Recept na dort jsem si našla až pár minut před tím,než jsem šla spát. Není nad to, když máte dům plný kuchařek. :-) Zaujaly mě hned dva recepty. S tvarohem nebo banány, to je otázky.
Nikdy jsem nedělala žádný dort, takže to je asi jedno. Úspěch bude stejně z velké části záviset na štěstí.:-(
Ráno si jdu koupit banány a samozřejmě ještě vezmu pár sladkostí. To je hrozný, copak fakt nejsem schopná koupit jen to, co potřebuji?!
Doma díky mamce zjišťuji super věc. Ten dort by asi taky chtělo něčím ozdobit, když už na něj chci dát svíčky. Klasická by byla šlehačka, ale tu nemám, znovu se mi na nákup nechce (kdoví co bych koupila?) a navíc šlehajda má tu nevýhodu, že se musí brzy sníst. Takže jsme vymyslely polevu z čokolády. To snad bude hezky vypadat, dobře chutnat a myslím, že se to k banánům fakt hodí. Problém jsou opět svíčky. :-( Co já s nimi udělám? Ten dort je docela show, jak to pozoruji.
Jé, tak už s pudinkem mám problémy:-(, trošku jsem si zabojovala a snad bude dobrej. Na druhý pokus jsem si přečetla návod a bylo to v pohodě. Malá rada: neházejte pudink do vřelého mlíka – udělá vám to pěkný hrudky a už s tím nic nepůjde.
Při přípravě mi naštěstí pomáhala mamka. Nedělala sice nic extra, spíš jde o ten dobrý pocit, že na vás dohlíží někdo zkušenější.
A proč jsem se vlastně celý den (od desíti do tří) s něčím takovým dělala, když to můžete koupit na každém rohu? Přece proto, že můj milovaný za všechnu tu dřinu stojí.
Víte, co bylo nejlepší? Když mi můj přítel řekl kočičko a já mu na to odpověděla, že je pejsek, nebo něco v tom smyslu a on navrhl, že bychom spolu mohli upéct dort. Se smíchem jsem protestovala, že radši ne… asi už víte, že to nebylo proto, že oni tam dávali mýdlo a podobné lahůdky.
neděle 25. března 2007
středa 21. března 2007
Za kulturou do města
Dneska to byl zase jednou moc fajn den. Nedělo se sice nic moc převratného, to až večer. Poprvé mi bylo fakt líto, že nemůžu být ve škole celou dobu. Brali jsme totiž šifrování a to je něco, co mě snad už odmalička láká.:-) No, ale co se dalo dělat, vyrazila jsem za kulturou. Dokonce do divadla. To by ze mě měla moje češtinářka radost. Pořád mi to kladla na srdce, ať se taky nezapomenu zajít podívat do divadla. Však jóó, říkala jsem si a sama nevěřila tomu, že bych to někdy mohla udělat a podívejme se – už je to tady.
A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.
Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.
Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?
Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?
A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.
Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.
Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?
Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?
pátek 16. března 2007
Aktuálně ze 14. 3.
Dneska mám dobrý den. Daří se mi, na co sáhnu. Poznala jsem to už ráno docela jednoduše – spala jsem krátce a přesto jsem byla tak čilá, že jsem vstala sama bez donucování budíku a s chutí se pustila do práce do školy. Protože se mi celkem dařilo a bavilo mě to, vynechala jsem hodinu, na kterou nemusíme chodit a jejíž obsah si nechám vylíčit od kamarádky. A tak jsem po dlouhé době zažila ten opojně krásný pocit, že stíhám všechno co mám. Ne že bych měla hotovou všechnu práci, ale už nejsem ve skluzu, což je u mě opravdu divné.
Hned při prvním předmětu jsme si šli sednout ven. Bylo to tam příjemné a udělala jsem hned několik fotek, pak vám je někdy ukážu, jo? (Zatím se můžete mrknout pouze na fotky z výstavy orchidejí, na které jsem byla včera.)
Druhý předmět je můj nejmilovanější – jde vlastně o probírání společenského chování a tak trošku psychologie. Trvá jen jednu hodinu, a tak mi to vždycky uteče rychleji, než bych si přála. Ale když bylo dneska venku tak nádherně, byl hřích sedět uvnitř.
Šla jsem se trošku projít se svým přítelem a názorně mu předvedla, jak se u mě projevuje hyperaktivita, když jsem ho doslova táhla do schodů, čemuž se naštěstí smál, i když já to trošku považuji za trapas. Přece jen by měl ten rychlejší držet krok s tím, kdo se byť naschvál loudá.
Ve městě, kam jsme šli sehnat dárek, jsme si dali gyros, sedli si na lavičku na sluníčko a mně bylo nádherně. Stačilo se podívat na rozesmátého kluka vedle sebe a bylo mi jasné, že mám všechno, co chci. Hlavně mám to nejdůležitější ;-). Je tak snadný a především příjemný dělat to, co vás baví, co se vám právě chce, ať je to jakkoliv šílené, když víte, že je v tom někdo s vámi. Někdo, kdo vás má rád takoví jací jste, i když vy sami to absolutně nechápete.
Jo a když jsem u toho dobrého dne, tak se mi dneska podařilo zapsat si směny do práce – takže zase budu brzy brigádničit – hurá:-)). Doufám, že to nezakřiknu. Jo a taky zase jednou přijdu včas na hodinu – taky by se to už hodilo – dvakrát jsem totiž přišla pozdě a nebyla to moje chyba.
Hned při prvním předmětu jsme si šli sednout ven. Bylo to tam příjemné a udělala jsem hned několik fotek, pak vám je někdy ukážu, jo? (Zatím se můžete mrknout pouze na fotky z výstavy orchidejí, na které jsem byla včera.)
Druhý předmět je můj nejmilovanější – jde vlastně o probírání společenského chování a tak trošku psychologie. Trvá jen jednu hodinu, a tak mi to vždycky uteče rychleji, než bych si přála. Ale když bylo dneska venku tak nádherně, byl hřích sedět uvnitř.
Šla jsem se trošku projít se svým přítelem a názorně mu předvedla, jak se u mě projevuje hyperaktivita, když jsem ho doslova táhla do schodů, čemuž se naštěstí smál, i když já to trošku považuji za trapas. Přece jen by měl ten rychlejší držet krok s tím, kdo se byť naschvál loudá.
Ve městě, kam jsme šli sehnat dárek, jsme si dali gyros, sedli si na lavičku na sluníčko a mně bylo nádherně. Stačilo se podívat na rozesmátého kluka vedle sebe a bylo mi jasné, že mám všechno, co chci. Hlavně mám to nejdůležitější ;-). Je tak snadný a především příjemný dělat to, co vás baví, co se vám právě chce, ať je to jakkoliv šílené, když víte, že je v tom někdo s vámi. Někdo, kdo vás má rád takoví jací jste, i když vy sami to absolutně nechápete.
Jo a když jsem u toho dobrého dne, tak se mi dneska podařilo zapsat si směny do práce – takže zase budu brzy brigádničit – hurá:-)). Doufám, že to nezakřiknu. Jo a taky zase jednou přijdu včas na hodinu – taky by se to už hodilo – dvakrát jsem totiž přišla pozdě a nebyla to moje chyba.
pondělí 12. března 2007
Jen tak 17 - Mlíčko
Včera jsem udělala takovej trošku větší nákup se svým klukem. Když jsem si všimla, že si vzal ochucené mlíčko, dostala jsem na něj chuť a poprosila ho, jestli by mi taky pro jedno nedošel, protože jsem nevěděla, kde ho vzal, a zkuste si něco hledat v supermarketu... zvláště když vám nějaký pán oznámí, že budou zavírat, ať jdete k pokladně.
Když mi ho přinesl, ukázal mi, že na nálepce je napsáno: "soutěž! úpůná pravidla soutěže najdete na www.a7b.cz". Super, takže toto by měla být částečná? Nevadí, mrknu se tam.
Dneska při dělání věcí do školy jsem si na to vzpomněla, najedu na tu stránku a co tam není? No jen se klidně podívejte, stačí jeden klik. Nevím, jestli to ještě platí, ale já tam nenašla víc než:
Soutěž
Stránku pro Vás připravujeme.
Když mi ho přinesl, ukázal mi, že na nálepce je napsáno: "soutěž! úpůná pravidla soutěže najdete na www.a7b.cz". Super, takže toto by měla být částečná? Nevadí, mrknu se tam.
Dneska při dělání věcí do školy jsem si na to vzpomněla, najedu na tu stránku a co tam není? No jen se klidně podívejte, stačí jeden klik. Nevím, jestli to ještě platí, ale já tam nenašla víc než:
Soutěž
Stránku pro Vás připravujeme.
středa 7. března 2007
Hvězda šachového turnaje
Zdárek lidičky! Minulý víkend jsem začala psát článek o tom, jak se mám, ale pak jsem to nějak zazdila, tak to chci zkusit znovu. Tentokrát to snad vyjde. Dneska je sobota, krásnej datum 3. 3., a já sedím na šachovém turnaji.
Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?
Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.
Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.
Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.
Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.
Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.
Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.
A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.
Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.
Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.
Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.
Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“
Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).
Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?
Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.
Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.
Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.
Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.
Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.
Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.
A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.
Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.
Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.
Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.
Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“
Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).
středa 21. února 2007
Výsledky anket ohledně tancování
Sezóna plesů se pomaličku chílí ke konci, proto jsem se rozhodla uzavřít ankety týkající se tohoto tématu. Mimo jiné tu už visely dlouhou dobu.
V průběhu času se zajímavě měnily výsledky. Z 23 hlasujících navštěvuje 7 lidí plesy, 5 diskotéky, 4 chodí na zábavy nebo nikam a 3 napsali, že chodí jinam, škoda, že neumím udělat možnost, kam by se dalo dopsat, kam chodíte.
Na otázku, zda tancujete rádi, napsalo 7 z vás, že ano, 6 zvolilo neutrální odpověď jak kdy a pouhý jeden človíček napsal, že ne. Prozradím vám, že jsem někde četla, že tanec je nejen velmi zdravý pro tělo jakožto pohyb, ale také pro duši. Člověk se při tancování většinou uvolní a chová se spontánně, proto vřele doporučuju v tancování pokračovat.
V průběhu času se zajímavě měnily výsledky. Z 23 hlasujících navštěvuje 7 lidí plesy, 5 diskotéky, 4 chodí na zábavy nebo nikam a 3 napsali, že chodí jinam, škoda, že neumím udělat možnost, kam by se dalo dopsat, kam chodíte.
Na otázku, zda tancujete rádi, napsalo 7 z vás, že ano, 6 zvolilo neutrální odpověď jak kdy a pouhý jeden človíček napsal, že ne. Prozradím vám, že jsem někde četla, že tanec je nejen velmi zdravý pro tělo jakožto pohyb, ale také pro duši. Člověk se při tancování většinou uvolní a chová se spontánně, proto vřele doporučuju v tancování pokračovat.
Když je někdo šmudla
Teda lidičky, dneska se mi zas něco povedlo. Včera jsem si stěžovala (vlastně to bylo dneska ráno), že nemám o čem psát. To byste neuhodli, co se mi stalo. :-) Si tak v klidu přijdu na přednášku, tam potkám kámoše a on říká, že uvnitř nikdo není. Divný, ale tak to se neřeší. Na přednášky moc lidí nechodí. Sice nás minule bylo dost, ale… pustila jsem to z hlavy. Chvilku tam tak sedíme a říkáme si, že je to docela divné.
A pak mi to dojde! On ani ta holka před námi tam minule nebyli. Neříkal náhodou učitel něco? Ne… co by měl říkat? Sakra! Jen to, že ta přednáška bude jednou za čtrnáct dní!
Ani nevím, jak mi to docvaklo, ale prostě najednou jsem si na to vzpomněla. Připadala jsem si jako opravdový blboun. Zvlášť když na tu přednášku ještě pozvu přítele s tím, že je úžasná. To je, ale musela by být. Ach jo, to se mi zas dneska daří. Snad vás to aspoň pobaví. :-) Já už si to taky tak neberu. Jen mi to připadá jako solidní trapas.
A pak mi to dojde! On ani ta holka před námi tam minule nebyli. Neříkal náhodou učitel něco? Ne… co by měl říkat? Sakra! Jen to, že ta přednáška bude jednou za čtrnáct dní!
Ani nevím, jak mi to docvaklo, ale prostě najednou jsem si na to vzpomněla. Připadala jsem si jako opravdový blboun. Zvlášť když na tu přednášku ještě pozvu přítele s tím, že je úžasná. To je, ale musela by být. Ach jo, to se mi zas dneska daří. Snad vás to aspoň pobaví. :-) Já už si to taky tak neberu. Jen mi to připadá jako solidní trapas.
Kde to vázne???
Už jsem dlouho nenapsala žádný článek. To je prostý fakt a to, že bych s tím měla něco udělat mi došlo, až když se kámoška zeptala na internetovou adresu mého bločku a já málem nevěděla.
Už mi to s těma článkama zase pěkně skřípe, že? Je to tím, že mám skvělýho kluka (teď jsem pro něj tak trošku malovala obrázky, jsou tady, kdyby se vám nějakej líbil, můžete prosím hlasovat v anketě?) a nejradši trávím čas s ním. Pár hodin jsem ve škole. A jako každý jsem ráda s kamarády. Takže ačkoliv toho dělám relativně dost, nemám moc času psát. Hlavně nerada píšu o svém soukromí veřejně, a tak všechno, co prožívám, je přísně cenzurováno, než se to může objevit na bločku.
Včera jsem šla do čajky. Hrozně jsem se těšila. A dnešní pocit z večera je pořád ještě hodně skvělej. :-) Čaje mám ráda už dlouho, ale od léta mě zajímají ještě trochu víc. Původně jsem si chtěla dát lytchee, ale nakonec mě uchvátil Saleph a já neodolala své zvědavosti. Saleph není řazen mezi čaje, jde o hustý turecký mléčný nápoj se skořicí. Protože jsem si dala oříškovej, byla tam hromada různých druhů oříšků a rozinek a bylo to fakt super. Trochu mi to připomínalo slabej vanilkovej pudink a bylo to fakt mlsání. Už se těším, kam půjdem příště. Určitě si dám zase něco nového.
Už mi to s těma článkama zase pěkně skřípe, že? Je to tím, že mám skvělýho kluka (teď jsem pro něj tak trošku malovala obrázky, jsou tady, kdyby se vám nějakej líbil, můžete prosím hlasovat v anketě?) a nejradši trávím čas s ním. Pár hodin jsem ve škole. A jako každý jsem ráda s kamarády. Takže ačkoliv toho dělám relativně dost, nemám moc času psát. Hlavně nerada píšu o svém soukromí veřejně, a tak všechno, co prožívám, je přísně cenzurováno, než se to může objevit na bločku.
Včera jsem šla do čajky. Hrozně jsem se těšila. A dnešní pocit z večera je pořád ještě hodně skvělej. :-) Čaje mám ráda už dlouho, ale od léta mě zajímají ještě trochu víc. Původně jsem si chtěla dát lytchee, ale nakonec mě uchvátil Saleph a já neodolala své zvědavosti. Saleph není řazen mezi čaje, jde o hustý turecký mléčný nápoj se skořicí. Protože jsem si dala oříškovej, byla tam hromada různých druhů oříšků a rozinek a bylo to fakt super. Trochu mi to připomínalo slabej vanilkovej pudink a bylo to fakt mlsání. Už se těším, kam půjdem příště. Určitě si dám zase něco nového.
úterý 13. února 2007
Jen tak 16 - Troška lyriky
Včera jsem napsala nový článeček. Ale pro změnu jsem ho umístila na svoje druhé stránky, protože není pro mě tak docela typický a navíc by se sem jaksi nehodil.
Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, vpravo je na něj odkaz - Únorová nálada. Zrovna tak tam jsou i odkazy na mé další články.
Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, vpravo je na něj odkaz - Únorová nálada. Zrovna tak tam jsou i odkazy na mé další články.
pondělí 12. února 2007
Musím být perfektní!
Tak takhle se jmenuje jedna z manipulačních pověr, to je zvyk, znak charakteristického chování či reagování na určité situace, člověk ji má zakořeněnou už od dětství. Uznávám, že v téhle větě je spousta pravdy. Nikdy jsem si to příliš neuvědomovala, ale mám značné sklony k perfekcionismu. Když něco dělám, chci to dělat pořádně. Přesně jak nám to do hlavy vtloukají prarodiče, rodiče, učitelé a všichni kolem. Ale občas to člověk přehání a snaží se být víc než jen dobrý a dělat vše víc než jen pořádně, což ho někdy trochu brzdí a způsobuje, že je často sám se sebou nespokojený.
Člověk se snaží nejen perfektně vykonávat svou práci, ale také perfektně vypadat, perfektně se chovat, mít perfektní byt, v něm perfektní pořádek… Jaká síla nás neustále nutí být perfektní a dokonalí? Vždyť neustále slýcháme, že NIKDO není dokonalý. Tak proč se stále snažím dokonalosti co nejvíc přiblížit?
Člověk se snaží nejen perfektně vykonávat svou práci, ale také perfektně vypadat, perfektně se chovat, mít perfektní byt, v něm perfektní pořádek… Jaká síla nás neustále nutí být perfektní a dokonalí? Vždyť neustále slýcháme, že NIKDO není dokonalý. Tak proč se stále snažím dokonalosti co nejvíc přiblížit?
sobota 27. ledna 2007
Jak jíst granátové jablko aneb Vynálezy z lenosti
Pravděpodobně už jste o granátovém jablku slyšeli, pokud ne, stačí se jen trošku mrknout po netu a určitě něco objevíte. Každopádně i když zjistíte, jak o takovou rostlinku pečovat, co má za plody, kde roste a kdesi cosi, sotva někde najdete nejjednodušší způsob jakým ji jíst. Dobře, přestanu se vytahovat. Jeden z možný způsobů jsem vymyslela. Jako u většiny vynálezů za to mohla lenost.
Měla jsem jít do práce a „drobet“ jsem nestíhala, žádná novinka v mém případě. A když už jsem měla pomalu odcházet, všimla jsem si, že mi na stole leží načaté ovoce. Zrníčka s dužinou se vybírají opravdu skvěle. Zacákáte všechno v okruhu snad metru a vylovíte pár zrnek. Je to docela boj.
Někde jsem slyšela, že nejvíc vynálezů vzniklo z lenosti. Když to zjednoduším a přeženu: Proč by si člověk vymýšlel auto, kdyby nebyl líný chodit pěšky? Proč by vymýšlel šicí stroj, kdyby klidně šil ručně? Proč by vymýšlel nejrůznější stroje, které za něj udělají jeho práci? Paradoxně je to právě lenost, která žene lidi vpřed a dál a nutí je objevovat a vynalézat.
Takže já jak jsem spěchala, jsem si říkala, že si z něj aspoň vymačkám šťávu a třeba se to pak bude líp dobývat. Ale co se nestalo, když granátové jablko (už trošku vyžrané) zmáčknete jako citron, začnou ona zrníčka sama vypadávat. A tak jsem získala všechen obsah místo půl hodiny (a dýl) asi za dvě minutky a opravdu si pochutnala, i když musím přiznat, že znám lepší ovoce.
Měla jsem jít do práce a „drobet“ jsem nestíhala, žádná novinka v mém případě. A když už jsem měla pomalu odcházet, všimla jsem si, že mi na stole leží načaté ovoce. Zrníčka s dužinou se vybírají opravdu skvěle. Zacákáte všechno v okruhu snad metru a vylovíte pár zrnek. Je to docela boj.
Někde jsem slyšela, že nejvíc vynálezů vzniklo z lenosti. Když to zjednoduším a přeženu: Proč by si člověk vymýšlel auto, kdyby nebyl líný chodit pěšky? Proč by vymýšlel šicí stroj, kdyby klidně šil ručně? Proč by vymýšlel nejrůznější stroje, které za něj udělají jeho práci? Paradoxně je to právě lenost, která žene lidi vpřed a dál a nutí je objevovat a vynalézat.
Takže já jak jsem spěchala, jsem si říkala, že si z něj aspoň vymačkám šťávu a třeba se to pak bude líp dobývat. Ale co se nestalo, když granátové jablko (už trošku vyžrané) zmáčknete jako citron, začnou ona zrníčka sama vypadávat. A tak jsem získala všechen obsah místo půl hodiny (a dýl) asi za dvě minutky a opravdu si pochutnala, i když musím přiznat, že znám lepší ovoce.
čtvrtek 25. ledna 2007
Zase v tom lítám
S úsměvem na tváři a pocitem uspokojení se vracím domů. Je tak super dělat něco, co vás baví a k tomu vám to ještě skvěle jde.
O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.
Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.
Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.
Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.
Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.
Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.
Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.
Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“
O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.
Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.
Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.
Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.
Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.
Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.
Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.
Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“
pondělí 22. ledna 2007
Kouzlo vůně
Sedím u počítače a dívám se na název svého nového postíku. Ještě přesně nevím, co sem chci napsat… To není správně řečeno… Vím přesně, co sem chci napsat, ale nevím jak. Už se vám někdy stalo, že by vás nějaká vůně uchvátila natolik, že byste si bez ní snad ani neuměli představit svůj život?
Já vím, zní to divně i mně samotné, ale nemůžu si pomoct. Když ji cítím, všechno je jiný… stejně jako se občas stává, že mě nějaká písnička dostává tak, že mi kdykoliv spolehlivě zlepší náladu, tahle vůně na mě má taky zázračný účinek. Jenže u vůně mi to připadá divný.
Písnička je melodie, slova, zvuky, vyvolává jisté pocity, může být spojena se vzpomínkami… a hlavně vím, že nejsem jediná, kdo má svoje oblíbené písničky, které fungují jako spolehlivé zlepšováky nálady. Ale vůně?
Může se člověk zamilovat do vůně? (můžete hlasovat v anketě) Co dokáže způsobit, že si nemůžu představit, že bych ji už necítila?
Vůně je pro mě jako maličké kouzlo. Mám jednu, která má údajně povzbuzující účinky. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřila, ale když jsem je poznala na vlastní kůži, začalo mi to být divné. Jak je možné, že když se něčím navoníte, najednou máte chuť bojovat, prát se s problémy a jindy (při použití jiné vůně) jste naopak klidní, krotcí a necháte si všechno líbit?
Já vím, zní to divně i mně samotné, ale nemůžu si pomoct. Když ji cítím, všechno je jiný… stejně jako se občas stává, že mě nějaká písnička dostává tak, že mi kdykoliv spolehlivě zlepší náladu, tahle vůně na mě má taky zázračný účinek. Jenže u vůně mi to připadá divný.
Písnička je melodie, slova, zvuky, vyvolává jisté pocity, může být spojena se vzpomínkami… a hlavně vím, že nejsem jediná, kdo má svoje oblíbené písničky, které fungují jako spolehlivé zlepšováky nálady. Ale vůně?
Může se člověk zamilovat do vůně? (můžete hlasovat v anketě) Co dokáže způsobit, že si nemůžu představit, že bych ji už necítila?
Vůně je pro mě jako maličké kouzlo. Mám jednu, která má údajně povzbuzující účinky. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřila, ale když jsem je poznala na vlastní kůži, začalo mi to být divné. Jak je možné, že když se něčím navoníte, najednou máte chuť bojovat, prát se s problémy a jindy (při použití jiné vůně) jste naopak klidní, krotcí a necháte si všechno líbit?
čtvrtek 18. ledna 2007
Jen tak 15 - Čekání
Nesnáším čekání!!! V některých případech mi to nevadí, vlastně většinou. Fronty v obchodech mě nijak nedeptaj, horší je to při čekání na rande a úplně nejhorší je to při čekání na výsledky zkoušky, u které člověk velmi velmi pochybuje. Možnost by tu byla, ale člověk si ji radši nepřipouští, protože pak by to určitě nevyšlo, a tak nezbývá než čekat a čekat a čekat a...
Na co vám vadí nejvíc čekat?
Na co vám vadí nejvíc čekat?
pondělí 15. ledna 2007
Náhoda je blbec
Včera jsem koukala na film. Šlo o Eragona, na kterého jsem viděla upoutávku v kině a bylo to dost zajímavé. Ale co mě fakt pobavilo, tak v něm vystupuje jeden drak. Abych byla přesná, jde o čtyřnohou dračici, která umí chrlit oheň. Je to dobré stvoření, takže opět výjimka potvrzující pravidlo.:-)
Dračí slečna se jmenuje Safira, kdybyste se o ní chtěli dozvědět něco víc, stačí se podívat na stránky. Jinak tento film vřele doporučuji pro ty, kterým se líbil Pán prstenů.
neděle 14. ledna 2007
V dračí říší
Vzpomněla jsem si, že doma máme knížku Mýty a legendy. Třeba by tam mohlo být něco o dracích, napadlo mě. Nemýlila jsem se, ale bylo toho víc, než jsem předpokládala, takže právě teď jsem se mohla podívat jen na některé základní charakteristiky a četbu příběhů musím nechat na jindy.
Tato knížka má v pohledu na draky naprosto jasno. Draci mají rádi stálou vlhkost, proto žijí tam, kde je dost vody. Není tedy divu, že se s nimi často setkáváme jako se strážci zázračných pramenů a starých opuštěných studní. Nemají rádi lidský ruch a města, také proto žijí v jeskyních nebo bažinách. Drak může člověka jedním pohledem úplně ochromit, spálit ho ohněm, který má dosah desítky metrů, nebo otrávit jedovatým dechem.
Draci mají podobu plazů, proto jsou svázáni se zemí. Ke vzdušnému světu patří proto, že mají i křídla. Lze je proto charakterizovat jako plazy vybavené prackami, křídly a často i šupinami. Často navíc mívají rohy. Bývají nazelenalí nebo šedí stejně jako plazi, ale najdou se i výjimky – červení, bílí i pestrobarevní. Příslušnost k pozemským nebo podzemním mocnostem dokazuje schopnost, kterou většina z nich má, chrlit oheň. Všichni jsou mocní, ale nemusí být nutně nepřátelští k člověku.
Knížka rozděluje draky na:
- východní – často spí, méně zlovolný, pije jen vodu nebo alkohol
- západní – nejnebezpečnější, hlídá poklady, protože nikdy nespí
Boj s drakem svádí osamocení hrdinové, aby osvobodili své město, získali poklad, nebo někoho zachránili. To mi připomíná Shreka, který je také ukázkovým příkladem hodného draka (dokonce dračice).
Tato knížka má v pohledu na draky naprosto jasno. Draci mají rádi stálou vlhkost, proto žijí tam, kde je dost vody. Není tedy divu, že se s nimi často setkáváme jako se strážci zázračných pramenů a starých opuštěných studní. Nemají rádi lidský ruch a města, také proto žijí v jeskyních nebo bažinách. Drak může člověka jedním pohledem úplně ochromit, spálit ho ohněm, který má dosah desítky metrů, nebo otrávit jedovatým dechem.
Draci mají podobu plazů, proto jsou svázáni se zemí. Ke vzdušnému světu patří proto, že mají i křídla. Lze je proto charakterizovat jako plazy vybavené prackami, křídly a často i šupinami. Často navíc mívají rohy. Bývají nazelenalí nebo šedí stejně jako plazi, ale najdou se i výjimky – červení, bílí i pestrobarevní. Příslušnost k pozemským nebo podzemním mocnostem dokazuje schopnost, kterou většina z nich má, chrlit oheň. Všichni jsou mocní, ale nemusí být nutně nepřátelští k člověku.
Knížka rozděluje draky na:
- východní – často spí, méně zlovolný, pije jen vodu nebo alkohol
- západní – nejnebezpečnější, hlídá poklady, protože nikdy nespí
Boj s drakem svádí osamocení hrdinové, aby osvobodili své město, získali poklad, nebo někoho zachránili. To mi připomíná Shreka, který je také ukázkovým příkladem hodného draka (dokonce dračice).
Pokud vás moje povídání o dracích zaujalo, zvu vás na návštěvu na svůj druhý (méně používaný) bloček.
Utíkám
Také se vám občas stává, že se pilně učíte nebo na něco důležitého soustředíte a najednou se vám v hlavě naprosto nelogicky objeví myšlenka na něco zcela jiného? Jednou jsem kdesi četla, že tím si mozek ulevuje a odpočívá, protože by se přepracoval, kdyby se člověk dokázal soustředit přesně tak jak chce. Nevím už přesně, kolikrát si takhle hodí pauzu, ale myslím, že to snad bylo po každé čtvrthodince. Kdybyste o tom někdo něco věděl, klidně se pochlubte:).
Já si tak dneska sedím, čtu si o EU, ohromně mě to „baví“ a najednou blik a jen tak úplně z ničeho nic si vybavím, jak jsme včera na louce tancovali valčík. Neodolám, trošičku si popřemýšlím nad včerejškem a pak mi dojde, že moje koncentrace je už zase v trapu. Ach jo, neznám nic horšího, než když se vám fakt daří učit a něco vás pořád rozptyluje. Ale co můžu udělat s myšlenkama nebo krásnýma vzpomínkama?
A zrovna bych se docela ráda pořádně učila, bude to totiž fakt těžkej testík a bylo by moc super, udělat to napoprvý a pak mít pokoj. Mám totiž už takové menší plány jak naložit s volným časem (mimo jiné třeba i víc psát).
čtvrtek 11. ledna 2007
Drak
Včera jsem si půjčila časopis Epocha a abych nemusela řešit vlastní myšlenky, které po zkoušce nebyly zrovna nic moc, začetla jsem se do článku, který jsem tam našla. Týkal se draků. Zaujalo mě to natolik, že jsem jednoho chtěla dát do pohádky, kterou právě píši, ale pak jsem si říkala, že se tam nehodí, tak jsem si pro něj vytvořila speciální postík.
Draci mě mimo jiné zaujali i proto, že v článku padla zmínka o Eposu o Gilgamešovi, ve kterém se také jeden drak objevil. A právě o tomto eposu jsem nedávno slyšela, takže mě velmi zaujaly podrobnosti.
O dracích toho moc nevím, protože jsem se o ně nikdy nijak zvlášť nezajímala, ale po včerejšku moje zvědavost vzrostla. Nejprve bych se vás chtěla zeptat, jak si myslíte, že takový drak vypadá? Jen tak, aniž byste si četli nejrůznější popisy…
Jen tak 14 - Už mě to pěkně štve
Musím se přiznat, že teď jsem trošku naštvaná. Tyto stránky se načítají neuvěřitelně dlouho a navíc se mi tu obvykle rozhodí řádkování. Udělám si volný řádek a jednou to vyjde a podruhý se počítač (nebo kdo) rozhodne, že takhle se mu to nelíbí a splácá všechen text do sebe. :(
Tak to by bylo z mého brblání všechno.:) Už mě to nebaví. Na co si kazit den takovýma blbostma. Když si tedy občas všimnete, že to tu mám trošku "blbé", můžete přimhouřit očíčko?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)