Plány na čtvrteční večer

Pořád jsme přemýšleli, co podnikneme a kam půjdeme. Všimla jsem si, že ve čtvrtek 25. 7. bude Mamma Mia. Ale jako co? To tu budou ve venkovním kině promítat film? Ne, že by to nešlo, ale kdo se na to půjde dívat? Nic moc jiného se tady dělat nedá, navíc u toho můžou roznášet nějaké drinky a přece si nemůžete do baru sednout jen tak nasucho... realita byla ovšem úplně jiná. 

Přišli jsme na nějakou tu devátou večer, nebo kdy to začínalo, a místo televizní obrazovky, kde se v uplynulých dnes sledovala olympiáda, bylo pět polonahých dívek. Pokusila jsem se udělat pár fotek, ale jednak jsem na to neměla techniku, jednak se dost hýbaly, protože to bylo taneční vystoupení na písničky od Abby, a jednak se mi tam často někdo pletl. Ale byl to moc hezký večer. A taky bylo pěkně plno.

Možná jste si stejně jako já kladli otázku, kolik dámy vystřídali obleků za tu cca hodinu, co představení trvalo. Spočítala jsem je podle fotek, takže mi teoreticky mohlo něco utéct, ale i tak je to úctyhodných devět!

Procházka do Oštra

Druhý den jsme vyrazili do Oštra v domnění, že je to nedaleká vesnička. A protože Uvala Scott zahrnovala pouze náš hotel, bungalovy a možná ještě pár dalších ubytovacích zařízení na kopci, říkali jsme si, že tam bude třeba nějaký krám, kde si budeme moci koupit něco malého k obědům (máme zaplacenou jen polopenzi) nebo zmrzlinu. A taky by se tam dalo večer chodit na korzo, protože u nás nebylo kde se procházet.

Oštro bylo podle ukazatelů vzdálené dvacet pět minut procházkou lesem a víceméně stínem, což bylo fajn. A hlavně poskytovalo krásné výhledy.

Pohled na ostrov Krk s Krčki mostem

Ačkoliv mě ty kabely na fotce štvou, moje cestovatelské a jiné články jsou o realitě, takže takhle to uvidíte ve skutečnosti. ;-)

Kaktusy a moře cestou do Oštra

Ach ano, miluju chorvatské čisté moře. Ani ty horší vstupy do vody mě netrápěj. Onehdy jsem říkala kolegyni, že na písek bych chtěla jezdit spíš s dětma, aby měly pozvolný vstup do vody a mohly si tam hrát. Laskavě se na mě podívala a řekla, že s dětma teda na písek v žádném případě, protože ho mají úplně všude: v ručníkách, pod plavkama... a ty její dva kluci, co tolik milují moře, si úplně v klidu vyhrají s kamínkama a mušličkama. Ona se naopak těší, že až budou větší, pojedou na písek. Je fakt, že když jsem byla malá, nikdy mi nevadilo, že tam není písek. Ale takhle mě nad tím nenapadlo uvažovat. Je to takový stereotyp, že se s malými dětmi jezdí do italského Bibione.

V tu samou chvíli v dálce za zátokou prší...

... a za našimi zády svítí slunce na Krčki most

Moc se nám líbila zátoka, nad kterou jsme šli. Ale byla soukromá a s nějakými apartmány, takže se do ní kloudně nedalo slézt.

Další kaktusy v zátoce

Tenhle článek bude mít asi nejvíc fotek, protože jednak bylo co fotit a jednak jsme s sebou měli foťák. Ten jsem normálně na pláž ani do jídelny netahala. A protože jinak nebylo moc kam chodit, nebylo ani moc co fotit. A bohužel jsem zase letos zapomněla udělat si naši fotku na pláži. Nebo se zmrzlinou, ha ha.(*)

Sluníčko probleskující pod mraky si nemůžu nechat ujít, to v dálce je pevnina, příp. kus ostrova Cres

Cedule na plotě

Malá vsuvka chorvatštiny [1]:

• Uvala = (menší) zátoka, (hovorově) údolí
• Oštro = prudce (např. změnit směr)
• Čuvajte kosti = dejte si pozor na kosti (asi bych čekala, že to bude spíš na sebe)

Samotné Oštro nestojí za nic. Už v seznamácké mapě můžete vidět, že je tam pouze ubytování v apartmánech a jinak vůbec nic, ani krámy, ani hospody, ani kostel. Ale mají tam hezký křížek a snad by za to stálo dojít až k majáku (Svjetionik Rt Oštro), ale má jenom patnáct metrů a podle fotek vypadá jako takový malý domeček s věžičkou. A my už neměli čas, abychom se dostali tam a zase zpět, protože v devět nám končila večeře.

Nápis říká: Bože ochraňuj dobré lidi.

Cesta směřující k moři s bouřkou v pozadí, která svým tvarem trochu připomíná tajfun. Ale jinak jak říkám: normální moderní domy, auta a nikde ani živáčka. Spousta zeleně vlevo je zde zrovna výjimkou. 

Náhodná ulice Oštru

Jasný, ne? Ukliďte po svém mazlíčkovi

Neznámý strom či keř, ani vygooglit se mi ho nepovedlo

Úplně přízračný pohled, člověk měl pocit, že se blíží apokalypsa

Zdálky to vypadalo takhle

(*) Zmrzlinu jsme si totiž ani jednou nedali. Manžel z legrace říká, že to je proto, že tak strašně moc šetříme. Realita je ovšem daleko horší: vůbec nikde jsme žádnou kopečkovou nepotkali. A nanuka si můžeme dát v Čechách. Tak zoufalí jsme zase nebyli.

[1] Chorvatsko-český studijní slovník, Lingea, verze 2.2, 17.900 hesel, 3.300 příkladů, 32.200 překladů, Lingea s.r.o., 2020, https://slovniky.lingea.cz/chorvatsko-cesky/, cit. 11. 8. 2024

Ubytování v Uvala Scott

Po příjezdu jsme chytli trochu podmračené počasí. Níže vidíte pohled na most na ostrov Krk a „přístav“. Domeček s domnělým jeřábem (smysl tohoto velkého zabetonovaného dřevěného žebříku jsme nepochopili) a pár loďkama na nevhodně prezentované fotce budil dojem, že se budeme koupat mezi projíždějícími loděmi. Ale naštěstí jsme se báli zbytečně.

Pohled na ostrov Krk

Bez problémů jsme se ubytovali v jednom z bungalovů. Vyšlo to parádně: v přízemí byl určitě větší chládek než v prvním patře pod střechou. Navíc bylo několik bytových jednotek vedle sebe a my byli na druhé straně úplně sami. Pokoj mě trochu zaskočil svou tmavostí a slabým světlem. Lampička nad postelí byla v podstatě nepoužitelná. Židli jsme využili spíš k odkládání, protože na hezkém stole se zrcadlem by se těžko dalo psát nebo malovat, když u něj nebylo žádné světlo. Ani na červeném trochu tvrdším gauči jsme netrávili čas, ale kdyby třeba týden pršelo, mohl by být ještě dobrý. Naopak postele byly trochu moc měkké a jako všude jsme se potýkali s velikými a příliš naducanými polštáři. Já se ho snažila utlapkat a spát na růžku, manžel ho vyměnil za rezervní ručník.

Pokoj, to tmavé vpravo je chodbička a dveře ven

Jak vidíte, koupelnu se mi ani nepodařilo vyfotit, ale pro ilustraci to snad stačí. Je trochu památeční, ale čistá a neoprýskaná. Ručníky byly bílé, čisté a měnili nám je zbytečně často.

Před oknem jsme měli hezký a řekla bych že i nový žlutý závěs, takže nám dovnitř vůbec nešlo slunce. Tomu ještě napomáhaly dřevěné okenice, které jsme přes den zavírali, abychom si uvnitř udrželi chládek. Kromě jedné noci se nám to podařilo. Celkově našemu komfortu pomohlo také to, že jsme mohli celé noci bez obav větrat, protože na komára jsem sice narazila hned první noc, ale asi to byl jen zbloudilý jedinec. Nebo neměl chuť na Čechy. 

Když mluvím o národnosti, musím říct, že nás zaujalo, jak je tam málo Čechů, asi jeden dva páry. Ostatní byli podle aut Slovinci, Chorvati, nebo Maďaři. Snad i pár Italů, už nevím jistě.

Protože jsme neměli žádný balkónek a na okně byly ty dřevěné okenice, hned první den jsme řešili kam s mokrýma plavkama. Sice by se daly v koupelně přehodit přes tyč, ale to by pak kapaly i na zem mimo vanu. Někde jsme vyštrachali kousek provázku, který jsme s sebou měli, uvázali ho mezi dva stromy a věšeli tam. Nemám pocit, že bychom tím znevažovali vzhled ubytování, protože to nebylo moc vidět díky spoustě listů a taky proto, že na zemi se válelo dost haraburdí: keramické i skleněné střepy, pet láhev atp. Pravda, slabou stránkou by mohl být úklid v částech, kam se moc nechodí. Zato kolem cestiček mezi ve stráni rozesetými bungalovy byla spousta různých květin a rostlinek: několik fíkovníků, bobkový list... zvláštní, že tam něco roste, když člověk vidí, jak je tam vyprahlo.

Náš výhled z okna

Pořád pohled z okna ;-)

Co všechno se nepovedlo (dovolená 2024)

Odjezd byl ještě horší než vloni. Nechápu, jak se nám to daří, ale naše odjezdy na dovolenou jsou čím dál horší – chaotičtější, stresovější a my jsme naštvaní a v jednu chvíli bychom nejraději zůstali doma.

Částečně je na vině určitě to, že balíme na poslední chvíli. Ale to by samo o sobě nebyl takový problém. Navíc k moři toho člověk zrovna moc nepotřebuje. 

Horší je, že se snažíme všechno před odjezdem zařídit a dodělat, takže nejen že nakrmíme zvířata, snažíme se přichystat seno, pečivo a brambory tak, aby s tím měl tchán co nejméně práce. Podestýláme zvířata, sekáme jim extra porci čerstvé trávy, protože on si se sekačkou neporadí (stejně jako já), viz můj článek o tom, jak jsem žádala o pomoc naše dělníky. A pak jsem sekačku nastartovala sama. Jak má člověk někam odjet, má tak trochu pocit, jako by se už neměl vrátit a div, že se nesnaží vyřídit rovnou i pozůstalost. Před dovolenou mě vždycky nejvíc trápí nevyvolané fotky, neodeslané maily atp. Kromě zvířat bylo potřeba prostříhat rajčata, aby to nebyla zoufalá zelená džungle, ale rostliny, ze kterých se dají sbírat plody.

Přes den bylo šílený vedro, což bylo dost úmorný. Po obědě (tchynina výborná srnčí svíčková) jsme šli na dvě hoďky spát, abychom byli v noci odpočatí na jízdu.

Tenhle článek píšu nejen pro inspiraci, na co si dát sami pozor, snad se tím budu příště taky řídit, ale i proto, abyste viděli, že se nemám vždycky jen žůžověrůžově, ale taky to někdy stojí pěkně za pendrek (platí zejména v případě že nemáte rádi lékořici). Dokonce jsem si do deníku v odrážkách napsala, co všechno se nepovedlo:

• Celkově příliš pozdní balení – chtělo to nechat si větší rezervu vzhledem k tomu, že není úplně jasné kde co mám, protože pořád ještě rekonstruujeme, takže jsem našla jen jedny plavky a polovinu druhých. Naštěstí jsem si minule vyhrabala z krabic nějaké věci, které bych v létě ráda nosila a v té hromádce jsem našla druhé. Ale to byla čistě jen náhoda. Myslím, že zbylé jsou ve skříni v úplně jiné budově, než jsem hledala.
• Manžel si včas nenechal aktualizovat mapy v mobilu. Nejdřív to bylo zbytečně brzy, třeba čtrnáct dní předem a pak jsme na to zapomněli. Fór je v tom, že když začnete stahovat, smažou se vám ty staré. Takže když jsme chtěli jet nakonec s těmi starými, protože to strašně dlouho trvalo, už v telefonu nebyly. Stahovali jsme to snad 1,5 hodiny v noci místo toho, abychom už byli na cestě.
• V nádrži jsme měli míň benzínu, než kolik potřebujeme na dojetí do Dolního Dvořiště, kde obvykle bereme, protože je tam dobrá cena. Ale to jsme snadno vyřešili dotankováním na nonstop benzínce u dálnice.
• Zvolením krátké (místo rychlé) trasy jsme do Dolního Dvořiště jeli hroznýma šoustkama(*) a cesta nám trvala málem až do rána. Ale zase jsme díky tomu viděli daňky, lišku, kunu a zajíčka, co nám hopkal před autem. A byl docela problém se mu vyhnout. Když jsme zastavili, zastavil taky a pak zase hopkal po silnici před autem.
• Asi dvě hodiny jsme trčeli v koloně na dálnici. Teď nevím, v který zemi. Možná ještě v Rakousku.
• Jen dvakrát jsme přejeli odbočku z dálnice. Ale třicet tři kilometrů od cíle to bylo trochu otravné, protože jsme si kvůli tomu zajeli dalších 12 km. Ale vloni se nám to myslím stalo víckrát. Nechápu, jak jsme dřív mohli s našima bez navigace vůbec někdy dojet do cíle, když i s navigací to „není žádná prdel“.
• A pro příště si na pletení musím vzít něco víc „autobusového“, abych si víc odpočinula a jenom pořád nepočítala vzor jako u rukávů svetru Japan Sleeves od Joji nebo zelených copánkových ponožek The Daughter Heir od SammiLynn.

Zdroje:

(*) podle Češtiny 2.0 je to z kamioňáckého slangu.

Proč zase Chorvatsko? Kvůli jídlu.

Manžel chtěl letos vyrazit do Itálie, protože v Chorvatsku v Umagu na Istrii jsme byli vloni. Ale když jsme pak viděli nabídku dvouhvězdičkového hotelu Uvala Scott u Kraljevice (u mostu na ostrov Krk), museli jsme jet zase do Chorvatska. 

Sice tam nebyla klimatizace a jedna z fotek naznačovala, že by poblíž mohl být přístav a možná nějaké ošklivé technické budovy, ale cena byla velmi dobrá a navíc v ní byla kromě ubytování i polopenze (snídaně a večeře). Jenže ne ledajaká – bufetovým způsobem a k tomu nápoje v ceně.

Pobavilo mě, když se manžel mračil, že by se Italové měli naučit dělat jídlo od Chorvatů. Kdo jim stojí o servírované večeře, kdy si musíte vybrat předem, nejlépe z jídelníčku v italštině případně němčině. P. S.: Obvykle jsme si pomáhali alergeny. Když tam byla „ryba“, daly se tušit nějaké mořské plody, ale jestli je to rizoto s mušlemi, kalamáry, grilovaná treska nebo ve vodě povařený pangasius bez chuti, to bylo vždy překvapení. Ač to zní trochu primitivně, blbý jídlo dokáže dovolenou celkem pokazit. Od té doby to máme jako jeden z hlavních parametrů.

Snídaně

Musím říct, že jsme si vybrali dobře, protože jídlo bylo super. Abych vás nemystifikovala – jsme s manželem opravdu dost nenároční, takže ne každý by byl spokojený. Nenáročností myslím to, že mi nechutná kopr a tlustý maso, ale nemám žádné alergie a ani jinak snad nejsem vybíravá. Nepotěší mě jídlo bez chuti = mám ráda koření a nechci mít přesolené jídlo. Manžel není kdovíjaký fanda zeleniny, ale sní v podstatě všechno (i můj kopřivový špenát ;-)). A ani jeden nemáme rádi uho-šťávu, kterou se zalije maso, ale přitom nemá žádnou chuť. Já tomu říkám česká kuchyně (a la školní jídelna) a mám-li na výběr, vyhýbám se jí.

Co nás tedy uspokojilo? Pestrý výběr, jak u snídaně: vejce, šunka, sýry, müsli, čaj, čokoláda, několik verzí kafe (to nám bylo bohužel úplně k ničemu) a šťávy, tak u večeře: několik druhů mas (aspoň jedna ryba, jedno vepřové, často i kuřecí), vařená zelenina (kukuřička, baby karotka, hrášek), někdy i grilovaná (cukety a lilky), listové saláty, brambory, těstoviny (párkrát lasagne), rýže (párkrát s mušlemi), dva druhy polévek (jedna hustá – bramboračka, rajská, fazolová a pod., druhý vývar s vlásenkovými nudlemi). Kompot s pokrájenými melouny. Pudink a různé buchty s pudinkem, tvarohy a nevím čím sladkým (jako sníh z bílků). Asi jsem i něco zapomněla.

I přes všechnu spokojenost bychom měli pár tipů k zlepšení:

• hranolky: doma si je neudělám (velká spotřeba oleje) a všichni je milujeme,
• steaky: všichni je milujeme, ale když se je nedaří takhle ve velkém udělat a vznikne z toho jen suché kuřecí maso, je lepší věnovat se červené omáčce s kuličkami z mletého masa, ve které jsou profíci,
• víc čerstvé zeleniny než jen listové saláty – myslela jsem, že v Chorvatsku mají spousty na slunci uzrálých rajčat, paprik, okurek, červené cibule...,
• manžel by uvítal víc sladkého po večeři, aby to tolik nepřipomínalo bitvu o poslední kousek buchty.

Dovolená v Chorvatsku a žraločí hrozba

Když jsem se probírala články o Chorvatsku, které jsem publikovala již dříve na svém blogu, našla jsem i jeden dosud nepublikovaný z roku 2018. Jojo, jsou to už pěkné čtyři roky, říkám si a bezděčně mrknu na dnešní datum. 2. 8. 2024. 

Počkat, cože? To už je šest let, co jsem byla na Hvaru? To je šílený, jak to letí...

No, kdybyste chtěli zavzpomínat před tím, než se s vámi podělím o letošní zážitky, mohu vám doporučit články: 

• Odjezd
• První den u moře – zde se dozvíte, co jsem nejraději pila i letos, tehdy jsem to vymyslela!
• Setkání s delegátkou
• Jelsa
• Chorvatské písně

• Na Hvaru nikdy neprší (už zase)

V tom rozepsaném článku stálo: „V rámci přípravy na dovolenou jsem si přečetla něco málo o chorvatštině. Jako nejlepší článek jsem vyhodnotila Češi v Chorvatsku by si měli dávat pozor spíše na homonyma než na žraloky.“ Odkaz už bohužel nefunguje, tak jsem ho smazala.

Ano, ani letos jsme se nevyhnuli diskusím, zda jsou či nejsou v Chorvatsku žraloci a jaká je pravděpodobnost, že nás napadnou. ;-) Nicméně, když se o tom nepíše v médiích je situace výrazně klidnější. Víte proč?

Z úžasného kurzu Lukáše Hány Akademie Kritické myšlení [1] vím, že se jevu, kdy si myslíte, že něco je reálnější, než ve skutečnosti je, protože se o tom hodně píše v novinách, nebo o tom slyšíte v televizi či od svých známý, říká heuristika dostupnosti. Události pak vyhodnocujete jako pravděpodobné podle toho, co si pamatujete. 

„Například lidé na Západě mají strach z teroristických útoků, i když je to jedna z vůbec nejméně pravděpodobných příčin jejich smrti. V USA zemřelo za posledních 20 let kvůli terorismu 3172 osob (zahrnuje i tzv. dvojčata s 2906 oběťmi), což znamená 159 obětí za rok, ale na alkohol tam podle střízlivých statistik zabije 7500 obětí ročně (za posledních 20 let – do roku 2018 – to bylo odhadem 150000 osob), ale to jsou počítáni jen mrtví, které alkohol způsobil, nikoliv pokud si smrt přivodili oni sami, tzn. v USA je 50x pravděpodobnější, že vás zabije opilí řidič než terorista. Částečně za tento strach mohou média, která nás informují o teroristických útocích, ale opomíjejí mnohem častější nebezpečí.“

Našla jsem si ke žralokům faktů, ale ráda bych začala otázkou, jestli víte, jaké zvíře zabije nejvíc lidí ročně? Nápověda – žralok to není.

Podle ABC článku 10 nebezpečných zvířat, od kterých byste to asi nečekali [2] je to komár. „Ano, nejnebezpečnějšími zvířaty světa jsou komáři. Jejich bodavě sací ústní ústrojí samo o sobě samozřejmě člověka nezahubí. Může však na něj přenést tropické smrtelné nemoci, především malárii a horečku dengue. Komáři žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy a ročně způsobí asi 750 000 úmrtí.“

Kteří žraloci jsou nebezpeční?

Podle Zdeny Martinové (článek [3] v ABC) ani z hadů nemají lidé takovou hrůzu jako ze žraloků. Ale obavy ze žraloků jsou poněkud nadsazené. „Ze všech přibližně 350 současných druhů žraloků útočí na člověka jen několik – odhaduje se, že jich nebude více než 30 a i mezi nimi jsou druhy, které napadnou člověka spíš jen náhodou nebo v sebeobraně. Za skutečně nebezpečné se považují především čtyři druhy:“

• lidožravý (Carcharodon carcharias, nesprávně označován jako velký bílý [6]): „Ten je o to nebezpečnější, že se vyskytuje v mírných vodách, tedy i v okolí Evropy, a může se proto objevit i ve Středozemním moři.“ [3]
• bělavý (Carcharhinus leucas, též zvaný býčí): Domovem mnohem menšího (až 3,5 m) žraloka bělavého jsou především tropické a subtropické pobřežní vody, navíc se vyznačuje tím, že se vydává vysoko po proudu řek. „Běžně se proto objevuje i hluboko ve vnitrozemí (v Amazonce byl zaznamenán až v Peru, ve vzdálenosti 3700 km od pobřeží), včetně velkých vnitrozemských jezer spojených s mořem.“ [3]
• dlouhoploutvý: „Širé moře v celém tropickém pásmu je naopak domovem až čtyřmetrového žraloka dlouhoploutvého (Carcharhinus longimanus), který se sice běžně živí velkými druhy ryb, je však velice agresivní a útočí na menší lodě, na sítě a úlovky rybářů včetně ulovených kytovců, ale především je postrachem plavců, kteří se ocitnou na širém moři, např. při ztroskotání lodi.“ „Je považován za jednoho z nejagresivnější žraloků ve vztahu k člověku.“ [3]
• tygří (Galeocerdo cuvier [6]): „Žralok tygří je nebezpečný nejen pro svou velikost a všežravost, ale také tím, že se s oblibou zdržuje v přístavech, ústích velkých řek, v okolí velkoměstských nábřeží a pláží, vplouvá do lagun či přehradních nádrží.“ [3] „Charakteristická je pro něj kresba na bocích trupu připomínající tygří pruhy. Je velmi zvědavý a sežere prakticky vše co mu příjde do cesty. Proto může při setkání představovat velké nebezpečí pro šnorchlaře a potapěče.“ [12]

To všechno ale znamená, že tady nepíšu o spoustě mírumilovných žraloků, se kterými se potápěči fotí. A samozřejmě i žraloci, kterých se my lidi bojíme, jsou důležití pro ekosystém.

Jaké je tedy riziko?

„Pro srovnání: odhaduje se, že na každých 3,5 miliónu návštěv pláží za účelem koupání připadá asi jedno utonutí, kdežto jedno pokousání žralokem (ne nutně smrtelné) připadá asi na 11,5 miliónu návštěv pláží.“ „Podle záznamů International Shark Attack File bylo v dekádě 2010–2019 zaznamenáno celosvětově 800 nevyprovokovaných útoků na člověka, z čehož asi 55 (tj. necelých 7 procent) skončilo fatálně.“ [7] Vloni bylo podle International Shark Attack File [8] 69 nevyprovokovaných útoků žraloků, žádné v Evropě. Mapu žraločích útoků najdete zde. „Na 1 zabitého člověka, připadá až 2 000 000 žraloků, které usmrtili lidé.“ [9] „Pokud se podíváme na příslušné statistiky, zjistíme, že od roku 1900 došlo v chorvatských vodách k 25 útokům žraloků, při nichž zahynulo 14 lidí. Poslední takový incident se stal v roce 1974.“ [10] 

„Ve Středozemním moři je žraloků poměrně malé množství (a když už, nachází se obvykle v hlubších vodách). ... Od roku 1902 do roku 2019 došlo ke 118 útokům žraloka na člověka (v celém Středozemním moři, ne jen u pobřeží Egypta), z nichž 16 skončilo smrtí. ... Statistiky uvádějí, že ročně dojde průměrně k 9-11 úmrtím člověka po napadení žralokem (celosvětově). Jen pro představu: jiné statistiky uvádí, že průměrně 120 lidí ročně zemře, když ve spánku spadne z postele.“ [11] »Od roku 1994 do konce roku 2008 zemřelo například 39 lidí po zásahu bleskem, dva obyvatele zabili jedovatí pavouci a celkem 31 obětí si vyžádaly pády ze židle. ... Smrtelné byly i pády z postele, na které doplatilo 59 osob. ... „Pád na rovině na ledu a sněhu“ se stal osudným 27 chodcům. Na bruslích, lyžích nebo skateboardech zahynulo 37 sportovců. ... Vosy, sršně a včely měly na svědomí 76 životů.« [12]

Zaujal mě článek Útok žraloka je většinou nešťastný omyl na E15 [4]. »Na světě se odehraje ročně 70 až 100 „ataků“ a smrtí člověka jich končí obvykle 5 až 15.« Martin Chalupa [9] ve svém článku na Čti doma tvrdí, že ročně je evidováno po celém světě asi 60 nevyprovokovaných útoků žraloka. „Ač nám filmové trháky ukazují opak, žraloci nejsou krvežízniví predátoři, kteří se vyžívají v lovení kořisti. Naopak preferují kusy, které jsou již zraněné a nedokážou se bránit. Z toho důvodu zaútočí na plavce nebo potápěče.“

»Nejčastější jsou „jednorázové ataky“, kdy žralok „udeří“ na plavce nebo surfaře poblíž pobřeží jen jednou, kousne ho a už se nevrátí. V těchto případech jde o žralokův omyl. Zvířená a zkalená pobřežní voda mu znesnadňuje orientaci. Lov za těchto náročných podmínek vyžaduje od žraloka reflexivní reakce. Plavec nebo surfař v nápadném barevném oblečení nebo blýskavými šperky spustí ve žraločím mozku reflex „kousni a uvidíš, co to je“. Po jednom kousnutí žralok zjistí, že tohle byla „rána vedle“, a o člověka ztratí zájem.«[4] Obdobné tvrzení najdeme i v článku Experti odhalili, proč žraloci bílí útočí na lidi: Pletou si je s oblíbenou kořistí v Blesku [5], který se odkazuje na vědecký článek A shark's eye view: testing the ‘mistaken identity theory’ behind shark bites on humans [6] v recenzovaném vědeckém časopise. Podle autorů studie jsou útoky bílých žraloků nejspíš způsobené tím, že nedokáží rozlišit siluetu plavce nebo pádlujícího surfaře od tuleně, kteří jsou jejich běžnou potravou. Důvodem je, že vidí svou oběť zespoda a mají poměrně špatný zrak.  Mylná teorie identity se může vztahovat i na jiné druhy žraloků odpovědných za lidské osudy, jako jsou G. cuvier (žralok tygří) a C. leucas (žralok býčí), ale na nich to nebylo zkoumáno.  

»Mnohem vzácnější jsou napadení typu „udeř a pak kousni“, při kterém žralok nejprve krouží kolem člověka, pak jej třeba i opakovaně udeří čenichem a nakonec i kousne. Podobně vzácné jsou i „skryté ataky“, při kterých se žralok přiblíží k nic netušícímu člověku velmi nenápadně a útočí bez varování. V obou těchto případech se mohou ataky opakovat a oběť bývá vážně zraněna. Výjimkou nejsou ani smrtelná zranění. Těmto skutečným útokům vedeným úmyslem ulovit člověka bývají vystaveni nejčastěji trosečníci, kteří se ocitnou na volném moři po havárii lodi či letadla. Tyto vzácné avšak nezpochybnitelné útoky podnikají většinou žraloci lidožraví, žraloci tygří (Galeocerdo cuvier) a žraloci bělaví (Carcharhinus leucas).«[4]

Největší riziko je, že žraloci vymřou/budou vyloveni: „Statistiky, které by se měly každoročně objevovat na titulních stranách novin, uvádějí, že lidé každoročně zabijí 100 milionů žraloků, přičemž zvířata jsou často nešetrně usmrcena zejména kvůli ploutvím. Pokud neuděláme více pro zajištění udržitelného rybolovu, hrozí mnoha druhům žraloků vyhynutí.“ [10]

Prevence:

• »„Vyhněte se plavání v blízkosti ryb. Kde jsou ryby, tam jsou i predátoři,“ řekl pro Live Science expert a mořský biolog George Burgess. ... „Držte se dál od rybářských lodí a oblastí s potápějícími se mořskými ptáky; obojí naznačuje, že ve vodě jsou ryby. Vyhýbejte se hlubokým kanálům, korytům mezi písečnými přesypy a podvodním srázům. V těchto místech se také shromažďují ryby, což láká žraloky. ...« [10]
• »„... Neplavte sami. Je méně pravděpodobné, že žraloci půjdou po skupinách plavců nebo potápěčů,“ dodal Burgess.« [10]
• Tip pro dovolenou v Egyptě: „Pokud patříte mezi ty, kteří se setkání se žraloky příliš obávají, můžete vybírat z hotelů, které nemají přístup k otevřenému moři, ale k zátokám či uzavřeným lagunám.“ [11]
• Žraloky přitahuje krev, takže pozor na odřeniny a škrábnutí. Prý ji dokáží vycítit až na 400 metrů. [9] Platí i pro menstruující ženy. [11]
• „Neplavte daleko od břehu. Jednak se izolujete od ostatních plavců, navíc jste dále od pomoci a blíže oblastem, kde se žraloci více vyskytují.“ [11]
• „Plavte v oblastech, které kontrolují plavčíci.“ [11]
• „V případě, že existuje podezření na výskyt žraloka, okamžitě vyjděte z vody.“ [11]
• „Snažte se příliš nešplouchat a nestříkat vodou, to může žraloky přilákat.“ [11]
• „Nenoste lesklé šperky a plavky. Žraloky může přitáhnout kontrast. Světlo, které se od nich odráží a připomíná lesk rybích šupin.“ [11]
• „Nekoupejte se ve vodách, pokud jsou zde známky návnadového krmení. Poznat to můžete podle ptáků, kteří se ve větším množství zdržují v těchto oblastech a požírají návnady z mořské hladiny. Kalná voda je vždy podezřelá.“ [11]
• „Není pravdou, že v oblastech, kde se vyskytují delfíni, nejsou žraloci. Oba se totiž živí podobným druhem potravy.“ [11]
• „Nepouštějte do vody své domácí mazlíčky. Jejich nevyzpytatelné pohyby mohou přilákat pozornost žraloka.“ [11]
• „Strmé srázy, kterých je zejména v Rudém moři dostatek, jsou častou oblastí, kde se žraloci pohybují.“ [11]
• „Nikdy neobtěžujte žraloka! Některé z útoků žraloka byly vyprovokované tím, že si na ně lidé chtěli sáhnout.“ [11]

A obrana:

• „Nesnažte se uplavat. Čím víc se budete hýbat, tím více upoutáte žralokovu pozornost.“ Spíš předstírejte mrtvého. [9]
• „Nespouštějte ho z očí. Největší chybou je otáčet se k žralokovi zády. I když je to v dané situaci hodně těžký úkol, zkuste zachovat klid a bez překotných pohybů se snažte pomalu vydat na nenápadný ústup směrem k pevnině nebo člunu. Žralok totiž zpravidla rychle zaútočí a pak vyčká, až oběť vykrvácí. Poté se pro svoji kořist vrátí. To je tedy ideální čas k pokusu o rychlou záchranu.“ [9]
• „Udeřte ho. Pokud ani jedna shora uvedených možností nezabrala, zbývá vám přejít do protiútoku. Velkou rybu zkuste silně praštit do čumáku, oka nebo žaber. Tento čin by ho měl na okamžik vyvést z rovnováhy a vám tak umožnit rychlý útěk.“ [9] „Co se dá dělat, když na vás útočí žralok? Jedno z běžných doporučení je dát mu pěstí do nosu. Vzhledem k tomu, že právě pod tímto nosem se nachází ostré zuby, je lepší zvolit jinou část žraločího těla – pokud budete mít čas. Mezi zranitelné části patří oči nebo žábry. Pokud budete mít k dispozici něco, co by vám mohlo „prodloužit ruku“ (pádlo, klacík apod.), tím lépe pro vás.“ [11]

Internet je plný další spousty zajímavých informací a statistik. Zaujala mě například Wikipedie Útoky žraloků. 

Zdroje:

[1] Lukáše Hána Akademie Kritické myšlení, Seduo, https://www.seduo.cz/akademie-kriticke-mysleni

[2] Martina Ležáková, 10 nebezpečných zvířat, od kterých byste to asi nečekali, ABC, 2. října 2020, cit. 2. 8. 2024, https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/26662/10-nebezpecnych-zvirat-od-kterych-byste-to-asi-necekali.html

[3] Zdena Martinová, Dokonalý stroj na smrt: Žralok je největší a nejstrašnější, ABC, 6. října 2021, cit. 2. 8. 2024, https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/482/dokonaly-stroj-na-smrt-zralok-je-nejvetsi-a-nejstrasnejsi.html

[4] Útok žraloka je většinou nešťastný omyl, E15, cit. 2. 8. 2024, https://www.e15.cz/magazin/utok-zraloka-je-vetsinou-nestastny-omyl-730127

[5] Experti odhalili, proč žraloci bílí útočí na lidi: Pletou si je s oblíbenou kořistí, Blesk, 1. listopadu 2021, cit. 2. 8. 2024, https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/694195/zralok-zpravodajstvi

[6] Laura A. Ryan, David J. Slip, Lucille Chapuis, Shaun P. Collin, Enrico Gennari, Jan M. Hemmi, Martin J. How, Charlie Huveneers, Victor M. Peddemors, Louise Tosetto, Nathan S. Hart, A shark's eye view: testing the ‘mistaken identity theory’ behind shark bites on humans, Journal of the Royal Society Interface, 27. října 2021,  cit. 2. 8. 2024, https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsif.2021.0533

[7] Žraloci, Wikipedie, 1. srpna 2024, cit. 2. 8. 2024, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDraloc

[8] Yearly Worldwide Shark Attack Summary The ISAF 2023 shark attack report, International shark attack file, cit. 2. 8. 2024, https://www.floridamuseum.ufl.edu/shark-attacks/yearly-worldwide-summary/

[9] Martin Chalupa, Útoky žraloků: Jaká je šance, že se stanete jejich obětí, a jak je na tom se žraloky Chorvatsko?, Čti doma, 7. července 2021, cit. 2. 8. 2024, https://www.ctidoma.cz/clanek/publicistika/utoky-zraloku-jaka-je-sance-ze-se-stanete-jejich-obeti-a-jak-je-na-tom-se-zraloky-chorvatsko-65736

[10] Tomáš Chalupa, Je pravděpodobnější útok žraloka v Chorvatsku, nebo že na vás spadne meteorit? Kdy útočil na Jadranu naposledy, Čti doma, 13. července 2022, cit. 2. 8. 2024, https://www.ctidoma.cz/clanek/zajimavosti/je-pravdepodobnejsi-utok-zraloka-v-chorvatsku-nebo-ze-na-vas-spadne-meteorit-kdy-utocil-na-jadranu-naposledy-70112

[11] Útok žraloka v Egyptě. Máme se obávat? Zaletem.cz, 3.6. 2024 (naposledy upraveno 18.6. 2024), cit. 3. 8. 2024, https://www.zaletem.cz/magazin/utok-zraloka-v-egypte-mame-se-obavat

[12] Na co také umírají Češi? Třeba na pády ze židlí a kousnutí pavouky, Lidovky.cz, 31. prosince 2009, cit. 3. 8. 2024, https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/na-co-take-umiraji-cesi-treba-na-pady-ze-zidli-a-kousnuti-pavouky.A091231_120654_ln-zdravi_mtr

Smutná prázdná zahrádka

Můžu vám říct, že snažit se něco pěstovat, když někam jenom jezdíte krmit a sem tam se tam celý víkend zašíváte a malujete nebo škrábete dveře, je dost obtížné. 

Jako zasazeného jsme toho měli dost, ale tím to bohužel skončilo. Tak třeba červená cibulka, na kterou jsem se náramně těšila, chytla nějakou virózu (zjevně to není jen pro prezidenty) a velmi brzy jí ztečkovatěla nať a začala polehávat, ačkoliv cibulky jsou zralé tak leda na nakládání. 

O loňské cibuli uskladněné na špejchaře se mi taky moc mluvit nechce. Některou se mi sice podařilo naložit – udělala jsem asi dvě verze cibulového chutney – ale zbytek nám začal klíčit a část jsme museli dát kozám a část snad ještě zvládneme spotřebovat.

Rajčata nám sice plodí, ale šíleně přerůstají do stran a vůbec se nevinou, i když je člověk nutí, po té tyčce, kterou u nich máme. Obávám se, že největší úrodu zase chytíme, až budeme na dovolené.

Koriandr mi tentokrát vyrostl nádherně. V to jsem ani nedoufala. Ale téměř hned přešel do květu, ačkoliv to má být odrůda, která je proti tomu odolná. Jojo, povídali, že mu hráli.

Tuřín se nepochlapil ani na podruhé. Chápu, že nám první výsev sežrali slimáci, nebo utiskoval plevel. Ale že by zrovna tuřín byl taková choulostivka, aby si neporadil ani s druhým výsevem, kdy jsem mu předtím záhonek poměrně vzorně vyplela?

Celkem se daří mangoldu na mojí nové zahrádce za kozím chlívkem. Asi to má být cena útěchy za to, že tam nic jiného nevzešlo a to jsem tam zasadila snad pět plodin: cibuli sečku, dýni, čínské zelí a kdovíco ještě, snad mochyni.

Co nám dělá radost, jsou maliny. Jejich úroda byla letos vskutku ohromující. Několikrát jsem přemýšlela, jestli je možné se jich přejíst, ale do této fáze jsem se nedostala. Maximálně jsem se z nich navečeřela. A jak už jsem psala minulý týden, v jednu chvíli jsem je pořádně prostříhala, protože jsem se v té své malinové džungli nemohla dostat z jednoho konce na druhý. A přece nenechám prostřední úrodu opadat! Výborné je, že maliny vůbec nejsou červavé. Že by to bylo díky tomu, že má sousedka slepice? Nebo je tam mám zatím krátce? Zato ve všech pěti meruňkách, které jsme letos měli, červi byli.

A druhou zázračnou plodinou je krmná řepa, kterou pěstujeme pro kozy. Doufám, že nám ji na podzim zase neokoušou myši.

Taky máme čtyři rostlinky kukuřice. Uvidíme, jestli budou i plody… Co vy? Daří se vám?

Letní bucket list 2

Věcí/zážitků, které vás mohou v létě potěšit, není nikdo dost. Nabídněte si inspiraci:

• Dát si meloun.
• Vyrobit domácí zmrzlinu.
• Zajít na zmrzlinu.
• Cpát se bobulovým ovocem: rybíz, moruše, jahody a maliny.
• Uplést nějaký letní projekt. Třeba trochu vintage svetřík, nebo Eltona od Joji Locatelli.
• Naplánovat dovolenou: termíny, místo a zajímavosti kolem, výlety, které chceme podniknout, třeba do Měchovického parku.
• Túra do hor.
• Válení u moře.
• Přečíst si knížku. Beletrii. (Ne, že bych měla problém se čtením. Mám problém s tím udělat si na něj čas a nepovažovat to za ztrátu času. Ale když si pak celé odpoledne čtu něco dobrého, bývám spokojená.)
• Kreslit něco speciálního. Co? Sketching. Portréty. Prázdninový deník?
• Příst na Tour de Fleece.
• Péct buřta na ohýnku, nebo grilovat zeleninu. Či ananas.
• Chodit bosá.
• Uspořádat piknik.
• Lovit kešky.
• Pozorovat Perseidy.
• Přespat pod širákem.
• Ještě něco stihnout zasadit na záhonek.
• Vyrazit do lesa na borůvky nebo na houby.
• Slunit se.
• Jít na procházku za svítání.
• Užít si západ slunce venku.
• Pověsit prádlo ven a kochat se jak voní při sbírání.
• Vykoupat se v lomu.
• Zajít do letního kina.
• Zkusit nový drink. Klidně i nealko.
• Naučit se pár nových slovíček z jazyka, co už znám, nebo z nového. Nejlépe podle toho, kam pojedeme na dovolenou.
• Navštívit hrad nebo zámek.
• Užít si letní hudební akci.
• Jen tak sami sedět v přírodě a vnímat okamžik.
• Být víc venku.

A kdybyste pořád chtěli víc, mám ještě původní Letní bucket list 1 a loňský Bucket list na dovolenou.

Šití zelených šatů a další věci kolem

Jak už jsem zmínila v jednom z prázdninových článků – pustila jsem se do šití zelených šatů. Ale tenhle článek vlastně vůbec není o šití, nebojte. Ten pak najdete na Angeliky tvorbě (zde) a fakt doporučuji se na něj kouknout, protože to tedy byl opravdu jedinečný zážitek, při kterém jsem se snažila psát autentický deník. Možná to takhle zpětně bude znít trochu vyhroceně, ale tehdy to tak opravdu bylo. V jednu chvíli jsem si musela sednout a soustředit se pomalu na nádech a výdech, jak jsem z toho byla celá nervózní. A musím říct, že to se mi už hodně dlouho nestalo. Proto se nemůžete divit, že na konci roku najdete zelené šaty mezi mými vrcholnými úspěchy tohoto roku. Bez ohledu na to, co mě ještě čeká. 

Říkáte si, o čem asi tak může být článek věnovaný šití šatů, když ne právě o tom šití? Co takhle o tom, co všechno jde dělat, zatímco šijete šaty?

• Nejprve jsem poslouchala Hrabě Monte Christo (1. díl), který běžel v televizi, a přitom jsem tři hodiny žehlila látku. Bylo to příšerné, protože jsem měla nastavenou nízkou teplotu. Ale s tím posloucháním to bylo snesitelnější. Občas jsem i nakoukla, jak kdo vypadá, ale šlo to brát i jako rozhlasovou hru. (Téhle části jsem věnovala samostatný článek Zelené šaty: žehlení.)
• Pak jsem si pustila Radkina Honzáka a jeho veřejně dostupných videí na youtube. Ani nevím proč jsem si to pustila, ale bylo to zajímavé. Nejprve jsem poslouchala rozhovor Jak poznat psychopata, co je opravdová deprese a proč potřebujeme denně pohladit a potom Přednáška Psychopati mezi námi. Byl opravdu vtipný a moc mě to bavilo. Jinak bych u toho žehlení snad umřela. Mezi jeho čtyři doporučení pro štěstí a zvládání stresu patří: mít pohyb, naučit se odpouštět, psát básně haiku (zapojíte obě hemisféry: pravá vytváří smysl, levá počítá slabiky, napsal o tm i knihu Haiku aneb Jak se vypsat ze stresu) a sepsat si denně 3 věci, které vám udělaly radost a tři věci, které jste udělali pro svoje potěšení (to je extra těžké).
• A pak už jsem při stehování, párání (stehovky, ne že bych něco zkazila, i když ty dva centimetry průramku ano) a nevím čem dalším poslouchala především Sherlocka Holmese od Petra Macka:
• Sherlock Holmes a Plameny odnikud 
• Sherlock Holmes a Případ tulipánů v ledu 
• Sherlock Holmes a Případ zaměněné litery – ano, toto by byl adept na čtyři hvězdičky, kdybych si neuvědomovala, že to je můj osobní sklon k psacím strojům a počítačům coby psacím nástrojům, co mě na tom tak zaujalo. A ten detailík byl taky super s tou zaměněnou literou. Trochu moc velká náhoda, ale proč ne.
• Sherlock Holmes a Případ zapomenutého Donatella 
• Sherlock Holmes a Smrt před budíčkem
• A Sherlocka jsem našla taky u dalších autorů:
• John Lutz: Gatlingova puška 
• Michael Gilbert: Dva komorníci 
• Gary A. Ruse: Salon přízraků 
• A také nějakou tu slečnu Marplovou: 
• Tajemství kyselé půdy
• Vražda krejčovským metrem „V balíčku byly nové zelené šaty paní Politové.“ – To mě pobavilo, protože je to krejčovským metrem a v balíčku byly právě čerstvě ušité zelené šaty. A to si pustím, když si šiju zelené šaty!

Všechno jsem ohodnotila třemi hvězdičkami, tj. dá se to slyšet a bylo to fajn, ale že bych bez toho nemohlo být, to zas asi ne. Pokud budete mít čas, rozchodně doporučuji, protože zajímavé to bylo.

Musím říct, že u tohoto by se daly poslouchat i různé podcasty jako mají Vlněné sestry a leckdo další a jimž jsem zatím nepřišla na chuť, protože nemám kdy je poslouchat.

Krátká kozí vsuvka

Jak jsme na tom nyní s počtem koz už víte z minula: dvě velké a čtyři malí bobci. Ano, pokud se ptáte, jsou pořád náramně roztomilí. Kozlíci jsou hodní a krásně barevní. Plachá kozička má jako jediná růžky a ta druhá má roztomilý hlas, když mečí, protože se těší na jídlo.

Samozřejmě jim udělám největší radost, když přinesu něco nového. Třeba prostříhané maliní. Nebo rajčata. Kdo by taky chtěl furt dokola žrát posekanou trávu nebo sušenou vojtěšku, že jo?

Jak jsem tak trochu vědec a dojím každý den, přemýšlela jsem jednou, když mě z toho trochu bralo zápěstí, kolik to tak může být stisků, než ji podojím. Schválně, zkuste si tipnout.

Koza má dva struky, oba se snažím vydojit „dosucha“. Zajímavé je, že když jeden vyprázdním tak, že už z něj nic nedostanu, a přejdu na druhý, ten první se zase trochu nalije a ještě z něj můžu tak třikrát ustříknout.

Můžu vám říct, že taky myslím na to, jak je to asi u žen. Kdyby se podojila žena, měla by taky úplně vysosaná malilinkatá prsa jako koza? Rozdíl mezi plným a prázdným vemenem je totiž značný. 

Ale, abych zbytečně nenapínala vaši zvědavost, tak na to, abych podojila kozu Lízu, potřebuju 230 tahů. Melindu teď nedojíme, takže nemůžu srovnat, jestli je to moc nebo málo. A nevím nevím, jestli bych přemluvila k počítání manžela. Každopádně teď stejně dojím hlavně já.

Těžko vybrat prioritu – krmení nebo focení

Jaké máte léto?

Před čtrnácti dny jsem psala článek o začátku letních prázdnin (Vážně je to už tak dlouho?) – zde k nahlédnutí – a omylem jsem ho zveřejnila až nyní. Tak mě napadlo, že k němu udělám nějaké doplněníčko, povídání a tak. Času je málo, jak vidíte z mého zanedbávání psaní. To ale obvykle znamená, že se toho spousta děje, takže pak bych měla mít o čem psát, pokud to nestihnu zapomenout. ;-)

Mám se úžasně. Jsem ráda, že jednou můžu říct, že toho v práci nemám moc. Mám úkoly a agendy, které stíhám. Bez nepříjemných pocitů, že jsem nechala zaneřáděnou Asanu (skvělý systém na evidenci úkolů a jejich sdílení s kolegy, psala jsem o ní zde) a pracovní stůl papíry s úkoly odcházím domů včas na autobus. Pak nakrmím zvířátka a večery už zase pomalu začínáme trávit s manželem. Předsvatební šílenství je pryč. Svatba se vydařila – vzali se, nepršelo, ani jsme se neuvařili (bylo to venku), jídlo bylo fajn, kapela taky a navzdory tomu, že jsem si v podstatě vůbec nezatančila (dlažební kostky místo parketu jsou fakt debilní nápad), jsem se královsky bavila se spoustou úžasně milých a zajímavých lidí včetně pana faráře, z něhož jsem loudila rady pro šťastné manželství. Chtěli byste je slyšet? Teda číst. Tak tady jsou:

• Umět říct promiň.
• Poděkovat.
• Tolerovat vzájemnou odlišnost.
• Nebrat se jako samozřejmost.

Z drobností všedního dne stojí za zmínku, že si děláme kozí kefír. Líza dává tak 1,5 litru mléka denně. Dojíme jen jednou a to večer. K jídlu má buď trávu nebo trochu vojtěškového sena a buď obilí nebo nalámané suché pečivo. Zatímco jsem se vám teď nehlásila, porazili jsme Pepu, loňského kozlíka. Důvod je zřejmý – čtyři kůzlata a Melinda v jednom chlévě a Líza v druhém jsou na uživení až dost. Nemá smysl ho nechávat stárnout do zimy, když máme k dispozici další dva kozlíky, kteří by na podzim mohli mít dostatečnou velikost i věk, aby přiskočili obě kozy. Tak uvidíme.

Rekonstrukce se teď trochu zasekla na řešení kuchyně – stále nás napadá něco nového, co je potřeba doladit, vyřešit, upravit. Snad už jsme se teď konečně dostali do závěrečné fáze. Necháváme si ji dělat a nejspíš to tedy bude ještě na dlouho. Člověka neustále fascinuje, co všechno je možné – chytré trouby, pračky, sušičky, pojezdy ve skříních (šuflata místo poliček jsou taková praktická věc) – a pak taky ceny. I obyčejný hnusný úchytky mi připadají hrozně drahý. Ale asi to bude tím, že mám pořád pocit, že by zmrzlina měla stát tři koruny a ne třicet nebo dokonce padesát.

Ten krk mě teďka bolí fakt dlouho. Možná už týden. Ale myslím, že to je pro změnu z klimatizace, která mi na něj v práci přímo foukala. Začala jsem nosit šálu, protože to se jinak nedá.

Šaty jsem stihla dokončit (bude samostatný článek, který stojí za to už teď, kdy je ještě v mojí hlavě), ale žlutozlatý svetr Korokia ne. Karty už jsem poslala, dopis ještě ne a na dovolenou se už moc těším.

6. července: Den upálení mistra Jana Husa

Šestého dne v červenci, někdy pozdě k ránu, 

zdály se mi čtyři sny přesně podle plánu. 

A ten pátej, to byl hnus, 

trval jenom chvíli – 

zdálo se mi, že jsem Hus, 

co ho upálili.

...

text písničky Hus od Jiřího Dědečka

Přemýšleli jste někdy nad učením mistra Jana Husa? Co nám chtěl říct?

Hektický začátek prázdnin – dělám si to sama

Rychlosouhrn toho, co se teď u mě děje:

• Připravujeme se na svatbu švagrové (příští týden), takže všichni jsou v plném kole a je tu učiněný blázinec.
• Pletu žlutý/zlatý svetřík Korokia (na tu svatbu na večer, kdyby bylo chladno). V autobuse, u filmu, v čekárně u doktora... prostě všude.
• Mám v úmyslu si ušít zelené dlouhé šaty (taky na tu svatbu) Jsou z cupra, takže by nemělo vadit ani teplo. Zatím bojuji i s pouhým žehlením!
  
• Před dvěma týdny začal testovací týden kreslení s Tamarou Laporte (a přidruženými lektorkami, na chlapa jsem nenarazila), takže jsem týden malovala – viz můj článek Objevila jsem další kreslení s Tamarou. A pak se ukázalo, že ho Tamara prodloužila na další týden. Takže jsem si s barvičkama hrála ještě o týden dýl. Podařilo se mi celkem namalovat čtyři obrázky a už se moc těším, až vám je budu moct ukázat, napsat o nich a vzít je příští rok zase na výstavu, jestli mě pozvou. 
• Už jsem zmínila, že právě běží Tour de Fleece? Správně byste měli každý den tohoto „závodu“ souběžného s Tour de France příst, ale můžete i plést nebo háčkovat. Zatím se soustředím na žlutý svetřík, ale taky jsem se chvilku věnovala ponožkám, které potřebují lásku. O těch vám povím zase příště na blogu o tvorbě.
• No, a proto nic nestíhám! Ani Instagram, Facebook, pletení ponožek v rámci klubu anonymních ponožkoholiků (ofiko název je Sock knitters anonymous, protože to je zahraniční skupina na Ravelry).
• A pak je tu spousta malých drobných věcí, které odkládám a už jsem je dávno měla udělat:
• Objednat se na dentální hygienu.
• Prodloužit knihy v knihovně.
• Objednat se na vyšetření znamínek a zkusit, jestli mi to pojišťovna proplatí.
• Vyřídit si fyzioterapeuta a začít řešit nějaké cvičení na krk, protože mě někdy tolik bolí hlava, že prosím celou sobotu. Což je fakt pitomý!
• Vyrazit zase jednou na nějaký pěkný výlet.
• Něco pěkného podniknout s manželem.
• Stáhnout fotky z foťáku. A z mobilu.
• Konečně poslat moje malované karty zase jiné Tamaře, abych vám je mohla zveřejnit. Mají pro ni být překvapením, takže nemůžu před tím, než jí dorazí.
• Dokončit a poslat dopis kámošce, který už mám nějakou dobu rozdělaný.
• A začít se těšit na dovolenou! 

A co vy? Jak trávíte léto a začátek prázdnin?