Máloco mi dokáže zkazit chuť k snídani tolik jako čerstvě zabitá myš (nebo rejsek, fotit se mi ho nechtělo). Nejhorší na tom je, že jsem nejdřív z okna zahlédla kočku, ze srandy jsem na ni zavolala, protože bylo divný, že neleží doma jako každý den (od rána až do čtyřech nepotřebuje na záchod, nechápu), ona na mě koukla a možná maličko mňoukla a pak skočila po něčem malém šedivém.
Už když jsem viděla, že to vypadá spíš na honěnou, neměla jsem moc radost. Bezva, kočka nám domů zatáhne myš. To jsem si vždycky přála. Má nějaký špatný zoubky (kočka), a tak jsem trochu na pochybách, že s nima něco dokáže zakousnout, i když je na rozdíl od kocoura prvotřídní lovec, a když si s ní hraju s tkaničkou, uteču jí jen tehdy, když provedu nějakou rošťárnu, jinak mě vždy uloví na první pokus.
Tak koukám z okna, jak kočka nahání myš k baráku, a už v tu chvíli jsem docela otrávená. Když vidím její opatrný přístup k lovu – asi jako byste brali do ruky motýla – těžko se mi můžete divit.
Pak se dojdu kouknout ven. Kočka před vchodem, myš mrtvá. Než ji stihnu pochválit a sebrat jí myš, čapne ji do tlamy a přinese přes práh. Fuuj, je na ní krev. Vezmu číču, dám ji za dveře a myš vyhodím do popelnice.
Potom s troškou lítosti sleduji milovanou kočičku, jak obchází místo, kde naposledy viděla svůj úlovek. Čuchá tak nahlas, že se musím smát, a sem tam udělá nějaké to nepovedené "mňau". Chudinka. Nerozumí tomu, jak ta myš mohla zčistajasna zmizet, když důkladně očichala všechno kolem.
P. S.: Už jsem takhle nešťastného viděla i kocourka a to tehdy bylo také moc smutné. Ale přece jim to nedovolím sežrat!
Žádné komentáře:
Okomentovat