čtvrtek 3. srpna 2023

Cesta do Chorvatska

Manžel přišel ze šichty až odpoledne ve středu 2. srpna a ještě mu volal jeden kolega, že by se tam měl stavit, že něco zapomněl, takže se vracel zpátky a my všichni obědvali bez něj, i když jsme na něho předtím dvě hodiny čekali. Asi tak ve čtyři hodiny se konečně dostal ke stolu. Pak si šel na tři hodiny schrupnout. Pak jsme dobalili pár posledních věcí a asi v jedenáct vyrazili na cestu do Chorvatska. Tou dobou už se mi samozřejmě vůbec nechtělo a navrhovala jsem, že se vyspíme do čtyřech a vyrazíme ráno. Cestu na Istrii bychom měli mít podle navigace na osm a půl hodiny. Ubytovat se můžeme nejdříve ve dvě, takže proč se honit?

Celou cestu na střídačku pršelo a lilo, až posledních padesát kilometrů tak strašně šajnilo slunce, že jsme se v autě pekli a museli jsme zvýšit jas na chytrém telefonu na maximum, abychom vůbec viděli na ukazovanou trasu. Trošku nám zlobil a neříkal, kudy máme jet, museli jsme se koukat. Když říkám „museli“, myslím tím opravdu nás oba, protože jsem v noci taky chvíli řídila. Moje premiéra na dálnici. (Vzpomínáte na čtvrteční články s tématem Něco nového? ;-))

Ale za moc to nestálo. Myslím moje řízení. Potřebuji na něj brýle, myslí si oční. Já bych řekla, že vidím to samý s nimi i bez nich. V dešti dokonce vidím líp bez nich, protože se mi lesknou spodní obroučky a to celkem dost nepříjemně. První úsek, na kterém jsem řídila, byl někde v Rakousku za obcí Vierzehn, které se vždycky směju, protože nedokážu pochopit, proč někdo pojmenoval obec číslovkou čtrnáct. Je to malebný kraj mající jednu velkou nevýhodu: roztomilou úzkou silničku, na které se nedá pořádně předjíždět. Takže kdy jsem se slizila nějakých 60 km za hodinu mimo obec, domluvili jsme se, že řízení raději přenechám manželovi, než se za mnou vytvoří obrovská kolona. Jen podotknu, že umím jezdit rychleji, když vidím, kam silnice ubíhá, nebo dokonce trasu znám, nebojím se aquaplaningu nebo najetí na chodník. 

Sotva jsem řízení předala, najeli jsme na nádherně prázdnou dálnici. To by se zrovna hodilo, abych mohla řídit! Při nejbližší příležitosti, což přece jen nějakou dobu trvalo, jsme si řízení zase předali. Chvíli se mi jelo opravdu skvěle a náramně jsem si to užívala. Nechápala jsem, co každý má proti ježdění na dálnici. Jasně, je to trochu nuda, ale ta pohoda. Pak se to párkrát neočekávaně rozdělilo a já začala být notně nervózní. Navigace mi totiž spokojeně tvrdila, že mám jet ještě sto kilometrů rovně a cesta přede mnou končí lesklými šipkami nutícími mě k rozhodnutí, zda pojedu vlevo nebo vpravo. Dožadovala jsem se rady od manžela, ale než mi mohl pomoci, musela jsem si zvolit. Navigace taky nebyla právě nápomocná, tak jsem zkusila levou. Uff, vyšlo to!

Manžel tolik štěstí neměl. Při jedné z podobných situací zvolil špatně. Museli jsme ujet dalších 8 kilometrů, pak sjet, otočit se a odbočit správně. Jenže tentokrát to tam bylo rozkopané, takže jsme najeli dalších asi 6 kilometrů zbytečně, než jsme zase sjeli, projeli divokým „šnekem“ vedoucím zpátky na dálnici v původním směru a tentokrát odbočili správně. Zbytečných 20 kilometrů kvůli tomu, že to navigace neukazuje včas a neříká pořádné instrukce. Po cestě zpátky už nám naštěstí mluvila.

Cestou Slovinskem jsme viděli šílenou kolonu. Když jsem začala sledovat, jak je dlouhá, napočítala jsem (dle tachometru) asi tři kilometry. Odhadujeme, že to byla jen její poslední třetina. Takže deset kiláků stání přes kopec. A příčina v nedohlednu, snad kruháč v jednom městě? 

Jinak jsme žádné dopravní komplikace neměli. Na místo jsme dorazili ve dvanáct, i když jsme cestou nějakou hodinku odpočívali a pospávali. Nikde na hranicích nikdo nebyl, nestavěl nás, neukazovali jsme ani občanky, ani pasy. Jako bychom byli jediná země. Projížďka Umagem byla trochu složitější, protože už byl provoz a navigace nás vedla menšími a menšími uličkami. Spokojeně jsme zaparkovali před značně omšelou budovou a říkali si, jestli je to ono.

Podle komentářů na internetu jsme neočekávali nic extra. Příklad zde: 

A: Starý hotel, 80á léta, ale čistý a personál přívětivý

B: V hotelu Adriatic jsme byli již potřetí (2x ještě před covidem). Z důvodu možnosti opravdového odpočinku jezdíme v červnu - na začátku sezóny, kdy ještě není mnoho turistů ani přehnané teplo. Hotel je přímo u moře, pláž hned před hotelem je kombinovaná - část tráva s dostatkem stínu, část pláže a vstup do moře beton, voda v moři je tam čistá. Dá se jít i na nedalekou písečnou pláž nebo odjet do aquaparku, který se nachází v dojezdu cca 25 km. Z hotelu lze cca za 15 min. dojít pěšky po nábřeží přístavu malých lodí na pěší zónu starého města Umag s prodejními stánky i dalšími obchody, kde je otevřeno i večer.
Celková spokojenost, proto tam jezdíme opakovaně.
Hotel je sice starý (cca 60-70léta), ale je tam čisto. Pokoje vymalovány, koupelny zrenovované a všude čisto. Problém v pokoji bez balkónu, který jsme obývali, byl se sušením plavek, jinak vše v pořádku. Podle potřeby na požádání jsou měněny lůžkoviny a ručníky v rámci denního úklidu.
Strava formou polopenze je celkem pestrá - vybere si každý, pokud není přehnaně náročný. Ráno i večer teplé i studené pokrmy, nápoje bez omezení, ráno káva, večer i polévka, jídlo je chutné, někteří jistě ocení pivo nebo víno po večeři v rámci již zaplacené polopenze. 

Ale tohle bylo trochu omšelejší, než jsme předpokládali. Naštěstí se ukázalo, že se jedná o prázdnou budovu, pravděpodobně ze stejného komplexu, kterou čeká rekonstrukce. V podobném stavu – vyvrácené dveře, chybějící okna – byla i budova naproti našemu „bungalovu“, což bylo super, protože nám nikdo nekoukal na balkon a do oken. Kromě pochechtávajících se racků.

Hotel Adriatic
Protože jsme se měli ubytovávat až od dvou, šli jsme se projít kolem pláže vpravo od vysokého hotelu Adriatic, do něhož budeme chodit na snídaně a večeře. Betonová plata a mola vypadala relativně prázdně, v jedné zátočince bylo několik loděk, tak u těch bych se koupala nerada, ale o kus dál byla i oblázková – a patřičně narvaná – pláž. Nějaké stánky se zmrzlinou, smaženými vaflemi, oblečením, rybičkama okusujícími nohy ponořené v akváriu, lehátka... tohle už zřejmě patřilo k jinému hotelu, ale dalo by se sem bez obtíží chodit.

Šli jsme se mrknout do stánku s oblečením a manželovi jsme vybrali „plavky“ = kraťasy z polyesteru, ve kterých může chodit na snídani a k moři, abychom nebyli považováni za buranské Čechy, kteří se všude poflakují rovnou v plavkách. Poznamenala jsem si, že je přihodím do seznamu „k moři“ spolu s „žehličkou na cesty“ a „jedem do zásuvky proti komárům“, které jsme sice vzali, ale na seznamu nejsou. (najdete zde)

Zkusili jsme se ubytovat už v jednu a příjemně nás překvapilo, že to vůbec není problém. Ukázali jsme voucher z cestovky – ha ha ha jen taková trapná tabulka, kde byla naše jména, a občanky a hned dostali klíč. Žádné další (zlodějské) poplatky jako vloni v Itálii nebo zálohy za klíče. Chvíli jsem si dokonce myslela, že na nás pán mluví česky, ale asi to byl jiný jazyk, protože se po chvilce omluvil a přešel do angličtiny.

Hodně se tu jezdí na koloběžkách, kolech, a tomhle...
Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme k vodě. Hned jsme se vykoupali, protože v předpovědi počasí vyhrožovali, že v následujících dnech by mohlo pršet. A jelikož jsme z Čech viděli, že to příroda ještě umí, raději jsme si chtěli užít koupání ještě dnes. Chvíli jsme si pak četli Vejce a já od Betty MacDonaldové, kterou mi doporučila švagrová, ale manžela to nebavilo, tak jsme přešli na mou oblíbenou Angeliku od manželů Golonových a Tudorovce psané podle scénáře Michaela hirsta paní Elizabeth Massie. A taky jsme na chvíli usnuli. Pak už nám byla zima, protože docela dost foukalo a slunce se skrylo za mraky.

Večeře byla famózní. Velikost bufetu nás nadchla. A taky to, že jsme měli v ceně pití. Nejen nealko limonády (jablko, višeň, pomeranč, čistá voda, bublinková kola, pomeranč a trochu divný citron/limetka), ale taky pivo – čepovalo se z pípy označené Braník, tak nevím, jestli bylo místní nebo naše a silné hutné červené víno a pro mě dost trpké bílé víno. Jednou jsem si dala víno s kolou, jinak jsem kolem alkoholu chodila trochu rozpačitě a pak jsem si vzpomněla, že nejlepší je kombinace piva s limčou, získám tak radlera, v němž je potlačena hořkost světlého piva i nechutná sladkost všech limonád. Nejvíc mi chutnalo pivo v kombinaci s višňovou limonádou, takže jsem pila k večeřím výhradně toto. Limonády byly k dispozici i k snídaním plus studené a teplé mléko a kakaový prášek, kafe a horká voda na čaj.

Náhled do chorvatštiny

K mému velkému zklamání není chorvatština na Duolingu. Něco málo z ní znám díky mnoha letům, kdy jsme jezdili na dovolenou právě do téhle země, něco z mých oblíbených chorvatských písniček, ale přesto bych pořád chtěla víc. Líbí se mi ten pocit, když místním rozumíte. Když si můžete aspoň trošku přečíst v jídelním lístku (vloni ho v Itálii měli italsky a německy!) a podobně.

Výslovnost abecedy je podobná jako u nás. Čte se vše tak, jak se píše, kromě H, které neznají a místo něho se čte CH. A pak tu je ještě pár zvláštních znaků jako ć [č], nebo đ [dž], když vidíte nj, čtěte ň. X se píše jako ks (třeba tekst). Lahůdkou pro Čechy je to, že mají pouze měkké I, takže žádná vyjmenovaná slova a tvrdé souhlasáky, prostě miš a riba jsou správně. [1] Zaujalo mě, že má chorvatština stejně jako čeština sedm pádů. [4]

„Asi nejzajímavějším – a pro někoho zároveň možná i nejděsivějším – faktem je to, že v chorvatštině existují slova, která máme v češtině, ovšem s jiným významem.“ [2][5][6]

    boja = barva
    brana = přehrada, hráz (a ne brána) 
    brod = loď
    divno = překrásná (viz moje oblíbená písnička Divna)
    dužina = délka (a ne dužina v ovoci)
    godina = rok
    grad = město
    haljina = šaty
    hlad = chládek
    hladna (jela) = studená (jídla)
    kokot = kohout nebo druh ryby
    kosa = vlasy
    krevet = postel
    kruh = chleba
    leća = čočka (nikoliv pokrm z rajčat a paprik s cibulí)
    listopad = říjen
    luka = přístav
    mrdat se = hýbat se
    nápad = útok nebo záchvat (nemoci)
    otok = ostrov
    piće = pití
    pitomi = ochočený, zkrocený
    planine = pohoří (nikoliv rovina)
    plivati = plavat
    pravo = rovně (ne doprava)
    prkno = sprosté slovo označující jednu část zadnice
    rak = krab
    slikat = vyfotit
    srpanj = červenec 
    stan = byt 
    suma = les
    trg = náměstí
    užasan = hrozné
    zrak = vzduch
    župan = starosta 

Naopak některá slova jsou velice podobná nebo dokonce stejná:

    ananas 
    autobus
    autocesta, cesta = silnice
    bajka = pohádka
    banana
    banka
    bankomat
    bazen
    čaj
    češnjak = česnek
    četiri = čtyři
    čokolada
    breskva = broskev
    crkva = kostel
    desert
    deset 
    devet 
    doktor
    dva 
    džem
    hobotnica = chobotnice
    hotel
    jagnjetina = jehněčí
    jedan
    jetra = játra
    jezero
    jogurt
    katedrala
    kava
    keksi = sušenky
    krava
    krv = krev
    limunada
    med
    menta = máta
    mlijeko
    more = moře
    most
    mrkva
    muzej = muzeum
    ne
    nula
    ocat = ocet
    osam 
    ovčetina = skopové
    palačinka
    ljekarna
    losos
    malina
    mango
    park
    pečeno
    pet = pět
    pistacije
    pivo
    plaža = pláž
    policija
    pomoć
    prženo = smažené
    rajčica
    reka
    restoran = restaurace
    riža = rýže
    ruka
    salama = salám
    samoposluga = samoobsluha, supermarket
    sedam 
    sir = sýr
    slanina
    smrt
    sto 
    stvrdnuti = ztvrdnout
    svinja = prase (svinjetina = vepřové)
    šest
    šljivovica
    špinat = špenát
    šunka
    teletina = telecí
    tisuću = tisíc
    trešnja
    tri 
    tržnica = trh
    ulica
    večera
    paprika
    vegetarijanac
    vino
    vlak
    voda
    zelena salata = hlávkový salát

Dalších pár zajímavostí najdete na Lingvopedii: https://lingvo.info/cs/lingvopedia/croatian. 

Objevila jsem demoverzi kurzu chorvatštiny na https://www.17-minute-languages.com/, tak jsem si řekla, že ho zkusím. Kdyby vás to náhodou zajímalo, je tam více jazyků a demoverze spočívá v tom, že máte přístup jen 48 hodin.

I bez přihlášení vypadá celkem dobře Loecsen [3]. Obsahuje sice jen pár slovíček, ale do začátku by to mohlo stačit.

Na GooglePlay je možné si stáhnout nějakou aplikaci Mondly, ale to je asi do chytrého mobilu a to já nemám, takže tím jsem se dále nezabývala. https://play.google.com/store/apps/details?id=com.atistudios.mondly.hr&hl=cs&gl=US&pli=1. Kupovat nějakou aplikaci uTalk mi už vůbec nepřipadalo zajímavé.

Lingo play mě nebavilo a mělo zároveň omezené možnosti bez přihlášení a možná i bez placení. https://www.lingo-play.com/cs/studuj-chorvatsk%C3%BD-jazyk-online/. Ale ty flash karty s obrázky se mi líbily. Dost to podporuje paměť. 

Zdroje:
[1] Chorvatsko: Rychlokurz jazyka – chorvatština. Cestolino, cit. 29. 7. 2023, https://www.cestolino.cz/pruvodce/chorvatsko/rychlokurz-jazyka/ 
[2] Chorvatština. Presto, cit. 29. 7. 2023, https://www.presto.cz/cz/chorvatstina
[3] Naučit se chorvatština, Loecsen, cit. 29. 7. 2023, https://www.loecsen.com/cs/naucitse-chorvat%C5%A1tina#/cs/Z%C3%A1kladn%C3%AD%20v%C3%BDrazy
[4] Chorvatština. Wikipedie, 18. 7. 2023, cit. 29. 7. 2023, https://cs.wikipedia.org/wiki/Chorvat%C5%A1tina 
[5] Nástrahy chorvatského jazyka. Novalja.cz, cit. 29. 7. 2023, https://www.novalja.cz/chorvatsko/informace-chorvatsko/informace-pro-pobyt/aktuality/nastrahy-chorvatskeho-jazyka/
[6] Dita Lendvayová, Chorvatština, česko-chorvatský slovník on-line, CK Mundo, Cestujte s lidmi na stejné vlně, cit. 29. 7. 2023,https://www.mundo.cz/chorvatsko/jazyk

středa 2. srpna 2023

Bucket list na dovolenou (aktualizace 2023)

Někde jsem četla, že si dovolenou líp užijete, když se předtím zamyslíte nad tím, co chcete zažít. Tak jsem se zamyslela:

každý den selfie či se nechat vyfotit, 
ochutnat typické/ místní jídlo (počítá se i dezert), 
nejkrásnější místa nakreslit (skica na místě včetně nálady nebo později podle vlastních fotek), 
v létě zmrzlina, meloun, 
číst skvělou knížku na pláži, v posteli v hotelu, nebo v dopravní zácpě, 
vzít si s sebou pletení (ach, moje láska), 
sledovat perseidy (17. 7. – 24. 8. 2023), v noci z 1. na 2. 8. největší úplněk, druhý takový bude 31. 8., 27. 8. 2023 můžete pozorovat Saturn [1]
dát si drink nebo něco jiného, udělat z toho zážitek, 
zaplavat si nazí v noci v moři, 
procházet se při západu slunce po kolonádě, kolem moře, nebo po pěší zóně krásného města, 
navštívit místní muzeum, zoo, botanickou zahradu..., 
baštit na slunci uzrálé ovoce a zeleninu, 
společně brouzdat po obchodech, 
udělat si společné selfie, 
východ/západ slunce sledovat a vyfotit, 
naučit se 100 slovíček v domorodém jazyce, 
přivézt si z dovolené užitečný suvenýr, 
nakreslit něco zajímavého, typického: zátiší s lahví vína, obraz v hotelovém pokoji nebo lodičku v přístavu, 
...

A komu by to bylo pro inspiraci málo, mám k dispozici ještě Letní bucket list, který plánuji do budoucna rozpracovat, ale teď na to nebyl čas, jinak bych ho zase publikovala až příští léto.

Zdroje:

[1] Co uvidíme v roce 2023 na hvězdné obloze? Kudy z nudy, 8. 12. 2022, cit. 29. 7. 2023, https://www.kudyznudy.cz/aktuality/co-uvidime-v-roce-2022-na-hvezdne-obloze

úterý 1. srpna 2023

Bydlení u tchyně je v pohodě

Už víc jak dva měsíce bydlíme s manželem u tchyně nedaleko našeho domova. A musím říct, že je to naprosto v klidu. Fakt! 

Kdybyste mi to ale řekli před třemi měsíci, nevěřila bych vám. Mám pocit, že už jsem si dost zvykla na svou svobodu. Nejdřív vejška v Brně, chvíli u našich, pak práce v Praze, teďka společná domácnost s přítelem, který se stal manželem... se spolubydlením jsem problémy neměla, ale bydlet u někoho, komu se musím podřizovat? To mi přišlo takové divné. A hlavně to není jako podnájem (v Brně se normálně říká privat, aniž by se tím myslely nějaké sexuální služby, jako se myslí v Praze, pořád ještě jsem si na to nezvykla), kde když se vám nelíbí, jednoduše zvednete kotvy a jdete pryč. Prostě pohoda. Kdybych se naštvala a odstěhovala se od tchyně, bylo by vhodné, aby šel manžel se mnou, a tak bych ho vystavovala dost nepříjemné situaci. A taky bych si něco k bydlení musela najít a pak řešit, kdo kdy a jak bude jezdit domů krmit. A to ani nemluvím o tom, že nám rekonstrukci pomohla zařídit a významně se na ní finančně podílí.

Nicméně těmto úvahám už vůbec nemusím věnovat prostor, protože je to tady různé na škále od snesitelné do boží! Jasně, že to není jako doma: nejsou tu zvířata (kromě psa), místo trávy je tu beton a člověk nemá v lednici, co by chtěl, resp. mi bylo mým drahým doporučeno, abych v ní neměla nic, že se to tam jinak nebude moci vejít. Ale má to i své výhody: lednice se nějakým záhadným způsobem plní sama. Ne všechny věci jsou moje oblíbené, ale třeba meloun bych si jen sama pro sebe určitě nekoupila.

Kromě občasných menších neshod mě štve jen jediná věc: naprosto nemožný internet. Takže se některé moje dny práce z domova mění ve chvíle čirého zoufalství, kdy mi spadne internet právě ve chvíli, kdy máme mít poradu s vedoucím. Ještě že jsou ty prázdniny a děje se toho o poznání méně než v průběhu roku! Ovšem, je to znát i na mé blogerské tvorbě, jak jste si jistě všimli. Pořád si říkám, že se polepším, ale když zasednu k počítači a můžu psát tak leda do Wordu, nějak to není ono.

neděle 30. července 2023

Miluju předpovědi počasí

Tenhle článek nezařadím do seriálu Miluju..., protože jde ve skutečnosti o ironii. Nebo tak trochu. Možná se spíš bavím tím, že se mi počítač snaží neustále sdělovat, co se venku děje.

Pravda trávím uvnitř tolik času, že bych možná mohla přehlédnout přechod z léta do zima. Na druhou stranu momentální období dešťů po těch tropických vedrech je taky dost překvapivé. Sudy už jsou plné a džambo taky. Právě jsem objevila, že je to IBC nádrž, kdybyste to hledali.

Ale teď už pojďme na obrázky počasí, které se vystřídali během dvanátci minut. Skoro mám pocit, že se mi počítač snaží ukázat všechny, které tam má.



Ne 20. srpna, koza kouká, co kde lítá

Ke snídani jsme měli kozí mlíko od Lízy. Letos poprvé. Zdá se, že už svůj problém s parazity překonala. Neděláme si ovšem iluze, že by se jich zbavila. Je to frustrující. Už měsíc nebo dva (možná i déle) máme slíbeného odborníka, který se přijde na kozy podívat a snad jim dá nějakou novou „odčervující“ látku a pak možná znovu udělá testy. Mezitím nám klesla produkce mléka u Melindy. Minule dokonce chutnalo její mléko nějak hořce. A po dovolené jsme si všimli, že má nateklou hubu. Neklamná známka toho, že má taky parazity. Pokud si dobře pamatuji minulé testy (někdy z května/června), měli jsme jednu kozu/kozla čistou. Jenomže se jim to v laboce smylo, takže jsme nevěděli kterou.

Z ranního dojení Lízy jsem získala skoro celou sklenici od okurek mléka. To je myslím dost dobrý. Protože pak našrotované jádro – mají z něj víc, než když jimi zrnka obilí jen projdou – sypala všude kolem jak si ho nabírala do huby a zvedala hlavu a koukala, kde co lítá, nasypala jsem jí ho do kastrůlku ke kůzlatům a hned bylo po koukání a pěkně způsobně žrala.

sobota 29. července 2023

V polovině prázdnin

Pomalu se dostáváme do půlky prázdnin. Jsem z toho poněkud nervózní. Ještě jsem nebyla na žádné dovolené, neopálila se a ani necestovala a za chvilku už zase začne být zima. Myslím podzim, chladno a tak. Jasně, jsou tam Dny otevřených ateliérů, na které se těším už od jara, ale... co léto? 

Dneska je celkem chladno – počítač hlásí 23°C a teploměr doma ještě víc, ale je tak nějak akorát na sušení sena, které jsme vytahali ze stodoly a doufáme, že nebude pršet. Měla ho být trocha! No, s tchyní jsme si celkem mákly. Tedy, měli jsme to hotové za chvilku, ale byla to fuška.

Jak mi skončil Tour de Fleece, jsem trochu rozpačitá, co plést dřív. Těším se na letní tuniku Laneway, svetřík Elton i veselé ponožky. Včera jsem dělala soupis šátků do nějakého budoucího článku (snad vánoční speciál) a překvapilo mě, kolik jsem jich už upletla (a ještě o nich neblogovala!). Podobně příjemně jsem byla včera překvapená, když jsem balila na dovolenou a našla jsem v krabici snad troje vlastnoručně pletené ponožky. A já mám pořád pocit, že jich mám strašně málo. No jo, není to ten Irenin ponožkový šuflík.

Dneska je manžel v práci, takže jsem domů jela nakrmit já. Dvě kůzlata (nechápu, proč se tady říká kozlata a kozle!) byla na předním dvoře. Samozřejmě že ty holky! Připadají mi chytřejší a proto i problémovější. Kozlík (ano, teď je to v pořádku, i když kůzlík by taky znělo pěkně) je stejnej jako býval Pepa: takovej klidnější, pomalejší, zabržděnější. Někdy mě to příšerně rozčiluje, když se batolí vedle mě a já zrovna nesu seno a pořád o něj zakopávám a není možné ho obejít, odsunout nebo překročit, protože se mi pod nohy připlete znovu.

Naštěstí jsem ty dvě malé potvůrky hned nezahnala, takže mi ukázaly díru, kterou udělaly v plotě (nebo tam vznikla, když s ním manipulovali dělníci) a já ji mohla zadělat. Snad se mi to podařilo. Dala jsem dnes Melindu stranou, aby ji malá Bublina nevycucla a já měla mlíko pro švagra. No, večer uvidíme.

Přes den plánuju tvůrčím způsobem makat: malovat nebo psát blog, nebo plést ponožky podle vlastního návrhu (nahozeno poslední den Tour de Fleece). Ještě uvidím, podle toho, jak mi půjde internet. Tak zatím páčko a užívejte víkend!

P. S.: Tak hned po obědě jsme skočili k vidlím a hrnuli kupky sena zpátky do stodoly. Makali jsme pěkně ve třech i s tchánem. Tato poznámka není důležitá proto, abyste si nemysleli, že na nás tchán všechno nechává, ale proto, abyste si nemysleli, že neumím správně napsat shodu přísudku s podmětem. ;-) I když zrovna nedávno jsem hledala, jak jsou na tom rodiče. Tak pokud to nevíte, i když jsou to ty rodiče a ty koně, píše se v přísudku měkké i.

úterý 25. července 2023

Zahrádka během rekonstrukce

Musím říct, že dojíždět dvakrát denně na statek krmit zvířátka je poměrně náročné. A to jde jen o to dát kočkám granule a trochu odstříknutého mléka a kozám seno (za deště), nebo nasekat trávu. A podojit Melindu. Jejda, teď mi došlo, který článek jsem zapomněla napsat – o Bublině. Doplnila jsem ho nyní, najdete zde.

Díky tomu, že se manžel prozíravě rozhodl letos nepořídit žádnou drůbež, máme mnohem jednodušší a pohodlnější život. Kozy jsou víceméně samostatné a zase tak moc by se nestalo, kdyby tam jeden den nikdo nejel. Teda až na to, že nám dělníci zavřeli kozla a malýho bobka ve stodole, kde sice měli sena přehršel, ale žádnou vodu. A taky z toho byl Hektor nějak nesvůj, protože si ani neotevřel, i když dveře nebyly pořádně zavřené a otevírají se směrem ven, takže do nich stačilo trochu zatlačit. Zatímco, když jsem uvnitř a beru pro ně seno, buší do nich jak hluchej do vrat. 

Náročnější je to se zaléváním, jak je poměrně sucho. Nebo aspoň u nás prší tak jednou za čtrnáct dní a ještě mizerně. Na záhonku ve dvoře mi vyrazil nějaký salát – po dvojím zasetí a několikerém obsypání modrými granulemi. Zkusila jsem ho kousek sklidit, protože Charles [1] tvrdí, že když opatrně odebíráte vnější listy, můžete sklízet celé léto, ale nějak mi ty sklizené listy ovadly jen cestou domů, takže moc nevím, jak by chutnaly, kdyby se vše povedlo.

Směs salátů
Úrodu rebarbory očekáváme v příštím roce, protože v prvním roce se moc sklízet nemá. Tak jsme raději nesklízeli vůbec. 

Letošní rebarbora
Bohužel ani šruchy moc nesklidíme, protože se zdá, že vyrazily jen tři malé rostlinky. A to to vypadalo, že to umí růst jako plevel. Zatím jsem neměla odvahu je uškubnout. Jednak, aby z nich něco zbylo, a jednak mám drobné obavy, jestli je to opravdu ona. 

Šrucha (asi)

Co mě ale potěšilo je růžová růže, která se mi zničehonic objevila na zahrádce. Mám tam jednu červenou, ale tu pořád napadají nějaké breberky, i když zatím se drží, chudinka. Tahle růžová je dost odvážná, protože roste poblíž plotu a trochu šikovnější koza by na ni mohla dosáhnout a mlsnout si její květ. Manželova babička prý u domu měla krásnou voňavou fialovou růžičku (tam, co já mám měsíček a dělníci tam nejdřív naházeli staré radiátory a pak nějaké trubky), ale sežraly ji kozy. 

Růžová růže, která se mi z ničeho nic objevila na zahradě

Červená růžička, kterou pěstuji úmyslně

A ještě jedna povedená – růže vyhodila nové malé výhonky, které krásně kvetou
Za stodolou máme záhonek s krmnou řepou, který jsme také jednou či dvakrát dosévali. A kupodivu se jí uprostřed něho pořád moc nedaří. Samozřejmě ji pěstujeme pro kozy. Na některých místech rostou dvě spolu a asi bychom je měli vyjednotit, ale máme z toho trochu strach, aby neuhynuly obě. Takže se zatím zbaběle tváříme, že to nevidíme.

Krmnou řepu pěstujeme pro kozy

Největším úspěchem je asi záhonek s cibulí. Je velká, krásná, kulatá a už polehává. Jenom si musíme nastudovat, kdy a jak se sklízí, aby se nám nezkazila. Zatím jsme ještě žádnou neměli. ... Článek jsem psala trochu s předstihem, takže nyní vám mohu říci, že jsme cibuli sklidili o víkendu, protože nám sousedka řekla, že jak jí polehává nať, tak už určitě je ke sklizení. Vypadá nádherně, sušíme ji na špejchaře a máme trošku obavy, aby nepřišlo deštivé počasí a ona nezplesnivěla. Ráda bych si našla nějaké recepty a naložila ji a zavařila jako chutney, nebo tak nějak na sladko, abychom s ní mohli plnit hamburgery (ne, že bychom je dělali), nebo ji přidávat k sekané či krůtímu masu.

Docela se snaží i mrkev, kterou jsem zasela na polovinu záhonku, zatímco na druhou polovinu jsem zasela jahodový špenát. Ale jelikož jsem nepoužila metodu zahradničení bez rytí, objevil se tam plevel a špenát buď vůbec nevyrostl, nebo ho sežrali slimáci, nebo jsem ho vyplela společně s plevelem. Taková škoda, těšila jsem se na malé červené plody připomínající jahody a špenátové listy. To mi připomíná, že mangold se na to zjevně taky vybodnul, ale to bychom se vraceli zpátky na záhonek pod meruňkou. 

Mrkvový záhonek
Opět máme rajčata, ale letos to nevypadá na tak velkou nadúrodu jako vloni. Jako zákon schválnosti letos tchyně přemýšlí, že kdyby jich bylo zase hodně, dal by se udělat kečup, jako dělá teta, protože ho má opravdu výborný. Spolknu otázku, proč ho tedy neudělali vloni, a myslím si svý. Aspoň že jsem pak zavařila spoustu zelených rajčat. No vida, o tom jsem taky ještě nepsala! Tak jen rychlou zmínku: na americký způsob to bylo hnusný, rajčatový salát s cibulí celkem ušel, ale nejvíc nám chutná čatný na sladko s hřebíčkem nebo čím (zejména ke krůtě, či šunce) a taky jako kari rajčata je to dobrý, i když to je pro změnu na kyselo.

První úroda byla o víkendu

A na tahle se teprve těšíme, snad nezplesniví jako někteří jejich kámoši
Červená řepa a fialový fazolky tomu moc nedávaj. Teda snaží se, ale asi jsme trochu podcenili zalévání v těch obdobích sucha a taky se nám do toho víc pustili slimáci. Sice jsme doseli krmnou řepu, ale na velké výnosy to ve stínu ořešáku nevidíme. 

Tak trochu prázdný záhonek

Červená řepa

Fialové fazolky
Ani s melouny to nevypadá právě slavně. Zasela jsem jich asi pět hnedka k patě kompostu. Chytil se jeden a zatím ještě ani nemá plod. Tak uvidíme. Ani dýně nejspíš letos nebudou. Nevím, jestli má smysl je ještě zkusit vyset. Ujíždím na hokaido a ráda si z ní dělám především polévku. Ale chutná mi i jako příloha třeba ke krůtě místo brambor.  Ani z meruněk nic nebylo, asi pomrzly. Respektive, viděla jsem tři spadlé a shnilé. Zato maliny se činěj, ale o tom zase jindy. 

Zdroje:

[1] Dowding, Charles: Zahradničení bez rytí aneb Jak jednoduše a v souladu s přírodou pěstovat, skladovat a využívat vlastní úrodu

úterý 18. července 2023

Máme pitnou vodu?

Některé normální úkoly člověk odkládá tak dlouho, že už vlastně sám neví proč. Jsou to ty důležité úkoly, které nespěchají. Nezodpovídáte se nikomu jinému z toho, že jste je (ještě) neudělali. Třeba jako zubař, kontrola znamínek, preventivní prohlídka, úklid půdy nebo sklepa... každý pár takových kostlivců máme. Jedním z těch mých bylo zjištění, zda máme pitnou vodu ve studni. 

K důvodům odkládání se ještě přidávaly otázky: Jak se to zjišťuje? Kdo to udělá? Kolik to bude stát? Co budeme dělat, když zjistíme, že pitná není? A co když není ani užitková? Nevyvolá to pak problémy s manželovou rodinou? Ostatní tam přeci taky žili a normálně ji používaly celé generace. O tomto argumentu si povíme někdy příště, ale kdybyste si na toto téma chtěli něco přečíst, doporučuji knihu Pasti v myšlení a jak do nich nespadnout 52 omylů v myšlení, které zkuste přenechat ostatním od Rolfa Dobelli. 

Myslela jsem si, že si během rekonstrukce necháme zavést pitnou vodu, kterou již máme přivedenou ve sklepě, ale manžel se naopak domníval, že si pořídíme filtr na tu stávající. Ani jednoho z nás nenapadlo se o otázce vody bavit, takže jsme své rozdílné názory zjistili až na místě, když jsme hodili řeč s řemeslníky. A tak jsem se splašila a rozhodla se nechat vodu otestovat, ať víme na čem jsme.

Našla jsem několik společností, které se tím zabývají. Zvítězily dvě: Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, který na mě již svým názvem dělal lepší dojem. Jenže když jsem tam zavolala, zjistila jsem, že do poloviny července mají mimo provoz laboratoř, takže rozbory nejsou možné. A tak jsem využila nabídky Vo-da.cz. Dovolala jsem se sympatické paní, která mi hned po telefonu vystavila objednávku na otestování vody z kopané studny. Do e-mailu mi přišla faktura, po jejímž zaplacení jsem obdržela informace o tom, kde si mám vyzvednout lahvičku na testování. Ještě po telefonu jsem s ní předtím domlouvala, že to pro mě bude nejlepší v Dejvicích. 

Ukázalo se, že se nejedná o lahvičku, ale o pět malých lahviček zabalených v polystyrenovém boxu a s přiloženým návodem. Asi by pro mě bylo bývalo lepší, kdyby mě rovnou ujistili, že návod je u toho přiložený, takhle jsem měla trochu obavy, jak a kdy vodu nabrat.

Postup je takový, že jako první věc dáte do mrazáku nachladit modrou bandasku, která pak pomůže uchovat vodu čerstvou díky polystyrenovému boxu. Vodu nabíráte v den, kdy ji budete předávat kurýrovi, nebo ji odevzdáte na pobočce. V mém případě přímo v laboratoři, protože na výsledky celkem spěchám. Nejprve necháte dvě minuty vodu odtékat, pak naberete všechny lahvičky. Kromě jedné, která se plní do 2/3, se ostatní nabírají plné až po hrdlo. V některých jsou již nějaké roztoky a je na nich vysloveně napsáno, že se nemají vyplachovat. V jedné byla dokonce nějaká kyselina, snad sírový, už se nepamatuji přesně. Lahvičky pak polepíte dodanými nálepkami, na něž napíšete svoje jméno. Přidáte tu modrou vychlazenou věc z mrazáku a předáte je k otestování. Trvá to zhruba týden až deset dní.

P. S.: Někdo říkal, že kopaná studna je lepší než vrtaná, protože je širší. 

úterý 11. července 2023

Co je správné žádání o pomoc? A co ne?

Po snídani venku v altánu jsme s tchánem vyrazili nakrmit a podojit kozy. Myslila jsem si, že by mi zase mohl nastartovat sekačku jako včera, ale nakonec to neklaplo. Sice několikrát zmáčkl sytič, nebo co to je, ale nechytla. Ono to taky není žádná sranda tahat za ten provázek, když kozy ukousaly (a myslím, že i rozžvýkaly) to madlo, za které se to mělo držet. Provázek pak řeže do rukou. 

Tchán to několikrát vyzkoušel, pak jsem to párkrát, jen tak pro sichr, zkusila i já. Ale jen jsem si omačkala ruku. Sekačka párkrát zachrčela, ale nechytla. Už jsem si nahrabala do přepravky seno, že ho dám kozám, ale pak mě napadlo, že bych mohla zkusit požádat o pomoc chlapy (dělníky na stavbě). Jenom mi to samozřejmě bylo blbý. Nejsou tam od toho, aby mi startovali sekačku a zároveň se jim asi nebude chtít odmítnout. Na druhou stranu jim to nic neudělá a nebude je to bůhvíjak zdržovat. 

Vzpomněla jsem si na slova psycholožky, že nerada žádám o pomoc, v duchu jsem ještě doplnila, že to je těžký, když jednou z mých nejvíce ceněných hodnot je samostatnost a že si zakládám na tom, že neobtěžuju jiné lidi s tím, co není jejich problém. Ale rozhodla jsem se, že to bude můj bobřík odvahy. Že to zkusím podat tak, aby mohli snadno odmítnout. Ještě jsem se optala tchána, jestli mu to nepřipadá blbý je o to žádat. A hned mi hlavou běželo, že je zbytečný (a zbabělý) ujišťovat se, že má člověk pravdu. Nebo se na to vůbec ptát. On není o nic moudřejší než já. Takže pokud já si myslím, že to je v pořádku a chci to udělat, na jeho názoru nezáleží. Přesto se moje nejistota ukázala v tom, že jsem se dožadovala potvrzení, že je to správné. Proč se potřebuju ujišťovat u ostatních? A co by se stalo, kdyby to správné nebylo? 

Asi nic. V nejhorším případě bych zneužila na svou práci na pět minut jiného člověka, který to v klidu zvládne. Já sama bych jim v opačném případě taky bez problémů pomohla a ještě bych nad tím mávla rukou, že to nic nebylo. Tchán mi to naštěstí potvrdil, i když vyjádřil pochyby, že se jim to podaří, když to takovou dobu nešlo nám.

Došla jsem tedy k jednomu z dělníků, který byl venku. Přemítala jsem, jak se ho zeptat, protože jsem nikoho nechtěla urazit tím, že bych se ptala, jestli by mi někdo mladý silný mohl pomoci, někteří totiž nejsou tak úplně mladí a jiný zase nevypadají, že jsou silní. Kluk naštěstí správně vyhodnotil, že by to nemusel zvládnout, a tak vybral jiného. Slyšela jsem, jak vevnitř říká, že by paní domácí chtěla pomoct se sekačkou. Znělo to moc hezky: paní domácí. I to, jak pěkně to řekl.

Vylezl urostlý mladík. Možná spíš při těle než urostlý, ale jistě silnější než my dva s tchánem. Jak jsme tak kráčeli přes dvůr, najednou se venku vylíhli i ostatní a hlavní šéf na něj volal, co se stalo, že jde ke kozlovi a jestli se ho nebojí. Manžel mi říkal, že se jeden z nich extrémně bojí a že si z něj chlapi kvůli tomu trochu dělaj srandu. Ze strachu, že by mi mohl prchnout, nebo se cítil opravdu nepříjemně, protože by bylo srabácký mi nechtít najednou pomoct, když už se mnou vyšel ven a taky přiznat před holkou, že se bojí malýho búrskýho kozlíka, tak jsem rychle řekla, že je přivázanej a dost daleko. A ještě jen pro něj jsem dodala, že by se přestali pošklebovat, kdyby je prohnal. Už jsem nedoplnila, že si s Hektorem poradím i já a že to většinou jen zkouší. Stačí ho bafnout za rohy a je nahranej. Není útočnej, nenabíhá do lidí. Jenom se staví na zadní a zastrašuje. Ale klidně by si na to nabíhání mohl zvyknout, kdyby ho chlapi naučili, že je to fajn způsob, jak se předvést. 

Vytáhla jsem sekačku za stodolu. Ukázala, že je potřeba chytit rukojeť a dole je provázek (už bez madla) a s tím je potřeba rychle a silně trhnout, na což já nemám sílu. Ukázala jsem i jak a najednou se ozvalo: „Brrrrrrrrrmmm.“ A já tam stále a koukala na nastartovanou sekačku a připadala si jak blázen. 

Tak jsem mu poděkovala s takovým nějakým mumláním, že děkuju, že evidentně stačilo, že přišel, že na to má dobrý vliv. Nevím, jestli jste to zažili stejně, ale zdá se, že takhle to běžně funguje u problémů s počítačem, když si zavoláte ajťáka. A čím víc nepříjemnej ajťák a víc se vám ho nechce volat, tím spíš se to stane.

úterý 4. července 2023

Dlažba a obklady do renovovaného domu

V minulém článku k rekonstrukci (zde) jste mohli vidět první fázi bourání. Už jsem psala o návrhu dlaždic do kuchyně (zde) a teď bych se ráda věnovala dlažbě jako takové.

Ztrouchnivělá podlaha
Pohled na většinu našich podlah nás uvrhával do stavu zoufalství nad jejich likvidací. Stoletá (?) dřevěná rovná prkna bez červotočů i jiných poškození. V jednom z pokojů i krásně natřená, v jiném volající po sjednocení barvy, ale v perfektním stavu. Všechno přijde vytrhat kvůli podlahovému topení. Navrch přijde dlažba. Ve všech místnostech. Snad to nebude tvrdé a nepříjemné. Konec konců i přes dlažbu se dá položit koberec. Jenom to musí být speciální určený na podlahové topení.

Přiznám se bez mučení, že jsem se podlahovky bála. Je to takové nepřirozené, že hřeje podlaha, ne? Co když to nebude hřát dostatečně? Do podlahy nemůžete pustit teplotu rovnou z kamen, třeba 60°C jako do radiátorů, ale jen nějakých třicet, aby to nebylo pro člověka (a možná i systém) škodlivé. 

Ale pak jsem trochu googlila, trochu se ptala a víceméně to vypadá, že se dá podlahovkou vytopit i starý nezateplený barák. A když budeme mít ta nová okna a snížené stropy... 

Nejlepší bylo zajít se podívat do ložnice, kde byla podlaha u dveří a trubky k radiátorům dokonale shnilá či ztrouchnivělá. To člověka uklidnilo a ujistilo, že takhle to dál opravdu nešlo. Alespoň ne dlouhodobě.

Na dlažbu jsme se byli podívat v Hornbachu, Siku a Senesi. Tam se nám asi líbilo nejvíc, ale byli jsme rozmrzelí, že na internetu mají víc věcí než v showroomu na Zličíně. Dostali jsme instrukce a objevili pár mouder, která by se třeba mohla hodit i ostatním:

  • Vybírat dlažbu s bílým střepem (pozná se podle spodku dlaždice).
  • Dodržet sílu 8,5 mm. 
  • Malé dlaždice = spousta spár.
  • Velké dlaždice na malinké ploše nevypadají dobře. Třeba když se tam vejdou jen dvě.
  • Otěruvzdornost: min. 3 doporučena do místností, na chodby raději 4.
  • Povrch dlaždice – hrubý, vlnitý, členitý se zdá být hůře udržovatelný.
  • Barva – na nějakých strakatých či flekatých plochách nebude tolik vidět špína.
  • Obklady jsou na stěny, dlažba na podlahu.
  • 5 % dlaždic pořídit do rezervy pro případ výměny rozbité dlaždice za stejný kus. [1]
  • Lépe si vše představíte, když máte větší plochu vyskládanou z dlaždic.

To by byla koupelna!
Jelikož to byl manželův nápad dát všude dlažbu, angažoval se v jejím výběru hlavně on. Nejdřív jsem z toho měla nepříjemný pocit a obavy, že by se mi třeba nemusela líbit, ale když jsem pak viděla první nástřel, byla jsem totálně nadšená. Čím víc fotek mi ukazoval, tím jsem byla spokojenější. Sice jsme nakonec všechno jezdili vybírat spolu, ale mohla jsem být v klidu, že i jen on sám by to vybral dobře, protože jsme se dost potkali, co se týče vkusu. Tady je ochutnávka:







Zdroje: 

[1] Hornbach, 4 tipy, jak vybrat obklady a dlažbu, cit. 25. 6. 2023, https://www.hornbach.cz/navody/4-tipy-jak-vybrat-obklady-a-dlazbu/

úterý 27. června 2023

Moje růžové muškáty

Není to tak dávno, co bych vám nevěřila, kdybyste mi řekli, že někdy začnu pěstovat muškáty. Nemám je ráda od školních let. Na základce jsme je totiž měli v oknech. Spousty červených muškátů. Třídní služba je musela zalévat. Asi jednou týdně. Kupodivu nějak naši péči přežily. Na střední ani na vejšce jsme kytky neměli. Nebo si to aspoň nepamatuju. Vynahrazujeme si to v našem téměř holčičím kanclu. Ne, že bych kytkám kdoví jak rozuměla (spíš sbírám moudra od ostatních), ale patřím k trojce s největší koncentrací zeleně všude na stole i v blízkém okolí. Ale zpátky k muškátům, zvaným čapí nosy nebo také pelargonie.

Do Evropy se nejspíš dostaly v roce 1600 z jižní Afriky. Ačkoliv existuje asi 300 druhů, přičemž nejčastěji se u nás pěstuje pelargonie páskatá (Pelargonium zonale). Některé druhy prý mohou vonět po citrusech, mátě, různém ovoci, nebo růžích. Zatoužila jsem po fialových po citronech vonících pelargoniích, protože mi uhynul řízek, který jsem dostala od jedné milé paní na loňských ateliérech. I když jsem je přesně takto objednávala v nedalekém zahradnictví, nemám nakonec ani fialové, ani po citronech vonící, ale stejně jsou krásné a mám z nich radost. A zjevně se jimi těší i nejrůznější maličký hmyz, který se stále motá kolem.

Muškáty v květináči
Jenom je to hrozně rozmazlená kytka. Chce spoustu vody – klidně i zalévat dvakrát denně – ale zároveň nechce mít přemokřeno. Taky chce být na sluníčku, ale může dostat úpal. Také je to rostlinka náchylná na škůdce, virózy a houbové choroby. O přezimování se zatím nestarám, tomu se mám věnovat až v srpnu.

A co vy? Máte muškáty? V oknech? Truhlících? Nebo dokonce na záhoncích? Nebo jste vzali na milost nějakou jinou neoblíbenou rostlinu z dětství?

Zdroj:

Pelargonie. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 24. 06. 2023. 1. 7. 2023, <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pelargonie&oldid=22915105>.

středa 21. června 2023

Letní bucket list 1

Co stojí za to udělat v létě? Nechte se inspirovat pro svoje letní zážitky:

  • zobat třešně přímo ze stromu, nebo koupené,
  • nasbírat si jahody a udělat si mléčný koktejl,
  • ládovat se malinama z vlastní zahrádky,
  • vypěstovat salát a vymyslet (vygooglit) k němu tu nejlepší zálivku,
  • koupit si nebo vyrobit zmrzlinu,
  • udělat bezovou limonádu,
  • užívat si plodů léta: meruňky, broskve, rajčata, hrášek... koupit na trzích, bedýnku...,
  • zdlábnout meloun, dneska se dají koupit i ty bez semínek, pokud s nimi máte problém,
  • vyrazit k vodě: rybník, koupaliště, vodní svět, řeka, moře,
  • užít si bezpečné opalování: jen na chvíli mimo poledne nastavit tvář slunci,
  • fesťák/zábava pod širým nebem,
  • grilování s přáteli, nebo opékání buřtů, cibule, jablek, brambor..., marshmallows,
  • kreslit venku v terénu,
  • těšit se na podzimní ostružiny a houby
  • ...

úterý 20. června 2023

Rekonstrukce spuštěna, není cesty zpět

Průhled z kuchyně až do posledního pokoje

Rekonstrukce už je v plném proudu. Před čtrnácti dny jsme si mysleli, že se chlapi staví domluvit nějaké organizační věci, rekognoskovat terén a podobně, a oni přišli hnedka se čtyřmi dělníky a pustili se do práce. Než jsem se vzpamatovala a udělala první fotky, už byly omlácené stěny a někde pryč i podlahy. Dohodlo se snížení stropů sádrokartonem, díky čemuž dojde k určitému zateplení. 

Doufám, že je to správný krok. Jak mám averzi ke změnám, preferovala bych spíš zateplení toho, čemu honosně říkáme půda. Dá se tam vylézt jedině po žebříku zvenku a nic tam není. I když tam dříve býval jeden z holubníků. K zateplení by též měla přispět nová okna a vchodové dveře. Ostatní dveře chceme opravit a buď svépomocí nebo díky profíkovi zrenovovat. 

Padla i úvaha o přidělání patra, ale myslíme si, že to je zbytečné. Dvojgenerační domy už moc nefrčí a taky se musí celé vytápět a uklízet. Ale samozřejmě představují výrazně víc místa pro všechny krávovinky, které člověk chce či potřebuje. Například můj vysněný ateliér na pletení, předení, šití, malování a další nepořádek dělající tvorbu.

Rekonstrukce je teď téma číslo jedna. Nejprve to bylo vyklízení, což bylo fakt strašný. Kam nanosit všechny věci, aby byly uchráněny od myší, molů, vlhka a plísně? A taky aby se nerozbily při tom stěhování? Některé památné hrnky, obrázky a podobně si vzala tchyně – u něčeho se těším z toho, že už se to k nám nebude zpátky vracet, protože nejsem právě fanouškem nádobí, které se nepoužívá. Mám spousty hezkých hrnečků, konviček a talířků a samozřejmě že jsem smutná, když se naťuknou nebo dokonce rozbijí, ale nejvíc radosti mi dělají právě ty, které používám. Třeba hrneček z Tchaj-wanu, ze kterého piju jen v květnu (aby se moc neopotřeboval), protože mi ho odtamtud dovezla bývala přítelkyně kamaráda z vejšky na kolejích. To byly „bezstarostné“ časy!

Oškrábaná stěna a snížený strop v ložnici

I když se to zdálo nemožné, nakonec jsme všechno vynosili a odstěhovali. Včetně velké dvoumetrové manželské postele z Hiltonu. Víte, že máme nějakou vyřazenou postel z tohohle hotelu? Přijde mi to docela vtipné. Spíme si jako v Hiltonu. Manžel si tedy pořád stěžuje, že by chtěl u postele čelo, aspoň to za hlavou, aby se dalo usadit a koukat na film, když člověk chce a třeba je nemocný. 

Stejný problém jsme měli u gauče v kuchyni. Když jsem o tom mluvila s mamkou, vzpomínala, že jí děda říkal, že v kuchyni je potřeba mít gauč, kam se člověk po obědě natáhne. Tenhle zvyk jsme stejně jako kafe po rodičích nepřevzali, ale přesto jsme kuchň měli dost jako společenské místo a gauč do ní chceme. Nejlépe nějaký rozkládací, na kterém se případně může vyspat návštěva. Protože je kuchyně nejsvětlejší místností, trávím tam ráda hodně času. Především dopoledne, kdy tam okny svítí sluníčko a i v zimě pak má takový pozitivní nádech.

Tím se pomalu dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla psát: dlažba. Ale jelikož už jsem vyčerpala kapacitu na příspěvek, který si stihnete přečíst než vypijete tu kávu, co já nepiju, tak se k tomu dostanu až příště. Zatím se můžete podívat na pár fotek a taky na plánovanou dlažbu do kuchyně, o které jsem psala zde.

Ložnice s vytrhanou podlahou a připravenými podhledy

neděle 18. června 2023

Větší socializace a téma přátelství

Přátelství bylo moje květnové téma. Myslela jsem si, jak se v téhle oblasti posunu a nic moc se nestalo, i když... Začalo to tak, že jsem si uvědomila, že mezi prací a rodinou už není nic moc dalšího kromě trochy pletení. A tak jsem začala přemýšlet co s tím udělat. Když mrknete na můj článek Kurz time managementu a kolo života, můžete díky němu identifikovat oblasti, které jsou důležité pro vás a rozvíjet je ve svém vlastním projektu štěstí. 

Tak tedy, přátelství je jedna z věcí, která u mě dlouhodobě strádá. Co s tím? Nechtělo se mi začínat čtením knih, jak si najít přátele. Můj hlavní problém netkví v tom, že bych se neuměla spřátelit, dokážu se bavit s kdekým a ledaskde, potíž je, že to pro mě není přátelství. Lidí, které považuji za přátele je poměrně málo a navíc si nejsem jistá, jestli za přátele považují i oni mě. Nebo jsem pro ně prostě jen známá, chvilkové rozptýlení.

Značná část mých přátel z dětství (odmítám říkat mládí, do padesáti je to furt první půlka života, doufejme) bydlí daleko a moc se nevídáme a přitom jsou to vlastně moji nejbližší. Jenže když je mi úzko, těžko si s nimi můžu vyměňovat rady, postěžovat přes mobil nebo jiné sítě. Chtěla bych si sednout na obědě a říct: „Ty, Veru, víš, co se mi včera stalo?“

Naštěstí mám pár lidí i v Praze, ale dost to souvisí s prací, takže v případě odchodu na mateřskou nebo změně práce mám opět vážný problém. Což je poněkud stresující. Moje první myšlenka byla, že s tím nejde nic dělat – bydlím v Zapadákově, mám málo času (jako každý) a nechci to být jenom já, kdo se snaží udržovat přátelství a pořád někomu psát, volat a podobně. Naštěstí Gretchen měla trochu optimističtější pohled.

  • Začala tím, že aktualizovala svou tabulku s kontakty, abych věděla, kam se komu ozvat, když mu chce popřát k narozeninám. Překvapilo mě, koho všechno jsem ve své tabulce našla já. Lidi, jejichž jména mi už téměř nic neříkají. Podobně je to se jmeny v telefonu. Občas ani netuším, kdo se pod nimi skrývá. Má smysl se těmto lidem ozvat? Pokud jste s nimi dříve měli dobrý vztah, za pokus to stojí. Třeba z toho nic nebude, třeba večer plný vzpomínek a třeba i něco víc.
  • Napadlo mě udělat si mapu nejbližších přátel do deníku. A nějak pravidelně se s nimi zkusit spojit. Udělat si na ně čas. Zavolat. Stavit se. Zajít na oběd. Napsat. Samotnou mě překvapilo, kolik lidí považuji za blízké. Gretchen cituje Woodyho Allena: 80 % úspěchu je dostavit se. Na webu jsem našla jiný závěr: „dorazit tam, kam máte“, ale vyjde to v podstatě nastejno. Hlavní je ta odvaha vylézt po Covidu z ulity a trochu se snažit a chodit do společnosti.
  • Najít si nějakou sociální skupinu (offline). Třeba nějaký nový nebo starý koníček. Malování, pletení, deskovky... nebo třeba zahrádkáři. Psycholožka mi radila, ať je to ideálně poblíž místa bydliště. Právě kvůli tomu, že do práce to mám daleko a z nějakého dýchánku v Praze musím utíkat brzy, aby mi ještě jel autobus.
  • Být tolerantní a shovívavě hledat vysvětlení, proč někdo přišel pozdě, neumí si udělat čas na narozeninovou oslavu a podobně.
  • Ještě mě napadlo víc se angažovat online. „Zprovoznit“ svůj instagramový profil a přidávat pravidelně (min. jednou týdně) nějaké články i na Facebook.
  • A z toho všeho plyne, že se snažím být víc Yes woman. Tím myslím vyrazit na akce, kam se mi třeba tak úplně nechce, kvůli pohodlnosti, touze se pořádně vyspat a dalším podobným výmluvám. Jen namátkou zmíním:
    • 16. ročník MultiFestu, MultiAwards, kde se promítali nejlepší studentské výstupy (filmy, animáky a dokumenty) z uplynulého semestru na Katedře multimédií Fakulty informatiky a statistiky na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nejvíc se mi líbil snímek Zlatá hodinka.
Páska na ruku
    • Dva večírky pro zaměstnance, přičemž jeden byl spíš pracovní, protože se jednalo o sdílení know-how a druhý přátelský pokec s výborným rautem před létem. Dala jsem si tataráček, matjesy (fakt tam byl rybičkový salát) a první letošní meloun! 
    • Oslavy narozenin „neznámých“ lidí: letos oslavila tchyně a její švagrová kulaté narozeniny. Nejdřív jsem se moc netěšila, protože to byly celodenní povídací akce se spoustou lidí, které neznám a nemám si s nimi co říct, ale nakonec se ukázalo, že si člověk může najít někoho zajímavého a vykládat si s ním.
    • Trochu horší byl Světový den pletení na veřejnosti, ale díky němu jsem šla na Veletrh vědy, kde to bylo fajn.
    • Krajkářské trhy. Už jsem na nich nebyla celou věčnost. Rozhodně mě lákaly samy o sobě, ale jet o víkendu do Prahy považuji za hrozné zlo. Jsem raději doma se zvířátky na venkově. Ale nakonec to bylo samozřejmě fajn a byla jsem ráda, že jsem vyrazila. Užila jsem si zábavu, pořídila nové šaty a našla novou známou. 
    • Stejně to dopadlo i na dvou posledních pletacích dýcháncích. V podstatě jsem si dala předsevzetí, že nevynechám ani jeden. Na každém jsem potkala jednu zajímavou paní. Nemusí z nás být kamarádky do konce života, ale i tak je povznášející poznat někoho nového se stejným zájmem a třeba se od něj něčemu přiučit. Gretchen psala, že na každé akci chce poznat nové lidi. Už nevím, jestli tři nebo jí stačí jeden. Mně určitě stačí. Což mi připomíná, že jsem zapomněla zmínit, že jsem potkala zajímavou holku na tom druhém zaměstnaneckém večírku. Dělá doktorát a zná našeho psa ještě z doby, kdy byl v útulku, i když přímo jeho nikdy nevenčila. 

Svět je malej a plnej zajímavejch lidí. Jenom nesmíte sedět doma.

pátek 16. června 2023

Máme tu půlku června

Jak tak na to koukám, je to měsíc, co jsem publikovala poslední příspěvek. Hrůza! Ne ten příspěvek, ale ta doba. 

Je možné, že jsem fakt už měsíc nepsala?

Přitom bych měla námětů. Od češtinářských srandiček, přes pěstitelské neúspěchy, pár zážitků se zvířátky... a taky pokračování všech svých seriálků. Brzy se to pokusím napravit. Tak mi zůstaňte věrní. Po dvou týdnech jsem našla kabel k foťáku, takže nezůstanu u strohého textu.

úterý 6. června 2023

Nemocné kůzle/Bublina

To bylo tak. Přijela jsem domů z práce a manžel mi říká, že tchán byl krmit kozy a že je to nějaký špatný. Jak špatný, ptám se. Tak, že jedno kůzle má průjem, je celý špinavý, pokakaný a jen leží a nevstává. 

Moje původně dobrá nálada rapidně poklesla, přemýšlela jsem o nejhorším a taky jak je to možný. Tyhle věci přece nejdou tak rychle. To už jsme si zažili. Nejdřív ten průjem nějakou dobu trvá, pak je zvířátko slabý, ale ještě by mohlo jít zachránit nějakým odčervením – kdyby to nebylo jako letos, kdy nám na Lízu nic nezabírá – a až na závěr přichází dehydratace a úhyn. Ale to by mohlo trvat dva tři týdny jako u Richarda a ne, že včera nebo předevčírem byla obě v pohodě a zítra bude na márách. 

Po příjezdu jsme viděli obě mláďátka stát, pást se a tvářit se nevzrušeně. Nicméně tím se nenecháme zmást. S trochou námahy jsme je postupně oba odchytli a koukli jim na zadečky. Nic. Celkem čistá a šťastná kůzlátka. Bylo nám to trochu divné. Ale co, asi se mu něco zdálo. I když zrovna asi tohle splést nejde.

Říkám si, že si je pro jistotu pořádně prohlédneme ještě jednou. Kozička – dobrý. Kozlík – dobrý. 


Zvednu zrak a pohled mi padne na bílý flek na podestýlce. Vzpomenu si, že se říká, že ožralý vidí v deliriu bílý myši. Tak já asi kozu. Ale má to jeden háček: nic alkoholického jsem nepila. Pak mi to dojde...

„Melinda má kůzle!“ vykvíknu. 

Naše bílá koza Melinda má opravdu kůzle, i když pořád byla hubená a nevypadalo to, že by zabřezla. Domlouvali jsme se, že ještě počkáme jeden rok, a když to nepůjde ani potom, že holt bude k jídlu. Sice jsme ji koupili na chov a ne k jídlu, ale kdyby neměla mladý, nebyl by z ní zrovna užitek.

Prcek je samozřejmě celý zapatlaný od krve, i když teď už jenom na zadečku. Jinak je to nádherný heboučký ňuňásek. Vydezinfikujeme jí pupík a přistrkujeme ji k ceckům. Kromě toho, že je jinak celá bílá, má i pár lehoulince karamelových skvrnek. 

Rozhodnu se ji pojmenovat, protože mě rozčiluje, jak se o těch dvou malých od Lízy bavíme pořád jako o kozičce a kozlíkovi, těch malých a podobně. Když chci někomu ostříhat paznehty, zkontrolovat, že nemá průjem, nebo udělat něco dalšího, je fajn, když všichni přesně vědí, o kom je řeč. A protože její táta – Hekto – dělá místo mečení ty své divné zvuky: „Bu blu. Bu blu,“ napadne mě, že by se mohla jmenovat Bublina. Myslím, že se to k ní i celkem hodí, protože je to takový bláznivý třeštiprdlo, který se nás ještě měsíc bojí, protože tam jezdíme jenom krmit.