Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny (****)

Vydalo nakladatelství Host, Radlas 5, 60200 Brno roku 2018 jako svou 1446. publikaci. Druhé, brožované vydání, Počet stran 367. Odpovědná redaktorka Olga Trávníčková, ilustrace Tereza Ščerbová, graficky upravil Martin T. Pecina, písmy Academica a Gloriola vysázela Pavla Hernandezová, tisk a knihařské zpracování CPI Moravia Books, Pohořelice. První vydání 2017. ISBN 978-80-7577-547-4.

Knihu jsem si půjčila v rámci Čtenářské výzvy pro rok 2019, nabízela se v seznamech k bodu 11. Její děj by se tedy měl odehrávat v Ostravě. No nevím. Je to o malém (asi desetiletém) zlobivém klukovi Viktorovi z Prahy, kterého mamka nezvládá, a tak ho pošle bydlet k babičce na venkov do Rybné, aby si zatím stihla srovnat svůj život bez manžela.

Psaní přímé řeči bez uvozovek je děsně matoucí. Vůbec mi to nevyhovuje.

Chtěl bych zvíře, ale už mi umřely dva křečky, tak mamka už zvíře nechce.

Tátu mám, ale není s náma. Má jinou paní a malý děti, a mně to nevadí. Není moje rodina.

Hezký, řekne mamka tak, jako by říkala pavouk.

Vadí ti, že chci pořád zvíře?

To taky. Ten minulej umřel, protožes na něj zapomněl.

Ty taky!

Můj křeček to nebyl, truhlíku.

Neříkej mi truhlíku.

No jo. 

Mlčíme.

Spíš tam příště o tátovi nepiš nic.

(str. 8)

Viktore, já jsem mluvila s babičkou a už jsme to asi vymyslely.

Jako co? 

Jak se řekne babička, tak tam bude nějakej problém, protože s babičkou je vždycky nějakej problém.

(str. 12)

Miláčku, tak se uklidni. Znovu mě obejme. Vem si něco k jídlu a ničeho se neboj.

Jak se nemám bát?

Nevím, mysli na to, jak se nebojíš, když děláš nějakej průser, třeba.

Odtáhnu se od ní. Už jsem zase naštvanej, ne smutnej.

Lepší?

Ne! řeknu schválně.

(str. 17)

Venku je bílo, tráva přes noc namrzla. Evě jde pára od pusy, když otevírá vrata a nosí koláče od auta. Jede, potisící v životě stejná cesta, do zatáček opatrně, koláče leží na zadních sedačkách, aby nespadly. Teprve když slyší, jak se jeden z plechů posunul a ťukl o ten další, uvědomí si, že jede rychle. Jede rychle, chce to mít hotové, poprvé od Jindřichovy smrti spěchá, aby dělala něco jiného, přitom tohle, ty blbé koláče, to je její záchranné lano, i den po jeho smrti pekla, i když jí Marie samozřejmě řekla, že nemusí, ona chtěla. Co jinýho by dělala? Co jinýho než řád a malé věci na svém místě můžou člověka zachránit, když se něco velkého změní? (str. 25)

Ale já nemůžu žít ve městě, řekne babi nešťastně. Proč mi tohle děláš? A odmítne jídlo, který mamka přinese na stůl.
I doktor řekl, že bys neměal bejt sama. Tak netrucuj. Netrucuju, nemám hlad, odsune babi talíř dál od sebe.
Později ji najdu, jak pořád sedí na stejným místě, a pak se za pár dní vracím domů a vidím, že babi sedí u záhonu, ve kterým měla nějaký rostliny,a  něco tam dělá, jako že to všechno vytrhává, a mamka jí v tom brání.
Vždyť už je to jedno, křičí babička. K čemu by to tady bylo dál?
Mami, dyť jsou na tom ještě jahody, tak co děláš?
Radši jdu dovnitř, aby si mě nevšimly, ale stejně je vidím oknem, už je neslyším, ale pořád se tam přetahujou o ty jahody, až to mamka vzdá a nechá babi, aby vytrhávala keříky dál, a ona pokračuje, mamka odejde a já jdu k babi. Na kolečku jsou keříky, na kterých jsou jahody a některý jsou pěkný a zralý, tak si je utrhnu.
Teprve když si mě babi všimne, tak přestane.
Jsem bláznivá bába, viď, řekne.
Ne...
Nevím, co si tam počnu.
Neboj. Já jsem si taky myslel, že to tady bude hrozný, a není.
Ale ty jsi mladej, co já stará ve městě? A co moje zahrada? A nikoho tam neznám...
Taky jsem tady nikoho neznal, pomyslím si, ale neřeknu to, protože vidím, že s babi není žádná řeč a že se chová jako dítě. (str. 358–359)