Mám nový mobil

Ačkoliv se to zdálo skoro neskutečné, už jsem si opravdu koupila nový telefon. Odhodlávala jsem se k tomu děsnou dobu – snad od listopadu – a dopadlo to v podstatě tak, jak to mohlo být už před měsícem: nechala jsem si poradit a vzala téměř první, na který jsem přišla.

Můj malý telefonek Nokia mi sloužil docela hezkou řádku let. Asi pět, odhaduji. Původně jsem ho nechtěla, protože se mi s mým prvním Siemensem loučilo dost těžko a byl pořád funkční, ačkoliv sloužil spíš jako pevná linka (tzn. moc dlouho nevydržel, a tak se občas vybil a nebyla jsem dostupná třeba i několik dní, než mi začalo být divné, že mi nikdo nevolá a nepíše). 

Ale stalo se a já tenkrát dostala k narozeninám nový mobil. Ideální dárek pro ženu romantické povahy. (Sarkasmus.)

Soužití s ním bylo báječné. Stále ho stačilo nabíjet jen jednou za čas, třeba i za pět dní. Akorát poslední dobou mi přišlo, že některé lidi někdy moc dobře neslyším, ale pořád jsem to přikládala spíš špatnému signálu. Protože jsem moc nepromazávala smsky, občas se mi stalo, že mi ty nové neměly kam přijít a nejdřív jsem musela odstranit ty staré. Možná že tohle bylo příčinou toho, že se se mnou jednoho dne rozhodl přestat bavit o obsahu mých zpráv – přestal je zobrazovat, a když jsem se na ně snažila dostat, buď zůstal podezřele blikat, nebo se rovnou celý vypnul. 

Nějakou dobu jsem doufala, že se to zlepší. Zkoušla klasické ajťácké triky: vypnout a zapnout, vyndat SIMku a podobně. Nakonec jsem zašla do servisu a tam mi řekli, že s tím nic nesvedou. Že si musím koupit nový. 

Mezitím mi kamarádka půjčila svou starou nepoužívanou Nokii. Byla černorůžová a fakticky elegantní. Pořád jsem koumala, jestli půjdu do chytrého telefonu, nebo zůstanu u svého tlačítkového. Už jsem se tu o tom zmiňovala. Na jednu stranu by se mi chytrý telefon hodil na vyhledávání spojů, byly by v něm mapy a tak podobně. Taky internet, takže bych mohla psát blog – aspoň takový štěky – kdykoliv by se mi chtělo, třeba každý den v autobuse cestou z práce. To znělo lákavě. Taky jsou tam kešky! 

Na druhou stranu nutno přiznat, že jsem spíš příležitostný keškolovec, o čemž svědčí i ubohých tři sta sedmdesát jedna nalovených kešek za skoro sedm let, co to dělám. A ne, argument, že když budu mít chytrý telefon, budu víc chodit lovit, neobstojí. Taky mamince častěji nevolám (jak mi kdysi tvrdil operátor), i když mám volání zdarma. To tenkrát byla docela dobrá story, utrácela jsem za mobil asi třicet korun a chlapík se mě snažil přesvědčit, že s jeho desetkrát (doslova) dražším tarifem to budu mít lepší. Když už mu došly argumenty, tvrdil mi aspoň, že bych měla neomezené volání a mohla mámě volat každý den. A já mu odpověděla, že to bych nemohla, protože mamka nemá telefon. Nafoukl se jak ropucha a odkráčel pryč. Snad ani nepozdravil. Ale mamka ho tou dobou vážně neměla!

Dilema zda chytrý nebo hloupý jsem řešila se spoustou přátel a s nejasným závěrem, takže jsem rozhodnutí pořád odkládala a říkala si, co kdyby se mi ten chytrý fakt hodil? Nakonec to rozsekl přítel tím, že mě ujistil, že nový telefon už asi nebude tak kvalitní, aby mi vydržel pět nebo deset let, takže si klidně za dva roky můžu pořídit ten chytrý, budu-li konečně chtít. 

Pak už zbývalo jenom vybrat ten správný obyčejný telefonek. Kamarád mi poslal odkaz na článek s recenzemi tlačítkových telefonů. Tak jsem si ho přečetla a ještě se chvíli odhodlávala jít do obchodu. Jako nejlepší byl celkově hodnocen Nokia 230 Dual SIM. Srovnávání cen také není mojí nejoblíbenější záležitostí. A protože telefon mám spíš pro případnou potřebu ohrožení, zavolání pomoci (či odvozu domů), objednání k lékaři a podobně, i těch šest stovek se mi za něj nechtělo dávat. Byl tam i Alcatel za čtyři stovky, ale prodavačka mi doporučila model Nokia 110 Dual SIM. 

Angelika na statku: kozy 2

Dneska jsem byla pouštět kozy z chlívku. Jestli se tedy obydlí pro kozy říká chlívek. I když tam měli krásně teplo, byly samozřejmě ohromně rády, že mě vidí. Přinesla jsem jim sice opražená a osolená, ale pořád dýňová semínka, u nichž jsem měla podezření, že už je napadli moli. A hlavně, která mi stejně moc nechutnala, protože byla neloupaná a tvrdá. A kozy sůl milují. 

A taky zbyteček z včerejší dýňové polévky – tedy pro změnu opět dýňová semínka a štopku.

Fotka v bídné kvalitě, ale je na ní ještě ta bílá, kterou už nemáme

Zjistila jsem, že dávat jim něco do kýble je blbý nápad. Jednak tam zkusí narvat hlavu obě naráz (a třetí přemýšlí, jak by se tam dostala taky), a jednak to kvůli tomu vylijí, nebo kýbl rozbijí, či ho nebudou moci sundat z hlavy. Takže příště zase všechno pěkně dostanou z kolečka, které je na tohle ideální, protože se k němu dostanou všechny a kromě té agresivní se ani nepošťuchují a spokojeně žerou. 

Přítel mě upozornil, že jsou kozy celkem čistotný, takže to, co vykydly na zem, už asi žrát nebudou vzhledem k tomu, že tam je sláma, do které chodí i kálet. No, o těch pár semínek mi ani tak nejde, jenom jsou to trubky. 

A když tak nad tím přemýšlím, tak by se teoreticky ta jedna mohla chtít příští týden pářit. U koz se tomu říká, že se prskají, což mi pořád připadá jako děsně směšný výraz. A mají to tak jednou za tři týdny. No a my kvůli ní jeli na Nový rok domů dříve, tak teď by snad mohla mít chuť, když si to tehdy rozmyslela, a mohli bychom mít kůzlátka (a mléko). Kozí miluju!

Podnikání není pro každého

Příchod do práce je po Vánocích překvapivý. Jako obvykle. Člověk je z toho celý nesvůj, že má najednou osm hodin sedět a něco psát, promýšlet, zařizovat a plánovat. Na druhou stranu (pominu-li ranní vstávání) je to i svým způsobem uklidňující. Ta pravidelnost (stejný začátek i konec). A rozmanitost (různé záležitosti k řešení). Když zrovna není žádný průšvih, nebo nějaký extra časový press, uvědomuji si, že mě moje práce ještě pořád baví, i když jsem poslední dobou měla spíš slabší chvilky. 

Trochu mě k tomu přivedl online webinář Stáni Stiborové (dříve Mrázkové). Mělo to být o tom, jak si splnit svůj velký sen v roce 2020. Nebylo to špatné, i když si neumím představit, že by za to někdo dobrovolně platil... Byl to takový základ time managementu. Hezky a příjemně podaný (milá decentně nalíčená blondýnka), ale opravdu jen základ. Asi jsem čekala nějaký brutálnější návod, nápad, inspiraci, než že si máte vybrat jenom jeden cíl, protože když se jich snažíte stihnout dvacet najednou, tříštíte pozornost a ve skutečnosti se vám stejně nejspíš nepovede splnit ani jeden. 

Zaujalo mě, že ale začnete tím, že si cílů napíšete pět a pak je mezi sebou porovnáváte podle toho, jak jsou pro vás důležité tak dlouho, až vám zbude jenom ten jeden. A ten by ve vás logicky měl vyvolávat silné emoce. Buď nadšení, protože se těšíte na jeho naplnění, nebo strach, protože máte strach, že je nereálné toho dosáhnout. 

A pak už je to klasika – cíl by měl být konkrétní. Já bych rovnou doporučila pravidlo SMART. Zdá se, že o něm autorka neví, ale v podstatě částečně vyjmenovává jednotlivé body. Psala jsem o něm zde: Pravidlo SMART. Ještě vám doporučí zjistit, z čeho máte strach, to je asi ta nová přidaná hodnota, řekla bych. Naučit se, že strach máte, ale neschovávat se před ním, nesnažit se ho zlikvidovat, spíš ho brát jako existující a udělat danou věc jemu navzdory. I když asi ne vždy je to rozumné. A pak už je to jenom o tom naporcovat svého slona.

A já pak začala přemýšlet, kromě svého velkého přání pro tenhle rok (povím vám o něm za rok, když se mi ho podaří splnit), o tom, že asi nejsem typ, který by chtěl podnikat. Jasně, zní to všechno lákavě:

• časová svoboda: mít volno, kdy chcete (můžete jít na koncert, do knihovny, divadla, jet za přáteli – haha, volno máte vy, oni třeba ne, takže ve výsledku vám to stejně může být k ničemu),
• finanční svoboda
• ... asi ještě něco dalšího.

Jenže zároveň s tím přichází velká zodpovědnost – dokopat se udělat práci včas, stres z toho, že třeba neprodáte ten vámi vyrobený produkt, nebo to bude děsný šunt, nebo nebude dostatek lidí tak bohatých, aby si mohli kupovat takovéhle věci... A taky je otázka, co budete dělat, až se vám v podnikání přestane dařit. Nebo budete úspěšní odteď až do smrti, nebo do důchodu? Našetříte dost na dobu, když už nebudete mít tak skvělé podnikatelské plány? A co když pak budete chtít zase začít normálně pracovat, ale ten přechod ze svobody (lenosti a trochu nafoukanosti, že vám nemá kdo co říkat) do podřízené pozice by mohl být problém.

Možná jsem jenom málo ambiciózní, ale říkám si, že by mě podnikání nelákalo. Nebo mám v sobě někde zakuklených tolik strachů, co všechno by mohlo nevyjít?

Poslední poklona Sherlocka Holmese

Bruce-Partingtonovy dokumenty
Viděla jsem film. Sherlocka Holmese hraje Jeremy Brett a Dr. Watsona Edward Hardwicke.

Sherlock: Stojí tu, že přijde můj bratr Mycroft.

Watson: Co by ne.

Sherlock: Co by ne? To je jako byste potkal tramvaj na lesní stezce. Mycroft má své cesty, po kterých chodí.

Kvůli chlapíkovi jménem Cadogan West navštíví Sherlocka jeho bratr. Mrtvý měl u sebe 7 dokumentů z 10 velice důležitých pro sestavení nebezpečné ponorky. West byl nalezen na kolejích a předpokládá se, že vypadl z vlaku. 

Podezřelým je i správce zodpovídající za dokumenty. Když se k němu Sherlock vypraví, je tento už po smrti. Zemřel ráno. Jaká to náhoda, že?

Agatha Christie: Vánoční tragédie

Slečna Marplová tvrdí, že na panu Sandersovi hned poznala, že má v úmyslu svou ženu zavraždit, ačkoliv se k ní choval zvláště pozorně.

... Tradičně překombinované a dokonalá slečna Marplová, která všechno vždycky ví nejlíp.

Jinak zajímavý příběh, i když řekněme, že je trochu zcestné, že by se někdo vláčel po požárním schodišti s mrtvolou, kterou by aranžoval v pokoji, kam by pak přivedl svědky, aby to vypadalo, že někdo zabil jeho ženu, se kterou by se ve skutečnosti o chvilku později setkal, přivedl ji po onom požárním schodišti do téhož pokoje a tam ji doopravdy zabil. A odnesl tu první mrtvolu...

Lze si poslechnout zde. 

Návrat Sherlocka Holmese

Opatské sídlo 
Inspektor Hopkins poslal pro Sherlocka Holmese, protože si neví rady s případem mrtvého sira Justase. Zmizelo jenom několik stříbrných táců a přitom to vypadá, že to byli ti samí zloději, kteří před čtrnácti dny kradli někde poblíž. Zranili lady a inspektorovi se to zdá jasné.

Lady Mary Brickenstolová si stěžuje na manželství se sirem Justasem, který byl alkoholikem. Lady viděla tři muže v přízemí u křídlových dveří. Jeden ze tří mužů ji praštil, svázal a dal jí roubík. Pak přišel manžel, kterého některý z nich uhodil do hlavy pohrabáčem. Její chůva Tereza vypovídá shodně.

Holmsovi je ovšem jasné, že to je trochu jinak. Křídlové dveře vedou do zahrady, tělo leželo u krbu. ... Holmes hned upozorňuje na podivné věci. Lupiči obvykle nekradou poblíž původního místa. K další loupeži dochází až poté, co uloupenou kořist utratí. Nespokojí se jen tak s něčím, když mohou vzít i další drahocenné věci. Nenechají naživu člověka, který je může identifikovat. 

Tři muži měli pít ze tří skleniček, ale kal se usadil jen v jedné. – Ale jedna sklenička obsahuje kal z těch dvou, z nichž někdo pil. Zdá se, že lady a její chůva lhaly. Navíc by se jim oběma nejspíš vražda sira Justase zamlouvala. Kdysi totiž v opilosti polil benzínem a zapálil manželčina psa a její chůvu nějak surově uhodil.

Přijeli v červnu 1895. Na lodi byl jeden zvlášť schopný důstojník. Náramný fešák: plavé kníry, modré oči, pěkná postava... určitě si musel Mary Frazeové všimnout. 

Ukradené stříbro bylo nalezeno na dně rybníka. Hopkinsnovi to prozradil Holmes.

Realiata? Na základě lodních uzlů, kterými byla přivázaná lady ke křeslu Holmes správně usoudil, že ji přivázal nějaký námořník. S tím se mohla setkat jedině na lodi, když přijela na nové panství. Jelikož kryje vraha, pravděpodobně se jednalo o někoho mladého a hezkého. Viděla se s ním dvakrát během manželství a on jí teď jenom přišel říct, že odjíždí a měl o ni strach, protože se do ní během plavby zamiloval, a zjistil, že ji lord týrá (bodal jí jehlicí na klobouky do ruky). Lord vešel do pokoje a uhodil lady holí do obličeje. Když se pak strhla bitka mezi oběma muži, námořník ho omylem zabil. Chůva pak vymyslela celou historku, včetně přelévání vína mezi skleničkami. 

Holmes udělil námořníkovi svobodu s tím, že se má za rok pro svou vyvolenou vrátit.

Druhá skvrna 

„Všude samé papíry, kdo to kdy viděl? Pořád jen papíry. To je najednou spěchu, taková hrůza,“ brblá si paní Hudsonová.

Zmizel jakýsi tajný dokument. Vážení občané ukrývající tento dokument se neobrátili na policii, protože očekávají, že ten, kdo jej zcizil, s ním chce seznámit veřejnost, což by mohlo vést k problémům v celé Evropě. A obrátit se na policii znamená celou kauzu zveřejnit.

Manželka toho pana Travelry Hopa, který u sebe měl dokument, ho vzala a dala panu Lucasovi, kterého následně zabila a dopis vzala. Otázkou je proč.

Lucas si nechal zavolat manželku pana Hopa a vydíral ji nějakým dopisem z jejího mládí ještě před svatbou. Chtěl ho vyměnit za tajný dokument, který měl u sebe pan Hope. Vymyslela si historku o tom, že jde do divadla, a ukradla dopis v modré obálce. Ráno si uvědomila, že vyměnila jeden problém za jiný. A tak se tam vrátila, přesvědčila hlídkujícího policistu (Lucase opravdu zavraždila jeho francouzská manželka), že se tam chce podívat, pak předstírala, že omdlela a dopis sebrala ze schránky pod kobercem, o které věděla jen ona. Holmes jí přislíbil, že dopis nenápadně vrátí. 

Oběma pánům řekl, že záhadu má skoro rozřešenou, i když dopis ještě nemá. Tvrdil jim, že je přesvědčený, že nikdy neopustil dům a požádal pana Hopa, aby se do schránky podíval. Když pak procházel papíry, nenápadně mu dopis pod ně vhodil.

Ve filmu hraje Sherlocka Holmese Jeremy Brett a Dr. Watsona Edward Hardwicke.

Angeliky základní diář

Pokud jste si už zvykli na moje malované diáře, mám pro vás jeden velice základní na příští rok k vytištění. Fialově jsou vyznačeny státní svátky. Najdete ho pod tímto odkazem a můžete si ho vytisknout kdykoliv v průběhu roku. Pokračuje až do února 2021. 

Angeliky vánoční deník (2019), 5. část

So 28. prosince, Čarovný kamínek (***) a válení doma

Zvažovali jsme, jestli vyrazíme někam na drobnou turistiku, nebo se budeme válet doma a nakonec zvítězila druhá varianta. Na túru (asi 8 kilometrů, ha ha) půjdeme na silvestra. Místo Čarodějova učně, který je příliš tmavý a bude lepší ho sledovat večer po tmě, aby tam bylo něco vidět, jsme si pustili novou českou pohádku Čarovný kamínek, která měla včera večer premiéru. 

Mou recenzi najdete v článku Recenze na pohádky 2019. 

Večer jsem pak tvořila článek na blog o tom, kde se které pohádky natáčely. Ukázalo se, že takhle banální seznam dokáže zabrat i několik hodin.

Ne 29. prosince, Povánoční pohoda

Ke snídani jsem si načala štolu z Drážďan a udělala si vánoční čaj: Ještě mi zbývá trocha toho zajímavého voňavého v červené piksličce. Thé de Noël Mélange Exclusif. Složení: černý čaj, příchuť – višeň, mandle, zázvor, likér, okvětní lístky. Vyrobeno a baleno ve Francii, Compagnie Coloniale SAS, distributor pro ČR. Podle webu to vypadá, že už ho asi nemají.

K obědu jsme měli kapra po mlynářsku a sklenku činzána. ... Tvorbou péefek se mi úspěšně podařilo zabít celé odpoledne. Ale to je tak, když člověk musí dělat jedno soukromé a pak na každý (skoro) blog jedno, takže dohromady čtyři a nemá to tak úplně celé dlouhodobě dopředu rozmyšlené.

Podívala jsem se na pohádku Láska rohatá (***), abych si mohla plést Stephenův KAL.
„A to tady budeme trčet na furt?“
„No na furt né! Až z nás inšpektor nadělá krtonošky, budeme zase volně běhat.“

A pak ještě na Škola princů (***). Ta byla taky prima.

Po 30. prosince
Dopoledne jsem dopisovala články na blog a rozesílala PF 2020. A taky je dala na blog. Nahodila jsem ponožky od paní Machové „Basic Socks That Rock“. Vzorek mi skoro vychází. Tak uvidíme.

Večer jsem pustila příteli Princeznu a půl království. Když jsem četla v recenzích, že to někdo během Vánoc viděl několikrát, napadlo mě, že bych to možná taky mohla zvládnout. Ukázalo se, že to bylo moc fajn. A trochu jsem si při tom zase popletla. Nevýhodou je, že mám sklony nejlepší hlášky říkat nahlas.


Út 31. prosince, výlet do Brtnice
Vyrazili jsme na krátkou silvestrovskou procházku k loveckému zámečku Aleje (Jestřebí), kde jsem si dala medovinu a zelňačku. Super výlet. Akorát tu multikešku jsme nenašli. Cestou zpět jsme si zlepšili chuť v Brtnici, kde jsme ulovili kešku u zámku, jehož velikost nás fascinovala – samozřejmě jenom zvenku, protože není návštěvnická sezóna, ale aspoň jsme nakoukli na nádvoří a příjemně si popovídali s nějakými dvěma chlapíky.

A pak kostel! Vypadal tak pěkně, že jsme neodolali, a když bylo otevřeno, nakoukli jsme dovnitř. A zvrtlo se to v prohlídku včetně věže. Paní nám řekla, že máme štěstí, že jsme je potkali. To měla pravdu! A já si trochu rozmazleně pomyslela, že to mám nejspíš celý život. :-ú

Ještě se pochlubím novým suvenýrem z geocachingu a popřeji krásnou poslední noc v tomto roce a šťastný vstup do toho nového 2020. O virtuálních suvenýrech jsem psala už zde – jen fotky z letošního začátku roku, tak se mrkněte. 

Sněhová královna (***)

Objevila jsem novou pohádku. Teda novou... Francouzský animovaný příběh natočený na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena je z roku 2008. Má jenom 23 minut a moc se mi líbí. Najdete ji zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10702673811-snehova-kralovna/. A ještě čtyři dny si ji můžete pustit.

Líbí se mi styl animace i to, že je příběh o Gerdě hledající svého kamaráda Káje celý. Když jsem si kdysi půjčila kreslenou knihu, abych konečně zjistila, o čem je písnička od Lucie Bílé, byla tam toho asi jenom polovina. 

Zdroj: Ze stránek ČT 1

PF 2020

Recenze na pohádky 2019

Čarovný kamínek *** (34 %) režie: Kristína Herczegová

Výpravná pohádka Naďi Jurkemikové v režii Kristíny Herczegové popisuje hodného krále a spokojené království, v němž lidé žijí v souladu se zvláštními lesními bytostmi. Trochu připomínají avatary, ale bohužel se v pohádce spíš jen mihnou – uvítala bych, kdyby něco dělaly: strašily lidi, staraly se o přírodu... – vypadalo to, že tam byly dodány tak nějak uměle a jen pro okrasu a na nalákání v ukázkách, kde jich bylo skoro tolik, co v celém filmu. Takže očekávání jsem od pohádky měla velká a nenaplněná. Snad jenom skřítek (Ľudovít Cittel) s velkými svěšenýma ušima si to užil.

Vládcové lesní říše, královna Nabbiel (Anna Javorková) a král Archivald (Milan Bahúl), se rozhodnou darovat svým služebníkům za dlouhodobě dobrou práci čarovný kamínek, který dokáže spravedlivě splnit všechna přání. Ale z pro mě neznámého důvodu jim neřeknou, jak funguje. Zatímco čarodějnici Sebela (Zuzana Bydžovská, na hodnou čarodějku má ale dost nepříjemný hlas, i když jinak jí ta role sedla) má lidi ráda, považuje je především za dobré a ráda jim pomáhá, čaroděj Bendegůz (Ady Hajdu) považuje lidi za sobecké a snaží se je zlomyslně pokoušet. Čarodějové bohužel příliš brzy pochopí, že kamínek plní dobrá přání a špatná otáčí proti jejich autorovi. Senzační a originální nápad, bohužel v pohádce ne tak docela využitý, nechala bych chvíli diváka trápit tím, proč někdy kamínek „funguje“ a jindy ne. Jenže pak přijde pro mě naprosto nepochopitelná věc – jinak chytří čarodějové se rozhodnou tento vzácný dar, který dostali za své dlouholeté dobré služby a mají jej užívat moudře, dáti do rukou lidí, aby se ukázalo, kdo z nich má pravdu v sázce, zda jsou lidé ve své podstatě dobří nebo zlí. Sice je pravdou, že mnoho zla s kamínkem spáchat nejde, ale přece jen. Některé dobré skutky mohou mít velice negativní dopad: třeba když najdete obrovský poklad – bojíte se, kam ho ukrýt, ostatní vám začnou závidět, půjčovat si od vás, využívat vás...

Na panské sídlo přijíždí nabubřelý a utrácivý mladý hrabě Henrich (Daniel Žulčák) v doprovodu své sestry Julie a komorníka Vendelína. Vendelín navrhne Henrichovi, že by mohl získat peníze na karban těžbou dřeva z lesa a lovem lesní zvěře. Proti jsou samozřejmě lesní bytosti, ale také vesničané vedení mlynářem Matoušem (Jakub Jablonský) a také sestra Julie (Kristína Spáčová). Henricha by ráda ulovila místní bohatá statkářka-dcera (Adela Mojžišová), ale jak se sám vyjádří, to je pod jeho úroveň. Nicméně její matka se hned tak nevzdává, protože chce rozmazlenou dceru dostat z domu.

Nejvtipnější je první stařeček, který najde kouzelný kamínek a nevěda nic o jeho moci přeje si, aby ho nebolela záda a nohy, že by pak mohl více pomáhat dětem. Šup a už je zdráv. Tak mu to dojde a říká si, že by mohl uzdravovat jiné lidi, ale děti má zdravé, a tak kamínek odloží a přeje si, ať ho najde někdo, kdo ho potřebuje víc než oni. Možná to nebylo přání, protože statkářka-matka (Ivana Wojtylová) ho rozhodně nepotřebovala. Ale skvělá byla reakce kouzelníka Bendegůze – že prý to stařík nemá v hlavě v pořádku. A řekl to chvilinku poté, co přítel prohlásil, že tohle by nikdo neudělal. 

Natáčelo se ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm, u propasti Macocha a taky na Slovensku: Ľubochnianska dolina, Krupinské bralce, Kvačianska dolina, Červený kameň.

Zajímavostí je, že mlynář Matouš a Julie, tedy Kristína Spáčová a Jakub Jablonský tvoří pár i v reálném životě.

Výjimečně se kritici na ČSFD shodují se mnou ohledně nevyužitého námětu, krásné přírody, ale kostýmy taky nevyužité atd. Ale pobavil mě xtomas252: „Tak tohle byl opět úlet, vánoční atmosféru daleko víc navodí Zaklínač, kde uvidíte padat sníh.“ A to ještě pokračuje: „V původním znění by to určitě bylo lepší, ten prkenný dabing, někdy naprosto bez emocí, taky teda vůbec nepomohl. Ovšem scénář je tak mistrně napsán, že když vám párkrát klimbne hlava, tak stejně o nic nepřijdete. Pět minut jsem koukal za zvuku zapnutého mixéru z kuchyně a kupodivu to bylo beze zvuku lepší než horší. Možná měli být němí všichni, ne jen lepá děva v hlavní roli.“ Špatného dabingu jsem si nevšimla, ale stejně ho nechápu. I ve slovenštině bychom pochopili, o co jde! I Alois88 mě pobavil: „Proti tomuto dílu jsou Troškovy pohádky, s rozeřvanými postavami a debilními čerty, perfektní podívaná.“

Zdroje: 
https://www.filmovamista.cz/clanek/339-Vesele-Vanoce-2019-s-Ceskou-televizi

https://www.csfd.cz/film/776646-carovny-kaminek/prehled/

Čertí brko **** (62 %) režie: Marek Najbrt

Vypravěčem pohádky je sám Lucifer (Ondřej Vetchý). Hned na úvod vám vysvětlí, že peklo zde není proto, aby byli lidi trápeni, ale aby se spravedlivě potrestalo zlo. A jak vás upozorní na konci – dejte si pozor na lidi, kteří vám nabízejí ráj na zemi, nebo vás chtějí chránit před peklem, neboť se obvykle bojí, že by do něj mohli přijít sami (nedejte se mýlit, o vás jim vůbec nejde). 

Hlavní postavou je nepovedený čert Bonifác (Jan Cina, žádný velký fešák), který vymýšlí různé vynálezy, protože mu klasické čertovské fígle nejdou. Jednou z velice důležitých věcí v pekle je kouzelné brko z Luciferova černého kohouta, které samo zapisuje hříchy. Jenže v pekle pod městečkem Pytlov na úpatí kopce Pervidle se právě jedno takové porouchalo a přestalo psát. A rozhodně to nebylo tím, že by místní přestali hřešit. Naopak, líný krejčí (Jan Budař) hledající poklad (místo toho, aby šil) pošilhává po sličné Markétce (Judit Bárdos), dceři hostinského, a neštítí se ji získat ani trochu nekalými praktikami, místní radní (Tomáš Jeřábek) fixluje při volbách, aby znovu vyhrál, a voliče uplácí párky a pivem zdarma (a říká, že za tohle si lze koupit každého) a najdou se i další (například Marek Daniel, který tam má v jednu chvíli vtipnou hlášku, že se musí zeptat ženy, co si myslí). A tak je Bonifác s brkem poslán do tamějšího pekla z toho centrálního, aby jim ho přinesl. A protože Lucifer ví, jak to s ním je, tak ho vybaví krabičkou KPZ (krabičkou pekelné pomoci), která obsahuje jehlu, která ušije jakýkoliv oblek (ale vydrží jen jeden den, druhý den je z něj takový hadr), ubrousek prostírající jídlo a kouzelný měšec, který přičaruje dukát (ale vždy jen jeden, který se pak zase zpátky přesune do měšce). 

Ačkoliv byl Bonifác Luciferem varován, že někteří hříšníci se čertů nebojí, v klidu se začne bavit s již zmíněným na první pohled nesympatickým krejčím. A když mu přičaruje šaty, jídlo a zlaťák, nabídne mu tento na oplátku pivo. Efekt je jasný. Ráno čert s kocovinou zjistí, že mu chybí jak KPZ, tak kouzelné brko, a protože neví, kde darebáka hledat, ukradne běžnému černému kohoutu na dvorku u Markéty brko a zanese ho dolů do pekla. Když pak nefunguje, svádí to na to, že ho dívka polila a brko musí vyschnout, či přestali místní lidé hřešit. Bohužel jsou čerti natolik hloupí, že mu uvěří. Napravit to bude muset přijít sám Lucifer. A ještě se to celé pěkně zamotá, protože krejčí přišel na to, jak vládnout celému městu, zasypat peklo a málem se mu podařilo i zorganizovat popravu čertů a oženit se s Markétkou.

Líbila se mi myšlenka, že zlo se musí trestat. 

Já byla s pohádkou celkem spokojená. Byla nová, zajímavá, originální, a přesto zachovávala běžnou podobu čertů, boj se zlem a tak. Dala jsem jí čtyři hvězdičky, protože určitě stojí za jedno zkouknutí. Dokonce se možná vyplatí přestat na chvíli plést a jenom se koukat.

Pozn.: Jak občas píšu, že bychom nepotřebovali předabovávat Slovenskou pohádku, tak tady šílím z toho, jak divně česky mluví Markéta. Ten cizí původ úplně trhá uši. Připadá mi, že je to teď v pohádkách nějak běžné, že ženský nejsou Češky.

Zdroj:
https://www.csfd.cz/film/530191-certi-brko/prehled/

Princezna a půl království **** (63 %) režie: Karel Janák, autorem scénáře je Petr Hudský, od něhož jsem viděla například Hastrmana. S překvapením zjišťuji, že od něj je i Pravý rytíř, dle mého soudu dost dobrá pohádka, a také Korunní princ, kterého už koukám skoro každoročně. Možná ještě v budoucnu jednu hvězdičku přidám.

Vtipná pohádka, kterou jsem letos viděla jako první. Vypráví tradiční příběh o tom, jak Honza (Matouš Ruml, Lexa z Comebacku) zabil draka a získal princeznu Kateřinu (Eva Josefíková) a půl království k tomu. A taky o tom, jaké to přinese problémy. Naprosto logické a přirozené, nad kterými se dosud nikdo nezamýšlel. 

Co když se princezna nechce vdávat? A co když je Honza sice udatný, ale jinak hloupý? A celkem určitě se neumí chovat. Ani u stolu, ani na plese, ani jinde ve společnosti. Možná ani nemusí být hodný. Ani chytrý. A jak tedy bude vládnout? Nebo to za něj obstará princezna a budou se tvářit, že on je dobrý král? Nebo se kralování dá jednoduše naučit?

Jak to, že jsme si tohohle háčku nikdy dřív nevšimli?

Připadá mi to jako originální námět, který je dobře využitý. Samozřejmě je Honza až příliš rychle učenlivý, když už konečně chce a potřebuje, ale jinak je to sranda. Možná by tam šlo udělat ještě pár pěkně trapných situací pro pobavení diváků. Ale jeho rodiče jsou taky super mimo se svým chováním. Ovšem velice se mi líbí Marek Eben v roli rytíře Valeriána vyučujícího etiketu. Ten je na tohle se svou podezřele slušňákovskou mluvou naprosto dokonalý. Snad ani Špaček by to tak skvěle nezahrál! 

Ale skvělí jsou i královští rodiče, kteří se musí chovat tak, jak se na vladaře patří: dodržet slovo a neztrapňovat hrdinu, i když on to zvládne docela dobře sám. Královnu hraje Veronika Freimanová a krále Maroš Kramár.

Honza: „Teď už se můžu usadit?“

Valerián: „No, teď už je to jedno.“ 

Aby to ale taky mělo nějaký děj, objeví se (ovšem až po smrti draka) bývalý princeznin nápadník, panovník sousedního království, sobecký král Egon (Jakub Prachař). Má to být narážka na jeho velké ego? Prohlídka jeho království je v tomto ohledu dokonalá! A výuka dětí zeměpisu velice usnadněná.

Za trochu nešťastný považuji způsob potrestání prince Egona svatbou s princezninou komornou (Ivana Uhlířová).

Celé jméno princezny zní: Kateřina Adriana Markéta Eliška princezna z Arkádie, hraběnka z Mormoku, vévodkyně z Elveru a Juditiných plání, baronka z Cornelu. 

Zdroj:

https://www.csfd.cz/film/729906-princezna-a-pul-kralovstvi/komentare/

Zakleté pírko (46 %) režie: Zdeněk Troška

Zatím jenom text z ČSFD: Aninka žije na statku se dvěma nafoukanými sestrami, kterým musí sloužit. Jednoho dne najde pírko, jehož pomocí si přivolá prince Vítka, zakletého do ptačí podoby. Když zlé sestry zjistí, že se Aninka schází s pohledným mladíkem, pírko jí vezmou, zničí a Vítek zmizí. Jedinou možností, jak zlomit prokletí, je, že ho Aninka najde kdesi ve světě. A tak se dívka vydává na cestu za záchranou svého milého. Jejím průvodcem se stává vodník, jehož na počátku putování zachrání před zlým sedlákem. Společně prožijí řadu dobrodružství i legrace. A přestože vodnická kouzla dokáží Anince pomoci, jak k uzdravení nemocných, tak na obranu proti loupežníkům, k záchraně Vítka bude potřeba především pravá láska.

Angeliky vánoční deník (2019), 4. část

St 25. prosince, pletení a pohádky
Mezi dnes zhlédnuté pohádky patřila nová pohádka Princezna a půl království, které jsem dala čtyři hvězdičky, protože byla pěkná. Filmovalo se mimo jiné ve Veltrusech, další filmová místa najdete v mém článku zde.

Princi Egonovi se nelíbí kněz-poustevník, který ho má oddávat: „To ste nemohl najít někoho  lepšího? Vždyť na něm skoro rostou šišky.“
„Oddával už Vaše rodiče.“

Sedlák z chalupy se učí slušnému vychování... když teď bude jeho syn králem. Měl by své ženě v chalupě otvírat dveře a připadá mu to divné, ale vysvětlení si najde. „Když já jí ty dveře podržím, ona s nimi nemůže prásknout.“

Následoval Pravý rytíř s Vaculíkem, který se točil na hradě Rotštejn a taky v Dolském mlýně u Hřenska jako spousta dalších pohádek. V mém hodnocení má čtyři hvězdičky, ale podle ČSFD jen 38 %, i když od minule si pomohl o jedno procento. Režíroval ho Martin Dolenský a mou recenzi najdete zde.

Také jsem viděla Anděla Páně 1. Ten se točil na Kašperku na Šumavě a v Ledči nad Sázavou.

„Nemysli jen na sebe, Petronelku, pak bude celé nebe stát při tobě. Nemysli jen na sebe.“

„Ono by stačilo kapku používat tu kulatou věc, co máš na krku.“

„A z jednoho floutka uděláš žebráka.“
Hrabě: „Jakýho floutka?!“

„Kam mě to vedete?“
„Do kostele? Kam jinam? Nepozná kostel.“

Z dvojky, která se točila v Českém Krumlově jsou zase hlášky:

Hříšnice z očistce: „Čeká tam na mě manžel. Tři sta let jsem ho neviděla.“

Bůh: „Já jsem snad někdy něco rozlil?“

Panenka Marie: „A ta potopa světa, to bylo co?“

Čtrnáctiminutový film o tom, jak se točil Anděl Páně 2 najdete zde.

Dokončila jsem pletené rukavičky Pika gloves od Kristiny Tyla, o nichž jsem psala zde. A tak jsem mohla vesele pokračovat v pletení loňského KALu Stephena Westa – šátku Texture time, který vyžaduje docela dost soustředění při pletení lotyšských copánků, a tak se moc nehodí na tahání do autobusu. To by jinak bylo fofrové popleteníčko! Článek o něm najdete zde. A když plést, tak samozřejmě při sledování pohádek.

Večer byl myslivecký ples. Jako každý rok jsem se tam setkala s přáteli a bylo to super (taky jako každý rok). Hráli třeba mou oblíbenou Zimní královnu od Lucie Bílé a Arakainu, kterou jsem teď nedávno viděla v telce (a v pěkné úpravě), Víno od Chinaski, Slovnik cudzich snov od Team, Tohle je ráj od Argemy a co jsem neznala, ale líbilo se mi to, byla Vzorná holka od Leony Šenkové. A samozřejmě taky hráli polku a valčík, třeba Cestáře, Myslivečka a různé další (Špinavý záda, Co jste hasiči...)

Čt 26. prosince, našla se Míša, Čertí brko (****)

Ráno vstávám v deset (dá-li se to ještě nazvat ránem), dám si marcipánovou štolu (za tyhle svátky jsme snědly už dvě – jednu domácí a jednu kupovanou) a čajík. Od Sonnentoru Nadechnutí v leset. Chutná dobře, i když jsem od něj čekala trochu větší divočinu. Už samotný text je lákavý: „Váš soukromý pohádkový les“ (Jjak vědí, že teď pořád koukám na pohádky?!) „v šálku čaje. Dýchejte jeho intenzivní vůni. Velké kousky a lístky v kompostovatelném pyramidálním sáčku jsou jen hrubě pořezány a zaručují intenzivní požitek. Načerpejte sílu z lesa! Složení: ostružina list, borůvka list, smrkové jehličí 16 %, pampeliška lékařská 12 %, kopřiva, malina list, jitrocel, pestrovka květ, prvosenka jarní 2 %, sedmikráska.“ A všechno je to bio!

Zbytek dopoledne tak nějak proflinkám a až odpoledne si konečně pustím pohádku. Včerejší novinku na ČT 1. Čertí brko. Na ČSFD nemá zrovna dobré recenze a chválu jsem na něj taky neslyšela. Na ČSFD má 59 %. 

Moji recenzi najdete v článku Recenze na pohádky 2019.

Při filmu jsem úspěšně pokračovala v pletení lotyšských copánků (Latvian braids) na Stephenově KALu – šátku Texture time. Moc mě to baví, ale samozřejmě jsem zvědavá na tu další část. A taky na to, jak se bude takhle velký pléd nosit. A co teprve jestli ho upletu z přízí od Upletusi?

Bezesporu největším zážitkem dne bylo nalezení naší kočky Míši. Už od Štědrého dne jsme nevěděli, co s ní je. Samozřejmě se mohla někam zatoulat, nebo se schovávat, protože nějaká hov*** potřebují i na Štědrý den odpalovat rachejtle, ale bylo to divné. Nedělá to. Přece nezapomene přijít na večeři!

Včera už to bylo peklo. I když jsem se snažila celý den zabavit, nemohla jsem se soustředit na psaní blogu, a tak jsem raději sledovala pohádky. Dokonce ani na zábavu se mi moc nechtělo. Ale opakovala jsem si slova z pohádky Anděl Páně (1) – musíš věřit! A tak jsem se usilovně snažila představit, jak se nám kočička vrací zdravá domů místo všech těch hrůzostrašných scénářů s utopením v řece, přejetím autem (nejradši se vyvaluje na silnici), zabitím nějakým nesnášenlivcem koček, či únosem (protože je krásně chlupatá a má milé velké kulaté oči)...

Mamka ji našla u sousedky a bylo to takové dobrodrůžo, že se mi o tom ani nechce psát. Nějak ji napadlo, že by třeba mohla být zavřená v garáži, tak jsme se u nás byli podívat i ve sklepě (prostě pro jistotu, může spadnout kamkoliv). A sousedka jak slyšela, že ji pořád voláme a pískáme na ni, tak prolezla celý dům (sama od sebe!!!), jestli ji někde nezavřela. Ale nenašla ji. Když se pak, protože je docela hovorná, rozpovídala, že se s Míšou potkala právě na Štědrý den někdy v poledne, kdy se kolem ní motala v garáži, mamka zkusila ještě zavolat poblíž její garáže a zevnitř se ozvalo ne úplně dobře slyšitelné mňau. Když ji pak mamka v garáži hledala, nebylo ji nikde vidět. Kočka byla nahoře u střechy garáže a neuměla slézt dolů. Doma kupodivu ani moc nepila, zato hlad měla pořádný. Nemám tušení, jak dlouho vydrží kočka bez jídla a bez pití.

Později jsem dogooglila, že teoreticky by mohla bez vody vydržet 6 dní (zdroj: https://cs.dawiscats.com/kolik-muze-kocka-zit-bez-jidla-a-vody/). Ze školy si pamatuji akorát člověka, bez vody by měl vydržet 5 dní a bez jídla 30, ale nevím, jestli se to ještě bere jako směrodatné, když dnes už i stabilizovaná poloha neplatí.

Takže jsem zase místo psaní článku googlila (já za to nemůžu, že jsem tak zvědavá). Výsledky mého hledání si můžete přečíst zde Jak dlouho vydržíte bez... spánku, vody a jídla?

Po návratu na nás Míša trochu zmateně koukala, že ji všichni muckáme a mazlíme se s ní jako šílení. Jenom jsme čekali, jak se bude tvářit na vánoční stromeček. Úplně normálně – sedla si pod něj a myla se. Žádné tahání třepení, lovení kouliček a kousání salónek, takže pohoda.

Pá 27. prosince, psaní blogu a druhý Štědrý den

Dopoledne jsem se věnovala aktualizaci svých samostatných stránek na blogu. Strávila jsem tím sice spoustu času, ale vyvolalo to ve mně pocit uspokojení. Konečně to začíná dávat trochu smysl. Nyní se můžete podívat na aktualizované stránky:

• Literární vzdělávání
• Recenze knih
• Sherlock Holmes

Na blog o své tvorbě jsem přidala štítek „rukavice“, protože už jsem jich taky pár upletla a možná mě ještě nějaké další čekají.

A plánovala jsem druhý Štědrý den s přítelem, který mi přijel až dnes. Významně mi pomohla rodina, když mamka udělala k večeři mého milovaného kapra po zbojnicku = na víně v alobalu se špekem, cibulí a česnekem. Takže pak sice nechutná moc jako kapr, ale zato je to lahůdka. Když jsem byla menší, přála jsem si, abychom na Štědrý večer jedli tohle,  místo kapřího řízku, ale prý tradice je tradice. Ale jak říká Popelka (2015) některé tradice nejsou právě moudré. Před večeří jsme se na ni ještě stihli podívat. Byla to zábava jako vždycky. Jenom jsem při tom začala ze špatné strany plést třetí část Texture time, a tak jsem to pak zase musela vypárat. A taky jsme si dali cinzano jako aperitiv.

Po večeři jsme zapálili svíčky na stromečku. A taky jsme si tam dali novou várku prskavek. Vyzkoušela jsem, jestli se někdo z rodiny chytí, když řeknu, že bychom si mohli zapálit stromeček. Vždycky to totiž někdo řekne, aniž by nad tím přemýšlel, a někdo jiný ho opraví, že to bychom tedy nemohli. A že si zapálíme svíčky. ... Chytil se táta. ;-)

Dárečky jsme si pak dali v ústraní. Byla legrace hádat, co to asi tak může být. Dostala jsem takový speciální polštářek a stojánek na kytku. A darovala čajík od Sonnentoru Umět si vybrat, čímž jsem chtěla naznačit, že jsem s ním šťastná (a že jsem si ho vybrala, takže by si toho měl vážit ;-))), a pásek od Mitanových ze Ždírce nad Doubravou.

Večer jsme pak hráli Carcassonne s minirozšířením Řeka. Konečně jsem taky jednou vyhrála, a to se mi ani nepodařilo obsadit partnerovo město. Nejvíc jsem si bodů nahrabala na klášterech, kolem kterých jsem stavěla cokoliv, co mi přišlo pod ruku, ale taky jsem na nich něco ztratila, protože mi pak nezbývali panáčci, které bych mohla dávat jinam.

Angeliky vánoční deník (2019), 3. část

Po 23. prosince, Koukání na pohádky

Už pondělím jsem zahájila svůj pohádkový maraton.

Tajemství staré bambitky (****) pěkná pohádka s milým Tomášem Klusem a drzou zrzavou Aničkou (Kamila Janovičová), dcerou hrnčíře. Když pohádka běžela poprvé, všechny holky chtěly být zrzkami. S typickým českým humorem si dělá režisér (Macharáček) srandu z vládnoucí třídy zloduchů, kteří vymýšlejí nové a nové daně, zatímco král s královnou cestují. Vladyka a Lábus jsou dokonalou dvojicí pro tuhle roli. Umí to fakt dobře. Zatímco laskavému bývalému zbojníkovi (Vetchému) nelze moc uvěřit, že někoho doopravdy přepadl. Co mě ale neuvěřitelně iritovalo, bylo neustálé opakování nadávky kudla.

Princezna ze mlejna

„Princezna z Knédlštajnu.“

„Jean se zbláznil! Ani sedmihlavá saň toho tolik nesežere jako vona!“

Vodník: „Já z tebe leknu.“

Korunní princ byl natáčený na Kokoříně.

„To je v pořádku, brnění musí brnět, jinak by to nemohlo být brnění.

Honza: „Sbohem.“

Zlý kouzelník, který nemá rád, když mu někdo leze do lesa: „To neříkej, takhle se tady nezdravíme.“

Honza: „Dobře, tak na shledanou.“
Zlý kouzelník: „To už vůbec ne!“

Cesta za králem trollů pro mě byla nová a vůbec nebyla špatná. Následující úryvek sice není nikterak vtipný, ale chápete – klubíčko! Možná v kontextu celé pohádky bylo zajímavé, že s sebou pořád něco bral (takový jako kleptoman).

„Hele, něco jsem našel.“
„Nač klubko vlny? Dáš se na štrykování?“
„Může se hodit.“

Točeno v Dolském mlýně. A někde v pískovcích.

Út 24. prosince, Štědrý den

Štědrý den byl v pohodě. Koukala jsem na pohádky, pletla a odpočívala. Doma jsme zdobili stromeček, k obědu měli polévku z vnitřností a hlavy kapra a pak šli na hřbitov. Odpoledne jsme baštili dort k narozeninám. 

A po klasické večeři: bramborový salát a smažený kapr (a pár kousků cukroví jako sladká tečka) jsme mohli jít rozdávat a rozbalovat dárečky. Nejúchylnější a hned použitá byla chlupatá modrá mikinka.

Jediné, co nám kazilo radost, bylo, že naše kočka nepřišla na večeři. Což obvykle nedělá. Žrádlo je pro ni „až“ na prvním místě.

Večer se nám nechtělo jít na půlnoční (začíná asi v deset, takže je to trochu komplikace s rozbalováním dárků a vánoční pohodou), a tak jsme si pustili pohádku. 

Nejlepší dárek od Ježíška 2019

Rafinované převázání (s podstrčeným táckem pod svíčku)

Nějakou chvíli jsem přemýšlela, jak tenhle článek nazvat. Jestli nejlepší nebo nejkrásnější dárek. Nebo nejvtipnější? Nakonec jsem se rozhodla, že „nejlepší“ zahrnuje všechny tyhle varianty.

Hned někdy prvního prosince jsem dostala zlatý balíček s tím, že bych ho měla rozbalit až pod stromečkem... Na otázku, zda to vydržím, jsem se raději zdržela odpovědi. Samozřejmě jsem ho mohla rozbalit už druhého prosince, kdy jsem dostala zlatý stromeček od kamarádky v práci, ale vypadalo to společně tak pěkně na modrém taftovém skoroubrusu, že jsem to bez obtíží vydržela. Nechtěla jsem se připravit o překvapení.

Dárek byl zabalen ve zlatém balicím papíru, převázán knotem a oba byly zespoda zastrčeny do svíčky, kterou bylo třeba nejprve nechat shořet. Na tom jsem zapracovala krátce před Štědrým dnem, myslím, že 22. 12. 2019, podle fotek.

Svíčka měla velice žravý plamen, takže jsem ji v jednu chvíli trochu přikrmovala. Hořela pěkně a skoro netekla. Původně měla tvar květu. Nabízím mini seriál...

Co je uvnitř balíčku se mi nedařilo uhodnout, protože sice by to mohly být svíčky, ale proč by mi kamarád, k němuž si jedu vyrábět svíčky (a odvezu si jich asi 8 kilo!!!) dával svíčky?! Když si je mohu navyrábět v barvách a tvarech, které se mi líbí, hodí se mi do interiéru a tak? Další nápad byl forma na svíčku. Podle váhy by jich tam pár mohlo být, ale proč? Zaprvé vím, že oba máme potěšení z našich společných setkání, k nimž by tak trochu nebyl důvod, kdybych měla formy a nechodili bychom více na výlety, a zadruhé by mě to bez něj stejně nebavilo dělat. Většinou dělá tu špinavou práci – dolévání na závěr a dostávání vzpouzejících se svíček ven – a zatřetí je potřeba mít rovnou více forem, více vosku, více barev a případně i více vůní, aby to byla zábava. A asi se úplně nepotřebuju rozvíjet v další oblasti s množstvím materiálu. Navíc je to taková tradice. S nikým jiným jsem svíčky nevyráběla a myslím, že by to ani nebylo ono. 

Jenže co jiného těžkého by mohl balíček obsahovat?

Nejlepší dárek jsou vždycky klubíčka... a není jich nikdy dost