Manžel přišel ze šichty až odpoledne ve středu 2. srpna a ještě mu volal jeden kolega, že by se tam měl stavit, že něco zapomněl, takže se vracel zpátky a my všichni obědvali bez něj, i když jsme na něho předtím dvě hodiny čekali. Asi tak ve čtyři hodiny se konečně dostal ke stolu. Pak si šel na tři hodiny schrupnout. Pak jsme dobalili pár posledních věcí a asi v jedenáct vyrazili na cestu do Chorvatska. Tou dobou už se mi samozřejmě vůbec nechtělo a navrhovala jsem, že se vyspíme do čtyřech a vyrazíme ráno. Cestu na Istrii bychom měli mít podle navigace na osm a půl hodiny. Ubytovat se můžeme nejdříve ve dvě, takže proč se honit?
Celou cestu na střídačku pršelo a lilo, až posledních padesát kilometrů tak strašně šajnilo slunce, že jsme se v autě pekli a museli jsme zvýšit jas na chytrém telefonu na maximum, abychom vůbec viděli na ukazovanou trasu. Trošku nám zlobil a neříkal, kudy máme jet, museli jsme se koukat. Když říkám „museli“, myslím tím opravdu nás oba, protože jsem v noci taky chvíli řídila. Moje premiéra na dálnici. (Vzpomínáte na čtvrteční články s tématem Něco nového? ;-))
Ale za moc to nestálo. Myslím moje řízení. Potřebuji na něj brýle, myslí si oční. Já bych řekla, že vidím to samý s nimi i bez nich. V dešti dokonce vidím líp bez nich, protože se mi lesknou spodní obroučky a to celkem dost nepříjemně. První úsek, na kterém jsem řídila, byl někde v Rakousku za obcí Vierzehn, které se vždycky směju, protože nedokážu pochopit, proč někdo pojmenoval obec číslovkou čtrnáct. Je to malebný kraj mající jednu velkou nevýhodu: roztomilou úzkou silničku, na které se nedá pořádně předjíždět. Takže kdy jsem se slizila nějakých 60 km za hodinu mimo obec, domluvili jsme se, že řízení raději přenechám manželovi, než se za mnou vytvoří obrovská kolona. Jen podotknu, že umím jezdit rychleji, když vidím, kam silnice ubíhá, nebo dokonce trasu znám, nebojím se aquaplaningu nebo najetí na chodník.
Sotva jsem řízení předala, najeli jsme na nádherně prázdnou dálnici. To by se zrovna hodilo, abych mohla řídit! Při nejbližší příležitosti, což přece jen nějakou dobu trvalo, jsme si řízení zase předali. Chvíli se mi jelo opravdu skvěle a náramně jsem si to užívala. Nechápala jsem, co každý má proti ježdění na dálnici. Jasně, je to trochu nuda, ale ta pohoda. Pak se to párkrát neočekávaně rozdělilo a já začala být notně nervózní. Navigace mi totiž spokojeně tvrdila, že mám jet ještě sto kilometrů rovně a cesta přede mnou končí lesklými šipkami nutícími mě k rozhodnutí, zda pojedu vlevo nebo vpravo. Dožadovala jsem se rady od manžela, ale než mi mohl pomoci, musela jsem si zvolit. Navigace taky nebyla právě nápomocná, tak jsem zkusila levou. Uff, vyšlo to!
Manžel tolik štěstí neměl. Při jedné z podobných situací zvolil špatně. Museli jsme ujet dalších 8 kilometrů, pak sjet, otočit se a odbočit správně. Jenže tentokrát to tam bylo rozkopané, takže jsme najeli dalších asi 6 kilometrů zbytečně, než jsme zase sjeli, projeli divokým „šnekem“ vedoucím zpátky na dálnici v původním směru a tentokrát odbočili správně. Zbytečných 20 kilometrů kvůli tomu, že to navigace neukazuje včas a neříká pořádné instrukce. Po cestě zpátky už nám naštěstí mluvila.
Cestou Slovinskem jsme viděli šílenou kolonu. Když jsem začala sledovat, jak je dlouhá, napočítala jsem (dle tachometru) asi tři kilometry. Odhadujeme, že to byla jen její poslední třetina. Takže deset kiláků stání přes kopec. A příčina v nedohlednu, snad kruháč v jednom městě?
Jinak jsme žádné dopravní komplikace neměli. Na místo jsme dorazili ve dvanáct, i když jsme cestou nějakou hodinku odpočívali a pospávali. Nikde na hranicích nikdo nebyl, nestavěl nás, neukazovali jsme ani občanky, ani pasy. Jako bychom byli jediná země. Projížďka Umagem byla trochu složitější, protože už byl provoz a navigace nás vedla menšími a menšími uličkami. Spokojeně jsme zaparkovali před značně omšelou budovou a říkali si, jestli je to ono.
Podle komentářů na internetu jsme neočekávali nic extra. Příklad zde:
A: Starý hotel, 80á léta, ale čistý a personál přívětivý
B: V hotelu Adriatic jsme byli již potřetí (2x ještě před covidem). Z důvodu možnosti opravdového odpočinku jezdíme v červnu - na začátku sezóny, kdy ještě není mnoho turistů ani přehnané teplo. Hotel je přímo u moře, pláž hned před hotelem je kombinovaná - část tráva s dostatkem stínu, část pláže a vstup do moře beton, voda v moři je tam čistá. Dá se jít i na nedalekou písečnou pláž nebo odjet do aquaparku, který se nachází v dojezdu cca 25 km. Z hotelu lze cca za 15 min. dojít pěšky po nábřeží přístavu malých lodí na pěší zónu starého města Umag s prodejními stánky i dalšími obchody, kde je otevřeno i večer.
Celková spokojenost, proto tam jezdíme opakovaně.
Hotel je sice starý (cca 60-70léta), ale je tam čisto. Pokoje vymalovány, koupelny zrenovované a všude čisto. Problém v pokoji bez balkónu, který jsme obývali, byl se sušením plavek, jinak vše v pořádku. Podle potřeby na požádání jsou měněny lůžkoviny a ručníky v rámci denního úklidu.
Strava formou polopenze je celkem pestrá - vybere si každý, pokud není přehnaně náročný. Ráno i večer teplé i studené pokrmy, nápoje bez omezení, ráno káva, večer i polévka, jídlo je chutné, někteří jistě ocení pivo nebo víno po večeři v rámci již zaplacené polopenze.
Ale tohle bylo trochu omšelejší, než jsme předpokládali. Naštěstí se ukázalo, že se jedná o prázdnou budovu, pravděpodobně ze stejného komplexu, kterou čeká rekonstrukce. V podobném stavu – vyvrácené dveře, chybějící okna – byla i budova naproti našemu „bungalovu“, což bylo super, protože nám nikdo nekoukal na balkon a do oken. Kromě pochechtávajících se racků.
 |
| Hotel Adriatic |
Šli jsme se mrknout do stánku s oblečením a manželovi jsme vybrali „plavky“ = kraťasy z polyesteru, ve kterých může chodit na snídani a k moři, abychom nebyli považováni za buranské Čechy, kteří se všude poflakují rovnou v plavkách. Poznamenala jsem si, že je přihodím do seznamu „k moři“ spolu s „žehličkou na cesty“ a „jedem do zásuvky proti komárům“, které jsme sice vzali, ale na seznamu nejsou. (najdete zde)
Zkusili jsme se ubytovat už v jednu a příjemně nás překvapilo, že to vůbec není problém. Ukázali jsme voucher z cestovky – ha ha ha jen taková trapná tabulka, kde byla naše jména, a občanky a hned dostali klíč. Žádné další (zlodějské) poplatky jako vloni v Itálii nebo zálohy za klíče. Chvíli jsem si dokonce myslela, že na nás pán mluví česky, ale asi to byl jiný jazyk, protože se po chvilce omluvil a přešel do angličtiny.
 |
| Hodně se tu jezdí na koloběžkách, kolech, a tomhle... |
Večeře byla famózní. Velikost bufetu nás nadchla. A taky to, že jsme měli v ceně pití. Nejen nealko limonády (jablko, višeň, pomeranč, čistá voda, bublinková kola, pomeranč a trochu divný citron/limetka), ale taky pivo – čepovalo se z pípy označené Braník, tak nevím, jestli bylo místní nebo naše a silné hutné červené víno a pro mě dost trpké bílé víno. Jednou jsem si dala víno s kolou, jinak jsem kolem alkoholu chodila trochu rozpačitě a pak jsem si vzpomněla, že nejlepší je kombinace piva s limčou, získám tak radlera, v němž je potlačena hořkost světlého piva i nechutná sladkost všech limonád. Nejvíc mi chutnalo pivo v kombinaci s višňovou limonádou, takže jsem pila k večeřím výhradně toto. Limonády byly k dispozici i k snídaním plus studené a teplé mléko a kakaový prášek, kafe a horká voda na čaj.
