Víkendové courání

Včera bylo krásné slunné počasí, a tak jsme vyrazili na pidivýlet. Ulovit kešku, trochu se projít a pak hned zase domů. Výkon – asi pět kilometrů.

Dneska to bylo ještě horší – přesun vlakem nebo autem, ale je fakt, že všude se pěšky člověk nedostane, aspoň ne v rozumném čase.

Príma historku mám už z vlaku. V Ledči nad Sázavou jsem se měla sejít s kámošem, chvilku mi trvalo, než jsem si všimla, že mi zvoní telefon. Ač nerada volám a ve vlaku zvlášť, zvedla jsem to. Jenže jsem slyšela jen nějaké takové mumlání, ze kterého jsem byla schopná vyrozumět jen to, že mi volá osobně, protože poznám jeho hlas. Slůvko ani jediný. Tak jsem – nejspíš k pobavení všech spolucestujících ve vagónu – důrazně oznámila: „Já tě vůbec neslyšim. Já jsem ve vlaku.“ Další pokusy o rozhovor vzhledem k vrčení motoráčku skutečně neměly cenu. Ani s návrhem „zkus do toho řvát“, tak jsem ho vynechala, protože je ještě o něco směšnější. 

Později jsme se oba docela zasmáli, když mi opakoval náš rozhovor. On: „Ahoj. Slyšíš mě? Už seš ve vlaku?“

Já: „Cože?! Já tě vůbec neslyšim. Já jsem ve vlaku.“

Nemohla jsem si vzpomenout, jaký vtip mi to připomíná a už vím, dokonce jsou dva:

„Dědo, vrže ti blatník.“
„Já tě neslyšim. Vrže mi blatník.“

Říká hluchý Karel hluchému Pepovi: „Jdeš na ryby?“ 

Pepa říká: „Ne , já jdu na ryby!“

A Karel smutně odpoví: „Aha, já myslel, že jdeš na ryby.“

Stejně je vlastní zážitek nejvtipnější.