání snadno zaženou mazlivé kočičky v restauraci. A taky černý pták s oranžovým zobákem, který říká: „Ahóóój,“ a je to loskuták posvátný. Zpátky se vracíme kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu.

V pondělí začínáme opět v infocentru. Potřebuji si zjistit, jaké tu mají turistické vizitky. Abych si na ně nechala dostatek místa. Autobusem jedeme do Čeňkovy pily, odkud se vydáváme po červené na Turnerovu chatu kolem řeky Vydry. Děláme si srandu, že se u ní vyfotíme a pak budeme všem vykládat, že jsme se fotili s vydrou. Okolí je opravdu malebné a kameny v řece vytváří peřeje. Všude kvetou blatouchy či jiné rostlinky a na chvilku dokonce vykoukne sluníčko. Na každé naučné tabuli citují Klostermanna. U Turnerovy chaty vidíme dvě chundelaté kočky, které se brzy nechají pomazlit a loudí po nás svačiny. Rozhodně ale nevypadají, že by trpěly hlady. Mají krásnou hebkou srst. Po žluté turistické značce dojdeme do Srní. Odtud pak jdeme zase kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu a děláme si odbočku k Hauswaldské kapli. Ukáže se, že nejde o jedinou kapli, ale zbytky rovnou tří kaplí. Samozřejmě zde nechybí úryvek z Klostermanna. On snad doopravdy musel popsat každý strom, který tu vyrostl. Dnes se jdeme podívat na Tříjezerní slať. Ukáže se, že je doopravdy maličká. Projdeme si jen takové malé kolečko a sbohem. Kolem Roklanského potoka pokračujeme do Modravy. Cesta je doopravdy nádherná: široký placatý potok, žluté trávy na loukách, tmavě zelené stromy v pozadí… romantika. Jen se položit do trávy. Celkově jsme dnes ušli 21 kilometrů a jsme z toho dost zničení. Hlavně zespoda nás bolí nohy.

V úterý, poslední dubnový den, vyrážíme autem do Kvildy. Obdivuju dřevěný kostel a doufám, že místní informační centrum a pekárna s tradičním slavným povidloňem, budou otevřené. Marně, máme smůlu. A tak jedeme do Borové Lady a vyrážíme na Knížecí pláně, kde dříve bylo dokonce šedesát chalup. Teď jich je tam jen pár. Všechno, včetně kostela, nechali zbourat komunisti. Chvilku se dokonce pohybujeme za bývalo železnou oponou. Na Bučině si můžeme prohlédnout, jak taková železná opona vypadala. Vskutku děsivé. Vracíme se zpátky do Borových Lad, kde si v restauraci Borůvka dáváme místní specialitu – pralinkové knedlíky. Doopravdy báječné! Autem si uděláme zajížďku k Chalupské slati, v níž je největší rašelinné jezírko v České republice. Pod pokutou až deset tisíc korun je tam zákaz krmit kachny, abychom neznečišťovali a nepoškozovali zdejší prostředí. Ještě si zajedeme k Jezerní slati, na kterou se můžeme podívat jen z dvoupatrové věže. I když jsem si myslela, že se po slatích chodí více, byla to přitažlivá podívaná.

Dva hrady v jednom

Druhou zastávku děláme na soukromém hradě Kašperk, který patří městu Kašperské Hory. Opět tu mají dva prohlídkové okruhy, ale v současné době se provádí jen v jednom. No, co se dá dělat. Hrad Kašperk nechal založit sám Karel IV. jako strážný hrad. Opět měl sloužit k hlídání Zlaté stezky a dolů a navíc také proti Bavorsku. Architektem byl Michal Parléř, bratr slavného Petra. Jde o nejvýše položený královský hrad v Čechách. Nachází se ve výšce 886 metrů.

Jdeme do západní obytné věže vysoké 30 metrů. Mezi oběma věžemi byl obdélníkový palác. Připadá mi legrační, že jedněmi z majitelů byli Zmrzlíkové ze Svojšína. To je dobré jméno. Možná poněkud neobvyklé je, že na střechách byly cihly sestaveny do tvaru jehlanů. Důvod byl prostý – oproti dřevěným střechám mají výhodu v těžším zapálení při případném dobývání.

Při prohlídce mě nejvíc zaujme zvláštní nádoba zvaná kutrolf. Je to zvláštní láhev, která vypadá jako jablko se stopkou. Tou stopkou je zvláštní zkroucené hrdlo, díky němuž se zabránilo polití při ťukání s nápoji. Láhev umožňovala opatrné pití, při němž se člověk nepolil, ale zároveň toho nevypil příliš mnoho. Vypadá skutečně krásně.

Nedaleko vidíme Pustý hrádek, který je svým způsobem součástí Kašperku, protože byl předsunutým opevněním. Je totiž umístěn právě tam, odkud se dá na hrad nejlépe střílet. Samozřejmě se k němu musíme jít podívat.

Chci se pochlubit, jak jsem si pěkně zahradničila

Pokud očekáváte článek o tom, jak jsem si o víkendu zasadila krásné nové kytičky nebo vyplela česnek, který se pokouším pěstovat (Uvidíme, co z toho vznikne.;-)), jste na omylu. O prodlouženém víkendu jsem nebyla na lovu škůdců, ale hradů.

Od soboty 27. dubna do středy 1. května jsem byla na Šumavě. Tentokrát trochu pohodlněji – autem a ubytování v pěkné chatičce Dřevák v Modravě. A za těch pět dní jsem si „ulovila“ tři hrady. Nebo možná čtyři. Jak se to vezme. A pochopitelně viděla i leccos dalšího pěkného. Ale začněme těmi hrady. Mám pro ně teď tak trochu slabost. Asi to bude tím jarem. ;-)

Hned první den jsme cestou do Modravy nakoukli na hrad Rabí ve stejnojmenném městě. Překvapilo mě, že jde o město, protože se zdálo poněkud malé. Později jsem si na internetu dohledala, že má pouhých 470 obyvatel. Tento status má díky Půtovi II. Švihovskému, který zastával úřad nejvyššího zemského soudce. V roce 1499 se Rabí stalo městem a mělo právo vařit pivo.

Při koupi vstupenek nám paní pokladní nabízí jakýsi mini záznamníček. Pokud navštívíme další dva hrady, můžeme třeba vyhrát přelet nad Šumavou. Proč ne? Záznamníček si bereme a uvidíme, jak to dopadne. Nevím, z jakého popudu vzniklo Šumavské trojhradí (Kašperk, Rabí, Velhartice), ale určitě je to zajímavý marketingový nápad podporující návštěvu i dalších hradů. Těžko říct, jaký to bude mít přínos a zda to zvedne návštěvnost, ale určitě je to krásným důkazem toho, že spolupráce je lepší než konkurence. A teď vás zvu na prohlídku svým prvním hradem Šumavy, který je zároveň nejrozsáhlejší českou zříceninou.

Nabízí se dva prohlídkové okruhy: palác a věž. Jsme zvědaví, a tak bereme oba. Příjemné je, že se na hradě může fotit zdarma, a to jak venku, tak i uvnitř. Na nádvoří čekáme na průvodkyni a prohlížíme si svatebčany, neboť se zde právě koná svatba. Průvodkyně je trochu zaskočena tím, že si dělám poznámky, ale tolik informací si prostě nezapamatuju a moc dobře vím, že se mi pak nebude chtít nikde nic číst. Nebo si na to nedokážu udělat čas, to vyjde na stejno. A přitom je to tolik zajímavé!

Jedná se o středověký hrad s románskými základy, který měl bránit obchodní stezku mezi městy Sušice a Horažďovice a bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Později si dělám legraci, že vím přesně, jaký kamínek bych chtěla příteli přivézt. Název hradu pochází ze slova Rabenberg, což znamená Krkavčí hora. Jak už to bývá, hrad různě střídal majitele. Zapamatovala jsem si především rod Wittelsbachů, Švihovské z Rýzmberka. Poslední majitelé Lamberkové jej věnovali za symbolickou korunu památkové péči. Státu byl předán v roce 1954 a od roku 1978 je Národní kulturní památkou. Z jeho historie se ještě dovídáme to, že právě při jeho obléhání přišel Žižka o své druhé oko. Při ostřelování použil nejstarší druh děla - bombardy, které střílely žulové koule.

Během první prohlídky se dovídáme, že zdi hradu jsou silné 1,5–3 metry. A ta nejvyšší budova 26 m vysoká věž se nazývá Donjonem. Je to typ obytné stavby, do které se vždy vchází přes složitý systém lávek a padacích mostů a má sloužit jako poslední útočiště obyvatelům hradu. Po dřevěném schodišti stoupáme vzhůru a ačkoliv je výhled překrásný, vůbec se mi nelíbí, jak jsme vysoko.

Zbytek prohlídky už je bez problémů a já si ho užívám. Pěkné jsou i ministalagtiti spouštějící se ze stropů ve sklepích. Průvodkyně se nám snaží ukázat, jak je hrad rozlehlý pomocí modelů, v nichž se nám bohužel příliš nedaří zorientovat, protože na jednotlivých budovách jsou střechy, což nás mate. Kdybyste prý změřili délku jeho budov a hradeb s dělovými baštami, napočítali byste neuvěřitelné tři kilometry. Hrad měl být dokonce ještě větší a zahrnovat i kostel Nejsvětější trojice, který je teď bohužel zavřený, ale Švihovským došly peníze, a tak poslední hradba končí malou směšnou zídkou.

Zdroje:
vlastní poznámky v Turistickém deníku i jinde
fotky jsou vlastní nebo je smím použít
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rab%C3%AD
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rabi---nejrozsahlejsi-hradni-zricenina-v-Ceske-rep.aspx?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=KZN_2013_04_sumava_06
http://www.hrad-rabi.eu/
http://www.hrad-rabi.cz/historie.php

(Můj) první majáles

Na Majáles jsme vyráželi až téměř na pátou hodinu, kdy tam měl vystupovat Visací zámek. Na Velodrom jsme se dovezli kombinací tramvaje a autobusu, který byl celkem plný, ale pořád to bylo ještě dobré. Na stránkách jsem se dočetla, že dnes bude posílena doprava. Konečně jednou dopravní podnik dělá něco, za co ho lze pochválit. Neměli jsme s sebou žádná zavazadla, ačkoliv byl povolen neprofesionální fotoaparát a litr nealkoholického pití na osobu. Poplácání po bokách jsem od ochranky snesla v pohodě, protože mě neosahávali tolik jako toho kluka přede mnou. Asi nevypadám podezřele. Přitom by se mi do kapsy v pohodě vešel zavírací nůž. Ale měla jsem z toho dobrý pocit, že se dbá na bezpečnost.

Obešli jsme si kolečko a podívali se, co je kde za stánky. Někde vzadu byl jakýsi s obrovskými klobouky a sombréry. Žertovala jsem, že si ho koupím a budu v něm celý zbytek dne chodit. Naštěstí nejpozději v poledne přestalo pršet a po zbytek dne a večera bylo hezky, i když se sem tam honily mraky. Koupili jsme si pití a už šli na scénu „Visáči“. Kapelu moc neznám, ale sem tam šlo textu rozumět. Ne, že by mě nějak nadchl, ale aspoň to mělo dobrý rytmus. A sledovat chlapy v pogu byl taky prima zážitek. Zpočátku jsem si říkala, jestli si třeba něco neudělaj, když se tam tak pošťuchujou, ale naštěstí ne. Jen vypadali ohromně spokojeně. Zkrátka mužská zábava. Chci si brzy přečíst Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, třeba mi to ještě lépe vysvětlí. Nijak jsem to neřešila, jak já si užiju nakupování, jsou chlapi nadšení z toho, že do nich někdo žďuchá a maj celý boty a nohy od bahna.

Jenom mi hrozně vadili všudypřítomní kuřáci, kterým jsem se snažila vyhýbat, ale když jsem udělala dva kroky vpřed, aby na mě nešel kouř vedle stojící holčiny, zapálil si někdo přímo přede mnou. Poté, co jsem couvla, nacpal se přede mě chlapík se žvárem v hubě. Troufám si říct „v hubě“, protože některé existence byly vskutku pozoruhodné. Když mě třeba moc nebavilo poslouchat, rozhlížela jsem se po lidech kolem sebe a snažila se odhadnout, co jsou asi zač. Některé dívky, jinak docela pěkně oblečené, tam byly v gumákách, v klasických, i když třeba trochu lépe barevně provedených holinkách. Jiné nejspíš patřily k emo stylu nebo něčemu rádoby drsňáckému odhadem podle pěti nebo více piercingů v puse… jenže když člověk váží čtyřicet kilo a má úplně hubeňoučký nožičky a vypadá tak na třináct, těžko se může tvářit drsňácky. U někoho nešlo s jistotou určit, zda je to muž či žena a potácejícímu se chlápkovi s prázdným kočárkem jsem se raději obloukem vyhnula.

A pak tu byly Mandrage. Včera jsem si od nich schválně něco poslechla, abych byla víc v obraze. Ne, že bych toho nějak moc našla, ale na Bandzone přece jen nějaké ukázky jsou. A nechtěla jsem tam přijít s tím, že od nich znám jenom svou oblíbenou „Hledá se žena“. Zahráli ji spolu se Šrouby a matice a taky Františkovy lázně, která se mi sice moc nelíbí textově, ale hudebně je fajn a je málem nechutně chytlavá.

Potom jsme zjistili, že se tam někde vzadu dělají účesy od Zetka (alkohol). A byli jsme samozřejmě zvědaví. Chlapi si mohli nechat nastříkat do vlasů oranžové nebo černé písmenko Z a holky se mohly nechat nalíčit nebo si udělat účes. Možná i obojí, když přišly včas. My jsme si stoupli do fronty na poslední chvíli a slečna nám řekla, že už v sedm končí. Zkusila jsem tak trošku vyjednávat nebo přemlouvat, jak se to vezme, protože jsem si opravdu chtěla nechat na hlavě vytvořit nějakou divočinu. Kdy jindy budu mít takovou super příležitost. Nakonec nám slečna řekla, že můžeme zkusit ve frontě počkat, ale je to bez záruky. Nevadí, hudbu jsme stejně slyšeli, tak co. Máme stát o kousek vedle, nebo tady. A čekání se vyplatilo. Kadeřnice až z Prahy nám vytvořily krásné účesy a my se pak pyšně zhlíželi v zrcadle. Ten můj vůbec nevypadal ujetě, spíš možná skoro trochu plesově. A taky jsem v něm měla oranžové peří. Trochu vyžehlit, natupírovat, strčit pár vlásenek a bylo.

Šli jsme se podívat na motokáry a menší pěkná autíčka. Hmm, no milion bych za něj nedala, ani kdybych ho měla. A o půl deváté hurá na No Name. Určitě hráli Čím to je, Večnosť (tu mám ráda), Žily, Prvá, Ty a tvoje sestra, Lekná, Starosta, Keby, Stromy (tu mám taky ráda), Nie alebo áno a ještě určitě nějaké další. Škoda, že nehráli Slobodu, Život človeka, Mango, Ponúkam ti seba a Syna človeka, ty mám taky moc ráda. Zajímavé bylo, že když se ptali, kolik je tam Čechů, bylo jich asi tolik, co Slováků. Moraváků bylo samozřejmě s přehledem nejvíc.

Pak jsme si chvilku sedli na lavičky a poslouchali. Odcházeli jsme brzy a cestou se ještě pěkně prošli. V noci se nám pak krásně spalo.

P. S.: Název tohoto článku není náhodný, dneska se totiž v Brně koná, ten „opravdový“ majáles. Bude tam například Michal Hrůza, Sto zvířat, Chinaski, Tomáš Klus, Inékafe, Xindl X, Kryštof a Vypsaná fixa. Od 20. dubna jsou vstupenky o stovku dražší… rovnou za pětistovku bez koruny. Takže to je ten „druhý“ majáles, který se mě ovšem netýká.

Food festival v Brně

Trochu si pohrávám s myšlenkou, že tento víkend zůstanu opět v Brně. Možností toho, co bych mohla dělat je vskutku mnoho. Třeba bych mohla dál pracovat na disertaci, učit se šít, číst, nebo se jen tak válet. Taky mám na starosti nějaké bakalářky a zároveň spoustu různých rozdělaných projektů. A to ani nemluvím o tom, kolik článků mám v hlavě a ráda bych je napsala, dokud vím, co do nich chci dát.

Jedním z lákadel byl pro mě ještě do včerejška Food festival na Špilberku. Dozvěděla jsem se o něm z plakátů, ale jak je v současné době častým nešvarem, nebylo na nich, kolik za takovou srandu stojí. Kdysi jsem v Apetitu zahlédla, že v Praze je to doopravdy dost drahé, a tak jsem si nedělala iluze, že v Brně to bude výrazně lepší. Ukázalo se, že není. Nejnižší vstupné je 350 Kč a to bych si musela vstupenku zajistit v předprodeji, což teď už nelze. Ale jinak to bude jistě zajímavá akce plná lahodných ochutnávek.

Chtělo by to něco SUPER!

Už nějakou dobu přemýšlím, jaký mimořádný článek bych mohla napsat. Něco doopravdy zvláštního. Něco, co tu ještě nebylo. A pak mě napadlo, že uspořádám Velkou prázdninovou soutěž. Každý týden v červenci a srpnu, se v pondělí objeví na blogu otázka a vaším úkolem bude napsat do komentářů, které budou tou dobou moderovány, správnou odpověď do konce týdne.

Soutěž bude nachystána tak, aby vás nějakým způsobem obohatila nebo vám alespoň přinesla něco nového. Pochopitelně bude o ceny. Jen se ještě rozmýšlím, kolik by jich mělo být a jakého druhu.

A proč tohle všechno? Protože tohle je pěti stý článek, který jsem tu uveřejnila a to mi připadá jako dobrý důvod k oslavě!

Krásně úplně unavená

Dnes jsem příliš zničená z dobrodružného výletu, než abych vám mohla povyprávět o včerejším báječném majálesu i dnešní vzrušující procházce. Snad se zítra dostatečně zregeneruju, abych o tom mohla co nejdříve napsat. ;-)

Studentský majáles

Rozhodla jsem se, že vyrazím na Majáles VUT. Ještě nikdy jsem na žádném nebyla, takže si myslím, že je nejvyšší čas to napravit. Možná není o co stát, ale to se musí vyzkoušet. A když je to zadarmo a jsou tam kapely jako Mandrage a No Name…

Jsem sice trochu zmatená z toho, že tam budou dvě stage – na Faválu a Velodromu, ale to se nějak poddá.

Z dalších kapel vystoupí The Rest, Zoči Voči, Čankišou, The Spankers, Visací zámek, Polemic, The Downhill, Rozsypané glukometry, Morčata na útěku, Rocky Leon a také Tleskač a Záviš. Většinu jich sice neznám, ale něco jsem si pustila dnes odpoledne, abych se na to trochu připravil. Už se těším. Doufám, že nebude pršet a nebude zima.

Optimismus jako hnací síla

Jsem optimistka, o tom nepochybuji. Občas propadnu pesimismu, ale moc dobře vím, že mi to nesvědčí. V obdobích pesimismu jsem méně produktivní, než v období optimismu, kdy sice občas odkládám povinnosti s tím, že to přece dobře dopadne, ale i tak jsem schopnější, protože si více věřím a mám víc síly pustit se do úkolů, které leží přede mnou, místo abych na ně jen nešťastně koukala a bědovala, jak to nezvládám.

Dnes jsem si přečetla zajímavý článek na Psychologii.cz. Jmenoval se Optimismus: zdravá iluze. Mimo jiné v něm bylo uvedeno několik oblastí, ve kterých jsou na tom optimisté lépe:

• zdraví. Optimismus prý může potlačit začátek onemocnění, zmírnit jeho vážnost a urychlit uzdravení. Optimisté prý mají zdravější životní styl: více cvičí, pijí střídmě, vyvarují se tučných jídel. Z toho důvodu žijí pravděpodobně déle.
• zvládání stresu. Optimisté údajně pracují na řešení problému, zatímco pesimisté hloubají nad svými pocity. Tak to už jsem vypozorovala i na sobě.
• přizpůsobení se nezměnitelnému. Optimisté si realitu přetransformují do pozitivních termínů. Z vlastní zkušenosti vím, že je docela fajn hledat to dobré na všem zlém. I když některé teorie či psychologové upozorňují na to, že při tomto přístupu může docházet ke stagnaci místo snahy o zlepšení. Případné smíření se s domácím násilím asi není správný přístup, steně jako říkat si "ještě to není tak zlé". Naopak když stojíte na zacpané dálnici, nic moc jiného dělat nemůžete. Vztekat se a bušit pěstí do volantu či kopat do svodidel situaci asi nevyřeší a možná si navíc ublížíte.

Otázkou je, jak se takové věci zjišťují a prokazují. Každopádně byl článek zajímavý různými dalšími údaji o optimismu. Třeba to, že je z 25 % dědičný, nebo že míra optimismu roste s věkem a ženy jsou optimističtější než muži. A co mě asi zaujalo nejvíc? "Optimismus a pesimismus se obvykle považují za vzájemně se vylučující, ale výzkumy dokládají, že tomu tak není. Je tedy možné, že někdo může mít vysoké skóre optimismu v jedné oblasti, a zároveň vysoké skóre pesimismu v jiné oblasti." A také to, že šťastní lidé údajně nejsou realisty, ale neustále podléhají tzv. pozitivním iluzím a vnímají skutečnost zkresleně. Na svou budoucnost nahlíží nereálně optimisticky (ale jak se to dá posoudit?) a věří, že mají větší vliv na určování svého osudu, než je pravdou. Ale není to přece jen příjemný pocit? Vždyť zrovna před pár dny jsem se tu rozplývala nad krásami jara (léta?) a tím, že mi cestovatelský svět leží u nohou.

Handicap nemusí být překážkou…

Myslíte si, že to máte těžké? Že je problém sehnat zaměstnání a málo vám zaplatí? Že jste se narodili ve špatné době? Možná je to jen ve vás. Podívejte se na optimistické video o lidech s handicapem a uvědomte si, že aspoň v jedné věci jste měli opravdu štěstí.

Hrad v Obřanech

Ve středu odpoledne, poté co jsem dospala včerejší ponocování, jsem vytáhla mapu a přemýšlela, kam by se dalo vyrazit, když je tak krásně. Všude už jsme byli, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že když se podívám víc zblízka, jistě najdu spoustu míst, která stojí za vidění. A tak mě nějak napadlo, že bych se zase po dlouhé době ráda podívala ke kostelu v Obřanech. Sice jsme se tam nakonec nedostali, ale to nevadí. Tramvají jsme jeli na konečnou čtyřky. Točna je nedaleko Obřanského mostu. A když se teď lépe dívám na mapu, všímám si, že uprostřed řeky Svitavy je ostrůvek. Škoda, že jsme si ho nevšimli dříve, třeba by se na něj dalo nějak dostat.

Hned nedaleko točny nás zaujala hospůdka Na Konečné. Ale takhle by to nebylo zasloužené. Chvilku jsme stáli u mapy a dumali, kam vlastně chceme jít. Nabízela se žlutá značka vedoucí kolem Obřanského hradiska a červená turistická značka jdoucí do Bílovic nad Svitavou. Tam už to známe, ale přece jen je červená ta nejhezčí a zde navíc vede spolu s naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Rozhodli jsme se jít kousek po žluté, protože mě zajímala miniželeznice. Téměř bez povšimnutí jsme minuli dům s pamětní deskou Vincence Makovského, sochaře a vysokoškolského učitele, kterého jsme neznali. A pak už jsme byli u miniželeznice. Domnívám se, že jsem ji kdysi viděla v dokumentárním pořadu, protože mi je povědomá, a věděla jsem, že tam má mít i tunel. Domlouváme se, že sem musíme znovu zajít někdy o víkendu, neboť za příznivého počasí je v neděli spuštěna. Děti do třiceti kilo se mohou dokonce povozit. O kousek dál přemítáme, jak se dostat přes řeku, abychom se nemuseli vracet, a mohli dále pokračovat po červené. Železniční most není zrovna ideální, ale místa je na něm spousta.
U bývalého lomu si prohlížíme bránu připomínající Pána prstenů. Drobnou zastávku děláme u studánky Marcelka, kde okusíme místní vodu, a kocháme se zajímavou flórou. Následně debatujeme o tom, co by nás přinutilo namočit se v řece. Ukazuje se, že naše hodnoty nejsou příliš vysoké. Naučnou stezkou jezdí jeden cyklista či inlinista za druhým. Dojdeme do Těsnohlídkova údolí a přemítáme, kdy jsme tu byli. Do Bílovic se nám už nechce, neboť jsme tudy již šli. Navíc bychom museli platit za vlak. A tak odbočíme po modré na zříceninu hradu Obřany. Samozřejmě se už těším, že mi do Hradníku přibude další úlovek. Zřícenina je to taková všelijaká – kde nic tu nic, ale kopec to byl pořádnej! Opisuju si rozcestník, protože razítko tu nemám na kom vyloudit. Pokouším se fotit fascinující měsíc blížící se úplňku vykukující zpoza stromů. Na fotce to vypadá spíš jako kaz. Povídáme si o tom, že nám připadá, že les má oči. Přesně, jak to na jednom ze svých obrázků nakreslila Marie Brožová.

 

I když je to vcelku obtížné, protože padla tma a v lese toho moc není vidět, bez obtíží dojdeme na Šumberu, kde z modré sejdeme na žlutou a míříme na Hády, kde si uděláme malou odbočku k obrovskému vysílači, na který by báječně seděla reklama „větší, než jste čekali?“. Následně se trochu zamotáme nad Růženiným domem a raději se zeptáme místních opékačů pochutin nad ohýnkem, kudy se dostaneme do Brna, které je sice krásně vidět, ale nechce se nechat vyfotit. Vtipálci ukazují na lom a říkají, že to je trochu prudší, pak nás posílají správným směrem na Velkou Klajdovku.

Protože jsme si užili málo dobrodružství a nechceme jít po frekventované silnici, vydáme se slibně vypadající pěšinou, která sice možná někam vede, ale nakonec se stejně raději vrátíme, i když trochu někudy jinudy. Zacházka asi na hodinu a nic moc jsme neušli, o to to ale bylo dobrodružnější. A na závěr? Všechno dobře dopadne - ujdme cca 8 kilometrů, na sídlišti najdeme autobus, který nás ještě v tak pozdní hodinu doveze do centra. Zbývá jen otázka – proč se víc bojíme v lese, než ve městě plném jediného skutečného nebezpečí (lidí)?

Šmejdi

Na stránkách D-testu jsem se dozvěděla o zajímavém dokumentu. Jmenuje se Šmejdi a pojednává o otřesných praktikách na předváděcích akcích pro seniory. Rozhodně stojí za zmínku uvést, že dokument vznikal spontánně, bez koncepce. Autorce Silvii Dymákové šlo o ukázání jednotlivých technik manipulace, které prodejci používají.

Hned jak jsem viděla název, film mě upoutal. Nutno tedy pochválit dobrý marketing. I propagace je slušná. V Brně se na něj lze podívat hned několikrát. Co jsem si zatím všimla, tak především v pondělí a úterý. Bohužel budu tou dobou mimo. Už jsem se na něj začínala těšit a rozhodně jsem ho chtěla vidět.

Na ČSFD má tento dokument 87 %. Jaké je to zvěrstvo lze pěkně poznat už z úryvku na Idnes: „ Oni to mají v očích. To, co dělají, se jim vráží do výrazu. Pro sebe jsem si je začala titulovat jako pětadvacetileté testosteronem nabité nadsamce v růžových košilích. Hodně dávají najevo své mužství, přitom jsou slabí. Silný člověk by se takového chování nikdy nedopustil. Masakrovat důchodce? To je srabárna. Spousta z nich jsou absolventi, kteří mají nouzi o práci, a teď narazili na zlatý důl, na snadno vydělané prachy. Pro ně není problém vydělat si až sto tisíc měsíčně.“

Ve zdrojích uvádím i odkaz na 28 minutové vysílání České televize.

Zdroje:
http://www.dtest.cz/clanek-2864/natacela-jsem-smejdy-kteri-prodavaji-smejdy-rika-reziserka?&utm_source=newsletter042013&utm_medium=email&utm_campaign=Rozhovor_dymakova&newsletter_id=521&email_id=312028&email_hash=5ff5c7a01511d6574d0d288db069070e
http://kultura.idnes.cz/rozhovor-dymakova-0nq-/filmvideo.aspx?c=A130422_150737_hradec-sport_tuu
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-petice-proti-smejdum/195358/smejdska-sestava-znate-nekoho-z-techto-prodejcu.html (jen pro zajímavost)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10117034229-168-hodin/213411058250414/obsah/254414-smejdi/

Hrady a zámky českých krajin

"Když si chci užít výlet,
měl by tam být hrad..."            obdarovaná Hradníkem

Vytvořila jsem nový štítek s názvem "hrady". Vznikl kvůli Hradníku, protože to zřejmě bude téma, které se tu bude objevovat čím dál častěji. Abych zabránila zahlcení čtenářů štítky, zahrnu pod "hrady" i zámky, zříceniny a podobné budovy. Beztak mnoho zámků vzniklo z hradů a u některých není jasné, co jsou vlastně zač, dokud si to člověk někde nepřečte.

Zvláštní zákeřností jsou např. Bránky, tzv. Zkamenělý zámek. Jak pak máte vědět, že je to hrad? Nyní už dokonce jen zříceniny?

Hradník

Na Vánoce se mi povedlo zakoupení báječného dárku. Obdarovaná měla z turistického záznamníku Hradník doopravdy radost. V rámci něj je třeba navštívit určité množství hradů v bývalých krajích a získat za ně potřebný počet bodů. Záznamníky jsou vlastně dva: první pro oblast Čech a druhý pro oblast Moravy.

Když už jsem měla platit poštovné, řekla jsem si, že by nebylo špatné, pořídit záznamník i sobě. Klidně mi nějaký ten rok vydrží. 

Pro příklad uvedu, jak je to s tím moravským Hradníkem. Je v něm uvedeno 66 zřícenin či hradů. Hrad je za 5 bodů a zřícenina podle toho, jak je dostupná nebo rozsáhlá od 1 do 4 bodů. Z celkových 213 možných bodů je pro získání odznaku třeba získat 140 bodů. Navíc je v každém bývalém kraji určeno nutné minimum. Splnění záznamínku je tedy dlouhodobější činností a představuje slušnou výzvu. Navíc prokazuje jisté znalosti o místních hradech. Výhodou je, že za ty, které v záznamníku nejsou uvedeny, si můžete přidělit 1 bod.

Koukni se ven

Vždycky jsem to vehementně popírala – počasí na mou náladu vliv nemá. Však se podívejte do starších článků. Jedna z nejkrásnějších dovolených v mém životě byla propršená Šumava. Připouštím, jistý vliv na tom má i to, že je v mých vzpomínkách nejčerstvější, ale stejně. Vzpomínám snad s láskou na všechny ty dovolené u moře, kdy bylo překrásné slunce? Ne… se smíchem vzpomínám na Hvar. Ostrov, kde nikdy neprší. A nám pršelo. A ne jednou. Hned několikrát. I když by nás to všude jinde nejspíš trochu otrávilo, tady jsme si z toho dělali legraci. Prší na Hvaru a my jsme u toho!

Buď stárnu, nebo vidím, co jsem dříve neviděla. Ačkoliv mi podle ostatních ošklivé, pochmurné počasí nevadilo, teď jen zářím. Jsem blahem bez sebe a nemám k tomu vůbec žádný důvod. Možná ho jen nevidím, kdoví. 

Každopádně mě nadchla sezóna otevřených hradů a zámků. Jak houby po dešti se rojí různé pochody, vycházky, túry, cestovatelské nápady a plány, dokonce s nimi přichází i kamarádky. Blíží se dovolené. 

Řekla bych, že tohle je ten nejkrásnější čas. Všechno máte před sebou. Za léto můžete „stihnout“ tolik věcí, po kterých jste už dlouho marně toužili. Vidím před sebou všechny ty krásné kraje, které bych mohla navštívit. 

A kdybych léto strávila pouhým touláním kolem Brna, taky by to nebylo k zahození. S celoroční šalinkartou se můžu každý týden svézt na konečnou některé z tramvají a prozkoumat nedaleké okolí. S tímto smělým plánem jsem začala už předevčírem. Nakoukla jsem, co zajímavého je možno vidět na konečné čtyřky v Obřanech. A nebylo toho málo.

Jsem lepší než Sheldon

Ve středu se u nás pořádal Den zdraví. Byla jsem jednou kolegyní přesvědčena, ať se nechám zvážit a změřit si tuk v těle. Proč ne, řekla jsem si. K získaným hodnotám jsem se dozvěděla podrobný komentář. Naštěstí jsem spíše štíhlejší postavy, takže jsem si nemusela dělat hlavu s tím, že se dozvím něco, co bych nechtěla. A kdyby, aspoň by mě to třeba motivovalo ke změně.

S váhou spokojená nejsem, ale to je snad u nás žen běžné. Nicméně na sobě nepozoruji žádné změny, a jak říká kamarádka: Dokud mě partner unese, je všechno v pořádku. Ještě bych dodala – dokud mu to taky nevadí. Ale v tomhle směru jsem spíše přesvědčována, ať neblbnu, že přece nebudu jíst vatu jako modelky. To samozřejmě ne. Jde mi především o zdraví a vím, že by mi nadváha komplikovala život.

Dalšími zjišťovanými body, bylo % tuku v těle, svalová hmota v kilogramech, BMI index, metabolismus a kolik bych měla denně spotřebovat kilokalorií, procento vody v těle a viscerální tuk. Jedinou špatnou hodnotou je u mě kalcium a ostatní minerály v kostech. Zajímalo by mě, jak to zjišťují.

A co má tohle všechno společného se Sheldonem? Jak asi víte, je také spíše štíhlé postavy, o to ale nejde. Zajímavostí v jeho případě je velice brzy vystudovaná vysoká škola. Tuším, že ve 14 letech. Taky jsem vysokoškolsky vzdělaná, ale můj metabolický věk je údajně pouhých 12 let. Stejně jako mě, i další dvě kolegyně potěšilo, že jim je pouhých 15 či 21 let.

Luxus kanceláře

Kochám se pohledem na červený hrneček s pseudokávou na svém stole. Dostala jsem ho od kamaráda, který tou dobou ještě nevěděl, že kávu nepiju, a tak jsem mu našla náhradní využití. Ayurvédská káva z čekanky a bylinek vypadá skoro jako ta normální, jenom mi tak nesmrdí.

Jdu si uvařit čaj a vzpomínám bez jakéhokoliv zármutku na studentská léta. Jo, to byly časy. Člověk si mohl nosit celý den vodu s sebou v PET lahvi, nebo se tahat s termoskou, zrovna tak s bundou. Nebylo se kde a do čeho přezout. A v případě, že jste zmokli, museli jste si v tom celý den protrpět.

Teď, po třech letech, už to mám vychytaný. V šuplíku mám náhradní oblečení, které jsem jednou skutečně využila, parfém, který pozvedne náladu, vodu na tvář, která osvěží ve chvílích, kdy se z kanceláře stane skleník a nepomáhá ani obrovské množství vypitých tekutin. Spousta čajů, papírů, svorek, sešívačka, pastelky vždy po ruce. Papíry roztříděné v šanonech. Jak málo někdy stačí ke štěstí!

Nenávidím výmluvy

Moderní dobou jsme se nechali rozmazlit, a tak očekáváme, že všechno bude hned. Máme rychlá auta, rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby, telefony, e-maily… Dokonce i balíky vám Česká pošta slibuje doručit do druhého dne. Považuji se za tolerantní a na takovéhle rychlosti rozhodně netrvám, pokud není slibovaná. Co asi můžu tak nutně potřebovat, aby to týden nepočkalo? Snad máme ještě dostatek rozumu na to, abychom si to stihli objednat včas, ne?

Když mi ale ženská po roce řekne, že na vytištění certifikátu potřebuje další měsíc a půl, nemůžu než zůstat stát a koukat. A to mi pak ještě známý řekne, že jsem podle něj byla dost drsná, když jsem jí doporučila nějaké informatiky, aby se do toho počítače mohla dostat, když s tím má údajně problémy. Její lehce ironickou poznámku: "Myslím, že to zvládnu sama," jsem nechala vyšumět, protože jinak bych po sheldonovsku musela odvětit, že s tím má evidentně už rok problém.

P. S.: A to neměla ani tu slušnost odpovědět na dva nebo tři maily. + Samozřejmě jde o tu stejnou pani, na kterou všichni před rokem a něco nadávali, že neustále rozesílá pozvánky na kurzu. Chápu, byla to její náplň práce, ale vydat k nim certifikáty snad taky.

Moje druhá zřícenina aneb První jarní výlet

O víkendu jsem opět byla na fantastickém výletě. Zajeli jsme si lokálkou do Chřenovic a odtamtud se vydali pěšky do Ledče nad Sázavou. Celá trasa měla přibližně pouhých sedm kilometrů, ale byla velice přínosná, co se týče mojí nálady. Hned ve Chřenovicích se mi zalíbil kostel sv. Václava na hřbitově. Vzpomněla jsem si, že jsem podobnou věž viděla v Ravenně v Itálii a že jsem někde zaslechla, že s výškou přibývá počet oken kvůli tomu, že se pak snižuje váha té věže.

Na nedalekém hřišti jsme museli vyzkoušet houpačky ve tvaru zvířátek na pružině. Bylo to stejně zábavné jako před lety. Po červené turistické značce jsme pak pokračovali ke zřícenině hradu Chřenovice. U něhož rostly všelijaké kytičky, které byly pastvou pro naše oči uvyklé na zimní šeď. Sám hrad byla vlastně jen tahle věž. Ale i tak to stálo za to. Dalo se do ní totiž nakouknout otvorem, který můžete vidět.

Podobnou radost jako fialové a bílé kytičky nám dělaly též včelky, čmelák, který se nechtěl nechat vyfotografovat, kvetoucí podběly a koník, kterého jsem si s jistými obavami nakonec přece jen pohladila. 

A závěr výletu? Lehnout si na bundu do trávy a nechat se ohřívat slunečními paprsky.

Společensky odpovědní sami doma

Líbí se vám myšlenka společenské odpovědnosti? Ale štve vás, že se to týká jen podniků a vy sami nemůžete nic udělat? Nevěřte tomu. Vždycky můžete něco udělat, vždy existuje alespoň přijatelné řešení, když už ne skvělé. Jak řekl Konfucius: „Je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu.“ A někdo jiný zase: Chcete-li změnit svět, začněte u sebe. Chcete změnit svět? Upřímně myslím, že to není zas tak těžké. Možná ne hned a možná ne celý, ale ten kolem sebe určitě zlepšit můžete. Poradit vám může i můj blog, teda aspoň v to doufám. :-)

Tradičně se společenská odpovědnost dělí do tří pilířů, tak to můžeme zkusit taky tak, co říkáte. Těm, kteří se se společenskou odpovědností neztotožnili, by třeba následující rady mohly pomoci udělat svět hezčím. A spolu s ním i svůj život.

Ekonomický pilíř: Vím, že se mi to snadno řekne – oblíbená výmluva lidí, kteří ve všem vidí problém, ale zkuste si na věci šetřit. Jak mi řekl jeden moudrý pán vaše výdaje a příjmy by měly vypadat jako bilanční rovnice. Z toho co máte, si můžete nakoupit. Ano, všimla jsem si, že dnes je velmi populární dlužit, ale pro morální lidi je to víceméně nepříjemné. Kupujte si jen to, na co máte. Souhlasím, že při koupi domu, auta a někdy nejspíš i spotřebičů potřebujete splátky, půjčku nebo něco podobného… ale na vánoční dárky? Zvažte, kdy je opravdu nutné si půjčit (často zaplatíte ve výsledku více) a pokud se bez toho obejdete, udělejte to. Dbát na to, abyste se nezadlužili, je jedna z deseti věcí, které prokazují, že jste zralý člověk. Alespoň tak to píše Irma Bohoňková v knize Sám sobě koučem.

Praktikujte zen – najdete tu o něm pár dalších článků – ale podstata je jednoduchá: jednoduchost. Nepořizujte si zbytečné haldy oblečení a věcí, ale ani dárků. Zůstane vám tak místo a volný prostor ve skříních. Vše, co děláte, dělejte pořádně. Proto je lepší dělat toho míň, ale s láskou a chutí. Dělejte jen to, co musíte nebo chcete. A pozor, ve skutečnosti musíte asi tak ½ věcí, kterou si myslíte, že musíte. Žijte přítomností. Buďte tady a teď. Užívejte si toho, kde jste a toho, co máte. Můžete se těšit na budoucnost, ale nežijte představou, že jednou se budete mít lépe, budete mít více času a podobně. Važte si toho, co máte právě v tuto chvíli. Jak napsal Fulghum, pokud dýcháte a máte tep, žijete. Uvědomte si to. Zítra to tak už být nemusí. Kupujte si kvalitní jídlo a jezte ho míň. Jíme, abychom dodali tělu živiny, abychom potěšili smysly. Užívejte si jídlo a nedělejte při něm nic jiného. Jídlo má být odpočinek, relaxace – sníte míň, ušetříte, budete zdravější… Nestojí to za to?

Kupte si knihu z antikvariátu. Nemusíte mít novou a tahle se nemusí vyhazovat. Choďte do knihovny, místo abyste si knihy kupovali. A koupené knihy půjčujte dobrým přátelům, kteří je vrací.

Sociální/společenský pilíř: Začněte dělat více věcí, které vás baví. Výmluva, že nemáte čas, je skutečně jen výmluva. Pokud nemáte peníze, ušetřete je nebo vydělejte je – zkuste „brigádu“ o víkendech, anebo se pusťte do něčeho jiného. Chtěli byste třeba víc číst? Knihovny jsou za pakatel a máte tam knih ažaž. Rádi jste luštili křížovky? Připomeňte si to… prospěje to i vašemu mozku. Máte rádi cestování a výlety? Tak někam vyražte… třeba jen pěšky, pár kilometrů za město. Jak už jsem říkala i málo je lepší než nic. Možná si říkáte, co je společensky odpovědného na tom, když děláte, co vás baví. To přece zní docela sobecky, ne? Zní, ale o to právě jde. Když děláte, co vás baví, jste spokojení, možná dokonce šťastní. Je radost pobývat ve vaší společnosti. Jste schopnější a zdatnější a šíříte dobrou náladu do okolí. Společnosti prospívají šťastní a spokojení lidé.

A taky optimisté. Naučte se pozitivnímu myšlení. Můžete si o něm něco přečíst – knih je na trhu spousta. Nebo se něco průběžně dozvíte na mém blogu, či na Šťastném blogu. Ale můžete začít i s tím, co máte. Zkuste se podívat na sklenici a říct si, že je ještě z poloviny plná. Nikoliv z poloviny prázdná. Že máte před sebou ještě polovinu dovolené/letních prázdnin, že máte docela milou ženu a celkem slušně vychované děti, že v kantýně je to jídlo aspoň teplé… Nebo můžete začít věřit tomu, že „to takhle mělo být“. Že nejlepší varianta z možností ve vašem životě je právě ta, která se stala. Možná už jste slyšeli o příhodách, jak někomu uletělo letadlo a pak spadlo, jak zmeškal rande a pak potkal „tu pravou“… A když vám teda ujede vlak, můžete zajít do blízké kavárničky, můžete si dát ten skvělý zákusek, na který jste se už dlouho nedostali, místo toho, abyste vztekle hodinu přecházeli po nástupišti sem a tam. A vůbec: když nejde o život, jde o…

Zajímejte se o druhé. Dale Carnegie tvrdí, že když se budete zajímat o druhé, získáte za čtrnáct dní tolik přátel, kolik byste jich nezískali za dva roky, kdybyste se snažili vyprávět o sobě.

Ekologický pilíř: Začít můžete tím, že budete vytvářet míň odpadu. Když máte na výběr, kupujte si věci ve vratných obalech, nebo v obalech, které jdou snáze recyklovat. Třídit už je skoro samozřejmostí. Můžete zjistit, jak některé věci znovu využít. Pokud máte rádi papírové noviny, proč nezačít plést z papíru? Udělejte si sami krabici, kterou potřebujete, koš na prádlo, ošatku nebo cokoliv dalšího. Nebo si můžete noviny popůjčovat v práci, dát je k přečtení někomu dalšímu…Jak využít staré věci ukazuje mnoho knih a na Fler.cz je na to dokonce zaměřena jedna kategorie. Zbytky korálků a všech možných materiálů, ze kterých už neplánujete tvořit, můžete prodat nebo darovat, podobně můžete naložit se starými skříněmi, koberci a všemožnými dalšími věcmi, které byste jinak jen vyhodili. Takhle ještě mohou někomu udělat radost.

Kupujte si takové množství jídla, které sníte. V České republice se každoročně vyprodukuje přibližně 729 tisíc tun potravinového odpadu, což představuje 69 kilo na osobu ročně.

Korektury odporný

S kolegyní jsme se dohodly, že zapracuju korektury na našich skriptech tak, aby už byla kompletní. Ukázalo se, že na to mám míň času, než jsem se domnívala. Začala jsem s tím trochu se zpožděním – toto pondělí. A dnes už mám hotovo. Sama nechápu, přes dvě stě stránek!

Chvílemi jsem z nich doopravdy rostla. Něco bylo jasné, ta ženská měla evidentně pravdu… pevnou mezeru jsem si za jednoslabičné předložky a spojky asi měla doplnit předem. Jindy je úplně mimo a mě to štve, např.: první odstavec po nadpisu se neodsazuje. Každý vidí, že to není nadpis. Nezná typografii a dělá korektorku a šmatlá do formátování. Takový lidi mám nejradši.

Jsou ale věci, se kterými si nevím rady. Nechci tupě přijmout její korekturu, ale ani nevím, jak a kde zjistit, kdo má pravdu. Třeba takové „např.“. Má za ním být tečka a dvojtečka? Tu dvojtečku bych nedělala, ale nějak se mi to nepodařilo nikde najít. A v pravidlech ji tam asi mají.

A co teprve odrážky – začínají velkým nebo malým písmenem? A mají tečku nebo čárku? Byla jsem přesvědčená, že když jsou to smysluplné věty, začínají velkým písmenem a končí tečkou. Pokud jsou to jen vyjmenované položky, měla by tam být čárka a malé písmeno.

I když si říkám, že to budu brát v klidu, chvílema zuřím. Jak mi může dát kus věty do uvozovek a označit ho kurzívou? Nemůže si udělat citaci ze všeho, co se jí do ní esteticky hodí!

A jindy si říkám: „Vau, toho jsem si vůbec nevšimla. Má pravdu.“

Ach jo, takových češtinářských otázek…

• Kdy nebo když? „O narušení osobní zóny jde tehdy, kdy…“
• Před výčtem v odrážkách může být tečka? Není dvojtečka vhodnější? 
• Hned za citací v kurzívě má být zdroj? To nestačí, že ho mám trochu dříve ve stejném odstavci? Hm, tak paní korektorka tvrdí, že to nestačí.
• A takhle bych mohla pokračovat.

Teda, přiznávám, že korekturu bych po sobě dělat nechtěla. Takových chyb. To je strašlivé! Sice je to dané tím, že jsem v podstatě neměla možnost si to po sobě přečíst, ale na tom nezáleží. Hmm, v některých těch stylistických věcech je vážně dobrá. A dneska jsem happy, že už to mám za sebou.

Moje první zřícenina aneb Poslední zimní výlet (snad)

V sobotu jsme s přítelem vyrazili na výlet. První dva moje návrhy byly zamítnuty, stejně jako ten jeho – návštěva autosalonu mi nepřipadala dostatečně lákavá, i když by se v některém z autíček dalo projet. Jo, kdyby tam byl poršák…

Ani nevím jak nás napadl právě Ochoz u Brna. Tramvají a autobusem se přepravujeme do Líšně ke hřbitovu a odtud vyrážíme po žluté turistické značce. Nejprve nás trochu vyděsí rozšlapané bahno, které vypadá, jako bych vešli do výběhu nějaký zvířátek místo na turistickou značku, ale pak se vše změní… krajina je pokrytá sněhem. Koukáme na to jak z jara. Nebo spíš ze zimy? V Brně je sucho. Málokde se vidí ještě kupička krčícího se sněhu. A tady? Během vycházky si důkladně rozmáchám boty i kalhoty, vlastně až ke kolenům… asi vážně trochu sají vodu. Nebo tak blbě chodím.

Po žluté značce jdeme naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Zajímavé je, že Říčka je název místního potůčku. Na hradisku Staré Zámky si prohlížíme naučnou tabuli, podobně jako ty příští je dělána spíše pro archeology nebo geology, nás příliš nezaujme. Někdy mě překvapuje, kolik na ně dávají odborných informací. Vždyť tomu ani běžný smrtelník nemůže rozumět.

U Muchovy boudy vidíme kačenky. Opravdu jsme si měli vzít chleba, abychom je mohli krmit. Jedna z nich by si od přítele možná vzala i z ruky. Po modré značce si uděláme odbočku na kopec, kde se nachází Horákov neboli Horákovský hrad. Leží pouhých 301 metrů nad mořem. Je to můj první zápis do moravského Hradníka. Super, mám první dobytou zříceninu. Sice za pouhý jeden bodík, ale i to se počítá. ;-)

Stejnou cestou se vracíme zpátky a pokračujeme dál po modré, která teď vede souběžně se žlutou kolem Říčky. I když je cesta projetá, nejde se nám zrovna dobře. Slyšíme velké množství různých ptáků. A některé i vidíme.

Někde cestou, možná u Bělkova nebo Prostředního či Kaprálova mlýna vidíme bílého koníka, klisničku a hříbátko. Později si uděláme pidiodbočku, asi 300 metrů, do jeskyně Pekárna. Nemůžeme si ji pořádně prohlédnout, protože nemáme žádnou baterku. Ačkoliv se nám nepodaří objevit na cedulích avizovanou kresbu, najdeme něco jiného… malého a pištivého.

Dále po modré jdeme do Ochozu u Brna. Nejprve hledáme zastávku – hostinec u Votrubů, odkud pojedeme do Brna. Pořád se nám to nedaří, tak se nakonec ptáme domorodců. Hned nás posílají rovně. Už je to jen kousek. V klasické vesnické hospodě si dávám směsku masa mix gril s na másle udělanou zeleninkou a přítel kance na šípkové omáčce. Značně to připomíná svíčkovou a moc mi to chutná. Také si dáváme dršťkovou. Sice za třicet korun, ale je opravdu dobrá. 

Podle mapy.cz jsme našlapali pouhých 10,126 kilometrů. To se mi tedy nezdá. My to šli takovou dobu. A byla jsem fakt uťapkaná z toho boření se a vyhýbání bahnu.

10 položek a méně

Přesně takhle se jmenoval film, který jsem před pár dny viděla. V hlavní roli je Morgan Freeman a na ČSFD film dostal 72 %. Byl trochu netradiční a zajímavý, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. I když myslím, že za zhlédnutí rozhodně stojí. Tím chci říct, že jednou byste ho vidět měli, ale že bych si ho pouštěla každý večer kvůli brilantním dialogům nebo morálnímu poučení to ne.

Nejvíc mě na něm zaujal seznam. Vytvořit deset a méně položek věcí, které miluji. Nejdříve se to zdálo docela snadné, ale pak se ukázalo, že do tak malého čísla se zkrátka nevejdu. Naopak mě mile překvapilo, že vyjmenovat deset věcí, které nenávidím, bylo docela obtížné a nakonec se mi to snad za celý den nepovedlo.

Dokázali byste vytvořit takové seznamy?

P. S.: Kvůli těmto dvěma kategoriím jsem si už dříve vytvořila zvláštní štítky "Miluji" a "Nenávidím".

Kopřivová detoxikace

V kalendáři Krásné paní jsem si přečetla, že je vhodné udělat si týdenní jarní očistnou kúru s kopřivou. Každý den až do novoluní 10. dubna se snažím vypít litr kopřivového čaje. Docela mi chutná a ani ho nemusím sladit. V duchu přemýšlím, co mi na něm kdysi tolik vadilo, když mi ho mamka dávala proti kašli. Tehdy pro mě byl problém vypít i jen jediný hrneček. Že bychom měli špatné kopřivy? Nebo jich tam bylo moc? Možná jsem si jen zvykla.

Protože venku ještě nerostou – ty mladé jsou nejlepší, určitě na ně pak zajdu – musela jsem si jeden pytlík koupit. No, na to, že je to kopřiva, stojí docela dost, ale aspoň je to bio, takže by neměla být posbíraná u polí s chemickým posypem. Trochu se mi nelíbí, že na obalu doporučují pít 1–2 šálky denně a nepřekračovat doporučené denní dávkování. Snad to krátkodobě nevadí, když v tom kalendáři radí litr denně. Kromě toho by čaj z kopřivy měl být dobrý i proti akné.

O víkendu jsem si z knih Jarmily Mandžukové Co pít, když… a Co dělat, když… začala vypisovat poznámky k detoxikaci a na játra. V dubnu jsou totiž právě játra nejvíce ohrožena. Myslím, že to vychází z tradiční čínské medicíny, ale to je celkem jedno. Víceméně nezáleží na tom, kdy uděláte něco pro své zdraví, hlavně že vůbec něco děláte!

Takže na detoxikaci se hodí čaj z kopřivy, nebo ze směsi bylinek s trnkou, kterou jsem si vytvořila… stojí to docela dost nakoupit pár pytlíků bylinek, ale ten dobrý pocit za to stojí. Pokud chcete hubnout, máte pít hrneček čaje z borůvkového listí před snídaní a druhý před spaním. To bych taky mohla vyzkoušet, ale nechci to s těmi čaji překombinovat. Každopádně mi tenhle nápoj z borůvkového listí docela chutná. Oproti mnoha bylinkám, které připomínají usušenou trávu, je tento takový mírnější a možná maličko kyselejší.

A pokud byste chtěli udělat něco pro svá játra, zmíněná autorka doporučuje čaj z pampelišek, měsíčku, lapačo (vlažné a na lačný žaludek), kombuchu, Ašvagandhu, Brahmi nebo Kalameghu. A taky rozemletá semínka ostropestřce mariánského – třikrát denně lžičku. A samozřejmě omezit tučná jídla, alkohol a kávu. K jídlu se hodí všechno, co je hořké, namátkou například čekanka.

Když láska dusí

Už nějakou dobu uvažuji o tomhle článku ze všech stran. Neustále na něj narážím při různých příležitostech. Posledním impulzem je kniha Tomáše Nováka "Jednej asertivně!" Zaujala mě kapitolka Poznejte „falešné přátele“, ve které hovoří o tom, že stejná slova mohou mít v různých rodinách odlišný význam. »Někde může být vnímán jako důkaz lásky pravidelný dotaz (sdělení): „Kam jdeš a kdy se vrátíš?“, jinde je tomu naopak. Zeptat se na to znamená vměšovat se, kontrolovat, žárlit.« (str. 39) Jo, tak přibližně to druzí jsme my. U nás se tenhle dotaz sice používá, ale nijak vyhrocený. Častokrát ani nebývá položen. V oznámeních se leckdy omezím na pouhé blíže nespecifikované: „Jdu ven.“ Moje další oblíbená věta je: „Někdy přijdu.“ Může to znamenat tentýž den nebo za dva dny. Zkrátka někdy.

Miluju svou svobodu a žárlivě si ji střežím. Doma jsem vždy měla volnost, když nepočítám ten týdenní úlet v pubertě. Někdy si myslím, že to bylo dobou bez mobilních telefonů, ale pravděpodobně to je spíš povahou rodičů. Jasně, že se o mě bojí, ale nijak mě neomezují.

Ostatní to mají jinak. Už jsem si na to zvykla, ale nechtěla bych to tak. Podle nálady považuji neustálé upozorňování, že jsem v pořádku dojela a další podobné věci za nesmysly a shovívavě se nad nimi usmívám vděčná, že jsem tohoto ušetřena, nebo z nich mám husí kůži a dělá se mi z nich špatně. Záleží nejen na náladě, ale také na síle či vytrvalosti přesvědčování okolí, že jen ten jejich model je správný.

Rozumím tomu, že se o mě někdo bojí a nemám nejmenší problém s prozvoněním starostlivé kamarádky nebo pečujícího přítele. Když je to s mírou a jen jednou za čas. Nebo v případech, kdy to má smysl, kdy je to zvlášť důležité a je třeba dát vědět, že jsem opravdu v pořádku. Mám pocit, že jim na mně záleží, ale to poznám i jinak, ne? Takže drazí přátelé, pokud vždy toužíte prozvánět, nebojte, vůbec mi to nevadí jednou za čas a u některých lidí, jen jsem ráda, že to tak nemám u rodičů a partnera a všech přátel.

Jak už to tak bývá, obvykle každý považujeme za správný právě ten model, na který jsme zvyklí. Uznávám, je to trochu omezené, ale to nic nemění na skutečnosti, že tomu tak je. Nejsem výjimkou. Náš model se mi líbí nejvíc. Myslím si, že prozvonění (sms, zavolání) nic neřeší. Jste klidnější, když vás prozvoním a jsem sto kilometrů od vás? Myslíte si, že bych vás neprozvonila, kdyby mě právě okradli, pokud by mi zůstal telefon? A co kdybych byla úplně v pořádku, jenom mi ukradli právě ten telefon? Mám vám zavolat z cizího čísla nějaké spolubydlící? A co když jenom zapomenu a neprozvoním vás? Co když se mi vážně něco stane? Nemusím zrovna umřít, jen budu třeba v nemocnici. Napíšete mi a druhý den zalarmujete policii? Myslíte, že mi to bude něco platné?

Pro ty, co to ještě neviděli, bych ráda vložila odkaz na zajímavé videjko. (Jsou to Debilní kecy.)

Za pozornost stojí především následující tři věci, které by mohly říkat naše drahé maminky:

Až dojedete, tak mi napiš.
Až se ubytujete, tak mi napiš.
A až usneš, tak mi napiš.

P. S.: Když se takto chová maminka, tolerují to muži asi snáze, než když se tak chová jejich partnerka.

Za nákupy do Prahy

První nákup jsem uskutečnila už ve čtvrtek. Domluvila jsem se s paní Andělovou, že se k ní stavím a pořídím si nějaké to pěkné klubíčko z ovčí vlny. Chci si zkusit uplést pěkný teplý svetřík, tak uvidíme, jak se mi to podaří. A taky kdy. Naprosto mě nadchl její černý kocourek, který se se mnou hned ochotně mazlil. A taky jsem si pořídila kilo buretového hedvábí, jež přímo láká k vytvoření letního háčkovaného topíku.

V pátek jdeme nakupovat pomůcky k mému novému mazlíčkovi. Nejprve jehly. Trochu vykuleně nakráčím do obchodu. S návodem k šicímu stroji v ruce. Copak já vím, jaké číslo a typ potřebuji? Chlapík se na mě podívá a jako nějaké zaklínadlo řekne: „Veritas“. Nechápu, jak to může vědět. Poznal to snad podle návodu? Ale vždyť ho mám otevřený a stojím od něj daleko. A navíc to na něm ani není napsané. Později se dovtípím, že nezná mě, ale kamaráda, který tu už s mým šicím strojem byl. Zní to tak divně… můj šicí stroj. Opravdu se mi to jen nezdá?

Další zastávkou je obchůdek s potřebami pro patchwork. Drahá sranda, ale ten závratný pocit, když z něj vyjdu. Paní mi všechno ukázala, vysvětlila. Do nákupu mě netlačila, jak bývá občas zvykem. Takže teď už mám podložku, řezák i pravítko. Vau… to je teda prodloužený víkend plný změn.

Dubnová předsevzetí

V březnu se mi moc nedařilo plnit předsevzetí, a tak jsem se rozhodla, že v dubnu budu disciplinovanější. A vymyslela si následující:

• Každý den báseň. V ideálním případě bych si to představovala tak, že každý den napíšu alespoň jednu báseň a také si nějakou přečtu. Tak trochu jsem s tím začala už v březnu, kdy jsem si půjčila Vítězslava Nezvala a docela se mi líbí.
• Deník. Oblíbené předsevzetí. Psát ho a včas.
• Měsíc bez sýra a bez salámu. Chci žít zdravěji a taky trochu zhubnout.
• Angličtina – každý den se naučit 5 slov. O toto jsem se (také neúspěšně) pokoušela už v březnu. Pár dní mi to sice šlo, ale rychle jsem na to zapomněla.
• Cvičit na břicho.
• Denně psát disertaci.
• „Rádo se stalo“ nebo „prosím“ namísto Není zač, když je.
• Každý den někoho pochválit, včetně sebe.
• Odpovědnost. = Víc se starat o své zdraví. Při jídle jenom jíst, chodit spát i vstávat pravidelně, v práci pracovat, doma odpočívat… Do měsíce odstranit krvácení dásní používáním mezizubních kartáčků a nití a pitím čajíků, jinak navštívit odborníka. Věnovat se přátelům a rozvíjet vztahy s lidmi.

Nejkrásnější dárek

Když se mě kámoš ptal, co krásného jsem dostala k narozeninám, nemohla jsem se rozhodnout, co se mi líbilo nejvíc. Letos to bylo naprosto úžasné, všechny dárky mi udělaly ohromnou radost. I když tvrdím, že mám radost ze všeho, z něčeho bývá přece jen větší. Tentokrát bylo „to nejlepší“ všechno. Hodinky od maminky, které mi zpočátku připadaly až příliš zvláštní a extravagantní. Možná dokonce divné.

Ketlovací kleště na dělání náušniček. A jako bonus mají v sobě zabudované ještě štípačky, u téhle kamarádky je zvykem, že vždy daruje víc, než si člověk přál a mohl očekávat. Paráda. Vystačím si s jedněma kleštičkama. Už se těším, až si trochu zatvořím. Nádherné modré klubíčko na mou háčkovanou patchworkovou deku, časopis s návody a krásné dopisní papíry… a kaligrafická souprava, kterou jsem doopravdy neočekávala a překvapila mě tak, že jsem si nebyla jistá, jestli dobře vidím. Jak to mohla vědět, že po něčem takovém toužím? Pravda, mám doma čtyři fixy na chabé pokusy o kaligrafii, ale tohle je opravdický inkoust a různé násadky…

Knížka Čtyři dohody, která mi byla nesčetněkrát doporučována a já se pořád ještě nedostala k jejímu vypůjčení a přečtení. I tenhle dárek pro mě byl překvapením, zvlášť proto, že jsem ho nedostala od toho, kdo mi ji neustále doporučoval, to by asi působilo poněkud zvláštně. Vybírat nejkrásnější dárek mi tentokrát připadalo dětinské. A stejně se nemůžu rozhodnout.

Teď už vím, proč se mě ten kamarád ptal. Chtěl být nejlepší. Chtěl mě dostat. Vyrazit mi dech. (Dobře, tak proto to nebylo, ale možná že ve skrytu duše doufal, že to tak dopadne.) A tak, když měl konečně příležitost, obdaroval mě malým balíčkem. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. V neprůhledném tmavém papíru zabalené cosi. Něco trochu měkkého, protože to šlo stisknout. Nedočkavě jsem to rozbalila a dívala se na lahvičku jako od barev na sklo. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích: Co to je?…

Přečetla jsem si text na obalu. Olej do jízdních kol? Moje zklamání šlo jistě i nahmatat, i když jsem se ho snažila zakrýt. Dobře, vím, měla bych víc sportovat a mám doma přilbu a kolo a už jsem na něm nebyla ani nepamatuju. Ale já ani doma nebyla ani nepamatuju. A navíc mě kolo moc nebaví. To je dárek – nutit mě víc sportovat? Hryzla mě výčitka kvůli té přilbě. Proč jsem si ji kupovala, když jsem už tehdy věděla, že se mi moc jezdit nechce?

Potom nevím, všechno to bylo moc rychlé. Teda, tak mi to připadá při zpětném pohledu. Ještě tam byla jedna malá váhavá myšlenka či tušení, která nevěděla, jestli chce být přáním nebo ne. Je to totiž olej taky do něčeho jiného. Že by? Ale ne, žádné marné naděje, to je moc velký dárek a… dál už jsem to asi nedomyslela. Nechtěla jsem se pouštět do fantazírování a zbytečně doufat a zároveň mě ta myšlenka dost děsila. Už mě to napadlo dřív, ale byla to jen fantastická představa, u které jsem si byla jistá, že se nerealizuje. Prostě taková ta věc, že si představíte „co by kdyby…“

A pak zpod stolu vytáhl kufřík. Prý ať si ho jdu otevřít. To už jsem věděla, o co jde a byla v šoku. Musel by vám to vyprávět on, protože já mám svou reakci poněkud zamlženou. Stála jsem tam, koukala na to a něžně hladila po rameni krásný šicí stroj ukrytý v méně hezkém hnědém kufříku. Byla jsem z něj tak paf, že to snad ani nejde popsat slovy. Ještě o tři dny později jsem tomu nemohla uvěřit. Vlastně i dnes na něj koukám podezíravě, jestli se mi třeba náhodou nezdá. A tak už vím, co byl ten nejkrásnější dárek. Dárek, který mě sice napadl, ale rozhodně jsem ho neočekávala. Dárek, který mě dojal, nadchl i trochu vyděsil. Proč? Budu se s ním muset naučit dělat a pustit se do šití. Už je konec výmluvám, že nemám na čem. Zároveň mě tato možnost neuvěřitelně vzrušuje. Zkusit něco nového. Mít vlastní šicí stroj!

Úžasní rodiče

Nedávno jsem byla na návštěvě u jedné fantastické rodinky. Ohromně se mi tam líbilo a mladý pár jsem si zamilovala ještě víc, než jsem je měla ráda dříve. I jejich malý syn byl naprosto rozkošný. Zvláště se mi líbil přístup mladé maminky, která ode mě neočekávala, že nad jejím dítkem budu slintat blahem a rozplývat se. Netoužila po tom, abych mu oštipovala tvářičky, cukrovala a dělala další spoustu věcí, které vidím u ostatních.

Vlastně po mně nikdo nic nechtěl. A tak jsem si klučíka nejprve prohlížela opatrně zdálky. Stejně jako on mě. Později jsem přišla blíž, nabídla prstík a posléze i ruku. Pořád se na mě tak mile smál, že jsem si ho velice rychle zamilovala. Byl hravý a šíleně zvědavý. V mnohém mi připomínal naši kočku, a tak jsem se k němu podle toho chovala. Kočka je krásná a inteligentní. Nemůžete se na ni vrhnout a myslet si, že vás bude zbožňovat. Musíte k ní jít pomalu, opatrně. Nabídnout jí své přátelství a ona se sama rozhodne, jestli přijde blíž, nechá se pomazlit a možná i pochovat. Nic proti psům, ale kočka je osobnost, nemůžete ji nutit násilím. Podobné mi to připadá s dítětem. Rychle ho čapnout do náruče, oštípat mu tváře a dělat na něj: „Ňuňuňu,“ nepovažuji za nejlepší strategii, pokud nechcete být strýčkem, který okamžitě při svém příchodu vyvolá hysterický pláč mrněte.

Druhým důvodem mého opatrného přístupu je strach z dětí. Žádné nemám a zkušenosti s nimi taky ne. Takže bych ho nerada pustila, když ho budu chovat. Zdá se, že děti můj opatrný přístup také vítají. Je to pro ně příjemná změna poté, co byli podrobeni všemu tomu ocumlávání a ošmatlávání. Uvidíme, jestli jednou budu „hodná teta“.