Já jako James Bond

Když James Bond dostal nějaký nový skvělý superauto, měl s ním určitě stejný potíže jako já s tím kamarádovým.

Abych to vzala pěkně popořádku – řidičák už mám dlouho, ale neřídím. Nemám co. Jednou za čas, v průměru tak jednou za rok, mě někdo ze známých nechá řídit svoje auto. Oceňuji jejich odvahu, aspoň člověk vidí, kdo je opravdu přítel a věří mi. Nejhorší to má partner, od něho očekávám půjčování auta jako samozřejmost. Asi bych nemohla být s někým, kdo si váží víc auta než mě. Navíc jsem opatrná a ochotná se učit.

Ovšem tohle autíčko – nevím co to je, ale je hezký, bílý a velký. Až moc velký, hlavně na šířku mě to dost mátlo. Přece jen mám řidičák s Fabií! Takže jsem se věčně musela ptát, jak daleko jsem od kraje. Jako žena mám spíš tendenci držet se při kraji, zatímco muži mívají sklony jezdit uprostřed. Každý pochopitelně považuje svůj styl jízdy za bezpečnější.

Začátek vypadal asi takhle: Ani nevím, jak přesně to vzniklo, ale najednou šup a sedím za volantem. Takže posunout sedadlo, srovnání zrcátek mi musí připomenout… aha, jenom toho nahoře, boční jsou sklopená, dokud nenastartuju. Pak se narovnají sama.

Kam se tady dává klíč? A kde je vlastně klíč?! Proč to nemá klíč? Dobře, tlačítko START/STOP, to by mohlo být ono. Jo, k tomu mám ještě zmáčknout spojku. Bezva. Jé, aha, připoutat se…

Fajn, tak to bychom měli. „Tak si zařaď zpátečku.“

„Cože?!“ To mám jako couvat hned na prvních pár metrech s novým autem? Ani náhodou. „Můžu vyjet popředu,“ nadhodím nenápadně. Podezřele se mi chvěje hlas, zřejmě je jasné, že jednička a velký oblouk přes parkoviště s pomalým výjezdem je mi bližší. Mno, ještě by to chtělo nějak položit ruční brzdu, ale jak, když tady „není“. Aha, to se udělá samo, když přidám víc plynu při rozjezdu, jinak mi to chcípne. Ufff, jsou to ale nervy. Ještě že mě do Bohdanče čeká jen 3,5 kilometrů.

Silnice je nádherná. Tak krásný asfalt se jen tak nevidí. Tady by se to jelo na motorce. Skoro nikde žádný auta. Jenom jedna obec. Paráda! Místo klasických ciferníků sice čísla, což mě trochu znejišťuje, ale na druhou stranu mi to jediné obrovské číslo vlevo jasně říká, kolik jedu, a nemusím půl dne brejlit do lesknoucího se ciferníčku a studovat, jestli jsem na padesátce nebo kousíšek nad ní. A co se mi líbí ještě víc, auto mě učí správně řadit tím, že mi ukazuje šipku nahoru nebo dolů podle toho, jaký by měl být zařazený stupeň (větší nebo nižší).

Když zvolím špatnou odbočku, musím se otočit – přitom si vyzkouším couvání – a vrátit. Při pohledu na štěrk ale předávám řízení zkušenějšímu. Ale byl to rozhodně zajímavý zážitek, i když mě překvapuje, že jsem z toho trochu vyklepaná. Vždyť jsem zrovna před měsícem řídila. A docela mi to šlo. (Ne jen podle mě.)

P. S.: A co mě na tom autě nejvíc nadchlo (jako řidiče to ukazování řazení) jsou vyhřívaný sedačky, který byly naprosto úchvatný v zimě. Poskytovaly opravdu báječné pohodlí.