Vtipné...

<a> čus, je listopad a už mám trojku z chování :-D
<b> jakto???? :-D
<a> nevim.. učitelka, že mi dá neomluvené hodiny a zavolá domu..
<a> tak jí druhý den nesu obálku a řikám, tady je váš plat krát dvě a doufám že bude vše ok..
<a> tak si to beze slov vzala...
<b> tak proč ta trojka z chování?
<a> druhej den si mě zavola do kabinetu a jebla mi to po hlavě :-D
<a> sem tam dal 3 a půl tisíce, 2 stravenky za 40 Kč a ještě lísteček, že výplatu odhaduji na základě lektorských schopnostech :-DDD

Komentář: Máma mě zavřela na noc na balkon abych se probral... Ale táta mě pustil když přišel z hospody s tím, že to mělo velkej úspěch, útratu měl zadarmo a mě má vzít příště sebou :-D

Zdroj: http://www.lamer.cz/quote/65923

Miluju knihy

Lásku ke knihám jsem nejspíš získala od rodičů. Každý má jiný styl, ale oba čtou rádi a hodně. Jako správný kříženec miluju skoro všechno, tedy různé styly – těžké a „hutné“ knihy, i lehké čtení, beletrii, populárně naučné i klasická skripta (na vysoké si člověk zvykne). Knihy jsou báječní učitelé – jsou vždy po ruce a výklad vám ochotně zopakují a to doslova. Jen nejsou moc vstřícní otázkám. Nabízí téměř zdarma (knihovna, nejlepší přítel člověka) různé věci, ke kterým byste se těžko dostali. Jak byste chtěli sehnat učitel na time management, zenbuddhismus, astrologii a numerologii, typografii, významy barev, zdravý životní styl a kdeco dalšího? Jasně že živej učitel a přednášky by byly lepší, ale všichni by se jen těžko zaplatili, navíc esoterika a některé její podoby nejsou vědecky uznávány jako vědy, takže lze jen těžko poznat kvalitu učitele. Malé kurzy by mohl vést téměř kdokoliv, ačkoliv se něco podobného tvrdí i o knihách, zas úplně každá kravina (snad) vyjít nemůže. A když, můžete ji srovnat s jinýma a hlavně jako u všeho zhodnotit zdravým selským rozumem.

Co se týče knih, mám minimálně dva zlozvyky, se kterými jsem se ovšem víceméně smířila, takže se je ani moc nesnažím změnit, pokud nepřerůstají do neúnosných rozměrů. Zvykla jsem si na svůj styl práce s knihami, protože cizí styly mi nevyhovují a dělají mě nešťastnou. Považuji za normální půjčit si jednu až pět knih, postupně je přečíst a pak je vrátit. Můj první zlozvyk spočívá v tom, že si knihy půjčuji minimálně pět naráz (Neumím ty zajímavé nechat na příště, neboť pak jsou vždy dlouho půjčené.) a taky jich téměř vždy minimálně pět naráz čtu. Nejspíš je to proto, že nemám ráda jednotvárnost a některé knihy se prostě nedají číst vkuse, nebo to není ono, třeba povídky nebo některé populárně naučné věnující se více oblastem. P. S.: V první knize Blanky Matragi jsem našla, že tohle dělá taky. Docela mě potěšilo, že nejsem jediná, kdo to dělá.

Druhým zlozvykem (nebo dobrozvykem, jak se to vezme) je dělání výpisků z knížky. U mě probíhá trojím způsobem: jednak si knihu poznamenám do počítače jako do čtenářského deníku, a jednak si do zvláštního souboru, pokud toho je opravdu hodně, opíšu nejdůležitější části. A tady je ten zlozvyk – tyto části si v knihách lehce zatrhávám tužkou (a pak gumuji). A třetím způsobem dělání poznámek je sešitek nebo papíry, na něž si zapisuji vlastní myšlenky, nápady a inspirace vzniklé při četbě. Poslední dva způsoby doporučuje ve své knize Tvořivost – techniky a cvičení profesorka Marie Königová a označuje to jako tvůrčí čtení. Popravdě mě to velice baví a připadá mi to přínosné, i když to zatím praktikuji jen krátce.

Je to o vašem přístupu k věci

První hodina kreslení byla děsná. Přišlo mi, že mi to vůbec nejde, nebavilo mě to a myšlenky mi lítaly kamsi pryč. Litovala jsem, že jsem se do kurzu přihlásila a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že příště to snad bude lepší a že to nejsou vyhozený peníze. Moc mi to nešlo. Byla jsem unavená a nespokojená.

Na druhou hodinu jsem se těšila, protože jsem už začala přemýšlet nad tím, jaké budu mít možnosti, až budu umět kreslit. Nebudu se jednou stydět před svejma dětma a teď před kamarády, můžu si sama ilustrovat básničky, deníky a třeba jednou i nějakou knihu. Můžu si navrhovat různé obrázky, které pak budu moci upaličkovat. A můžu si jen tak pro radost kreslit a bude to vypadat dobře!

Zkrátka na druhou hodinu jsem se těšila a taky jsem si ji užila. Došlo mi, že to je o přístupu. Když přijdu nadšená, bude to dobrý, i když budeme kreslit jen polystyrénový koule na šále, a když přijdu otrávená, možná mi nepomůže ani kdyby lektorka vyprávěla vtipy.

Kurz kreslení

Začala jsem chodit do kurzu kreslení. Už mě totiž fakt štve, že pořádně umím nakreslit snad jenom domeček. Ne, že bych na to měla nějak zvlášť moc času, ale někdy je fakt prima něco si nakreslit nebo ještě lépe namalovat. Popravdě o kreslení tužkou mi zas tak moc nejde. Je to sice pěkné, ale to, co mě fascinuje a mnohem víc mě dokáže nadchnout jsou obrázky pastelkama. Bez barev je každá kresba tak trochu nudná. Může být sebevydařenější a sebe líp vystínovaná, ale černobílý svět bych prostě nechtěla. Zato barevných obrázků může být halda a věřím, že se nikdy neokoukaj.

Když tak nad tím přemýšlím, není mi jasné, proč chci umět kreslit. Pro práci to nepotřebuju a jako „vedlejšák“ to taky nemám v úmyslu. Ale řekněme, že podstatný je, že to chci umět a je fuk proč.

Doma mi bylo už od dětství říkáno, že kreslení není pro mě. Jsem manuálně zručná a snad i chytrá, ale kreslit mi prostě nikdy nepůjde. Nemám na to buňky.

Možná že ne, ale rozhodně to musím zkusit. Nevím, jakého názoru jsou psychologové nyní, ale jednu dobu se říkalo „buď to v tobě je, nebo to v tobě není“, nicméně stále nalézám další a další knihy, které tvrdí něco jiného. A to, že „trénink dělá mistra“. Napište každý týden povídku a časem budou fakt dobrý (snad). Dělejte něco stále znovu a znovu a můžete se v tom stát mistry. A tak jsem se rozhodla, že se naučím kreslit. Nebudu celý život dumat nad tím, jestli se to dá naučit nebo ne. prostě to zkusím. Mimochodem v knize o time managementu Snězte tu žábu její autor doslova uváděl, že co se dokázali naučit jiní, se dokážete naučit taky.

Jak v Rakousku poznáte Čecha?

Máme najeto necelých čtyři sta kilometrů a zastavujeme na parkovišti na oběd a na záchod. Jíme z vlastních zásob – plněné housky salámem a sýrem a přikusujeme rajčátka, okurku a pórek.
 

Už je to sice pěkných pár let, ale pořád vzpomínám na dobu, kdy jsme tradičně obědvali vepřovku, kterou jsem milovala. Jednu dobu jsme ji dokonce každoročně jedli na stejném parkovišti mezi vesničkami Loka a Rošnja ve Slovinsku.
 

Možná bychom tak obědvali i dnes, kdyby kvalita vepřovek neklesla na úroveň, kdy se ji zdráhám málem dát i kočkám. Tehdy to bylo masíčko! A sos a troška sádla, lahůdka! Nejradši bych ji obědvala i doma.
 

A jak tedy poznáte Čechy? Postávají nebo posedávají u auta, příp. pařezu, kamene, na parkovišti a jedí ze svých zásob, a to dokonce i tehdy, když hned vedle je restaurace, zde tzv. autogrill.

Putování po čajovnách

Rozhodla jsem se, že zase začnu více navštěvovat čajovny a budu se seznamovat s různými druhy čaje a jejich přípravou. Chci také vychutnávat klid těchto míst a nasávat jejich atmosféru. Plánuju asi tak jednu až dvě čajovny za měsíc, aby mi to moc nelezlo do peněz a přitom měl tento "průzkum" nějakou cenu.

O tom, kde jsem byla a jak jsem si tam pochutnala si budete moci přečíst v jednotlivých článcích.

1. Literární čajovna Skleněná louka

Po dlouhé době jsem včera vyrazila do čajovny. Fakt už mi to chybělo! Pro Putování po čajovnách, cyklus, na který se můžete těšit, jsem si na úvod vybrala "Skleněnku", protože s ní jsem v Brně před lety začínala. Tam jsem se seznámila s kombuchou.

Vzhled čajovny je stále stejně přitažlivý. Pódium s polštářky vzadu v druhé místnosti pohodlné a fotky na stěnách krásné. Co mě ale nemile překvapilo, byl výběr čajů. Nechci říct, že by byl přímo malej, ale v nabídkovém lístku jsem v podstatě nenašla čisté neovoněné černé nebo zelené čaje. A přitom v článku na internetu z konce srpna mají vypsané tchajwanské oolongy a čaje z Dareelingu a Nepálu z druhé sklizně. Že by je jen prodávali s sebou? Nebo že by jim už došly? Mají na ně snad jiný lístek, který nám zapomněli dát? Nevím, ale trochu mě to mrzelo, protože jsem chtěla poznávat další a další kvalitní čaje.

Nicméně mě potěšilo, že jsem v jejich nabídce nalezla matcha shake, nebo matcha latte, což je vlastně práškový zelený čaj matcha připravený s mlékem a cukrem. Vypadá to jako nějaký zelený hnus, ale chutná to fantasticky a je to sladké.

Také jsem poprvé ochutnala martovník citronový, ale nebyl to bůhvíjaký zázrak. Prostě bylinkový čaj podobný meduňkovému, jen víc citronový. Asi by byl zajímavější v kombinace s něčím dalším, tedy jako směs. Celkově to byl příjemně strávený večer a odcházela jsem s dobrým pocitem.

Znala jsem Monyovou...

Před rokem jsem se na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě setkala se Simonou Monyovou. Jako lovec autogramů (Moc jich teda nemám - začala jsem nedávno a nijak zvlášť to neprožívám.) jsem přišla na její autroské čtení. Ani už nevím, co přesně to tenkrát četla, ale myslím, že se mi to líbilo. Byla to vysoká, štíhlá a celkově krásná žena. Přiznávám, že jsem jí trochu závidděla, měla všechno, po čem toužím: rodinu, krásu, domýšlela jsem si i zdraví a příjmy a hlavně byla spisovatelkou.

Po skončení čtení jsem se zařadila do fronty na autogram. Neměla jsem jako jiní její knížku, ale obyčejný bloček. Nějak jsem se s ní zdržela  a prohodily jsme pár slov. Řekla mi, že si vůbec nemám všímat kritiky, že se vždycky najde někdo, komu se moje dílo (taky píšu, jak možná víte) nebude líbit. A pak mi nabídla, že jí můžu svoje dílko poslat, a že mi k němu něco řekne.

Za posledních pár let jsem toho moc nenapsala a tak jsem pořád váhala, co jí poslat. Myslela jsem si, že to není dost dobrý, abych to ukázala opravdový spisovatelce. Teď mě mrzí, že jsem jí neposlala cokoliv aspoň trochu slušnýho ze svý tvorby. Takovouhle zpětnou vazbu asi hned tak totiž nezískám.

Jak být šťastnější?

Existuje snad nespočet rad, jak se stát šťastnějším. Můžete najít i mnoho citátů o tom, co je to štěstí, kdo je a není opravdu šťastný a také spoustu názorů na toto téma. Měla bych pro vás jeden tip (asi už to stejně dávno víte), který jsem vypozorovala při sledování lidí, které obecně považuji za méně šťastné než jsem já. (Ne, že bych byla bůhvíjak šťastná a pořád, ale přece jen je mezi námi rozdíl…)

Myslím si, že oproti méně šťastným lidem mám jednak tu výhodu, že nesleduji zprávy a tudíž se nemusím (ono se tomu totiž někdy těžko brání, když vidíte tu hrůzu) vztekat nad tím, jak jsou na sebe lidi kdesi na druhém konci světa zlí (a vy s tím stejně nic nemůžete udělat) nebo jak je naše vláda hrozná a kde se přihodila jaká nehoda a kolik lidí umřelo. Ale nejde jen o zprávy. Přijde mi, že jsem šťastnější, když si míň všímám druhých lidí.

Ale pozor – nemyslím to tak, že se nebudu starat o to, jak se kdo má a budu zahleděná jen do sebe. Spíš tak, že neřeším, že ten a ten pán je šíleně bohatý a přitom si to „nezaslouží“, že támhleta paní je štíhlejší a má delší a hezčí vlasy, že jedna kolegyně může každý měsíc chodit ke kadeřníkovi a já na to nemám, že mám stejný známky jako lidi s tahákama, že...

Přemýšlím, jestli můžou být drbny šťastný. Třeba jo, když někoho pěkně zdrbnou, ale mám pocit, že je dobrý vážit si toho, co máme, i když toho moc není, protože kdyby nám to někdo vzal, dost bychom se divili, jak jsme byli vlastně strašně bohatí. Na tohle téma existuje jedna moc hezká přeposílačka (možná trochu depresivní). Pokud máte co jíst, máte co na sebe a jste gramotní (plus nevím co z věcí, které považujeme za normální) patříte k určitému procentu nejbohatších lidí na světě.

Někdy, když se cítím zavalená prací, nebo mám pocit, že trpím strašnými a neřešitelnými problémy, otevře mi oči právě třeba podívání se na zprávy. Stačí jen slyšet o tom, že někdo oslepnul, voda mu spláchla dům a hned mi dojde, jakými malichernostmi se zabývám. I když se snažím, nedaří se mi vždy radovat z toho, že mám vlastně všechno. Vždyť co člověk potřebuje? Jakýs takýs dobrý zdraví (vidím, můžu chodit, slyším… někdy je fakt báječný vědět, že když vám ujede autobus, můžete dojít do vedlejšího města pěšky, protože jen tak mimochodem ujdete mnohem víc, než si myslíte)… Zatím mám kde bydlet a něco k jídlu se snad taky najde. Všechno ostatní už je nadstandard a měli bychom si toho vážit a ne koukat závistivě kolem sebe, jestli někde někdo náhodou nemá něčeho a o trochu víc.

A jak to teď nějak rozumně uzavřít. Snad jen – rozhlídněte se pořádně kolem sebe a pokud ještě pořád máte pocit, že máte málo – zkuste pohladit každou věc, kterou máte doma (a uvidíte, kolik toho je).

Jak si udělat radost, když vám nic nepadne?

Napadlo mě, že si pořídím stříbrný náramek. Jen tak pro radost takovou malou ozdůbku. Pro jistotu jsem si vzala větší obnos peněz a vydala se do svého oblíbeného zlatnictví (kde jsou na vás milí, i když se tam chodíte spíš jen dívat a nic si nekoupíte). Když se mě prodavačka zeptala, jaké mám přání, nějak mě napadlo, že bude trochu problém koupit si náramek. Mám ruku cca 16 cm po obvodu. 

Ukázalo se, že o správné délce mají vlastně jen dva náramky. Jeden se stříbrnými přívěsky ve tvaru srdíček a druhý s barevnými autíčky. Ideální by byl řetízek asi o centimetr větší (17 cm), aby se mi dobře zapínal, takový měli snad jen jeden. Většina jich byla osmnáct nebo devatenáct centimetrů.

Tak ještě nakouknu do jiného zlatnictví a ten se srdíčky si rozmyslím.

P. S.: Podobný problémy mám s botama i kalhotama... a všichni se mi diví, že si dělám nejradši radost čajem... :-)

První jarní den? Neříkejte!

Jak jsem si vyhledávala materiály pro články týkající se mezinárodního dne zdravého spánku a poezie, všimla jsem si, že v našich zemích je 21. březen považován za první jarní den. Proč je tomu tak?

Při pohledu z okna nemám dojem, že se přiblížilo jaro. Alespoň v Brně se nic moc nezměnilo, dnes dokonce byla docela zima, alespoň z doslechu, já venku nebyla.

21. březen máme takzvané astronomické jaro. Tehdy nastává rovnodennost, den i noc jsou tedy stejně dlouhé. „Slunce vychází přesně na východě v 6 hodin a zapadá na západě v 18 hodin. Nutno však přiznat, že nic z toho není tak úplně pravda. Pravda by to byla jenom tehdy, kdyby Země obíhala kolem Slunce po kružnici, kdyby Slunce samo bylo jen bezrozměrným bodem, kdyby Země neměla žádnou atmosféru, kdybychom to vše sledovali z hladiny moře na 15. stupni východní délky, kdyby...“

Článek od Zdeňka Mikuláška o začátku jara na Instantních astronomických novinách docela vtipně končí: „Když vám tedy někdo položí otázku zda nastává jaro 21. března, měli byste mu odpovědět: "Občas ano, ale je to stále míň, za pár let už vůbec ne, ale po roce 2100 se to zase spraví." Ručím vám za to, že ho vaše vyčerpávající odpověď zcela uspokojí.“

Znám to s jarem trochu jinak. Vloni jsem to sledovala a myslím, že to docela souhlasilo, letos jsem si na to bohužel nedala pozor, a tak jsem „jaro“ propásla. O čem tu mluvím? O čínském způsobu vnímání a jejich pěti elementech. Číňani vlastně mají 5 období a jim přísluší jednotlivé elementy, orgány, barvy a také chuti, k tomu se možná vrátím někdy později. Těmi obdobími jsou následující:

- jaro – dřevo,
- léto – oheň,
- babí léto – země, s ní je to složitější...
- podzim – kov,
- zima – voda.

Podle této teorie začíná jaro přibližně 12. února a končí 25. dubna, kdy nastává mezidobí pro element země. Poselství elementů pro jaro? Zdržte se hněvu a zlosti, netrpělivosti a podráždění, poškozuje to vaše játra. Započněte změny. Postavte se výzvám a neváhejte!

Zdroje:
InAstroNoviny, http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=87

21. března: Mezinárodní den zdravého spánku

Vzhledem k tomu, že je dnes mezinárodní den zdravého spánku, napadlo mě, že bych se s vámi podělila o pár rad, které jsem slyšela k tématu spánku. Některé mám ověřené, jiné ne. Nabízím vám je tedy k vlastnímu ověření, případně mi můžete do komentářů doplnit vám známé rady pro zajištění dobrého spánku.

Jen bych ještě chtěla zmínit, že mezinárodní den zdravého spánku má poukázat na závažnost problémů se spánkem. „Hlavním smyslem a cílem Mezinárodního dne spánku je zvýšení informovanosti o poruchách spánku mezi laickou i odbornou veřejností, o prevenci a možnostech léčby.“

Pan profesor Cimický ve své knize Minimum proti stresu (str. 9–10) doporučuje následujících pár bodů, které můžete udělat pro to, abyste se lépe vyspali: (V závorce jsou doplněny rady ke stejnému tématu z jiných zdrojů.)

1. Chodit spát v pravidelnou hodinu a zachovávat pravidelný rituál přípravy ke spaní. (K tomu mohu dodat, že jsem někde četla, že je lepší spánek před půlnocí, a tak se snažím chodit spát každý den v deset hodin večer. Popravdě mi to moc nevychází. Uléhejte a vstávejte každý den (i o víkendu) ve stejnou dobu +/- 15 minut.)

2. Nestřídat lůžka. Spát tam, kde jste zvyklí.

3. Před uložením vynechat napínavou a vzrušující podívanou, zvolna snižovat obrázky aktivity, příliš se neštvat a nenamáhat. Nejlepší aktivita je přiměřeně dávkovaná chůze, rozhodně ne běh! Nepracovat těsně před spaním a neučit se. (Mohu jen potvrdit, když se před spaním učím něco náročného nebo pracuju, ještě v posteli mi to šrotuje v hlavě a nemůžu usnout. Osobně se mi osvědčilo poslední hodinu před spaním dělat něco odpočinkového, ať je sebehorší zkouškové období. Mimo jiné taky hodinu před spaním opustit počítač, prý koukání do obrazovky působí povzbudivě a pak se hůř usíná.) Aspoň chvilku si číst pohádku nebo dělat něco uvolňujícího. Ani cvičení před ulehnutím (3–4 hodiny) se nehodí, proto ho raději přesuňte před večeři.
4. Na noc je vhodná vlažná koupel, nepříliš horká ani studená.
5. Před spaním omezit kávu, alkohol a další stimulující látky včetně Coca-Coly. Neukládat se ani příliš najedený, ani hladový. (Nejlépe 4–6 hodin před usnutím se nemá pít káva, zelený nebo černý čaj… já tedy s čajem problémy nemám ani těsně před spaním. A co se týče jídla: Vynechejte večer těžká jídla, poslední zařaďte 3–4 hodiny před ulehnutím. Nepijte večer alkohol, abyste lépe usnuli – alkohol zhoršuje kvalitu Vašeho spánku.)
6. V místnosti, kde spíte, by měla být tma či alespoň šero. Optimální teplota ložnice se pohybuje mezi 12 až 24 °C (jinde radí spíš 18–20°C).
7. Před spaním vyvětrat.
8. Může hrát tlumená hudba, ale nesmí rušit ostatní.
9. Když do půl hodiny neusnete, je lépe vstát a věnovat se jiné činnosti, rozhodně však ne na lůžku. Co vím, tak se doporučuje (snad i na lůžku) nějaká nudná četba.
10. Přes den raději nespat. Když si lehnete, zavřete oči a klidně dýchejte. Představte si, že ležíte na louce v písku a krásně svítí sluníčko, jste příjemně unavení… Lze myslet i na to, že stoupáte zvolna někam k vrcholu kopce, který se utápí v tmavě modré nebo hnědé barvě… Například epileptici mají zakázaný spánek přes den, tak na tom asi opravdu něco bude. (Viz můj článek 26. března: Světový den boje proti epilepsii (Fialový den/Purple Day))

K dalším radám lze zařadit následující:

- Postel i ložnici užívejte pouze ke spánku a pohlavnímu životu (odstraňte z ložnice televizi, v posteli nejezte, nečtěte si ani neodpočívejte). Rozhodně v ložnici nepracujte.
- Nekuřte, zvláště ne před usnutím a v době nočních probuzení. Nikotin také povzbuzuje.
- Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte, postel neslouží k přemýšlení.

Teď už vám jen mohu doporučit zajímavý článek na Doktorka.cz: http://zdravi.doktorka.cz/spanek-neni-ztraceny-cas/ a popřát dobrou noc!

Zdroje:
CIMICKÝ, J. Minimum proti stresu. 1. vyd. Praha 1: Nakladatelství Olympia, a. s., 1996. 79 stran. ISBN 80-7033-415-0.
http://mikrospanek.cz/mezinarodni-den-zdraveho-spanku-2132009

21. března: Světový den poezie

Světový den poezie je od roku 1999 určen na 21. březen. Cílem je podporovat čtení, psaní, vydavatelství, vyučování poezie po celém světě. Poezie byla převažujícím žánrem literární tvorby až do 18. století (do středověku byla dokonce žánrem jediným), teprve v 19. století se poměr mezi prózou a poezií vyrovnal a ve 20. století próza převážila.

Tradičně se poezie dělí na:

• epickou, jež má děj,
• lyrickou, která děj nemá, ale snaží se například vystihnout náladu,
• lyricko-epickou, v níž je děj potlačen, ale existuje.

Česká elektronická knihovna, Šárecká, M.: Vůně domova (1918), tiskem a nákladem E. Leschingra, Praha, 1. vydání, 56 stran

Věnování
Na tichý domov, sídlo něhy,
na chvíle, jimiž lze se hřát,
na úsměv mrtvých, gesta lásky
mně zachtělo se vzpomínat.

Na dobu klíčení a vzrůstu,
kdy sluncem láska matčina
a rosou síla otce byla,
tak rádo srdce vzpomíná!

Jak nevracet se v době květu,
jak nepohlížet vděčně zpět?
Vždyť jsem jak ve skleníku tichém
jen láskou vypěstěný květ!

Květ, který vzrůstal ve zátiší,
jež posvětil svým žitím rod,
a rukám, které tam jej sely, nechť patří též i jeho plod!

Mám pár oblíbených básní, které jsem si zvlášť začala vypisovat do bloku, když jsem zjistila, že jich přibývá, ale v poslední pár letech jsem žádné nepřidala. Asi už opravdu málo čtu poezii. Jak můžete vidět z ukázek, mám nejraději rýmované lehce „klouzavé“ básně, slova, jež ladně plynou jakou voda v potůčku. K mým oblíbeným patří například Seifert, nebo někdo s přezdívkou Ženatej na serveru Písmák.cz.

V dnešní době jednoznačně převažuje lyrická poezie. Za jeden z druhů poezie je považováno haiku, což je (dle Wikipedie) lyrický útvar s přírodní tematikou. Je tvořen třemi řádky obsahujícími 5, 7 a opět 5 slabik. A když je povedené, je podle mého názoru příjemné a inspirující. Vyvolává představu místa nebo věci, o které mluví.

Suvi
Šperk
Ledový květ slét'
Ze stromu podzimu spad'
Ozdobil tvůj pléd
http://hajku.blackhost.cz/index.php?page=hajku

Kobajaši Issa
Žába se tváří
jako by právě na oblohu
vykvákla mrak
http://www.nash.cz/haiku/issa.html

Další zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO
http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Haiku

Při práci se dozvíte zajímavý věci

Chystám si práci do školy, podklady pro nějaký vědecký článek, a tak prohlížím na internetu, co je v problematice, kterou se zabývám, nového a co bych měla vědět. Rok 2011 byl vyhlášen Radou EU za Evropský rok dobrovolnictví, a tak se snažím projít všechny programy, které do toho spadají. Je to zajímavé, ne že ne, ale je toho tolik… nemůžou prostě udělat jednu akci? 24. 6. 2011 bude Mezinárodní dobrovolnický den.

Říkám si, že těch mezinárodních dnů je nějak moc, a tak mě ze zvědavosti napadlo podívat se, jestli někde není nějaký jejich seznam. A heleme se, třeba na stránce o OSN.

Nestačím se divit, kolik toho je a některý jsou fakt zajímavý, třeba den mateřského jazyka, den vody, den meteorologie, den proti nášlapným minám, den zdraví, den knihy a autorských práv, den stěhovavých ptáků… Kuriózní mi též přijde Světový den prevence sebevražd, Světový den pošty, Světový den televize nebo Mezinárodní den hor.

A jak se na to dívám, všimnu si, že dnes 21. března je Světový den poezie, tak mě napadá, že by to chtělo nějak oslavit! ;-)

Zároveň je dnes Mezinárodní den zdravého spánku a první jarní den.

Mezinárodní den žen

Občas z legrace říkávám, že Google ví všechno. Dneska jsem najetím na obrázek u jeho loga například zjistila, že je mezinárodní den žen. Popravdě jsem se o tenhle svátek nikdy nezajímala a ani si nevzpomínám, že bychom o něm někdy doma mluvili. Možná s babičkou? Něco jiného je svátek matek, to dáreček vždycky nosím, ale mezinárodní den žen?

 Ze zvědavosti jsem nakoukla na pár prvních stránek, abych si rozšířila vzdělání o mezinárodním svátku. Tenhle svátek, o který se vlastně nezajímám, se už slaví přes sto let. No, nejspíš jsem trochu zaspala. Zaujala mě zmínka o tom, že "Organizace spojených národů vyhlásila pro letošní oslavy téma Rovný přístup ke vzdělání, praxi, vědě a technologiím: Cesta k důstojné práci pro ženy." Asi je jasné, na co tím naráží... to, co všechny víme. Tím, že jsme ženy máme horší uplatnění na trhu práce. Jako mladé nás moc nechtějí, protože hrozí svatba, děti a to, že nás bude muset na nějakou dobu zastoupit někdo jiný. Jedna kamarádka říkala, že nejspíš začne zapírat, že je vdaná, protože to už by jí práci opravdu nikdo nenabídl. Zdůraznila, že v momentě, kdy potenciální zaměstnavatel zahlédne na její ruce snubní prstýnek, zatváří se "Aha tak to nic" a pracovní pohovor opět nedopadne.

V různých zdrojích se můžete dočíst, že "celosvětový svátek žen vznikl jako vzpomínka na stávku newyorských švadlen, která se odehrála v roce 1909", ale proč stávkovaly? Kvůli těžkým pracovním podmínkám? Tak jsem měla pravdu, mělo by to tak být, a také kvůli zkrácení pracovní doby.

Ačkoliv jsem na svátek zapomněla, docela se mi zamlouvá. Proč si jednou pro změnu místo spílání neužít ten pocit, že jsem žena? Třeba by mi mohl přítel udělat masáž (možná lepší než kytka, ne?), uvařit večeři, mohli bychom zajít do kina, divadla, nebo si jen tak povídat s šálkem dobrého čaje... Nebo si udělat pořádnou dámskou jízdu. Nachystat chlebíčky, sladkosti a různé slané brambůrky a pro jednou zapomenout na diety, hubnutí a nejrůznější omezení. Zkrátka a dobře, pěkně se odvázat v soukromí a bez chlapů. Radovat se z toho, že jsme krásné něžné pohlaví.

Zdroj:

http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/svet-slavi-100-mezinarodni-den-zen.html

Prezentace tezí a odměna

Před nedávnem jsem udělala docela těžkou zkoušku... vlastně to bylo tento týden v pondělí... ale už mi to přijde jako celá věčnost. Měla jsem obhájit teze své závěrečné práce, pro ty, co se tím nezabývají, to znamená, že jsem měla vysvětlit, o čem chci svou práci psát, jaké použiji metody (a techniky) zkoumání a co budu vlastně zkoumat, kde získám data a jaký to celé bude mít přínos. Jo, taky jakou použiju literaturu a takový detaily. No, nadřela jsem se s tím docela dost, ale šéfík (ne můj vedoucí ale ten, kdo to přijímal přes mail) stále nějak nebyl spokojen. I když jsem se to pokusila doladit podle jeho představ, rozhodně jsem věděla, že se mi to nepodařilo. A tak jsem šla na obhajobu s trochu smíšenými pocity.

Byla jsem strašlivě nervózní. Mimo jiné i proto, že jsem nevěděla, jestli můžu přijít později, když to začíná ve dvě, ale vzhledem k tomu, že na mě měla dojít řada až večer a já už se celkem dobře znám, byla jsem si jistá, že za tu dobu bych tam zešílela nervama, kdybych viděla, jak se do ostatních navážej, nebo jak to mají skvělé a já proti nim budu vypadat hloupě. 

I tak jsem se setkala s obojím. Jedna slečna se rozhodla pokračovat v nějakém výzkumu, takže měla krásně prošlapanou cestičku a znělo to vážně fantasticky, to co se chystá dělat. Navíc je to takovej ten typ, co snad nikdy nemá trému, takže to v klídku odprezentovala, skoro jako by se pochlubila, jak je dobrá.

Já tam přišla, nervózně jsem kuňkala a ukazovala cosi na prezentaci. Bylo to strašný. Už mám za sebou snad tisíc prezentací, ale takhle špatných jsem moc neměla. Bylo mi jasný, že to není mnou, ale mýma nervama a o to víc mě to štvalo. Vždyť už bych za ta léta měla mít trému zmáknutou, ne?

Pravdou je, že jsem přišla přesně včas, abych viděla, jak tam dokonale rozebrali jednu mou suverénní kolegyni, kterou považuji za perfekcionistku, tak, že skoro brečela, což mi na náladě moc nepřidalo. Připadalo mi to, jako by mě zavařeli do klece plné hladových lvů.

Naštěstí se lvi unavili a někteří až do večera nevydrželi... teda popravdě skoro jsem se začínala bát, že tam zůstanu sama. Nakonec jsem to teda nějak vykuňkala a padlo pár dotazů. Kupodivu žádné závažné připomínky, jen pár drobností. Když se teda "šéfík" rozhodl, že to uzavře, měla jsem z toho nakonec dobrý pocit. Všichni byli přesvědčeni, že moje práce má smysl a snad že i zvolený postup je dobrý.

Asi si dovedete překvapit, jak mě zdrtilo, když mi řekl, že bych si prezentaci měla s opravenými detaily zkusit ještě jednou. Jojo, jasně, není na tom nic špatného, je to takové neformální... to si vykládejte někomu jinému... já tu prezentaci musím udělat, abych mohla jít v květnu ke zkoušce. Byl to pro mě takový šok, že jsem se z toho vzpamatovávala celý večer. 

Normálně se mi pak chtělo brečet. Všimla jsem si, že to nezarazilo jenom mě, ale i všechny ostatní. Vypadalo to, že nikdo s názorem toho, kdo to řekl, nesouhlasil. Naštěstí se to ostatním podařilo ukočírovat a přesvědčit ho (nebo přehlasovat?) že to je nesmysl, když mám jen doplnit metody, které použiju pro nějaký dílčí výzkum, dokonce z toho na chvilku udělali srandu, ale já neměla chuť se smát. Byla to pro mě hrozná podpásovka a doteď nechápu, co tím ten člověk myslel. Snad nějakou osobní pomstu za to, že jsem neopravila vše tak jak chtěl? 

Doma jsem si pro jistotu dala sklenku alkoholu, protože jsem se chtěla ujistit, že mi stoupne tlak a nebude mi už tak divně jako na omdlení. Ještě celá roztřesená jsem si slibovala, že nakouknu do seznamu odměn a nějakou si pořídím. Tak teď jen kterou, když jsem bez peněz?

Splněné přání ze seznamu odměn

Asi před rokem jsem si začala psát seznam věcí, které si „Jednou pořídím...“ Věci, které by se mi líbily, chtěla bych je, nebo po nich šíleně toužím, zkrátka všechno, co nechci zapomenout, že jsem třeba někdy chtěla. Nejdřív to byl trochu problém, abych do seznamu pořád dokola nezapisovala ty stejné věci, ale po roce, kdy tento seznam mám a znám ho dost i zpaměti, už hned vím, že tam ta věc je nebo není.

Kromě přehledu slouží především k vnitřní motivaci, když se mi do něčeho vážně hodně nechce. Můžu juknout do seznamu, vybrat si odměnu a těšit se na ni po splnění úkolu. Trochu jsem to zanedbala se státnicema, a tak jsem si pak za ně nadělila poněkud více odměn, ale co... člověk si občas musí udělat radost. :-)

Jednou z věcí, kterou jsem si už dlouho přála, byla kniha Trénink kreativity od Erica Maisela. Považuji ji za skutečně podařenou. Kdysi jsem si ji půjčila v knihovně. Krásně se četla a cvičení na povzbuzení kreativity mě zaujala. Některá jsem si vyzkoušela a jiná prozatím alespoň opsala, ale ve skrytu duše jsem si toužila tuto knihu koupit. Je napsaná na rok, takže tam jsou na každý týden dvě kreativní cvičení.

Kvůli tomu, že už je to delší dobu vydaná kniha, musela jsem ji shánět přes internet. Problém to samozřejmě nebyl – Google najde všechno, jenže v těch obchodech už obvykle nebyla na skladě a často ji měli označenou spíše jako nedostupnou. Nakonec se mi ji někde přece jen podařilo sehnat, ale s obchodem přes internet moc nekamarádím, a tak jsem požádala přítele, jestli by mi s tím nepomohl. Protože má pořád moc práce, dost to odkládal, až už jsem začala být nervózní, protože jsem si ta cvičení chtěla začít dělat pěkně v době kdy mám, hnedka po Novém roce. Když jsme se po Vánocích setkali, zjistila jsem, že příčinou odkládání nebyla lenost ale to, že mi ji chtěl dát jako dárek. Nechci být nevděčná vůči ostatním dárkům, ale tenhle je asi ze všech nejkrásnější. :-)

Popravdě musím přiznat, že ačkoliv dnes končí druhý týden tohoto roku, jsem teprve u prvního cvičení z prvního týdne. Nějak jsem se zasekla na napsání životopisu na dva a půl tisíce slov. Jen si to zkuste! :-) ... Vychází to asi tak na 5 stránek.

Príma čokoláda

Když jsem byla malá, měla jsem moc ráda čokoládu z automatu. Mamka mi ji nekupovala moc často, protože to bylo nezdravé, a tak to byl svým způsobem pro mě svátek, když mi ji dopřála. Obvykle to bylo při nějaké mimořádné příležitosti, kdy jsme se k takovému automatu dostaly. Párkrát jsem ji dostala na domácí vyrobení, ale to nebylo takové.

Čokolády z automatu jsem si dost užívala asi v prváku nebo v druháku na vysoké. Bývala jsem tam tehdy skoro celý den a v přednáškovkách jsme měli zimu, tak jsem si vždy v určitý den, který byl nejstrašnější, dopřávala čokoládu pro potěšení a zahřátí. Den mi to pochopitelně jako správnému mlsalovi zlepšilo okamžitě, i když ne třeba dlouhodobě.

Zvědavost mi nedala, a když jsem se setkala s čokoládou ve zdravé výživě, musela jsem ji vyzkoušet. Zdravá čokoláda, hmm, to zní dobře. :-) Teď se tu s vámi chci podělit o svou první zkušenost s její přípravou a vřele vám ji doporučit. Jde o čokoládu v krabičkovém balení s pěti sáčky po dvaceti pěti gramech. Je 100 % bio a jmenuje se Cioccolato in tazza. I když 50 % tvoří třtinový cukr, připadá mi čokoláda dost hořká a nejradši bych si ji přisladila (a přiznávám, že u jednoho šálku jsem to vyzkoušela), ale nedokážu takovou ňamku mršit naším bílým rafinovaným cukrem. Ještě pro inspiraci, mě tahle čokoláda stála 62 Kč, což znamená necelých 13 Kč za jednu. Jasně, měli byste ještě připočítat mlíko a energii na jeho ohřev, ale i tak… stojí skoro stejně jako z automatu, ale rozhodně je lepší ;-).

Pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě se nabízí například na stránkách www.dobratma.cz. Protože jsem „ve tmě“ nebyla, pokusím se vám přiblížit o co jde z různých článků, které jsem si našla.

A. Jak to probíhá?
Můžete bydlet v chatce, kde jste zcela sami, všechno děláte po tmě. „V chatce nelze používat cokoliv co vydává světlo, například mobily nebo jiné technické vymoženosti dnešní doby, které mají displej či světelnou kontrolku.“ Kromě krátkých návštěv správce, který přichází jednou denně v době oběda vůbec nekomunikujete s vnějším světem. V jedné z nabídek máte k dispozici dvě místnosti, přičemž jedna slouží jako obytná a druhá jako předsíň. V obytné části je postel a dostatečný prostor na podlaze, abyste si mohli zacvičit nebo spontánně zatančit. Dále elektrická kamínka, karimatka na cvičení a CD přehrávač. V předsíňce suchý záchod, bidet, umyvadlo a sprchový kout.

Na začátek by vám měl stačit týdenní pobyt, maximální délka pobytu je sedm týdnů. Pobyt můžete ukončit kdykoliv budete chtít.

Pokud byste chtěli takový pobyt vyzkoušet, měli byste si vzít pohodlné oblečení, ručník a v zimě přezůvky či teplé ponožky.

Jídlo je vám k dispozici přímo v chatce. Konkrétně v té u Frýdku-Místku dostanete následující:

-    snídaně a svačina: jablka a čerstvě pražené müsli,
-    oběd a večeři (přinese správce chatky): dvě porce vařeného vegetariánského jídla.

„Jíst potmě je úžasný zážitek. Chuť potravin je zvýrazněna tím, že do poslední chvíle člověk neví přesné složení následujícího sousta, a protože je dostatek času na chuťový průzkum, stává se i velmi prosté jídlo nevídanou slavností.“

B. Co vám to má přinést
Tento zážitek by vám měl pomoci ponořit se do vlastního vnitřního světa, najít nový způsob vnímání, poznat lépe sama sebe.

„Ve fyzické tmě náš mozek nedostává obvyklý přísun zrakových podnětů. Pokud se pro pobyt ve tmě rozhodneme, dáváme si čas zkoumat, co se děje, když chybí zrakové vjemy, na které jsme zvyklí, a často také závislí. Přichází něco nového, zatím nepoznaného.“

C. Můj názor
Podle toho, co jsem si zatím přečetla, mám pocit, že stejnou službu jako týden ve tmě může vykonat deník. S tím rozdílem, že ten na vás působí dlouhodoběji a umožňuje prozkoumané světy znovu navštěvovat a objevovat jejich další nepoznané hlubiny.

Myslím, že nakonec by to nemuselo být špatné. Určitě se vám rozšíří vnímání ostatními smysly, když potlačíte zrak.

Zdroje:
http://www.dobratma.cz/2o_pobytu.htm

Můj nový koníček - Paličkování

Občas se někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala a já popravdě odpovídám, že vlastně ani nevím. Ono to vzniklo nějak samo. Ve vlaku mě to táhlo k jedné paní, která cosi pletla. Brzy jsem s ní zapředla hovor... no, trochu jsem se vetřela, ale pak už bylo vidět, že si se mnou chce povídat i ona. Já byla na začátku jen zvědavá. A tak nějak to vzniklo, zjednodušeně řečeno.

Paní pletla ponožky-zbytkovky, jak jsem si nazvala něco, co bych v budoucnu taky chtěla vyzkoušet (až budou nějaké zbytky) a zapovídaly jsme se. Během hovoru nějak zmínila, že chodí paličkovat a to mě zaujalo, protože už jsem to dávno chtěla zkusit, ale nějak nebylo kde a jak je u mě obvyklé příležitost jsem sama aktivně nevyhledávala. Sice mě to samotnou štve, ale obvykle nic nedělám a čekám co mi samo přiletí do úst... světe div se, ale často jsou to právě ti pečení holubi, na které jsem měla už delší dobu chuť. Vlastně teď si vzpomínám jen ještě na jeden příklad - břišní tance. A obvykle je takový samopřiletící holub v mém případě mnohem lepší a výhodnější než takový, kterého bych aktivně sehnala. (Teda nejspíš, nemůžu to vědět, když nemám s čím srovnat, ale řekla bych, že tomu tak je.)

Mým novým koníčkem už tedy tři týdny je paličkování. Poprvé jsem se jenom dívala, protože jsem neměla žádné vlastní potřeby. Pro ty, co nevědí, o čem mluvím, tak paličkování je zjednodušeně řečeno zamotávání nitek do sebe a kolem špendlíků, trochu vzdáleně by snad mohlo připomínat tkaní. Hned na první hodinu potřebujete tvrdý válec, do kterého budete zapíchávat špendlíky, ty špendlíky, namalovanou předlohu neboli podvinek, igeliťák a kousek kartonu ve velikosti podvinku, málem bych zapomněla na nit a paličky.

I když jsem dítko neposedné, nebyl pro mě problém, první hodinu jenom sedět a koukat na práci ostatních. Bylo v tom cosi fascinujícího - vidět, jak se jim ruce míhají a pod nimi vzniká jemňoučký vzor. Také to pro mě bylo nezvyklé, protože mnoho různých technik už jsem si vyzkoušela, a tak přestože je nepoužívám, často vím, jak se která věc dělá a že to ani zdaleka není tak složité, jak se to může zdát.

O druhé hodině jsem si už základní věci donesla, i když špendlíky jsem měla splašené na poslední chvíli a pak mě z jejich zapichování pořádně bolely ruce. Během této hodiny (ony jsou to vlastně myslím 2,5 hodinové výuky) jsem si udělala svůj první vzorek a byla jsem na něj náležitě pyšná. Jen jsem se vám tu o tom nějak nestihla zmínit, protože jsem měla dost plný program.