Co se osvědčilo?

Na pomoc jsem si při psaní článků vzala poznámky, které jsme dostaly před zájezdem. Musím se přiznat, že jsem si ho natolik užívala, že jsem na psaní vlastních neměla čas. Což mě teď zpětně opravdu mrzí, protože mi unikla spousta vtipných hlášek a situací a samozřejmě by mě zajímalo, kdy jsem koho poznala a při jaké příležitosti. Při závěrečném loučení jsem se znala se spoustou lidí, ale překvapilo mě, že u některých jsem i nadále měla pocit, že je vidím poprvé.

Napadlo měl vytvořit miničláneček s názvem Co se osvědčilo, abych měla případně inspiraci na další podobné zájezdy či túry. Možná to pak všechno nějak přesunu do souboru Velké pravdy nebo O štěstí. 

• Vzít si do autobusu deku. Už jsem o tom uvažovala několikrát, ale dosud jsem to z nějakého důvodu nikdy nerealizovala. Tentokrát jsem si deku prosadila, a ačkoliv jsem nakonec zvolila tenčí, byla jsem naprosto spokojená. Při únavě mi posloužila poskládaná deka jako polštářek a já mohla pohodlně spát opřená o okno (mikina stejný komfort neposkytla), a když mi byla večer vlivem klimatizace nebo nedostatečného oblečení (kraťasů) zima, parádně jsem se pod ní zahřála. Fleecovou mohu doporučit i na pletení, protože po ní nezdrhá klubíčko.
• Vzít si do autobusu pletení. Dalo by se říct, že nejde zase o tak převratnou věc, protože si s sebou pletení vozím téměř všude: pletu ve vlaku, tramvaji, na jezdících schodech, někdy i za chůze... ale v autobuse na dovolenou jsem ho snad ještě nikdy neměla a ukázalo se, že to je výborná věcička. Pak už mě nemusí trápit, když spolucestující spí, nebo nemají chuť si povídat, venku není nic zajímavého, nebo dlouho čekáme na hranicích.
• Mít s sebou trochu víc jídla pro případ, že by se třeba nedalo koupit tam, co se běžně dá. Taková jediná zavřená hospůdka nebo vykoupený chleba dokáží cestovatele pěkně potrápit. 
• Pití s sebou radši víc než míň. Dodržovat pitný režim jako prevenci úžehu a úpalu, tzn. pít, i když nemám chuť.
  
• Pláštěnku vždy s sebou! Toto jsem naštěstí udělala, i když nebyla nic moc platná. Už bych si konečně mohla – po třech letech plánování – koupit nějakou opravdu dobrou.
• Nechat si na cestu pár drobných na záchody.
• Do hor si vzít rukavice a čepici, nebo něco jiného na hlavu. Pokrývka hlavy se hodí nejen proti chladu, ale také proti slunci. Postačí uvázaný bavlněný šátek, je to lepší než nic. Ideální je, když občas potkáte vodu a můžete jej namočit.
• Sedět v autobuse vepředu. Máte přehled o tom, co se děje na silnici (jak dlouhá je kolona aut, využijete i v případě MHD, kdy vidíte, když někdo vběhne řidiči pod kola a stihnete se včas zachytit), co řeší průvodci a v neposlední řadě to máte kousek k východu, takže můžete být jedněmi z prvních, kteří se dostanou ven a „založí“ frontu na záchod, což znamená, že pak budou mít víc času na kafe. Většině lidí se také vepředu nedělá tak špatně, jako když sedí vzadu.  
• Najít si čas psát si poznámky, protože pak se mi lépe píše na blog a vzpomíná, co jak bylo. 
• Smířit se s tím, že ostatní neumí odhadnout moje možnosti tak dobře jako já a dávat si pozor na rady. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého nepříjemné. Rozhodovat se spíš podle sebe.
• Naslouchat svému tělu a jíst to, na co mám doopravdy chuť. Vyhýbat se tomu, na co chuť nemám a láká mě k tomu cena, nebo to, že si to dal někdo jiný. Před túrou a cestou autobusem nejíst těžké jídlo. A moc nechlastat.
• Na horách to hodně opaluje, i když je slunce za mraky. Raději se pořádně namazej. Mysli i na krk (zezadu), ušní lalůčky, výstřih, nárty a prsty na nohou a při chůzi po ledovci na spodek nosu.

S trochou trpkosti pozoruji, že některá moudra objevuji znovu a znovu. A stále si je dostatečně nepamatuji. 

• Vše pěkné či zajímavé vyfotit hned! Platí i pro nákup suvenýrů. Jistě že můžete prohlédnout další obchody, ale moc neodkládat, jinak to, co se vám líbilo už nemusí být. I když mi někdo tvrdí, že to ještě bude, může být lepší pořídit snímků více, než pak nemít žádný.

Naopak některá si pamatuji velice dobře a hodně mě podporují.

• Je to v hlavě. Když se něčeho bojíte, nebo vás něco bolí, můžete to do určité míry zahnat tak, že myslíte na něco jiného. Urputně se na to soustředíte, např. počítáte po třech až do stovky a pak zpátky. Podstatné je, že když zaměstnáte mozek jednou velice náročnou činností, nezbude vám dost prostoru na myšlení na jinou. Proto lze jako relaxaci používat náročnější ruční práce, třeba pletení vzorů, v nichž musíte počítat. Samozřejmě to funguje jen velice krátkodobě a dlouhodobě by to ani nebylo zdravé. S holkama tomu také říkáme metoda modrého slona. Je to o tom, že mozek neumí NE, tzn. když vám řeknu, ať nemyslíte na růžového slona, budete s tím mít problém. Začnete si ho představovat a budete ho horko těžko vyhánět z hlavy. Kdybych vám ale místo toho řekla: Soustřeďte se na modrého slona, růžový vás dost možná ani nenapadne. S úspěchem jsme to používaly třeba ve smutných porozchodových obdobích, kdy nemyslet na bývalého partnera je neskutečně těžké, zato se dá celkem snadno myslet na cokoliv, co děláte a může vás to plně zaměstnat. Nezaručuji, že to pomůže, ale aspoň to můžete zkusit. 
• Ber si s sebou svetr a bundu. Vždycky může být chladněji, než se zpočátku zdá a není to taková tíha, abys to neunesla. Sice bylo příjemné, když ti v patnácti kluci půjčovali svoje svetry nebo bundy, ale vždycky hrozilo riziko, že je s sebou mít nebudou, protože jim je teplo dost. A pro trochu romantiky nemá cenu mrznout. 
• Chovej se jako bys měla spoustu energie, ona se někde sama vezme. Vynikající rada, asi od Gretchen Rubinové z Projektu štěstí. Nejlepší na tom je, že funguje. Když si „nešetřím“ energii na potom, užiju si přítomnost a v budoucnu se sil najde ještě dost. Viz pravidlo: Když si myslíš, že nemůžeš, ještě z 80 % můžeš. To nám vždycky říkal tělocvikář na základce. Ať už měl nebo neměl pravdu… (myslím, že ne) ukázalo se, že to je docela dobré pravidlo. Je totiž povzbuzující a často se potvrdilo, že toho ještě spoustu můžete zvládnout, i když jste si už dávno mysleli, že jste se silami v koncích. Ať už jde o síly duševní nebo fyzické. Mnohokrát jsem to použila s úspěchem, když jsem se někam vláčela s děsně těžkým batohem. Jinou metodou je „aspoň k tamtomu stromu“, a tak postupně dojdete až tam, kam potřebujete. ;-)
• Podstatné je to, co si myslíte sami o sobě. Co si o vás myslí druzí lidé, je tak trochu jejich problém. Díky tomuhle pravidlu se netrápím zbytečnostmi. Co asi ostatní řeknou tomu, když udělám to nebo ono? Nejpodivnější na tom je, že čím míň řeším, co tomu řeknou druzí, tím více se mi zdá, že mě berou naprosto v pohodě a snad mě mají i raději. Asi je to tím, že když je člověk sám sebou, tedy autentický (i kdyby divný), je důvěryhodnější. Príma na tom je, že si můžu plést v autobuse i hospodě, bát se lanovek, hodně nebo málo pít, lovit cache (kešky)... a tedy být šťastná a přitom v pohodě pro ostatní. S tím souvisí i pravidlo: Najdi odvahu chovat se sám za sebe, i kdyby to mělo být výstřední nebo pro druhé nepochopitelné. Takové jednání opravdu výrazně podporuje štěstí. Jinými slovy – dělej, co chceš ty, a ne to, co chtějí druzí. Obvykle víš sama líp než jiní, co ti udělá či neudělá radost. 

Výstup na Vitošu

Na druhý den jsme měli naplánovaný přechod hřebene pohoří Vitoša (bulharsky Витоша). Jednalo se o trasu pro pěšáky, čímž se omlouvám všem cyklistům, kteří by si chtěli počíst o jejich vlastním putování, protože když jsem tam nebyla, nemohu o něm psát.

Autobus nás serpentinami vyvezl až k chatě Aleko (1820 m n. m.), od níž jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Črni Vrch (2280 m n. m.), nesprávně občas označovaný za „černého vraha“. Jedná se o problém s přepisem z bulharštiny, jež je v podstatě azbukou s drobnými odlišnostmi, kdy se tvrdý znak často přepisuje jako písmeno A. Při stoupání byli trochu otravní domorodci, kteří s sebou v baťůžku nosili rádia a na celé hory nechali vyřvávat nejrůznější písničky. Člověk se snaží uniknout od civilizace a mít chvíli klid… Na druhou stranu mě pobavilo, když jsem si při jednom z prudších výstupů všimla, že poslouchají písničku We Are The Champions od Queenů. 

Samotné stoupání bylo docela v pohodě a kromě strašného vedra, které jsme zaháněli vodou nabranou z pramínku u zastávky autobusu u chaty Aleko, se to dalo dobře zvládnout i v botaskách. První den jsem se bála jít do pohor, protože je nemám příliš rozchozené – myšleno, že na ně nožičky nejsou zvyklé, boty už mám nejmíň deset let. Ale jsou dost tvrdé, těžké a o něco větší, takže do nich musím nosit dvoje tlusté ponožky. Na druhou stranu jsem líná koupit si nové, protože nákupy bot opravdu nenávidím a navíc mám vždycky pocit, že zase tak moc do hor nechodím, aby to stálo za to.

Nahoře je chata, ale dost plná, tak do ní jenom nakoukneme a naobědváme se z vlastních zásob venku. Obdivuji pejsky a fotím si je stejně jako ostatní.

Zpočátku jsme měli výhled na Sofii, později na Rilu. Cesta byla plánovaná na sedm hodin, nastoupat jsme měli 600 metrů a klesnou 1300 metrů. Klesání bylo sice krásnou cestičkou, ale dost nás z něj bolela kolena. Vymyslela jsem si speciální (kachní) styl chůze, který jim značně ulevoval. Jde o to, že tak jakoby tlapkám nohama velice blízko u sebe (žádné velké kroky) a spíš je jen lehce nadzvedávám a ony silou gravitace dopadají dolů sami. Otřesy jsou pak menší. To jsem ještě nevěděla, jak brzy to využiju.

Na závěr jsme přišli do vesničky Jarlovo,  kde nebylo naprosto nic. Tedy nebylo… byla tam hospoda, ale zrovna měli zavřeno (dovolenou celý týden, co jsme pochopili) a dva nebo tři obchody, pokud tak lze nazývat i poslední místo, kde měli chlast a nanuky. V jednom z těch dalších dvou jsme koupili chleba a v jiném sýr a broskve. V každém zkrátka měli něco. Trochu mě to vyděsilo, protože v poznámkách od cestovky bylo psáno: „Strava: Společné snídaně v hotelech + místní hospůdky na večeře a někdy i obědy + nákupy na místě. Z domu si můžete vzít věci na svačiny a případně studené obědy na túrách (salámy, paštiky, cukrovinky), ale vše lze koupit i v Bulharsku.“ Takže jsem žádné velké zásoby jídla neměla a najednou jsem se bála, že budu mít hlad.

I takhle to vypadá v Bulharsku

 

Asi dvě hodiny jsme čekali na cyklisty. Když přijeli, všimli jsme si, že jeden pán byl dost sedřenej, ale jinak žádné ztráty (na lidech... helmy chyběly dvě). 

Všem jsme ukazovali, kde si mohou koupit sýr a poslední chleba. Potom jsme odjeli do Samokova, kde budeme tři noci bydlet. Hotel se jmenoval Bistrica a byl nedaleko benzínky, u které se řidiči snažili otočit autobus i s vlekem. Náš pokoj byl naprosto parádní… a to měl být ten příští hotel ještě lepší! Měli jsme dvě místnosti: jednu s manželskou postelí, druhou s postýlkou pro mě, gaučem, křesly a stolkem, na kterém jsem si plánovala psát poznámky, ale tak nějak nebylo kdy. Byla tam také televize, ale o tu jsme vůbec neměli zájem. Zato jsme postrádali ledničku. Ještě jsme měli koupelnu spojenou se záchodem.

Zdroj: vzpomínky + poznámky ze zájezdu (Wikipedie uvádí, že Črni Vrch je ještě o 10 metrů vyšší.)

15 blbin, které mi dělají radost po návratu z dovolené

Nenechte se mýlit, ve skutečnosti nejsem ráda, že mi skončila dovolená v bulharských horách, kde jsem poznala pár zajímavých a úžasně milých lidí. Ale nemá cenu fňukat nad něčím, co nejde změnit, takže z čeho se radovat teď?

Asi jako první mě potěšil pohled do zrcadla. V šatech vypadám lépe než v kraťasech, trochu větším chladivém tričku a pohorách. 

A co teprve lodičky. Za týden jsem v nich samozřejmě chodit nezapomněla, ale já mám pocit, že jsem byla pryč celou věčnost. Je to tak jiné, nemít pevný kotník a nemuset vázat tkaničky o háčky. A jak to vypadá pěkně, ty boty s podpatky. A taky jsem pak vyšší. A moc se mi to líbí. Připadám si ženštěji, tak nějak víc ve své kůži.

S chutí si také udělám zelený čajík Dračí studna. Když si pohlídám dobu louhování a vydržím pár minut nevyřizovat kvantum mailů – přišlo jich 70, to ještě není tak strašné – bude i náramně chutnat.

A co teprve počítač – jak mi chybělo psaní na blog. I když jsem se mu v poslední době vůbec nevěnovala a napsat první článek byla fuška a mám stále pocit, že to dělám poprvé, nevím, jak říct to, co chci. Stejně je to vzrušující jako číst detektivku se Sherlockem Holmesem.

Jednou z nejlepších věcí na světě je zjistit, že milí lidé jsou i tady u nás (ačkoliv někdy chodí všichni hrozně zamračení). Třeba dneska mi jedna paní snad třikrát poděkovala za to, že jsem jí po dovolené zpříjemnila cestu do práce tím, že jsem si s ní povídala o pletení. Ukázala jsem jí svůj první Exploration station, respektive jak se plete závěr, ke kterému jsem se konečně dopracovala díky tomu, že jsem si koupila další klubíčko na dokončení. Příjemně jsme si popovídaly a možná spolu večer vyrazíme domů.

Pletení cestou do práce. Sice to není žádná velká změna, na dovolené jsem také pletla, kde se dalo (včetně lavičky u horského jezera nebo v hospodě před večeří či cestou v autobuse), ale stejně je to super. Navíc teď mohu doplétat velké projekty, které jsou těsně před dokončením a tudíž se mi s nimi nechtělo vláčet na dovolenou. Samozřejmě k tomu přistupuje i těšení se na to, jak bude tento šátek vypadat, až bude hotový a vypraný. 

Neměla bych zapomenout na radost z toho, že jsem všechno přepravila v pořádku. Ono totiž dovážet keramiku není právě snadné. Ale povedlo se, podle zběžné prohlídky soudím, že nic neutrpělo ani nejmenší škrábanec.

V srdci mě hřejí nejrůznější drobné vzpomínky na to, co kdo řekl nebo udělal, jaký kde byl překrásný výhled a jak úžasnou kočičku jsem si mohla pohladit. Z drobných střípků vzpomínek mi úsměv na tváři vyvolává třeba jeden stánkař, který se ptal, zda jsem Bulharka. Že bych byla až tak opálená? Doufám, že domorodci považují Bulharky za hezké. ;-)

Naopak příjemné ochlazení mi přináší růžová voda, kterou jsem si koupila už dříve, a pochází z Bulharska. Trochu lituji, že jsem si tam nepořídila ještě jednu, protože stála polovinu. Opravdu by mě zajímalo, jak to vyrábějí, že to tak příjemně a jen lehce voní.

Potkat se s kolegyní na jinak prázdném pracovišti a trochu si popovídat o dovolených a tak celkově.

Pustit si nějakou tu oblíbenou písničku, třeba UDG: Zvědavá, UDG: Kurtizána, Keks: Taková jsi ty, Sto zvířat: Nejkratší cesta do srdce chlapa. Teď si vzpomínám, že o té poslední jsme v Bulharsku mluvili na seznamovacím večírku. Ta ženská se mi v tom vážně moc líbí. Ono celkově jsou texty Sta zvířat opravdu vtipný. A zpěvačka je sympatická dračice. 

Zpívat si a těšit se na blížící se tancovačku na rozlučce se svobodou. Doufám, že to klapne s těmi starými hity, abych si mohla taky broukat...

Zavolala mi kamarádka ze studií. Měly jsme dlouhý rozhovor se spoustou zajímavých věcí. A aspoň předběžně jsme si domluvily nějaký ten srazík. Buď až já budu v Brně, nebo ona v Praze.

Načít první dovezenou láhev vína Melnik 55 a uvolnit se při jejím popíjení od nových starostí, nebo starých starostí, které se připomněly. :-)

Že je dneska patnáctého, proto patnáct blbin, a to znamená, že je ještě půlka prázdnin před námi, což je fajn. Chtělo by to trochu cestovat, někam vyrazit, něco podniknout a začít konečně sportovat, když mám teď jakž takž vybudovanou kondičku.

Jak řekla Maki, někdy přicházíme o radost, protože se nemáme na co těšit. To mi teď zrovna nehrozí, protože se těším na spoustu věcí, první z nich je, až si dnes večer stáhnu fotky a podívám se, kolik krásných snímků se nám vydařilo.

Dovolená – Bulharsko

Na srpen jsem měla naplánovanou konečně pořádnou dovolenou. Ne, že budu sedět doma a psát disertaci, ale opravdu se zrekreuji. Sice ne u moře, ale aspoň si dám trochu do těla turistikou. Nulový pohyb mi nesvědčí a momentálně si neumím na cvičení udělat čas.

V pátek pátého srpna jsem vyrazila s rodiči do Brna, kde jsme nasedli do autobusu a odjeli s cestovkou Alpina do Bulharska. Důvěřovala jsem předchozím dobrým zkušenostem mých známých a nedělala si s ničím starosti, od toho přece jezdím s cestovkou raději než sama.

Vstávání bylo celkem v pohodě, cesta vlakem také, akorát si mamka na první pokus koupila špatný lístek, neboť byla přesvědčená, že se jí regionální vyplatí. Trochu jsem se podivovala nad tím, že se raději nezeptá paní pokladní, jak se nejlevněji dostat do Brna. Já ještě pořád měla jízdenku na čtrnáct dní (sleva na léto pro kohokoliv) za 990 Kč, se kterou můžu jet kamkoliv po celé České republice a nic dalšího neřešit. Úžasná věc.

Všechny věci se mi vešly do velkého batohu – doporučená sice byla cestovní taška, jenže bych se s ní dost těžko dovlekla k nádraží – malého batůžku na túry, který jsem si vzala do autobusu s věcmi, jež využiji během cesty a kabelky. Jenom pohory jsem musela přihodit k našim, protože už mi na ně nezbylo místo. Včera jsem balila podle svého úžasného seznamu a mohu s klidným svědomím říct, že jsem na nic podstatného (dokonce i zbytečného) nezapomněla. (Seznam najdete vpravo v kategorii Může se hodit jako Univerzální seznam).

Zašli jsme se najíst do Vaňkovky k Číňanům. Za 125 Kč si naložíte, co chcete. Měla jsem hlad a asi jsem to trochu přehnala, protože si prodavačky cosi šuškaly a otáčely se po mně. Ale kromě toho, co mi opravdu nechutnalo, jsem všechno snědla. A to jsme předtím měli nahoře na terase Tesca zmrzlinu za patnáct korun. Výborná! Po návratu z Bulharska jsem ji už hodnotila přísněji – jako poněkud uměle ovoněnou.

Sraz byl v jednu hodinu na autobusovém nádraží na Zvonařce. Kromě jednoho člověka jsme tam dorazili všichni. Ve 14:30 měl v Bratislavě nastoupit poslední spolucestující – cyklista. Asi ho trochu vyděsilo, že na benzínce čekal sám, protože volal jednomu z průvodců, jestli je na správném místě.

Osazenstvo autobusu se rozdělilo na dvě skupiny: pěšáky a cyklisty (cyklouše). Průvodci se vzájemně škádlili a my se brzy přidali. Pochopitelně byli „lepší“ pěšáci, protože se jim hned několikrát podařilo přesvědčit cyklisty, aby si dali pěší túru. Důvodem byla pochopitelná únava – trasy byly, co jsem tak slyšela, docela náročné – nebo také menší organizační potíže, když s sebou nebudou vláčet kolo, ztráta helmy v opilosti… s holkama jsme si dělaly legraci, že se na tom do jisté míry určitě podílelo naše osobní kouzlo. ;-) Protože pěšáci neměli kola, bylo značně nepravděpodobné, že budou mít cyklisté podobný úspěch jako my.

Každá skupina – bikeři i pěší turisté – měla své dva průvodce. Ideální a uklidňující bylo, když jeden šel vpředu a druhý vzadu, tak jsme se nemuseli bát zbytečného bloudění. Oranžové tričko s nápisem „follow me“ také krásně poutalo pozornost v davu. Celkově jsem byla s organizací zájezdu opravdu spokojená, takže kritiky zde moc nenajdete. Snad jen na nevydařený projekt Jen tak.  

Moje velké starosti

Připadám si totálně zahlcená nejrůznějšími úkoly. Jak už to před dovolenou bývá, napadá mě tisíc věcí, které je potřeba nebo bych ráda vyřešila či dokončila. Říkám si: klid, děvče, je to jen týden, ono to počká!

Určitě dnes musím v práci poslat dopisy, probrat s vedoucím web anglicky, který tvořím, zastavit se za kolegou pro sušené ovoce, abych měla zdravé mlsání, zadat do mailu dovolenou a přichystat si doklad na proplacení.

Bylo by dobré, kdybych stihla prostudovat tři vědecké články a metodu zakončování šátku bind off s pikotkami. Dívala jsem se na ni včera na videu a není mi to úplně jasné. :-( A potřebuju dokončit kašmírák, abych si ho mohla vzít rovnou na sebe.

Taky bych ráda dopletla ještě jiný šátek a lanko si vzala s sebou na pletení větších rozměrů...

A když pak nad tím přemýšlím, spokojeně si říkám, že to mám teda opravdu starosti. :-) A že jsem šťastná, že tohle jsou moje největší problémy.

Borůvky

Včerejší desetikilometrový výlet byl na vlas stejný jako tréninková trasa, na kterou jsme vyrazili minulý týden. Žádné velké kopce nebo něco náročného, cílem bylo trochu se vyvenčit a něco našlapat, abychom byli připravení na dovču v Bulharských horách. Kondička za rok válení téměř bez výletů vzala za své.

Cestou jsme sezobli pár blum – červených nebo žlutých špendlíků, když jsem trochu zagooglila, asi šlo spíše o myrobalán, protože špendlíků se u nás vyskytuje poměrně málo a plody mají protáhlejší. My zobali krásné skoro pravidelné kuličky. Ještě jsme smlsli pár malin a ostružin a pak se vrhli do sbírání borůvek. Díky tomu byla vycházka mnohem náročnější, protože jsme udělali spoustu dřepů, než jsme nasbírali tři plné misky nosiče na jídlo, misku a termohrneček.

 

Co mi udělalo radost v poslední době

• Koupila jsem si od Yves Rocher novou voňavku za slevovou kartičku, do níž se sbíraj razítka. A ta voňavka – Naturelle Osmanthus – mi připomíná můj oblíbený osmanthusový čaj a pak se přemění na jasmínovou vůni.
• Značně jsem pokročila s pletením druhého šátku Exploration station.
• Pilnou prací jsem získala značné množství odpovědí na svůj dotazník (otázkou je, jestli mi to k něčemu bude).
• Když se za mnou zastavil kámoš z Moravy, ačkoliv mohl dělat tisíc jiných věcí.
• Vopravdový belgický pralinky od dobrého přítele:

• Parné léto, kdy unosím lehké šaty, sukně, kraťasy a tílka.
• První výlet na mojí motorce.
• Výlet na mašinky s kamarádem.
• Psát si při prohlídce poznámky – vypadat malinko divně – a vůbec se tím netrápit.
• Začít číst Angeliku... o tom už tu pár článků také bylo, stačí zalistovat zpět, nebo se podívat na článek Příležitost ke čtení Angeliky.
• Zhlédnout celou sérii filmů o Angelice a zjistit, že to pořád není tak docela špatný, i když z prvních jsem měla spíš srandu (jak strašně přehrává! :-ú).
• Půjčit si kolovrátek, upříst a seskat jedno klubíčko.
• Pomazlit cizí bílou huňatou kočičku.
• Koukat na Sherlocka Holmese nebo Bud Spencera a Terence Hilla – Hroši v Africe, nebo pomilionté na Dvojníky.
• Meditovat.
• Půjčit si spoustu naučných knih na prázdniny.
• Učit se ovládat myšlenky pro větší produktivitu.
• Válet se v lehátku s pletením.
• Začít psát papírovej deník.
• Koupit si kočičí vykládací karty a vykládat si je.
• Obarvit si vlasy hennou.
• První ostružiny.
• Tréninková procházka pro zvýšení výkonnosti – pojedu na dovču do hor.
• Nasbírat si plnou hrst borůvek.
• Dostat nečekaně informace, které plánuju teprve vyhledávat a pořád se k tomu nějak nemám.

Jak mě inspiroval nepořádek

Říká se, že pořádek je pro blbce a inteligent zvládá chaos. Už mnohokrát bylo prokázáno, že nikoliv. Pro blbce je spíš nepořádek, protože ho nemusí trápit, kapacit inteligentů je škoda plýtvat na hledání nůžek, pravítka, zákonů...

Ačkoliv vím, že mi pořádek a řád prospěje – mimochodem to, co pro mě může být pořádek, protože vím, kde co mám, mohou jiní považovat za značnou míru nepořádku – nacházím se zrovna ve stavu, kdy se dají dělat i užitečnější věci, než jenom uklízet. I když tím si dávám relax od psaní.

Nějak se prostě stalo, že se na jídelním stole ocitly čerstvě nasbírané jahody a mlýnek s pepřem nebezpečně blízko vedle sebe. Asi mě osvítil Duch svatý, nebo už mi hrabe, prostě jsem se rozhodla, že v rámci projektu Něco nového ochutnám jahody s pepřem.

Ve skutečnosti pepř není slaný, jak se můžete možná domnívat, alespoň já si ho dřív spojovala jen se slanými jídly, ale pak jsem zjistila, že se už dávno dával do perníčků, z něj pochází jejich název, a tak jsem si řekla, že ho vyzkouším i s něčím sladkým.

Ve skutečnosti to nic super zajímavého nebylo. Ale můžete to taky vyzkoušet, špatné to není. Snad jen trochu pepř přebíjí jahody. Jenže od tohoto pokusu už byl jen maličký myšlenkový krůček k tomu vzpomenout si, že jsem chtěla vyzkoušet jahody s balzamikovým octem, jak je nabízel Ezio v Nebušicích ve své „hospodě“ Ristorante Pizzeria Da Ezio. Má tam mimochodem samé zajímavé věci, akorát s trochu „pražskými cenami“, takže zatím zůstávám u malinovky.

Zkrátka Ezio se vytasil s jahodami pokapanými balzamikovým octem. Koukla jsem ke strýčkovi Googlovi a zjistila, že běžně se ocet ještě doslazuje. Óká, třtinový cukr mám na stole ještě od pečení mého prvního cheesecaku, takže můžeme použít. 

Ve skutečnosti mě to zase příliš nenadchlo. Máme moc kyselý ocet, nebo ho používám příliš mnoho, ale když jsem den nato dostala spásný nápad přidat ještě zbytek ledového salátu téměř za zenitem, byla to fantazie. Podívejte se na můj recept Ledový salát s jahodami.

Soutěže nebo úkoly...

Občas pomýšlím na to, že bych zase ráda někdy udělala pro vás, své čtenáře, soutěž, ale zatím je to daleko. Není čas, nejsou ceny. 

Při brouzdání na netu jsem narazila na něco zajímavého: Velkou výzvu Kuchařky pro dceru. Můžete vyhrát zajímavé a hodnotné ceny, protože kuchařky paní Zatloukalové nestojí právě málo. Každopádně výzva vypadá jako dobrá sranda. Jen se podívejte, jaké úkoly máte plnit - každý den dostanete jeden nový... plnění musíte někde zveřejnit (asi se tedy nepředpokládá, že se odstřihnu od sítě a vyrazím někam na týden či dva, smůla):

• Udělejte si okurkovou masku = přiložte si okurku na tvář. Zajímalo by mě, jestli to dělají i chlapi...
• Udržujte dřez čistý a prázdný. Nechte na něm pouze houbičku a případně saponát.
• Upečte něco sladkého s práškem do pečiva. Trocha poučení: Nejprve si zvlášť smícháte suché přísady (mouka, oříšky, kakao, koření a též prášek do pečiva) a zvlášť přísady mokré (olej, mléko, jogurt, vejce, tvaroh, med, sirup, vodu, šťávu z kompotu, též sem kupodivu patří i cukr). Nakonec to vše dohromady promícháte, a to pouze bleskově a jen co by se všechny suroviny sotva promísily. Zásada je, že všechny suroviny musí mít stejnou teplotu. Nejtypičtějším pečivem jsou muffiny.
• Uvařte malou trochu těstovin, brambor nebo obilovin, jako jsou třeba kroupy. Poté je použijte do zeleninového salátu. Tahle vařená příloha tedy nebude hlavní součástí jídla, ale v letních dnech ho jen trochu doplní a z hromádky zeleniny s malou pomocí zálivky vytvoří dostatečně sytý pokrm.
• Uvařte si vejce tak, jak je znáte nejméně. Máme tu hned čtyři zajímavé možnosti: vejce naměkko, nahniličko, natvrdo a vejce ztracená čili pošírovaná. Jestliže je vaším favoritem vejce natvrdo, zkuste jinou možnost, ať tahle výzva stojí za to. Nakonec tohle vařené vejce umně zakomponujte do jídla. Ztracené vejce do polévky, do salátu, do omáčky nebo na toust, ostatní podoby zrovna tak. 
• Namočte se ve vodě. I s oblečením. Koupat se v plavkách (nebo bez) umí každý a teprve tohle je úkol hodný letní výzvy. Je mi jedno, zda s rozběhem a v šatech skočíte do bazénu nebo se necháte polít hadicí. Jestli promoknete na kost v letní bouřce nebo vklouznete do sprchy i s oblečením. Úkol zní jasně: vy a vaše oblečení, spojené v jeden půvabný celek, se setkáte s notnou dávkou vody.
• Uvařte si na páře. Suroviny, které obsahují hodně vody, jsou přímo skvělé, pokud se připraví na páře. Platí to hlavně pro zeleninu, brambory, jemné rybí a kuřecí maso. Uvařené suroviny zůstanou zcela neochucené, protože pára žádnou chuť nemá. Chuť je třeba dohnat nejlépe nějakou výraznou omáčkou, kterou připravíte zvlášť a kterou jídlo na talíři přelijete nebo podlijete. Od kečupu nebo ochucené majonézy až po asijsky laděné tekutiny. Pokud na páře budete připravovat zeleninu, nejspíš jí prospěje prudké zchlazení hned po uvaření. Zůstane jí krásná barva a zachová si šťavnatost i křupavost. Uvařte něco v páře a doprovoďte to vhodnou omáčkou. Jako omáčka se počítá i salátová zálivka, protože ta taky plní funkci dodavatele chuti. Stejně tak se jako omáčka počítá tradiční šťáva k masu, pokud budete v páře připravovat přílohovou zeleninu.
• Věřte tomu nebo ne, každá věc, která je v kuchyni navíc a zbytečná, vás zpomaluje při vaření. Ve skříňkách se snažte mít jen to, co opravdu potřebujete. Týká se to jak spížové skříně, kde máte trvanlivé potraviny, tak poličky s kořením, ale též šuplíků na příbory, na náčiní, skříněk na nádobí, na skleničky i na talíře. Zákony entropie a chaosu se nevyhýbají ani dobře udržovaným kuchyním. V každé se časem najde něco, co dosloužilo, co se nepoužívá, co se v ní ocitlo darem nebo omylem. Občas to chce najít deset minut času a pár věcí ukáznit, přemístit nebo se jich zbavit nadobro. Jinak vás časem zákonitě zavalí. Vyprázdněte a ukliďte jednu vybranou skříňku nebo sadu šuplíků. Vaše volba by měla směřovat tam, kde je to momentálně nejvíc třeba. Vyberte si takovou skříňku, ve které nejsou potraviny, ale která obsahuje vybavení, tedy nádobí, náčiní, přístroje nebo vybavení k nim. 
• Vyrobte si ledový čaj a použijte k tomu horkou vodu. 
• Vyšlehejte sníh. Jestliže sníh dobře zpevníte cukrem, zůstane pevný, po přidání do těsta neztratí objem ani bublinky vzduchu, takže žádný chemický vylepšovák typu prášku do pečiva už nebudete potřebovat. Zajímavé je, že zrovna dnes mě opravdu napadlo, že si ušlehám bílkový sníh. Ale měla jsem menší ambice. Jenom ho smíchat s cukrem a jahodama a dát si svačinku. Koukám, že se tu dozvím spoustu věcí, které jsem netušila: Vezmete bílky a našleháte je se špetkou cukru do měkkého sněhu. Je dobré nejprve začít na pomalé otáčky kuchyňského robota a postupně přidávat rychlost, protože bílky potřebují maličko času na rozjezd. Nejvíc se hodí cukr moučka, ale funguje to i s cukrem krupice. Nyní se nemusíte bát šlehat dál třeba deset minut a na plné otáčky, sníh bude stále víc a více zpevňovat a nikdy se nestane, že byste ho přešlehali tak dosucha, až by se rozpadal. Když narazíte na recept se sněhem, můžete se držet tohoto pravidla: Rozdělte si cukr na dvě poloviny a jednu z nich použijete podle receptu s ostatními surovinami, druhou polovinu na zpevnění sněhu. Nakonec spojte obě dvě části těsta dohromady. Vůbec se nemusíte ke sněhu chovat přehnaně šetrně, je pevný a snese i nehorázné promíchání vařečkou.

Zní to dobře a tahle soutěž se mi opravdu líbí. Možná půjdu do nějaké adventní výzvy, ale doufám, že snad nikdy nenastane rok, kdy bych byla celé prázdniny doma a u počítače. Na to je léta škoda.

Co vnímáte jako lepší? Klasickou soutěž, nebo takovéto úkoly?

Rozlučka se svobodou

Čeká mě první rozlučka se svobodou, a jelikož mám jinak spoustu práce a aktivit, jsem z toho svým způsobem nervózní – kdoví, kolikrát takovouhle věc ještě zažiju? Jasně, možná jednou budu mít vlastní, ale tohle je něco jiného, není předtím ta nervozita ze svatby a všechno to zařizování. Je to prostě jen zábava, naše ženská párty a tentokrát v trochu jiném stylu a s dalšíma, dosud neznámýma, ženskejma. Mohla by to být legrace.

Schválně jsem koukla na net, co se o tom kde píše a co nabízí specializované obchody. No, bída s nouzí. Pseudovtipná trička s nápisem „game over“, čelenka se závojem, škraboška nebo šerpa pro nevěstu – jako proč?

A úplně všechno s penisem: pouzdro na zapalovač, dva v čelence do vlasů (jako rohy), na začátku brčka, čokoládový, bonbónky v tomto sexy tvaru, svíčka, brýle s penisem místo nosu, tvořítko na led v tomto tvaru, nafukovací penis – balónek, paňák na řetízku s penisem uvnitř ... Kdo stojí na dámské jízdě o penis?

Když jsem přemýšlela, co je ještě úchylnější, ukázalo se, že existují také lízátka ve tvaru dámského přirození. To tedy vážně nevím, která nevěsta a družičky využijí... nebo zboží na stránce špatně umístili?

***

Rozlučka se svobodou patří k velmi starým svatebním zvykům. Dříve se se svobodou loučili spíše jenom muži, v dnešní době je běžné, že rozlučku se svobodou pořádají i ženy.

Bývalo zvykem, že se rozlučka odehrála v předvečer svatby. Běžné je, že žena a muž uspořádají loučení se svobodou zvlášť, ale nevylučují se ani společné oslavy, obzvlášť když mají snoubenci společné přátele.

Cílem loučení se svobodou je především se pobavit a pořádně odvázat. Častým doprovodným programem na takovém večírku proto bývá striptýz.

Mezi tradice patří, že nevěstinu rozlučku se svobodou organizuje svědkyně či družička a spolu s dalšími kamarádkami připraví pro svou přítelkyni překvapení nebo dárek.

Nadchl mě článek Pět nejoblíbenějších sexy her na rozlučku se svobodou – jen stručně, originál najdete ve zdrojích:

• seznam otázek zodpoví ženich a na ty samé pak má hádat nevěsta ženichovi odpovědi.  Za každou špatnou odpověď se nevěsta napije svého oblíbeného drinku. 
• Každá z účastnic rozlučky by měla koupit kalhotky v nevěstině velikosti. Čím víc sexy, nebo naopak střelenější, tím lepší. Kupte však takové, které se líbí vám, nemusí odpovídat nevěstině stylu. Úkolem nevěsty je potom kalhotky rozbalit a hádat, které jsou od které kamarádky a proč.
• hledání pokladů je v podstatě šifrovačka (o té si můžete přečíst v článku Po škole), akorát vždy s malým dárkem,
• Dámy sedí kolem stolu, před sebou mají svůj oblíbený drink. Každá z nich postupně vymyslí větu, která začíná: „Nikdy jsem ne…“, například „Nikdy jsem nešla na party bez kalhotek“. Všechny družičky, které někdy vyrazily na party naostro, se musí napít.

Sororessa na svém blogu popisuje, jak se taková rozlučka se svobodou organizuje.

A pár zdrojů, které jsem využila:

http://www.partykostym.cz/121-pro-nevestu-a-druzicky-rozlucka-se-svobodou

http://www.svatba.cz/magazin-svatebni-inspirace/tema/rozlucka-se-svobodou

http://www.vse-o-svatbe.cz/organizace-svatby/pet-nejoblibenejsich-sexy-her-na-rozlucku-se-svobodou/

Zase tu máme krásné tropické dny

Dneska jsem si užívala teploučký den. Většinu jsem ho sice strávila u počítače a nedá se říct, že by mě tento způsob dovolené právě těšil, ale na druhou stranu – snad je to naposled. Ale pak jsem aspoň na chvíli vylezla ven a dovolila si vyndat již nějakou dobu rozpletený šátek, abych měla něco snazšího na pletení. Mám totiž aktuálně rozdělané tři žhavé projekty (těch x, kterým se nevěnuji, nepočítám), jenže na jeden potřebuji dokoupit hnědého klubíka, a další dva jsou takové dost pracné a počítací a vyžadují opravdové soustředění, zato já mám chuť jen tak pohodově plést, ničím se netrápit a hezky se uvolnit.

Taky jsem si smlsla na jahůdkách a pozorovala děti, jak se ženou k rybníku. Musím si dodat odvahy a taky tam vlézt. Bude to můj projekt do Něco nového...

Existuje pár věcí, který mě točej

Píšu tady o nich na blogu se štítkem Nenávidím. Něco jsou malichernosti, třeba náš samoucpávací záchod. Ten se připomněl včera a báječně jsme si to spolu užili. (Zvítězila jsem, a tak dnes slavím, že nemusím na toaletu k sousedům.) Dneska mi pro změnu nervy dráždí nedostupnost normy ČSN 01 0391 Systém managementu společenské odpovědnosti organizací – Požadavky. Co to má za smysl dělat normy placené? To mi teda fakt nejde do hlavy. 

Cílem normy je, aby se podle ní všichni řídili a aby každý věděl, že pokud někdo splňuje tu a tu normu, pak to znamená, že dělá to a ono tak a tak a naopak tím a tím se v normě vůbec nezabývají, takže to od něj nelze vyžadovat.

Je to stejný případ jako s vědou. Vědecké články, které mohou něco změnit, posunout lidi někam, jsou placené. Jednak to nechápu, a jednak mě to uráží. Navíc vás leckdy nalákají na abstrakt a pak zjistíte, že v článku vlastně nic podstatného není.

Takový vědec být nechci! Naštěstí existuje čím dál víc lidí, kteří vyznávají Open Access = zpřístupnění výsledků výzkumu celé vědecké komunitě i veřejnosti, která o ně má zájem. A já mám na to svůj blog.

Zase o něco moudřejší

Po dlouhé době jsem se ve chvilce odpočinku začetla do Šťastného blogu, konkrétně do článku Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější, v němž mě překvapil výsledek studie Overearning, kterou provedli  Ch. K. Hsee, J. Zhang, C. F. Cai a Shirley Zhang. Je to o tom, že lidé pracují pro víc odměny, než kolik potřebují. V tomto výzkumu bylo zjištěno, že si účastníci poslechem otravné cirkulárky namísto klavírního koncertu „vydělali“ třikrát víc, než byli schopni spotřebovat. Podmínky totiž byly stanoveny jasně: za dvacet zařvání cirkulárky (= 20 stisků čudlíku) získají čokoládu, kterou pak ale musí na místě sníst, jinak se vyhodí. Ale místo odpovědi z toho pro mě plyne jen další otázka... proč? Proč se ženeme dál, i když nám to už nic nepřinese? Naopak, dokonce se zbytečně trápíme, místo abychom si užívali onen klavírní koncert? Neumíme odhadnout, jaké jsou naše skutečné potřeby? Chceme mít víc, než soused? Získat nejvíc „čokolády“ bez ohledu na to, jestli ji sníme, spotřebujeme či jinak využijeme, nebo přijde vniveč?

***

A co z toho plyne pro mě? Vím, kdy mám dost? Nebo se taky ženu za tím mít víc a víc, aniž by to dávalo smysl? Aniž bych vůbec mohla využít všechno co mám? Samozřejmě bych nejraději tvrdila, že vím, kdy mám dost. Ale když se na to podívám blíž, musím si přiznat, že nevím. Snad se i mírním a neženu se (nebo se snažím nehnat za tím, co je zjevný nesmysl), je mi jasné, že deset čokolád najednou nespořádám. Ale když bude dobrá, možná by dvě menší, stogramové, mmm. Zato taková Milka, to i jedna bude moc. Prostě není čokoláda jako čokoláda. A co když má někdo zvuk cirkulárky raději než klavírní koncert? Kdoví kdo to tenkrát hrál...

P. S.: Teď jsem si vzpomněla, jak jsem v Yves Rocher sbírala razítka, abych si nakonec mohla pořídit jeden kosmetický výrobek v hodnotě cca sedmi stovek zdarma. Potíž je v tom, že mezi takto drahými věcmi není nic, co by mě lákalo. Kdybych se spokojila s méně razítky – a pak je sbírala na novou kartičku – mohla bych si vybrat dárek za jednu nebo tři stovky (přesné částky teď nevím) a takových už bych měla víc.

Nenávidím kvóty

Konečně jsem doladila svůj dotazník, rozeslala pár lidem k pilotáži, sedla si s nimi nad ním a diskutovala, co je či není pochopitelné, jak to upravit a podobně. Samozřejmě jsem některé věci změnit nemohla. Když vycházíte ze zahraniční studie a chcete zachovat kvalitu použité metody, musíte toho co nejvíc nechat stejného. Dost na tom, že jste provedli překlad. 

Podařilo se mi sehnat spoustu kontaktů z databáze Amadeus a v případě potřeby mám zálusk ještě na další z Magnusu a nevím čeho ještě. Má to jeden háček... Seznam vám dovolí odeslat jen určité množství e-mailů. A já tak nějak nevím jaké. Takže se mi dvakrát krátce po sobě podařilo nechat si zablokovat schránku. 

Jenže tenhle problém není jen na Seznamu, Google má taky stanovenou určitou kvótu, kterou nesmíte překročit. Nevím, jestli vám to pak neodešle, nebo se taky zablokuje. 

Aspoň že starý školní účet mi jen odmítl další e-maily poslat a nezablokoval se taky. Trochu jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že mi může být schránka podle smluvních podmínek Seznamu z 1. 2. 2015 za rozesílání hromaných mailů smazána.

Na helpdesku jsem se dozvěděla, že existují specializované e-mailingové programy, tak jsem si zkusila jeden pořídit: Email Marketing Pro. Je zdarma, vypadá intuitivně, ale nepodařilo se mi z něj dostat žádný výsledek. Ani sobě samé jsem nezvládla poslat mail, natož do něj přenést něco ze své databáze...

Hurá, prázdniny!

Krásné léto všem! 

Omlouvám se, že tak málo píši, jsem teď trochu zaneprázdněná a nejspíš se to protáhne přes celé prázdniny, ale pak... pak to snad napravím, i když to už jsem říkala mnohokrát že? ;-)

Tak si užijte léto jinak než u počítače a těšte se na nové zprávičky z Prahy i odjinud.

S pozdravem Angelika

O sirotkovi z Radhoště (**)

Pohádku na motivy pověsti z Valašska napsal Jan Jílek. Trvá 70 minut a je z roku 1996. Na ČSFD má 46 % a ani já z ní nejsem právě nadšená. Využila jsem ji spíš jako kulisu k pletení. 

Nápad celkem dobrý, ale to zpracování mě nějak nudilo. Michalovi zůstala po rodičích chaloupka, o niž ho chce okrást jakýsi bylinkář (Martin Huba). Nenapadne ho nic lepšího, než zavést kluka do skal a tam ho nechat. Bylinkář se v průběhu filmu projevuje spíš skřeky, než nomrální mluvou.

Za kytičkou pochybné kvality – třikrát vám pomůže, ale ztratíte deset let života – se Michal (Michal Dlouhý) vydá až kdoví kam, což mu poradil pán Radhoště (Ladislav Chudík). Výborného zlosyna si zahrál Karel Roden, zato komtesa Bělinka (Jitka Schneiderová) nestojí ani za řeč, natož za zachránění. Nejdřív se nechce vdávat a pak vybírá ženicha podle velikosti daru.

Celkově jsem se nudila a připomnělo mi to několik jiných pohádek: poklad ve skalách, Mrakomor... a neznámý význam strašidla dělajícího celou dobu: „Lululu lululu lululu.“