Návrat Pangaminu

Jedním z mých lednových předsevzetí bylo jíst 2 x denně pangamin, protože je v něm vitamín B... na měsíc jsem s tím přestala a teď se k tomu opět na měsíc nebo dva vracím. Chtěla jsem vědět, jestli se mi po něm náhodou nezhoršilo akné, ale zdá se že ne. Většina literatury sice tvrdí, že vitamin B je na pleť dobrý, ale potřebovala jsem zjistit, jestli nemá pravdu teorie, která byla v menšině a to, že přemíra béčka akné zhoršuje.

Dalšími důvody k návratu jsou jednak vytvořené zásoby, a jednak to, že "béčko" prý odpuzuje klíšťata, komáry a další verbež. Jak si můžete sami přečíst v článku na Novinkách.

Lék na nervy 1

Zítra mám zkoušku… Nebude to snadné. Mám strach. Všechny materiály jsem si ještě ani neprošla, natož abych je uměla. Myslím si, že určitý přehled mám, ale bude to stačit?

O sociologii jsem se tu už nejspíš několikrát zmiňovala… tak mi přejte, ať to udělám a budete od ní mít pokoj ;-). Kupodivu jsem si za tu dobu, co ji studuji, celkem oblíbila jak Kellera, tak i tuto podivnou vědní disciplínu. Chvíli se mi sice zdálo, že sděluje pouze všeobecně známé pravdy, ale nyní mi připadá trochu filozofická nebo spíš hloubavá. Zabývá se tím, jak funguje společnost a některé věci mi připadají doopravdy zajímavé a vhodné k zamyšlení. Nicméně mi to žádné velké uklidnění nepřináší. Pořádně nervím a nevím co s tím. Na co jsem přišla, když jsem dumala, jak se zbavit nervozity:

• Můžu si pustit oblíbenou písničku, třeba Radši si to píšu a zazpívat si… nebo zatančit. Pohyb prý zabírá proti stresu.

Vzpomněla jsem si, jak jsem snad před měsícem nebo kdy byla na díze a slyšela tam fantastickou písničku. Poznamenala jsem si kousíček jejího textu a pak si ji našla. Nyní se její pomocí snažím uklidnit. Trošku to zabírá. Aspoň pro mě má opravdu veselou jarní (nebo letní) náladu. Příjemný hlas, akční melodie…

• Vyplet zahradu. Vyškubat trávu rostoucí mezi kočičíma hlavama.
• Pustit si neuvěřitelné množství dílů seriálu Čarodějky. (Dřívější návrh, na to teď zrovna není čas.)
• Plést šály, jednu za druhou. (Taktéž, i když je pravdou, že to je značně uklidňující dělat něco rukama.)
• Vypsat se ze svých pocitů.

Řekněme, že zatím nemám nic osvědčeného, protože jsem nad tím příliš nehloubala… nepočítám-li státnice, tam jsem pár věcí vymyslela, takové to, jak se říká vždycky: „Neboj, dali to už horší,“ příp. „Už jsi něco podobného zvládla, tak to půjde zase.“ Ale poznámky z té doby nemám zrovna u sebe.

Obvykle přemýšlím spíš nad tím, jak se přinutit učit, když mám ještě dost času. Nebo lépe řečeno, jak se motivovat, aby mě ona studovaná či vykonávaná věc bavila.

A co vy? Jak si dokážete poradit s nervozitou?

Medlánecké kopce

Na prvního máje jsem vyrazila výletit. Bylo tak nádherné počasí, že by byl hřích zůstávat doma a dokonce i paličkovat. Omluvila jsem se – nepříliš vhodně na poslední chvíli – ze svých lekcí a vyrazila na výlet. Vždyť to tolik miluji!

S přítelem jsme okoukli mapu i Google a našli v Jundrově jakousi malou zoo, tak jsme se rozhodli, že se tam vypravíme. Někde v mapě jsem narazila na neznámý symbol a po prostudování jsem zjistila, že se jedná o pivotéku. Vypadalo to zajímavě a na stránkách měli napsáno, že mají i dnes otevřen, tak jsme se rozhodli, že tam nakoukneme, když v podstatě jdeme kolem. Ukázalo se, že tato informace byla mylná, a tak jsme přišli jen k zamřížovaným dveřím, nicméně o pár dní později jsme se tam vrátili a alespoň já překvapeně zjistila, kolik druhů piva může existovat. Byla jsem doslova fascinovaná. Připomnělo mi to moje začátky s čajem.

Jak už jsem psala, naším cílem byl Jundrov. Nevím, kde soudruzi udělali chybu, ale ocitli jsme se tak trochu někde jinde. Nicméně jsem dobrodružné povahy a taky trochu línější, takže jsme vesele pokračovali dál, jen jsme se v mapě ujistili, že tím směrem, kterým míříme, je něco zajímavého. Šli jsme tedy po zelené na opačnou stranu, než jsme původně zamýšleli. A jak se nakonec ukázalo, bylo to dobře, protože ta minizoo je pravděpodobně obora Holedná, kterou jsme už navštívili.

Zelená nás dovedla do oblasti zvané Komín, na Kozí horu a na Vrch Palackého zvaný VUŤáky Palačák. Zdolali jsme minimálně 53 metrů převýšení a uvědomili si, že Brno není v takové rovině, jak se zdá. Na Palačáku bylo fantastické, že měl člověk výhled do celých 360°. Snažili jsme se najít místa, která známe, ale ty nejtypičtější budovy vidět nebyly. Z kopce jsme už slezli, jak se nám chtělo, a vydali jsme se hledat zámek Medlánky, který mě v mapě zaujal. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že tuto budovu jsem před dvěma týdny obdivovala cestou z návštěvy kamarádky. A tak jsme našli něco, co jsem už znala…

Olomouc

Kolegyně z práce mě vytáhla na Floru do Olomouce. Jelo se autem a na cestu jsme se složily. Samý ženský, a tak to byla úžasná pohodička. Zastavily jsme u benzínky, daly si čajík, čokoládu nebo něco jiného na mlsání.

Flora byla o něco menší, než jsem očekávala, o to víc tam ale bylo lidí. Obvykle nemám s davy problém, ale tohle proplétání a postrkování mi už také vadilo. Nejprve jsem si to celé prošla a nic jsem si nekoupila. Pak mi to bylo líto, vrátila jsem se k některým stánkům a nakoupila pár blbostiček, které se mi líbily. Například mám opravdu ráda mileťácké kapesníčky a v zelené a oranžové variantě mi přišly doopravdy cool. K obědu jsem si dala vařenou kukuřicy a pár korbáčků. Domů jsem si koupila český česnek. A z kytiček jsem si pořídila rozmarýn, který mi zatím nikdy moc dlouho nevydržel; tygří tlamičku, oblíbený sukulent; hypoesthes, který jsem kdysi dostala od kamarádky; a jakousi masožravku, co vypadá jako že má čelisti. Masožravka mucholapka (Dionaea) byla ze všech nejdražší, ale i tak se mi ji podařilo pořídit za celkem dobrou cenu do sta korun, i když je to jen takový malý bobíšek. Doufám, že mi nějakou dobu vydrží.

Po Floře jsme se rozdělily. Někdo šel do města na jídlo a někdo na návštěvu a na prohlídku města. Známý se před pár měsíci přistěhoval do Olomouce a pořád mi říkal, ať je přijdu navštívit. Nedala jsem zrovna moc vědět dopředu, ale co se dá dělat. Jsou to lidi, kteří mají rádi halo akce a sami jsou taky víc živel než kliďaři, kteří stále plánují. (No, já se vlastně řadím k těm kliďařům, ale to je fuk.) Prostě jsme napsaly, objevily se před dveřma, nechaly se pohostit drobnou svačinkou – kiwi se šlehačkou a čaj, ale celkem dobrá kombinace ;-) – a oznámily, že jdeme do města s nima nebo bez nich.

A tak šli s náma a udělali nám moc pěknou prohlídku. Díky tomu, že se už nějaký ten pátek známe, dělali jsme si ze sebe srandičky a bylo to opravdu kouzelné odpoledne. Nejvíc jsem se nasmála dvěma podobným výrokům našich průvodců (každý vyšel z jiných úst). Sedíme si tak všichni čtyři v autě a řidič povídá: „Nezvládám, když na mě mluví pět lidí najednou.“ Spočítám si, že jsme v autě čtyři a to včetně něj, takže ruší sám sebe a ještě k tomu trpí schizofrenií? Druhý průvodce se mu směje, ale když pak pelášíme Olomoucí, abychom toho za hodinku viděli co nejvíce a on nám jen tak tak stačí, protestuje: „Nemůžu dělat tři věci najednou.“ Lehce provokativně se ho táži, které tři má na mysli. Jistě, telefonuje, ale jinak? „Mluvit, jít a dýchat?“

Jak lépe by mohl skončit krásný výlet než tím, že cestou domů vidíme duhu?

Cestování

Vymyslela jsem si, že bych zavedla nový, ne příliš často používaný štítek „cestování“. Během minulého týdne jsem si totiž udělala tři super výlety a někdy předtím jiný a o všech bych vám nejraději napsala, protože to bylo doopravdy zajímavé a užila jsem si dost legrace.

Mám ráda výlety, pěší turistiku, cyklo a když na to přijde, ani autoturistika není k zahození. Nedávno mě někdo známý upozornil na zajímavou věc. Totiž miluju výlety, ale žádné nepodnikám. Zní to divně, já vím, ale je to tak. Už nějaký ten pátek přemýšlím nad tím, čím to asi tak může být a nic kloudného jsem nevymyslela. Když se dostanu na výlet – s rodinou, partnerem, přáteli nebo i sama… jsem téměř vždy nadšená a jako u vytržení, ať už se jede k moři, do hor, do skal, nebo se jen tak bloumá po městě… s cílem, bez cíle, to je vlastně jedno. Ale proč skoro žádné výlety nepodnikám, když je tolik miluji?

Bernard

Nedávno jsem byla na přednášce Stanislava Bernarda, TOHO Bernarda, který má v Humpolci rodinný pivovar. Už jsem se s ním jednou zcela náhodou setkala na nějaké konferenci, a tak jsem věděla, že ho rozhodně chci vidět znovu, neboť je to podle mého názoru opravdu zajímavý člověk. Rozhodně umí mluvit, a pokud má z lidí trému, není to na něm znát. Ačkoliv toho mnoho dokázal, nenaparuje se a nepovyšuje nad ostatní. Mluví normálně lidsky, aniž by kolem sebe šířil spousty cizích slov.

Kromě zajímavého povídání o založení společnosti v roce 1991, jsme také měli možnost zhlédnout několik reklam a billboardů. Ani jsem se nenadála a dvě hodiny poslouchání byly za námi. Takhle by měly vypadat všechny přednášky.

Snad bych ještě doplnila, že jako nadšený zájemce o společenskou odpovědnost firem, se mi líbí, že poslání společnosti a její hodnoty navrhli sami zaměstnanci. Pan Bernard několikrát zdůraznil, že ve firmě je velice důležitá důvěra, bez níž to prostě nejde. Pobavil mě a zároveň zaujal výrok: „Chceme, aby naše značka byla všechno, jen ne v řadě,“ který mi připomíná heslo nevím už odkud: „Budu jakákoliv, jen ne obyčejná.“ Ne, že bych se s ním úplně ztotožňovala, nicméně se mi líbí. A myslím, že už jsem se pomalu smířila s tím, že obyčejná být neumím, i kdybych chtěla.

A co bych ještě chtěla vyzdvihnout? Co jsem si na přednášce uvědomila? Že bych měla dělat to, co mě zajímá a baví, do čeho dávám kus sebe, na čem mi záleží. Nadšení a zaujetí je to nejdůležitější.

Co mi dělá radost?

• Představa, že bych si mohla ilustrovat blog.
• Vědomí, že budu mít obrázky na výstavě.
• Když se někomu líbí můj obrázek.
• Když se ráno sama už budím brzy.
• Letní počasí v březnu.
• Vypravit se do neznáma a přijít někam, kde to dobře znám, ale dlouho jsem tam nebyla.
• Stříbrný náramek s přívěsky ve tvaru kytiček. 
• Písnička, kterou jsi mi zpíval, a šťastné vzpomínky s ní spojené.
• Nádherně hřející slunce za oknem už v 9 ráno.
• Volný víkend přede mnou.
• Podívat se na Čarodějky.
• Sdílení – říct kolegyni o svých problémech a mít její důvěru a dozvědět se její.
• Těšit se na víkendový výlet.
• Mít lehkej batoh, takže mi nevadí držet ho v autobuse v ruce.
• Říct někomu, že jdu do práce a uvědomit si, jak dobře a dospěle to zní. A jak jsem ráda, že mám práci.
• Vědomí, že mi to sluší.
• Svěží a lehce sychravý ranní vzduch.
• Vymyslet si nový projekt a celý týden si psát, co mě zaujalo.
• Příjemně prohodit pár slov s prodavačem.
• Ranním vstáváním si prodloužit den.
• Užívat si poloprázdného Brna, protože jsou všichni doma nebo ještě spí.
• Nakoupit si hned po ránu a nemuset tak řešit večeři.
• Vstát sama od sebe tak brzy, že se můžu podívat na Šťastný blog, navštívit náhodou potkané farmářské trhy a ještě přijít do práci dřív než jindy.
• Objevit v novinách akci, kterou bych mohla potěšit přítele.
• Psát si poznámky za chůze a kašlat na to, co tomu říkají ostatní.
• Říznout se a zjistit, že to není nic vážnýho. 
• Docela dobře povedené sushi a hned napoprvé. Snad jen trochu míň rýže a bude dokonalé ;-). 
• Když se mnou chce jít přítel na suši a dvakrát mi nabízí, že bude platit on, protože u sebe nemám peníze. 
• Opletená lavička nalezená na Šťastném blogu - quirella knitting. 
• Když se mi podaří někomu zlepšit náladu, i když ho ještě moc dobře neznám. 
• Když se kvůli mně někdo vrátí na raut, přestože už chtěl jet domů. 
• Opalovat se v kuchyni přes otevřené okno. 
• Jen tak dostat pohled od kamarádky z Prahy, protože si pamatuje, že mi to udělá radost.  
• Když na mě někdo počká na oběd.
• Návrat kamarádky ze zahraničí. 
• Inspirace k příběhům.
• Plánování věcí příštích.
• Přemítání o tom, co všechno můžu vyřídit doma z postele.
• Chvilka nerušené samoty...
• Válet se v posteli a číst Harryho. 
• Najít podobně "cáklý" lidi mezi těmi, kterých si vážím - např. Van Gogh si psal spoustu poznámek do různých zápisníků.
• Začít číst 7. díl Harryho Pottera. 
• Uvědomit si, že všechno nestojí a nepadá s jedním chlapem. 
• Výlet po betlémech v Třešti. 
• Průběžně si urovnat skříňku s oblečením.
• Strávit večer s přáteli a hrát nějakou dobrou hru. 
• Konečně dělat to, co jsem si naplánovala.
• Zapálit si svíčku v solné lampičce. 
• Udělat si chutný čaj a jen tak rozjímat při svíčkách. 
• Udělat něco, co jsem už dlouho odkládala. 

Kvašák

Pocházím z Vysočiny a tam jsem se s takto zpracovanými okurkami v dětství nesetkala, ale na jižní Moravě je to celkem běžná pochoutka. Poprvé mi je myslím ukázala teta. Příliš jsem jim nedůvěřovala pro jejich podivný zápach, ale jakmile jsem ochutnala, přirostly mi k srdci. Nicméně nejsem sama, kdo je neznal, takže pro ty, co nevědí o co jde:

Kvašák je lidová delikatesa. Jde o okurku, která prošla procesem mléčného kvašení a uchovává se v nálevu, který obsahuje vysoký podíl kyseliny mléčné. Údajně „pomáhá našemu trávícímu systému k rychlejší a lepší regeneraci. Byla a je to vyhledávaná letní pochoutka, kterou naší předkové měli rádi s krajícem chleba se sádlem a cibulí nebo česnekem. V této kombinaci zasytí i osvěží. Jinak je to vynikající příloha ke všem pečeným,grilovaným nebo i jinak tepelně zpracovaným masům a rybám. Dá se samozřejmě konzumovat i samotná jako chuťovka k vínu nebo pivu. Je to i vynikající pomocník ráno, když to zcela náhodou večer ve sklípku nebo hospůdce trochu přetáhnete a potřebujete rychle nastartovat do nového dne opět v plné formě a svěžesti. Kvašená okurka svými vlastnostmi vás nikdy nezklame.“ Na internetu ji nabízí kilo za 41 Kč. Moje zkušenost je ale taková, že jedna okurka mi za den bohatě stačí. Přece jen je trochu zvláštní a snadno se jimi dá přejíst.

Pro doplnění bych ještě ráda zmínila, že kvašák se také říká nádobě na kvašení zeleniny, tzv. pickles. Zatím jsem ještě nezkoušela vyrábět ani jedno, takže nemohu referovat.

Zdroje:
http://www.znojemskaokurka.cz/index.php?p=1

Putování po brněnských sekáčích

Od kamarádky jsem dostala soubor s články o sekáčích, tedy second handech či jak jinak by se tyto „ekologické“ obchody daly nazvat. Napadá mě hned několik důvodů, proč tento typ obchodů navštěvovat:

1. jsou levné,
2. je tam spousta věcí v různých velikostech, barvách, tvarech (bohužel i kvalitě),
3. je to ekologické – věci se hned nevyhazují, ale „donosí“ jako za starých dob,
4. všechno není jen trapně uniformní jako v současnosti ve značkových obchodech,
5. občas tam objevíte opravdové kuriozity nebo poklady.
6. Autorka článku dále cení originalitu (nic podobného široko daleko) a kvalitu (sepranost a pouštění barvy by se už projevilo).

A proč ne?

• už to někdo nosil,
• musí se tam hrabat,
• kvalita nejistá,
• je to pod vaši úroveň.

Co radí?

• Nechodit do sekáče s konkrétním očekáváním. Není to totiž obchode, ve kterém seženete právě to, co hledáte. Buď se musíte omezit na přání typu – nějakou polodlouhou sukni, nebo raději jděte hledat jinam. „Vyražte s příjemných chvěním na hrudi, co dnes zajímavého objevíte.“
• „Choďte do sekáčů pravidelně - tak si zajistíte, že téměř vždycky najdete něco nového, pěkného, co jsem vám ještě nestihla vyfouknout :)“

Další zajímavosti, které jsem se dočetla: „Ani olympijské zlato ve hledání jehly v kupce sena vás nezachrání, pokud si vybíráte špatnou kupku. Štěstí hraje nezanedbatelnou roli, ale stejně tak jsou místa, kde dobrý kousek nenajdete ani za přemrštěnou cenu - prostě tam nic pořádného není a nikdy nebylo.“

Autorka dělí sekáče na dvě skupiny:

• Malé a domácky působící obchůdky, kde všechno vypadá hezky a upraveně.
• Velké haly plné k sobě sražených stolů plných hromadou „hadrů“. Tento typ upřednostňuje, neboť je to podle ní větší zábava. „Tu a tam leží mezi regály kabelka s nefunkčním zapínáním nebo bota se žralokem, ke které by druhou do páru nenašel ani Indiana Jones.“

A teď moje skromné zkušenosti z toulání po Brně podle jmenovaných sekáčů i s vlastními nápady. První túru jsem absolvovala s kolegyní. Navštívily jsme asi tak tři sekáče a já si koupila minisukni, šaty a šátek. V jednom obchodě jsme dostaly ochutnat calvados. Ona si myslím nekoupila nic a nevypadala nijak zvlášť nadšeně, ale snad to pro ni alespoň bylo relaxační odpoledne.

Druhou túru jsem absolvovala s jinou kamarádkou. Za tři hodiny jsme stihly navštívit (velice v pohodě a beze spěchu) 6 second handů. Nejprve jsme se šly podívat na Tvrdého, ale tam žádný nebyl. Pak jsme šly po Veveří, na které nakonec byly jen tři. V prvním jsem si koupila tři trička po desetikoruně. Do druhého se přiřítil jakýsi podivný pán a loudil igelitový pytel, že se mu venku nějaký roztrhl. Třetí jsme objevily náhodou kousek bokem pod Naturkou, ale dle turistického hesla: „Vlezem všude, kam to jde, a kam to nejde, tam taky“ jsem se dovnitř také musely podívat. Nic jsme tam neulovily, ale to nevadí. Hlavní není množství, ale užít si den. Čtvrtý obchůdek, na který jsem při zpětné analýze nákupu zapomněla, neboť jsem ho původně v plánu neměla, byl v ulici Mezírka 1 a měl by být ve stylu vintage village. Nevím přesně, co si pod tímto termínem představit, tak jsem se tam rozhodně chtěla kouknout. Popravdě mi přišel celkem normální, i když tam byly moc krásné věci, například kašmírový roláček s krátkým rukávem, který ale příjemně hřál. Oblečení nebylo za hubičku, ale proti normálnímu obchodu parádně levné. Tady se mi podařilo ulovit šaty a jsem z nich doopravdy nadšená. Doufám, že mě to nepřejde, až je začnu nosit… ;-).

V pátém obchůdku už zavírali. Moje dobrá nálada se ještě víc zlepšila poté, co jsem se se značnou rezervou oblékla do džínových šatů, které si figurína sotva zapnula a paní mi při jejich sundávání popřála hodně štěstí a pak mi říkala, že nepředpokládala, že se najde nějaká (jak jen to řekla?) chcíplotina nebo zdechlina (prý bez urážky), která by se do nich vešla. No, to já se vešla, což o to, ale neslušely mi, tak jsem z nich zase vylezla a vrátila je figuríně. S kámoškou jsme tu zažily docela podivnou věc: oblečení z výlohy vám prodají jedině ráno v předem stanovený den. Konkrétně za 20 dní. Tomu se říká „vše pro zákazníka“! A abych byla přesná, tak teď mi nešlo o věci, které jsou ve výloze naaranžovány vlascem, jenž je svařený s jinými kusy oděvu a drží to tak nějak všecko pohromadě… myslím ten kousek látky, který ležel zmuchlaný (zřejmě umělecky uspořádaný) vedle jiných dvou, se kterými ani barevně neladil. No nevadí, třeba se vrátím. Po celou dobu nám bylo nápadně dáváno najevo, že se blíží zavírací hodina.

V posledním obchůdku nás paní kupodivu bez nejmenších obtíží vpustila dovnitř půl hodiny po zavíračce. V klidu nás nechala vyzkoušet, co nám padlo do oka, ale moc jsme nezdržovaly, a když jsme si nic nevybraly, odešly jsme bez dalšího zdržování.

Už se obě těšíme, až vyrazíme příště. Provizorně jsme se domluvily, že by se nám to mohlo hodit třeba za čtrnáct dní. A já už vím i kam...

Pár vtípků

Zamiloval se chlapec do dívky, přiznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
"Máš dva Mercedesy?"
"Nemám," odpověděl chlapec
"Máš dvoupatrový dům?"
"Noo, ani ten nemám," smutně odpověděl.
"Tak se tedy nemáme dál o čem bavit," chladně odvětila.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. "Nevím, co ti mám říct synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé."

"Včera jsme se s manželkou strašně pohádali, ale nakonec jsem měl poslední slovo já."
"A cos jí řek'?"
"Tak si to teda kup..."

Poslyš, vole," praví opilec spolustolovníkovi, "ty nemáš problémy se svou manželkou, když se vracíš pozdě domů?"
"To ani né, já se s ní pokaždé vsadím, že přijdu včas - a ona má pak radost, že vyhrála."

Pokusy o krásu

Asi před týdnem jsem se pro vás rozhodla vyzkoušet dvě nové věcičky. Nebo spíš vám napsat o dvou nových věcičkách. Protože mě nebaví pořád si muset holit nohy, napadlo mě vyzkoušet voskové epilační pásky. Šla jsem do toho s tím, že to bude pokus. Uvidíme, co to udělá. Slyšela jsem, že moc nefungují. V DM jsem si koupila značku Balea. Dvacet pásků stálo devadesát korun, takže 4,5 Kč za jeden. To je celkem dobré. Lehce mě postrašila informace, že se mají strhávat prudce a ne se pomalým trháním snažit zabránit modřinám.

Návod byl napsán drobným písmem, ale v podstatě žádná věda: třením zahřát, odlepit od sebe, připlesknout na nohu ve směru růstu chloupků a odtrhnout proti směru růstu. Představovala jsem si to jako ve filmu Po čem ženy touží, a tak se ujišťovala, že rozhodně nesmím řvát. Popravdě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát a film opravdu nepřeháněl. Na použití dalších proužků to bude chtít doopravdy odvahu.

S neúčinností jsem si ale hlavu opravdu dělat nemusela. Krásně hladké, snad jen jediný chloupek zůstal. Ovšem všude malé červené tečky, které celkový dojem značně kazí. Modřina žádná, ale nepříjemný pocit ještě docela dlouho.

Brzy jsem to vzdala a zbytek se rozhodla zbaběle dořešit oholením. Možná příště budu mít víc síly… nebo masochistických sklonů.

5 důvodů vyzkoušet, proč si vyzkoušet voskové epilační pásky:

• fakt fungují,
• je to celkem rychlý,
• pochopíte, co je opravdová bolest,
• začnete mít rádi své holítko,
• a to teprve zjistím, jak dlouho mi to vydrží.

A druhou věcí je taková čisticí hovadinka od Lóreal proti akné, kterému jsem právě vyhlásila válku a rozhodla se proti němu bojovat všemi dostupnými prostředky, když přírodní metody evidentně zatím nezabírají. Koupila jsem si hloubkově čisticí gel, který u sebe má jakýsi masážní kartáček, který by měl pomoci v lepším odstraňování špíny. No uvidíme, jaké to bude. První pocity jsou, že to je docela velká drsňárna, neboť to hodně vysušuje moji kůži.

Co mi dělá radost?

• Nádherné, skoro až příšerně horké počasí. Protože vím, že takhle nebude pořád, a tak si to chci užít, dokud to jde.
• Poctění důvěrou při vybírání nejhezčí fotky kamarádky.
• Když o mně někdo naprosto nečekaně prohlásí, že jsem velice milá osoba.
• Stejný „blázen“ jako já.
• Jen tak nečekaně si udělat volný den a podniknout výlet v krásném teplém počasí. Na jeden den hodit starosti o budoucnost za hlavu a užívat si toho, co mám.
• Najít něco zajímavého na mapě a pak to jít hledat. 
• Najít to a zjistit, že už jsem to viděla kdysi dřív a připadalo mi to krásné.
• Bláznivě se smát s milou osobou.
• Nechat si udělat vizitky, které jsou skoro zdarma.

Vizitky zdarma

Už když jsme kdysi dávno brali ve škole vizitky, říkala jsem si, že by bylo super nějaké mít. Samozřejmě nějaké pěkné, profícké… Udělat si nějakou doma na počítači zvládnete velice snadno, ale tvrdý papír, barevný tisk… a co vlastně na takovou vizitku patří?

Pokud si to chcete trochu zjednodušit, můžete si najít na internetu různé výrobce vizitek. Ke mně se například nějak dostala nabídka od firmy Vista print. Sice od té doby, co od nich mám vizitky, dostávám docela často nechtěnou poštu, ale na druhou stranu mají často různé akce, a tak jsem si pořídila spoustu vizitek jenom za poštovné.

A pokud chcete poradit ohledně obsahu vizitek, pak především zvažte, komu chcete tyto vizitky dávat a jaké údaje mu chcete předat. Asi nutně nepotřebujete 500 vizitek s vaší osobní adresou, pokud nechcete, aby vám dotyční psali domů nebo vás navštěvovali.

Můžete rozlišit například 7 druhů vizitek: osobní, soukromou, obchodní (firemní), kombinovanou, oboustrannou, manželskou a diplomatickou. Zajímají nás v podstatě jen dvě: osobní versus firemní. S osobní vizitkou si můžete více pohrát, měla by prezentovat vás jako jednotlivce. Je vhodné zvolit design související s vašimi zájmy, povahou a podobně. Také se můžete více „vyblbnout“ při volbě barev a stylu, i při výběru písma. Neměli byste ovšem zapomenout, že vizitka by měla být snadno čitelná a neměla by působit kýčovitě. Měla by odpovídat vaší povaze a vašemu stylu vyjadřování. S tím souvisí i informace, které na ní o sobě uvedete. Je poněkud nesmyslné vytvořit vizitku se všemi kontaktními údaji o vás, kdybyste ji pak byli ochotni dát jen pěti svým nejlepším přátelům, kteří ji ovšem pochopitelně nepotřebují. Zvažte tedy, o které informace se chcete podělit a podle toho můžete na vizitku uvést:

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• adresu,
• telefon a mobil,
• e-mail,
• icq, skype,
• webovou stránku…

S firemní vizitkou už byste si neměli tolik hrát. Ideální je, pokud má organizace vytvořený jednotný vizuální styl a vy si do předvyplněné šablony pouze vložíte svoje konkrétní údaje. Pokud to tak není, měla by být firemní vizitka více seriózní a méně barevná. Uvádí se pouze pracovní údaje, tzn.

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• funkce a zařazení v organizaci,
• název, sídlo, adresa, kontakty na organizaci a firemní logo,
• telefon (do zaměstnání, případně mobilu),
• fax, e-mail
• webová adresa organizace.

V případě, že použijete jednu vizitku pro soukromé i pracovní účely, říká se jí kombinovaná. Vlevo se dávají soukromé informace a vpravo pracovní.

Strýček Google je kreativní

Dneska se Google zase předvedl. Na hlavní stránce má své logo jakoby vyšité a v pozadí je zip. Když na něj (nebo i někde trochu mimo) kliknete, rozevře se a odhalí vám vynálezce tohoto zlepšováku Gideona Sundbacka. 

Ve zkratce o něm píší na stránce Pozri.sk, kde najdete i kratičké video.

O co se budu snažit v roce 2012

Kniha Gretchen Rubinové mě opravdu dostala! Vymyslela jsem si plány na rok 2012… vlastně jsem si znovu vyzkoušela celé to sáhodlouhé plánování, jak ho radil Hyrum W. Smith. Začala jsem Ústavou. Z té to všechno vychází. Jsou to základní hodnoty, které jsou pro vás důležité. Přemýšlím, jestli vám je tu mám sdělovat. Každý člověk má totiž tyto hodnoty jiné a já bych byla ráda, kdybyste se zamysleli nad těmi svými. Podle návodu již zmiňovaného Smithe jsem nad nimi přemýšlela asi tak sedm hodin, ale místo deseti nebo dvanácti jsem jich nakonec vyplodila asi dvacet.

Ústava tvoří základní kámen. Představuje to, co je pro mě v životě nejdůležitější, to, čeho si cením. Když je porušeno něco z mé ústavy, cítím se špatně, proto je důležité odhalit, co pro mě tolik znamená, že mě žere svědomí, když se tomu zpronevěřím. Představím vám alespoň některé body, abyste si mohli udělat představu:

• Chci znát pravdu. Usiluji o spravedlnost.
• Odpovědnost. Uvědomuji si, že jsem příčina.
• Optimismus, víra, naděje. Vše brát s humorem.
• Sebevědomí. Cílevědomost. Nevzdát se. Řešení.
• Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků.
• Tvořím. Kreativita.
• Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám.
• Jsem sluníčko, nadšenec. Mám radost ze života.

Tohle je samozřejmě jen takový nástin. Nadpisy. Když si vytváříte vlastní ústavu, je dobré si to trochu rozepsat, abyste později věděli, co jste tím kdysi dříve mysleli. A samozřejmě je vhodné si sepsané hodnoty někde vystavit, abyste je pořád měli na očích. V průběhu života by se neměly moc měnit.

Pokud byste to chtěli vidět rozepsané, vypadá to asi takhle:

• Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků. Uznávám přírodu jako něco většího než je člověk, vždyť my (lidé) nedokážeme vytvořit ani blbého brouka. Člověk se bez přírody neobejde, a tak se snažím žít v souladu s ní. Podle mě si za většinu pohrom může člověk sám. Usiluji o ekologii a šetrný přístup k životnímu prostředí. S tím souvisí i spotřeba beze zbytků, čímž myslím to, že se snažím produkovat co nejméně odpadu a využívat co nejvíce různých zbytků, ovšem ne za cenu ohrožení zdraví (př. prošlé potraviny). Vyvaruji se plýtvání.
• Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám. Učím se nové věci v různých směrech a oborech. Chci vědět o všem něco a ne být odborníkem jen na jednu oblast a jinak být mimo. Učím se, čtu i tvořím. Navštěvuji různé kurzy, ale učím se i od známých a přátel. Učím se skoro všechno. Učím se novým myšlenkám. Hledám nové prostory a možnosti práce i tvorby. Vnímám nové myšlenky. Méně kritizuji, více naslouchám. Nechybí mi nadšení pro novou věc.

Z Ústavy, základních hodnot, se vytváří dlouhodobé cíle. Tedy cíle na 3 až 5 let dopředu. Můžete to zkusit i na deset let, ale to už mi připadá trochu přehnané, neboť je to příliš velký časový horizont. A jen na málo věcí potřebujete 10 let. K mým strategickým cílům patří například:

• Získat titul Ph.D. (Bod v ústavě: vzdělávání)
• Vydat knihu. (tvorba)
• Středně pokročilá znalost angličtiny a němčiny. (vzdělávání)
• Přečíst 20 knih z Literárního vzdělávání. (vzdělávání)
• Uspořádat výstavu vlastních výrobků. (vzdělávání)

Z dlouhodobých (strategických) cílů by se měly vytvářet taktické cíle. Tedy cíle pro tento rok. Tento postup vycházející z vašich hodnot by vám měl zaručit, že budete pracovat na tom, co je pro vás opravdu důležité, místo toho, abyste se věnovali nudné činnosti nebo věcem, které jsou sice důležité, ale pro někoho jiného než pro vás a vy se tudíž cítíte prázdní a vaše práce i činnost ve volném čase vás neuspokojuje. Příklady mých cílů pro tento rok:

• Publikovat 3 články ve vědeckých časopisech.
• Přečíst 10 knih z Literárního vzdělávání a 3 nové básníky.
• Nastudovat 2000 nejfrekventovanějších anglických slov.
• Uháčkovat si dlouhé šaty.
• Vypracovat cvičení z Tréninku kreativity.
• Napsat padesátku povídek.
• Podívat se do neznáma.
• Zkusit 5 nových věcí.

Při čtení Projektu štěstí jsem si dále určila, že se budu věnovat různým tématům, viz článek Téma měsíce. Existuje totiž mnoho věcí, které mě lákají a zajímají a ráda bych se jim blíže věnovala. Jsou to například čaj, time management, feng-šuej, zenbuddhismus, kreativita, taoismus, mentální mapování, astrologie a numerologie, psychologie, typografie a další nejrůznější obory.

Kromě ročních cílů jsem si navíc přidala na každý měsíc několik předsevzetí podle toho, kterému tématu se hodlám věnovat. V lednu jsem se zabývala (stejně jako Gretchen) zdravím a energií, v únoru láskou a přátelstvím, protože mi to přišlo vhodné k Valentýnu, v březnu se chci věnovat hrám, zábavě a smíchu. Chci skoncovat s nudou, ve které jsem objevila velkého nepřítele. (viz samostatný článek Nuda P. S.: Vřele doporučuji přečíst, protože je nebezpečnější, než si myslíte.) A v dubnu bych si ráda udělala pořádek. Ve všem a ideálně navždy. Další měsíce ještě nemám naplánované. Jednak proto, že jsem knihu musela vrátit do knihovny, a jednak proto, že je lepší si takovéto důležité body určit podle momentální potřeby.

Jak jsem na tom se štěstím?

Na Šťastném blogu jsem našla odkaz na stránky, na kterých si můžete nechat nastavit zasílání dotazů týkajících se vašeho štěstí, a pak se z nich vyhotoví zpráva, která vám poví, jak vaše štěstí závisí na tom, co děláte, kdo jste, kde jste, jaká je denní doba a na dalších faktorech.

Dříve než si ji přečtu, pokusím se nad tím sama zamyslet, neboť jsem to z této stránky ještě asi nikdy nebrala. V jaký den bych mohla být nejšťastnější? Podle horoskopu jsou mými šťastnými dny pátek, sobota a neděle. Myslím, že to celkem sedí. Hlavně pátek mám ráda. Je to před víkendem a ty bývají prima. Pátek třináctého je navíc obvykle můj šťastný den. Neděli už zase tak ráda nemám. Znamená konec víkendu a týdne, člověk vidí, co všechno neudělal, a už myslí na to, že zítra bude muset do práce. Zato pondělní ráno v práci je také moje šťastné období: všechno mám před sebou, žádné resty, nesplněné plány… mám před sebou moře času a v ideálním případě prázdný psací stůl.

Určitě budu šťastnější, když si budu číst nebo se věnovat dalším svým koníčkům a zálibám, než když budu pozdě odpoledne ještě trčet v práci. A to i přesto, že mě moje práce baví.

Tak tady jsou výsledky zkoumání mého štěstí:

• Prý jsem nejšťastnější v neděli, pak ve středu, v pondělí, pátek a nejméně šťastná jsem v úterý a ve čtvrtek. K sobotě nemám údaje – nevím proč.
• Nejšťastnější jsem, když dělám to, co chci dělat, ale nemusím to dělat. Méně šťastná jsem, když dělám to, co chci dělat, a zároveň to mám dělat. Nejméně šťastná jsem, když něco dělat nechci a ani nemusím. Otázkou zůstává, proč to tedy v tom případě dělám?
• Venku jsem šťastnější než doma.
• Šťastnější jsem s lidmi než sama. Raději jsem s jedním, nebo se třemi a více lidmi než se dvěma. Nejšťastnější jsem při komunikaci se známými, po nich jsou přátelé, až třetí v pořadí je partner, potom zákazníci a sourozenci jsou na tom stejně atd. Tak to bych ani neřekla, ale nevadí.
• Mezi produktivitou a štěstím vazbu nevidím. Podle grafu se zdá, že ani kvalita spánku neovlivňuje můj pocit štěstí. Jsou případy, kdy se cítím málo vyspaná a málo šťastná, ale také takové, kdy jsem málo vyspaná a extrémně šťastná.
• Nejšťastnější jsem v obchodě. (Kdoví co jsem nakupovala?) Méně už na návštěvě, nádraží a nebo venku. Asi na 80 % ve vlaku a doma. V práci asi na 60 %.
• A co dělám, když jsem nejšťastnější? Paličkuji, procházím se, čtu, odpočívám či spím, poslouchám hudbu, dělám domácí práce, dělám na počítači, píši, píši deník, učím, slavím narozeniny, povídám si, nebo sleduji televizi.

Pátek třináctého

Přemýšlím nad tím, jak ten čas strašně letí. Co dělám celé dny, že už je polovina dubna? Ještě jsem pořádně nestvořila žádné konkrétní předsevzetí na tento měsíc a to už jsem málem v polovině.

Jak tak koukám do kalendáře a dumám, jestli mi přivezou, co jsem si objednala, všimnu si, že zítra je pátek třináctého. Hm, nijak zvlášť mě to nebere, ale přece jen se nad tím musím pozastavit. Proč by měl být vlastně nešťastný?

Před spoustou let jsem se v pátek třináctého dala dohromady se svým prvním přítelem a rozhodně na tom nic nešťastného nevidím, i když už spolu dávno nejsme.

Proč by tedy měl být pátek třináctého nešťastný? Hledám, googlím a zase najdu nejlepší info ve Wikipedii. Jednou z možností je, že na Velký pátek byl ukřižován Ježíš a u stolu sedělo třináct lidí, přičemž tím třináctým byl Jidáš, který Ježíše zradil. Nebo může být pátek 13. považován za nešťastný od roku 1307, kdy francouzský král Filip IV. Sličný začal s pronásledováním templářů.

V letošním roce nás čeká pátek třináctého ještě v červenci a příští rok v září a v prosinci.

Chorobná obava z pátku třináctého se nazývá paraskavedekatriafobie nebo také friggatriskaidekafobie. Brr, já mám asi fobii z cizích slov! A tak vám přeji šťastný pátek třináctého!

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1tek_t%C5%99in%C3%A1ct%C3%A9ho

Naposledy zítra

7. dubna 2012 máte poslední možnost vidět v Brně zvláštní výstavu zkamenělin Messel on Tour, o níž se zmiňuji v rubrice Vyzkoušeno pro vás.

Doporučuji přečíst a případně i navštívit.

Jde o zkameněliny z německé lokality Messel, která je chráněna UNESCEM. Na výstavě máte možnost vidět 125 originálů zkamenělin nejrůznějších druhů zvířat. I takových, o kterých jste možná ani netušili, že někdy žila. Fantastické také je to, že se z některých zvířat zachovaly i měkké zbytky tkání, tedy peří, křídla nebo srst, pochopitelně zkamenělé. K vidění jsou kostry předků mravenečníka, vydry, primáta, lemura, pakoně, tapíra, hlodavců, ježkovitých savců, primitivních masožravců a vačnatců.

Pro zvědavé tu mám odkaz na video, nebo alespoň pár obrázků.

Zelený čtvrtek i pivo

Na Zelený čtvrtek jsem ochutnala zelený pivo. Sice jsem si k obědu nestihla dát špenát, ale aspoň trochu té zeleně jsem zvládla a jsem stylová.

Je zajímavé, jak se někdy věci podivně sejdou. V práci se mi zrovna nedařilo a měla jsem náladu pod psa. Přibyly mi povinnosti zrovna ve chvíli, kdy se mi to opravdu nehodilo, ale připadalo mi příliš sobecké odmítnout drobnou pomoc kolegovi.

A pak prásk. Dostala jsem krásné, ručně malované perníkové vajíčko od kolegyně. Pak od druhé drobná vajíčka na ozdobu... a na závěr mi zavolal kamarád, jestli nechci zajít do hospody na tatarák. Už jsme se dlouho neviděli a já si takovou příležitost nemohla nechat ujít. A bylo to vážně skvělý!

P. S.: Zelený pivo taky ušlo, aspoň je míň hořký než to normální.

Miluju nová okna

25. března 2012
Před pár lety jsme naše značně netěsnící okna vyměnili za nová plastová. Četla jsem pár článků přoucích se o to, která okna jsou lepší, zda dřevěná nebo plastová. Za těch pár let nemohu soudit. Vím jen, že nová jsou lepší než stará. Nemluvím teď o ekonomickém srovnání, které by jistě také bylo zajímavé, ale o šířce oken, kterou vysvětlím později, a určitém zjednodušení domácích prací, když máme jedno okno místo dřívějšího dvoudílného, což znamená zmenšení práce o více než polovinu (zmizel prostor mezi okny, kde se tvořilo nejvíc špíny).

Výhoda, o které nyní básním, je široký vnitřní parapet nabízející rozličné formy kreativní úpravy. Lákal by mě parapet plný kvetoucích nebo i jen zelených rostlinek. Tyhle plány ovšem trochu hatí ostatní členové domácnosti, zvláště kočka, která domů přichází právě oknem a na parapetu ráda tráví své spací chvilky.

Ale není sama, kdo se na okně rád opaluje. Sedím, vyhřívám se a připadá mi, že všechny starosti všedních dní mizí kdesi v dáli. Zítra se objeví zase s plnou silou a já se jimi budu muset zabývat, ale právě to mi nyní dává sílu zahnat všechny existenciální starosti a věnovat se odpočinku.