P. G. Wodehouse: Jedinečný Jeeves (****)

Letos jsem na tom se čtením mizerně. Sice jsem pár knih rozečetla, ale co jsme nepřečetli s manželem na dovolené nebo během společných večerů, to se děsně vleklo. Samozřejmě to bylo dílem svatbou, částečně změnou práce a taky tím, že se učím šít, kreslit a taky trochu udržovat blog s články. No, sami vidíte, jak to vedu! Červencový povídkový speciál doteď není a z říjnového svatebního speciálu jste taky ještě neviděli ani článek! Ale to by mohlo být tou posvatební depresí, nebo jak se tomu říká. Četla jsem, že to je jako s rozchodem, trvá polovinu doby, co trvaly přípravy, takže bych to u sebe odhadla na 2,5 měsíce. Zajímavé je, že to platí, i když svatba dopadla nad očekávání dobře, což bych řekla, že byl i náš případ. Ale teď ke knize, kterou si velice užívám a dostala jsem se k ní díky pletení.

Kdo sledujete můj blog o tvorbě (https://angelikytvorba.blogspot.com/) – doporučuji, protože sem tam by i tam mohl být nějaký ten zajímavý článeček, i když zrovna nejste fandou pletení, minimálně fotky stojí za to – víte nejspíš, že jsem na Ravelry zapojená do pletací skupiny SKA (Sock Knitters Anonymous) a v rámci ní je každý měsíc zveřejněna výzva/inspirace k pletení ponožek. Na září byla tématem literatura. Líbily se mi ponožky paní Wolfové se vzorem schodů, který jsem kdysi chtěla uplést na pánské šále, ale tak nějak jsem netušila, komu bych ji dala, zda na ni mám dost klubíček a kudy do toho. Takže bylo jasné, že si to vyzkouším teď. 

V průběhu pletení mě napadlo, že moc nerozumím tomu, co mají tyto ponožky pojmenované Jeeves společného s literaturou. Naštěstí máme strýčka Googla, který mě ujistil, že bych pana Jeevese, komorník a pana Bertieho určitě měla znát, protože je to anglická klasika humoristy P. G. Wodehouse. Nabádalo k tomu i to, že autorka napsala, že upletené ponožky můžeme věnovat svému komorníkovi. Článek o těchto ponožkách (samozřejmě s fotkou najdete zde).

Kniha je skvělá. Opravdu mě baví. Hlavní postavou je dobrotiví, ale možná trochu jednodušší aristokrat Bertie, který se jen tak poflakuje a občas padá do problémů, které mu omylem nachystá jeho nevhodně se zamilovávající se kamarád (a vyžírka) Bingo. Z problémů ho vždy bez výjimky svou chytrostí tahá služebník Jeeves, kterého je možné rozhodit pouze fialovými ponožkami nebo zářivou šerpou naprosto nevhodnou londýnského gentlemana.

„Myslím, že se to dá shrnout tak, Jeevesi, že když si Bingo jednou vyhrne rukávy a do něčeho se doopravdy pustí, není v silách lidí ani Boha, aby mu zabránili udělat ze sebe pitomce.“ „Tak nějak to bude, pane,“ řekl Jeeves. (str. 104) 

 „Já taky,“ řekl jsem. „Já taky. Kolik jste prohrál vy?“
„Prohrál?“
„Na Mořském vánkovi.“
„Já jsem nesázel na Mořského vánka.“
„Cože! Vy jste jako majitel vůbec nepodpořil favorita závodu?“
„Nikdy nesázím na koně. Je to proti mým zásadám. Prý to zvíře nevyhrálo.“
„Nevyhrálo! Vždyť byl tak pozadu, že málem skončil první v dalším dostihu!“
(str. 105)

 „Pane na nebi, Jeevesi! Je snad něco, co byste nevěděl?“
„To mi není známo, pane?“
(str. 148)

Claude odjel se svým knírem do Hurst parku a Eustach zůstal se mnou doma a povídali jsme si. Přesněji řečeno on povídal a já si přál, aby odešel.
(str. 178)

Z anglického originálu The Inimitable Jeeves, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 1999, přeložila Kateřina Hilská. Typografie a technická redakce Petr Čížek, ilustrace na přebalu David Hitch. Vydalo nakladatelství Ladislav horáček – Paseka v Praze a Litomyšli jako svou 775. publikaci. Odpovědný redaktor Milan Macháček, výtvarný redaktor Bohuslav Holý. Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín. 208 stran. Vydání v tomto souboru první. ISBN 80-7185-708-4. Kniha má 18 kapitol.

Jedenáct let jako by kamenem dohodil

Původní záměr nebyl hloubat nad tím, jak ty roky rychle letí... ale to asi není u nikoho, kdo nemá sebemrzkačské choutky. Jen jsem se dívala na statistiky blogu a přemýšlela, které články jsou nejnavštěvovanější. Proč asi?

Byl mezi nimi i tenhle Mentální mapa – Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? z roku 2010. Název mě pobavil. Ano, už vážně přes deset let hloubám nad tím, jak být šťastnější a hlavně jak se dostat z chvilek, kdy jsem smutná, nešťastná, nebo jenom „ne šťastná“. Už jsem k tomu přečetla nějakou tu literaturu, strávila spoustu času hloubáním a aktuálně studuju zdarma kurz na Courseře: A Life of Happiness and Fulfillment od Indian School of Business, jehož lektorem je Dr. Rajagopal Raghunathan, kterému potají říkám Rajesh Koothrappali ze seriálu Big bang theory, protože má vážně podobný přízvuk pro mě středoevropana se špatnou angličtinou.

Můj soubor o štěstí už nejspíš znáte (najdete ho zde). Já se na něj dívám opakovaně a velmi ráda, protože si vždy připomenu něco užitečného, na co jsem v rámci trápení se zapomněla.

A to vtipné? Přece že mi dělají radost pořád ty stejné věci. Kromě smyslů: jíst/pít něco dobrého, hladit kočku, cítit libou vůni, ale také soustředěnost, nebo jak se dnes říká všímavost (mindfulness) = být teď a tady, myslet na to, co právě dělám. A často taky to, že jsem vděčná za to, co mám, místo toho, abych se trápila tím, co nemám. Občas i víra v to, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

No uvidíme, co bude za dalších deset let...

Ještě by to chtělo nějakou radu na závěr, ne? Do svého bullet journalu jsem si na zadní stranu výrazně napsala: 

Jakou maličkost mohu udělat, 

abych se cítila o trochu líp?

A taky:

Máme pod kontrolou svou reakci na to,

co se nám přihodí.

I když nemáme kontrolu nad tím, co se nám přihodí.

Procházka po Cikánském údolí

Mohli jsme spát spokojeně dlouho, protože asi do desíti mělo pršet. Pak jsme odjeli do Sloupu v Čechách. Protože i na dnešek hlásili vítr a nebezpečí z padajících větví, rozhodli jsme se, že na hrad nepůjdeme. Možná to ani nešlo. Alespoň jsme na něj zálibně koukali zespoda.

Skalní hrad Sloup

Vyrazili jsme na procházku bez kopců: po žluté turistické značce Cikánským údolím kolem Cikánských jeskyní. Když vidíte množné číslo, určitě vám je jasné, že jsme viděli jak uměle vytvořenou Malou cikánskou jeskyni pocházející pravděpodobně už z roku 1756, kde se těžil brusný písek pro místní zrcadlárnu, tak Velkou c. j., která prý byla osídlena už v pravěku a je víceméně přírodní. „Zajímavost Malé cikánské jeskyně doplňuje imitace kreseb pravěkých zvířat a podpůrný pilíř, který, při pohledu z venčí, dělí jeskyni na dvě části.“ (Kudy z nudy)

Malá cikánská jeskyně

Jedna z kreseb v jeskyni

Velká cikánská jeskyně

Cestou jsme viděli Vodní chrám – obnovenou lesní studánku. Dřevěný altán je postavený ze dřeva staletých smrků, které na tomto místě vyrostly a byly pokáceny kvůli bezpečnosti návštěvníků v roce 2013. Podobu stavby navrhl kastelán hradu Sloup Ivan Volman a tesařeské práce provedl Ondřej Volman.

Vodní chrám

Na křížku u objektu hlídaného psy jsme viděli krásnou malůvku, pravděpodobně Josefa s Marií.

Nádherný obraz na křížku, škoda toho poškození od vandalů

Pokračovali jsme kolem lesního divadla. 

Lesní divadlo u Sloupu

Pak jsme šli na vyhlídku se Samuelovou jeskyní. Různé naučné cedule se v popisu poustevníka Samuela Görnera trochu liší. Profesí byl zahradník a optik, živil se výrobou brýlí a jiných optických pomůcek. V jeskyni žil 17 let (až do r. 1735), potom se přestěhoval na Poustevníkův kámen. Sedm let žil na skalním hradě Sloup, na jehož vyhlídce má sochu viditelnou i z podhradí. Nakonec se prý přestěhoval do prázdné chaty u Svaté hory u Příbrami, kde byl jenou přepaden a zavražděn. 

Nádherná vyhlídka nad Samuelovou jeskyní

Samuelova jeskyně

Okno v Samuelově obýváku

Chvílema pršelo. Jeli jsme autem do Radvance do kavárny Mňau Café, kterou jsme chvíli nemohli najít. Když se nám to podařilo, zjistili jsme, že má otevřeno od 14 do 17. Radovali jsme se ale předčasně. Kvůli výpadku elektřiny měli zavřeno. A tak jsme jeli do Nového Boru (viz další článek).

Zdroje:

vlastní poznámky a fotky a naučné cedule
Cikánské údolí s jeskyněmi, Dovolená ve Sloupu, https://www.dovolenavesloupu.cz/tipy-na-vylety/cikanske-udoli-s-jeskynemi/ [cit. 24. 10. 2021]
Kudy z nudy, Malá a Velká Cikánská jeskyně u Sloupu v Čechách, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/mala-a-velka-cikanska-jeskyne-u-sloupu-v-cechach [cit. 24. 10. 2021]

Buď je o čem psát, nebo je čas na psaní

Nevím, jestli to máte taky tak. Ale hlavně lidi, kteří tvoří, mi přijdou, že buď mají čas na tvorbu a vymýšlení těch nejrůznějších věcí, nebo mají čas na administrativu (v mém případě psaní článků), ale vlastně není o čem, protože múza se někam ztratila.

A tak se teď v mém životě pořád něco děje, i když to není nijak dramatické... nebo aspoň ne špatně dramatické. Stresové asi ano. Podle škály psychologů Holmese (jo, jako ten slavný detektiv!) a Rahe mají totiž různé životní situace přiřazenou míru stresu a bez ohledu na to, zda jsou pozitivní či negativní, určitým způsobem na vás působí. 

Body se sčítají za posledních 12 měsíců zpátky, takže do toho můžu započítat i Covid-19, řekněme, že to je vážné onemocnění za 53 bodů, pak tu máme sňatek, změnu zaměstnání, konflikty s tchyní (to už si trochu přidávám, ale já to tak cítila), změnu pracovní doby (konec home office se tam asi dá počítat, docela mě to mrzelo), dovolené... Už jen každoroční Vánoce Vám vynesou 12 bodů. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem se na krásných 229 bodů znamenajících ohrožení stresovými vlivy. Ale je to jen druhá skupina ze tří a jsem v ní jen o 29 bodů, což mi přijde docela sranda, protože se mi zdá téměř nereálné, že by se potkalo ještě více věcí najednou.

Takže bych teď měla celkem dost námětů: třeba ten slibovaný svatební seriál (to mám materiálu... jen asi ne vše je publikovatelné), nebo z dovolených mi chybí dopsat Rakousko a celé Chorvatsko, teď jsme byli na bitvě z první světové a taky na Dnech otevřených ateliérů. O radostech, strastech a myšlenkách z každodenního života a ze změny práce ani nemluvím. Tak si říkám stejně jako minulý víkend: třeba to vyjde teď a něco popíšu. Ať máte co číst.

Zdroj: 

Životní události způsobující stresovou zátěž u dospělých, http://nadacesirius.cz/kviz/tabulka1/, cit. 14. 10. 2021

Těžký život zemědělce

Na noc z pátka na sobotu hlásili přízemní mrazíky. Informovala mě o tom sousedka, od níž se k nám plazí ačokča, kterou mi dovolila sbírat (a baštit). V pátek na mě doslova volala, ať si ji jdu všechnu posbírat, protože na mráz je choulostivá. Samozřejmě by mě zajímalo, co by se stalo s plody, které by přemrzly, ale už i z dýní (nebo okurek?) vím, že to není nic moc. Vypadají nevábně a podobně i chutnají. 

A tak jsem místo večerní vycházky se psem vyrazila po sklizni ačokči ještě sbírat dýně. Myslela jsem si, jak jsem na ně nevyzrála, když jsem si na ně vzala obrovský kýbl, v němž normálně nosíme dřevo ke kamnům. Na to, že ho musím i s těmi dýněmi unést, jsem v tu chvíli nepomýšlela. Ale ani to nebylo potřeba, stejně jsem musela jít dvakrát. Rozhodně se totiž nevešly.

Mám několik dýní hokaido, většina už jich je uskladněných na špejchaře, a nějaké máslové (nebo špagetové), zatím jen tipuji, která to je, protože jsem sázela jen hokaido a tohle se z toho vyklubalo samo. Náladu mi zkazilo akorát to, že jsem se při vytahování dýní spálila o kopřivy, které všude kolem hojně rostou. 

Když jsem už skoro odcházela, všimla jsem si, že jsem se spálila i na noze těsně nad kotníkem a botou, ale že to pálí nějak víc a jak jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mám do nohy zabodnutého nějakého hmyzáka. Pravděpodobně sršně, ale těžko říct, protože než jsem stihla promyslet co a jak, instinktivně jsem ho odehnala. Na internetu jsem se pak dočetla, že se to s odháněním a jinými prudkými pohyby nemá přehánět, protože reagují dalším útokem. Ale nevím, co by si tedy představovali, že udělám. Každopádně mě bodl ještě do hlavy. Ale už ne tolik. 

Doma jsem si na nohu i hlavu hned dala kapesník s octem. Později jsem použila octanovou mast, která je na toto určená. A předtím zkontrolovala, že v ráně nezůstalo žihadlo. Co kdyby to přece jen byla vosa nebo včela.

S hlavou to bylo skoro hned dobrý: je tam jen malý výstupek připomínající beďar. Zato noha mě děsně svědí, i když ji skoro pořád mažu. Až jsem pak uvažovala, jestli nemám alergii na to mazání, protože někdy mě to nutí začít si to škrábat a pomůže opravdu jen to. Nebo vystavit chladu. Jenže to taky nechci přehánět kvůli tomu, aby mi nenastydl kotník. 

Víkend doma

Už několik týdnů si stěžuju, že jsem se zatím vůbec nedostala k šití. Tento víkend měl být výjimkou. Celý volný a strávený doma. Navzdory původnímu plánu, že vyrazíme na otevřené ateliéry do Jižních Čech. Můžete si tipnout – vyšlo to?

Když se tak blbě ptám, odpověď je ne. (Hned si říkám, že by bylo zajímavé se takhle zeptat, kdyby byla ano, určitě bych tím někoho zmátla. ;-))

Ptáte se proč jsem zase nešila?

No, v pátek bylo nádherně a já měla tak trochu uklízecí mánii, takže jsem vyrazila zametat přístřešek, kde spinkaj kozy. Nevím, kdy to naposledy někdo dělal, ale aspoň ten kousek, který jsem udělala, parádně prokoukl. Vynosila jsem odtamtud 6 kýblů všeho možného: kozích bobků, slámy, okousaných kabelů (jo, to chci taky někdy probrat), střepů, písku, prachu, nafoukaného všeho možného...

Pak jsem sklízela dýně a píchl mě sršáň nebo co. Takže místo večerního venčení psa, jsem jen tak seděla a rozdýchávala to, protože to strašně bolelo. A pak jsem pletla ponožky a možná jsme koukali na nějaký film, nebo si jen povídali.

V sobotu jsme vyrazili do Třemošné, kde se odehrávala bitva z první světové války. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn to vidět. A byl to vskutku príma den. Večer jsme si pak ještě pustili dokument Velká válka: 1914–1918 na youtube. Bylo to dle očekávání nechutný a děsivý, hlavně plyn a plamenomet.

Večer jsem naložila sousedčinu ačokču jako kvašáky a ze zvědavosti jsem přidala i kousek patizonu, u něhož jsem objevila, že se dá jíst i syrový a chutí trochu připomíná kedluben. Minule mi moje ačokčové kvašáky náramně chutnaly. A sousedce taky.

A dneska jsem využila nádherného počasí a slunila se venku. A pletla kompostovací ponožky, o nichž snad napíšu samostatný článek. Kluci stavěli klec pro psa a já pak pekla v troubě večeři – vlastní recept: kozí žebra, buřt, slanina, panenka, nové brambory i se slupkou, vše bohatě posypané kořením zvaným gyros, později přidaný česnek a v menším pekáčku zapečené domácí hokaido a darovaná hruška, obojí s trochou másla. 

Svatební seriál – úvod

Říjen je neoblíbený a především smutný měsíc, proto jsem si pro vás připravila speciál o veselejším tématu – svatbě. Nicméně ne vždy bylo rozhodování a organizování právě pozitivní. Někdy se to neobešlo dokonce bez pláče, ale rozhodně je na co vzpomínat a výsledek byl skvělý. Těšit se můžete i na pár fotek či ilustrací. Mých pochopitelně.

Krůty se nám pěkně vybarvily

Teď jsem si s hrůzou všimla, že tu ještě nepadlo, že jsme si v dubnu pořídili krůty. Na maso, velký, můžou mít až dvacet kilo. Zezačátku jsme se o ně hrozně báli, protože to byly takový malý hubený neduživý chudinky a na internetu jsme vyčetli, že potřebují teplotu alespoň 18°C a nesmí zmoknout. Tou dobou samozřejmě pořád pršelo. A kurník po slepicích jsme využít nemohli, protože tyhle dva živočišné druhy by neměly být na stejném pozemku, neboť nějaká slepičí breberka je pro krůty životu nebezpečná.

Naštěstí se nám je podařilo vypiplat, pro jistotu jsme koupili i nějakou drahou krmnou směs speciálně pro krůty. Ale ona taková krůta na Vánoce taky není za pár šupů. Nikdy jsem vánočního krocana neměla a chtěla bych to vyzkoušet. 

Pořídili jsme si čtyři krůty, zdá se, že dva z toho byli krocani. Jeden měl nějaké problémy s nohou, možná jak rychle rostli... a jednou jsme nezavřeli psa, když jsme krůty přeháněli z jedné zahrádky (kde se pásly) na druhou (kde mají kurníček). No a pes se rozeběhl, nebo jen tak blafnul, nevím. Znám to jenom z vyprávění, každopádně krůta si zlomila nohu, a tak jsme ji museli picnout.

Když jsme si pak prohlíželi nějakou starou knihu, zjistili jsme, že dřív se drůbeži při podobných úrazech dávala dlaha a nožička jim zase srostla. Každopádně z vlastní zkušenosti můžu říct, že se děsně blbě škube! I ve dvou jsme měli o večerní zábavu postaráno. A zrovna se to sešlo ještě s něčím dalším, takže jsme z toho byli náležitě mrzutí. 

Ale od té doby je naštěstí klid. Krůty vesele hudraj, nebo spíš vrkaj, hudrá hlavně krocan, který se umí někdy parádně vybarvit. Člověk si hned myslí, že v něm našli inspiraci tvůrci Avatara. A taky se mu dokáže fantasticky protáhnou kůže nad nosem, které říkáme nudle.

Krocan v pozadí s krůtou

Detail krocana: všimněte si délky jeho „nudle“ nad nosem v porovnání s krůtama

Princezna a kočky

Asi vás nepřekvapí, že náš pes nemá rád kočky. Mě to překvapilo, protože Princezna prý žila v domácnosti, kde jich měli deset!

No, každopádně nějaké skamaráďování mi moc nefunguje. Ví, že je nemá lovit, když jsem poblíž. A když jednou Felixe chytila, nic mu neudělala. Byl teda celý mokrý, takže ho asi pořádně uslintala, ale jinak jsem na něm nic nenašla. Akorát jsem byla totálně v nervu a hysterická, protože ho nechala prolézt dírou k nám. On mi, chudinka, důvěřoval a já zase Princí. Hezky vzorně stála a koukala, jak prostrčil dírou hlavičku a pak zbytek těla a než jsem mohla cokoliv udělat, už ho honila po zahradě. Kocourek si stoupal na zadní, prskal, syčel, možná i škrábal, ale proti takhle velkému psovi neměl šanci. Dostal se pryč až když si to dostatečně užila. Aspoň takový je můj pohled. V tu chvíli jsem se ještě bála zasáhnout – skočit jí po krku a držet. 

Teď už jsou všechny kočky poučené, že by se měly držet jen za plotem pod meruňkou nebo u koz. Občas sice přejdou přes přední dvůr, ale sem tam je Princí prožene. Když můžu být mezi kočkou a psem, pes se tváří, že nevidí, že se zahazuji s tím nižším tvorem a jednou rukou ho hladím.

Onehdy jsem viděla rozkošnou provokaci: Mejzí a Lištička si vylezly na střechu nad psí boudou a tam spokojeně spaly na sluníčku. Na fotce jsou obě, ale černá Mejzí před Liškou je vždycky špatně vidět.

Kočičí způsob pomsty

Děláme předsíň

Možná jsem ještě nezmínila, že jsme se v létě pustili do předsíně. Jedná se o přístavbu, ve které se v rozích místnosti tvořila plíseň. Dost mě to štvalo, i když se v naší předsíni nacházel jenom botník a mrazák. A tak jsem požádala přítele, abychom ji vymalovali vápnem. Stejně už to potřebovala. 

Vzhledem k velikosti místnosti jsem si myslela, že to bude víkendová záležitost. Do škrábání jsme se pustili oba. Strávila jsem tím jenom pár hodin, zato přítel značnou dobu. Nejen že to moc dobře nešlo, čas také prodloužilo několik potřebných vrstev vápna. Ale musím říct, že teď je opravdu skvostně bílá!

Když se škrábalo či malovalo, měli jsme vysazené dveře z pantů a Princezna krásně hlídala. Naše malování se jí zalíbilo, byla to totiž skvělá příležitost dostat se aspoň částečně do domu. Zkoušela spát na různých místech. Nejlepší ovšem bylo za kamnama, která tam provizorně stojí už několik měsíců (nespolehlivý dělník), protože pak nebyla vůbec vidět.

Můžu bejt aspoň tady?

Seriál Susedia: hlášky

Ildikó: „My budeme mať záhradu?“

Lászlo: „Ano, sivečkin, ano, záhradu, s velkým bazénom, s domom aj autom. Budeme mať, budeme milionáry, sivečkin.“

Ildikó: „A ty si dědil?“

Lászlo: „A prečo mi hned hovoríš, že som debil?“

Ildikó: „Ja zatial nemhovorím, že si debil, ja zatial len pýtam či si dědil.“ 

František: „Lebo Marta je inteligentná. Poštár je... ako by som povedal, dá se lahšie presvedčiť.“(s03 e13)

Náš pes je Princezna

Máme pejska z útulku. Je to středoasijský pastevecký pes, proto se mu někdy zkráceně říká „středoasijat“ nebo „pastevec“. Než jsme si ho pořídili, dlouho jsme uvažovali, co vlastně chceme za rasu. Tedy my, přítel. Já měla jasno, žádnou. Kočky jsou lepší. Nekoušou, nesmrděj, neslintaj, nekaděj po celý zahradě, ani malý se nepočůrávaj atd. Ale bohužel taky nehlídaj. A když jsem někdy doma sama, trochu se bojím. Zvlášť když se v nedávné době tady po okolí realizovali zloději.

Prvně jsme pomýšleli na ovčáka, taková hlídací klasika. Ale když si trochu prostudujete, jak to má s obranou, zjistíte, že s ním musíte na cvičák a jeho hlídání či ochrana se ukáže hlavně tam, doma už je to velká neznámá. 

Zjistili jsme, že na hlídání jsou nejlepší „přírodní plemena“, kavkazák nebo středoasijat. O obou jsme si četli. Výhoda: fakt hlídají (prostor i pána nebo ovce) a vědí co mají dělat v případě nebezpečí (aspoň se to tvrdí), nevýhoda: jen pro zkušené chovatele, nejsou moc poslušní, zvládají jen základní pokyny a samostatně se rozhodují (tak trochu bez ohledu na to, co si o tom myslí hlídané hloupé ovce nebo pán).

Původně jsme chtěli Maxíka, kavkazského pasteveckého psa, který je nádherně chlupatý jako medvěd, velikánský a i když štěkal jako vzteklý, měl překrásné hnědé oči. Už při mrknutí na Wikipedii se dozvíte, že: „Nepatří do rukou začátečníkovi, psychicky labilnímu člověku nebo jedinci se slabou fyzickou dispozicí. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) tzn. že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (zbrojní pas na psa). Dle zahraničních webových serverů, kde je hodnocena kategorie „Watching/Guarding“, tedy „Sledování/Aktivní“ bojová obrana, je jako jediné plemeno ze všech hodnocen plným počtem bodů v obou kategoriích při hodnotící škále 15 bodů. Např. pro srovnání nejznámější hlídací pes v ČR - NO, tedy Německý ovčák, dosahuje hodnocení v 1. kategorii menšího a ve druhé méně než polovinu.“ Víceméně obdobně se vyjadřují i další servery a diskuse. „Toto plemeno je primárně hlídač a obranář. Hlídá neustále a pořád, Příkazy psovoda i vše ostatní jsou pro něj sekundární. Není schopen klasického služebního výcviku jako stopování či vyšší poslušnosti, avšak k obraně ho není třeba klasicky cvičit. Přes den není moc aktivní, šetří energii na případný zásah, s příchodem večerního šera a v noci jeho aktivita výrazně narůstá. Jako obranář zasahuje až v situaci, kterou dle jeho vyhodnocení není jeho psovod sám schopen zvládnout, případně při narušení jeho prostoru v pánově nepřítomnosti. Na cvičný rukáv moc nereaguje, ale při zásahu na figuranta s oblekem na kousání do celého těla je velmi aktivní.“ 

Je to velkej pes!

K dalším podobným plemenům patří šarplaninský pastevecký pes (šarplaninec), moskevský strážní pes, tibetská doga a již zmiňovaný středoasijský pastevecký pes, což je právě naše Princezna. V útulku se chovala úplně stejně: skákala na mříže klece (kari sítě!) a zuřivě štěkala, ale když nám nabídli, že by s námi mohla jít na vycházku, nevěřícně jsme koukali. Nedostala ani náhubek, protože na to není zvyklá.

Už nevím, v které knize to bylo, myslím, že o středoasijatech, ale chovatelka se při setkání s jiným psem raději přivazovala ke stromu, aby si byla jistá, že ho udrží.

Co vám budu povídat – děsně jsem se bála. Na vodítku ji měl celou dobu přítel a já udržovala bezpečnou vzdálenost. Časem jsem si troufla blíž. A na chvilku si ji dokonce vzala na vodítko. Najednou vůbec neštěkala. Tak jsme to promysleli a příště už si pro ni přijeli. Domů jela na zadní sedačce a já seděla vedle ní. Mrtvá strachy, ale nic se nestalo.

Názory ostatních členů naší domácnosti byly vesměs podobné...

Felix utekl na schody špejcharu

Franta na zídku

Hektor se narovnal a naježil

A pak taky utekl

Franta se naježil

... a znovu

Kozy vytvořily hlouček a naježily hřbety

Princezna se ale snažila rychle zapadnout. A tak nám dávala pacičku o sto šest, seděla u nás na lavičce a tvářila se mírumilovně. Dokonce si lehla na záda a ukázala nám bříško, což znamená odevzdání se, důvěru atp. Raději jsem si to googlila. Jenže když se jí odhrnuly pysky z těch obrovských zubů, člověk neměl chuť na ni vůbec sahat. A to jsem pak ještě zjistila, že hlazení po hlavě mezi ouškama, tak oblíbené u nás neznalých amatérů, mohou psi vnímat jako provokaci, takže se to rozhodně nedoporučuje dělat psovi, kterého neznáte.

Mírumilovné gesto, jen ty zoubky...

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kavkazsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes
https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edoasijsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes

Malá a velká koza

Máme dvě kůzlátka: vykastrovaného mazlivého kozlíka s přátelským výrazem a rohatou kozičku s každým ouškem jinak velkým. Jedno má stejně jako kozlík velké a svěšené po tátovi, burském kozlíkovi Hektorovi, a druhé je menší, zakrnělé. V tom se jí tvoří ušní maz, který vždycky ztuhne v malou hrudku a já jí ho můžu snadno a opatrně vyndat pinzetou.

Strakatá malá koza je srandovní. Růžky má po tátovi, ale jinak je to maminčin mazánek, nebo spíš by chtěla být. Pořád se snaží běhat za mámou a ještě teď by ráda pila mlíčko. Hnědou Lízu to ale nějak nebaví, a tak ji musím podržet za obojek, který má právě kvůli dojení, když chci, aby se malá napila. 

Je to trochu paradox, protože člověk se snaží kůzlátka co nejdřív odstavit, aby měl údajně velmi zdravé kozí mléko pro sebe. Jenže když v červenci chytly některé kozy průjem a nic nepomáhalo, ani injekčně podané léky od veterináře, začali jsme kromě krmení senem přistrkovat malou k mámě v domnění, že by mateřské mléko mohlo být nápomocné. A vyplatilo se. Malá se krásně kulatí a já se zase můžu radovat, že dělá skopičiny. Třeba spí v kolečku na krmení.

Oblíbená kozí pohovka

P. S.: Malá je opravdu chytrá. Ví, že ji stará koza nechce dát mlíčko, ale že když zrovna žere, nemůže tím zadkem tolik kroutit, neodbíhá a to, že ji sem tam uhodí kopýtkem do hlavy zrovna neřeší. Klekne si na kolínka a pije a pije, dokud to jen trochu jde.

Dýně sklízejte za slunečného a suchého dne

Pěkně se rozrostly!

Ano, máte pravdu, konečně jsem se dostala k tomu, že jsem začala googlit co s dýněmi. Tentokrát ne recepty, ale kdy je mám sklízet. Následovalo hluboké zklamání (viz nadpis). Hlásí asi deset dní deště a já podle oschlé stopky vidím, že některé moje dýně jsou zralé. Nebo si to aspoň myslím. Ze zoufalství aspoň vypleju kopřivy, kterým se mezi nimi velice daří. 

Zjistila jsem zajímavou věc, a to, že čím víc se matlám s kopřivama, tím míň mě pálí. Za ty dva roky na statku je to dobře poznat. Ne, že bych je trhala holýma rukama a bylo mi to jedno. Ale dřív jsem si nedokázala spálení od kopřivy přestat škrábat a samozřejmě jsem pak měla po nohách různě boláky. Teď, když se spálím, přejdu to úšklebkem jako když byly vloni plné noviny denních počtů nakažených a skandálních titulků. Už si na to člověk prostě zvykl.

Letos jsem zahrádkaření na blogu moc prostoru nevěnovala, tak jenom stručně popíšu, že dýně pěstuji na stejném místě jako vloni – kompost za stodolou se mi parádně osvědčil. Protože letos hodně prší, nemusím se ani obtěžovat zaléváním, jen párkrát jsem jim přidala vláhy, zejména těm, které jsou na druhé straně kompostu z vykydaného kozího chlívku (na jaře), kde jich je jenom pár a neudrží si tolik vláhy.

Zajímalo by mě, jestli by takhle pěkně rostly i cukety, které mám ráda především nakrájené na tenké plátky a osmažené jako chipsy. A taky jestli mi vyrostou dva druhy dýní, když mají tolik odlišné listy.

Dva druhy listů = dva druhy dýní?

29. 8. 2021 Celé dopoledne tak nějak svítilo slunce, tak jsem se rozhodla aspoň čtyři největší dýně se žlutýma stopkama sklidit. V tu ránu začalo pršet!

Návrat domů z dovolené

Se seriálem Na statku jsem se teď trochu zasekla. Teda zasekla jsem se celkově s psaním, ale s událostmi ze statku to bylo ze dvou důvodů: První byl stejný jako u ostatních článků, a to moc událostí v životě, takže jsem je nestíhala zachycovat a váhala, co vlastně zachytit chci, případně co z toho, co je zachyceno, chci zveřejnit. A druhý byl ten, že poslední události mi tak trochu začaly připadat, že bych spíš mohla otevřít seriál Pohřební služba na statku. Když totiž člověk vypíchne určité body, vypadá to, že se nám se zvířátky vůbec nedaří. Jenže to bych nebyla já, kdybych se smířila s tímhle pohledem na věc. Copak snad matka, jíž onemocní dítě (třeba chytne rýmu, ale klidně i angínu), usoudí, že je špatná matka, udá se sociálce a požádá o odebrání dítěte do sociálního ústavu, kde se mu dostane odborné, a tudíž lepší pomoci?

Myslím, že u nás je to podobně. Děláme, co můžeme s tím, co máme k dispozici.

Ale to jsem odbočila, k tomu, co se u nás dělo (z loňska už víte o čmelícíche, bílých slepičkách ulovených liškou, mrtvém Karlovi), se možná vrátím později, teď k tomu aktuálnímu. Návrat z dovolené mě pobídl, abych zase konečně začala pořádně psát. Když nic jiného, aspoň proto, že mě to baví. 

Návrat z dovolené byl letos už druhým, takže už jsme měli určitou představu, jak na náš odjezd a příjezd zareaguje pes. Líp, než jsem se obávala, žral! Jasně, nebyl zrovna nadšený, když jsme odjížděli, nicméně při příjezdu byl mnohem méně vlažný než obvykle. A protože tahle dovolená byla trojnásobně delší, i vítání odpovídalo době odloučení. Netušila jsem, že je to pro mě tak důležité, ale zřejmě ano. 

Náš pes na nás neskáče, se čtyřiceti kilo by to ani nebylo žádné potěšení, ale vrtí ocáskem a tulí se k nám. Až mě málem povalil. Ale bylo to tak roztomilé! Takže dnes bylo mazlení psa hlavní náplní dne.

Samozřejmě si přišel svou polívčičku přihřát i Felix. Taky se mu stýskalo, takže se mi okamžitě cpal na klín. A hned předl. A chodil za mnou jako pejsek všude, kam nemohl pes.

Nejvíc nás ale přivítaly melouny. Vyrostly! Naprosto nepochopitelný úkaz. Člověk to pořád zalévá, je vedro, pleje to a kde nic tu nic. No, i ta trocha zeleně se hodí, sežerou ji kozy a bude, chlácholila jsem se. Pak odjedeme, já se třesu, že mi tu všechno chcípne, protože stačí, že chceme po známých krmení zvířátek, ještě je žádat o zalévání dýní, melounů, měsíčků, rajčat... A když se vrátím, najdu pět malých zelených melounků. Zasadili jsme žluté, takže by neměly dorůstat takových rozměrů a snad ještě stihnout dozrát, jestli třeba do konce září nebudou mrazíky a udělá se ještě několik teplých slunečných dní. (O mých melounech jsem psala tady –loňské sazeničky melounů, letos vypadají stejně, jenom jsem nezdokumentovala, a tady – semínka zasetá rovnou ven nevzešla. P. S.: A vím, že to zní dvojsmyslně, ale to většina povídání o kozách taky. ;-))

Najděte melouny

Rozlučka se svobodou

Zpočátku jsem se o organizaci rozlučky pokoušela sama, ale měla jsem toho hodně v práci (však vidíte, jak nestíhám blog :-() a nějak se mi to nedařilo. Nechtěla jsem jít na procházku a pak si dát jahody s čokoládovou fontánou. To můžeme udělat i až nám bude osmdesát. Chtěla jsem něco trochu nezapomenutelného, něco nového, zajímavého.

Bride to be podvazek

Pak si vzala organizaci na starost moje svědkyně. V práci jí totiž řekli, že to patří k povinnostem svědka. No, to už jsem zapomněla. Před rokem, když mě přítel požádal o ruku, jsem si myslela, kolik si toho o svatbě a organizaci přečtu, než se pustím do plánování, a jak vás pěkně provedu všemi přípravami. A pak zase přišel Covid a lockdown a bylo toho tolik, že pořádně nešlo plánovat. Divím se, že se nikdo nechopil příležitosti a nevydal knihu (aspoň online), jak plánovat svatbu v době uzavření. To se to totiž machruje, jak máte navštívit jednotlivé hospody a ochutnat jejich jídlo, zamluvit fotografa a kapelu rok předem a několik měsíců dopředu zjistit víceméně finální počet svatebčanů, když vůbec nikdo neví, co za rok bude, jestli budeme moci vyjet mimo obec/okres, jaké testy či očkování budeme potřebovat, kolik lidí bude povolených... a v únoru v rámci Covidu mě napadlo i jestli tou dobou budeme na živu. 

Program se docela dost vyvíjel a domluvily jsme se, že záleží hlavně na mně a budu do něj zasahovat. Ne nijak razantně, ale před lety se mi líbila kámoščina rozlučka, takže jsem si říkala, že by bylo fajn taky zajít na jídlo – u toho se seznámit a pokecat – a taky si jít zatančit. Tenkrát jsme byly v Lucerně až do pěti do rána. Tak jsem schválně mrkla do historie a ono to bylo už v roce 2016 (zde je úvodní článek).

Na druhou stranu jsem nechtěla žádné podivné ujeté úkoly. Teda dárečky za ně by byly fajn – miluju dárečky – ale myslím, že v mém podání by ty úkoly taková sranda nebyly, to tenkrát vyšlo shodou okolností s kámoščinou povahou, která to brala vážně-nevážně, tedy snažila se je za každou cenu splnit a přitom se z toho nehroutila.

Nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se ráno sešly na náměstí I. P. Pavlova a šly posedět, pokecat a počkat na ostatní do Grébovky (park v Praze). Schovávaly jsme se ve stínu a koukaly na jezírko. Byla to taková pěkná pohodička. Nakonec jsme místo sedmi byly jen čtyři, jedna totiž jela na neočekávanou dovolenou (Nelze mít za zlé, když se vloni podívala do Vietnamu jen na letiště, pak ji otočili a poslali zpět, protože měli strach z Covidu. Přitom ale její dlouho dopředu zamluvený let byl den před oficiální uzávěrkou, kterou naplánovali velice rychle na poslední chvíli), druhé zemřel strejda a třetí bylo špatně, takže doma zůstala ležet.

Paradoxně tedy dorazily holky s nejkomplikovanější situací: obě kojily a nechaly děti doma. Respektive manžel té jedné nás „pronásledoval“, a když miminko plakalo, předal ho k nakojení. Představuju si, že můj manžel bude taky tak obětavý. Bylo to moc super a bylo vidět, že i když nás skoro všechny pobolívala hlava (takové divné dusno bylo a asi se i měnil tlak), holky si náramně užívaly, že jsme si vyrazily z kopýtka. A to to nejlepší mělo teprve přijít.

Na oběd jsme šly do mexické restaurace Las Adelitas v Americké ulici. Daly jsme si jahodovou margaritu (ne pizzu, ale koktejl! :-)). Znám ji jen z doslechu od té kamarádky, která jela na dovolenou. Ta je totiž na rozdíl ode mě opravdická pražačka a pařmenka.

Jako pro Čecha je pro mě těžké zorientovat se v těch jejich mexických jídlech: tacos, nacos a quesadillas, když jsou to všechno tortilly s něčím, takže jsem vybrala jedno z toho a dala si ho ve verzi mix různých druhů. Bylo to fajn, ale asi jsem čekala víc. Nebo to bylo tím, že jsem se předtím trochu nacpala hroznovým vínem?

Každopádně z jedné ubohé margarity fresa jsme se trochu picly a musely jsme se smát, když se kolem producírovala jiná rozlučková skupinka. Nevěsta měla krátký závoj a balónek ve tvaru penisu a pořádně jim řvalo rádio. Ano, asi už jsme trochu staré, tohle by pro nás nebylo. Na nás moc nebylo poznat, že je něco jinak. Holky se sice domluvily, že budou laděny dofialova a já měla připravené bílé šaty, ale v tuto chvíli byly v batohu a já zářila svou kolovou neonovou sukní, kterou jsem došívala na poslední chvíli, protože jsem se s ní chtěla pochlubit hlavně kamarádce, která nakonec odřekla ze zdravotních důvodů. A k tomu jsem náhodou vzala tmavě fialové triko, protože v růžovém, které by k ní sice taky šlo, bych vypadala jak rybka neonka.

Během oběda jsem si konečně mohla rozbalit balíčky, které mi kolegyně dala ve středu a říkala, že mám s jejich rozbalením vydržet až do soboty. Na taštičce bylo připnuté srdíčko s nápisem Bride to be. Připnula jsem si ho na tričko a chodila s ním celý den. S růžovými brýlemi se stejným textem to moc nevyšlo. I když se přes ně dalo dobře koukat, byly obrovské a hrozně mi padaly. Takže jsme je využily jen na pár fotek. A pinetky do vlasů? Ty jsem využila i na svatbě, protože jsem k nim měla přidělané kytičky k šatům vyrobené přímo od švadlenky.

A pak už se šlo tančit! Domluvily jsme se, že zajdeme na lekci salsy. Měly jsme si vzít boty s podpatky, šaty a dobrou náladu. Tak boty s podpatky se nám podařily jen dvěma, ale ve výsledku to nebylo tak špatné tancovat bosé, aspoň holky říkaly. Já boty měla. Na bolest hlavy jsme zapomněly všechny, protože nás veselá a sexy lektorka strhla svým nadšením a aktivitou, že na nějaké pofňukávání nebyl čas. Všechna čest, protože myslím, že jsme se jí tam zrovna potkaly dost netypické účastnice. Jedna hezčí než druhá, pravda, jenže taky jedna víc plachá než druhá. Jedna si myslí, že má malá prsa, druhá nevzhledné nohy, třetí možná pochybuje o svém pozadí a čtvrtá snad úplně o všem. Podstatné je, že tanec v němž se při první části jakoby nabízíte a při druhé říkáte tělem „ale kdepak, nedám“, neodpovídal povaze ani jedné z nás. Takže poté, co jsme se aspoň jakž takž vyrovnaly s naší plachostí, nám to myslím začalo jít líp. A vlastně to byla i legrace. Většinu času jsme tančily sólo, což je fajn, protože to nikomu nekazíte a nikdo to nekazí vám, a pak taky chvilku v párech, což byla taky legrace. A já si tak zároveň vyzkoušela svatební boty. Tančilo se v nich dobře!

Pak jsme se ještě malinko prošly a vyrazily domů. 

A večer? Vzala jsem družičku k nám na statek a šly jsme (už skoro po tmě) hrabat seno, protože to vypadalo, že by mohlo zmoknout. 

Protože jsem s tím celý den počítala, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem z toho měla dokonce srandu. Tohle na své rozlučce určitě nikdo z mých známých nedělal!

Přechod Mrtvých hor po chatách

O půlnoci jsme na Opatově nasedli do autobusu Alpiny a vyrazili do Rakouska. Zaplatili jsme si kratičký zájezd do neděle s přechodem Mrtvých hor (Totes Gebirge). Jako průvodkyni jsme měli Zdeňku.

Oba jsme již plně očkovaní, takže jsme si nemuseli dělat starosti s nějakým PCR testy, které platí 72 hodin, nebo antigennímitesty, které jsou uznatelné jen 48 hodin. Naše skvělá průvodkyně jich pár měla s sebou, abychom případně nemuseli spát před chatou. Nutno poznamenat, že po nás nikde nikdo nic nechtěl, ani respirátory. Tím ale nechci říct, že je to dobře.

Trochu mi dělala starosti uvedená náročnost 3–4. I když jsem si četla, že trojka u Alpiny znamená středně náročný program, a čtyřka trasy s vyšším převýšením, náročnější terén nebo středně náročné horské přechody, celková délka denních túr obvykle 6-10 hodin; provozované aktivity vyžadují odpovídající fyzičku, zkušenost a psychickou odolnost. Jenže jsem měla pocit, že by s tím taky mohly souviset řetězy, srázy a další nepříjemné věci. Navíc jsme fyzičku zrovna moc neměli. Přestože jsme na jaře trochu běhali a minule trénovali tou třicítkou, žádné větší převýšení jsme v nohách neměli. A zátěž s batohem taky ne.

Překvapilo mě, že když si sbalím to nejnutnější včetně jídla, spacáku a dvou vod na pití, váží můj batoh lehce přes deset kilo. Tak nějak jsem doufala, že to bude míň. Ráno mi pak pomohlo, když mi průvodkyně doporučila nechat v autobuse botasky. Sice jsem byla hrozně nervní, že budu mít jen jedny boty, protože co kdyby se rozpadly? Přece jen jsou starší než můj blog!

Časně ráno nás čekal pohled na podmračené nebe u jezera Grundlsee (712 m).

Jezero Grundlsee

P. S.: Kdyby vás zajímalo, proč má tenhle článek štítek „Rozšiř si obzory“, je to proto, že přechod jsem šla úplně poprvé. I když to byla lehčí verze, protože jsme spali na chatách, kde jsme si mohli dát večeře a snídaně. Ale to na poprvé úplně stačí.

Třicítky

V těchhle vedrech se dá dělat jen pár věcí. Třeba sušit seno a neustále zalévat zahrádku. To jsou ty méně zábavné či šílené. Ale někdy je dobrý zkusit udělat věci, který nejdou. Dost často totiž zjistíte, že to, co nejde, nebo vám připadalo nemožné, jde docela dobře. Nebo se naopak ujistíte o tom, že to vážně nejde. Ale jak to můžete tvrdit, když jste to nezkusili?

Nás tak nějak napadlo, že dnešní lehce podmračená, zato pořádně dusná neděle je ideálním dnem na vycházku. Se psem a třicet kiláků. Se psem, protože chceme dovenčit to, co si v posledních dnech neužila a taky zjistit, jak jí jdou ty avizované dlouhé procházky. A taky abychom ji nenechávali doma, když my razíme na výlet. 

A třicet kiláků, protože jsme si objednali zájezd do hor a máme strach, že nebudeme mít potřebnou výkonnost. Každý den to má být nejméně 7 hodin chůze a převýšení nahoru aspoň 900 metrů. Sice je to jen na čtyři dny, ale poslední den si sestoupáme skoro 2000 metrů, takže jsme byli včera preventivně koupit bandáže na kolena. 

Přijeli jsme autem do Rakovníka nějak kolem poledne a na náměstí se nechali zlákat kebabem v rolce. Kupodivu to byl senzační oběd, který mi vážně sednul a dodal potřebnou energii. Po zbytek túry už jsem pak nepotřebovala jíst. 

Ušli jsme to za 8 hodin, což není tak špatné tempo vzhledem k tomu, že jsme celkem často zastavovali, abychom se ujistili, že pejsek zvládá. Také jsme byli připraveni kvůli ní trasu zkrátit, příp. to udělat tak, že my dvě někde zakempíme a přítel dojde pro auto a vyzvedne nás. 

Cestou dělala Princí (naše fena) drahoty a dvakrát si lehla, že dál už nejde. Docela nás to vyděsilo, protože jsme v nohách neměli ještě ani pět kilometrů. Taky se ukázalo, že je celkem na obtíž její nechuť šlapat do vody. Vzhledem k dusnu jsme ji chtěli svlažit v nedalekém potoce. Nejdřív to bylo hrozně velké přesvědčování: „Pojď, Princí, no ták“, přítel tahal, já strkala zadek a pak si v klidu lehla na suchý ostrůvek a nechala se máčet.

Princí v potoce

Trasa: Z Rakovníka jsme šli po žluté turistické značce pod Pavlíkovskými vršky až do Pavlíkova, kde se nachází od r. 1950 odsvěcený kostel svaté Kateřiny. Škoda, že jsme neměli čas na návštěvu Muzea veteránů Pavlíkov. To by se mi jakožto motorkářce, která letos ještě nevyjela :-(, mohlo líbit. Celkově nám Pavlíkov připadal jako malebná vesnička.

Odsvěcený kostel sv. Kateřiny

Ozdobná fasáda domů v Pavlíkově

A když jsme si tam koupili kopeček zmrzliny Carte d'Or, připadala nám ještě malebnější. Brzy jsme ale začali žehrat, že zmrzlina nebyla to pravé. Možná kdybychom si dali nějaký citronový sorbet, ale klasická smetanovka byla do toho vedra příliš sladká a člověk z ní neměl ten správný požitek.

Dalším zajímavým bodem na naší trase (stále po žluté) byla Rozhledna na Senecké hoře. Nadchly mě máky rostoucí kolem silnice. 

Rozkvetlé vlčí máky, v pozadí Rozhledna na Senecké hoře

Na rozcestí jsme přešli na červenou a odbočili doleva na Žďáry. Okolní krajina sice není příliš kopcovitá, takže převýšení nenatrénujeme, ale zato se nám líbily všechny vesničky, přes které jsme šli i terén jako takový.

Krásný domeček se zajímavým zdobením kolem oken

Pak jsme odbočili z červené a šli kolem překvapivě velikého Kostela Navštívení Panny Marie a přes Petrovice, kde jsme se snažili okukovat nepřístupný zámek. Dále po silnici jsme šli do Šanova a pak přes Senomaty zpátky do Rakovníka.

Kupodivu nás ani nijak zvlášť nebolely nohy. Dokonce ani druhý den. Jistě, bez puchýřů se to neobešlo, ale rozhodně jsem čekala, že to bude horší. Dokonce jsem měla obavy, že to nebudeme schopni ujít celé. A ne jen kvůli psovi.

Kotec není za trest

Druhý ráno se psem. V noci vůbec neštěkala. První noc jen trochu. Je sobota. Vzala jsem si notebook ven a rozhodla se ji pozorovat. Chci pochopit, jak funguje, co si myslí, proč co dělá. Vypadá, že je celkem neposlušná, ale nevíme proč. Nechce poslouchat, nebo nerozumí, co po ní chceme?

A přitom je tak neuvěřitelně milá a poddajná od první chvíle. Ale jen v čem chce ona. Na vodítku jde snadno a netahá. Prý byla zvyklá na stopovačku (deset metrů dlouhé vodítko, takže skoro na volno) a má ráda procházky. A lidi. Ty svoje samozřejmě. Ne nutně všechny. A taky malý psy. 

Jo, ale jít u nohy vlevo nebylo zase tak snadný. Do kotce jsme ji včera taky měli problém dostat. Asi ho vnímá jako vězení. Ale pak klidně dává pac – naprosto bez vyzvání. První den u nás skoro pořád seděla a dávala pac. A taky nastavovala bříško. Znak podřízenosti. 

Jak jí dát najevo, že ji milujeme, ale chceme, aby dělala některé věci, které se jí třeba tolik nelíbí? Jako třeba kotec. 

Trucovitě jsem si sedla do její boudy. Jestli chce být se mnou, musí do kotce. Zároveň by měla vidět, že to tady není špatný, že ji sem nezavřu a neuteču. Prostě tu dál budu sedět a klofat do notebooku. Na chvíli sem za mnou nakoukla, sedla si ke mně, cpala mi hlavu do klína a pak se odešla válet ven na trávník. Chtěla bych to považovat za dílčí úspěch. No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Demoliční četa: kozy

Posledních pár dní je tak nádherných, že člověk málem nemůže uvěřit, že je v Čechách. Po tom studeném jaru! Všechna okna okna doma mám dokořán (taky se snažím vyvětrat včerejší smaženou rybu a hranolky – do úkolů mi přibylo: sehnat digestoř!), na klíně se mi vyhřívá předoucí a línající Felix. Kočka Liška se svýma zářivě žlutýma očima (i když černá Mejzí ji trumfne díky kontrastu) se právě byla napít z psí misky. Trochu odvážné, ale Princezna leží před vchodem a možná by jí to ani nevadilo.

Na záhonku mi všechno roste jako z vody díky tomu, že každý den zaléváme jako diví. Nejvíc je to vidět na fíkovníku (má osm fíků, ale hlavně vyrazily nové větvičky) a růži, která vypadala, že spíš zahyne, než že by někdy měla kvést. I znovu vysetý měsíček se dere na slunce. Jen máta s meduňkou či levandule, nebo dokonce melouny se k světu opravdu nemají. A to jsem právě ty melouny předpěstovávala doma v květináčích. O něco podobného se pokouším s rajčaty, tak uvidíme. Vybrala jsem keříčková, aby stihla dozrát.

Kozy jsou dneska pod ořechem, takže mají pré. Spousta vysoké čerstvé trávy. Sice především kopřiv, ale místa k řádění a žraní je tam spousta. I když i na svém obvyklém dvoře toho mají hodně, protože tráva roste tak rychle, že ji nestačí spásat.

Jenže to by nebyly kozy, kdyby žraly to, co chceme. Čekala jsem, že si vylezou na zídku, kterou chceme jednou opravit a budou ožírat trávu na ní, což je asi dobře, protože ona svými kořínky narušuje soudržnost zdi, ale kozí kopýtka asi taky nejsou nic moc. 

Ale převezly mě. Pustily se do ořešáku. Na hromadě suti se dá docela dobře balancovat a odtamtud dosáhnout na listy či drobnější větvičky, které jdou také okusovat. S vyháněním jsem se neobtěžovala, protože vím, že si stejně udělají, co budou chtít, až půjdu odpoledne pryč, tak jsem si jen skočila pro foťák.

Podobnost lidských dětí se zvířecími

Úplně malý děti prý nebrečí jen tak. Říkala mi to kámoška a ta si o tom určitě dost načetla, protože je to ta nejzodpovědnější máma, co znám. Samozřejmě si představuju, že budu jednou taky taková. Jo, trošku trhle vědecká a lehce pohrdající tím, čemu říkáme zdravý selský rozum, protože to jsou ve skutečnosti jen nějaké naše zkušenosti a zaslechnutosti a něco, co se jeví logické, ale o falešných kauzalitách už toho bylo napsáno dost (např. zde).

Kreativní lidi prý mají silně rozvinuté analogie. Poslední dobou mám pocit, že moje kreativita vypadá asi jako české silnice, možná dokonce D1, ale určitou podobnost mezi všemi mláďaty vidím. Připadá mi vtipné, že na zvířecí pláč reaguji tak, jak se očekává (dle literatury či filmů) u maminky na dítě. Zkrátka jen tak si sedím, píšu články na blog, venku štěbetají ptáci a najenou mě vytrhne nějaký zvuk. Že by mňoukající kočky? Z okna není vidět celý dvůr, takže ho musím otevřít (no, není právě květnové počasí!). Sotva mě zmerčí Felix, začne mňoukat. Určitě chce pomazlit. Snaším se na něj dělat: „Pšššt,“ slovem i gesty, ale je to k ničemu. Pak se zase ozve plačtivé mééé. Jednoznačně z chlívku. Okamžitě běžím ven a docela se bojím, co se děje. 

Rodí snad koza? Ani u jedné to není možné. Kozlík si mláďátek nevšímá, takže o ubližování snad nemůže být řeč. Kozy včera vypadaly dobře, ale dle zoufalého mečení bych si dovedla představit, že jim třeba umřela maminka.

Když otevřu vrátka, všechno vypadá normálně: kozlík i pepř-sůl Líza stojí nebo leží. Vidím všechna kůzlátka, a když kouknu za roh, i hnědou Lízu v pohodě si ležící a koulející velkýma očima. Zaváhám. Občas kozlátka mečí, když se postrkují o mámin struk, ale to je jiným tónem (takový pomekávání jako „nech mi taky“, „teď já“ nebo „uhni“).

Najednou zamečí kozlátko uprostřed chlíva a já si všimnu, že se mu hlavička zašprajcla do jeslí a nemůže ji vyndat. Má zavřená očička a ječí. Dojdu k němu, hladím ho – celé se chudinka chvěje jako by bylo na pokraji se silami, trochu ho držím, ať se nerve dopředu ani dozadu a přemýšlím co s ním. Vidím, že je zoufalé, a taky že jeho trojúhelníková hlava jen tak ven neproleze.

Aha, takže hned po ránu tu máme hlavolam: jak tu širokou část hlavy s očima a ušima dostalo dovnitř (a já zase ven)? Připomíná to známého ježka v kleci. Je to jen pár vteřin, než si všimnu, že nahoře jsou jesle širší, takže kůzle nadzdvihnu, vyndám mu hlavičku, chvíli ho ještě hladím a pak může utíkat za mámou. 

Ještě že jsem byla doma. Kdo ví, kdy by ho napadlo (a zda vůbec), že si musí couvnout, stoupnout na zadní a popojít dopředu. Předpokládám, že tak nějak se to stalo – s někým po sobě zase skákali, ten někdo couvl a kůzle se zaseklo hlavičkou dole v jeslích.

Taky mi to připomíná metodu řešení problémů – vystoupení z krabice. Nestačí sebou zmítat dopředu a dozadu, nepomůžou ani světové strany, ani větší síla. Musíte se na problém podívat zvenčí, bez paniky a nezaujatě.