Jste tady místní? (a další vražedné věty)

Děsivá věta, která by se možná dala zařadit mezi „sebevražedné“ (další na konci tohoto článku). Ačkoliv nejspíš vybičuje vaše soustředění na maximum, už předem vám říká, že bude následovat nějaká těžká otázka, protože třeba náměstí, kostel nebo zámek byste mohli znát i jako návštěvníci.

Kdepak, tohle bude nějaká chuťovka, třeba znáte ty cyklisty Macháčkovy?

Občas po zákeřném úvodu následuje lehká otázka, neboť si dotyčný zrovna zvolil oblast vašeho zájmu, či podcenil váš orientační smysl nebo selský rozum vůbec. Ale jindy byste nejradši lživě odpověděli: „Kdepak, já tudy jenom procházím!“

Obecně se za sebevražedné (diskontující) věty považují ty, které snižují hodnotu toho, co bude následovat, nebo vaši jako odborníka. Opravdové sebevražedné věty pro začátek rozhovoru, přednášky apod.:

• „Třeba se pletu, ale…“ 
• „Možná je to hloupý nápad, ale…“
• „Téhle oblasti příliš nerozumím, ale...“
• „Přednášení není moje silná stránka...“

Lektorka prezentačních dovedností nám k tomu kdysi řekla, že pokud přednášet neumíte, téma je nezajímavé apod., pak na to posluchači přijdou sami, ale třeba také ne, rozhodně jim to nemusíte říkat předem, protože jinak okamžitě vypnou pozornost a možná přijdou i o to, co by je zajímalo.

Sebevražedné věty pro vaši kariéru z článku ve Forbes:

• „To není fér.“ Měli byste se téhle větě vyhnout proto, abyste působili proaktivně, ne jako někdo, kdo si stěžuje, nebo ještě hůř – pasivně fňuká.
• „To není můj problém.“ Tomuto se vyhněte, když vás někdo o něco požádá. Lhostejný, nezúčastněný a vypočítavý přístup začne rychle omezovat váš kariérní postup.
• „To není moje práce.“ 
• „Za tohle mě neplatí.“
  „To si ze mě děláte legraci. Za tohle nejsem placený.“ Místo toho řekněte: Rád pomůžu. Teď pracuji na problému A, B a C. Který z nich mám odsunout, abych se mohl věnovat tomuhle? (Už vidím, jak mi na to vedoucí odpoví, ať si to k tomu přidám. ;-))
• „Myslím, že…“ lépe prý zní „Věřím… Vím… Jsem přesvědčen, že...“
• „Bez problému.“ Když vám někdo poděkuje, zdvořilá a slušná odpověď je: Rádo se stalo. Já to používám i místo „není zač“, které jsem kritizovala v jednom ze svých článků o štěstí, protože to toho druhého uvádí v omyl, že opravdu nemá důvod vám poděkovat a možná by příště ani nemusel. Vždyť jste mu to sami řekli.
• „Pokusím se.“ Poukazuje na značnou pravděpodobnost, že to tak nedopadne. Raději nahraďte „udělám to“. Mno, já bych byla raději opatrnější a neslibovala hned hory, doly, zlatý les.
• „Je to blbec.“ Nadávky poukazují na nezralost. A ještě bych k tomu doplnila, že jsem se někde dočetla, že vás ostatní vnímají podle toho, co říkáte, tedy pokud o komkoliv říkáte, že je hloupý, ošklivý, líný atp. myslí si to i o vás. Nebo si aspoň v duchu řeknou: „No jo, hlavně že ty seš tak úžasně chytrej, krásnej a pilnej!“ Skutečnou stížnost na něco nebo na někoho sdělte s taktem, po zralém uvážení a neutrálně.
• „Je líná.“ 
• „Moje práce je nanic.“ 
• „Nenávidím tuhle firmu.“
• „Vždycky jsme to dělali takhle.“ Trendem jsou inovace a kreativita, ne to, co se dělalo vždycky. Rada Jacquelyne Smith zní řekněte raději: Wow, to je zajímavá myšlenka, jak by to mohlo fungovat? Nebo: Je to jiný přístup. Pojďme probrat pro a proti.
• „To nejde.“ Ukazuje na pesimismus. Raději se s někým pobavte o možnostech. Určitě nějakou najdete.
• „S tím nedokážu nic udělat.“
• „Měli byste…“ nebo „Mohli byste…“ – Dělá pocit viny.
• „Hoši.“ – Příliš slangové vyjádření, lepší je tým apod.
• „Nezdá se ti?“ nebo „Souhlasíš?“ Hodí se pouze v případě, že opravdu potřebujete souhlas, jinak tím vyjadřujete nejistotu.
• „Na to teď nemám čas.“ nebo „Mám toho moc.“ Raději řekněte, kdy budete mít čas, navrhněte termín schůzky. 

A ještě pár slov, kterých byste se měli vyvarovat:

• ALE... už jsem tu o něm psala v článku Lednová předsevzetí. 
• UPŘÍMNĚ... O tom jsem už někde četla. Sice to sem tam používám, ale snažím se toho vyvarovat. Když totiž řeknete, že něco myslíte upřímně, vyznívá to hned jako byste všechno předtím mysleli neupřímně. A to asi není žádoucí. Jenže stejný efekt má i „popravdě“. Tak nevím, jak jinak bych řekla, že následující sdělení je důvěrné. Třeba píšu: „Upřímně řečeno výstava traktorů mě fakt nelákala.“ Ale nemůžu přece napsat: „Důvěrně/osobně řečeno výstava traktorů mě fakt nelákala.“ Takže se snažím ani takovéto rady nebrat příliš vážně, ale je asi dobré dát si na to pozor při projevu se zákazníkem, nadřízeným apod. Prostě v případech, kdy nechcete, aby cokoliv poškodilo vaši reputaci.
• HROZNĚ... Je málo konkrétní. Když je něco hrozně vysoký, napište jak moc vysoká.
• SKVĚLÝ... To už je skoro trochu rýpavá poznámka, ale pravdivá. Slovo skvělý se vážně objevuje až příliš často a přitom „je synonymem pro úžasný, báječný, vynikající, jedinečný, obdivuhodný, nádherný, senzační, skvostný, okázalý, honosný. Novinka: pokud je skvělé všechno, není skvělé nic.“
• VŽDYCKY + NIKDY Dvojice zakázaných slůvek, protože v sobě zahrnují nevyřčenou výčitku... možná skoro vyřčenou. Nejhorší obvinění jsou právě ta, kdy druhému řeknete, že vždycky nezasune židli u stolu, nevysype koš, zapomene na vaše narozeniny... Navíc rozehráváte hádku o to, že třeba jednou nezapomněl. Vždycky a nikdy zní příliš absolutně a svádí ke hledání výjimek a navíc staví pisatele do domýšlivé pozice.
• PROSTĚ má význam „jednoduše, přirozeně, obyčejně“, jinak je to slovní vata stejně jako „vlastně“ a další. Raději se jich vyvarujte, chcete-li znít profesionálně.
• KAŽDOPÁDNĚ... také působí jako vata.
• SNAD/ASI vyjadřuje nejistotu. Pokud něco píšete, zjistěte si další informace. (Jo, to zase vymyslel někdo velice chytrý. Podle mě jsou oblasti, u kterých můžete jenom doufat, že to snad zabere.)
• VĚC je příliš obecný výraz.

(Zdroj článek ve Forbes)