Putování Šumavou 1. část

Rozhodli jsme se přejít Šumavu po červené. Napadlo mě to proto, že to je turistická značka, která vede po nejkrásnějších místech. Jen zřídkakdy je na silnici a navíc se po ní dá vždy ujít dlouhý kus. Červená vede skrz celou Šumavu, a tak byla pro náš výlet ideální. Pravdou je, že jsme se na ní rozhodně nenudili. Jak už jsem psala, vycházeli jsme z Vyššího Brodu poté, co jsme si prohlídli obě kulturní památky, abychom naplnili KPČ (= kulturně poznávací činnost, jak se dříve říkalo), a také poté, co jsme se občerstvili v Hospůdce u Hastrmana.

Na Čertově stěně, kopci se srázem plným balvanů, jsme shodili batohy, povečeřeli a pokochali se zapadajícím sluníčkem. V další části jsme se víceméně s ničím zajímavým nesetkali až do Přední Výtoně. To je místo, odkud začátkem prázdnin vyrazily dvě holčiny na túru kolem České republiky co nejblíže hranic, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Také odsud spolu s červenou turistickou značkou vede Svatojakubská cesta, ale asi jen deset kilometrů. A zároveň tu pro nás začíná Chráněná krajinná oblast Šumava. V Přední Výtoni se zastavujeme v novém informačním středisku, kde ještě nemají ani svoje razítko, ale jsou úžasně milí a ochotní. V penzionu Barborka si dáváme polévku a pravého Radlera. Radši mám ty „falešné“. Ceny „normálního“ jídla nám nepřipadají přitažlivé ani pro cyklisty, ani pro turisty, jak hlásá nápis venku. Možná by tam mohli alespoň drobným téměř neviditelným písmem, jak je zvykem na etiketách potravin, doplnit „pro rakouské“.

Za deště přicházíme do Svatého Tomáše, což je pidivesnička téměř bez baráků se stejnojmenným gotickým kostelem, který jsem chtěla navštívit, abych uctila památku svého zesnulého kolegy, který se jmenoval právě Tomáš. Nakonec je tak hnusně a zima, že se v kostele moc nezdržíme a zase jdeme. Zpětně mě to pak trochu mrzí, ale v tu chvíli to asi opravdu jinak nešlo. Vyšlápneme si asi kilometr na Vítkův Hrádek, který je nejvýše položenou zříceninou hradu v Čechách. Stejně jako skoro všechno tady kolem patřil Rožmberkům. Usadíme se na lavičce pod plachtou, a když sundám svůj bágl, nějaká paní potichu pronese ke svému partnerovi: „Nechtěla bych se tahat s takovým batohem,“ říká tónem, jako bych to měla za trest. V tu chvíli mě samotnou překvapuje, jak je vlastně velký. Když děláme relativně často přestávky, snáším jeho nošení až nečekaně dobře. Nějaký chlapík hraje na kytaru a zpívá. Píseň o dědečkovi a babičce mě přivádí do rozpaků, ale rozhodně se mi líbí. Jak si později hledám na internetu, pochází od Hustého Wimpyho. Řekla bych, že její melodie je něčemu velice podobná, ale těžko říct čemu.

Píseň o dědečkovi a babičce

Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,

tam spolu žijou jako v pohádce, dědeček a babička.

Každý ráno děda vyžene babičce kozy ze chlívku

a když jí to pěkně udělá, babička uvaří mu polívku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Když dědeček dojí polívku, dá si hoďku šlofíčka,

babička mu zatím uvaří do hrnku trochu kafíčka.

Když se děda potom probudí z dýmky pákrát zabafá,

přitáhne si k sobě babičku a řádně jí prohmatá.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm, takovouhle pohodu.

Sotva večer slunko zapadne, města rozsvítí se světýlky,

dědeček babičku popadne a nese jí do postýlky.

Babička vyndá falešný chrup a musí se postarat,

aby děda, probůh snad, s plným šourkem nešel spát.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, jó takovouhle pohodu.

Kdo si myslí že snad dědeček, teď spokojenej půjde spát

tak ten nezná mýho dědečka a neví jak moc má to rád.

Dědeček jak Jůra vyskočí a našteluje babičku,

zezadu jak bejček přiskočí a už jí laská světničku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm takovouhle pohodu.

Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,

tam žijou jako v pohádce dědeček a babička.

Hodiny už půlnoc odbíjí, spánek se hlásí o slovo,

až staroušci se ráno probudí, tak všechno začne nanovo. Jó.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,

   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Jen se bojím, že až jednou budu starej doma hnít, tak na důchody nezbude.

A s ňákým dědkem, co je bez peněz, žádná bába nebude.

Pak u Paroubka zazvoním a před ním si ho vyhoním.

Po návratu do Svatého Tomáše jdeme do jediné restaurace, která tu je, což je v těchto končinách dosti obvyklé. Stejně jako to, že nepatří zrovna k nejlevnějším. Z Janovy cesty, která vede po silnici a lesem, se nám podaří sejít zřejmě proto, že najednou přestane být po silnici. Když zjistíme, že jsme na Spálené cestě, ptáme se projíždějících cyklistů, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Ještě předtím se zkoušíme zorientovat podle slunce a lišejníků. Každý jinou metodou, kterou zná lépe, a oba docházíme ke stejnému a správnému výsledku. Ale není nad to, nechat si poradit od někoho, kdo to ví zcela jistě, neboť odtamtud jede.

V jedné zátoce Lipna (Rakovecké nebo Kyselovské) k nám připlouvají labutě, a tak se s nimi ochotně dělíme o kousek svého chleba. Mají zrovna krásná šedá mláďátka.

Penzion Wudy v Přední Zvonkové je doslova vymodlený. Padám únavou a deště už mám taky dost. Sotva se pustíme do jídla, vyleze sluníčko. Klasika, vždy když zalezeme do hospody, je venku pěkně. 

Myslím, že to nebylo tady, ale to je jedno, kde se nás paní za pultem nevinně zeptala: „Zmokli jste?“ Byla jsem dost unavená, a tak mi dalo nemalou práci pouze přikývnout a neříct něco v tom smyslu: „Seš blbá i slepá? Jsme mokrý jak myši a chčije celej den, tak zkus hádat!“

Dobře jsme se najedli, pokecali s milým pánem, prohlédli si žaka, papouška, který co chvíli něco povídal. A ještě jsme si od pana hospodského koupili chleba, protože v národním parku ani v Zadní Zvonkové nebude kde. Ze Zadní Zvonkové, ve které byl někde bokem jeden hotel a jinak nikde nic, jsme se vydali po modré kolem Schwarzenberského kanálu, jenž v dřívějších dobách sloužil pro plavení dřeva. Naším cílem byl Sonnenwald. Ukázalo se, že to je malilinkatá vesnička s právě zavřenou hospodou a několika málo baráčky. Zrovna bylo krásně, a tak jsme neodolali a vyrazili ještě do vesničky Schöneben. S takovým názvem ho prostě musíme vidět, ne?

Šumava nekonečná

Ano, přesně tak nám Šumava připadala. Měli jsme v plánu dlouhou cestu. Dokonce jsme s sebou kvůli tomu museli mít dvě mapy (Lipno a Trojmezí), neboť do jedné se to nevešlo. Jak už jsem zmínila, vyrazili jsme nejprve vlakem do Vyššího Brodu. Cesta byla poněkud odlišná od naší představy: nastoupíme, kamsi dojedeme, tam přestoupíme a povezeme se pěkně až do cíle. Cestou budeme svačit dobrůtky (třeba sušené ovoce) a pít Frisco nebo pivo. Ve skutečnosti byly na dráze dvě (nebo tři?) výluky, takže jsme jeli kousek vlakem, pak autobusem, pak zase vlakem asi jen jednu zastávku a pak zase autobusem a zase vlakem. Jedním z našich přestupných bodů byly Prachatice, což jsem si ale nepamatovala.

Ve Vyšším Brodě nám chvilku trvalo, než jsme se zorientovali. Nadšeně jsem si poznamenala, že do Svatého Tomáše to máme 27,5 kilometru. Šli jsme navštívit Cisterciácké opatství Vyšší Brod, které se ukázalo celkem malé a dost drahé. Vstupenka stála 75 Kč a za tu cenu jsme se nic moc nedozvěděli. Zvláště jsem postrádala více informací o řeholi svatého Benedikta. Jak si mám představit takový život v klášteře? Co ti mniši dělají, když se zrovna nemodlí? Mimochodem modlí se sedmkrát denně. A mniši mě zajímají proto, že od jednoho benediktina čtu knihu Time management jako duchovní úkol a zajímá mě, jak asi žije. Pravdou je, že jsme museli obdivovat knihovnu se sedmdesáti tisíci svazky v nádherných skříních. (Já a má láska ke knihám, co k tomu dodat.)

Naproti tomu poštovní muzeum, které mělo dvě (nebo tři?) patra, stálo dvacet korun a ještě jsme dostali jakýsi papírek, abychom hledali, kdo není na žádné z fotografií. A za odměnu potom lízátko a bonbóny. Viděli jsme různé druhy známek, ale také kočáry, četli o prvních poštovních kurýrech, kteří fungovali podobně jako taxikáři, o tom, že si zpočátku mohli účtovat jakou chtěli cenu a taky o Rowlandu Hillovi, který v roce 1840 přišel v Anglii s první poštovní známkou. Bylo to zajímavé, i když toho bylo opravdu hodně. Až jsme z toho byli dost unavení.

V místním informačním centru jsem si pořídila první vizitky a orazítkovala jak turistický deník, tak wandrbuch. Koupila jsem si i nějaký ten pohled. Odsud nám Šumava i naše putování připadali opravdu nekonečné.

Šumava před námi

Sešli jsme se ve čtvrtek večer, prodiskutovali cestu, co je potřeba mít s sebou, koupili pár dalších věcí na jídlo za sedm stovek, vyspali se a druhý den vyrazili na vlak. Na dovolenou jsme vyráželi v pátek třináctého. Nejsem pověrčivá a mám toto datum ráda, proto jsem chtěla vyrazit právě dnes. Navíc je nejlepší mít dovolenou co nejdelší, takže proč nechávat odjezd až na sobotu, když se cestou ztratí tolik drahocenného času. Pravdou je, že jsem taky neměla tušení, jak dlouhá ve skutečnosti bude pouť, kterou jsem vymyslela. Kolik to bude kilometrů? (Počítala jsem to na mapách.cz i přes rozcestníky Klubu českých turistů, ale člověk nikdy neví, navíc se mi tam některé úseky nepodařilo doklikat.) Ani jak dlouho to půjdeme s takovou bagáží?

Cíle – Boubínského pralesa – jsme dosáhnout museli do deseti dní, neboť to byl důvod, kvůli kterému jsme jeli právě na Šumavu. Já už tam byla, takže mi to mohlo být jedno, ale nebylo. Boubínský prales se nachází nedaleko Kubovy Huti. Navrhla jsem tedy dvě varianty začínající tímto místem: nahoru nebo dolů. Zvolili jsme tu dolů, protože se nám zdála zajímavější. Ve skutečnosti by měla být hezčí ta směrem vzhůru. Jen jestli to netvrdí ti stejní, kteří si myslí, že celá Šumava je protkaná silnicema?! Anebo ti, co tvrdí, že jsou všude vesnice s obchody.

A právě také na můj návrh jsme se rozhodli jít zespoda nahoru, tedy z Vyššího Brodu do Kubovy Huti. Říkala jsem si, že kdybychom to náhodou ušli rychleji, takto budeme mít pořád ještě kam pokračovat. Ne že by to za Vyšším Brodem nebylo hezké, ale už to není Šumava a šlo by spíš o památky (Český Krumlov) než o přírodu. Což myslím, že by se nesetkalo s takovým nadšením.

Sbírka vizitek ze Šumavy

Sbírám turistické vizitky, a tak jsem se před dovolenou podívala, co všechno hezkého bychom mohli navštívit, abych jich měla co nejvíce. Pochopitelně jsem si přitom dávala pozor, aby můj plán nebyl nerealizovatelný a místo dovolené, o které se budu cítit svobodně a šťastně, jsem z toho neudělala honbu za vizitkami. Ale podařilo se mi to hezky skloubit dohromady a nakonec jsem ji nejspíš získala víc, než jsem očekávala. Původní plán byl myslím čtyři až pět a ve skutečnosti jich mám čtrnáct. Fíha! Spočítala jsem si je až teď a tak docela koukám.

Nekonečno záložek

Na to, abych přečetla všechny záložky, které jsem si naukládala do Mozily v domění, že si je „Někdy později“ přečtu, bych potřebovala snad nejmíň tři nerušené měsíce. Ale nevzpomínám si, že by se mi podařilo dostat se někdy přes první tři. Vždycky se do něčeho začtu a je hotovo. Na druhou stranu si říkám, že to je vážně fajn. Znamená to, že stále budu mít dost zajímavých věcí kolem sebe. A když budu chtít, mohu si je prohlédnout. Občas tak možná zazdím něco skutečně důležitého, ale ten pocit, že se nikdy nenudím natolik, abych musela procházet všechny ty záložky, mě přece jen hřeje.

Motivační písničky

Jak už jsem psala, časem se přihlásily pochyby, nejistota a strach. Byl to vůbec dobrý nápad? Nedělám děsnou blbost? Vždyť ani nevím, co to obnáší. Jistě, měla jsem vyhlídnutá místa, kde si můžeme postavit stan, ale stejně. Abych zahnala tyhlety pocity, zpívala jsem si a pouštěla „motivační písničky“, jak jsem je nazvala. Nejde o nic extra, jen písně, které vyjadřují – stejně jakou Tour de Šumava – to, po čem toužím.

Dobrodružství. Svobodu. Život podle Kerouaca a nebo ještě lépe podle Chrise McCandlesse, o němž byl natočen film Útěk do divočiny (Into the Wild) a který mi připomíná, kdo skutečně jsem. Stačí mi třeba jen citát o tomto filmu na konci článku z Wikipedie: „Svoboda a jednoduchá krása jsou příliš dobré na to, abych si je nechal ujít.“ A hned vím, že přesně to chci udělat. Vypadnout na chvíli z města, od práce, školy, svazujících povinností, hloupé a nekonečné administrativy, zbytečností, peněz, řešení kravin… Chci být v přírodě, dýchat čistý vzduch, vidět krásné věci, věnovat se tomu podstatnému a cítit svobodu, volnost, smět se nadechnout…

K motivačním písničkám jsem zařadila Nebezpečný náklad od Elánu, který má pro mě už mnoho let nabíjecí melodii. Když ji slyším, hned mi přibývá energie. A ta slova: Raz poviem žil som, stálo to za to. Přesně to chci o sobě taky říct.
Ten, kto má smer, nájde svoj cieľ.
Túlavé cesty dažďom a blatom
modriny, jazvy, trápenie tiel

V hlave nebezpečný náklad
zápalku pod dynamit ak ma dáky výbuch čaká
potom asi má to tak byť

Sú pravdy, ktoré neučia v škole
nevie ich ani najlepší žiak
Až sám to zistím, aký mám dolet
a kto sa bude posledný smiať

Výšky, pády, rýchle jazdy
nech sa anjel strážny zblázni
na mále predsa nezáleží
Dobre vieme, že nás láka
osud Jacka Kerouaca
osud tých, čo chcú svoje sny žiť

Nám v duši lieta búrkový motýľ
Možno si zajtra zlámeme väz
Všednosť si trúfa, že nás raz skrotí
Ak, tak až zajtra, dnes je však dnes.

Další takovou písničkou je Málo šialené opět od Elánů.
Držať pevne vrabca v hrsti
vedieť kedy radšej nie.
Ústa nemé uši hluché,
čakať dobré znamenie.
Báť so slov a báť sa pästí
Dohodnúť sa na cene. Neublížiť ani muche
a obchádzať plamene.
To je strašne,
to je strašne jednoduché to je strašne, to je strašne
to je strašne, jednoduché ale málo šialené.

Možná to už taky nechci „strašně jednoduché“ a radši si to dám „šialené“. Aspoň trochu, aby člověk viděl, že žije. Že svět je barevný i jinak, než jenom z okna kanceláře a od psacího stolu.

Šumava

Vlastně to byl můj nápad vyrazit ve dvou pod stan a jen tak s batohem. Žádné ubytování. 

Jedni mi tvrdili, že jsem blázen a že bych si měla jako všichni ostatní normální lidi zajistit na nějakém místě ubytování a odtamtud podnikat různé túry. Jiní zase, že jsem odvážná a že by do toho nešli. 

Zpočátku jsem přílišné obavy, například ze strany rodiny, odbývala vesele se slovy, že se to zvládne, uvidíme, a podobně. Postupně ale narůstal strach i ve mně. Začínala jsem si uvědomovat, že s trempováním nemám žádné zkušenosti. Že jsem ještě nikdy nešla napříč nějakým pohořím. Nikdy jsem si nemusela na zádech jako šneček vláčet celý svůj domeček. Najednou mě začaly nahlodávat pochyby. 

Ale už nebyl čas to změnit. A taky jsem nechtěla zbaběle couvnout. A bylo to jenom dobře!

Když o něčem mluvíte, a pak se to stane…

Zrovna včera jsem napsala článek o tom, že se vám občas stane něco neuvěřitelného, divného… něco, co byste rozhodně nečekali. Dneska se snažím sbalit na dovolenou, ale přitom jsem se zakoukala do Čarodějek, zapomněla si udělat oběd a tak různě… prostě mi to jde hrozně pomalu. Chci, přesně jak jsem už dříve psala, před dovolenou vyřídit vše, co jsem třeba i měsíc odkládala. A pak se divím, že už jsou skoro dvě a já mám plnou postel věcí, které si chci vzít s sebou, ale v batohu ještě nic. A jak tak procházím sepsané úkoly, narazím na poznámku ze Šumavy: „Že já sem si radší nevzala Pištu Hufnágla“, na kterou jsem reagovala drobným líčením parádního příběhu, který jsem někde četla. Byla to taková charakteristika ženy… a samozřejmě jsem slíbila, že ji seženu a pošlu. No, už jsem 14 dní doma a kde nic tu nic, ani jsem si na to nevzpomněla. Nemůžu udělat nic lepšího, než zrovna teď to začít hledat. Ale prostě mi to nedá. Hledám na Googlu všechno možné „charakteristiku ženy“, „vývoj“, „vtipy“… a najdu príma vtip:

Jaký je rozdíl mezi manželkou a mlhou?… Žádný, když se ráno zvedne a zmizí, bude krásný den.

Chci si to uložit do počítače. Ale kam? Nějaký soubor s vtipy o ženách. Dobře, třeba „Ženy“. Otevřu ho a šup… je to zrovna ten soubor popisující „Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince“. Přikládám v souborech v oddílu Může se hodit. Berte to jako varování ;-).

Nezdálo se mi to?

Stává se vám někdy, že zažijete něco, co vám zpětně připadá jako sen. Něco tak podivného, snad i iracionálního, že to snad ani nemohla být pravda?

Mně se to občas stane – jednou za hooodně dlouhou dobu. Někdy je to jako noční můra, třeba když jsem v noci musela jít domů pěšky přes nebezpečnou čtvrť a bála jsem se (ani to nechci popisovat, jak strašné to bylo), nebo něco dobrého, třeba když jsem v Paříži potkala holku, co mě pozvala na oběd. Píše o tom i Fulghum… o všech těch podivnostech, které člověk zažije, že jim pak sám ani kolikrát nechce věřit, ale přitom ví, že se to stalo. Někdy mám takové vzpomínky na první rande, nebo zvlášť vydařený romantický večer, předávání dárků k Vánocům… a s někým se mi takové příhody stávají skoro běžně.

Odkládání

Máloco je tak náročné jako věci, které odkládáte. Stálým odkládáním se jen snižuje vaše chuť (a odvaha) s nimi něco udělat. Nejspíš proto je prokrastinace tak nebezpečná. Kromě toho, že onu věc tlačíte před sebou, musíte na ni často myslet, spolu s výčitkami svědomí, že jste s tím ještě vůbec nepohnuli a to vás stojí další energii. Ve svém důsledku je tedy odkládání vysoce neefektivní, neboť kromě energie, kterou vynaložíte na samotnou práci, vás stojí ještě další, když o ní přemýšlíte a marně se přemlouváte, že byste již měli začít něco dělat.

Jsem šťastnější před dovolenou nebo spíše po ní?

Út 24. července 2012
Přečetla jsem si článeček „Těšit se na dovolenou je prý ještě o něco lepší než na ní být“ od své oblíbené blogerky a zamyslela jsem se nad tím, co píše, v souvislosti se svou dovolenou na Šumavě nebo i v Tatrách.

Období před dovolenou si nijak zvlášť neužívám. Stejně jako ona honem honem dokončuji, co se nestihlo, plaším, snažím se vyřídit vše, co bych měla… mimo jiné i píši třeba do dvou do rána články na blog, abyste měli co číst a mě nehryzalo svědomí, že jsem zase nechala svůj blog týden či dva bez článku.

Od té doby, co spíše pracuji, než studuji, se na dovolenou nijak zvlášť předem netěším. Nejsem workoholik, ale když vidím, kolik toho mám udělat, kolikrát se mi na dovču skoro ani nechce. Protože to víceméně znamená „ztracený čas“, který pak budu muset dohnat. A taky mám dost zkušeností s tím, že když se na něco příliš těšíte, býváte pak zklamaní. Kdepak – nejlepší je nic neočekávat, nepředpokládat a brát to tak, jak to přijde.

Takže i když nizozemští psychologové údajně zjistili, že těšení se na dovolenou přináší větší pocit štěstí než samotný pobyt a po návratu je to ještě horší, mám to trochu jinak, či skoro naopak. Vlastně už na vysoké jsem se na dovolenou (hlavně na tu první na začátku prázdnin) nijak zvlášť netěšila, neboť jsem řešila zkoušky a dřív než jsem se mohla začít těšit, už jsem na dovolené byla. A nyní je to víceméně podobné – čas tak letí, že než se naděju, už je čas těšení a příprav dávno za mnou a já vlakem nebo autem uháním vstříc prázdninám.

Co se týče Tater, ty jsem si parádně užívala. Jak už jste vlastně četli… zeleň, turistika, pohyb, spánek, četba, psaní deníku… prostě ráj. Sice velké horko, ale koho by to trápilo, když se stejně nespálí? :-)

Na Šumavě to bylo jiné. Vlivem počasí i všelijakých drobných starostí – při nichž jsem se snažila uplatňovat zebří způsoby dle Šťastného blogu, tzn. řešit problémy až když přijdou a nehloubat dopředu nad tím, co by mohlo, ale taky nemuselo přijít – jsem si to na Šumavě užívala jen někdy. Byla jsem šťastná jen chvilkama, protože většinu času jsem něco dělala (rovnala pláštěnku, utírala stan, šlapala do kopce, zpívala si, zalepovala si otlačené nohy…) a na dumání o tom, jestli jsem šťastná nebo ne nebyl čas…

A to se právě projevilo po příjezdu, kdy už cestou domů jsem začala být spokojená a v následujících dnech, kdy jsem vyprávěla o prožitých radostech i strastech, jsem pociťovala čím dál větší potěšení a nadšení z uplynulé dovolené. Splnila jsem si, co jsem chtěla, zažila mnoho zajímavého - to nejdůležitější z plánu, ale i mnoho báječných věcí navíc, které jsem si ani nepředstavovala, že by nás mohly potkat. Abych tedy byla přesná – na dovolené jsem byla šťastná a parádně jsem si to užívala, ale v tu chvíli jsem si to nijak zvlášť neuvědomovala.

Tvrdohlavost

Někdy ustoupit o píď může znamenat, že už nemusíte na ničem dalším trvat. A jindy je to opravdu blbost.

Článek „Společensky odpovědné olympijské hry?“ od Petra Mareše mě přivedl k myšlence, že někdy prostě člověk musí být tvrdohlavý a neústupný. Trvat na svém a za každou cenu. Obvykle to není přijímáno právě kladně. Je k tomu mnoho důvodů.

Tvrdohlavost může být projevem neschopnosti uznat chybu, nebo změnit názor. Obhajobou vlastního ega… vlastně je dost pravděpodobné, že to bude negativní vlastnost.

Tvrdohlavost je o nechuti změnit názor, o tom, že na něčem trváte. Potíž je v tom, že byste měli vědět, zda trváte na něčem dobrém právě proto, že to je dobré, nebo trváte na něčem (dobrém či špatném), protože na tom chcete trvat, nechcete ztratit tvář, vypadat přístupně a podobně.

Už jsem měla vlastní dilema s trváním na svém. Nejspíš ho někdy měl i každý rodič, možná úplně každý. Co když někomu s něčím vyhrožujete a pak se to najednou stane. Máte svou výhružku splnit. Tehdy vám dojde, že jste ji udělali příliš tvrdou. Ale co teď? Ustoupíte a pak už si z vás ostatní mohou dělat fackovacího panáka. Nebo neustoupíte a budete trvat na nesmyslně velkém trestu? Aby bylo vidět, že vaše slovo platí?

Myslím, že nejlepší by bylo nějak elegantně ustoupit, tak aby bylo vidět, že jste si vědomi zbytečně příliš tvrdého trestu. Ale těžko říct, zda to nedopadne jako v prvním případě. Co se ale týče olympijských her a snahy udělat je odpovědnými, udržitelnými a ekologickými… myslím, že v tomhle by se ustoupit nemělo, stejně jako by rodič neměl říct dítěti, jak jsem jednou viděla, že když se bude válet po zemi v čekárně u lékaře, dostane na zadek a pak ho asi desetkrát z té země zvednout a vůbec mu nenaplácat.

Co mi dělá radost?

• Radost mi dělá, že prší a že se vzduch líp dýchá. Že tohle počasí důvěrně znám.
• Že mi déšť ani v nejmenším nevadí.
• Že mi nemůže rozmazat líčení, protože jsem se jím dnes nezabývala.
• Že k mému oblečení ladí tramvaj (oranžová).

Pěkné video pro ty, co maj rádi pejsky

http://www.stream.cz/video/696418-co-byste-delali-kdyby-tohle-provedl-vas-milacek

Dědeček a babička

Hledám si takhle materiál k psaní článků z dovolené  a přitom jsem narazila na prima vtip, tak ho tu máte:

Sedmdesátiletá vdova si našla stejně starého partnera na randění. Po pěti letech procházek, kaváren, výstav a divadel se děda konečně rozhodl ji požádat o ruku. Ona bez váhání souhlasila. Druhý den ráno, když se děda doma probudil, pamatoval si jen to, že ji žádal o ruku, ale už si nemohl vzpomenout, jak odpověděla. Řekla ano? Nedívala se tak nějak divně? Telefonní číslo měl naštěstí napsané, takže jí ihned zavolal. S nervózním hlasem přiznal, že zapomněl její včerejší odpověď. Ona říká: "Jsem tak ráda, že voláš. Docela jasně si pamatuji, že jsem řekla 'ano', ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, komu."

Rozšíření obzorů na Šumavě

Po týdnu stráveném v mrholení, dešti a mlze teď udiveně pozoruji slunce a stíny, které vytváří. Všechno je plné barev: domy jsou bílé, růžové, modré, zelené, červené i fialové, komíny a střechy červené, lesy zelené i dožluta, žaluzie šedivé. Překvapuje mě, kolik je různých barev odlišných od tmavě zelené, modré, hnědé a černé.

Je nezvykle teplo a vzduch stojí. Cítím se, jako bych každou chvíli měla omdlít, ale vím, že je to jen zdání. To jen nepřítomnost větru mě tolik překvapuje. Za jeden den jsem se přemístila do úplně jiného světa. (Pro ty, co četli či viděli Stmívání, jako z Forks do Philadelpihe.)

Opět pociťuji žízeň. Divím se, kolik jsem toho schopná vypít. Za dopoledne téměř dva litry. TAM jsem to vypila možná až za tři dny dohromady.

Fascinovaně a značně zklamaně si prohlížím obzor. Jasná linka hor a kopců… vlastně jen kopců, u Brna hory nejsou. Paneláky, domy… všechno je tak známé, malé a uzavřené. Omezené. A přitom je vidět tak daleko… Náš svět je omezený, ohraničený, plný domů, barev a jen s trochou zeleně a přírody, snad abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Stejně jsme zapomněli. V parku se nemůžete bát, že se ztratíte a umřete. Nemůžete opravdu trpět žízní… Civilizace je víceméně bezpečná, vlastně hodně bezpečná. Jediný, kdo to kazí, je opět jen člověk. Je to úleva být zpátky v civilizaci, zase mezi lidmi… v místech, kde je všeho dostatek. Mohu si koupit jídlo, pití, oblečení, někdo se o mě nejspíš postará, když se mi něco stane. Ale TAM je to jiné. A proto cítím ještě větší úlevu, že ještě existují místa, na kterých si uvědomíte, na čem opravdu záleží.

7. den

Jedeme do Lysé Poľany, kde mají nádherné pohledy (bohužel poslední den pobytu mi to není moc platné), odkud jdeme do Polska. U wodospadu Siklawa se musíme hned několikrát vyfotit, protože je skutečně nádherný, a tak krásně fotogenický!

Následují dvě plesa Przedni Staw Polski a to druhé nevím. Potom se šíleně drápeme do kopce Swistowa Czuba. Abychom to neměli tak jednoduché, začne lehce krápat, takže člověk značně váhá, zda se má potit v pláštěnce, nebo raději zmokne. Několikrát zaduní hromy, jako když se sypou skály a pak se dá do vydatného deště. Abychom si nemohli stěžovat na nudu, změní se na chvíli v kroupy jako hrachy. Po vzoru ostatních se schováváme pod kosodřevinu. Počítám čas mezi bleskem a hromem a vychází mi, že bouřka je neustále minimálně jeden kilometr daleko. I když to mě příliš neuklidní. Dolů z kopce to máme k Morskiemu oku ještě celkem daleko.

Cesta dolů je stejně namáhavá jako nahoru. Navíc nás u chaty u plesa čekají nekonečné davy lidí. Naštěstí mezi nimi nějak proklouzneme a postupně jich začne ubývat. Na závěr nás čeká devítikilometrová cesta po silnici dolů a pak zpátky do Lysé Poľany a autobusem domů.

6. den

Z mého pohledu jsme si dneska udělali nejnáročnější trasu. Opět jsme se autobusem svezli do Starého Smokovce a zubačkou na Hrebienok. Vyrážíme na Skalnatou chatu, kde si čtu neuvěřitelné rekordy nosiče Laca Kulangy, který například v roce 1993 vynesl na Zamkovského chatu 207,5 kg. Jasně, je to celkem nízko položená chata, ale stejně!

U Skalnaté chaty je Skalnaté pleso a lanovka na Lomnický štít. Překvapuje mě, že lanovka stojí 24 €. Čekala jsem dost, ale tohle je přece jen ještě víc než dost peněz. Ze Sedla pod Svišťovkou si děláme malou odbočku na vrchol. Ze Svišťovky se pak slézá k Chatě pri Zelenom plese. Vážně uvažuji o tom, že si dole dám panáka. Jen tak, pro povzbuzení, protože hned na začátku jsem si užila dost nervů. Slézání dolů je totiž celkem nechutná záležitost, neboť cesta je víceméně pokryta sutí, která se po došlápnutí rozkutálí na všechny strany. Přede mnou šla paní ve sportovních sandálech a ta se tam rovnou rozbrečela. Upřímně se jí ani nedivím. Stálo to tam fakt za pendrek. Jak jsme se pak přiblížili ke kosodřevině, bylo to hned lepší. Člověk pak aspoň neměl kam padat. Kdybych zahučela do kosodřeviny, sice se popíchám, ale nic vážnějšího se mi nestane. Ke konci byly dole pro jistotu ještě řetězy. Oblézal se tam takový placatý kus skály. Ale to bylo v pohodě. Jinak bych tuto cestu moc nedoporučovala, zvlášť v botaskách, nebo kdyby sprchlo.

Abychom nešli stejnou cestou jako včera, vydáváme se k Veľkému Bielemu plesu, odkud půjdeme dál po modrý Dolinou Kežmarskej Bielej vody, dokud se nespojí s tou včerejší žlutou. Autobus nám opět jede přesně tak, jak potřebujeme. A to mají dneska Slováci svátek!

5. den

Autobusem vyrážíme opět nechutně brzy ráno (to se už nezmění) do Tatranské Kotliny. U chaty Plesnivec, ta druhá, která to má na sobě napsané, jsme o pět minut později, než ukazoval rozcestník, což je rozhodně skvělý čas. Nevím proč, ale řadím tuhle chatu mezi své oblíbené. Z nějakého důvodu se mi velice líbí. Víc než třeba Téryho chata. A také si ji lépe pamatuji. Možná kvůli tomu divadlu, které jsme tu minule nacvičovali, abychom se u ní mohli vyfotit. Je totiž tak trochu trapně ve stráni. Letos pro jistotu něco podobného nacvičujeme znovu. 

Cestou k Veľkému Bielemu plesu procházíme přes louku plnou světle růžových „chundelatých“ kytiček, které příjemně kontrastují s všeobecnou zelení. I na tu si pamatuji. Zdá se, že to je rdesno. 

Pak jdeme k Chatě pri Zelenom plese, další z mých oblíbených, ale tentokrát spíše kvůli tomu nádherně zelenému plesu, v němž se odráží hory. Skalnaté hory mě nijak zvlášť neberou, mám raději zelenou přírodu, ale když se odráží v tom plese, také mají svůj půvab. Po plese plave jediná kachnička, která nám žere přímo z ruky. Po žluté scházíme do Biele Vody, kam přijíždí autobus tak krásně, jako bychom si ho objednali. 

Konečně se dostávám na poštu. Mám pořádnou kliku, neboť pouze dnes mají do pěti, takže si mohu koupit známky. V té euforii pochopitelně zapomenu říct, že je chci do České republiky. Prodavačka naštěstí není včerejší a všimne si, že mluvím jinak. Nebo také počítá s typickým (= hloupým) zákazníkem, což se většinou vyplácí.

4. den

Ráno se mi zdají dva zvláštní sny a ne jen dnes o nich hodně přemýšlím. Co asi tak mohly znamenat. Zvlášť mě zaujalo, že v tom prvním byly jakési romantické verše překrásné básně. Bohužel si je nepamatuji. Dozvídám se, že to že si je nepamatuji, může také docela dobře znamenat, že ani nikdy neexistovaly. Že si moje mysl jen vytvořila představu dokonalých veršů a to jí stačilo. Hm, měla bych se o problematice snů dozvědět více. (Ale kdy, když mě zajímá všechno?) Protože dnešek je třetí den turistiky, děláme si jej odpočinkový, abychom se trochu zregenerovali. Navíc po včerejší Téryho chatě je to zapotřebí. Lýtka mám ztuhlá a taky mě bolí. No, co by člověk čekal, když se celý rok téměř nehýbe a pak vypadne na týden do hor? Vyrážíme jako správní neturističtí trapáci po deváté hodině. Světlo je tu tak brzy, že si člověk opravdu přijde trapně, jako když se bůhvíjak dlouho válel v posteli. Vyrážíme na Spišskou Maguru, nedaleké drobnější pohoří. Jen lehce se projdeme a pak si čteme a svačíme. V obci se fotíme s ovečkami, jako bychom nikdy žádné neviděli. V potravinách kupujeme nějaké to jídlo a v suvenýrech pohledy. Trapné je, že nemají známky.

3. den: Na Teryho chatu a zpátky

Vstáváme před šestou, abychom na túru vyrazili dřív, než začne slunko pražit. A taky abychom se vrátili dřív, než přijdou případné odpolední bouřky. Jedeme autobusem do Starého Smokovce. Zdá se mi, že řidič nepostřehl, že jede autobusem a ne sporťákem, neboť s námi frčí, jako by závodil. Vesele předjíždí jiný autobus a nemá problémy s předjížděním ani na plné čáře. 

Zubačkou se vezeme na Hrebienok a pohodlně tak překonáváme první dnešní převýšení. To se ovšem pochopitelně nepočítá. Po zelené turistické značce vyrážíme na Téryho chatu. Mám pocit, že jsem si ji dříve do poznámek uváděla s krátkým E a dvěma R, ale vůbec nevím, jak jsem k tomu přišla, když tady je to všechno uvedeno stejně a právě tak, jak jsem to teď napsala. 

Nejprve ale jdeme kolem Bilíkovy chaty, která se mezi ostatními na pohledech i fotografiích dobře poznává, neboť to jako jedna ze dvou má na sobě napsané. Z cesty pak odbočujeme podívat se na Dlhý vodopád. Kolem Vodopádů Studeného potoka jdeme k Rainerově útulni (další chata do sbírky). Dále jdeme kolem Obrovského vodopádu, na který je pěkný výhled z nové lávky, za níž právě upravují na magistrále kameny, takže bude zase krásně rovná. 

U Zamkovského chaty obdivujeme vyřezávané figurky a chvíli odpočíváme. Čtu si na informační ceduli, že pan Zamkovsý byl horský vůdce a tuto chatu postavil se svou rodinou. Na Téryho chatu jdeme 4 hodiny a ne 2:45, jak udávaly rozcestníky, ale to se nám vlastně v Tatrách stávalo vždycky. Cestou z kopce dodržíme nepsané hodiny a někdy je i předejdeme, ale do kopce to máme obvykle o hodinu delší. Něco samozřejmě dělají zastávky na četné fotografování, ale jinak… se spíš asi couráme a nebo to měřil nějaký rychlík. 

Cestou vzhůru Malou Studenou dolinou kolem potoka mezi kosodřevinou potkávám spolužáka ze základní školy. Překvapeně na sebe koukáme. Prohodíme pár vět a zdá se, že jsme se oba viděli rádi. Zvláštní, ve škole jsme spolu snad nikdy nemluvili. Nějak se za celých devět let nenaskytla příležitost, nebo důvod. 

Na chatě si dáváme zasloužené bylinkové čaje za 1,5 €. Jsou stejně skvělé, jako si je pamatujeme. Lehká bylinková chuť a spousta sladkého sirupu. Harmonická směs, mňam. Než se vydáme dolů, jdeme omrknout plesa a vyfotit se u nich. Jakýsi postarší Němec nás upozorňuje, že na té fotce budeme malinkatý. Marně vzpomínáme, jak mu německy říct, že nám to opravdu vůbec nevadí, že je podstatné, aby byly na snímku vidět hory. Strašný, jak je všude tak protěžovaná angličtina, vždyť německy jsem uměla celkem dobře… 

Po zelené se vracíme zpátky k Zamkovského chatě a pak po magistrále na Hrebienok a do Starého Smokovce. Večer se mi nic nechce. Prý si mám napsat: „šli jsme na Teryho chatu a zpátky“. Jo, takové poznámky by mi byly za pár let platné! Nakonec sbírám odvahu a zkouším kreslit podle knihy, kterou jsem si koupila něco nového. Vypadá to líp, než jsem očekávala. Stačí se jen nebát a třeba to nakonec půjde.

2. den

Kdo najde kamzíka?

Procházíme Monkovou dolinou po červené turistické značce do Širokého a pak až do Kopského sedla. Cestou poprvé vidíme sníh, a tak se na něm nadšeně fotíme. První svačinu jsem si udělala trapně suchou, jako bych ještě nikdy nebyla na turistice. Stydím se a znuděně ji hryžu – skoro suchý chleba. Cestou k druhému sedlu nám nějaký pán ukazuje kamzíka, kterého bychom jinak bez povšimnutí minuli. Zpáteční cesta vede kolem Meďodolského potoka do Tatranské Javoriny, kde mě fascinuje nádherný dřevěný kostel. Celkové převýšení máme 1037 metrů.

1. den

Procházka po Ždiaru. Obhlídka toho, co nabízí. Hned první den vidím na cestičce hada. To to tedy pěkně začíná, myslím si. Naštěstí je také náš poslední. Teda skoro. Mám na ně štěstí hlavně já, a tak chodím raději druhá nebo třetí. Druhého se mi „poštěstí“ spatřit předposlední den u potoka, ve kterém si chci umýt ruce. Metrová užovka se zřejmě chtěla trochu osvěžit. Raději si ruce utřu do kapesníku.

Mám radši dopisy

Jsou maily, které vás zahřejí na srdci.

Jsem staromódní. To už jsem možná říkala… no, platí to stále a ve spoustě věcí. Například mám raději pohledy a dopisy než maily. Jsou takové osobnější, upřímnější… Dají víc práce. Jistě, soudím to podle sebe, neboť na počítači píši poměrně rychle, zatímco perem píši jako normální smrtelník. Ale i kdybych psala v obou případech stejně rychle, dopis je zákeřnější. Musíte si koupit dopisní papír, nebo mít při ruce alespoň nějaký pěkný čistý a psát rovně (nebo použít podložku jako ve škole), pak taky potřebujete obálku, desetikorunu a známku. Musíte ho zanést na poštu, nebo aspoň hodit do schránky. Navíc mám ráda dopisy psané rukou a to už je pak opravdu práce, aby to po vás ten druhý přečetl. Zvlášť když jsou v poslední době všichni zvyklí psát spíše na počítači. A ještě k tomu vám při psaní rukou nikdo nekontroluje hrubky a čárky. A jako na potvoru, já si na pravopis docela potrpím. Ale znáte to – darovanému koni na hrubky nekoukej.

Ale zpátky k mailům. Bývá dobrým zvykem psát krátké, stručné a výstižné e-maily. Koneckonců je to tak rychlý způsob komunikace, abychom mohli sdělit vše, co potřebujeme. Nedávno mi přišel docela dlouhý mail (770 slov) od velmi dobrého kamaráda a udělal mi ohromnou radost, i když jsem ho nejprve jen prolétla očima. Nebylo to však spoustou různobarevných smailíků, které umožňuje vkládat Seznam. Bylo to slohem a stylem, jakým ho napsal. Vypadal skoro jako dopis, tak otevřený a příjemný… A co bych vám ráda popřála na závěr? Aby vám občas taky přišel e-mail, který vás potěší tím, jak je odlišný od ostatních stručných, pracovních… ať si i při moderní mailové komunikaci najdete čas „pokecat si“ a vzájemně se rozesmát.

Návykové seriály

Znáte ten pocit, kdy si pustíte jeden díl seriálu… jen tak, abyste si trochu odpočinuli po práci a snědli si něco dobrého ke svačině… a nakonec se z toho vyvinou čtyři díly, neboť vám ten první přišel příliš známý a krátký. Po druhém jste se na chvíli uklidnili. Třetí jste si – naprosto nezdravě – pustili k večeři, ale protože skončil smutně, pustili jste si pro jistotu ještě čtvrtý. A najednou je čas jít spát a nic není hotovo. Tak nevím, jestli jsem ráda, nebo si to vyčítám.

Vlastně vím… jsem ráda. Těší mě, že si mohu dovolit takové šílené plýtvání časem, kdy se znovu a znovu dívám na díly milovaného seriálu. Když nemusím nic dělat, protože makám celý den v práci (u počítače) a pak si můžu dáchnout. I když trochu zanedbávám balení na dovolenou, říkám si, že to snad nebude mít žádné tragické následky. Tak honem ten čtvrtý díl, ať můžu jít spinkat včas.

Aforismy od Zdeňky

K mým oblíbeným autorkám patří Zdeňka Ortová. Ani si už nevzpomínám, kdy jsem si od ní poprvé něco přečetla. A hlavně proč. Pokud vím, nikdo mi ji nedoporučil. Nejspíš jsem ji v knihovně jen tak zahlédla. Autorka zábavných fejetonů je knihovnice, jak se dozvíte při čtení některých z nich. Stejně jako u Rudolfa Křesťana se při čtení těchto drobných povídek opravdově bavím.

Nyní jsem zjistila, že píše také aforismy. A když byla k dispozici jedna z jejích knih, sáhla jsem po ní. Jmenovala se Miniaturní neřesti aneb Pokoušení aforismy. Nezklamala. Na pouhých osmdesáti stránkách je umístěna spousta legrace, ale také některé velké pravdy, jak už to u aforismů bývá. Upřímně autorku obdivuji, protože netuším, jak bych takový aforismus vytvořila. Vlastně jsem se o jeden pokusila:

Muž,
který tvrdí, že by zvládl uspokojit dvě ženy,
obvykle nesvede potěšit ani jedinou.
Hledá pouze alibi, proč vše dělá polovičatě.

A teď raději od někoho zkušenějšího ;-).

K dobrým nápadům má prozíravý člověk vztah jako k bohatému sirotkovi – snaží se je rychle adoptovat.
Nejhorším manželem je lev salónů – ve společnosti si natřásá hřívu a doma řve.
Skutečný génius se radí málokdy, protože nemá s kým; skutečný hlupák se neradí nikdy, neboť nemá proč.
Nechce-li čtenář odejít z knihovny roztrpčen a s prázdnou, měl by být vybaven alespoň zběžnými informacemi o autorech. Požadujete-li například neustále něco nového od Shakespeara, nejedná se o neochotu knihovnice.

Deník z Belianských a Vysokých Tater

Minulý týden jsem strávila v Belianských Tatrách. Byli jsme ubytováni v jednom z četných penzionů ve Ždiaru, který je údajně nejvýchodnější tatranskou obcí. Ždiar je neuvěřitelně rozsáhlý – vleče se kolem silnice snad tři kilometry (bez přehánění). Také v něm nejméně třikrát zastavuje autobus.

Z okna jsme měli nádherný výhled přímo na Ždiarskou vidlu a Havrana, dvě nedaleké dvoutisícovky. Protože ale patří do Belianských Tater a ty jsou přísně chráněny, nemohli jsme se na ně podívat. Paní domácí nám ovšem vyprávěla, že ona na nich byla někdy vloni v září a byla tam spousta dlouhé trávy a děsně se jí to šmýkalo. Tiše jsme záviděli, i když jsme to alespoň částečně odsuzovali. Ten zákaz tam asi není pro nic za nic.

Při příjezdu ukazuje venkovní teploměr 31°C ve stínu. Podobné to je během celého našeho pobytu, ale nějak se s tím dokážeme vypořádat díky vysoké nadmořské výšce a většímu množství pití, které si nosíme s sebou.

Co neví ani Google?

Poslední dobou se celkem vžilo „zeptat se strýčka Googla“, když něco nevíme. Tak jsem se před nedávnem zeptala, co je to kaťafůra. V odpověď jsem našla pouze odkaz na písničku od skupiny Hárlej, díky které to slovo znám. Ale když si ji poslechnete, vůbec nezjistíte, co to ta kaťafůra je. Víte jen, že se zpěvák bojí spát, neboť sám proti všem vyhrál kaťafůru a přitom se pýchou nadýmá. „Všichni nám záviděj českou kaťafůru… když po větru trénuju… já zuby zatnu a styl pilně piluju… už se nás šest schází v kruhu…“

Zajímavé je, že když jsem to hledala dříve, našlo mi to sprostou (a lehce rasistickou variantu) této hry odněkud z Ústí nad Labem, ale žádná pravidla. Znělo to dost podivně – postaví se 6 lidí do kruhu (to sedělo i s textem písně), uprostřed se udělá hovno a buší se do něj holemi. Kdo je nejvíc špinavý, je kaťafůra.

Nedávno jsem se nějakou náhodou doslechla, že tato hra skutečně existovala, nicméně s úplně jinými pravidly. Doufám, že to teď neřeknu špatně, ale bylo to v tom smyslu, že se do ruky schoval počet sirek a hádalo se, kolik jich je zlomených (nebo tak nějak) a kdo uhodl, vypadl. Ten, kdo zbyl nakonec = největší smolař, který nikdy neuhodl, byl kaťafůra.

Nepodařené nákupy

Měla jsem v úmyslu pořídit si v sekáči pěkné levné lněné kalhoty, abych měla na Šumavu něco dlouhého, v rámci možností elegantního, ale zároveň teplého i studeného, protože nikdo neví, jaké bude příští týden počasí. Obešla jsem pět obchodů, ale nenašla to, co jsem hledala. Kdybych aspoň našla něco jiného… ale takhle jsem tři hodiny jen tak bloumala, jsem z toho unavená a můj úlovek jsou jedny krásné minišaty. Sice ty se mi povedly, to je fakt, ale ani nejsou bavlněné, což byl druhý cíl dnešního dne. Ještě že nejsem lovec v pravěku. To by ze mě moc radost neměli.

A přitom jsem měla dokonce ve dvou horoskopech – v novinách i na internetu, že dnes je ideální den na nákupy. No, aspoň se nesplnilo to, že mi prorokovali, že koupím spoustu krásných ale zbytečných věcí. Snad do nich časem nespadnou ani ty šaty. Momentálně z nich mám opravdu radost. Zvlášť když stály jenom dvacku.

Vůně

Mám ráda vůni… vlastně si ráda užívám všemi smysly, i když jsou oproti zraku často velice znevýhodněny. Dřív jsem tomu možná nevěřila, ale dnes už dlouhou dobu vím, že vůně může výrazně ovlivnit mou náladu třeba i na celý den. Začala jsem si tedy svoje vůně "škatulkovat" na aktivní (to, když chci povzbudit a dodat energii), dámské (když vypadám jako Madam) a "vodní" (= takové ty svěží, po kterých se cítíte báječně v letní sukýnce i v džínách).

Voňavek jsem za svůj život měla větší množství, ale snad jen dvě jsem si doopravdy vybrala sama. Vlastně možná tři. Když tak nad tím přemýšlím, moje znalosti v této oblasti jsou velice omezené, neboť všechny toaletní vody (nemám ani jediný parfém) mám od společnosti Oriflame. Ale to tu teď nechci rozebírat.

Nedávno jsem četla skvělou knihu o císařovně Sisi a v ní jsem nalezla návod na výrobu parfému. Pochopitelně jsem to hned musela vyzkoušet, když jsem měla tu možnost. Jako první jsem se pokusila o vanilkovou vůni, neboť toto koření mám převelice ráda. Výsledek není nikterak úžasný, ale za pokus to stálo. Vůně je jemná, decentní, příjemná… trochu si připadám jako vánoční koláček. Bohužel je ale příliš slabá, takže pochybuji, že si někdo kolem může vůbec všimnout, čím voním, nebo že vůbec voním. Možná že kdybych použila jiné suroviny…

Zpátky doma

Tak jsem se zase na nějakou dobu odmlčela. Důvod je prostý – dovolená v Tatrách. Asi by tedy bylo slušné něco vám o ní povědět. Byla jsem týden ve Vysokých Tatrách. Chodila jsem spát něco před desátou a vstávala obvykle ve tři čtvrtě na šest. Nechutně brzy, řekla bych, ale tam už bylo světlo a teplo, péřová peřina, na kterou nejsem zvyklá, mě mačkala… a tak to nakonec vůbec nebyl problém. A spát se mi taky chtělo, sotva se setmělo. A navíc jsem byla každý den pořádně uťapaná. Ráda bych si tento zvyk nějakou dobu – ideálně alespoň celé léto – udržela, protože den je parádně dlouhý, když vstáváte takhle brzo.

Do hor jezdím skoro každým rokem trochu si protáhnout tělo, aby ze mě nebyla kancelářská krysa. Někdy se to podaří víc a někdy míň, tak porůznu. Letos se to myslím podařilo dokonale. I v posledních dnech jsem byla dost unavená.

A na co jsem se nejvíc těšila domů (samozřejmě kromě přátel)? Na počítač nebo prostě na to psaní… možná bych se klidně vrátila i k psacímu stroji, kdyby nebylo zbytí. Na bambusové pletací jehlice, které jsem si konečně pořídila. Teď, když to píši a víc nad tím přemýšlím, těšila jsem se také na svou postel a peřinu a taky na sprchu.

A co jsem udělala jako první po návratu? Zapnula počítač, uvařila večeři a zkoukla jeden díl svých oblíbených Čarodějek, zapla výběr nejoblíbenějších písniček a pustila se do psaní.

Život bez hodinek

Říká se, že život bez hodinek je šťastnější. Pravdou je, že když jsem to kdysi zkoušela, bylo tomu tak. Když jsem se mohla chovat podle toho, jak se mi chtělo a nemusela se neustále řídit tím malým diktátorem na svém zápěstí. Také jsem musela všude chodit s předstihem, a tak se nestávalo, že bych něco honila na poslední chvíli. Případně jsem nevěděla, jestli jdu o jednu nebo o sedmi minut později. (Popravdě řečeno, taková informace vám je stejně k ničemu a jen jste z ní víc a víc nervózní.)

Nicméně teď už jsem bez hodinek značnou dobu, neboť se odebraly do věčných lovišť, a více méně mi pořád chybí. Nejvíc je postrádám na místech, kde bych ráda věděla, kolik asi tak může být, například abych už šla spát, i když se právě dobře bavím. To pak totiž vůbec nejsem schopná odhadnout, jak dlouho někde jsem.

Na většině veřejných míst (nádraží, náměstí, městské dopravě, čekárně u lékaře…) a jinde, kde je člověk potřebuje, (práce, u počítače…) se obvykle hodiny nachází, takže není třeba tahat se s vlastními. Abych řekla pravdu, ty svoje postrádám především kvůli estetickým důvodům. Měla jsem moc hezké netradiční hodinky a bez nich mi ruka připadá poněkud prázdná a s náramky na obou to také není ono.

I když jsem si všimla, že hodinky nosí čím dál méně lidí, jsem na ně pořád zvyklá a chtěla bych si je opět pořídit. Chci vědět, jestli mám čas. Schválně to píši takto, neboť jsem si vzpomněla, jak se kdysi jeden můj spolužák ptal jiného: „Máš čas?“ a mínil tím: povíš mi, kolik je hodin? A druhý obezřetně odpověděl: „Podle toho na co.“

Možná to tak mělo být

Když mě to někam zcela nesmyslně táhne, říkám si, že to snad nebyl ztracený čas, že jsem tam „měla být“, že to mělo nějaký smysl, který mi zatím uniká. Jistě, v tomto směru jsem nepochybně ovlivněna Čarodějkami, ale také vlastní zkušeností. Kolikrát jsem už udělala něco relativně nesmyslného a nakonec se ukázalo, že to bylo přesně v tu správnou dobu. Chcete příklady? Dnešní návštěva obchodu s ruskými léčivy (bylinky, mastičky, sirupy, něco jako coca-cola…). Když jsem v obchodě okouněla relativně dlouho a bylo mi to trapné, neboť jsem neměla v úmyslu si nic koupit a byla jsem jediný zákazník, přemýšlela jsem, proč tam vlastně lezu, když jsem zdravá a nic mi nechybí. Vtom mi zrak padl na chryzantémový čaj. Nejprve jsem se zaradovala, že ho znám a pak mi došel přínos téhle návštěvy. Doma mám tohoto čaje dvě krabičky a údajně pomáhá na oči a já pořád řeším, jak si zlepšit zrak – ideálně se zbavit brýlí. To mi připomíná, že když jsem opět zapomněla brýle na kreslení, kámoš poznamenal, že moje brýle jsou jako Bůh – pořád se o nich mluví, ale nikdy je nikdo neviděl.

Otázka osudu a problému „že to tak prostě mělo být“ mě zajímá už delší dobu. Někdy tomu věřím, třeba když jsou okolnosti příznivé, nebo když se naopak snažím utěšit, že to nebyla ztráta času. A jaký na to máte názor vy? Věříte, že něco tak prostě být mělo?

Kurz olejomalby

Asi před měsícem mi kolegyně bůhvíproč dala kurz olejomalby. Byla jsem totálně nadšená, i když si myslím, že tolik utrácet neměla. Hned jsem si tam zavolala a domluvila se, kdy bych mohla přijít. Těšila jsem se, že si vyzkouším novou techniku. Celý rok jsem chodila na kreslení tužkou, tak mě lákala možnost vyzkoušet něco nového a hlavně takového, že sama doma bych si to dovolit nemohla. Domluvila jsem se na pondělí (18. 6.), takže mi to připadalo, jako kdybych šla na své klasické kreslení.

Na papír jsem si načrtla, kde by to zhruba mělo být a vyrazila jsem. Bylo mi líto, že musím z kurzu češtiny odejít dřív, ale měla jsem to přes celé město, tak abych se tam dostala včas. Vždycky je potřeba nechat si i drobnou časovou rezervu pro případ, že bych to nemohla najít. Přesně to se taky stalo. Vystoupila jsem a nevěděla, na které ze zastávek se nacházím, neboť všechny měly stejný název. Od kruháku jsem měla jít rovně a pak doprava… problém je, když nevíte, kterou z těch ulic z kruháku máte jít. Dvě jsem vyzkoušela a zeptala se dvou lidí. Pak jsem si všimla opodál stojícího autobusu, a tak jsem vyrazila za řidičem, ten by mohl být trochu víc v obraze než „místní“. Nespletla jsem se, hned věděl, kam mě má poslat.

Do budovy jsem dorazila pět minut před začátkem kurzu. Pán na vrátnici mi řekl, kde najdu vzdělávací centrum. Kvapem jsem tam zamířila. Než jsem však stihla vzít za dveře, zavolal na mě, že tam dnes už nic není. To mě trochu zmátlo. Já tam přeci mám mít kurz. Znovu se podíval do svých papírů a opětovně mě ujistil, že buď ne dnes, nebo ne tady. Dost mě to znejistělo. Že bych zase něco popletla jako s tím ohňostrojem? Raději jsem zavolala té paní, se kterou jsem to minule řešila.

Ujistila mě, že kurz je a na místě, kde má být. Zeptala se, kde jsem já. Řekla jsem, že před budovou a tam, kde má být. Pro jistotu jsem doplnila adresu. A měly jsme jasno. Tedy ona. V tomto termínu není kurz v Brně, ale v Praze. Když jsme spolu minule volaly, ani jednu nás nenapadlo, že ta druhá mluví o jiném městě. Tak jsme se domluvily, že náhradní termín vyřídíme mailem a já se vydala do obchodu, abych si pořídila nějaké jídlo na večer a další dny.

Kurz Čeština III. část

Včera jsem opět byla na kurzu češtiny. I tentokrát to byl zážitek! Znovu se mi potvrdilo, že je lepší věřit intuici, než se spoléhat na nově naučená pravidla. V rámci jejich procvičování, je totiž člověk často aplikuje i na případy, v nichž neplatí. Přibližně ve smyslu: „Něco nového jsem se naučil, tak to budu používat všude! Co na tom, že se to tam vůbec nehodí?“

Stejně tak jsem si ověřila, že nikdy (!) není vhodné říkat věty typu: "V tomhle nemůžete udělat chybu!" "Tohle snad ani nejde splést." Dle Murphyho zákona se totiž jistě najde někdo, kdo to splést může. A aby to bylo dokonalé, bude to ten nejlepší žák ze třídy. Už jsem to kdysi zažila na sobě, takže vím, že to člověka znervózní a je schopen zmotat i to, co věděl jistě. Stejně tak tomu bylo i včera. Naštěstí ne u mě. Třikrát jsme si vysvětlili jednu výjimku a stejně ji pak dotazovaná paní řekla špatně. Jenže když vám někdo řekne, že teď už to určitě řeknou všichni dobře, budete spíš očekávat, že čerstvě naučené pravidlo bude platit, než že to bude jedna z těch výjimek. No, chyba lávky.

Kurz se tedy opět vydařil, jen mě mrzí, že jsem ke konci, když se brala přísloví, musela odejít na jiný kurz, o kterém vám povím zítra.

Podivné nahrazování

Všimla jsem si, že když mám nedostatek času na tvorbu, čtení, nebo cokoliv jiného… používám takového zvláštního nahrazování. Třeba když se učím na zkoušky, nebo toho mám hodně v práci a tudíž se mi nedostává času na čtení, nebo jsem příliš unavená ze studia odborných nebo jinak povinných textů, chodím se do knihovny nejen kochat, ale také si tam vybírám knihy, které si přečtu, až budu moci. Měla by to určitou logiku, pokud bych si je poznamenala a pak si je vypůjčila. Ale já si je půjčuji rovnou a pak mi doma jenom leží. Bohužel tohle není ten nejhorší případ… kniha jde vrátit i nepřečtená a zase tak moc se neděje.

Horší je, když si uprostřed zkouškového nakoupím různé příze, protože tím (asi teda, nejsem psycholog) nahrazuji potřebu háčkovat nebo plést. Přitom mám doma přízí spoustu, ale nákup materiálu na ono vysněné tvoření mě na chvíli uspokojí, jako by šlo o tvoření samotné. Zrovna tak jsem si teď pořídila pár látek v naději, že se snad brzy pustím do patchworku. Tak uvidíme.

Nečekaná hádanka

Když jsem jela naposledy ve vlaku, měla jsem opravdu kuriózní zážitek. Sice se mi kamarádka smála, že v mém případě to snad ani tak kuriózní není, že se mi neustále stávají různé podivné věci, či haluze, jak jsme říkali na vysoké.

Do kupé si ke mně přisedl pán s paní asi tak ve středních letech. Paní si nejprve chtěla sednout naproti mně, ale když viděla, že jsem tam měla natažené nohy, sedla si bokem, přestože jsem je sundávala. Když si spolu povídali, chlap něco bručel, asi se mu cosi nelíbilo, snažila jsem se je neposlouchat (není to slušné) a nad něčím jsem se zamyslela. Také jsem z okna zkoumala, za jak dlouho bych měla vystupovat. Když v tom se na mě chlapík obrátil, jestli se mě může na něco zeptat. Nepříliš nadšeně jsem svolila. Co asi tak může chtít?

Otázka jak dlouho si myslím, že jsou spolu, mě zaskočila naprosto nepřipravenou. Nechtěla jsem hádat, protože mi to připadalo nemožné uhodnout. Jak já to mám vědět? A taky jsem se jich nechtěla dotknout. Pán mi totiž připadal takový trochu podivín.

Chvíli jsem se vykrucovala, že to je těžké, že se to nedá poznat a lehce jsem si je studovala. V duchu jsem usoudila, že se to fakt poznat nedá. Na dvacetileté manželství nevypadali, na to se k sobě moc měli a v jednu chvíli se i trochu líbali, ale… Paní se mnou souhlasila – jak bych to měla poznat – ale pán stále dorážel a já se vykrucovala, prohlížela si je a odhadovala. V tipování věku lidí jsem naprosto levá, tak bych se nerada někoho dotkla i něčím velmi podobným. Pak pán povídá: „13 dní.“ A o chvilku později doplnil: „To ne. Dělám si legraci.“

První část věty jsme řekli skoro zároveň. Když hodil takhle příliš krátkou dobu, bylo mi jasné, že to není pravda. Na to už v sobě měli určité zábrany a „nelezli“ po sobě tolik. Ale zase ty zábrany nebyly moc velké. Poslední pohled a zhodnocení: „Tak půl roku.“

Chlapík na mě překvapeně koukal, ženská se smála. Uhodla jsem skoro přesně. Snad prý ještě o deset dní víc. Nebo osm? Teď už nevím. Samotnou mě to překvapilo. Prý jestli nedělám u policie. Ne, nevím proč. To jsem nějak nepochopila. Ale studuji neverbální komunikaci ;-ú. A za to, že jsem to uhodla tak přesně, mě obdarovali svazkem ředkviček.

Zákeřná čeština

Přihlásila jsem se na kurz češtiny s tím, že by se mi hodilo procvičit si některé problematické jevy. Pokládám se za někoho, kdo s mateřským jazykem nikdy problémy neměl a využíval diktátů ke zlepšení známek. Nicméně základní škola je daleko a člověk zapomíná a zapomíná. Zvláště, když se setkává s nekvalitní literaturou v podobě denního tisku nebo časopisů, často dokonce i knih, případně s velice nespisovnou a hovorovou, ale dokonce i nesprávnou mluvou v televizi i rádiu.

Do kurzu jsem se tedy přihlásila v domnění, že to bude brnkačka a já si jen opráším svoje znalosti, případně si ujasním sporné jevy, se kterými se potýkám. Konkrétně jsem někde viděla, že by nově mělo být správně jak slovo potenciální, tak i potencionální a to z toho důvodu, že to většina lidí píše špatně. Bývala správně jen první varianta. Také mám problémy s psaním jež a jenž, kdykoli a kdykoliv, případně dalších obdobných tvarů… Zpravidla netrpím obvyklými problémy – mě x mně, kam čárku a tak podobně. Zato ovšem bojuji s pomlčkou ve větách. Měla by se snad užívat obdobně jako závorka, ale čert ví.

Češtinářka snad taky.

Na první hodině nám dala celkem zabrat. Věnovali jsme se malým a velkým písmenům, koncovkám přídavných jmen, mě x mně a možná ještě něčemu dalšímu. Ukázalo se, že mám větší mezery, než jsem se domnívala, ale nebylo to tak katastrofické, jak by mohlo být, což mě celkem uklidnilo.

Pokud máte pocit, že jste na tom doopravdy dobře, zkuste si například vytvořit označení obyvatel od měst: Dobříš, Třebíč, Ostrava, Frýdek-Místek, Hradec Králové… Myslím to ve stylu Praha – pražští občané. Správné odpovědi najdete v komentářích za pár dní.

Proč je tak těžké naplánovat Šumavu?

Jak už jsem zmínila dříve, ráda bych strávila dovolenou na Šumavě. Nabízí se mnoho variant kdy, kde a jak ji trávit. Mám snad jasno jen v tom, s kým tam budu a že by to mělo stát co nejméně peněz. Nejsem zrovna dvakrát organizační typ, ale se Šumavou se potýkám jako bych snad plánovala výlet na Mars vlastnoručně vyrobenou raketou.

Příčinu mi náhodou pomohla odhalit kamarádka, když jsme spolu probíraly nové starosti života s přítelem. Dlouhou dobu totiž nikoho neměla, a přestože je ráda, že se situace vyvinula tímto směrem, přiznala se, že partner představuje značnou zátěž. Abyste mě nepochopili špatně, přece jen nám ženám víc záleží na tom, jak vypadáme, když se máme sejít se svým milým (zvláště na začátku vztahu) než při setkání s kamarádkami či přáteli. Před kamarádkou se mohu objevit v teplákách a s pupínkem na bradě, před dlouholetými přáteli se mi jen těžko stane nějaké faux pas. I proto si vždy tolik užívám naše setkání – po těch letech už se nemám za co stydět. Znají mě takovou jaká jsem a kupodivu mě tak mají rádi. (Teď si říkám, jestli po tom samém náhodou netoužíme i u partnera...)

Co se týče dovolené, uvědomila jsem si, že mě v rozhodování brzdí právě to, že chci jet s partnerem. Kdyby to bylo s kamarádkou nebo přáteli, nejspíš bych také plánovala, ale podstatně méně bych si přála, aby to bylo dokonalé. Nebrala bych si to nejhezčí oblečení, voňavku, líčení… Nedělala bych si starosti s tím, jak budu vypadat v pláštěnce, nebo zda budu mít splihlé vlasy, když zmoknu. Nemusela bych tolik řešit svou fyzickou pohodu, protože přátelé mě znají, když „mám remcavou“ a taky ví, jak mě „usměrnit“. Nestarala bych se o jejich jídlo, aby se cítili dobře a podobně… i když to možná taky, ale určitě míň. Protože já naopak vím, jak usměrnit je a jejich špatná nálada má na tu moji přece jen menší vliv. Nyní se od toho snažím oprostit, abych alespoň s něčím přišla. Zkouším si představovat, že jedu jen tak s někým známým.Zatím jsem do tajů Šumavy ani zdaleka nepronikla, ale věřím, že s novým přístupem to půjde lépe.

V pravou dobu na pravém místě

Minulý týden jsme s kamarádkou chtěly vyrazit do čajovny. Nebylo zrovna dvakrát krásné počasí, a tak jsem navrhla dvě nejbližší s tím, že se trochu projdeme. Protože jsem si nebyla tak docela jistá, co by ji mohlo zaujmout, zvolila jsem Klub cestovatelů, kde nabízí i jídlo a různé další věci. 

Dala jsem si Sultánovu svačinku, což byla taková ochutnávková směska všelijakých libanonských předkrmů, a bylo to výtečné. A jako dezert jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít fantastickou čokoládu, kterou tam dělají. Píší u ní, že je to „čokoláda ze skutečného kakaa, skutečného másla a skutečného karamelu s datlí, ořechy a kokosem“ a já jsem do ní blázen.

Milá paní čajovnice nás požádala, zda by nás mohla v 19 přemístit mimo čajový salonek, neboť tam bude probíhat promítání. Ale my jsme holky zvědavé, takže když nám bylo umožněno zůstat, rozhodly jsme se zhlédnout a poslechnout si přednášku o břišním tanci. Ukázalo se to jako výborný nápad, kdy nám příjemná paní povídala a zároveň ukazovala fotky či pouštěla videa tance se závojem, křídly, závojovými vějíři a povídala také o kombinacích břišního tance s klasickými tanci.

Co mi dělá radost?

• Pohodový, kreativní a nadšený lidi.
• Nemuset být někde na minutu přesně.
• Moci být sama sebou, i když nejsem sama.
• Podívat se do zoo na zvířátka.
• Udělat si výlet!
• Dostat od kamarádky růže za zkoušku. (Poprvé něco dostat za zkoušku. Navíc za poslední zkoušku.)
• Když kámošku zajímá, jak se mám a co dělám, i když jde jen o nákupy v sekáčích.
• Vidět modro-žlutýho ptáčka.
• Jít nakupovat s kamarádkou.
• Vejít se do šatů, když o mně prodavačka pochybovala.
• Plánovat výlety.
• Stihnout přednášku.
• Zasmát se tomu, že jsem přišla do špatné místnosti a vypařit se dřív, než to bude trapné.
• Najít si bez problémů místo v řadách pro zaměstnance, i když jdu těsně před začátkem. Užít si to privilegium.
• Těšit se na kreslení stromů. (výzva)
• Kreslit uhlem amarilis.
• Toulat se městem totálně vyletněná a kašlat na to, jak se na mě kdo dívá (obdivně i pohoršeně).
• Koupit si kvašáka.
• Vypsat se ze všech starostí a zapomenout na ně.
• Nápad vyhrnout si kalhoty, abych se v nich neuvařila.
• Stihnout vlak.
• Nádherné letní počasí koncem dubna.
• Jít jen na chvíli do práce.
• Mít spoustu času na snídani a čajík.
• Dokoukat Čarodějky.
• Utahování si z přátel, kteří vědí, že si z nich jen dělám legraci.
• Levandulová zahrádka – těším se, až pokvete.
• Docela úspěšný pokus o nakreslení narcisu.
• Klid malého města.
• Nová okna, ve kterých se mohu báječně vyhřívat.
• Jak se odporně nezvládnutelná hromada věcí na zašití změnila pouhým poskládáním na úhlednou zvládnutelnou kupku.
• Že uvidím a pocuchám svou kočičku.
• Že jedu domů.
• Naučit někoho obrázkové křížovky.
• Zažít něco dobrodružného – luštit záhadu.
• Plánovat s milým, co všechno bychom spolu mohli a chtěli podniknout.
• Užít si den volna.
• Strávit celý den se svým milým.
• Každý den koukat na Čarodějky.
• Pohodlná minisukně. Příjemné oblečení, které mi navíc sluší.
• Uklizený pracovní stůl.

Time management jako duchovní úkol

Název tohoto článku kopíruje název knihy, kterou právě čtu kvůli přípravě skript, jež bych měla s kolegyní napsat. Kniha mě už dávno zaujala svým názvem a snad jsem i vytušila její poněkud netradiční přístup. 

Jedním z autorů je benediktinský mnich Anselm Grün, jež do problematiky plánování vnáší i trochu náboženství. Připouštím, že lidem, kteří nejsou věřícími, by se to nemuselo tak docela snadno číst, neboť sem tam vyzdvihuje náboženství až příliš. Na druhou stranu je třeba autorům přiznat jistou nestrannost a zájem i o ostatní náboženství (např. buddhismus) a zajímavým způsobem pojatý problém řízení času, resp. sebe v čase. Ačkoliv jde částečně o filozofování o tom, jak nakládat se svým životem, kniha spíše vede k zamyšlení a nabízí užitečná drobná cvičení, než že by předkládala názory autora, jimž by se měl čtenář podřídit. Ještě nejsem ani v polovině, ale knihu považuji za přínosnou a vhodnou k přečtení jako doplnění pro ty, kteří již četli mnoho a mnoho jiných klasických příruček o tomto tématu, nebo kteří nestojí o příliš "technické" pojetí. Nicméně pro vás považuji za významné či zajímavé následující dvě věci.

Okouzlující mi připadá vzpomínka jednoho z autorů na jeho dědečka, který žil ze skromného důchodu v penzionu pro seniory a svůj život komentoval větou: „Copak se mi nevede skvěle?“ Říkám si, že bych si tuto otázku také měla alespoň občas klást.

A druhou věcí, která mě nadchla a zaujala, je praktický tip navrhující vedení deníčku, seznamu nebo jakkoliv tomu budete říkat, kam si každý den napíšete věci, které vám udělaly radost. 

O takový seznam už se nějakou dobu snažím na základě čtení Šťastného blogu, kde jsem se s ním setkala a moc se mi líbil. Samozřejmě že nyní po delší době to již značně zanedbávám a rozhodně si nic nepíši každý den, ale sem tam mě to popadne a poznamenám si až pět věcí najednou. Když se můj seznam velmi a velmi rozrůstá, jednou za čas si ho proberu a vytřídím věci, které bych mohla cíleně dělat, abych se potěšila, když mi třeba někdy bude smutno.

Autoři této knihy jdou podle mě trochu zbytečně moc do hloubky – ono by vám to došlo už při pouhém zpětném přečtení vlastního seznamu – a doporučují zaznamenat si ke každému bodu i stupeň spokojenosti, kdy desítka značí mimořádnou radost. Díky takovémuto seznamu objevíte, z čeho čerpáte radost a štěstí. Správně připomínají, že větší štěstí vám obvykle nepřinese více věcí, ale například sociální kontakt s lidmi.

Co se týče seznamu toho, co vám přináší radost, připadá mi vhodný zejména proto, že když nad tím přemýšlíte, vidíte spousty a spousty nádherných věcí, které vás těší. Když dumám nad tím, co bych si dnes mohla poznačit jako něco, co mi udělalo radost, hned si vybavím fialový kosatec, který se vyjímá ve váze jako by to snad byla japonská ikebana. Jak mě bavilo kreslit si buddhistického „hladového ducha“, který má obrovské břicho, malá ústa a krk, a tak se nikdy nemůže nasytit. Jak jsem si usmyslela, že se jej pokusím nakreslit méně lidského – spíš jako příšeru, kterou má být, a už se nemůžu dočkat, až to budu moci realizovat. Jak se mi toto čínské zpodobnění našich nenasytných tužeb doopravdy líbí a připadá mi výstižné. Psaní tohoto seznamu mi znovu přináší radost, neboť si vzpomínám a znovu vybavuji věci, které mě ten den potěšily. Jenom je smutné, když si na nic takového nevzpomenete. Na druhou stranu to znamená, že byste se měli sebrat a hned si něčím udělat radost. V mém případě třeba milovaným čajem.

Velký jarní úklid

Trochu se zpožděním jsem se pustila do „velkého jarního úklidu“. Teď jsem si na něj totiž konečně našla čas. Ne, že by mi ubylo povinností a zábavy, ale uhasily se „požáry“, tedy věci, které nesnesly odklad. Samozřejmě, že svou péčí o uklizený a útulný domov pravděpodobně vytvářím nové požáry, které mě pak budou opět stresovat, ale někdy se to udělat musí, že?

Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.

Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)

Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.

Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.

Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.

Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.

Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“

Až jednou budu mít čas

V minulém článku jsem zmínila, že bych chtěla udělat deset věcí ze seznamu „Až jednou budu mít čas“. Tento seznam jsem začala psát v létě roku 2009, kdy jsem četla fantastickou knihu o time managementu od Hyruma W. Smithe 10 přírodních zákonů managementu času a života. Autor v ní uvádí, že na svých kurzech vyzývá účastníky, aby napsali třeba jen 5 věcí, do kterých by se velice rádi pustili, ale nyní na ně není čas.

Na tomto místě bych vás také ráda vyzvala, abyste si napsali nebo si aspoň promysleli, do čeho byste se pustili, kdyby byl čas. Věnujte tomu chvilku pozornosti dříve, než budete číst dál. Možností je spousta a moc vám nevěřím, když mi budete tvrdit, že nic takového nemáte. Pokud je to pravda, jste skutečně šťastní a výjimeční lidé. Ale většina ostatních by vzala děti na výlet, upletla si svetr, napsala knihu, malovala jako dřív, chodila na zajímavé kurzy, více se stýkala s přáteli a chodila na večírky, pořídila si zahrádku nebo zvířátko… jen kdyby byl čas.

Nyní jsem na podobnou větu narazila v jiné knize - Time management jako duchovní úkol. Přístup autora je jiný, nicméně výsledek téměř stejný. Ať už jste napsali nebo vymysleli cokoliv, co byste udělali, kdybyste měli více času, tak

A) se to nikdy nestane, neboť času nikdy více mít nebudete a navždy budete litovat, že jste se k tomu nedostali (pokud to ovšem za něco stálo). Problém totiž není v čase, ale ve vás.

B) nemáte problém s časem, ale s tím že se vám nechce. Správně byste měli říct, že nemáte chuť tuto činnost dělat, nebo se této věci věnovat.

Nuže, to by byla teoretická, nicméně velice pravdivá část tohoto článku a teď bych se ráda vrátila k sobě – doufám, že s tím, co jste se dozvěděli, hodláte něco dělat. Pokud nevíte co, nezoufejte, v dalších článcích se k oblasti time managementu opět vrátím, neboť je to moje milované téma, které má se štěstím společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Co se týče mého seznamu, obsahuje kolem sta položek, i když vím, že by to takto být nemělo a správně by ani neměl existovat. Nicméně pro mě je tento postup velice přínosný, neboť se nejprve mohu pustit do psaní všeho, co bych ráda udělala, kdyby bylo více času – vlastně je to tak trochu brainstorming – a následně se rozhodnout, zda platí varianta A nebo B. Jinými slovy, zda se nevěnuji činnosti, kterou považuji za důležitou, které bych se věnovat měla a opravdu to vnímám jako ztrátu, že si na ni nejsem schopná najít čas – např. to již několikrát v různých článcích zmiňované vídání se s přáteli, nebo se této činnosti vyhýbám a ve skutečnosti se mi ji dělat nechce a dělala bych ji jen v případě, že bych měla víc času a nebylo by zbytí. Kdoví, třeba by se i tak našel důvod ji nedělat. Může to být například činnost, kterou ode mě očekává někdo jiný a já ji považuji za zbytečnou. Zrovna mě nic nenapadá.

Těch deset činností, které bych chtěla udělat, jsem zatím ještě nevymyslela, ale nabízí se například strávit den v knihovně, ušít si kabelku (chce to i dávku odvahy), uplést si pléd na léto…

Výstava masožravek

Masarykova univerzita ve své botanické zahradě ve skleních v tomto týdnu vystavuje masožravé rostliny a kaktusy. Protože jsem fanda všech kytiček a mám ráda výstavy, musela jsem tam přirozeně vyrazit.

Bylo to moc hezké, zvláště ty květináče s masožravkama, zasazené do hlíny tak, aby to vypadalo jako jediný velký záhon. Člověk by řekl, že si snad konečně zapamatuji rosnatku, láčkovku a dionaea, kterou jsem si přivezla z Flory v Olomouci. Nevím proč, ale pořád si k ní nemohu přiřadit tak obyčejný název jako je Mucholapka, asi mi připadá jako něco hezčího.

Na konci výstavy byla možnost si nějakého toho zeleného dravce koupit, a tak jsem mucholapce pořídila rosnatku, kterou se mi dříve s úspěchem dařilo pěstovat. Navíc jsem si ještě koupila takovou tu podivnou potvůrku, která se přiváže na kamínek nebo dřívko a jen se rosí. Ta moje je Tillandsia, což je rod bromélie. Zatím je celkem malá, ale doufám, že se jí u mě bude dařit. Nejsem totiž žádnej velkej zahradník.

Méně je více

Nedávno jsem si prohlížela svoje předsevzetí a připadalo mi, že se v nich tak nějak ztrácím. Jako jo, je to moc hezký, ale spousta z nich je jen taková teoretická. Potřebuju přesně vědět, co chci udělat, a pak můžu snadno posoudit, jestli jsem to udělala, a jestli se poté, co jsem to udělala, cítím šťastnější a spokojenější, nebo se nic nezměnilo. A tak jsem se rozhodla – i vzhledem k množícím se věcem, které bych měla vyřídit – sestavit konkrétní předsevzetí – buď vymyslet nová, nebo aplikovat ta stávající – pro následujících čtrnáct dní či měsíc. Snaha tedy byla mít je co nejkonkrétnější, ovšem postupem času jsem opět začala příliš zobecňovat.

Tak tady je, k čemu jsem dospěla v jednotlivých kategoriích:

ZDRAVÍ

• 2–3 l tekutin denně,
• svačit v 10 a 15 hodin,
• 4. 6. ovocná či zeleninová očista,
• přečíst Jak se zbavit brýlí,
• psát deník,
• nechat si předepsat kompresní punčochy,
• pangamin 2 x denně 4 tablety (ráno a večer),
• psyllium po obědě,
• návštěva lékaře,

29. 5. – 12. 6.

• citron s vlažnou vodou 30 minut před snídaní,
• kopřivový čaj,
• 2–3 šálky zdravotního čaje,
• dýňová semínka nebo melasa, jáhly, mořské řasy, slunečnice,
• jablečná šťáva,
• čaj z březových listů,
• měsíc bez salámů a sýrů, mléčné výrobky jen omezeně,

PŘÁTELÉ

• ozvat se 9 vybraným známým,
• nezapomenout na svátky a narozeniny,
• vyzkoušet tři romantické tipy,

KREATIVITA

• projít lamera,
• 10 věcí z Až jednou budu mít čas,
• zjistit, co je esej,
• 29. 5. – 12. 6. psát si, co mě zaujalo,
• oslavit Den dětí,
• zhruba navrhnout Šumavu,
• rozšířit si obzory – 3 témata,

POŘÁDEK

• uklidit si na stole,

KRÁSA

• napsat kaligraficky 3 haiku,
• vyřešit foťák – nějak zlobí,
• napsat 10 básní,
• vymalovat 3 omalovánky a užít si to,
• objednat se na pedikúru,
• obarvit si vlasy henou,

VZDĚLÁNÍ

• zpracovat základ kapitoly o komunikaci,
• roztřídit hromady úkolů,
• pořídit si nové spodní prádlo pod šaty,
• každý den článek na blog,

MIMO

• zajistit si ubytování na prázdniny.

Báječné brněnské ohňostroje

Už několik let jsem se nebyla podívat na brněnských ohňostrojích Ignis Brunensis, protože to je vždy na přelomu května a června, kdy je ve školství nejvíc práce: seminárky, zápočty, zkoušky, státnice, obhajoby… Letos to zrovna tak nějak náhodně vyšlo, že mám čas. Pokoukala jsem se na internetu, přesvědčila přítele a vyrazili jsme se podívat na španělský ohňostroj v úterý 29. května.

Dostaveníčko jsme si dali už v šest s tím, že se tam třeba projdeme pěšky nebo tak něco. Kousek jsme se tedy prošli a pak nás napadlo obejít si přehradu, alespoň z části. Nakonec jsme ji zvládli celou asi za tři hodiny. Podle portálu mapy.cz je to 14 kilometrů. Pravdou je, že jsme si docela mákli, abychom stihli začátek ohňostroje o půl jedenácté.

Cesta až téměř k hradu Veveří (po pravé straně hráze při pohledu od přístaviště) byla pěkná, sice značná část byla asfaltová, ale taky lesem a jen sem tam jsme potkávali cyklisty. Viděli jsme různé druhy ptáků a taky k mé nepříliš velké radosti mrtvé ryby a tři hady (živé) . Jeden byl aspoň metr dlouhý a ten se mi tedy doopravdy nelíbil. Zpáteční cesta vedla po silnici, kde jezdilo celkem dost aut, i když přiznávám, že jsem čekala, že to bude horší.

Když jsme se přiblížili k přístavišti, začalo nám být divné, že to ještě nezačalo. Poznámka, zda je to vůbec dneska, mi připadala směšná. Samozřejmě, vždyť jsem si to poznačila do diáře. Ale čím blíže jsme byli k místu, odkud jsme vyšli, tím méně jsme si tím byla jistá. Měly by tu být přece davy lidí a spousta aut, ale nikde nikdo. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že jsem někde udělala chybu. Třeba jsem se vážně podívala na loňský program...

Nakonec jsme si sedly na lavičku u břehu, pili pivo a pozorovali fialově, zeleně a červeně blikající kotvu. Byl to fajn výlet. Škoda jen, že ten ohňostroj je zítra…

Květnová předsevzetí

Jak už jsem možná zmiňovala dříve – pro květen jsem si zvolila jako ústřední téma krásu. V průběhu měsíce jsem doplnila radost, protože krása sama o sobě je k ničemu, pokud se z ní neradujete. Cílem tohoto měsíce bylo hledat krásné „věci“ kolem sebe v každodenním životě a radovat se z nich. Užívat si čerstvého vzduchu po dešti, návštěvy knihovny, dobrého filmu, příjemného pohledu z okna, „sněžících“ jabloní…

Mezi předsevzetí jsem zařadila následující:

• Naplánovat Šumavu. Ráda bych v létě vyrazila na dovču a řekla jsem si, že samotné plánování toho, co krásného bych tam mohla vidět, bude určitě příjemné.
• Kochat se krásami přírody a zkusit je zachytit: kresba, malba, fotografie.
• Psát = tvořit.
• Dělat umění… z korálků, přízí, barev… jakkoliv.
• Podporovat v sobě nadšení.
• Kultura: kino, divadlo, muzeum, výstava…
• Strávit den v knihovně.
• Poezie.
• Vymalovat 3 omalovánky a užít si to. :-)
• Tančit a zpívat.
• Psát krasopisně. Písanky ;-). Kaligrafie.
• Péče o sebe – vypadat dobře. Možná zkusit pedikúru.
• Barevné týdny představují takovou srandičku, že si na každý týden vyberu hlavní barvu, kolem které se pak točí moje oblečení, lak na nehty, šperky… Usnadňuje to spoustu věcí (výběr oblečení a jeho ladění) a navíc se tak člověk příjemně neustále mění.
• Hena po zkoušce. Zaplétat si vlasy. Barevné pramínky.
• Šaty a sukně, šátky, náušničky.

Dubnová předsevzetí

S dubnem jsem to také nevymyslela právě nejlépe. Rozhodla jsem se, že tento měsíc zasvětím pořádku. Jaro by mělo být obdobím uklízení. Jenomže kde začít a co přesně bych chtěla udělat?

V průběhu jsem vymyslela alespoň pár drobných předsevzetí:

• Přečíst Karen Kingstonovou: Zbavte se nepořádku a vlastní výpisky z Julie Morgenstern: Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě.
• Uspořádat data v počítači: fotky, textové soubory atd.
• Roztřídit papíry a eliminovat zbytečnosti.
• Hned po příchodu domů si zapsat výdaje – snažím se zjistit kolik a za co utrácím.