Angelika, markýza andělů (***)

Angelika je jméno latinského původu pocházející ze slova angelicus. Vykládá se jako „andělská“. Různé podoby jména jsou Angélique (francouzsky), Angela (německy), Angelica (italsky), Angélica (španělsky), Anželika (rusky), Angéla (maďarsky), Anděla (česky). U nás má svátek 11. března. (Mimochodem potěšilo mě, že mi letos jeden dobrý přítel popřál.)

Když si stěžuji, že je v Angelice příliš mnoho postav a moc se v nich neorientuji, ještě netuším, že v celé sérii jich je (alespoň podle Wikipedie) více než 1350. Naštěstí jsem brzy pochopila, že detailní seznámení se všemi není nezbytné. Postačí si poznamenat ty nejdůležitější a v průběhu čtení si zvykám, že neznám jména jednotlivých sloužících, vévodů a jejich milenek, protože se stejně objeví jen párkrát. Několik set postav je dokonce reálných. Například král Slunce Ludvík XIV., Bernard d’Andijos, Élisabeth d´Orléans d' Alencon, Anne (Rakouská) d' Autriche, kadeřník François Binet, policista Fraçois Desgrez, René Descartes, Nicolas Fouquet, Ninon de Lenclos, Jules Mazarin, Claude (Špína) Le Petit nebo Athénais de Rochechouart de Mortemart de Tonnay-Charente Françoise de Montespan...

Vyprávění začíná v roce 1645, kdy je Angelice osm let. Z čehož plyne, že se narodila roku 1637. Angelika je čtvrtým dítětem zchudlého barona Armanda de Ridoué de Sancé de Monteloup.

Angelika se ráda vydává za markýzu: hraje si s chlapci, třeba i pasáčkem svého otce Nicolasem, že jsou markýzové a ona se stane markýzkou, když se za ně vdá. Chlapci za ní poslušně chodí a následují ji kamkoliv se hne, i když třeba jednou vymyslí bláznivý výlet do Ameriky, který skončí v nedalekém klášteře. »„Jsem Angelika, vedu do války své andělíčky.“ A tak jí začali říkat malá Markýza andělů.« (str. 16)

Již v první knize je Angelice oznámen zájem hraběte Joffreye de Peyrac de Morens oženit se s ní. Ačkoliv je hrabě bohatý, děsí ji, že ji v podstatě prodali, neboť hrabě může mít zájem pouze o stříbrný důl, který dostane věnem. Navíc si má vzít někoho, koho nikdy neviděla, kromě toho se o něm říká, že je ošklivý a že je to Velký Kulhavec z Languedocu.

Joffrey jí zahrnuje dárečky, ale milostné hrátky od ní nevyžaduje, dokud sama nebude chtít. Jelikož je Angelika zvědavá, zajímá se, jak její muž „vyrábí zlato“ a co dalšího dělá ve své laboratoři. „Už jsem použil lecjaké způsoby, jak svést ženu, po níž jsem toužilo, ale nikdy mě ještě nenapadlo vzít si na pomoc matematiku.“ (str. 183) 

Všechny problémy zaviní arcibiskup de Fontenac, který chce moc a od Joffrey chce vědět, jak vyrábět zlato, třeba z olova. Na výzvědy pošle svého vědce Béchera, ale to je neschopný patlal, který ani za mák nerozumí chemii a Joffreyovi pokusy pokládá za čarování pocházející od samotného ďábla. Ani Angeliky majordomus Clément Tonnel, kterého si přivezla z Poitou, není právě svatoušek. Ve skutečnosti je za mnoha potížemi také Angeliky zvědavost a sdělení tajemství Joffreyovi, to ona ukryla skříňku s jedem, jenž byl určen kardinálu Mazarinovi a mohl také posloužit k otrávení krále.

Na začátku druhé knihy se odehraje první setkání Angeliky s francouzským králem Ludvíkem XIV. a to v Saint-Jean-de-Luz. Král si bere španělskou princeznu, Angelika se spřátelí se vznešenou slečnou a Joffrey zmizí. V Paříži se Angelika od Fallota, manžela sestry Hortenzie, dozví, že byl zatčen na příkaz krále a převezen do Bastily, vězení pro aristokracii. Angelika hledá pomoc všude možně a jako by toho už tak nebylo dost, všechny majetky i dům v Paříži jsou jí zabaveny, v Louvru ji znásilní markýz de Vardes a králův bratr jí ukládá o život.

Fallot jí doporučí Desgreze a ten je od té doby v podstatě jediným člověkem, kterému může věřit. Mladý, chudý, nezkušený, ale velice schopný advokát dělá, co může, aby Joffrey dostal z vězení. Když to vypadá opravdu bídně, Desgrez poradí Angelice, aby zkusila jít za králem, ale ona je hrdá a tvrdá a krále spíš odradí a vyprovokuje. V podstatě připustí, že ho žere, že je na něm Joffrey nezávislý a přitom je tak bohatý a svobodný. Nepokořený. A nezávislý na králi, nic od něj nechce, jaká drzost!

Desgrezovi se podařilo vyvolat soudní proces, ale co je to platné, když jsou všichni podplacení a pro jistotu se objeví Joffreyova odvržená milenka z dřívějška Carmenchite de Mérecourt s mýdlem v puse, svléká se a předvádí, jak ji očaroval. Desgrez sice ví, že je to divadlo, ale nedají mu prostor to dokázat. Když se mluví o erotice a neřestech, které se údajně odehrávali v paláci Joffreye, „Delmas poznamenal, že tahle část výslechu se měla vést latinsky, ale Fallot de Sancé, který promluvil poprvé, odpověděl v dobrém úmyslu, že všichni v tomhle sále – kněží, mniši i jeptišky – latinsky rozumějí, a tak není proč se ostýchat kvůli cudným uším vojáků, strážných a halapartníků.“ (str. 229–230)

Joffrého odsoudili jako čaroděje k upálení, Fritze Hauera („výrobce zlata“) k oběšení a Maura Kouassi-Ba k doživotním galejím. Angelika, která během zapalování hranice omdlí, pak porodí svého druhého syna Cantora.

Příležitost ke čtení Angeliky

Jak už jsem psala dříve, nemoc mi umožnila pustit se do čtení Angeliky téměř zuřivě. Z Wikipedi jsem věděla, že se jedná o čtrnáctidílnou románovou sérii od Anne a Sergeje Golonových. Ústřední romantická zápletka je pojítkem pro rozsáhlou historickou fresku, mapující důležité historické milníky i každodenní život v 17. století. Názvy jednotlivých děl jsou následující: (kurzívou označené nadpisy odkazují na samostatný článek na mém blogu)

• Angelika, markýza andělů 1, 2,
• Angelika, cesta do Versailles 1, 2,
• Angelika a král 1, 2,
• Nezkrotná Angelika,
• Angelika se bouří,
• Angelika a její láska,
• Angelika a Nový svět,
• Angelika v pokušení,
• Angelika a ďáblice 1, 2,
• Angelika a spiknutí stínů,
• Angelika v Quebeku 1,
• Angelika v Quebeku 2,
• Angelika, cesta naděje,
• Angelika, cesta k vítězství.

První tři knihy byly vydány brožované a rozdělené do dvou dílů, ostatní už mají pevnou vazbu.

Nekonečné ležení v posteli mě nikdy moc nebavilo, ale byla jsem z urputného kašle natolik vyčerpaná, že číst bylo v podstatě to jediné, co jsem mohla pořádně dělat. Ani na pletení jsem neměla dost sil. S lepšícím se zdravotním stavem jsem u sebe pozorovala jistou závislost na hledání odpovědí: Jak to asi dopadne? Co se bude dít dál? Zachrání ho?

Knihy mě k sobě poutaly, ačkoliv nemají tak krásný sloh jako třeba Woodiwissová, od níž se nelze odtrhnout. Její popis krajiny, šatů, dobrodružství… člověk čte jedním dechem. Knihu doslova hltá. Angelika je naproti tomu trochu nudnější, ale zase vás podmaní prolínáním příběhů a životů lidí u dvora, chudiny… Všechno se tak mění a vyvíjí. Člověk si říká, že už vyzkoušela všechno: lesk i bídu. Padla až na samé dno a znovu povstala. To už bude zbytek jen o padání a stoupání?

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Angelika_%28kni%C5%BEn%C3%AD_s%C3%A9rie%29

Kathleen E. Woodiwiss: Růže v zimě (****)

Hlavní hrdinkou z knihy o životě na konci 18. století je poněkud drzá Erienne, jež dělá svému otci Averymu starosti kvůli sňatku. Žádný z nápadníků, které jí vodí, se dívce nelíbí. Možná je to tím, že chamtivý Avery, který často prohrává v kartách, hledí spíše na naditou peněženku, než věk, inteligenci a vzhled nápadníků.

Ani bratr Farrell není o mnoho lepší než otec. Od té doby, co má od souboje zmrzačenou ruku, se jen potlouká, hraje a pije.

Když se objeví pohledný Američan Christopher Seton a zdá se, že ani Erienne mu není lhostejná, ukáže se, že je to padouch, který uvrhl na celou rodinu bídu, zmrzačil Farrella a navíc nemilosrdně požaduje splacení dluhů, takže pokud Erienne nechce, aby její otec skončil ve vězení pro dlužníky, musí se vdát opravdu dobře. Jak se může vše tak zvrtnout, že je přinucena vzít si kulhavého a odpudivého lorda Saxtona, který připomíná ďábla a mnozí jej za něj považují?

Co na tom, že ji může zahrnout bohatstvím, když je nucena žít vedle této zrůdy? Tato část nápadně připomíná pohádku Kráska a zvíře. Lze ještě vůbec doufat ve šťastný konec?

V knize nechybí únos, přepadení, věznění, útěky, krásné šperky a šaty a zachraňování. A taky trocha tajemství, napětí a možná i překvapení při odhalování vraha jedné z kdysi nejmocnějších rodin.

A nějaký ten úryvek na závěr:

„Bude mrzák do té míry, do jaké to sám připustí,“ prohlásil Stuart rozhodně. (str. 250) 

„Farrellovo sebevědomí vzrostlo od té doby, co se přestal potácet v sebelítosti a začal se starat sám o sebe,“ prohlásila Erienne energicky. „Milodary a soucit nic nevyřeší a slušnému člověku mohou leda pokřivit charakter. Poctivá práce dokáže od základů změnit člověka. A navíc,“ neodpustila si poznámku, „jim brán, aby se motali kolem karetních stolků.“ (str. 389)

„Kdyby  slečna Talbotová zatoužila po tvé pomoci,“ řekl, ačkoli o té možnosti v duchu pochyboval, „snaž se, abys jí svým slepým nadšením neublížil.“ Haggard dychtivě přikyvoval, pak se zarazil, jako by ho šerifova poznámka zmátla. Parker na něj vrhl nejistý pohled a přemítal, zda vůbec kdy narazil na tak nedovtipného člověka.

Rebarborový koláč

Ještě než jsem se stala marodem, nakoupila jsem si na víkend jídlo a počítala s tím, že kromě vaření upeču také něco dobrého. Mám zálusk na otestování nové formy na bábovku a taky na rebarborový koláč. 

Kdysi nám rebarboru dělala babička, ale její koláče mi nechutnaly. Tedy ty s ovocem: rybízové i rebarborové byly dost kyselé a jaké dítě jsem moc nemusela ani švestky. Kdyby dnes babička ještě žila, okouzlila by nás jistě i těmito druhy, protože by si vygooglila nejrůznější recepty. Možná by to chvíli trvalo, ale věřím, že by se s internetem naučila.

Takhle mohu jen vzpomínat na makové rohlíčky a skořicové šneky. Doufám, že recept získám od sousedky, protože po babičce ho nemohu najít nebo rozluštit. Aspoň mi dovolte představit vám rebarborový koláč, který jsem udělala těsně předtím, než se ze mě stal lazar. Recept najdete zde: http://angelikavari.blogspot.cz/2016/05/francouzsky-rebarborovy-kolac.html.

Co dělat v posteli?

Když už musím ležet, přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Jistě, jako první mě napadlo pletení, ale zrovna minulý týden jsem si omylem zlomila jehlici – pravda, ty lepené dřevěné od Knit Pro nevydrží, když si na ni kleknu, i když na měkké posteli. Sice jsme ji slepili, ale moc toho nevydržela. Rupla znovu. Nebo se rozlepila?

A když jsem zjistila, že o víkendu jsou moje vysněné krajkářské trhy, kam se už zase půl roku těším, byla jsem dost zklamaná, jenže nic se nedalo dělat – s antibiotikama do Prahy nepojedu kvůli pár klubíčkům. A tak jsem sedla k počítači a aspoň si objednala nějaké hezké od Vlněných sester. Rovnou jsem přibrala i jehlice, ať mám čím dělat. Můj žal to alespoň trochu zmírnilo. Na trzích totiž miluju nejen výběr z velkého množství materiálů, ale právě i to setkávání s kreativními lidmi. Malými podnikateli, kteří jsou pro mě ohromným zdrojem inspirací, a protože tam už chodím dlouho, dost jich znám a oni si mě také pamatují. Je to skoro jako setkání s přáteli.

A tak jsem sebrala první knihu, která mi přišla pod ruku, a pustila se do čtení. Naštěstí to byla Růže v zimě od Kathleen E. Woodiwiss, která mě opravdu baví. Mám ráda její sloh, představivost, historické romány – silné, schopné, tvrdohlavé ženy. Někdy trochu naivní či hloupé, ale to člověk snadno překousne a rozplývá se při popisu neodolatelných a neohrožených, statných mužů. Občas sice následuje drobné rozčarování při pohledu na řady mužů vládnoucích místo mečem leda myší (počítačovou), ale aspoň v knihách v posteli se lze nechat okouzlovat panenskou přírodou a jezdcem na nádherném koni, plesovými šaty, služebnictvem a přepychovými dárky.

Když jsem se asi po dvou dnech smířila s tím, že zatímco je venku nádherně, já místo slunečních paprsků můžu vychutnávat leda bylinkový čaj, začala jsem uvažovat, jak bych mohla nenadálé množství času co nejefektivněji využít. Napadlo mě pustit se do věcí, které jsem odložila na později, až se vypořádám se svým největším strašákem – disertací. 

Jenže teď na ní dělat nemohu, jsem přinucená ležet a ani mi to nijak zvlášť nemyslí. Co z nápadů či smělých plánů a snů by se dalo realizovat z tepla postýlky? Po trošce hledání, jsem si všimla, že už dlouho mám v plánu začít číst Angeliku. Skutečně. Proč mě to nenapadlo hned? Kompletní sérii máme doma, takže se na ni mohu ihned vrhnout. Když jsem se o tom v práci bavila s kolegyní, překvapilo mě, že to má také v plánu. Možná jsme si podobnější, než jsem se domnívala.

Další ze zajímavých bodů byl naučit se Astrologii. Mám doma velice zajímavou knihu, ale domnívám se, že týden je na proniknutí do této vědy poněkud málo, nechci-li zůstat u banálních tvrzení, že Lvi jsou pyšní na svou hřívu, Ryby romantické, Rak rodinný typ a Kozoroh praktický. A tak jsem astrologii zavrhla. Pustím se do ní, až se jí budu chtít a moci opravdu cele věnovat delší dobu, aspoň měsíc nebo půl roku. Třeba na mateřské by to bylo zajímavé. No, to radši dřív.

Ale jsou i jiné oblasti, kterým se dá učit. Už dlouho pokukuji po kreslení. Mám doma tolik knih... jako bych si myslela, že se v kreslení zlepším tím více, čím více si o něm pořídím knih. Aniž bych se do nich někdy podívala. A tak jsem vytáhla tu nejtěžší a nejzajímavější Betty Edwards: Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou. Vím, že to funguje, sama jsem na sobě pozorovala výsledek, a tak jsem se přinutila číst i ty náročnější pasáže, a zkoušet všemožná cvičení doufajíc, že výsledek budu moci pozorovat sama na sobě.

A když mi pak už bylo líp, mohla jsem si zahrát nějakou společenskou hru, pustit si pohádku Popelka (2010) nebo Kocour v botách od bratří Grimmů, o kterém jsem vám už tady psala.

Nemocná

Na minulý víkend jsem se opravdu těšila – žádné povinnosti a konečně naplánovaný první výletek na motorce. Ale úporný kašel a horečka udělaly konec mým nadějím. Musela jsem hezky zůstat doma a v pondělí navíc naklusat k doktorce. 

V čekárně to bylo hotové utrpení: odporný dávivý kašel mě dusil, až mi tekly slzy po tvářích, posmrkala jsem snad deset kapesníků a celou dobu se modlila, aby se mi z kašle neudělalo na zvracení. Nevím proč, ale zvracet před lidma mi podobně jako pláč na veřejnosti, připadá děsně ponižující. Naštěstí to bylo v pořádku, jenom jsem byla hrozně vyčerpaná. 

Doktorka se zeptala, co mi je. Koukla mi do krku, poslechla si mě a řekla, že mi to slezlo na průdušky, takže dostanu antibiotika. Já, odpůrce všech prášků, a antibiotika! Bezva! A pak ještě kapky na kašel, prášky na žaludek – to kvůli těm antibiotikům (bude lepší je jíst po jídle) – a ještě něco proti horečce a na záněty. 

S díky, ale naštvaná jsem si nechala napsat neschopenku. Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem si dovolila chytit nějakého bacila, že jsem nebyla opatrnější v prevenci... Možná kdybych se v sobotu neslunila... To by stejně nepomohlo, když jsem měla kašel už od úterý. Zrovna teď! Teď, když toho mám v práci tolik. Zrovna jedno z těch krizových období, kdy se toho spousta děje, kdy bych měla být při tom, potřebují mě kolegové a hlavně zákazníci! Informace si ještě pořád ověřuji u své předchůdkyně, mám toho spoustu a zrovna teď budu nemocná. Ach jo.

I kolem disertace se to teď rozjelo a každý den je drahocenný. Bezmocně jsem se dovlekla do lékárny a nechala si znovu vysvětlit, jak se co bere. S upřímným obdivem k důchodcům, kteří musí kombinovat nejrůznější léky, jsem se vracela domů. Jak alchymistické zaříkadlo jsem si opakovala:

• čtyřikrát denně 20 kapek Bromhexinu 12 BC (bez alkoholu i cukru), vhodné do pěti do večera, abych celou noc nekašlala,
• ráno a večer Panadol Extra Rapide,
• během oběda Linex Forte, což jsou mléčné bakterie Lactobacillus acidophilus (LA-5) a Bifidobacterium animalis subsp. lactis (BB-12)
• a hodinu poté antibiotika Doxybene. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když se vezmou až dlouho po jídle (asi dvě hodiny), může vám to celkem dost nesednout.

Snažila jsem se, abych žádné prášky a kapky spolu nekombinovala a měla mezi nimi aspoň hodinu pauzu. Takže jsem brala v osm a deset kapky proti kašli, v devět panadol, ve dvanáct lactobacily při obědě, v jednu antibiotika, ve dvě a ve čtyři kapky proti kašli a někdy večer zase panadol. Na mobilu jsem si na to nastavila pět budíků (víc jich nemá) a pravidelně si chodila brát léky. Štvalo mě to zrovna tak jako že musím ležet, práce mi stojí a ani nic soukromého – třeba psaní na blog – nemohu dělat, protože počítač mě děsně vyčerpával. Každý den jsem napsala pár e-mailů do práce a pak se zase odpoloužila do postele.

Cecil & Brunschwig: Holmes (2014) (***)

Z knihovny jsem si vypůjčila poněkud nezvyklou knihu, ale z názvu nebylo zřejmé, že se jedná o komiks!

V roce 2014 jej vydalo nakladatelství Meander – Ivana Pecháčková jako svou 144. publikaci a zároveň 18. svazek edice Pro emu, což je komiksová literatura. Z jejich druhé edice Modrý slon, která touží představovat literaturu jako vskutku krásnou, jsem četla: 

• Je důležité, aby děti spaly s kočkou v posteli (psala jsem o ní zde), 
• Tajný život blech (psala jsem o ní zde),
• Pižďuchové - dosud nezveřejněné, nejspíš proto, že se mi opravdu nelíbila, i když v ní bylo leccos pravdivého. Doporučuji vypůjčit a udělat si vlastní názor, něco takového jste ještě nečetli.

Dobře vypadají i Divňáci z Ňjújorku, Chodit po provaze je snadné, Jak zvířátka uzdravila smutný dům, Pár hřebíčků a nic víc, Lingvistické pohádky.

A teď už k Holmesovi. Kniha má 78 stránek, je na křídovém papíře a doporučená cena je 320 Kč. Scénář napsal Luc Brunschwig a kresbu vytvořil Cecil.

První vyprávění je o tom, co se stalo u Reichenbašských vodopádů, respektive jak to bylo poté, co Sherlock zmizel. V této části jsem byla značně nespokojená s písmem, protože sice věrně připomínalo psací, ale bylo až moc ležaté a špatně čitelné a navíc chyběla některá písmenka. „To jako vážně?“ říkala jsem si. „A zrovna ta s háčkama a čárkama!“ Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli to nebyl nějaký záměr, ale četlo se mi to natolik blbě, že jsem usoudila, že to je spíš chybně zvolený font, u kterého si nikdo nezkontrolovat, že nezvládá písmenka s diakritikou kromě tečky. Jakmile přešlo písmo na tiskací, bylo to už lepší, ale část příběhu mi kvůli tomu nejspíš unikla.

Ilustrace jsou vydařené, alespoň co mohu soudit já jako neznalec komiksů, na druhou stranu – kniha se dělá pro čtenáře, takže myslím, že toto právo posuzování mám. Nejvíc se mi líbila postava Wigginse, takhle nějak si ho představuji.  Holmes a Watson jsou na můj vkus vylíčeni příliš jako příšery.

Obávám se, že závěr o profesoru Moriartym a konci ve vodopádu příznivci velkého detektiva odmítnou. Ale je to změna oproti klasice.

Zajímavých je posledních pár stránek o Doylovi a Holmesovi a jejich vztahu.

Co mi dala nehotová 30 day challange?

Na nějakém kurzu či přednášce jsme si říkali, co nám to přineslo. Vlastně možná to byl ten nejdivnější člověk (kolega ne učitel) na jednom kurzu – FELák z ČVUTu, který mě přivedl k myšlence přemýšlet nad tím, CO MI TO DALO. A jelikož je to užitečný koncept, vyplývá z něj - bavte se i s divnýma lidma, protože vám můžou příjemně otevřít obzory.

Úvaha o tom, co vám něco přineslo, je velice prospěšná. Jednak danou věc, byť negativní, začnete vnímat pozitivněji, a jednak byste jinak možná tento poznatek nezískali, ani byste si neuvědomili, jak skvělá daná věc byla. Někdy totiž přínos z určité věci není úplně zřejmý.

A tak jsem přemýšlela, co to o mně vypovídá, když jsem tu challange nedokázala. Docela dost věcí. Třeba že pro mě nebyla dostatečnou prioritou a podcenila jsem plánování a přípravu. Také jsem špatně pochopila její cíl: nešlo o to, všechny úkoly splnit, ale rozložit si jejich plnění tak, aby vyšel na každý den přesně jeden jediný. Já je naopak nadšeně spojovala. O problému s plánováním jsem něco tušila – přece proto se tolik věnuji studiu time managementu, prokrastinaci, plánování apod. Ale to nejzajímavější, co jsem objevila bylo, že raději věc nedokončím, než aby byla hotová polovičatě. Otázkou je, jestli je to dobrá vlastnost, nebo bych s tím měla něco dělat.

#6 Konec prokrastinace, 2. část: přednáška

Společně s menší omluvou vám chci napsat o úkolu číslo 6 z třicetidenní výzvy, o níž jsem psala zde. Už jsem vám o konci prokrastinace psala zde. Tentokrát jsme měli za úkol vygooglit si přednášku Petra Ludwiga „Jak bojovat s prokrastinací?“ Co Vás nejvíc zaujalo? Změníte u sebe něco? Co?

http://www.growjob.com/clanky-personal/video-jak-bojovat-s-prokrastinaci/

Ačkoliv se jedná o relativně snadnou věc – zhlédnout přednášku – nedokázala jsem se k tomu pořádně dokopat. Příčin bylo hned několik:

1. Nechuť koukat na video, když už celý den dělám s počítačem.
2. Nuda u videa. A to i když jsem si pletla.
3. Momentálně v podstatě nemám počítač.

A pak, jako blesk z čistého nebe právě včera 2. 5. jsem náhodou našla, že se večer, opět v Cestě úspěšných, koná přednáška právě Petra Ludwiga. Očekávání jsem měla relativně malá – přece jen měl to video nebavilo, ale obecně mě videa nebaví a spíš prudí. Mám-li si vybrat, raději čtu články na blogu, než koukám na videa, i krátká mě nebaví. Je to nelogické, když tím šetřím čas, protože si u nich mohu plést... možná kvůli tomu, že nejdou jen tak letmo přelétnout očima, aby člověk zjistil, jestli má vůbec smysl je zapínat.

Každopádně live přednáška byla super. Samozřejmě už jsem spoustu věcí znala, protože mám právě čerstvě přečtenou autorovu knihu Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno. Je opravdu dobrá a mohu ji jen doporučit. Dost mě bavily Petrem Ludwigem malované obrázky, prý jich tam je asi sto patnáct a byla to fuška. Věřím. I když jsou jednoduchoučké. – Mimochodem, do Knihy autogramů mi namaloval slona. (O tom ale zase někdy příště.)

Z přednášky jsem si především odnesla to, že bych měla pravidelně a důsledně používat Buzerlístek, nebát se toho, že mi jeho vyplňování občas nevyjde, pokračovat ve svém projektu „Něco nového“ a zapracovat na té svojí osobní vizi, protože vědět, co od života chci, je základem toho to dostat.

... a jako bonus jsem tam potkala holčinu, co chodí bosá a na přednášce plete. Jakmile jsem ji uviděla, už jsem neřešila, jestli je někde místo a sedla si rovnou k ní na zem.

A víc blogovat! Protože při psaní blogu jsem ve stavu flow! Ale o tom taky někdy příště. Hezký den.

Velká láska od Sto zvířat

Vtipný text, pořádně poslouchejte. 

#10 Velká věc

Naplánujte si na dnešní den jednu velkou věc, ke které se už dlouho odhodláváte. A udělejte ji. Začněte hned ráno. Jaká věc to byla a jaké byly Vaše pocity po splnění?

Velká věc mi dala zabrat. Nějak jsem nevěděla, co pod ni schovat. Co je ta velká věc, kterou už dlouho plánuji a konečně ji udělám?

Myslela jsem, že něco k disertaci, ale nějak to pořád nešlo a nešlo. A pak mě napadlo, že to, po čem už dlouho toužím, je vyzkoušet si pletení Vlčích máků Kaffe Fassetta (viz můj blog o tvorbě).

Bylo to stresující – hodně počítání, někde jsem zapomněla oka a pak mi to nevycházelo – a zároveň boží – ty barvy! Celkem jednoduchý vzor, nahodilé střídání barev, jak mě napadlo, přineslo senzační výsledek. Vzorek je hotov a vyprán, teď ještě troufnout si udělat takhle celý svetr. Jo, bude to bláznivina. Možná další #10 Velká věc. ;-)

#8 Pravěk

Den bez elektroniky? Zúžila jsem to na mobil a počítač, hlavně tedy ten počítač a internet. Samozřejmě jsem si takovýto den naplánovala na nepracovní den, neboť moje práce v podstatě spočívá v nekonečném sezení u počítače, klofání (tedy psaní něčeho) a odpovídání na maily, plus vyhledávání informací pro nadřízeného, kolegy i podřízené a taky časté urgence.

Jaké to pro mě bylo? Celkem normální. Na mobilu závislá nejsem a docela dobře bych se bez něj obešla týden a možná i měsíc. Po počítači (a blogu) by se mi sice stýskalo, ale za jeden den se nezblázním. A nezaujalo mě na tom tak nějak nic. 

Možná spíš když si vzpomenu na putování po Šumavě, o kterém si na mém blogu také můžete přečíst, tak to bylo vzrůšo. To byl pravěk. Odstřihnutí od elektřiny totálně. A také to hezky ilustrovalo, jak jsme jako lidi-společnost neschopní. Bez elektřiny už dnes nezvládneme téměř nic. Kdybychom si náhodou chtěli udělat jídlo na ohýnku, je to pro změnu na spoustě míst zakázané.

Nicméně to stojí myslím za to, udělat si třeba jednou týdně o víkendu den bez počítače. Aby taky člověk dělal něco jiného, než jen čučel do monitoru. 

Navrhovala jsem večery bez počítače. Zatím mi to moc nevychází, ale uvidíme v budoucnu. Ukazuje se totiž, že když chcete trávit večer s partnerem a nezírat přitom do počítače nebo na televizi či jinou podobnou pomůcku, je celkem náročné vymyslet, co byste mohli dělat, myslím teď kromě toho jednoho. Schválně, co vás napadá, že by se dalo dělat?

Slavíme kulaté narozeniny!

Už je to tak. Celých 10 let. Přesně včera.

Je to málo? Nebo moc? 

Kdybych vám řekla, že mám desetileté dítě, řekli byste si, že je ještě malý a co má všechno před sebou. Ale když to vezmete na dny, tak je to docela pecka. Celých 3 653 dní, tedy 87 672 hodin, 5 260 320 minut. (Komu se to nezdá, tak 2008, 2012 a 2016 byly přestupné roky. ;-))

V úterý 11. dubna 2006 v 18:35 jsem napsala první článek na blog. Tehdy byl Blogger samostatný a v angličtině. Začátky byly náročné – ono ani dnes to s angličtinou nemám tak zázračné, jak bych si přála, ale dělám na tom. A víte co? Blogovat mě pořád baví. I když se za tu dobu změnilo mnohé, tohle stále zůstává.

Mimochodem, protože jsem trochu nasákla čísly a statistikou, spočítala jsem si, že mám publikováno přesně 1 700 článků, to znamená skoro půl článku denně, jinými slovy že co 2 dny a tři hodiny jsem napsala článek po celých deset let. A to je fakt hustý.

A tak jsem si k dnešním krásným kulatým narozeninám nadělila dáreček. Sice se mi ho nepodařilo zabalit, ale to nevadí. Zároveň jsem udělala něco pro sebe neobvyklého – koupila jsem si vzor na pletení šátku a k tomu celý v angličtině a na Ravelry. Tak trochu jako výstup z komfortní zóny a neustálé začínání něčeho nového. Jako důkaz odvahy.

Pokud mě pozorně sledujete. Určitě již dobře víte, že jím nemohlo být nic jiného než Exploration station od Stephena Westa.

Psala jsem o něm v článku Šátky, na které mám chuť. A tady je první video k šátku, kdyby do toho chtěl jít někdo se mnou. Už se těším, až nahodím. O Stephenovi jsem se alespoň zmínila v článcích:

• ZaKALíme?
• Alexandra Wiedmayer,
• Vlněné sestry.

A podruhé si ho možná upletu taky z duhového klubíka...

#4 Party

V rámci třicetidenní výzvy jsem se rozhodla uspořádat narozeninovou oslavu. Ale moc to nedopadlo. Jednak jsem si na plánování neudělala tolik času, kolik jsem měla v úmyslu, jednak jsem neměla chuť kreativně vymýšlet nějaké novinky jako třeba občerstvení v italském stylu jako vloni, nebo retro párty, beauty párty s líčením, česáním a pleťovýma maskama.

Nakonec bylo super, že jsem nachystala jen jednoduché standardní občerstvení v podobě chlebíčků a koupeného medovníku. I tak mě dost mrzelo, že z pěti lidí nakonec dorazili jen dva. 

Jeden byl omluven předem, druhý prý také, dalšímu nebylo dobře a z velké párty se rázem stalo rodinné posezení. I přes značné zklamání na mojí straně jsem si príma zapařili společenské hry a bylo to vlastně fajn.

Akorát odpověď na otázku: „Co všechno jste museli udělat pro to, aby se večer povedl?“ Zní NIC, protože všechny moje záměry byly zhaceny.

Velikonoční dovolená

V práci jsme dostali ve čtvrtek volno, a tak jsme mohli s přítelem vyrazit na velikonoční dovolenou do Blatné. Tak trošku alibisticky jsem nic nesháněla a nezařizovala, ale ono je vždy lepší, když jednu věc dělá jeden člověk, protože pak ví, co udělal, jak a kde co má.

Já měla na starosti jídlo a nějaké detaily k výletům. Naplánovala jsem toho pochopitelně kvantum, kupodivu jsme skoro všechno stihli a dokonce přidali i leccos navíc. To by byla spolu s počasím ta pozitiva, plus taky jsme si užili dost legrace, ale o tom později. K negativům bych zařadila snad jen to, že jsme praktikovali v podstatě jen autoturistiku, což je sice velice pohodlné, ale člověk tak nějak zakrní a nenadýchá se toho krásně čistého venkovského vzduchu. A taky to není nic moc pro lidi, kterým je v aut dost často blbě.

Ubytovali jsme se v Blatné na kraji vsi u rybníka Sladovna u paní Marie Kuřákové. Ačkoliv jsem ze jména neměla právě radost – třeba opravdu kouří? – ubytování spolu s paní majitelkou bylo příjemné a pohodlné. Dvě klasické otvírací postele, skříň, dřez se skříňkami s minimem až žádným nádobím, stůl, dvě židle, na chodbě plynový vařič, mikrovlnka, lednice a mrazák, zvlášť zamykací koupelna s vanou a nezamykací záchod. V pokoji i koupelně se každý večer opravdu hodně topilo, takže žádný chladný odchov, ale příjemné útulno. Takže za mě dobrý. A k tomu jsme první den viděli na poli čápa. Asi třetí den nedaleko pospával chlap ve spacáku, ale na bezdomovce vypadal slušně. Jen mě překvapilo, že se mu chce v té zimě.

P. S.1: Takže velikonoční články letos nebudou. Ale když si vyberete v levém panelu příslušný odkaz, můžete si přečíst 17 článků věnovaných tomuto tématu, což by vaše touhy mohlo prozatím uspokojit. Nebo můžete jít přímo na rozcestník Velikonoce – obsah. Brzy plánuji další a nové články, takže na Velikonoce si už ani nevzpomenete. 

P. S.2: Mimochodem nový státní svátek považuji za super věc, protože si tak můžete každý rok krásně naplánovat dovolenou. O důvodu jeho vzniku mám nemalé pochybnosti a mám-li to říct naplno, tak je pěkná blbost dělat státní svátek v den umučení někoho, v koho většina lidí nevěří. To už bych raději udělala z recese den volna jako oslavu narození Cimrmana.

#9 Cesta úspěšných

Cesta úspěšných je projekt Jana Skryji a Petra Sobotky. Kromě živých přednášek pořádaných zdarma především v budově Vysoké školy ekonomické v Praze zahrnuje i online přednášky – tj. nabídka pro nepražáky ;-).

Musím říct, že jsem s kvalitou akcí dost spokojená. Zatím jsem vždy chodila osobně, takže kvalitu živého přenosu nemohu posoudit  – obvykle ani nemám chuť se na video koukat. Je toho na internetu tolik, u počítače sedím i bez toho celý den, tak že bych ještě volný čas trávila zíráním do monitoru?

Každopádně mě napadlo, že když jsem tolik spokojená a připadá mi to opravdu super, že bych mohla zakladateli osobně poděkovat. To je moje challange 9. A musím říct, že se mi do toho vůbec nechce. I když si myslím, že jsem extrovert, je trochu divný přijít za někým cizím a říct mu: „Je fakt dobrý to, co děláš. Moc se mi to líbí. Pokračuj prosím. Děkuji ti za to, obohacuje mě to.“

Webovky s projekty a plánovanými akcemi: https://www.cestauspesnych.cz/.

P. S.1: Už jsem navštívila tyto přednášky (později o nich snad stihnu napsat):

• Jóga smíchu,
• Moderní závislosti,
• Odemkněte svůj potenciál,
• Jak k sobě přitáhnout pozornost díky internetu,
• Hypno show TAJEMSTVÍ,
• Řešte konflikty efektivně,
• Neúspěch neexistuje, existují jen malé sny,
• Cesta vnitřního vítěze.

P. S.2: Ještě 6. 4. 2016 nemám splněno. Ale spíš než, že by se mi nechtělo, nebyla tak úplně příležitost. Chci totiž pro ztížení z očí do očí a ne mailem.

Oxalis – jarní novinky

Nedávno jsem si četla nabídku Oxalisu a musím říct, že někdy mi ta čeština připadá opravdu vtipná.

Jarní novinky jsou tady!

Představujeme jarní porci našich novinek. Vyzkoušet můžete keňský černý čaj Kenya OP Kanganita, čaj Mauna Loa se šípkem, ibiškem a vousatkou citronovou, bílý aromatizovaný čaj Ledové víno, Shanti s lahodnou chutí meruněk, broskví a špendlíků, aromatizovanou kávu Vanilka - karamel a Mate Cuba Libre s neodolatelnou chutí tohoto koktejlu.

Ponožky od babičky

Dneska, takhle při pondělku, mi kamarádka poslala odkaz na Ponožky od babičky. Jedná se o CSR projekt, který se snaží začlenit důchodce do běžného života. Myslím, že to je super nápad, protože pletení se opět vrací do kurzu, začíná to být luxusní záležitost mít něco (vlastno)ručně pleteného, co nikdo jiný nemá.

A navíc si myslím, že každý potřebuje někam patřit, mít pocit, že je užitečný a že společnosti něco dává. A taky by to asi měla vidět společnost... my pracující, abychom si neříkali, že živíme (ne moc dobře, všichni víme, jaká je výše důchodů) mrzutý povaleče, kteří se flákají ve městě, pouštíte je sednou a oni ještě dělají ksichty, že jste nebyli dost rychlí v tom vstávání.

Vážím si, ba dokonce si troufám říct, že miluju činorodé důchodce a důchodkyně. Lidičky, kteří přesto, že jsou staří a různě je někde píchá nebo bolí, to ještě nevzdali. Netráví své dny tupým koukáním na bednu, ale něco vytváří. Nezáleží na tom, jestli pletou, šijí, malují, kutají na zahrádce, jezdí na výlety, píší knihu, hlídají vnoučátka... Moje zkušenost říká, že lidé, kteří něco dělají, jsou příjemnější, sympatičtější, duševně čilejší a dá se od nich mnohému naučit. Jsou takovou babičkou/dědou, o kterých se dá říct, že jsou studnicí moudrosti. Takoví lidé mě fascinují... kolik toho vědí a umí...

Ale zpátky k projektu. Můžete se na něj podívat zde. A pokud máte chuť, můžete se podívat na kratičké povídání o Ponožkách od babičky z Josefodolu. Hned se vám samozřejmě nabídne spousta youtubových odkazů, z nichž vybírám jen ty nejzajímavější:

• Pletení ponožek na pěti jehlicích: 1. část, 2. část, pata,...
• Osobně tedy doporučuji knihu o pletení dvou jehlic najednou na jediné kruhové jehlici, což je naprosto dokonalá metoda, neboť při ní snadno zpracujete i zbytečky klubíček tak, aby obě ponožky byly upleteny do stejné výše jednou barvou. Dokonalost sama. Začít můžete například zde - od návod od Kateřiny Chocholáčové z Brna.

A teď už jen popřát happy knitting a přijďte se někdy podívat na moje stránky o tvorbě, kde se již brzy objeví moje nové upletené šátky. http://angelikytvorba.blogspot.cz/

#3 Něco jinak

Neděli obvykle trávím prací nebo prokrastinací u počítače. Místo psaní disertace a vyřizování mailů se to snadno zvrtne v googlení postupů pletení, čtení článků a blogů, prohlížení obrázků a jiné poflakování. Tentokrát jsem si řekla, že to udělám jinak... a vyrazila na keškolovení. Bylo to super. Ti jiné na tom bylo i to, že se jednalo o mysteri a multi cache zároveň. Na multinu jsem si zatím troufla jen jednou. Navštívit různé body, počítat nesmysly jako stromy, čísla na kašně a tak dál a nakonec třeba i nenajít vytouženou krabičku se mi nezdá příliš lákavé po celodenní šichtě.

Mysterky – šifrofačky či přemýšlečky – mě lákají už od začátku. Však jedno z mých oblíbených témat jsou šifry a kryptoanalýza. Dokonce jsem to ve škole tak trochu studovala v rámci nějakého IT předmětu. Ale dosud mě nenapadlo, že bych na to měla. S šifrovačkou – Brněnskou TMOU – mám jedinou zkušenost a není zrovna moc dobrá. Sice se mi jedna z šifer podařila rozluštit, ale ty jiné byly naprosto mimo mě a ostatní týmoví kolegové na tom nebyli o moc lépe. Už nějakou dobu uvažuju o šifrovačce v Praze, ale ještě jsem se po žádné nepídila.

A tak byla cache s Vigenérovou šifrou příjemným překvapením. A potěšující byla i skutečnost, že jsme ji dokázali rozluštit, i když jsme si ji špatně opsali. Pro ty co neznají, tak existuje Césarova šifra, což je velice jednoduchá šifřička, kdy jeden znak abecedy nahrazujete jiným a to vždy stejně. Je to jednoduché a celkem rychlé... snadno provedete i ve Wordu pomocí CTRL+F a pak dáte nahradit. Pro legraci můžete nechat některé písmenko původní. Potíž je v tom, že u dlouhého textu se díky frekvenční analýze měřící častost výskytu hlásek v daném jazyce, dá celkem snadno předpovědět, které písmenko co znamená. A jakmile správně dosadíte nejčastější znaky (samohlásky, p, k, l, j a nevím co ještě), už jste text skoro rozluštili.

Perly a růže, Vodnická čertovina

Perly a růže (***) je název krátké pohádky z roku 1985 na námět Vojtěcha Martínka vypracovala scénář Zdena Brunclíková. Dramaturgie je od Štěpánky Haničincové. V pohádce máme klasicky zlou macechu (Růžena Merunková) s její zlou a hamižnou dcerou Hedu (Veronika Freimanová), která nutí pravou dceru krále Viktora (Jan Přeučil) plakat, protože pláče perly. Jenže když je princezna Kateřina (Michaela Kuklová) šťastná, umí vytvořit z ničeho růži. Co si vybere princ (Petr Svoboda) ze sousedního království?

V pohádce dále můžete vidět Naďu Konvalinkovou coby služku Bětku, ještě relativně štíhlou, Rudolfa Hrušínského mladšího coby kuchyňského pomocníka Kubu, Bohuslava Kalvu, Ivana Trojana a další. Na ČSFD má pohádka 67 %.

Oblíbená věta princezny Katušky: „Tahle růže není na prodej, nedá se koupit, musí se darovat.“

Vodnická čertovina (***) je hodinová pohádka, která na ČSFD získala 60 %. Režírovala ji Vlasta Janečková. Jedním z hlavních hrdinů je porybný Čeřínek, kterému se pořád nedaří přichytit pytlačícího ševce Kopýtka a krejčího Nitku na rybách. A když si tak jednou stěžuje, vyleze vodník a že by mu mohl pomoci. Nechá se chytit jako velikánský kapr a hamižným darebům spolu s jejich manželkami pěkně zatopí. Zloděje hrají Miroslav Vladyka a Václav Vydra, jejich manželky ztvárnily Dagmar Veškrnová Havlová a Taťjana Medvecká.

„To je pravda, se šišlavým kaprem, teda vodníkem, díru do světa neuděláme.“

„A teď třeba buč.“

„Búúúúúúúú.“

„Ale jdi, ty popleto, řekni slovo buč.“

Souhlasim s Jezinkou.Jezinkou, že to byla legrace a šišlaná logopedická říkanka byla skvělá: „Žalovala žluva z věže, že žížala žere vleže. Se žrádlem jsou potíže, žbleptla želva ze spíže.“

„Zalovala zleva zelva zluva z veze, ze zízala zeje v leze. Se zládlem sou potíze zbleptla zelva ze spíze.“