Žlutý dětský pokoj

Nejprve jsme nalepili malířskou lepenku kolem celého pokoje ve stejné výšce. A pak nad ní manžel vymaloval část u stropu takovou cihlovou barvou. Mělo to tak nějak připomínat západ slunce nebo ranní červánky nad zlátnoucím obilím. Řekla bych, že to tak celkem je. I když s tou žlutou jsme se ještě dost vyřádili, aby začala vypadat jakž takž normálně. Na rozdíl od obýváku nám to totiž pekelně flekatělo. Možná to bylo tím, že jsme doma měli přílišné teplo a barva hrozně rychle schla. Měli jsme nově zavedené podlahové topení a neměli jsme ještě ovladače, takže to nijak nešlo vypnout nebo zmírnit. Dala se jenom otevřít okna.

Když jsme začínali malovat žlutou, měli jsme s barvou 7 cm od vrchu kýble památkářského vápna. Po první vrstvě nám klesla hladina na 11 cm.

Rozdíl mezi suchou a mokrou barvou je dost markantní

Teď už je to suché, ale flekaté

Do pokoje jsme už dali jednu starou skříň s policemi a naplnili ji dětským oblečením, plenkami a pár věcmi pro mě. Druhou jsme teprve umyli a umístili ke stěně. Když bude čas a příležitost, ještě ji navoskujeme. Ta je bohužel bez polic, takže možnosti jejího využití ještě budeme diskutovat. Přibyde k ní ještě malá „sestřička“. 

O víkendu jsme ze stodoly a špejcharu přinesli (tedy manžel se sousedem) další policovou skříňku, tentokrát nižší, a ještě přesně nevíme, kam ji umístíme, protože se nám v místnosti celkem plete bílý pracovní stůl, na kterém jsem v časech rekonstrukce malovala nebo vloni šila zelené šaty. A taky gauč, aby u nás mohla přespat nějaká ta návštěva. Popřípadě aby se na něm dalo sedět/ležet a sledovat dítě v postýlce. Ta se prý nemá nosit nebo pořizovat před porodem. To jsme nějak nevěděli, takže to neřešíme. Už je doma.

Zahrádkaření se nám letos moc nedaří

Venku je pořádný teplíčko (počítač tvrdí, že 29°C). Ráno jsem si necelou hodinku četla na sluníčku, ale odpolední slunění jsem vzdala, asi bych se spíš usmažila a to už je půl páté!

Podobně jsme pro letošek zrušili záhonek s česnekem :-(, protože se tak strašně zaplevelil, že se to nedalo. Měla na něm být, resp. byla i moje mrkev a cibule sečka. Tak zase neuvidím, jak vypadá a jestli roste. Ale asi se podobně věci dějí i jiným lidem. Každopádně jsme z toho smutní, těšili jsme se na domácí česnek jako před lety. Můžete se mnou zavzpomínat nad tímhle článkem (tady).

Ani na „záhonek pod fíkem“ není čas kvůli dobíhající rekonstrukci, dá-li se tomu tak ještě říkat (restaurování dveří, zařizování botníku, nošení starého nábytku, jeho případné broušení, mytí, voskování...) a přípravě na příchod nového člena rodiny. A tak mě dost překvapilo, když jsem se asi před týdnem odhodlala pustit do prostříhávání maliní a zjistila, že už mám zralou značnou část jahod. Tak jsem je dneska vyrazila sklízet. Teda nic moc plazit se pod fíkem s obrovským těhotenským břichem, ale mám jahůdky na mlsání. Jupí!

Jahodová sklizeň

Šaty pro těhotnou na svatbu

Na letní slunovrat (21. 6. 2025) jsme byli pozváni na svatbu. 

Původně jsem si myslela, že si na ni ušiju šaty s vlčími máky, protože jsem v knížce Láska na první streč našla návod, kterak upravit šaty z úpletu tak, aby mi byly v době těhotenství, a co s nimi udělat potom, abych je mohla nadále nosit. Nadchlo mě, jak je to všestranné.

Jenže termín svatby se blížil (stejně jako porodu), doma bylo pořád dost práce, horko si taky vyžádalo svoji daň, a na úplet jsem tak úplně neměla odvahu. Taková pěkná látka, co kdybych ji zkazila? A tak jsem to odkládala stejně jako vloni zelené šaty. A pak už mi zbývalo jen čtrnáct dní a já si říkala, jestli to přece jen není bláznivina to takhle hrotit.

Nakonec jsem se rozhodla, že si raději vezmu svoje dlouhé bílé šaty na ramínka se zelenými kvítky, které sice vypadají letně, ale jsou reprezentativní a šití si nechám, až na to budu mít chuť, náladu a dostatek času.

Jednou mě cestou do práce zaujala cedule lákající na slevovou akci na šaty v Momentu 2 + 1 zdarma. Je to second handová neziskovka a už jsem si tam jednou dvakrát myslím něco vybrala. Určitě minimálně takové trochu námořnické pruhované šaty, které mi teď nejsou. Oblečení jim můžete i darovat, ale mají ho na prodej, takže chtějí jen pěkné kousky (web zde). Obdobně funguje i Sue Ryder, odkud mám pro změnu své oblíbené černé šaty s růžovými puntíky. Jen tak ze zvědavosti jsem nakoukla. Nepočítala jsem, že seženu něco pro těhuli, navíc něco, co bych pak mohla nosit i až „splasknu“. Ale nakonec se poštěstilo a vybrala jsem si dokonce troje šaty, i když jsem doufala tak v maximálně jedny. Ceny se trochu různily, ale byly do tří stovek, což je fakt paráda. Vyzkoušela jsem tedy asi desatery a do některých jsem se ani nevešla, protože svoje míry ještě nemám v oku. Nejkrásnější byly ty zeleno-fialové z výlohy, jenže na mě vypadaly tak nějak divně, takže z toho nic nebylo.

Vybrala jsem si ale dlouhé bílé šaty s výraznými květy a véčkovým výstřihem. Překvapilo mě, že ačkoliv jsou syntetické, nosí se úplně parádně. Ohromně mi sluší, i když na břiše jsou zrovna bílé, takže opravdu hezky vynikne, jak jsem kulaťoučká.

Jako druhé jsem vzala na milost pudrově růžové. Je to divné, fakt to není barva pro mě – jako že by se mi líbila, ale zdá se, že mi sluší. Vzadu mají žabičkování a na boku zip, takže ačkoliv si i prodavačka myslela, že se do nich nevejdu, podařilo se mi tam natlačit prsa, maličko vysunout pas pod ně a bříško se tam vejde snad i těsně před porodem, protože sukně je hodně nabíraná.

Růžové šaty na svatbu a zatím jen zpola oškrábané dveře

Třetí šaty jsou takové obyčejné „velké černé triko“ s bílými květy a dostatečným prostorem pro břicho. Vzala jsem je spíš do porodnice jako potenciální noční košili/triko nebo nevím co, protože se jeví velice pohodlně, k těm předešlým dvěma jsou zdarma a je dost možné, že až se zase zmenším ve všech směrech, budou mi slušet, protože si budu moci stáhnout šňůrku v pase, která je v tuhle chvíli naprosto k ničemu, protože se nachází v té nejširší části mého těla.

O průběhu svatby se detailněji rozepíšu v článku Lukášova svatba 2025.

Posun tím správným směrem

Před časem jsem v článku Hybatel všeho uváděla, jak mě dítě posunulo k větší odvaze a to ještě ani není na světě! 

O odvaze by mi měl na blogu vyjít samostatný článek na podzim. Odhaduju to tak na září.

Vlastně to i hezky ilustruje to, jak můžete brát věci optimisticky nebo pesimisticky. Všichni tak nějak tušíme, že s dítětem je život „obtížnější“ = musíte přemýšlet o dalších věcech, které je potřeba vyřešit a zařídit, než se do něčeho pustíte, třeba odjet sami na dovolenou, nebo co všechno sbalit, když ho chcete vzít s sebou. Takže když čekáte dítě, můžete se: 

• buď hroutit z toho, že vám pak končí svobodný život 
• nebo se těšit na to, jak to bude úžasně skvělý být mámou a starat se o maličkýho tvorečka, kterej sice snad bude roztomilej jako kůzlátka, ale možná bude taky tak řvát, dělat problémy, vymýšlet blbosti atp. – zkrátka to moc nejsem já, 
• a nebo se můžete pokusit zařídit si důležité věci (preventivky, dentální hygienu, oční, kontrolu mateřských znamínek) předem. A ještě si to užívat, že jste se k tomu konečně dokopali.

V minulém článku Jak se mi rozrůstá sobotní speciál s články o dítěti a věcmi kolem jsem psala o tom, jak se mi úspěšně rozrůstá seriál se sobotními články o těhotenství, úvahách, dítěti a dalších možnostech. A taky jsem tam zmínila, že by některé články šly „aktualizovat“. Tohle je právě taková malá aktualizace toho Hybatele. Přemýšlím totiž, co všechno se posunulo tím správným směrem.

• Všechny lékařské prohlídky: 
• objednala jsem se na oční (konečně po spoustě let, vyjde to tedy až po narození dítěte, ale co už),
• dvakrát jsem v uplynulém roce byla na dentální hygieně a taky jednou na preventivce (obvykle sice k zubaři chodím každý rok, ale vždy s nějakým konkrétním problémem),
• gynekoložka a obvoďák jsou v tom asi zahrnutý.
• Dalo by se říct, že jsem začala jíst zdravěji. Zejména v prvním trimestru jsem se vyhýbala sladkému, protože jsem měla obavy z těhotenské cukrovky. A přitom horších výsledků se obvykle dosahuje až později, ale to jsem nevěděla. Teď se to taky snažím odbourat, ale moc mi to nejde. Naopak se mi daří vyhýbat se soli, protože zhoršuje otoky nohou a o to tedy nestojím.
• Snažím se být víc v klidu a nenervovat se s prací, pozdním příchodem k lékaři (protože autobus se někde zasekl, nejel a podobně), a taky s tím, že se zadýchávám do kopce nebo schodů. Určitě mi trochu pomáhají hormony, ale ne vždy se mi daří být flegmatická. I když je to asi lepší než dřív.
• Také se učím říkat si o pomoc, když to potřebuju. Nebo divnýho chlapa na zastávce požádat, jestli by mohl jít kouřit kousek dál. Požádat o místo k sezení.
• Myslím, že v plánování a organizování jsem dobrá i normálně, ale tohle to posouvá na další level. Když jste extra zodpovědní (nebo přehnaně úzkostliví, rozhodněte sami;-)), je potřeba myslet na všechna očkování, preventivky, screeningy, výběr pediatra, jména, pořízení oblečení, postýlky a dalších věcí pro mrně v nějakém rozumném časovém předstihu, kdy je žena ještě schopná chodit (místo se valit) a tak nějak rozumně přemýšlet (občas svůj mozek podezřívám, že vytěsňuje i věci, které by nemusel).
• Snáz se mi uklízí věci po rekonstrukci. Vlastně mě i tak nějak baví rovnat oblečení do skříní a sledovat, jak se nám domeček plní vším možným. Dobře, uznávám, teď ke konci je to už spíš trochu děsivé, protože není nafukovací, jak se u nás vždy říkalo. (Používáte ten výraz taky?) Začínám mít pocit, že naše dítě má větší šatník než já. Možná dokonce i když zahrnu věci, které mi nepadly ještě před těhotenstvím! Teď je jasný, že mám jen pár kousků. Ale nebojte, zase tak moc mi nehrabe, aby ze mě byl minimalista. To je pro mě pořád sprostý slovo. ;-))
• Myslím, že i manžel se snaží posunout všechny věci vpřed rychleji a dynamičtěji, než kdybych nebyla v jiném stavu. Jsem ráda, že si uvědomuje, že některé věci už teď dělat nemůžu a taky by se mohlo stát, že na spoustu dalších potom nebudu stačit. Kupříkladu není vhodné dávat mi věci vysoko nebo nízko. Vždycky mám ohromnou radost, když se domů nastěhuje nová (stará) skříň a já ji můžu obsadit vytříděnými věcmi. Stejně tak dovoz posledních věcí od tchyně je příjemným zpestřením večerů. Třeba teď už tu konečně máme věci do lékárničky. Ne, že bych je potřebovala! Jednak jsem naštěstí zdravá, a jednak z toho stejně nic nesmím. Možná tak vzít si teploměr. :-)
• Ale jedná se taky o mentální posun – budu o tom pak psát v článku/cích o odvaze v září. Jde o to, že jsem si na některé věci troufla právě proto, že už mi „zbývá málo času“. Správně by to tak měl mít člověk asi celý život, ale to se snáz říká a píše, než dělá. Třeba na ten zmiňovaný slučák ze základky bych šla ráda, stejně jako byl skvělý podzimní slučák ze střední, ale nikdy by mě nenapadlo ho organizovat. Proč já? Takový ty sebevědomí tahouni byli ve třídě jiní. Takoví ty úspěšní, bohatí, co se mají čím chlubit. Já jsem prostě tak nějak normální, obyčejná. Nemám žádné fantastické zprávy, které bych všem musela ukázat. Ani nic k předvádění. Kdybych kandidovala na prezidentku, udělala bych speciální meeting, ale já se jenom chystám jít na mateřskou, což už má stejně většina mých spolužáků za sebou. Nemám žádný zvláštní prachy, haciendu, dokonce nejspíš dělám práci pod svou úroveň – vzhledem k množství titulů. A nikdy jsem ani nezkoušela podnikat. Jenže tak nějak to o tom vůbec není.
• Stejně jako účast na výstavě obrazů, nebo Hobby výstavě s mými pletenými a šitými kousky nemusí znamenat, že mám krásnější šaty než Blanka Matragi. U spousty věcí jde prostě o to to zkusit, pobavit se a užít si to. Bez ohledu na výsledek.

Můj manžel mlékař

Píšu blog a po očku koukám na zavařovací teploměr, kterým se snažím vychytat teplotu 72°C, abych si „převařila“ mléko před tím, než ho budeme nějak dál zpracovávat. V lednici už máme malou hrudku domácího tvarohu, kapku syrovátky (škoda, že nebyla už v neděli, to bych ji v tom horku při dělání sena snad vypila sama!), dva a půl litru mléka a poslední sklenici jogurtu. Takže to dneska vidím na jogurt, ale začněme popořádku, kozy už jsem ve svém úterním speciálu trochu přehlížela.

Vzhledem k mému stavu (pozn. pro nepravidelné čtenáře: těhotenství) teď dojí především manžel. Já si sice jakž takž dřepnu a na nohou v bobku vydržím i relativně dlouho, ale podojit i jednu kozu mi činí obtíže, protože jsem si dost odvykla. Manžel zvládne podojit obě kozy! Takže pak máme až dva a půl litru mléka. Možná že jsme jednou měli i tři? Dojíme jednou denně.

Kvůli mně pak mléko pasterizujeme, i když by se asi mělo i normálně, ale dřív jsme ho pili jen tak bez převaření a nikdy nám nic nebylo. Ale to je jako s tím přecházením na červenou (viz článek zde) nebo jak se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Naše výroba tedy vždycky začíná pasterizací mléka: 72°C po dobu 15 sekund. Náš historický teploměr je ale toho názoru, že pro kojence by to chtělo 75°C, ovšem neuvádí po jak dlouhou dobu.

O chuti na mléko a všechny mléčné produkty jsem psala zde. Je mi úplně jedno, jestli je produkt z kozího nebo kravského, hlavně že to je mléčné! A protože kozy teď dobře dojí, (solární) elektrárna funguje, vaříme tvaroh a jogurt o sto šest. Fotit to moc nejde, ale co už...

Pečeme jogurty v troubě na 40°C celou noc

Ráda bych časem doplnila recepty, ale teď na to nemám kapacitu. Děje se toho tolik, že totálně nestíhám. Jak vyplývá i z toho, že tento úterní článek dopisuji a publikuji až ve čtvrtek večer s úterním datem. 

Tohle pro změnu já slévám syrovátku z tvarohu

Letní aktivity ještě před létem

Léto ještě nezačalo a v dnešním deštivém počasí to na něj ani moc nevypadá, ale i tak jsem ve svém deníku narazila na Letní bucket list (zveřejněn zde) a hned jsem si řekla, že bych se mohla mrknout, jak jsem na tom a jak si užívám léta, protože vedra už rozhodně začala. Kdyby toho pro vás bylo málo, sepsala jsem o rok později druhý bucket list (zde) a ještě se můžete inspirovat Bucket listem na dovolenou (zde). Nicméně nejlepší je vymyslet si a naplánovat sami, co by vás v létě nejvíc lákalo.

✅ Zobat třešně přímo ze stromu, další mi pak dovezl manžel, protože z traktoru dosáhne výš ;-).

✅ Už jsem si nasbírala pár prvních jahod z převislých jahodníků, které jsem vloni dostala od paní, co u ní kupujeme sazeničky rajčat (s těmi se nám to letos moc nepovedlo – byly tak krásné a teď jsou to takové chudinky, protože jsme je moc dlouho nechali doma kvůli přízemním mrazíkům),

✅Zmrzlinu už jsem letos měla několikrát, ale jen kupovanou, na vyrábění vlastní nebyl prostor, zato si užíváme domácí jogurty, které jsou v horku opravdu osvěžující, pro milovníky citronu doporučuji vyzkoušet mochi citronovou zmrzlinu z Lidlu, ale je dost drahá. Chuťově ovšem zajímavý zážitek – v mochi koláčku (který mě sám o sobě nijak nebere, protože je spíš bez chuti) je ukryta spousta zajímavé chuti. Osobně si ji nechávám trochu zletnat, než se pustím do její konzumace. Lžičkou. Teď jsem někde viděla video, jak to někdo ukusuje, to se mi nelíbilo.

✅ Koupila jsem si zlevněný meloun Piel de Capo a doufala, že bude sladký a dobrý. Je skvělý, pokud máte rádi spíš ty žluté ragbiové míče (žlutý meloun) než klasické vodní.

✅ Chvilku jsem se opalovala jen tak při dělání ničeho, ale jinak spíš při dělání sena. To byl ostatně včera zážitek hodný málem samostatného článku. To by mě kolegyně nepochválily, kdyby viděly, jak na mateřské tři hodiny hrabu seno v tom šíleným vedru. Ale fakt jsem se snažila nepřetěžovat se. Dokonce jsem v půlce oznámila, že radši půjdu hrabat do stínu, abych třeba neměla úžeh nebo úpal. Už tak se jim nelíbilo, že se tahám s melounem, když druhý (stejně těžký) mám v břiše.

✅ Buřtíky jsme pekli na Čarodky, jinak se jim spíš snažím vyhýbat, protože to není právě zdravá těhotenská strava.

✅ Jé, to je krásný bod do bucket listu: cpát se bobulovým ovocem: rybíz, moruše, jahody a maliny. Zatím splněny jenom jahody, ale už máme v misce i moruše. 

A další plány?

• ✅ Uplést nějaký letní projekt. Hmm, to je skvělý nápad. Mám zálusk na topík Cascata od Filipay Carneiro. Aktualizace 21. 7. 2025 – splněno, pletu přesně tenhle topík, článek o něm najdete zde.
• ✅ Přečíst si knížku. Beletrii. Mám doma půjčené dvě knihy o Sherlocku Holmesovi, tak bych s nimi chtěla trochu pohnout. Aktualizace 21. 7. 2025 – splněno, první kniha přečtena, druhou potřebuju prodloužit.
• ✅ Ještě něco stihnout zasadit na záhonek. Aktualizace 21. 7. 2025 – splněno, zasadili jsme ještě rajčata a mochyni. Uvidíme, co z toho bude. Mangold už asi letos nezvládnu.
• Navštívit hrad nebo zámek. Aktualizace 21. 7. 2025 – snaha byla, ale hrad v Červeném Újezdu byl zavřený.
• Být víc venku. Aktualizace 21. 7. 2025 – to se mi zatím moc nedaří, buď prší, nebo je moc vedro, nebo mám povinnosti uvnitř. Stejné je to s tím dalším bodem.
• Jen tak sami sedět v přírodě a vnímat okamžik. 
• ✅ Zavařit nějakou marmeládu. Nebo něco naložit, třeba česnek. Aktualizace 21. 7. 2025 – splněno, česnek naložen do syrovátky (viz článek zde), marmelády udělány hned dvě (viz zde)

Co budete v létě dělat vy?

Kozy jsou neuvěřitelně sobečtí tvorové

Vzhledem k mému mlékovému obžerství (psala jsem o něm zde), dojíme teď kozy docela často. Především mladší Melindu, která má víc mlíka. Ale když jsem to před týdnem spojila, získala jsem od obou koz 3 litry. Abychom kozy občas vyvenčili z chlíva, pouštíme je na přední dvůr a pak po nich sbíráme bobky. 

To se ví, že musím samostatně pouštět kozy a kůzlata (od rodiny manžela jsem chytla výraz „kozlata“, který používají, ale snažím se mu důsledně vyhýbat), protože jinak by mi kozy podojila. Zvlášť ta strakatá mrška a bílý prevít jsou děsně rychlý. Bílý kozlík dokonce vymyslel, jak vyskočit do otevřeného okna a z něj ven, aby se mohl dostat za mlíkem ke koze. A nemyslete si, netrápíme je. Jednak dostávají normálně žrát – seno, trávu, obilí (spíš rohlíky, protože šrot nechtěj), a jednak dojíme třeba jen obden, aby nepřestaly pít. Jak proto, aby pěkně rostla, tak i kvůli tomu, že kdyby se nám někdy nechtělo dojit, vyřešila by to kůzlata za nás. Když se to odnaučí, už to znovu dělat nezačnou.

To si takhle jednou mám puštěné popásající se kozy venku a z chlíva se ozývá řev kůzlat, že chtějí taky ven. Kozám je to fuk. 

Pak zavřu kozy a pustím kůzlata. Psa mám radši taky zavřeného, aby mi je nezaháněl, protože to mu jde skvěle a zjevně ho to dost baví. A popravdě mi to značně usnadňuje práci, zejména teď když se kulím čím dál pomaleji.

A světe div se, kůzlátka se radostně pasou – musím hlídat, aby mi nezmokla, až přijde ta slibovaná bouřka – a z chlíva se ozývají mrzuté kozy, které jim závidí. A to se pásly nejmíň hodinu!

Miluju pletení na veřejnosti

Každoročně se druhou červnovou sobotu koná po celém světě akce Světový den pletení na veřejném prostranství (World Wide Knit in Public Day). O jeho vzniku jsem psala v článku zde, takže to nebudu zbytečně opakovat. Rok předtím jsem o něm psala zde. Ale docela se divím, že tu nemám žádné další články. Chodím na něj celkem pravidelně. Akorát o něm asi zapomínám psát.

Příští týden snad zase půjdu.

Jak se mi rozrůstá sobotní speciál s články o dítěti a věcmi kolem

Ráno, před tím, než jsem se pustila do malování s Tamarou v rámci Sketchbook Revival Binge Fest 2025 (obrázky uvidíte v září 2025, už se mi trochu plní pořadník článků) jsem přemýšlela nad tím, kolik jsem tak mohla napsat a zveřejnit článků o těhotenství a všech možných věcech, nad kterými přemýšlím v souvislosti s dítětem. Po rozkliknutí štítku „dítě“ jsem zjistila, že jich je jenom sedmnáct. Trochu mě to zklamalo, vždyť na tu „věc v mém břiše“ myslím prakticky neustále. Protože to často ani moc jinak nejde, když do vás nečekaně někdo zevnitř šťouchne! Ba ne, dělám si legraci, skoro do mě nešťouchá. Jestli to bude i nadále takové hodné děťátko, bude to boží. Až na to přebalování, toho se trochu štítím. Můžu si brát rukavice?

Ale pak mi došlo, že tyhle články publikuju pravidelně v sobotu. To znamená, že už mám pokrytých 17 týdnů, což je přes čtyři měsíce pečlivého psaní a publikování. A to mi připadá dost dobrý. Nápadů na články mám tedy ještě mrak. Člověk se zamýšlí nad spoustou věcí, co s dítětem více či méně souvisí, nebo ho k nim jen inspirovalo. Abych vás ale jenom nenapínala, přemýšlím o článcích na témata Baby shower, Džíny s břichem, Látkové pleny, Seznam do porodnice, „Na mateřský se budeš doma nudit“, Oblečení pro mimi (ideálně včetně fotek) a jeho velikosti, Těhotenský deník, Dítě jako zelenina, Pařízek jedna – z mých poznámek (věda), Čaj bez kofeinu, víno a pivo bez alkoholu…

Taky mě napadlo, že se kouknu na své minulé články a trochu je „aktualizuji“ = zamyslím se nad tím, jak se věci vyvíjejí a třeba doplním nějaké další postřehy. O tom jsem třeba asi nikde nepsala, ale doporučuje se naučit se spát na levém boku, protože na zádech se vám hůř dýchá (v určitou dobu to snad ani nejde), a taky vám to líp tráví. Začala jsem to trénovat hned, jakmile jsem to zjistila. A bylo to chytré a prozřetelné! Už spím na levém boku úplně normálně a v pohodě, zatímco dřív jsem byla zvyklá spát na břiše a to teď tedy opravdu nejde. Ale zatím to kupodivu jde i na pravém boku nebo na zádech. Takže nevím, třeba je to jen mýtus, nebo to platí jen u někoho.

Třeba k článku Jak si užít jaro bez dítěte bych mohla doplnit odkazy na:

• pálení čarodějnic
• krajkářské trhy
• krátké pěší výlety s manželem a psem zakončené návštěvou restaurace
• pietní akci v Terezíně
• společné pletení v kavárně
• celodenní malování s Tamarou Laporte a dle jiných lektorů online kurzů
• babrání se se zahrádkou
• číst příběhy se Sherlockem Holmesem
• koukat večer s manželem na filmy
• jet za rodiči
• potkat se se spolužáky ze základky (nebo s kýmkoliv jiným)
  
• plést nějaký složitější vzor
• něco složitějšího vařit
• pustit si vzdělávací video k malování nebo kritickému myšlení
• …

Fronton nade dveřmi

Umístění frontonu nad dveřmi

Výraz fronton má více významů...

Na papír jsem si rozkreslila zmenšeninu frontonu, abych mohla hloubat nad tím, co se mi tak do něj může vejít a jak to tam nejlépe rozmístit.

Náčrtek na papíře

Fronton ve skutečnosti s omalovanými okraji vypadá následovně:

Vynechaný fronton s barevným pozadím, spodní obdélníková část je určena pro latinský text

Psaní blogu mi přináší štěstí

O minulém víkendu jsem si hrála s blogem. Co vám budu povídat, dělá mi to dobře. Sednout si a pustit se do psaní. Přemítat o různých tématech, vyjadřovat svoje názory, nálady, pochyby... a nebo tvořit populárně naučný článek a načítat si různé informace k nějakému pro mě zajímavému tématu.

Trochu jsem se plácala v tom, odkud začít. Mám si listovat bullet journalem a psát o jednotlivých tématech, na která narazím? Tuhle mám zmínku o zahradničení a co mě čeká (o tom jsem psala v úterý), tuhle mám pár poznámek o nejdůležitějších úkolech, támhle mám celou dvojstránku věnovanou kreslení v rámci Mastering Mixed Media Expo 2025...

Nebo bych mohla nalistovat čtyři stránky s tématy jednotlivých seriálů a pustit se do zpracování konkrétních článků, nad nimiž již nějakou dobu uvažuji a zatím mi tam jen tak leží. Ani ne v šuplíku. Některá už samozřejmě budou nejspíš tak neaktuální, že možná ani nebudu vědět, co jsem to k nim chtěla napsat.

A pak je tu ještě třetí možnost: otevřít si květnové fotky a psát podle nich. Protože tak budete mít články nejen s textem, ale i s obrázky, a poměrně dost aktuální. Čím byste začali vy?

Nechci si stěžovat, ale…

Mám skvělý těhotenství a musím říct, že se mám žůžově. Žádné komplikace, oba jsme zdraví. I jedna starší kolegyně v práci říkala, že to dobře zvládám, že do poslední chvíle chodím do práce. A že dobře vypadám a tak.

Ale jsou věci, co mi začínají vadit. Asi proto, že se mám tak dobře, mám čas přemýšlet nad „hloupostma.“ Už jsem jednou psala o jídle a pití v článku Až to budu zase jenom já. Musím uznat, že za tu dlouhatánskou dobu bych si ráda občas dala pšeničák (pšeničné pivo), hlavně s oteplujícím se počasím, možná i trošku vína, nebo gin s tonikem a okurkou (to jsem se naučila v práci a teď kolegyně říkala, že je skvělý do toho hodit zmraženou citronovou šťávu a že to má skvělou chuť, jak se to tam pomalu rozpouští. Ale choutky mám i na nevinnější věci jako čaje. Černé, zelené, bílé, oolongy, pu-erh a taky bylinkové. Jaká to bude paráda, až si je člověk bude moct dát bez jakýchkoliv omezení a hlídání, že máta a šalvěj jsou nevhodné v tom kterém trimestru, popřípadě se toho o nich moc neví, tak se jim radši vyhněte. A koření. Zase budu moct dávat jakékoliv tolik, kolik budu chtít. 

Z jídla mi pořád nejvíc chyběj matesy s cibulí (slanokyselý ryby), ale dala bych si taky tataráček a nebo nějaký smrdutý sýr Limburger (ten zrající z Lídla tak hezky voněl, když jsem ho nesla manželovi).

Ale není to jen o jídle a pití, chtěla bych se vyhřívat na sluníčku a opatrně to zkouším, ale nerada bych měla nějaké fleky. Taky bych si chtěla nalakovat nehty. Bohatě by mi stačilo jednou měsíčně.

A taky bych chtěla být štíhlejší. Přijde mi, že mám hrozně tlustý stehna a špekový faldíky i na zádech. Nebo mám jen převislou kůži jako šarpej?

Ale abych si jen nestěžovala, tak na velký břicho už jsem si celkem zvykla a není tak hrozný ho nosit, i když si často potřebuju sednout a odpočinout. Hlavně už si do něj pořád něčím nenarážím, což je docela úleva. Většina věcí (krmení pro kozy) jde nosit bokem. Teď mi kolegyně radila, že si bokem můžu stoupnout i k umývadlu, abych dosáhla na kohoutek a mohla si umýt ruce. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že co mi spadne na zem tam taky hodlá zůstat. I když je zajímavé, že některé dny si můžu úplně normálně dřepnout a sebrat něco ze země nebo podojit kozu. A jindy už bych své boty na suchý zip (článek zde) vyměnila za nazouvací.

Samotnou kapitolkou je otáčení se v posteli na zádech. Zajímalo by mě, jestli mi díky nové hmotnosti zesílily svaly na rukou. Zvykla jsem si totiž vydatně si pomáhat rukama, když vstávám z postele, vylézám z auta a při dalších pro ostatní lidi běžných činnostech. Poslední dobou si všechny džemy a zavařeniny otevírám sama bez podebírání lžičkou. I když je to možná jen náhoda, že zrovna jdou dobře, mám radost z toho, že aspoň nějaká změna na mém těle je k lepšímu.

Jen abyste věděli, pevně věřím, že se všechno v dobré obrátí – zase budu moct baštit, na co budu mít chuť, zhubnu (snad sama od sebe díky kojení, případně budu mít dost vůle a času na cvičení) a všechno bude zase krásné, takže to nepíšu proto, abych vám ukázala, jakej jsem chudák a mám se špatně, ale spíš proto, abych zaznamenala pokud možno co nejobjektivněji, jaký to je být těhotná. I když nerada píšu o špatných věcech, nechci zároveň v ostatních vytvářet pocit, jak se mám mnohem líp. Nějak se tomu říká, když vám Instagram a Facebook ukazují, jak jsou všichni ostatní hezčí, šikovnější, mají víc času a usměvavější, hodné a vzorné děti. Lidi jsou z toho pak nešťastní, protože si připadají neschopně. Tak se mějte krásně, jdu krmit, malovat a možná si na chvilku sednu na sluníčko. A budu doufat, že dneska bude správná konstelace hvězd, abych mohla podojit kozu. V horším případě se malý kůzle pořádně nacpe.

Zahrádkářské plány

Měla bych chuť říct, že se toho teďka spousta děje. A svým způsobem je to možná pravda. Podnikli jsme s manželem nějaké ty výlety (ale ne do Poniklý), pak byly krajkářské trhy, pietní akce v Terezíně, malovala jsem cyklus Mastering Mixed Media Expo 2025 (články musím teprve napsat, obrázky nafotit...) a dneska začíná nové kreslení Bing Fest Hub, do kterého bych se taky moc ráda pustila!

Ale taky je to určitě tím, že jsem teď kvůli těhotenství víc unavená a potřebuju nejenom spát a odpočívat, ale taky si trochu užít večerů s manželem – aktuálně koukáme na seriály na České televizi (když už si ji platíme ;-)). Nyní právě na šestidílnou Bohému o hercích z Barrandova. A taky je potřeba chystat věci pro maličké, které přijde.

Nicméně v nejbližší době bych chtěla odmulčovat nový (loňský s mangoldem) záhonek, vyplít zbytek trav, pohnojit a něco tam zasadit. Už je dávno nejvyšší čas. Vidím to opět na mangold, který mě vloni dost potěšil, viz můj článek Mangoldové šílenství (doplnila jsem fotky teprve teď a zveřejnila, protože jsem si všimla, že ho mám stále jenom v konceptech, ach jo).

Taky bych potřebovala vytrhat plevel kolem topinamburů. A nafotit je pro vás, protože jsem o nich ještě vůbec nepsala! Hrůza, co?

A obsekat vysokou trávu kolem josty a dosud stále neplodících rakytníků. :-(

Těhotenské téma: chutě na kyselé a sladké

Svého času se mě lidi ptali, jestli se mi nějak změnily chutě. Jestli se cpu kyselýma okurkama a podobně. Nebylo jich moc, tak mě to nestihlo otravovat. I když jsem viděla, že je zjevně pravidelně zklamávám, když jim říkám, že si žádných speciálních chutí nejsem vědoma. 

Jo, je to smutný, ale nedávám si ke snídani tlačenku, ani uzenáče, ani tatarák nezajídám zmrzlinou jako kdysi za studií v Brně, kdy jsem sice věděla, že nejsem těhotná, ale moje chutě mě značně překvapily. Naopak si teď trapně hlídám, co mám a nemám jíst, ideálně i aby to bylo ve správném množství. Zejména v prvním trimestru jsem si dávala pozor, abych se pokud možno vyhýbala sladkostem, protože jsem měla velké obavy z těhotenské cukrovky. Paradoxně ta se objevuje až někdy ve druhém nebo možná i ve třetím trimestru, kdy jsem se sladkým spokojeně cpala, protože jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou a navíc jsem na něj měla děsnou chuť. Sváděla jsem to na manžela, že dítě je po něm, protože on je strašně sladkožravý a na dobrůtkách si pochutná tím víc, čím víc je v nich cukru. Zatímco my s tchyní si stěžujeme, že už je to moc sladké, manžel by si to klidně ještě mohl přisladit.

Pak jednou manžel přišel s tím, že by měl kvůli nějaké vyrážce držet cukrovou dietu (tak to nazvalo AI, ale požadavek byl od kožního lékaře) a ze dne na den přestal jíst v podstatě všechno, co obsahuje cukr. Ale taky med a dokonce se díval, kolik cukru je v mléce. – Popravdě je lepší jíst jogurt a pít kefír. Nebo pít mléko k jídlu, aby se tolik nevstřebával cukr (snad je v laktóze nebo kde). A tak jsem se začala taky trochu nedobrovolně postit. Ostatně ty výsledky z těhotenské cukrovky taky nebyly tak skvělé, abych se teď ládovala sladkým jako blázen. Kromě toho to není zdravé a nadváha zbytečně komplikuje porod i pohyb. A já už se teď cítím trochu jako mumínek.

Já mám tu výhodu, že na mě ovocná šidítka fungují skvěle. Koupila jsem si nějaká sušená jablíčka a hruštičky a dovedu si představit, že bych na tom klidně mohla přežít i bez bílého cukru. I když to samozřejmě taky cukr obsahuje, ale tolik toho zase nesním. Jediné, co je mi líto, že ráda peču. Pečení buchet, koláčů a jiných experimentálních kousků je pro mě mnohem zábavnější než vaření. Na druhou stranu i pečení masa má něco do sebe. A když na to přijde, „koláče“ se dají dělat i slané.

Abych se vrátila k těm chutím na kyselé, tak ty u mě nejsou nic zajímavého, protože obecně mám nejraději kyselé a slané. Jako matjesy, olivy, tlačenku s octem, utopence, kapary, případně citronový dort, který sice není slaný, ale vlastně ani moc sladký. Takže u mě žádná novinka. Zajímavostí je, že těhotným se prý zhorší chuťové rozpoznávání, a proto preferují kyselé (či slané), prostě výraznější chutě. (Zdroj bych ještě ráda dohledala, ale myslím, že to byl Pařízek. Kniha o těhotenství, porodu a dítěti. 1. díl, Těhotenství. 5. vydání.)

Nově, asi tak před měsícem, se u mě objevily chutě na mléko, máslo a různé další mléčné výrobky. Mohla bych si myslet, že to vyprovokoval tchán svými řečmi o tom, že dítě bere matce vápník, pokud ho nemá dostatek. Nevím, co je na tom pravda, ale chleba s máslem a tekutým medem jsem měla ráda vždycky. Ale pozor, máslo jedině tuhé bílé a z lednice. Žádné snadno roztíratelné zletnalé. 

Právě jsem si s umělou inteligencí ověřila, že možná slovu „zletnat“ nebudete rozumět. Poněkud mě to překvapilo, protože ho běžně používám. Znáte ho? Případně, jak vyjadřujete, když se má něco nechat samovolně ohřát na pokojovou teplotu?

Ale zpátky k mým chutím – pro mě je velmi zajímavé, že teď se můžu utlouct jak po másle, tak po sýrech, mléku, kefíru, jogurtech, zkrátka všech možných mléčných výrobcích. Zajímalo by mě, jestli si tím tělo říká o nějaké látky, nebo mi to prostě jenom chutná. Každopádně nemám alergii na laktózu a chováme kozy na mléko, takže si můžu celkem bezstarostně užívat. I když to znamená převařování nebo pasterizaci před tím, než se pustíme do výroby jogurtů či tvarohu. Zrovna teď máme jeden v lednici, už se mi na něj sbíhají sliny.

Organizuju slučák ze základky

Kolegyně v práci mě překvapila tím, že nevěděla, o čem mluvím, když jsem jí řekla, že mě v sobotu čeká slučák. Tak jsem se jí hned ptala, jak by nazvala setkání se spolužáky se základky. Slezina. Aha, ok, to by taky šlo, ale nikdy jsme tomu tak s nikým asi neříkali.

Druhá kolegyně se zase divila, že ty lidi chci vidět. No jo, proč je vlastně chci vidět? A co si od toho slibuju? Sama pořádně nevím. Nějak mě to napadlo, protože na základku vzpomínám ráda. Cítila jsem se tam dobře navzdory tomu, že si myslím, že spousta mých spolužáků byli „ti horší“. Jenže stejně mě s nimi pojí nějaké vzpomínky, fórky a zážitky. Zrovna nedávno manžel zmínil Wolkera a jeho Poštovní schránku. Nevím, jak ho napadla právě ta, já si u tohoto básníka vybavím především celý jeho epitaf na hrobě, protože jsme se ho učili zpaměti. Nicméně k poštovní schráce se váže vzpomínka na kluka, který se mi líbil. Popravdě ani nevím proč, protože hezkej nebyl, vysokej taky ne a spíš trojkař než cokoliv jiného. Jenže asi měl nějaký to charisma a možná to taky bylo tím, že se ještě s jedním hezky choval k holkám a nezlobil ani ty, které ostatní škádlili nebo dokonce šikanovali. A hrál šachy. I se mnou. Než jsem ho začala porážet. Nicméně v básni Poštovní schránka měl učiteli češtiny ukázat nějakou personifikaci, metonymii nebo metaforu či co a on si zrovna (protože určitě nedával pozor, ale nejspíš taky vůbec netušil, co má hledat) zvolil „psaníčka do ní házejí“. Učitel ho tehdy dost kousavě pochválil: „Výborně, našel jsi jediný řádek, ve kterém nic z toho není!“ To už by se asi dneska nesmělo. Sama bych nebyla kdovíjak nadšená, kdyby někdo takhle ztrapňoval moje dítě (nebo mě), ale tenkrát nám to připadalo vtipné. Stejně jako když jiný spolužák vytvoři zdrobnělinu od slova hoch hrošík. 

Ani nevím, jak to vzniklo. Asi jsem měla zase jednou pocit, že se málo socializuju, a tak jsem si řekla, že bych chtěla potkat lidi ze základky. Ze střední jsme se potkali na podzim a bylo to moc fajn, i když jsem tam zdaleka s těmi lidmi neměla takové vztahy, ani vzpomínky. Konec konců jsme spolu strávili jen polovinu času. A tak jsem se pustila do organizace. Zpočátku nadšeně, pak poněkud laxně, protože se mi nikdo neozýval, všichni pořád neměli čas, a tak jsem první plánovaný termín v dubnu zrušila, protože by nás bylo jenom pár. 

Pak jsem se tak ležerně znovu pustila do obepisování lidí, které jsem našla na Facebooku ve svých přátelích, příp. mi na ně někdo poslal odkaz. Ukázalo se, že nás o moc víc nebude, protože většina lidí už FB úplně zrušila a zbývající tam zjevně moc nechodí, když se jim za dva měsíce nepodařilo objevit moje zprávy. Ne, že bych jim chtěla něco vyčítat, já jsem na FB pořád ještě totální začátečník, vlastně tam taky nechodím, skoro tam nepíšu a nepřidávám příspěvky, jen sem tam objevím nějaké to reelsko nebo storýčko (bůhví jak se to jmenuje a čím se to od sebe liší, používají to mladší kolegové) a hlavně se tam proklikávám onlinovými kurzy malování od Tamary Laporte, které jsou jednou ročně zdarma v ochutnávkové verzi. Teď byl Mastering Mixed Media Expo 2025, můžete kouknout na můj blog o tvorbě, kam z něj budu postupně přidávat svoje výstupy. Předtím jsem dělala A Year of Light taster week (v roce 2024), Kaleidoscope taster week (taky 2024) a ještě předtím Taster Session Life Book 2024 (v roce 2023, ale z toho nemám články).

Když ještě existoval web Spolužáci, bylo to jednoduché. Tam jsme byli všichni nějak zapojení v jedné třídě a snad se to rozesílalo i na e-mail? Těžko říct. Tehdy dělala srazík jedna z akčních spolužaček, ale bylo to i s vedlejšíma třídama a to nějak nebylo ono, protože jsme se s nimi moc neznali a ani moc nekamarádili. Většina lidí z vedlejších tříd byla zdatnější v učení a zároveň asi z bohatších rodin, takže byli často takovou nafoukaní, nebo tak aspoň působili.

Hledání spolužáků se ukázalo jako mravenčí a nezábavná práce. Jak mi někteří zmizeli z FB, tak jsem měla najednou kontakt jen na pár z nich. Když se mi náhodou někoho podařilo najít, zase mi na zprávu nereagoval. A taky jsem našla jednoho, který sice reagoval rychle, působil sympaticky, ale byla to jen shoda jmen. Možná bych to už vzdala, kdyby mi jeden ze spolužáků nenapsal, že děkuje, že to dělám. Přišlo mi to tak milé a povzbuzující, že mi to dodalo sil to dotáhnout. I když nás bude jen pár. Kdo chce, ať přijde, kdo nechce, ať si škubne ploutví.

Kdybych to někdy měla dělat příště, udělala bych asi Doodle anketu nebo něco takového, kam bych napsala víc možných termínů a nechala lidi hlasovat o tom, který z nich se jim hodí. Vybrala bych pak ten, kde by bylo přihlášeno nejvíc lidí. Nicméně ani s tím v práci nemáme moc dobré zkušenosti. Často lidi to hlasování odfláknout, a když hlasuje pět jedinců ze třiceti tak víte stejný kulový jako předtím. To už je možná lepší dát přímo direktivně termín, který se hodí vám. Protože jinak vás klidně někdo ukecá na změnu termínu a pak stejně nemůže.

Taky bych asi všem napsala, na koho ještě nemám kontakty a ať je zkusí oslovit sami, jestli je mají oni. Pár lidí mi sice napsalo, že na někoho kontakt mají, ale maximálně mi ho přeposlali. A ostatní se nenamáhali ani s tím. Až teď, když je hotovo, vidím, jak naivní byla představa, že já to nadhodím a ostatní si to mezi sebou rozešlou dál jako tichou poštu. Myslela jsem, že z toho bude takový strom, pyramida nebo tak něco. Reálně totiž mám telefonický kontakt jen na jednu kámošku, se kterou se tak nějak vídáme. Náhodně jednou za pár let potkám jinou spolužačku. A o té, se kterou jsem chodila na střední, neví nic nikdo ani z mých středoškolských spolužáků. A pak jsem v září 2024 potkala jednoho spolužáka, vzala si na něj mail, protože jsem už tehdy měla nápad na slučák, ale stihla jsem ho někde zahrabat, takže ho nakonec musel pozvat někdo jiný.

Paradoxní mi přišlo, když mi někdo vytkl, že to organizuju na poslední chvíli. Jednak se s tím otravuju několik hodin už dva měsíce a až na pár výjimek se ostatní ani trochu neposnažili (ani dorazit), a jednak jsem u ostatních nezaznamenala ani tuhle aktivitku, takže pořád jsem o sto procent lepší. A navíc mám splněného dalšího bobříka odvahy. O těch vám snad povím víc něco na podzim.

Zblbneme z/s AI?

Poslední dobou se doma s AI (tzv. umělou inteligencí) dost kamarádíme a ptáme se jí na kde co. A tak mě jednou napadlo, jestli z toho můžeme zblbnout. Jako jestli budeme hloupější, když si pořád budeme všechno jen googlit a hledat místo toho, abychom se nad problémem sami zamysleli.

Zdroje [1] doporučují při psaní úvahy nejprve v jednom odstavečku vypsat všechna pro. O tom, že bychom mohli zhloupnout, zblbnout a podobně jsou přesvědčeni především odpůrci nebo neznalci nové technologie. Nicméně i moje zkušenosti s používáním kalkulačky ukazují, jak člověk rychle ztrácí schopnost počítat z hlavy, resp. ztrácí schopnost rychle počítat z hlavy. Pořád dokážu vynásobit čísla mezi sebou (ideálně, když si to můžu psát), ale leckdy je pohodlnější vyťukat to na kalkulačce. A viděla jsem i lidi, kteří si na kalkulačce sčítali jednociferná čísla nebo počítali, kolik je deset procent z nějakého základu.

Také se občas hovoří o určité nesamostatnosti dětí (generace Z, pejorativně sněhové vločky), za které všechno dělají rodiče (vodí je k doktorovi, řeší problémy na střední i vysoké škole atp.). Obdobný vliv by mohlo mít pokročilejší AI, které by za nás komunikovalo s úřady, vyplňovalo formuláře, poradilo nám, co z šatníku si máme který den vzít na sebe podle počasí, popřípadě uvařilo celé jídlo a uklidilo domácnost. Tak daleko ale zatím nejsme.

To jsem se ale zatím zamýšlela nad tím, jak bychom mohli zblbnout z toho, že pracujeme s AI místo toho, abychom samostatně přemýšleli. Druhou možností, která mě napadla, je, že zblbneme z AI, neboli necháme se zblbnout AI k tomu, abychom věřili věcem, která si vybájila, našla na nějakém pofiderním serveru a podobně. Když totiž googlím, pečlivě si kontroluji, odkud informace čerpám. Ale AI mi to všechno shrne do jednoho a já už si většinou jednotlivé zdroje nerozklikávám. Nicméně minule mi problémy s kůzlaty hledala na stránce o kočkách, kde jsem slovo koza vůbec nenašla. A samozřejmě to nebyla stránka s články od veterináře. 

Možná jste už také slyšeli o tom, že když se snažíte psát vědeckou práci s AI, tak si ráda vymýšlí zdroje, které vůbec neexistují, nebo jim podsouvá myšlenky, které v nich nejsou. Například jsme takhle viděli odkaz na článek v němž mělo být jakýchsi sedm parametrů, ale reálně v něm byly jen čtyři. Otázkou pak zůstává odkud jsou zbývající tři? 

A další nebezpečná věc spočívá v nadměrném užívání AI. Takže pokud internet zahltíme články z AI, kde si vymyslela zdroje, parametry a podobně, umístíme takové články na kvalitní servery a následně z takových článků budeme čerpat, budou se nám chyby tak krásně řetězit, že než se dobereme pravdy, může to pořádně dlouho trvat. A nejhorší na tom je, že se AI už daří vymýšlet poměrně věrohodné teorie. Pak už nám ale nepomůže ani googlení a pokud půjde o oblast, ve které nebudeme odborníci, tak ani přemýšlení, protože na spoustu věcí laik nemůže přijít. Snad se jen dá spoléhat na to, že odborné autority nebudou publikovat články s obsahem vytvořeným AI, který by nezkontrolovaly.

Kdybych se měla zamyslet nad tím, proč si myslím, že AI nepovede k tomu, že bychom zhloupli, uvedla bych následující body:

• Zdá se, že jsme nezhloupli ani z novin, televize, rádia nebo internetu – dostupnost nějakého zdroje informací nutně neznamená, že by poklesla naše inteligence. Naopak to vypadá, že bychom měli pečlivě probírat dostupné informace. Dokud jsme se totiž o tom, co je jedlé/možné/správné dozvídali jen od sousedů na vesnici, bylo to poměrně jednoduché. Ale teď se nám čím dál častěji a snadněji dostane dvou protichůdných rad a pak „babo raď“.
• Ani kalkulačka a počítač nevedly k tomu, že by lidé neuměli počítat z hlavy, nebo psát texty. Jsou jedinci, kterým korektury ve Wordu usnadňují život, a další, kteří tyto korektury následně opravují. 
• Ani digitální fotoaparáty a chytré telefony neznamenají, že už nad foceným objektem, clonou a časem nemusíme přemýšlet. Je to sice jednodušší, ale sama mám kolikrát tolik špatných fotografií, že bych potřebovala ještě chytřejší a výkonnější přístroj (nebo sochu kůzlete místo živého). tak jako se někteří lidé neorientovali v mapě a na turisťáku, koukají stejně zmateně na mapu v mobilu a většinou je lepší se kromě zeptání na cestu i sama podívat a najít si nějaké styčné body a správně zorientovat mapu. Můžete namítnout, že tohle všechno řeší navigace. Ano, do určité míry, ale občas se stane, že se odmítá smířit se skutečností, že nějaká silnice je uzavřená, ačkoliv ona to ve svých údajích nemá a pak už musíte zase kreativně vymýšlet, kudy se to dá objet.

Když tak nad tím přemýšlím kolem a kolem, myslím, že nás nečeká nic extra převratného. Ne, že bych brala AI na lehkou váhu, ale zkuste si sami odpovědět, jak moc změnil váš život chytrý telefon? Usnadnil vám cestování, práci z domova, dostupnost her a přátel i na cestách. Možná jste se na něm stali trochu závislými a trpíte FOMO (= úzkostí/strachem z propásnutí něčeho zajímavého nebo důležitého), ale stejně nad věcmi přemýšlíte. Možná, když si nevíte rady, co je to za rostlinku, ptáka, kam letí to letadlo na obloze, nebo kde se dají koupit takové pěkné boty, namíříte na ně telefon a už to víte. Stejně tak můžete rychle ukončit každou hádku o tom, zda satén je typ tkaniny nebo materiálu. (Je to ta první možnost.) Ale zdá se, že přemýšlet jsme nepřestali. A tak nevidím důvod, proč bychom měli přestat přemýšlet – nejlepší by bylo kriticky – i při používání AI.

Vhodné je to už na začátku. Zamyslete se nad tím, jak položíte svou otázku, abyste dostali co nejlepší odpověď. Například je zbytečné ptát se, jestli si mám připravit tašku do porodnice. Naštěstí AI není tak nanicovaté, aby mi odpovědělo prosté „ano“. Mnohem lepší bude zeptat se, v kolikátém týdnu si ji mám sbalit a co do ní dát pro sebe i pro miminko. A rovnou si to nechat vygenerovat v PDF jako odškrtávací seznam (to moc nevyšlo ;-)). A pak se na to podívat a dopsat věci, které si do porodnice potřebuju vzít já – třeba místo knihy by mohlo být vhodné nějaké jednoduché pletení. A taky si můžu seznam doplnit o info ze stránek porodnice, z knížek, které čtu, a podle doporučení od kamarádek (třeba sedací kruh a další věci si levněji koupíte jinde než právě v porodnici, kde už je potřebujete).

[1] Slohový útvar – Úvaha. Pravopisně.cz, https://www.pravopisne.cz/2019/01/slohovy-utvar-uvaha/, cit. 23. 5. 2025

Taky občas přecházíte na červenou?

Všichni víme, že přecházet by se mělo na přechodu pro chodce poté, co se pořádně rozhlédneme, a nebo na semaforech na zelenou. Občas ale spěcháme, rozhlédneme se a přejdeme i na červenou, když to vypadá, že nic nejede.

Teda já ne. Tvrdošíjně si stojím na kraji a čekám, až budu moct jít. Už několikrát se mi stalo, že to vypadalo, že nic nejede, ale pak se vyřítilo auto zpoza rohu, nebo jsem si ho mohla nevšimnout. Ta minutka dvě mě nezabije, to auto by mohlo. Ale věřili byste, že se to nestává moc často? Spoustu lidí vidím přecházet na červenou, když něco jede nebo nejede, na neoznačených místech, nebo špatně osvětlené chodce kolem silnice a taky občas lidi přebíhají koleje na zakázaných místech. Často se ale vůbec nic nestane. Asi jako když v autě nedáte přednost nebo se nerozhlédnete a ono zrovna nic nejelo. Nicméně i tak to asi nebudete aplikovat jako pravidlo, podle kterého se budete chovat běžně.

Stejně to mám i se stravou v těhotenství. Kolik lidí pije kávu, dá si hermoše... a tvrdí: „To bys nemohla jíst nic.“ „Tělo si řekne, co potřebuje.“ Ale pro dosud dítě můžou být všechny ty bakterie z plísňových sýrů a salámů konečnou. Nehledě na statistiku si říkám, jestli mi to za to riziko stojí. A zvlášť když to vím. Připadá mi to, jako když jedna známá solí psovi jídlo, aby to měl lepší. A přitom pro psy je sůl nezdravá a návykové a dávají ji do granulí jen špatní výrobci, protože tím chtějí pozvednout chuť (je to zvýrazňovač) a udělat hnusné granule pro psa návykovými.

Ale abych se jen nepředváděla, jak jsem vzorná, tak jsem se právě v jednom článku dočetla, že je potřeba dávat si pozor ne jen na sušené (a tedy tepelně neupravené) maso, ale taky na fermentované: „fermentované salámy nebo například sójový tempeh, který má jinak mimořádně hodnotné nutriční složení. Jenže proces výroby, kterým tyto potraviny procházejí, tedy záměrné nakažení (byť ušlechtilou) plísní, nebo fermentace, tedy řízené kvašení, jsou příliš rizikové z hlediska potenciální intoxikace organismu. Pro křehký organismus dítěte je velmi náročné zpracovat plísně a kvasinky. Rovněž nikdy nelze zcela vyloučit, že se v potravině nevyskytne i nějaký druh plísně, který tam být nemá.“ [1] Ono to sice bylo jasné, protože salámy (a celkově uzeniny) jsou fuj, co se týče zdravé výživy, ale když nám tolik chutnají, snažíme se mít je minimálně a pak si je opravdu užít. Třeba k přestěhování se domů jsem koupila na oslavu uherák. A na oslavu toho, že jsem prošla cukrovkovým testem (článek zde) zase pár plátků lovečáku. Tímto se tedy s těmito svými pochoutkami loučím. Adieu za pár měsíců. Nebo let, jestli to nebudou smět i kojící.

Zdroj: [1] 10 věcí, kterými škodíte svému miminku v těhotenství. Dr. Max. 24. 3. 2021, cit. 26. 4. 2025, https://www.drmax.cz/clanky/10-veci-kterymi-skodite-svemu-miminku-v-tehotenstvi

Zase budou rajčátka...

V sobotu jsme si dovezli od stejné paní jako vždycky sazeničky rajčátek. To by člověk neřekl, jakou radost mu udělá taková obyčejná věc. Vzali jsme o jedno míň než vloni, takže pouhých osm rostlinek, ale potom to na zalévání bohatě stačí. A na to, abychom měli co dělat to sníst taky. Ačkoliv mám rajčata ráda, přece jen jsme na ně jen dva.

Oproti loňsku zdražila o korunu. Osm korun za sazeničku, to je bomba! Nevím, kolik za to chtějí jinde, ale myslím, že vloni to bylo i pětatřicet.

Vzali jsme si dvě odrůdy: Balkán a Merrygold F1 (tyčkové rajče, plody by měly mít 40–45 g). Paní nám řekla, že se jí rostlinky dost vytáhly a že je máme zasadit hodně do země. Asi tak třetině rostliny oškubat boční lístky a šup s tím pod hlínu. To jsme v minulých letech nedělali, tak nás to dost překvapilo. 

Doma nám tchyně řekla, že v rádiu slyšela, že se mají rajčata sázet až tak za týden, že teď ještě přijdou přízemní mrazíky. Tomu se nedivím, zrovna jsem v kalendáři zahlédla, že dneska je Serváce, prostředního ze „zmrzlých mužů“.

So 24. 5. 2025

Tak nám přátelé zahrádkáři doporučili, abychom rajčata vysadili až po tomto víkendu. Je to šílené, mít je v maštali za oknem takhle dlouho, chudinky malá. Některá už nahazují květy!

Ne jen seriály/speciály živ je člověk

Jak jste si určitě všimli, na mém blogu teď frčí hlavně seriály = tematické speciály článků pokrývající téměř vše, co dělám. V pondělí píšu na blogu o tvorbě Angeliky tvorba o malování a kreslení, protože je to moje „nová“ vášeň, věnuju se mu tak posledních pět let. I když i předtím tu byly nějaké ty pokusy. Tady můžete aktuálně najít mých 277 článků k tomuto tématu. Ne každý článek znamená samostatný obrázek, ale přivádí mě to na myšlenku, že by bylo zajímavé spočítat, kolik obrázků jsem vlastně namalovala. Začínala jsem pastelkami díky inspiraci od Marie Brožové, pak jsem přešla k inkoustu v propisce díky zentanglu a Inktoberu. Zkusila jsem si sketching budov s Hanou Dankovou. A pak jsem objevila knihu Tamaru Laporte a následně Lifebook 2024 a celý online svět plný akvarelových a akrylových barviček.

V úterý zveřejňuji na svém hlavním blogu Angeliky bloček povídání o životě na statku. Jsou to vlastně takové minireportáže o tom, co doma děláme, s čím se nám daří, s čím ne. Jaký to je bydlet na vesnici, kam nejezdí ani autobus. O tom, jak chováme kozy, kterýma to samozřejmě začalo, protože to pro mě byla naprostá novinka. Ale pak jsme začali něco pěstovat, pořídili si husy, perličky, psa a přistěhovala se k nám zrzavá kočka, kterou se snažím ochočit. Ale najdete tu i články z domova: jako jaké poklady jsme našli po babičce, několik článků o tom, jak jsme malovali vápnem (škoda, že jsem jich nenapsala víc, bylo to někdy opravdu dramatické), ale dozvědět se taky můžete o bydlení u tchyně nebo  endemicky se vyskytujících sametkách. Aktuálně mám k životě na statku publikováno 218 článků.

Na středu jsem si plánovala inspirativní články o všem možném, ale na ty teď vůbec nemám prostor, takže se k ním možná vrátím zase někdy v budoucnu. Většina by jich opět byla na blogu k tvorbě, protože k ní mám nejvíc inspirace, popřípadě bych sem dala článek ohledně inspirací k vaření a jiným oblastem života než je pletení, háčkování, šití a malování.

Svého času jsem se snažila dělat pravidelně nové věci a psala o tom ve čtvrtek. Ale články neměly žádný speciální štítek, takže si je nemůžete vyhledat všechny najednou. Nedávalo mi to smysl. Pár věcí, které byly podle mě zajímavější, nebo by nějak mohly obohatit i vás, jsem zařadila do štítku Rozšiř si obzory.

V pátek můžete často na Angeliky tvorba nalézt nové články o pletení. Momentálně jich je 347, což mi připadá poněkud zvláštní, protože pletu mnohem déle než kreslím a maluji. Možná je to způsobeno tím, že to výrazně déle trvá a o jediné pletené věci napíšu maximálně dva tři články, zatímco o kreslení toho může být i mnohem víc. A taky asi spousta článků ještě není (a nejspíš ani nikdy nebude) napsaných. Dokonce mám 34 článků o háčkování, kterému se nyní už v podstatě vůbec nevěnuji, ačkoliv v pubertě jsem dělala jen to a pletení jsem si jednou vyzkoušela a naznala, že to není nic pro mě. Vtipné, že? Trošku zkouším i šití, ale to, že jsem v podstatě pořád začátečník poznáte i podle pouhých deseti publikovaných článků.

Nový sobotní seriál věnovaný těhotenství a prozřetelně označený štítkem „dítě“ má pouhých 13 článků, protože jsem ho začala psát v průběhu těhotenství, kdy mě napadlo, že bych se o některé postřehy chtěla podělit, a když jsem si uvědomila, že jsem toho plná (doslova) a taky že člověk nad spoustou věcí teď přemýšlí trochu jinak (kam se dokážu ohnout a které poličky ve skříni nemá smysl obsazovat). Nicméně pro netěhotné nebo nefanoušky dětí jsou myslím i některé tyhle články fajn, protože se snažím psát s nadhledem a prakticky. I když uznávám, že o tom, co máte dělat proti otékajícím kotníkům asi nebude úplně zábavné číst, pokud vás to netrápí. Nicméně omezit sůl, jíst zdravěji, přidat pohyb a mít dostatek tekutin je zcela jistě prospěšné i pro vás bez ohledu na věk, zdraví, stáří i jakkoliv jiný stav, který zrovna prožíváte.

Nedělnímu seriálu o štěstí bych ani neříkala seriál. Jsou to spíš jednou za čas publikované články a často ani ne v neděli. Píšu v nich o tom, jak být šťastnější, co jsem pro to udělala, co mi pomáhá a funguje a co ne. Pod tímhle štítkem najdete nejrůznější bucket listy = seznamy, jak si vychutnat to které roční období, jak si víc užít dovolenou, deštivé počasí a nevím co ještě. Taky co jsem vyzkoušela já. Jak si dát předsevzetí, co prokrastinuju, jak se dostat do flow a seznam toho, co mi v poslední době udělal radost, cvičení Carpe diem, Světový den štěstí, Mezinárodní den úsměvu, Den pozitivního myšlení, Pozitivní mluvení... musím říct, že je potěšením si tyhle články číst, protože jsou plné optimismu a dobré nálady. V rámci nedělního seriálu o štěstí plánuji na podzim 2025 minisérie článků souvisejících s tímto tématem. Moje představa je, že se každému budu věnovat třeba měsíc. A co vás tedy posune k většímu štěstí? Mohl by to být: 

• bullet journal = ručně psaný diář nejen s povinnostmi, 
• věnovat se nějakému tématu, kterého byste chtěli ve svém životě víc, já si vybrala 
• odvahu – myslím, že jsem hodně odvážná, ale proč na tom ještě trochu nezapracovat, když by to mohlo zlepšit kvalitu mého života?
• hravost – jak člověk stárne, někdy mi přijde, že se stáváme příliš vážnými, málo zábavnými, málo hravými a moc „dospělými“ v tom nejhorším slova smyslu.

A teď na závěr se dostávám k tomu, o čem měl tenhle článek být. Jo, jako reklama na moje seriály je taky určitě dobrý. ;-) Vlastně jsem si v nich i pěkně pohrabala sama a s překvapením jsem zjistila, kolik pěkných věcí jsem napsala. Z mého pohledu hlavně dřív, protože mám ráda populárně naučné články. Ale jeden kamarád mi kdysi říkal, že ho na mém blogu spíš zajímají/baví moje osobní zážitky a zkušenosti, že odborné věci si může přečíst v jiných publikacích. A já si uvědomila, že už jsem strašně dlouho (od lázní) nenapsala nic moc dalšího kromě seriálů. Zřejmě proto, že nikam moc nechodím a nic zajímavého/zvláštního nepodnikám. Nicméně kromě toho, že by to bylo dobré další předsevzetí ke štěstí – víc toho podnikat a socializovat, tak pár článků bych přece jen napsat mohla:

• výlet 1: Z Kralup do Nelahozevsi
• výlet 2: Z Lovosic na Lovoš
• Hobby výstava
• Pálení ohně na čarodky
• Terraformers hra

Kotníkový ponožky jsou víc cool, než jsem si myslela

Jsem... oprava byla jsem odpůrce kotníkových ponožek. Nikdy jsem nechápala, proč takhle blbou věc lidi dobrovolně nosej. Ano, ten přínos, že mi nekoukají z bot, naprosto chápu, ale všechna ta ostatní negativa:

• pořád slejzají do bot, následně tlačí a dělají vám puchýře,
• nebo nedosahují až v k vršku boty, takže vás tlačí boty a odírají vám kůži,
• táhne vám na kotníky (i v parném dni je v metru zima a pociťuju nepříjemný rozdíl mezi tím, co je v botě a co je venku těsně nad ní),
• podezřívám je, že je má pračka radši, a proto mi už při prvním praní ukradla jednu šedivou (asi tak před čtrnácti dny). Myslím, že jsem ji ještě pořád nenašla.
• Celou zimu narážíte mezi svými ponožkami právě na ty kotníkové. A nedej bože, když si je ráno rozespalí opravdu oblečete a pak jak cvoci mrznete v kozačkách s kotníkovými ponožkami. – K tomuhle mám soukromý tip: nacpala jsem je do tubusu od Mixitu, které je mi líto vyhazovat, protože jsou krásné, tak jich mám pár schovaných. A od té doby mám klid. Na léto prostě vytáhnu tubus a mám zvlášť oddělené kotníkové ponožky. Jasně, že by šlo použít i nějakou zásuvku na spodní prádlo, ale nic takového nemám. O praktickém uspořádání ostatních = normálních ponožek teprve uvažuji. Nemáte nějaký tip?

Když mě ještě nějaký další důvod nenávisti napadne, doplním ho později. ;-) 

Teď jsem začala kotníkovky trochu víc nosit, protože skoro pořád chodím v šatech a na sandály a bosé nohy to ještě není. Samozřejmě se s nimi vztekám z výše uvedených důvodů. A to jsem si ještě nestěžovala na mizernou kvalitu těch mých nových z Rossmanna, které sice nekloužou, nicméně se na nich po jednom nošení udělala díra na palci (a ne, nemám ostré neostříhané nehty). A z druhého páru tu jednu sežrala pračka. A to stály prosím pěkně 69 či 84 Kč.

Ale abych jim dala taky jednu pochvalu. A ne zrovna malou a bezvýznamnou. 

Chtěla jsem vyrazit na zahradu nakrmit zvířátka. Sáhla jsem automaticky po tlustších teplých ponožkách s vánočními motivy, které mi věnoval manžel, protože mu byly krátké a úzké přes kotník. Prvně jsem si myslela, že se praním ještě víc smrskly a jsou mi taky úzké. Mám trochu vyšší nárt, takže jsem na drobné nepohodlí zvyklá. Ale teď mě v tomto směru rozčílily i ponožky od Stephena Westa: Painting triangles socks (více o nich zveřejním 16. 5. 2025 na svém blogu o tvorbě), které prý nemám moc utahovat, ale ani nechávat volné, ono to tak nějak samo pěkně vyjde... jo, velký kulový, sotva je obleču přes nárt. A najednou mi to došlo – s tím jak mi teď příšerně otékají kotníky (ano, váhám, jestli to mám vyfotit nebo ne, je to dokumentační a na blog to patří, ale je to hnusný, a když naše koza při prvním porodu přišla o kůzlata, fotky jsem taky nezveřejnila, protože to pro mě byl drastický zážitek)... takže s tím, jak mi teď otékají kotníky, to asi není chyba ponožek jako takových (ani slavného návrháře Stephena, kterému jsem kvůli tomu skoro napsala mail s výčitkou). A pak jsem dostala spásný nápad. I když je nesnáším, vezmu si kotníkové ponožky. Otoky jsou totiž  především nad nimi, tím pádem je v klidu obleču. Jestli to takhle půjde dál, možná bych si i nějaké měla uplést. Ale tajně doufám, že mi pomůže „superželezo“, které mi doktorka předepsala.

Vavřínový věnec nad dveře (2. část)

Tvorbu vavřínového věnce jste si mohli prohlídnout tady. Teď se posuneme o krůček dál. Doplníme fialovou dvoulinku. Barvu vybral manžel. Já se trochu bála, i když se mi zároveň hodně líbila. V některých obdobích patří fialová k mým nejoblíbenějším. Ale pak jsem se koukla na barevný kruh od Tamary Laporte a říkala jsem si, že se to bude krásně doplňovat. A taky že jo. Zajímalo by mě, jak by touhle úchvatnou barvou vypadal celý pokoj. Nebo aspoň proužek pod stropem...

Fialová dvoulinka

Povšimněte si prosím těch hřebů, co drží obě ramena věnce. Nevypadají jako pravé? A přitom je to obkreslená padesátikoruna. :-)

Dalším krokem bude psaní textu. Aby odpovídal našim představám a historické době, rozhodli jsme se použít římskou kapitálu. Resp. já rozhodla, protože jsem se kdysi trochu věnovala typografii a kaligrafii, takže jsem věděla o čem mluvím. 

Manžel zase řešil historické hledisko – v jakém jazyce by měl takový nápis být? Na nejrůznějších zámcích, branách a sloupech bývá obvykle vyveden v latině. Stejně ho najdete například na Matyášově bráně, která je součástí Pražského hradu. 

Nicméně my nemáme zámek ale statek. A snažíme se hrát si na takovou nějakou selskost nábytku a stylu. I když sem tam inklinujeme i k tomu, že je to zámek, i když úplně malilinkatý. Ano, máte naprostou pravdu, nutně bych potřebovala ještě jednu místnost jako dámský salónek pro všechno svoje pletení, šití, knihy a malování. A ideálně s pódiem na čajové obřady! 

Uf, to jsem trochu odbočila. Takže na statku by to podle našeho souseda, který je tak trochu historik a hlavně asi archeolog, by to mělo být v němčině. Nicméně němčina má jednu nepříjemnou vlastnost pro tyto účely – nechutně dlouhá slova. A to znamená, že by se nám tam některé ty jejich spojeniny různých slov do jednoho nevešly na délku. Teď mě Google překladač pěkně utřel, protože šťastné manželství by se v němčině řeklo jenom „glückliche Ehe“. To je to horší v té latině!

Test na cukrovku (oGTT)

Gynekoložka mě poslala nechat si udělat test na těhotenskou cukrovku (oGTT). Odborné detaily najdete třeba na Wikiskriptech. Věděla jsem, že to přijde a trochu jsem se toho bála. No, co si budeme povídat, určitě to není věc, kterou chcete, aby vám našli.

Měla ji jedna moje bývalá kolegyně a ačkoliv už je to dávno a tou dobou jsem o dítěti ještě vůbec neuvažovala, děsilo mě, že smí sníst jen tři knedlíky (nebo to snad dokonce byly dva, a nemyslím šišky ale kousky) a trošku omáčky. A celkově si všechno hlídat a kontrolovat a počítat, aby toho nesnědla moc.

Současná kolegyně mě naopak uklidňovala, že to není žádný problém, jen taková menší dieta, de facto zdravá strava. A jedna kámoška ze sousední vesnice mě ujišťovala, že ji určitě nemám, když neomdlívám a nemotá se mi hlava kvůli výkyvům cukru. To by mi ji pak ale nemuseli měřit, kdyby se to poznalo tak snadno, ne? Ale znělo to dobře, než jsem se dostala k výsledkům.

Tolik zkušenosti ostatních, teď k zážitkům.

On už ten začátek nebyl nic moc: nemohla jsem se dovolat na objednání a doktorka chtěla, abych tam šla brzy, aby měla na příští naší schůzce (těhotenské prohlídce) informace s výsledky v ruce. A bůhví jaké tam mají objednací doby a za jak dlouho budou mít výsledky. To furt slyším od starší generace telefon telefon... no a jak jsem napsala mail, byť po pracovní době, hned ten den jsem dostala odpověď. Maily jsou zkrátka mnohem lepší, protože je jednoduše vyřídíte, kdy chcete, a nezdržují vás od vaší práce. A takovou banalitu jako „kdy bych si mohla nechat vzít krev“ nemusíte řešit telefonicky, protože ji druhá strana snadno pochopí.

Trochu oříšek byl hledání sídla v mapě. Kdybych se pořádně koukla, dala mi gynekoložka správnou adresu. Ale jak jsem se tam nedovolala, hledala jsem mail a upnula se na starou adresu i název polikliniky: Diabetologie na Jarově. Adresa Koněvova 2427/205. Nejprve selhal Google. No, to se dalo čekat, seznamácký mapy jsou lepší, takže přepínám na ně. Jenže ty selhaly taky. I tu jsem si vzpomněla, že už jsem v téhle ulici něco hledala. Oni ji přejmenovali! 

Teď se jmenuje Hartigova. Tak to už je jednoduchý. Stačí nastoupit na tramvaj devítku na Můstku, kam se snadno dostanu metrem Áčkem a pak už si v klidu budu plést, dokud nevystoupím na Chmelnici. Jednoduchý. 

Pak se jen rozhlídnu a někde vlevo by měla být ta poliklinika. Sice tam je, ale na budově to napsané nemá! Ještě že jsem se pořádně koukla do mapy. To může být celá Praha plná vizuálního smogu (= zaneřádění prostoro nevzhlednými a velkými reklamami, banery, plakáty a popisky), ale pak polikliniku aby člověk hledal lupou na zvonku!

No nic. Trefila jsem, dorazila včas a pěkně na lačno. První braní krve mě bolelo. Že by ještě tolik působily ty hormony – stalo se mi to už když zjišťovali, jestli jsem těhotná, ale to bolelo úplně nehorázně a sestřička mi tehdy řekla, že to je progesteronem. Já tím chtěla spíš naznačit, že asi byla trochu surová. Tohle bolelo jen trošku, ale stejně mě to dost znechutilo při představě, že to ještě dnes musím absolvovat dvakrát. Ach jo.

Následovalo pití sladké břečky. Jen dvě stě padesesát mililitrů, takže jsem neměla obavu, že to nezvládnu. Sladká voda nemůže být tak hnusná. Ale byla. Snad kvůli nějaké příchuti z ní brněl jazyk. Samotných 75 gramů glukózy by mě asi nerozházelo. 

Zvědavě jsem se ptala, proč po tom někdo zvrací (rozuměj, určitě to nechci absolvovat znovu, když už mi jednu krev vzali). Sestřička mi řekla, že to je asi hormony, citlivým žaludkem nebo prostě něčím spojeným s těhotenskou nevolností, takže jsem se uklidnila a řekla si, že to dám. Ještě mi zakázala dělat jakoukoliv aktivitu, abych jí nespalovala cukr rychleji a líp, než bych měla. Tak nějak jsem s tím počítala, takže jsem si s sebou vzala čtení (o tom zase někdy příště) a pletení. Jenže, není pletení taky pohyb?

Prý nemám moc máchat rukama a bude to dobrý. Stejně jsem se k tomu dostala jen na chvilku, protože sezení v čekárně se ukázalo jako náročnější, než jsem si myslela. Asi tam byl trochu vydýchaný vzduch. Nebo jsem jen byla unavená. Ale každopádně jsem tam chvíli v sedě podřimovala a taky přemýšlela, jestli bych si na tu lavici nemohla lehnout. Jenže mi to jednak přišlo trochu nechutné (bezdomovecké), a jednak bych tím možná překážela některým starším lidem, kteří přišli na kontrolu po mně. Psala jsem manželovi, že mi z toho jejich pitíčka brněl jazyk a že možná pojedu rovnou domů, protože v práci bych byla marná. Tedy pokud se mi po jídle (snídani cca v 11 hodin) udělá lépe. Nakonec jsem to zvládla přečkat v sedě, ale když si mě sestra konečně zavolala po hodině dovnitř a zeptala se, jak se cítím, řekla jsem jí, že nic moc, že jsem hrozně unavená a ospalá a mám hlad. On to nebyl takový ten hlad, že se potřebujete najíst, ale spíš prázdno v bříšku. Znovu mi vzala krev, tentokrát z druhé ruky a poslala mě opět do čekárny.

Kupodivu to najednou bylo mnohem lepší. Asi se mi dobily baterky. Chvíli jsem četla, pak pletla Stephenovy trojúhelníčkové ponožky (uvidíte 16. 5. 2025 na mém blogu o tvorbě) a pak si povídala s pánem, který tam přišel. Podle velikosti mého břicha odhadl, že je mimču o dva měsíce víc. To potěší. Ale beru to tak, že chlapi to obvykle nepoznaj a navíc to u běžně štíhlých jedinců vypadá výrazně děsivěji (blížící se porod je rozhodně děsivou záležitostí pro kolemjdoucí či sedící). A hlavně jsem se rozhodla soustředit na to, že se mu líbily ponožky, které pletu, a taky že mi pochválil, jak umím kombinovat barvy. To mi opravdu udělalo radost. Pak šel dovnitř a odešel jako všichni ostatní, ale předtím mi ještě stihl říct, že se jim druhé dítě „nepovedlo“, i když se ho snažili vychovat jak nejlépe uměli a že je to sice hrozný, ale že by bylo bývalo lepší, kdyby si ho nepořídili. Nepracuje, kouří, pije a má doma znepříjemňující řeči. Snažím se to vytěsnit, znám podobných pár smutných případů a říkám si, že náš to nebude. A určitě nad tím nechci dumat jakožto těhotná. Koneckonců holčičky jsou přece vždycky lepší... (ha ha ha) vzornější... (ha ha ha) a tak.

Nakonec došlo i na mě, potřetí mi vzali krev a rovnou si ji vzali do laborky na rozbory. Takže jsem se po dvou hodinách strávených v čekárně mohla najíst. Ještě že jsem si za odměnu s sebou vzala výborný sladký celozrnný koláček s tvarohem.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom stěžuju, tak na výsledky mě pozvali už za dva dny. Tam mi dali zprávu pro paní doktorku (gynekoložku), která mě má na starosti. A řekli mi, že u toho testu po hodině jsem těsně pod hranicí určující cukrovku, takže dobrý. ... Jako jak dobrý? Když jsem těsně pod hranicí, tak je to vlastně špatný, ne? Ne. Nemám dodržovat žádný výživový omezení a vůbec nic nemusím řešit. Ještě jsem s paní doktorkou rychle hodila řeč o výběru porodnice a spokojeně vyběhla do studeného počasí a deště. Já říkala už ráno, že je dneska krásně, myslela jsem si šťastně.