Náš pes je Princezna

Máme pejska z útulku. Je to středoasijský pastevecký pes, proto se mu někdy zkráceně říká „středoasijat“ nebo „pastevec“. Než jsme si ho pořídili, dlouho jsme uvažovali, co vlastně chceme za rasu. Tedy my, přítel. Já měla jasno, žádnou. Kočky jsou lepší. Nekoušou, nesmrděj, neslintaj, nekaděj po celý zahradě, ani malý se nepočůrávaj atd. Ale bohužel taky nehlídaj. A když jsem někdy doma sama, trochu se bojím. Zvlášť když se v nedávné době tady po okolí realizovali zloději.

Prvně jsme pomýšleli na ovčáka, taková hlídací klasika. Ale když si trochu prostudujete, jak to má s obranou, zjistíte, že s ním musíte na cvičák a jeho hlídání či ochrana se ukáže hlavně tam, doma už je to velká neznámá. 

Zjistili jsme, že na hlídání jsou nejlepší „přírodní plemena“, kavkazák nebo středoasijat. O obou jsme si četli. Výhoda: fakt hlídají (prostor i pána nebo ovce) a vědí co mají dělat v případě nebezpečí (aspoň se to tvrdí), nevýhoda: jen pro zkušené chovatele, nejsou moc poslušní, zvládají jen základní pokyny a samostatně se rozhodují (tak trochu bez ohledu na to, co si o tom myslí hlídané hloupé ovce nebo pán).

Původně jsme chtěli Maxíka, kavkazského pasteveckého psa, který je nádherně chlupatý jako medvěd, velikánský a i když štěkal jako vzteklý, měl překrásné hnědé oči. Už při mrknutí na Wikipedii se dozvíte, že: „Nepatří do rukou začátečníkovi, psychicky labilnímu člověku nebo jedinci se slabou fyzickou dispozicí. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) tzn. že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (zbrojní pas na psa). Dle zahraničních webových serverů, kde je hodnocena kategorie „Watching/Guarding“, tedy „Sledování/Aktivní“ bojová obrana, je jako jediné plemeno ze všech hodnocen plným počtem bodů v obou kategoriích při hodnotící škále 15 bodů. Např. pro srovnání nejznámější hlídací pes v ČR - NO, tedy Německý ovčák, dosahuje hodnocení v 1. kategorii menšího a ve druhé méně než polovinu.“ Víceméně obdobně se vyjadřují i další servery a diskuse. „Toto plemeno je primárně hlídač a obranář. Hlídá neustále a pořád, Příkazy psovoda i vše ostatní jsou pro něj sekundární. Není schopen klasického služebního výcviku jako stopování či vyšší poslušnosti, avšak k obraně ho není třeba klasicky cvičit. Přes den není moc aktivní, šetří energii na případný zásah, s příchodem večerního šera a v noci jeho aktivita výrazně narůstá. Jako obranář zasahuje až v situaci, kterou dle jeho vyhodnocení není jeho psovod sám schopen zvládnout, případně při narušení jeho prostoru v pánově nepřítomnosti. Na cvičný rukáv moc nereaguje, ale při zásahu na figuranta s oblekem na kousání do celého těla je velmi aktivní.“ 

Je to velkej pes!

K dalším podobným plemenům patří šarplaninský pastevecký pes (šarplaninec), moskevský strážní pes, tibetská doga a již zmiňovaný středoasijský pastevecký pes, což je právě naše Princezna. V útulku se chovala úplně stejně: skákala na mříže klece (kari sítě!) a zuřivě štěkala, ale když nám nabídli, že by s námi mohla jít na vycházku, nevěřícně jsme koukali. Nedostala ani náhubek, protože na to není zvyklá.

Už nevím, v které knize to bylo, myslím, že o středoasijatech, ale chovatelka se při setkání s jiným psem raději přivazovala ke stromu, aby si byla jistá, že ho udrží.

Co vám budu povídat – děsně jsem se bála. Na vodítku ji měl celou dobu přítel a já udržovala bezpečnou vzdálenost. Časem jsem si troufla blíž. A na chvilku si ji dokonce vzala na vodítko. Najednou vůbec neštěkala. Tak jsme to promysleli a příště už si pro ni přijeli. Domů jela na zadní sedačce a já seděla vedle ní. Mrtvá strachy, ale nic se nestalo.

Názory ostatních členů naší domácnosti byly vesměs podobné...

Felix utekl na schody špejcharu

Franta na zídku

Hektor se narovnal a naježil

A pak taky utekl

Franta se naježil

... a znovu

Kozy vytvořily hlouček a naježily hřbety

Princezna se ale snažila rychle zapadnout. A tak nám dávala pacičku o sto šest, seděla u nás na lavičce a tvářila se mírumilovně. Dokonce si lehla na záda a ukázala nám bříško, což znamená odevzdání se, důvěru atp. Raději jsem si to googlila. Jenže když se jí odhrnuly pysky z těch obrovských zubů, člověk neměl chuť na ni vůbec sahat. A to jsem pak ještě zjistila, že hlazení po hlavě mezi ouškama, tak oblíbené u nás neznalých amatérů, mohou psi vnímat jako provokaci, takže se to rozhodně nedoporučuje dělat psovi, kterého neznáte.

Mírumilovné gesto, jen ty zoubky...

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kavkazsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes
https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edoasijsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes

Malá a velká koza

Máme dvě kůzlátka: vykastrovaného mazlivého kozlíka s přátelským výrazem a rohatou kozičku s každým ouškem jinak velkým. Jedno má stejně jako kozlík velké a svěšené po tátovi, burském kozlíkovi Hektorovi, a druhé je menší, zakrnělé. V tom se jí tvoří ušní maz, který vždycky ztuhne v malou hrudku a já jí ho můžu snadno a opatrně vyndat pinzetou.

Strakatá malá koza je srandovní. Růžky má po tátovi, ale jinak je to maminčin mazánek, nebo spíš by chtěla být. Pořád se snaží běhat za mámou a ještě teď by ráda pila mlíčko. Hnědou Lízu to ale nějak nebaví, a tak ji musím podržet za obojek, který má právě kvůli dojení, když chci, aby se malá napila. 

Je to trochu paradox, protože člověk se snaží kůzlátka co nejdřív odstavit, aby měl údajně velmi zdravé kozí mléko pro sebe. Jenže když v červenci chytly některé kozy průjem a nic nepomáhalo, ani injekčně podané léky od veterináře, začali jsme kromě krmení senem přistrkovat malou k mámě v domnění, že by mateřské mléko mohlo být nápomocné. A vyplatilo se. Malá se krásně kulatí a já se zase můžu radovat, že dělá skopičiny. Třeba spí v kolečku na krmení.

Oblíbená kozí pohovka

P. S.: Malá je opravdu chytrá. Ví, že ji stará koza nechce dát mlíčko, ale že když zrovna žere, nemůže tím zadkem tolik kroutit, neodbíhá a to, že ji sem tam uhodí kopýtkem do hlavy zrovna neřeší. Klekne si na kolínka a pije a pije, dokud to jen trochu jde.

Dýně sklízejte za slunečného a suchého dne

Pěkně se rozrostly!

Ano, máte pravdu, konečně jsem se dostala k tomu, že jsem začala googlit co s dýněmi. Tentokrát ne recepty, ale kdy je mám sklízet. Následovalo hluboké zklamání (viz nadpis). Hlásí asi deset dní deště a já podle oschlé stopky vidím, že některé moje dýně jsou zralé. Nebo si to aspoň myslím. Ze zoufalství aspoň vypleju kopřivy, kterým se mezi nimi velice daří. 

Zjistila jsem zajímavou věc, a to, že čím víc se matlám s kopřivama, tím míň mě pálí. Za ty dva roky na statku je to dobře poznat. Ne, že bych je trhala holýma rukama a bylo mi to jedno. Ale dřív jsem si nedokázala spálení od kopřivy přestat škrábat a samozřejmě jsem pak měla po nohách různě boláky. Teď, když se spálím, přejdu to úšklebkem jako když byly vloni plné noviny denních počtů nakažených a skandálních titulků. Už si na to člověk prostě zvykl.

Letos jsem zahrádkaření na blogu moc prostoru nevěnovala, tak jenom stručně popíšu, že dýně pěstuji na stejném místě jako vloni – kompost za stodolou se mi parádně osvědčil. Protože letos hodně prší, nemusím se ani obtěžovat zaléváním, jen párkrát jsem jim přidala vláhy, zejména těm, které jsou na druhé straně kompostu z vykydaného kozího chlívku (na jaře), kde jich je jenom pár a neudrží si tolik vláhy.

Zajímalo by mě, jestli by takhle pěkně rostly i cukety, které mám ráda především nakrájené na tenké plátky a osmažené jako chipsy. A taky jestli mi vyrostou dva druhy dýní, když mají tolik odlišné listy.

Dva druhy listů = dva druhy dýní?

29. 8. 2021 Celé dopoledne tak nějak svítilo slunce, tak jsem se rozhodla aspoň čtyři největší dýně se žlutýma stopkama sklidit. V tu ránu začalo pršet!

Návrat domů z dovolené

Se seriálem Na statku jsem se teď trochu zasekla. Teda zasekla jsem se celkově s psaním, ale s událostmi ze statku to bylo ze dvou důvodů: První byl stejný jako u ostatních článků, a to moc událostí v životě, takže jsem je nestíhala zachycovat a váhala, co vlastně zachytit chci, případně co z toho, co je zachyceno, chci zveřejnit. A druhý byl ten, že poslední události mi tak trochu začaly připadat, že bych spíš mohla otevřít seriál Pohřební služba na statku. Když totiž člověk vypíchne určité body, vypadá to, že se nám se zvířátky vůbec nedaří. Jenže to bych nebyla já, kdybych se smířila s tímhle pohledem na věc. Copak snad matka, jíž onemocní dítě (třeba chytne rýmu, ale klidně i angínu), usoudí, že je špatná matka, udá se sociálce a požádá o odebrání dítěte do sociálního ústavu, kde se mu dostane odborné, a tudíž lepší pomoci?

Myslím, že u nás je to podobně. Děláme, co můžeme s tím, co máme k dispozici.

Ale to jsem odbočila, k tomu, co se u nás dělo (z loňska už víte o čmelícíche, bílých slepičkách ulovených liškou, mrtvém Karlovi), se možná vrátím později, teď k tomu aktuálnímu. Návrat z dovolené mě pobídl, abych zase konečně začala pořádně psát. Když nic jiného, aspoň proto, že mě to baví. 

Návrat z dovolené byl letos už druhým, takže už jsme měli určitou představu, jak na náš odjezd a příjezd zareaguje pes. Líp, než jsem se obávala, žral! Jasně, nebyl zrovna nadšený, když jsme odjížděli, nicméně při příjezdu byl mnohem méně vlažný než obvykle. A protože tahle dovolená byla trojnásobně delší, i vítání odpovídalo době odloučení. Netušila jsem, že je to pro mě tak důležité, ale zřejmě ano. 

Náš pes na nás neskáče, se čtyřiceti kilo by to ani nebylo žádné potěšení, ale vrtí ocáskem a tulí se k nám. Až mě málem povalil. Ale bylo to tak roztomilé! Takže dnes bylo mazlení psa hlavní náplní dne.

Samozřejmě si přišel svou polívčičku přihřát i Felix. Taky se mu stýskalo, takže se mi okamžitě cpal na klín. A hned předl. A chodil za mnou jako pejsek všude, kam nemohl pes.

Nejvíc nás ale přivítaly melouny. Vyrostly! Naprosto nepochopitelný úkaz. Člověk to pořád zalévá, je vedro, pleje to a kde nic tu nic. No, i ta trocha zeleně se hodí, sežerou ji kozy a bude, chlácholila jsem se. Pak odjedeme, já se třesu, že mi tu všechno chcípne, protože stačí, že chceme po známých krmení zvířátek, ještě je žádat o zalévání dýní, melounů, měsíčků, rajčat... A když se vrátím, najdu pět malých zelených melounků. Zasadili jsme žluté, takže by neměly dorůstat takových rozměrů a snad ještě stihnout dozrát, jestli třeba do konce září nebudou mrazíky a udělá se ještě několik teplých slunečných dní. (O mých melounech jsem psala tady –loňské sazeničky melounů, letos vypadají stejně, jenom jsem nezdokumentovala, a tady – semínka zasetá rovnou ven nevzešla. P. S.: A vím, že to zní dvojsmyslně, ale to většina povídání o kozách taky. ;-))

Najděte melouny

Rozlučka se svobodou

Zpočátku jsem se o organizaci rozlučky pokoušela sama, ale měla jsem toho hodně v práci (však vidíte, jak nestíhám blog :-() a nějak se mi to nedařilo. Nechtěla jsem jít na procházku a pak si dát jahody s čokoládovou fontánou. To můžeme udělat i až nám bude osmdesát. Chtěla jsem něco trochu nezapomenutelného, něco nového, zajímavého.

Bride to be podvazek

Pak si vzala organizaci na starost moje svědkyně. V práci jí totiž řekli, že to patří k povinnostem svědka. No, to už jsem zapomněla. Před rokem, když mě přítel požádal o ruku, jsem si myslela, kolik si toho o svatbě a organizaci přečtu, než se pustím do plánování, a jak vás pěkně provedu všemi přípravami. A pak zase přišel Covid a lockdown a bylo toho tolik, že pořádně nešlo plánovat. Divím se, že se nikdo nechopil příležitosti a nevydal knihu (aspoň online), jak plánovat svatbu v době uzavření. To se to totiž machruje, jak máte navštívit jednotlivé hospody a ochutnat jejich jídlo, zamluvit fotografa a kapelu rok předem a několik měsíců dopředu zjistit víceméně finální počet svatebčanů, když vůbec nikdo neví, co za rok bude, jestli budeme moci vyjet mimo obec/okres, jaké testy či očkování budeme potřebovat, kolik lidí bude povolených... a v únoru v rámci Covidu mě napadlo i jestli tou dobou budeme na živu. 

Program se docela dost vyvíjel a domluvily jsme se, že záleží hlavně na mně a budu do něj zasahovat. Ne nijak razantně, ale před lety se mi líbila kámoščina rozlučka, takže jsem si říkala, že by bylo fajn taky zajít na jídlo – u toho se seznámit a pokecat – a taky si jít zatančit. Tenkrát jsme byly v Lucerně až do pěti do rána. Tak jsem schválně mrkla do historie a ono to bylo už v roce 2016 (zde je úvodní článek).

Na druhou stranu jsem nechtěla žádné podivné ujeté úkoly. Teda dárečky za ně by byly fajn – miluju dárečky – ale myslím, že v mém podání by ty úkoly taková sranda nebyly, to tenkrát vyšlo shodou okolností s kámoščinou povahou, která to brala vážně-nevážně, tedy snažila se je za každou cenu splnit a přitom se z toho nehroutila.

Nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se ráno sešly na náměstí I. P. Pavlova a šly posedět, pokecat a počkat na ostatní do Grébovky (park v Praze). Schovávaly jsme se ve stínu a koukaly na jezírko. Byla to taková pěkná pohodička. Nakonec jsme místo sedmi byly jen čtyři, jedna totiž jela na neočekávanou dovolenou (Nelze mít za zlé, když se vloni podívala do Vietnamu jen na letiště, pak ji otočili a poslali zpět, protože měli strach z Covidu. Přitom ale její dlouho dopředu zamluvený let byl den před oficiální uzávěrkou, kterou naplánovali velice rychle na poslední chvíli), druhé zemřel strejda a třetí bylo špatně, takže doma zůstala ležet.

Paradoxně tedy dorazily holky s nejkomplikovanější situací: obě kojily a nechaly děti doma. Respektive manžel té jedné nás „pronásledoval“, a když miminko plakalo, předal ho k nakojení. Představuju si, že můj manžel bude taky tak obětavý. Bylo to moc super a bylo vidět, že i když nás skoro všechny pobolívala hlava (takové divné dusno bylo a asi se i měnil tlak), holky si náramně užívaly, že jsme si vyrazily z kopýtka. A to to nejlepší mělo teprve přijít.

Na oběd jsme šly do mexické restaurace Las Adelitas v Americké ulici. Daly jsme si jahodovou margaritu (ne pizzu, ale koktejl! :-)). Znám ji jen z doslechu od té kamarádky, která jela na dovolenou. Ta je totiž na rozdíl ode mě opravdická pražačka a pařmenka.

Jako pro Čecha je pro mě těžké zorientovat se v těch jejich mexických jídlech: tacos, nacos a quesadillas, když jsou to všechno tortilly s něčím, takže jsem vybrala jedno z toho a dala si ho ve verzi mix různých druhů. Bylo to fajn, ale asi jsem čekala víc. Nebo to bylo tím, že jsem se předtím trochu nacpala hroznovým vínem?

Každopádně z jedné ubohé margarity fresa jsme se trochu picly a musely jsme se smát, když se kolem producírovala jiná rozlučková skupinka. Nevěsta měla krátký závoj a balónek ve tvaru penisu a pořádně jim řvalo rádio. Ano, asi už jsme trochu staré, tohle by pro nás nebylo. Na nás moc nebylo poznat, že je něco jinak. Holky se sice domluvily, že budou laděny dofialova a já měla připravené bílé šaty, ale v tuto chvíli byly v batohu a já zářila svou kolovou neonovou sukní, kterou jsem došívala na poslední chvíli, protože jsem se s ní chtěla pochlubit hlavně kamarádce, která nakonec odřekla ze zdravotních důvodů. A k tomu jsem náhodou vzala tmavě fialové triko, protože v růžovém, které by k ní sice taky šlo, bych vypadala jak rybka neonka.

Během oběda jsem si konečně mohla rozbalit balíčky, které mi kolegyně dala ve středu a říkala, že mám s jejich rozbalením vydržet až do soboty. Na taštičce bylo připnuté srdíčko s nápisem Bride to be. Připnula jsem si ho na tričko a chodila s ním celý den. S růžovými brýlemi se stejným textem to moc nevyšlo. I když se přes ně dalo dobře koukat, byly obrovské a hrozně mi padaly. Takže jsme je využily jen na pár fotek. A pinetky do vlasů? Ty jsem využila i na svatbě, protože jsem k nim měla přidělané kytičky k šatům vyrobené přímo od švadlenky.

A pak už se šlo tančit! Domluvily jsme se, že zajdeme na lekci salsy. Měly jsme si vzít boty s podpatky, šaty a dobrou náladu. Tak boty s podpatky se nám podařily jen dvěma, ale ve výsledku to nebylo tak špatné tancovat bosé, aspoň holky říkaly. Já boty měla. Na bolest hlavy jsme zapomněly všechny, protože nás veselá a sexy lektorka strhla svým nadšením a aktivitou, že na nějaké pofňukávání nebyl čas. Všechna čest, protože myslím, že jsme se jí tam zrovna potkaly dost netypické účastnice. Jedna hezčí než druhá, pravda, jenže taky jedna víc plachá než druhá. Jedna si myslí, že má malá prsa, druhá nevzhledné nohy, třetí možná pochybuje o svém pozadí a čtvrtá snad úplně o všem. Podstatné je, že tanec v němž se při první části jakoby nabízíte a při druhé říkáte tělem „ale kdepak, nedám“, neodpovídal povaze ani jedné z nás. Takže poté, co jsme se aspoň jakž takž vyrovnaly s naší plachostí, nám to myslím začalo jít líp. A vlastně to byla i legrace. Většinu času jsme tančily sólo, což je fajn, protože to nikomu nekazíte a nikdo to nekazí vám, a pak taky chvilku v párech, což byla taky legrace. A já si tak zároveň vyzkoušela svatební boty. Tančilo se v nich dobře!

Pak jsme se ještě malinko prošly a vyrazily domů. 

A večer? Vzala jsem družičku k nám na statek a šly jsme (už skoro po tmě) hrabat seno, protože to vypadalo, že by mohlo zmoknout. 

Protože jsem s tím celý den počítala, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem z toho měla dokonce srandu. Tohle na své rozlučce určitě nikdo z mých známých nedělal!

Přechod Mrtvých hor po chatách

O půlnoci jsme na Opatově nasedli do autobusu Alpiny a vyrazili do Rakouska. Zaplatili jsme si kratičký zájezd do neděle s přechodem Mrtvých hor (Totes Gebirge). Jako průvodkyni jsme měli Zdeňku.

Oba jsme již plně očkovaní, takže jsme si nemuseli dělat starosti s nějakým PCR testy, které platí 72 hodin, nebo antigennímitesty, které jsou uznatelné jen 48 hodin. Naše skvělá průvodkyně jich pár měla s sebou, abychom případně nemuseli spát před chatou. Nutno poznamenat, že po nás nikde nikdo nic nechtěl, ani respirátory. Tím ale nechci říct, že je to dobře.

Trochu mi dělala starosti uvedená náročnost 3–4. I když jsem si četla, že trojka u Alpiny znamená středně náročný program, a čtyřka trasy s vyšším převýšením, náročnější terén nebo středně náročné horské přechody, celková délka denních túr obvykle 6-10 hodin; provozované aktivity vyžadují odpovídající fyzičku, zkušenost a psychickou odolnost. Jenže jsem měla pocit, že by s tím taky mohly souviset řetězy, srázy a další nepříjemné věci. Navíc jsme fyzičku zrovna moc neměli. Přestože jsme na jaře trochu běhali a minule trénovali tou třicítkou, žádné větší převýšení jsme v nohách neměli. A zátěž s batohem taky ne.

Překvapilo mě, že když si sbalím to nejnutnější včetně jídla, spacáku a dvou vod na pití, váží můj batoh lehce přes deset kilo. Tak nějak jsem doufala, že to bude míň. Ráno mi pak pomohlo, když mi průvodkyně doporučila nechat v autobuse botasky. Sice jsem byla hrozně nervní, že budu mít jen jedny boty, protože co kdyby se rozpadly? Přece jen jsou starší než můj blog!

Časně ráno nás čekal pohled na podmračené nebe u jezera Grundlsee (712 m).

Jezero Grundlsee

P. S.: Kdyby vás zajímalo, proč má tenhle článek štítek „Rozšiř si obzory“, je to proto, že přechod jsem šla úplně poprvé. I když to byla lehčí verze, protože jsme spali na chatách, kde jsme si mohli dát večeře a snídaně. Ale to na poprvé úplně stačí.

Třicítky

V těchhle vedrech se dá dělat jen pár věcí. Třeba sušit seno a neustále zalévat zahrádku. To jsou ty méně zábavné či šílené. Ale někdy je dobrý zkusit udělat věci, který nejdou. Dost často totiž zjistíte, že to, co nejde, nebo vám připadalo nemožné, jde docela dobře. Nebo se naopak ujistíte o tom, že to vážně nejde. Ale jak to můžete tvrdit, když jste to nezkusili?

Nás tak nějak napadlo, že dnešní lehce podmračená, zato pořádně dusná neděle je ideálním dnem na vycházku. Se psem a třicet kiláků. Se psem, protože chceme dovenčit to, co si v posledních dnech neužila a taky zjistit, jak jí jdou ty avizované dlouhé procházky. A taky abychom ji nenechávali doma, když my razíme na výlet. 

A třicet kiláků, protože jsme si objednali zájezd do hor a máme strach, že nebudeme mít potřebnou výkonnost. Každý den to má být nejméně 7 hodin chůze a převýšení nahoru aspoň 900 metrů. Sice je to jen na čtyři dny, ale poslední den si sestoupáme skoro 2000 metrů, takže jsme byli včera preventivně koupit bandáže na kolena. 

Přijeli jsme autem do Rakovníka nějak kolem poledne a na náměstí se nechali zlákat kebabem v rolce. Kupodivu to byl senzační oběd, který mi vážně sednul a dodal potřebnou energii. Po zbytek túry už jsem pak nepotřebovala jíst. 

Ušli jsme to za 8 hodin, což není tak špatné tempo vzhledem k tomu, že jsme celkem často zastavovali, abychom se ujistili, že pejsek zvládá. Také jsme byli připraveni kvůli ní trasu zkrátit, příp. to udělat tak, že my dvě někde zakempíme a přítel dojde pro auto a vyzvedne nás. 

Cestou dělala Princí (naše fena) drahoty a dvakrát si lehla, že dál už nejde. Docela nás to vyděsilo, protože jsme v nohách neměli ještě ani pět kilometrů. Taky se ukázalo, že je celkem na obtíž její nechuť šlapat do vody. Vzhledem k dusnu jsme ji chtěli svlažit v nedalekém potoce. Nejdřív to bylo hrozně velké přesvědčování: „Pojď, Princí, no ták“, přítel tahal, já strkala zadek a pak si v klidu lehla na suchý ostrůvek a nechala se máčet.

Princí v potoce

Trasa: Z Rakovníka jsme šli po žluté turistické značce pod Pavlíkovskými vršky až do Pavlíkova, kde se nachází od r. 1950 odsvěcený kostel svaté Kateřiny. Škoda, že jsme neměli čas na návštěvu Muzea veteránů Pavlíkov. To by se mi jakožto motorkářce, která letos ještě nevyjela :-(, mohlo líbit. Celkově nám Pavlíkov připadal jako malebná vesnička.

Odsvěcený kostel sv. Kateřiny

Ozdobná fasáda domů v Pavlíkově

A když jsme si tam koupili kopeček zmrzliny Carte d'Or, připadala nám ještě malebnější. Brzy jsme ale začali žehrat, že zmrzlina nebyla to pravé. Možná kdybychom si dali nějaký citronový sorbet, ale klasická smetanovka byla do toho vedra příliš sladká a člověk z ní neměl ten správný požitek.

Dalším zajímavým bodem na naší trase (stále po žluté) byla Rozhledna na Senecké hoře. Nadchly mě máky rostoucí kolem silnice. 

Rozkvetlé vlčí máky, v pozadí Rozhledna na Senecké hoře

Na rozcestí jsme přešli na červenou a odbočili doleva na Žďáry. Okolní krajina sice není příliš kopcovitá, takže převýšení nenatrénujeme, ale zato se nám líbily všechny vesničky, přes které jsme šli i terén jako takový.

Krásný domeček se zajímavým zdobením kolem oken

Pak jsme odbočili z červené a šli kolem překvapivě velikého Kostela Navštívení Panny Marie a přes Petrovice, kde jsme se snažili okukovat nepřístupný zámek. Dále po silnici jsme šli do Šanova a pak přes Senomaty zpátky do Rakovníka.

Kupodivu nás ani nijak zvlášť nebolely nohy. Dokonce ani druhý den. Jistě, bez puchýřů se to neobešlo, ale rozhodně jsem čekala, že to bude horší. Dokonce jsem měla obavy, že to nebudeme schopni ujít celé. A ne jen kvůli psovi.

Kotec není za trest

Druhý ráno se psem. V noci vůbec neštěkala. První noc jen trochu. Je sobota. Vzala jsem si notebook ven a rozhodla se ji pozorovat. Chci pochopit, jak funguje, co si myslí, proč co dělá. Vypadá, že je celkem neposlušná, ale nevíme proč. Nechce poslouchat, nebo nerozumí, co po ní chceme?

A přitom je tak neuvěřitelně milá a poddajná od první chvíle. Ale jen v čem chce ona. Na vodítku jde snadno a netahá. Prý byla zvyklá na stopovačku (deset metrů dlouhé vodítko, takže skoro na volno) a má ráda procházky. A lidi. Ty svoje samozřejmě. Ne nutně všechny. A taky malý psy. 

Jo, ale jít u nohy vlevo nebylo zase tak snadný. Do kotce jsme ji včera taky měli problém dostat. Asi ho vnímá jako vězení. Ale pak klidně dává pac – naprosto bez vyzvání. První den u nás skoro pořád seděla a dávala pac. A taky nastavovala bříško. Znak podřízenosti. 

Jak jí dát najevo, že ji milujeme, ale chceme, aby dělala některé věci, které se jí třeba tolik nelíbí? Jako třeba kotec. 

Trucovitě jsem si sedla do její boudy. Jestli chce být se mnou, musí do kotce. Zároveň by měla vidět, že to tady není špatný, že ji sem nezavřu a neuteču. Prostě tu dál budu sedět a klofat do notebooku. Na chvíli sem za mnou nakoukla, sedla si ke mně, cpala mi hlavu do klína a pak se odešla válet ven na trávník. Chtěla bych to považovat za dílčí úspěch. No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Demoliční četa: kozy

Posledních pár dní je tak nádherných, že člověk málem nemůže uvěřit, že je v Čechách. Po tom studeném jaru! Všechna okna okna doma mám dokořán (taky se snažím vyvětrat včerejší smaženou rybu a hranolky – do úkolů mi přibylo: sehnat digestoř!), na klíně se mi vyhřívá předoucí a línající Felix. Kočka Liška se svýma zářivě žlutýma očima (i když černá Mejzí ji trumfne díky kontrastu) se právě byla napít z psí misky. Trochu odvážné, ale Princezna leží před vchodem a možná by jí to ani nevadilo.

Na záhonku mi všechno roste jako z vody díky tomu, že každý den zaléváme jako diví. Nejvíc je to vidět na fíkovníku (má osm fíků, ale hlavně vyrazily nové větvičky) a růži, která vypadala, že spíš zahyne, než že by někdy měla kvést. I znovu vysetý měsíček se dere na slunce. Jen máta s meduňkou či levandule, nebo dokonce melouny se k světu opravdu nemají. A to jsem právě ty melouny předpěstovávala doma v květináčích. O něco podobného se pokouším s rajčaty, tak uvidíme. Vybrala jsem keříčková, aby stihla dozrát.

Kozy jsou dneska pod ořechem, takže mají pré. Spousta vysoké čerstvé trávy. Sice především kopřiv, ale místa k řádění a žraní je tam spousta. I když i na svém obvyklém dvoře toho mají hodně, protože tráva roste tak rychle, že ji nestačí spásat.

Jenže to by nebyly kozy, kdyby žraly to, co chceme. Čekala jsem, že si vylezou na zídku, kterou chceme jednou opravit a budou ožírat trávu na ní, což je asi dobře, protože ona svými kořínky narušuje soudržnost zdi, ale kozí kopýtka asi taky nejsou nic moc. 

Ale převezly mě. Pustily se do ořešáku. Na hromadě suti se dá docela dobře balancovat a odtamtud dosáhnout na listy či drobnější větvičky, které jdou také okusovat. S vyháněním jsem se neobtěžovala, protože vím, že si stejně udělají, co budou chtít, až půjdu odpoledne pryč, tak jsem si jen skočila pro foťák.

Podobnost lidských dětí se zvířecími

Úplně malý děti prý nebrečí jen tak. Říkala mi to kámoška a ta si o tom určitě dost načetla, protože je to ta nejzodpovědnější máma, co znám. Samozřejmě si představuju, že budu jednou taky taková. Jo, trošku trhle vědecká a lehce pohrdající tím, čemu říkáme zdravý selský rozum, protože to jsou ve skutečnosti jen nějaké naše zkušenosti a zaslechnutosti a něco, co se jeví logické, ale o falešných kauzalitách už toho bylo napsáno dost (např. zde).

Kreativní lidi prý mají silně rozvinuté analogie. Poslední dobou mám pocit, že moje kreativita vypadá asi jako české silnice, možná dokonce D1, ale určitou podobnost mezi všemi mláďaty vidím. Připadá mi vtipné, že na zvířecí pláč reaguji tak, jak se očekává (dle literatury či filmů) u maminky na dítě. Zkrátka jen tak si sedím, píšu články na blog, venku štěbetají ptáci a najenou mě vytrhne nějaký zvuk. Že by mňoukající kočky? Z okna není vidět celý dvůr, takže ho musím otevřít (no, není právě květnové počasí!). Sotva mě zmerčí Felix, začne mňoukat. Určitě chce pomazlit. Snaším se na něj dělat: „Pšššt,“ slovem i gesty, ale je to k ničemu. Pak se zase ozve plačtivé mééé. Jednoznačně z chlívku. Okamžitě běžím ven a docela se bojím, co se děje. 

Rodí snad koza? Ani u jedné to není možné. Kozlík si mláďátek nevšímá, takže o ubližování snad nemůže být řeč. Kozy včera vypadaly dobře, ale dle zoufalého mečení bych si dovedla představit, že jim třeba umřela maminka.

Když otevřu vrátka, všechno vypadá normálně: kozlík i pepř-sůl Líza stojí nebo leží. Vidím všechna kůzlátka, a když kouknu za roh, i hnědou Lízu v pohodě si ležící a koulející velkýma očima. Zaváhám. Občas kozlátka mečí, když se postrkují o mámin struk, ale to je jiným tónem (takový pomekávání jako „nech mi taky“, „teď já“ nebo „uhni“).

Najednou zamečí kozlátko uprostřed chlíva a já si všimnu, že se mu hlavička zašprajcla do jeslí a nemůže ji vyndat. Má zavřená očička a ječí. Dojdu k němu, hladím ho – celé se chudinka chvěje jako by bylo na pokraji se silami, trochu ho držím, ať se nerve dopředu ani dozadu a přemýšlím co s ním. Vidím, že je zoufalé, a taky že jeho trojúhelníková hlava jen tak ven neproleze.

Aha, takže hned po ránu tu máme hlavolam: jak tu širokou část hlavy s očima a ušima dostalo dovnitř (a já zase ven)? Připomíná to známého ježka v kleci. Je to jen pár vteřin, než si všimnu, že nahoře jsou jesle širší, takže kůzle nadzdvihnu, vyndám mu hlavičku, chvíli ho ještě hladím a pak může utíkat za mámou. 

Ještě že jsem byla doma. Kdo ví, kdy by ho napadlo (a zda vůbec), že si musí couvnout, stoupnout na zadní a popojít dopředu. Předpokládám, že tak nějak se to stalo – s někým po sobě zase skákali, ten někdo couvl a kůzle se zaseklo hlavičkou dole v jeslích.

Taky mi to připomíná metodu řešení problémů – vystoupení z krabice. Nestačí sebou zmítat dopředu a dozadu, nepomůžou ani světové strany, ani větší síla. Musíte se na problém podívat zvenčí, bez paniky a nezaujatě.

Budeme mít holčičku

Před nějakou dobou přišel přítel s tím, že bychom mohli rozšířit naši spokojeně žijící domácnost. Na statku máme dvě dospělé kozy, masného búrského kozlíka k nim (kterého nemáme v plánu sníst), tři rozkošná kůzlátka (která máme v plánu na podzim sníst), pět koček, slepičku a čtyři krůty. Jojo, čísla se pořád trochu mění, ale to už jste si myslím zvykli.

Nebyla jsem proti, dokud jsem se nedozvěděla, že jde o psa. Pes do naší kočičí vesnice?! Vyloučeno. Nikdo tu nemá psa! A já jsem za to ráda. Nemám ráda psy. Bojím se jich. A… považuju je za pitomé. Nesmyslně blafají a obtěžují okolí. Kadí na zahradě a jejich hovínka se musí uklízet. Na rozdíl od kozích bobků nemají přitažlivou strukturu, která se nepatlá na boty. A nedá se ani pořádně kompostovat (o tom více zde: https://udrzitelnyzivot.cz/jak-zlikvidovat-psi-hovinka-hodit-do-popelnice-bioodpadu-nebo-zkompostovat/ a v odborných zdrojích).

Když jsem nad tím přemýšlela, sepsala jsem si negativa co nejpřehledněji do jednotlivých kategorií:

• Finanční náklady: Žrádlo, bouda, výcvik, očkování, veterinář, případné rozkousané věci a další katastrofy.
• Časové náklady: Je třeba ho venčit a vychovávat – bití, dril nebo jinak (?). Nakupování žrádla.
• Ostatní náklady: Otázkou je, jak se bude snášet s kočkama. Jak bude zvládat děti – řvoucí, tahající ho za uši, ocas.
• Štěká a dělá kravál. Ale to je prý to, co chceme. No, já myslela, že jsem se přestěhovala na venkov, abych měla klid, svou rajskou idylku a až budou miminka spinkat, užívala si pohodu. Ne krotila psa.
• Dělá všude po zahradě hovna. Kolegyně sice říkala, že jejich pes byl zvyklý chodit o kouta, ale ostatní, co znám, kálí po celé zahradě. Kdo to bude u nás uklízet? A když bude zavřený v kotci?
• Kde bude ubytovaný v zimě? Nebude mu venku celý podzim, zimu a jaro smutno? A když bude doma sám a my v práci? Nebo na dovolený? (Pes doma = smrad, chlupy, škrábal by podlahu v obýváku + nutnost pouštět ho ven, když si zamane.)
• Zvládání dovolených – komu a kde necháme psa? Zvládne to on? A co ty lidi (psychicky i časově)? Třeba i jen když pojedeme na víkend k našim.

Šokem pro mě bylo, když jsem se dozvěděla (na svou omluvu doplním, že jsme nikdy psa neměli… a asi vím proč!), že štěně čůrá všude v bytě, když ho člověk nestihne odnést ven. Jak hloupé stvoření! Vždyť kotě se tak rychle naučí na kočkolit, nebo zamňoukat a nechat se pustit ven.

Když nad tím tak přemýšlím, vnímám psa spíš jako přítěž než nějakou přidanou hodnotu. Za mě negativa výrazně převažují nad pozitivy, ale taky jsem jich pár našla:

• Hlídá dům, nás. Snad. Teoreticky i dítě, kočárek.
• Je s ním sranda, miláček na mazlení.
• Možná se s ním dá běhat. (Ne, že by mě to bavilo, ale poslední dobou se trochu snažím.)

A to jsem se vážně snažila! :-)

Možná si teď říkáte, proč jsem ustoupila a jak se můžu na psa dokonce těšit.

No, je to trochu kompromis – já mám pět až šest koček, přítel psa, sežerou toho asi tak stejně (pokud pes nesežere kočky), takže to je asi fér. Hned od začátku jsme tak trochu uvažovali o pasteveckém, protože by teoreticky neměl mít zájem o zvířata, respektive o jejich zlobení. Existují dva druhy: jedni ovce pasou, druzí je hlídají, ti jsou pochopitelně lepší i jako hlídači objektu (nedávno se po okolí dost kradlo kutilské nářadí) a zvířata nehoní. Takže by se mohli snášet i s kočkama. Otázkou je, jak bude kočka snášet psa, ale s tím bohužel kromě postupného skamaráďování či nepořízení nic neudělám.

Pastevečák by se mohl nějakou dobu obejít bez lidí, protože bývá na pastvě sám se zvířaty. Taky by možná nemusel potřebovat tolik venčit, odborné zdroje se v tom značně rozcházejí, realitu popisují oběma extrémy: hodně pohybu a dlouhé procházky, i „ten se vám na zahradě plést nebude, lehne si v koutě na vyvýšené místo, bude hlídat a předstírat, že spí“. Stejné je to se štěkáním: mohutný odstrašující hlas versus „útočí jako střelná zbraň s tlumičem, aby nevyplašil pasoucí se zvířata“.

Do výběru se dostal Šarplaninec (Šarplaninský pastevecký pes), Alabaj (Středoasijský pastevecký pes) a Kavkazan (Kavkazský pastevecký pes). Zde se ještě hodí zmínit, že mě tenhle pes nadchl, sotva jsem o něm trochu slyšela, je to totiž povahově spíš kočka, ale o tom zase příště.

Kamna s teplovodním výměníkem

Po dlouhých úvahách jsme si koupili kamna s teplovodním výměníkem. Nějaké Prity, které mají na bocích bílé plechy, takže vypadají jako keramická. Estetiku ještě nemohu tak docela posoudit, protože stojí zabalená ve fólii v předsíni. Už asi měsíc. Instalatér nám totiž nakukal, že bude moc tak za týden nebo dva, že má moc práce. Ve skutečnosti co jsou kamna tady, nezvedá ani telefon. A přitom za instalaci rozhodně nechce dvě stovky.

Naštěstí na nich nejsme závislí, neumím si představit, že by to byl jediný zdroj tepla v novém domku. Ostatně poslední dobou jsou naše zkušenosti s řemeslníky vážně mizerné: platit zlatem, termíny nedodržovat.

Důvodem pořízení nových kamen bylo to, že od počátku byla ta menší „parádní“ plánovaná do obýváku. Spíš pro efekt než skutečné teplo, zatímco do kuchyně jsme chtěli něco funkčního. Ano, když tak nad tím přemýšlím, možná nám měli stačit stařičké Petry, které se o víkendu zase předvedly.

Na částečném home office jsem topila celý čtvrtek a pátek, a protože jsem si už den předtím všimla, že jsou kamna ráno ještě horká, zkusila jsem v sobotu otevřít spodní dvířka nad popelníkem, vyhrabat hromádku popela (ale ne všechen), která se vytvořila od pozdního odpoledne (neproštěrchávání vytvoří vrstvu popela, zpomalí hoření a kamna spíš udržují v pokoji příjemnou teplotu, ale nesálájí) a přihodit dřevo (tři obyčejné latě). Nejdřív se nic nedělo. Říkala jsem si, že mám tedy asi smůlu, budu je muset zase vyndat a normálně rozdělat oheň. Ale trpělivost růže přináší a ačkoliv jsem neviděla nic červeného žhavého, evidentně bylo v kamnech dost horko, aby dřevo vzplálo.

To jsem ale odbočila. Nevýhodou i takto skvělých kamen, která fajrují mnohem lépe než menší fešandy, u nichž slibovali 9kW (mělo by stačit na vytopení tří místností), je, že vyhřívají víceméně jen jednu místnost (kuchyň), v ložnici je i v zimě snesitelně (třeba 18°C), ale do obýváku a na záchod už teplo nejde. A když už máme nový obývák, rozhodně ho chceme používat.

Kamna s teplovodním výměníkem se používají jako kterákoliv jiná kamna, ale jsou připojena k topení a rozhánějí v něm vodu, takže pak by teoreticky mělo být teplo ve všech místnostech, kde máme topení. Jo, vážně v jedné místnosti ještě topení není. To by měl být dětský pokoj, časem. Ten milý pan instalatér říkal, že nám ho tam dá. No, uvidíme, jestli vůbec někdy přijde. A taky jestli kamna vytopí vše, co slibují.

Samozřejmě jsme si vědomi toho, že takhle velká kamna vypadají, jako bychom si do kuchyně přestěhovali centrální kotel, ale měla by mít i troubu a vypadat hezky. A taky se nám neosvědčilo chodit přikládat mimo dům. To člověk polovinu tepla vyvětrá.

Pietní zapalování svíček na Pražském hradě

Po dlouhé době jsem si zahrála na novinářku. A náramně si to užila!

Asi na sedmou večer jsem vyrazila na Pražský hrad, abych se podívala na pietní zapalování svíček za oběti Covidu v ČR. Je jich téměř třicet tisíc (k 12. 5. 2021 ráno 29.787 lidí [1]).

Samozřejmě mě už odpoledne namíchly plastové kelímky, v nichž jsem viděla nafocené rozmístěné svíčky. Celkem logicky to pak na sociálních sítích kritizovala spousta lidí. Jenže… podívejte se na to taky z druhé strany. Když už děláte takovou bláznivinu a pálíte třicet tisíc svíček (znovu se nad tím číslem zamyslete – toužila bych v tu chvíli být prodejcem svíček a dostat takovou objednávku), určitě nechcete, aby vám čirou náhodou chytnul Hrad nebo katedrála sv. Víta. Nebo, jak se ukázalo, aby vám nechytly svíčky. Sice to byly takové ty vyšší hřbitovní v plastu, ale i v kelímcích od piva je vítr sfoukával.

Udílení rozkazů

Kritika je snadná a přiznám se, že mi taky vadí ta ekologická stopa, ale nejde jen o svíčky, plastové kelímky, zapalovače, oboustrannou pásku, kterou byly kelímky přidělány k zemi, ale taky jednorázové roušky, respirátory, dnes už nepoužitelné látkové roušky, spousta jednorázových rukavic, málo průkazných antigenních testů… Zdá se mi, že nad tím vším ostatním se pozastavuji jen já. 

Za fotku stáli i „modrokabátníci“

Samozřejmě by mohlo být zajímavou otázkou, z čeho byly rozmístěné svíčky financovány. Ale trochu bych si rýpla do kritiků, zda jsou si jisti, že se kelímky deformovaly teplem, nebo byly předdeformovány předem, jak se zdá dle fotek na webu. Sama jsem totiž viděla vojáka, který se snažil udržet svíčku v hořícím stavu tím, že obě strany kelímku trochu promáčkl k sobě.

Z negativních komentářů na Facebooku mě doopravdy pobavil jen ten od Sarleh: „Kelímky od piva? To je pieta i za zavřené restaurace?“ Ale překvapilo mě, že nápad je prý ukradený organizaci Milion chvilek pro demokracii, která v dubnu na Staromáku nakreslila dvacet pět tisíc křížů (ještě jsem tam nebyla). Lidé pak na místo začali sami nosit květiny a svíčky a ke křížům připisovali jména svých příbuzných. [2]

Pohov znamená rozkročené nohy a ruce spojené za zády

Musím říct, že jsem byla spokojená. Když jsem těsně po sedmé přifrčela k Hradu, prošla jsem bránou, kdy jsem policistům řekla, že mám v kapse kapesník a ne mobil, tudíž mohu rovnou projít a nebude to pípat. A v rozepnutém batohu opravdu nemám nic nebezpečného, žádnou zbraň. Jen jehlice na pletení. Co já vím, jestli je nepovažují za zbraň? Zrovna jsem si pořídila nové kovové 2,5 mm tenké ChiaoGoo na pletení krajky. A jak říkám, jsou kovové a tenké, takže to máme bodnou zbraň, a lanko dlouhé 120 cm by ke škrcení možná taky nebylo marné.

Přede mnou utíkal chlápek s něčím velkým, co připomínalo hudební nástroj, ale připadalo mi trapné za ním běžet, tak jsem ho brzy přestala pronásledovat. Navíc se mi s respirátorem dost špatně dýchá při běhu.

Pásů svíček, které se táhly od vchodu po celém hradě jsem si všimla až po nějaké chvíli. A můžu říct, že co se týče estetiky, ty plastové kelímky mi vůbec nevadily. 

Když jsem si všimla vojáků vyrovnaných v řadě, začala jsem je fotit, nejprve z boku a zezadu a pak jsem si řekla, co to udělá, když je vyfotím zepředu. A ono nic, nikdo mě nevyhnal. A tak jsem si své místo uhájila pořádnou dobu. Později jsem se s jedním dala do řeči, respektive on se mnou, a přiznal, že z toho chlapi byli dost nervózní, že je tak fotím. A přemýšleli, jestli si mezi nimi vybírám.

Musela jsem se v duchu smát. Tak oni byli nervózní? Na mě se jich dívalo snad šedesát, zatímco na ně jenom já a fotoaparát. Dokonce se mi napůl omluvil, že prý jsou zvyklí čumět, když se před ně postaví žena. A to jsem mu neřekla, že když měli příkaz popojít vpřed, snažila jsem se vší silou necouvnout, když směrem ke mně pochodovala rota nebo četa (vím já, jak jsou ty pojmy správně?) vojáků.

Pochodující řada budí respekt

Ale to focení mě bavilo. I když teď si říkám, že to bylo zbytečně zdálky. No, nenapadlo mě strkat jim foťák přímo před obličej. A asi to ani není můj styl, jsem seriózní žurnalista, ne paparazzi. Ale stejně jsem udělala 94 fotek. Teď by se mi sem hodila nějaká galerie. 

Přišlo mi líto, že značnou část diváků tvořili novináři. Prezidenta jsem se pokoušela vyfotit zpoza nich. Jeho projev mě překvapil, protože proti němu mám obvykle výhrady. Většinu lidí, kterým jsem to vyprávěla, jsem rozesmála tím, že jsem byla překvapena, že tentokrát nikoho neurazil. Vlastně se mi líbila i slova, že ti mrtví jsou následkem naší lhostejnosti (k nošení roušek, respirátorů atd. K tomu mohu podotknout jen to, že jsem o dva dny později viděla v metru prvního člověka s rouškou pod krkem, která jela s maminkou a sestrou, jež obě respirátory v klidu měly. Dívka z nich byla s přehledem nejošklivější a žvýkání s otevřenou pusou tomu nepřidalo, ale to jsem odbočila. Jde o to, že těžko můžeme vinit jen vládu, a já ji tedy za ty mrtvé rozhodně viním, když ale zároveň nemáme odvahu nevidět nějakou dobu příbuzné, nechávat se pravidelně testovat či očkovat atd.)

Na webu najdete lepší fotky prezidenta, ale u mě zase z druhého nádvoří (na konci článku)

A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jsem přišla – svíčky:

Třetí nádvoří Pražského hradu

Baví mě dělat snímky jinde, než jsou všichni ostatní. A odkud je nebudou mít všichni. Druhé nádvoří byla správná volba. Navíc se jevilo o něco zajímavější tím, že se tam vítr postaral o větší nesnáze. Na třetím nádvoří totiž první polovina svíček hořela bez problémů, až tu druhou se nedařilo udržet hořet.

Naopak boj s větrem na druhém nádvoří připomínal spíše boj s větrnými mlýny. Ukázalo se, že to je docela zajímavý sociální experiment. Dokonce by člověka lákalo udělat studii na to, jak lidé reagují, když se pokoušejí o něco nemožného. Co jeden voják zapálil, to po něm za okamžik zapaloval jiný znovu. Dokonce jsem viděla jednoho v modré uniformě, kterému to sfoukávalo přímo pod rukou. Usmál se a pokrčil rameny. Překvapilo mě, že kromě neverbálních projevů zoufalství (krčení rameny a mávání rukama) a hledání očima pomoci si nikdo nestěžoval, ani se nezdálo, že by se snažil ulívat z nemožného úkolu. Až k nim člověk pocítil obdiv za tu trpělivost. Jasně, je to rozkaz, ale taky dost beznadějná situace. A mně se zdálo, že i přesto se všichni snaží dál. 

Zdroje:

vlastní fotografie a myšlenky

[1] COVID‑19: Přehled aktuální situace v ČR, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 12. 5. 2021, https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

[2] Z hradní kelímkové piety si Češi na internetu utahují, Novinky.cz, 11. 5. 2021 16:14 pal, https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/z-hradni-kelimkove-piety-si-cesi-na-internetu-utahuji-40359889#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GJXLEK81AM6-202105121604&dop_id=40359889&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (fotky)

Chrám Artemis a Přírodní divy

Na včerejší vycházce kolem Hlinska jsme se věnovali i lovu (či sběru, protože byly celkem lehké) keší. Jak jsem psala minule v článku Potřebuji velkou čínskou zeď, dají se sbírat různé imaginární suvenýry. Funguje to tak, že k některým keškám jsou připojeny malé obrázky, které získáte díky zalogování kešky po jejím odlovu.

Chrám Artemis mi chyběl k tomu, abych se mohla přesunout k Přírodním divům (opět jich je sedm) a Divům sluneční soustavy, které je možno lovit až po splnění Přírodních divů.

Z Přírodních divů jsem si díky včerejšímu výletu s devíti keškami na šestnácti našlapaných kilometrech odnesla dva nové divy.

Aktuálně lze nasbírat i čtyři vědecké suvenýry, ale graficky mě nijak zvlášť nezaujaly – první vidíte vedle. Ale body se sbírají samy za zalogované kešky a čas je až do 11. července 2021, takže kdoví, třeba se taky zadaří mít všechny.

A za dnešní odlovenou kešku – abych získala Polární záři – jsem dostala další speciální suvenýr (viz níže). Dnes se slaví Blue Switch Day. Ode dne 2. května 2000 byla přesná technologie GPS dostupná pro každého. Zahájila inovace a nové technologie, které navždy změnily svět. Není náhoda, že první geocache byla ukryta další den a hra geocaching byla na světě!

Prvomájová vycházka kolem Hlinska

Z jižního okraje Hlinska jsme vyrazili po červené turistické značce a zároveň po Lázeňské oddychové stezce do Svatojánských Lázní, kde se nachází kaple sv. Jana Nepomuckého a údajně léčivý pramen s radioaktivní vodou. Dříve tu dokonce stával lázeňský domeček, ale ten ve 20. století zničil požár. (zdroj: Mapy.cz čerpá z https://www.estudanky.eu/9644-studanka-pod-kaplickou) 

Kaplička

Cestou jsme si všimli zajímavých žlutých šneků, tak jsme je snad pět minut fotili. Jen poznamenám, že fotky obvykle vůbec neupravuji, natož barvu, takže takhle žlutí vážně byli. A byla jich všude na cestě spousta.

Žlutý nepřibarvený šnek

A na stromě jsou taky

Zastavujeme se u ohrady s ovečkama. Právě mají mladé, které velice srandovně mečí. I vesnička je malebná.

Plná ohrada oveček

Mláďátko pije od maminky

Jehňátka

Přežvykující maminka s pijícím klečícím jehnětem

Pokračujeme Cestou K. H. Borovského k Pomníku patronů české země. Pro mě je trochu nepochopitelné, proč jsou jimi Nepomucký, Antonín a Zdislava namísto klasického Václava! Ale pomník je krásný a fotíme si ho. 

Pomník patronů české země

Směrem k vesnici Studnice se pasou tři koně, ale tam půjdeme později. Nejprve ulovíme kopec Na Krni (679 m n. m.) do Vrcholovky. Teprve pak pokračujeme do Studnice, kde obhlížíme vyřezávané sochy zřejmě místního umělce. Někdo má doma veverku, někdo hlavu jakéhosi Krakonoše a jinde vidíme vikinga. Zajímavostí je moderní kaple sv. Zdislavy, jejíž základní kámen vysvětil v Olomouci v r. 1995 papež Jan Pavel II. Nedaleko lovíme dnešní třetí kešku, celkem jich bude devět.

Kaple sv. Zdislavy ve Studnici

Ze Studnice se vracíme na Cestu K. H. Borovského a míříme ke dvěma nedalekým vrcholům. Nejprve vylezeme na Zadní Hradiště (682 m n. m.), které nás překvapí svou skalnatostí v jinak poměrně rovné krajině a následně na Přední Hradiště (693 m n. m.), odkud je též hezký výhled na Hlinsko a do celého okolí. Kolem teletníku se vracíme do Studnice a pokračujeme Starokupeckou cestou označenou v mapě jako Lázeňská oddychová stezka, kolem níž je v této části nově vysazená Lipová alej svobody. U jednotlivých stromků jsou jména sdružení nebo rodin, které si stromy zakoupily. Alej čítající 45 lip byla vysazena 28. října 2018 na připomínku 100 let republiky. Více najdete zde: https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/v-hlinsku-vysazeli-lipovou-alej-jako-pripominku-100-let-republiky-20181029.html.

Další navštívenou zajímavostí byl pomník Jana Husa nad urnovým hájem. Sochu vytvořil v roce 1928 František Vlaimír Foit pro jihlavské náměstí, tam ale byla poškozena německými nacisty, proto byla i s podstavcem převezena, opravena a slavnostně odhalena až po 2. sv. v. zde. Pokračujeme zpět do Hlinska a uzavíráme to, čemu říkáme Kolo bláznů. 

Pomník Jana Husa

V centru se pak pouštíme do luštění skautské multiny (keška), která nás vede po různých místech souvisejících se skautingem. Pak se jdeme podívat na skanzen Betlém v Hlinsku, seskupení starých roubenek. 

Vidíme i dřevěné sochy z masopustního průvodu na druhé straně řeky Chrudimky. Ty připomínají, že Masopustní průvody s maskami na Hlinecku byly v roce 2010 zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Do tohoto seznamu z ČR patří například sokolnictví, loutkářství, modrotisk a od roku 2020 také ruční výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel. Skanzen je teď samozřejmě zavřený, ale zajímavostí je, že jindy je zde možno vidět tkalce Josef Fider kterak zpracovává len, jenž si sám vypěstoval na Veselém kopci. Hned jsem si říkala, kde by ho asi tak vzal. Když jsem chtěla lněnou nit na paličkování koupit já, objednávala jsem si ji až kdovíodkud z Litvy. Sem tam se lněné vlákno najde v klubkách na pletení, ale obvykle bývají velice drahá. Prý čím víc se pere, tím je krásnější. Lněné látky jsou kromě chladivosti také pověstné mimořádnou mačkavostí, takže se obvykle kombinuje len s nějakým dalším materiálem. (Koincidence: dnes navštívíme Betlém v Hlinsku, zítra uvidíme v Toulavé kameře info o tomhle tkalci.)

Potom jedeme autem do malebné vesničky Zalíbené (pozor neplést s vesničkou Zalíbená, kterou najdete u Kutné Hory), v roce 2011 zde žilo 15 obyvatel. V obci je malá kaplička sv. Antonína. My vyrážíme na procházku k Malému Černému rybníku a studánce U Jedle. Zajímavostí je, že zde nenajdete žádný Velký Černý, protože ten byl zpět proměněn revitalizací zpět na rašeliniště s hloubkou až tři metry.