Huť Jakub v Tasicích v současné době funguje jako skanzen a je tedy mimo provoz. Důvodem uzavření byl generátor na plyn, jenž byl v dezolátním stavu. Ač jsem se opravdu snažila, ve výkladu toho, jak se udržovala tavicí pec v chodu, jsem se ztratila. Pro ženskou to bylo zkrátka moc technické. Ještě tak jsem pobrala, že než používat hnědé uhlí bylo výhodnější mít vedle hutě (může být i výraz „huti“) přístřešek (dům), kde se z hnědého uhlí vyráběl generátorový plyn, který se následně přiváděl do pecí, někdy v průběhu toho vznikala fenolová voda a dehet a celý tento systém vypadá jako rozebraná dýmka. (Takže rozhodně doporučuji návštěvu, protože tohle se už ani nebudu snažit pochopit... aspoň ne teď.)
Zajímavostí této hutě mimo jiné je, že se zde točil seriál scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka „Synové a dcery Jakuba skláře“, který jsem dosud bohužel neviděla. Právě na základě tohoto filmu do názvu přibylo jméno Jakub.
Sklárna v Tasicích se v loňském roce stala Národní kulturní památkou České republiky spolu s renesančním zámkem Červená Řečice a Michalovým statkem v Pohledi, o němž jsem psala zde.
Trocha historie: Sklárna v Tasicích, jež jsou součástí obce Bělá, byla založena roku 1796 a patří k nejstarším v Evropě. Prvním huťmistrem (1796–1821) byl Ferdinand Čapek, který sklárnu založil. V roce 1821 si ji pronajal Josef Hofman, který zde tavil český křišťál. Vyráběl zde společně s bratrem Antonínem skleněné lustry, jež se vyvážely i do Indie. Jeden se dochoval v kostele Zvěstování Panny Marie v Bohdanči. Darovali ho tam (snad po smrti syna). V letech 1844–1914 sklárnu vede rodina Rückelova, která zde zavádí broušení skla. V roce 1897 se přechází z přímého topení dřevem na výrobu plynu ze dřeva pomocí generátoru, což zlepšuje kvalitu skla.
Za první světové války byla huť uzavřena. Po válce ji převzala společnost Milada Nesslová, Josef Zeman a Ferdinand Hořejší, tehdy se vyráběla skleněná těžítka s květy, nápojové soupravy, lékovky a košíčky.
V letech 1927–1928 byla huť uzavřena kvůli nízkým mzdám a problémům mezi nájemníky, dalším majitelem se až do roku 1945 stal Čeněk František Císař, který vedl i sklárnu Josefodol u Světlé nad Sázavou. V té době se generátorový plyn vyráběl z uhlí. Produkoval se především olovnatý křišťál na broušení a levnější sododraselné sklo. Exportovalo se do Anglie, Německa i Ameriky. Majitel zaměstnával lidi, u kterých hrozilo, že by jinak mohli být nasazeni ve válce. Materiálně i finančně podporoval ilegální skupinu RU-DA, kterou vedl jeho bratr Rudolf Císař, ta zprostředkovávala odesílání zpráv do zahraničí, především přes francouzské vyslanectví.
Čeněk František Císař byl po válce nařčen ze spolupráce s Němci a vzal si život. Jeho nevina byla prokázána až v 60. letech. Po roce 1945 byla sklárna znárodněna a začleněna do národního podniku Bohemia. Zajímavostí je, že v roce 1947 bylo v závodě vyrobeno deset obrovských váz pro prezidentský palác v Mexiku. Později byla huť převedena pod sklárnu Kavalier v Sázavě, tehdy se zde vyrábělo varné a laboratorní sklo. V roce 1990 byla sklárna vyhlášena památkou chráněnou státem. Mezi lety 1991 a 1995 ji vlastnil výtvarník Petr Moidl, který zde vyráběl vitrážové i barevné umělecké sklo. Právě tehdy byla sklárna pojmenována Huť Jakub podle hlavního hrdiny televizního seriálu, který se zde točil v roce 1985. Kvůli nízkému odbytu byla sklárna uzavřena v letech 1995–1996, pak se na chvíli vzpamatovala v rukách Ing. Josefa Dostála, ale 15. dubna 2002 byla její činnost nadobro ukončena. V roce 2004 koupil sklárnu v dezolátním stavu pan Luboš Pipa, který započal náročnou rekonstrukci. Dne. 31. 12. 2012 zakoupil sklárnu Ing. František Milichovský. Nový majitel chce navázat na péči předchozího majitele. Sklárna patří mezi 12 nejvýznamnějších technických památek ČR.
Vstupné je 70 Kč, ale na prohlídku můžete přijít třeba i jen dva, což je fajn, když zrovna nemáte autobus, který byste naplnili turisty. Po návštěvě budovy s generátorem plynu, kterou jsem popsala v prvním odstavci, jdeme do hutní haly. Po krátkém úvodu si vylezeme na pódium (verštat) a dovídáme se, že sklo se dělá z písku, sody, potaše (Potaš se dříve získávala z popela, ztvrzuje sklo.) a vápence (+ možná něčeho dalšího). Už jsem pár muzeí skla či hutí navštívila (moje články... Lindava: sklárna Ajeto, Světlá nad Sázavou: Crystalite Bohemia, Vimperk: sklářská huť Jiřího Kozla), takže je mi spousta věcí známých nebo alespoň povědomých a svým způsobem si to užívám. Sem tam si dělám poznámky, abych vám tu pak mohla něco zajímavého povědět, ačkoliv osobní návštěvě hutě, nejlépe funkční, se asi nic nevyrovná.
Když nám průvodce ukazuje sklářský písek, ptá se, co nám to připomíná. Ostatní říkají že sůl, ale já si nemůžu pomoct, takhle jemná může být leda mouka, sůl určitě ne. Ale tím bych mu zkazila historku. Jednou se takhle totiž zeptal plného autobusu lidí a všichni se shodli právě na tom, že to vypadá jako sůl. Pak jim vykládal cosi dalšího, ale všiml si, že jedna sedmdesátiletá paní tak divně obchází kolem a různě se u toho šklebí. Jelikož bylo parné léto a den předtím tam někdo omdlel, nechtěl nic podcenit a došel se jí zeptat, jestli je v pořádku. Řekla že ano, ale obcházela dál a dělala u toho všelijaké grimasy. Znovu se jí došel optat, protože měl podezření například na mrtvici, a když naléhal, že zavolá záchranku, protože si ji nevezme na triko, přiznala se, že si myslela, že podvádějí a ukazují tam sůl a ne sklářský písek, tak ochutnala. Naše skupinka dostala záchvat smíchu. Dělala jsem si legraci, že by k tomu měli dávat cedulku „nejíst“, na to nás průvodce ujistil, že děti to nenapadne, to jenom dospělý. Úplně jsem si tu zvědavou důchodkyni dovedla představit. Něco podobného s námi bylo před dvěma roky v Albánii.
Pak následuje v rychlém sledu ukázka, jak by se vyfukovala píšťalou dvanáctkou (má po obvodu 12 mm, existují i 14, 16 a 24) třeba váza. Nejmladší sklář nabírá na píšťalu kerblík, takovou malou kuličku skla, na niž se následně nabaluje další hmota. Takovýto sklář musí připravit několik kerblat (podivné množné číslo od kerblíku), chvilku je nechá pověšené, pak je profoukne... Kerblata se dělají až na nahřáté píšťale. V dílně jsou 3–4 lidi: kerblak, mistr a třetina a dva zadáci, kteří jsou pod verštatem a chystají dřevěné formy. Zatímco nám průvodce vypráví, jak vzniká taková váza, už by prý měli nejméně jednu hotovou. Za den jich je taková parta schopná udělat 580 kusů. Nechápavě se po sobě díváme – dělá si z nás snad srandu? Zdá se, že ne. Holt skláři musí být šikovní a pořádně se ohánět. I proto nám doporučuje k návštěvě skutečnou huť a ne restauraci Ajeto v Novém Boru, kde se vyrábí sklo spíš na ukázku zákazníkům, než že by to byla skutečná obživa těch lidí tam.
Mistr si nabere sklo a v burgulci uválí větší kuličku. Zadák pod „pódiem“ otevře formu ze dřeva, mistr do ní vyfoukne tvar, přitom píšťalou pootáčí o čtvrtkruh. Kdyby jen vyfukoval, zůstaly by na váze vystouplé kraje z míst, kde je forma ze dvou částí přidělaná k sobě, a kdyby otáčel o větší kusy, usazovaly by se na skle nečistoty z formy, takhle se stihnou o sklo spálit a přitom se nevytvoří rýhy.
Dříve se dalo po dřevěném točitém schodišti vystoupat přímo od pece pod střechu sklárny, kde byla restaurace. Na jedné straně byla celoskleněná stěna a na druhé vitráže, které jsme ještě dnes mohli obdivovat. Jsou z doby pana Moidla, tedy let 1990–1996. Do olověných trubiček se dávají tabule skla, které se dělaly na válcovací stolici. Bylo to jako jednou přejet válečkem na těsto a máte hotovou tabuli. Nesmělo se moc váhat, ani přejíždět víckrát, jinak by sklo prasklo. Kromě červeného a opálového (bílého) skla se ta ostatní mohou vracet do pece a znovu tavit. Zbytky těchto dvou barev se musí vyhodit, nebo se mohou rozdrtit na prach a použít k obarvování.
Z konce Moidlova období pochází i desetipánvová pec, ve které se udržovala teplota 1350–1420 °C. To, že pec měla deset pánví znamená, že se mohlo tavit deset barev naráz. Než vychladne taková pec, trvá to 14 dní. Na verštatu je v létě klidně 40 °C a dole pod ním 30 °C.
Pánve se odtrhávaly za tepla, aby se nepoškodila podlaha, protože se předpokládalo, že se sklárna bude ještě obnovovat. A jelikož pánev průměrně vydrží 5 měsíců, je výhodnější zničit pánev než podlahu pece. Pánve vypadají jako obrovské kádě ze šamotu, který pochází z Hrobu u Duchcova a vidíme je v další místnosti, v brusírně. Protože v nich je sklo a sem tam někam ukápne, vypadá to jako by se hrnec přichytil k plotně vyteklým mlékem.
Následuje chladicí pec, kde je pouhých 400 °C, sklo se v ní chladilo přibližně 4 hodiny. Dávaly se do ní velké nebo těžké kusy, ty ostatní se pohybovaly průběžnou chladicí pecí po pásu a za minutu urazily 14–20 centimetrů.
V brusírně nejvíc obdivuji stroj, který sloužil k zavrtávání. To máte víčko a karafu, vložíte dovnitř brusivo a jak se tře sklo na sklo, krásně to do sebe zapadne. Vždy k sobě patří právě ty dva kusy, které byly společně obroušeny.
Také se dovídáme, že se sklenice nařezávaly diamantem, pak to projelo točnou s propan-butanovým hořákem, kde se přebytečná část odřízla, a na závěr se na brusírně zarovnaly okraje. Sododraselné sklo je velice tvrdé, a tak se brousí jen po okraji, tzv. na hladině. Zapalování skla dělá ta nejšikovnější pracovnice, protože se sklo nesmí zahřívat příliš dlouho, ani příliš krátce. Průvodce nám říká: „Malovalo se osmnáctikarátovým zlatem, dnes se do míst, kde se malovalo, nevodí návštěvníci, protože tam je jen stůl a židle a to má každý doma.“
V prodejně se sklem si můžete koupit různé české výrobky, pár jich pochází ještě z tasické huti, něco je z Josefodolu, Květné, Světlé nad Sázavou, Crystalexu v Novém Boru, skláren Slávie, ze Sázavy nebo z Florianovy Hutě…
O huti jsem psala i v článku Huť Jakub v Tasicích (3).
Zdroje:
moje poznámky
http://www.tasice.cz/
http://cestovani.idnes.cz/v-huti-jakuba-sklare-0qu-/kolem-sveta.aspx?c=2001M100C04A
