Aktualitka

Dneska jsem měla super přednášku. Nejdřív mi trošku vadily otázky, které nám sem tam kladl učitel. Opravdu jsem na ně neznala odpovědi. Nevím jak vy, ale třeba tohle: Jaké výnosy dávají brambory? Která je hospodářsky nejvýznamnější luskovina? Znáte nějaké hlubokokořenící plodiny a mělkokořenící plodiny? Jaký je rozdíl mezi ornicí a rizosférou? mi opravdu nic moc neříká. Ale když jsem tak poslouchala, normálně mě to zemědělství začalo bavit. Učitel byl strašně fajn – zajímavej a asi i vtipnej.

Ta hodina mě bavila jako snad nikdy. A to jsem přišla o trošku později, protože na záchodech bylo moc lidí a hodinu předtím jsme měli trochu delší. Víte, jak mě učitel přivítal? Slovy, že je fajn, že ještě někdo přišel.

Co se mi třeba fakt líbilo, bylo vysvětlení osevního postupu, což mi jindy připadalo vždycky nezajímavé. Takže tady to máte: V osevním postupu to je jako ve fotbale, tam musí být hráči také dobře sehraní. I když každý z nich bude jednička sama o sobě, celkový efekt nebude dobrý. Tak jako trenér musí o svých hráčích vědět všechno, musí agronom všechno vědět o svých plodinách, aby mohl dobře sestavit osevní postup.

Jen tak 11 - Znovu k brigádě

Omlouvám se všem, kteří nechějí číst o tom, jak jsem se měla před pár měsíci na brigádě a slibuji, že se pokusím napsat sem také něco jiného než "starou historii". Ale řekla jsem si, že jsem to tu trochu víc zanedbávala... no řekla jsem si:). My víme, kdo mi to řekl. A měl pravdu, samozřejmě. Takže se chci trochu polepšit. Ale nejdřív bych fakt ráda dořešila tu brigádu, třeba by to někoho opravdu mohlo zajímat. A když ne, za chvilku tu budou články o něčem jiném, jo? Zkusím to tu trošku oživit. Ale neslibuju zázraky, vždycky si myslím, že všechno můžu stíhat a pak se hrozně divím, když zjistím že ne.

Než se vůbec začne – jak to bylo v létě

Před začátkem směny musí člověk udělat spoustu věcí. Normálně se mi o tom ani nechce psát, když na to pomyslím. Ale co, aspoň budete vědět, proč máme být na pracovišti čtvrt hodiny předem.

Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.

Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.

Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.

Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.

Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)

Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.

Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.

Ještě jsem se nerozhodla

Právě přemýšlím, jestli mám o té své brigádě ještě psát, přece jen už je to stará píseň. Kdo mě zná, už dávno hodně slyšel a… sice jste hlasovali, že vás to vesměs zajímá, ale já ty články nemám dopsaný a ani nevím, kdy je dokončím. Pořád mám na všechno málo času.

Hodně lidí se diví, že mě baví dělat na pitomé pokladně v supermarketu. Baví! Není to jen proto, že si můžu pokecat s lidma, prohlídnout si, co se nosí, vydělat si peníze nebo něco jiného, ale také za to dost může můj prázdninový neúspěch při shánění brigošky.

V čem byl problém? Měla jsem jen tři týdny čas. V agentuře potřebovali, abych odpracovala deset směn a asi se báli, že to za tu dobu nezvládnu. Chodila jsem tedy po městě a ptala se jinde. Nikde nic. Maximálně lékárníka s vysokoškolským titulem by vzali. Tohle bylo v červenci. Vážně už jsem tenkrát byla hodně zoufalá. Představovala jsem si to totiž velmi jednoduše: přijdu, zeptám se: „Nemáte brigádu?“ Oni řeknou: „Ano, tohle, tohle, tohle, co byste chtěla?“ „Na kasu.“ A pohoda, další den můžu jít makat. Skutečnost byla trochu jiná.

Právě když jsem z toho začínala mít fakt hodně špatnou náladu, napadlo jednoho kámoše, že zajdem do kina na Účastníky zájezdu. Bylo to super. Nejen to kino, vlastně celej ten den. Mimo jiné jsme taky viděli pěkně drahý autíčko. A nebyl to on, kdo na něj zůstal koukat s otevřenou pusou jako první. A to mě auta ani nijak zvlášť nezajímají.

Práci pro mě v agentuře měli až když jsem slíbila, že budu chodit i v srpnu. Trošičku blbé bylo, že jsem byla zaškolená na jednom místě a pak po dvou směnách přešla na jiné, takže se mi to trošku pletlo. (O rozdílech je předchozí článek. Ale protože je to z toho období, je už teď zase všechno jinak… P. S.: Pro změnu je to nyní zase o něco složitější.)

Rozdíl mezi dvěma Tescy aneb Z čeho by se člověk zbláznil

Postupně jsem pracovala na dvou různých místech, i když vzhledem k počtu odpracovaných směn by se dalo říct, že spíše jen na tom druhém. Nicméně na tom prvním jsem byla proškolena co a jak, takže teď ještě pořád někdy dělám něco tak, jak jsem se naučila hned první den.

Ačkoliv obojí je Tesco bývalý Carrefour, rozdílů je poměrně dost a zpočátku jsem z toho byla vskutku zmatená a kdeco dělala špatně. Hned na rozjezd jsou rozdíly v oblečení a příchodu. Do toho prvního jsem musela přicházet půlhodiny předem, což nebylo nic moc vzhledem k tomu, že doprava tam mi zabrala hodinu, sem mi stačí přijít čtvrt hodiny předem a doprava mi trvá také tak dlouho. To by byl jeden z důvodů, proč už tu zůstávám.

Druhý rozdíl je v příchodu na pracoviště. V prvním případě to nebyl problém, spolu s ostatními zákazníky dojdu ke dveřím určeným zaměstnancům… jen mi občas chvilku trvalo, než jsem zjistila, kde v té stěně jsou… počkám na securiťáka, až mi otevře, převléknu se a můžu jít pracovat. Tady obcházím celé Tesco… nebo tak jsem to aspoň dělala na začátku, než mi přítelkyně ukázaly vchod v garážích, projdu vrátnicí pro zaměstnance a dál už by to mohlo být stejné… ale zase není. To snad budu rozvádět až později, abych se tady z toho vůbec vymotala.

Tak nyní ten slibovaný rozdíl v oblečení. V prvním Tescu jsme MUSELI (první den dostala kamarádka pořádně vynadáno za mírné nedodržení) mít bílé tričko se zakrytými rameny, tmavé kalhoty a uzavřenou obuv. V druhém Tescu je to v podstatě jedno. Tričko nám stejně dají svoje – zářivá žlutá a nápis Nejnižší ceny ve městě, je opravdu něco, ale dá se to přežít.:-) Jednou se mi nechtíc podařilo přijít do práce v sandálech a taky mě nikdo nezastřelil, ale celkem rychle jsem pochopila, proč se to nemá. Od těch mrazících boxů totiž fakt jde zima.

Čtvrtý nebo už kolikátý rozdíl je ve vyplňování sáčků, do kterých se na konci směny dávají bankovky a mince. Už si sice přesně nepamatuji, jak se to dělalo v prvním případě, ale vím, že jsme se tam měli podepsat, tady jsem to několikrát udělala a podpis mi byl nemilosrdně zaškrtán s tím, že má být jen na výkazu. Tak už si to pamatuju. Jo, už vím, ještě jeden z rozdílů byl v tom, že ve výkazu se vyplňuje výčetka. Možná někdo nevíte, co to je, tak to radši vysvětlím. To je, když napíšete kolikrát máte bankovky (nebo mince) jistého druhu. Např.
Bankovky mince
 1 x 2000        5 x 50
10 x 1000        5 x 20
13 x  500        5 x 10
20 x 200
50 x 100
5 x 50

Mimochodem, takhle jednou moje výčetka opravdu vypadala. Ale zpět k věci, takže výčetka se vyplňuje jak na ten papír zvaný výkaz, tak tady i na sáček s mincemi, kde jsou na to příslušná okénka. Na tohle, nevím proč, ale pokaždé (opravdu vždycky, snad ani jedinkrát jsem to neudělala bez připomenutí hlavní pokladní!) zapomínám. Takže tohle je věc, kterou musíme dělat navíc, oproti místu, kde jsem pracovala na začátku.

Ale pátý rozdíl spočívá v nepočítání cigaret, což mi práci podstatně usnadňuje. Na prvním pracovišti jsme totiž při příchodu a odchodu museli spočítat, kolik jsme prodali cigaret. Kamarádův zlepšovák, že si píše, kolik kterých prodal a pak to jednoduše odečte, byl sice fajn, nicméně mně se neosvědčil, protože jsem si občas, když toho zákazníci chtěli moc najednou, zapomněla udělat čárku.

Šestý rozdíl, začínám mít dojem, že jich bylo míň, ale to nevadí, aspoň uvidíte, že to vážně není tak jednoduché, jak se zdá. Tak tedy ten šestý rozdíl je v tom, že otevřená pokladna tu má nad sebou na tyčce takovou „malou nenápadnou“ svítivě zelenou kostku, na které je napsáno: pokladna otevřena. Dosud jsem příliš nepochopila důvod, proč to u některých pokladen (třeba u trojky, o níž se ještě budu zmiňovat) není. Zákazníci si na to totiž poměrně rychle zvyknou a pokladny, kde tato cedulka není, považují za zavřené. No, radši nebudu příliš zobecňovat, zákazníci jsou velmi zvláštní tvorové, kteří jsou schopni chovat se naprosto neočekávatelně. Ke kostce bych se ještě chtěla vrátit ve svých dalších vyprávěních, tak doufám, že na to nezapomenu.

Některé věci mají rozdílný kód, to je taky moc fajn věc, pokud máte dobrou paměť na čísla a ty minulé kódy jste si zapamatovali. Ale tento problém hrozí i pokud pracujete pouze na jednom místě, protože jednou za čas se nějaký ten kódík trochu změní. „Moc fajn“ to je třeba u rohlíků, které vám jdou přes pokladnu několikrát denně.

Osmý, nepříliš důležitý, ale pro někoho přesto podstatný rozdíl je možnost trávení přestávky. Na minulém pracovišti se přestávka tráví zásadně v jídelně, alespoň tak nám to bylo řečeno. Tady je prostě přestávka… můžu si jít nakoupit, klidně i k nám do Tesca (to v minulém případě absolutně není možné!), pokecat na chodbu před pokladny nebo si prostě dělat, co chci. Tato volnost mi opravdu vyhovuje a je také jedním z důvodů, proč se mi tu líbí podstatně víc.

A posledním rozdílem, který si právě vybavuji, je to, že cedule: Pokladna do 10 položek visí na stropě místo toho, aby stála na začátku pásu. Abych řekla pravdu, moc nezáleží na tom, kde je umístěna, protože zákazníci ji buď ignorují a nebo si jí všímají, to podle toho, jak by to dělat neměli. Ale o tom také až dále. Tenhle bodík mi připomněl, že na obou místech je rozdílné spouštění zadního pásu, ale to je jen malý rozdílek.

Brigáda

Chci začít trošku obecně. Takže proč jsem vlastně šla na brigádu? Už ani sama nevím, ale hlavní a možná dlouhou dobu jediný důvod byla snaha získat peníze na externí disk k počítači a na dárek. Postupně přibyly další důvody, jedním z těch, které jsem ochotná uvést je třeba to, že mě tahle práce vážně baví.

Zkusím tu vysvětlit pojmy, které možná neznáte. Tady jsou:

• security, neboli ochranka, někdy možná píšu esbéeskár, je tím myšlen ve většině případů pán v černých kalhotách, bílé košili a s kravatou, který napůl plní roli policisty, má mnoho nejrůznějších úkolů, podle neznalce chodí před pokladnami a čučí kolem, podle ostatních kontroluje elektroniku a potvrzuje záruční listy, je u toho, když se odnáší mince, zjišťuje, co se děje, když začne pípat kontrolní brána, asi by měl chytit případného zloděje… v mém případě působí na psychiku – cítím se lépe, když vím, že jsem v relativním bezpečí,
• roller – zpravidla dívka na kolečkových bruslích, ale může být i bez nich, jde svým způsobem o donašečku zboží, při většině problémů jí volá pokladní a ona musí něco donést, odnést, zjistit kód nebo poradit, připadá mi to hrozně složité, takže tyto dívky mají můj obdiv, já bych asi něco takového dělat nezvládla, nejspíš to chce i určitou praxi a orientaci v obchodě,
• hlavní pokladní – jednou z jejích činností, která je u pokladních velmi oblíbená, je, že nás posílá na přestávku, určuje, na kterou pokladnu máme jít, u brigádníků kontroluje peníze a stravenky a pak nám díky svému heslu řekne, kolik jsme v plusu (nebo mínusu).

Když si teď zpětně čtu, co jsem si tenkrát, ještě před začátkem myslela, připadá mi to trošku legrační. Stavila jsem se za jedním z kamarádů a současně nakoupit a pak jsem ho nemohla najít. Řekl, že si kvůli mně stoupnul a taky mi prý zamával, potěšilo mě to, mimo jiné také proto, že jsem si myslela, že si stoupl kvůli tomu, aby se mu lépe markovalo balení vod, které je těžké. Sranda, napsala jsem si tehdy: No to jsem zvědavá, co když to nezvednu? Nemyslela jsem hned, ale po nějakejch deseti hodinách šichty.

Ten den byla ještě vtipná scénka večer právě s tímto kamarádem. (Omlouvám se, že odbíhám od tématu, ale o tomhle vám vyprávět musím. Snad mi to pak odpustíte:-)). Udělala jsem opravdu velký nákup: francouzské bagety, sýr se šunkou a cibulí a pařížskej salát. Když skončil v práci, stavila jsem se za ním a on se mi hned chlubil, co má. Hmm, francouzské bagety, to je toho, to mám taky. Nabídl mi skvělej sýr, kterej má ze všech nejradši, že ho musím ochutnat. Zůstala jsem zírat, když jsem viděla, že to je ten samej, kterej jsem si koupila. Byla jsem neschopná slov, tak mi ho nabídl. Řekla jsem, že nechci, díky, koupila jsem si ho sama. Ale já ho nikdy v životě neviděla. Možná proto jsem si ho koupila a taky proto, že stál dvacku zatímco ostatní dvacet dva. No a zabil to tím, že si dal k večeři pařížskej salát. Fakt nechápu!!! To je náhoda jak prase! Třeba ty bagety mě zas tak moc nepřekvapily, ty mě de facto naučil jíst on, ale ten zbytek? A ještě že se tím pochlubí – koukej, co to mám.

Jen tak 10 - Pro ty, kteří si nevšimli

Když kliknete na tu oranžovou ikonku s nápisem Angelika a nakreslenou kytičkou, objeví se vám ve vedlejší okně další moje stránky, na ty se dostanete také tak, když se někdy mrknete na odkaz na moje fotky.

A druhá novinka je, že vám to dole píše Vítám tě tu... přesně tam, jak se vám obvykle zobrazuje Hotovo.

Jakej byl invex

Kdo mě zná, asi mu bude připadat dost divné, co jsem právě já dělala na invexu. No jo, občas dělám věci, které nikdo nepochopí. Kdybyste mi ještě před pár dny řekli, že tam půjdu, vysměju se vám se slovy: „Já? A co bych tam asi tak hledala?“

Teď odpoledne, když si tu otázku kladu sama, neumím na ni uspokojivě odpovědět. Možná jsem jen chtěla vědět, jak to na tom slavném invexu vypadá, nebo mě zajímalo, co je nového a nebo… nebo prostě nevím, jen jsem měla chuť se tam podívat. A abych řekla pravdu, nelituju toho.

Zpočátku jsem se tam trochu nudila. No jasně, nešla jsem tam sama, pozval mě kamarád a ten si prohlížel různé hry a časopisy, což šlo tak trošku mimo mě. Na štěstí tím nebyl tak zaujat, aby si nevšiml, že nejsem právě dvakrát nadšená tím, co si prohlížíme.

Když se ptal, co jsem čekala, přiznala jsem, že nějaký hardware, něco vymakanýho… slíbil, že se tam podíváme za chvíli, ale teď si doprohlížíme hry. Proč ne?

První, co ve mně nechalo fakt nesmazatelnej dojem, byl chlápek ze stánku Casio, který mi nabízel kalkulačku. Byl celkem zajímavej sám o sobě, ale na mě spíš zapůsobil jeho přístup. Opravdu netuším, jestli byl v práci novej, měl dobrej den, anebo uměl tak skvěle zacházet se zákazník, ale přiznám se, že mi tu kalkulačku málem vnutil. A přitom jsem svou měla s sebou v batohu. Jednal se mnou, jako bych byla něčím výjimečná (možná jsem trošku byla tím, že tam moc holek nebylo, ale proto se tak určitě nechoval), nabízel, že mi udělá slevu, že mi pomůže vybrat přesně tu, kterou potřebuju… Jo, takovýhle prodavače mám ráda! Strašně moc ho obdivuje, že dokázal být tak milý v tom všem hukotu.

Ale zpět k invexu. Prohlíželi jsme si mobily, nejsem moc technickej typ, ale některé byly fakt pěkné. Taky se nám moc líbily digitály, některé byly malé a placaté, tak elegantní, že jsem se musela kamarád zeptat, jestli je to fakt foťák, jiné zase velké, ale také působily dojmem, že NĚCO umí. Dost se nám líbily LCD a velkoplošné obrazovky. Jeden monitor jsem okomentovala, že vypadá opravdu krutě… a nejen on, celý počítač se zdál být velmi výkoný. Ale tak to by i člověk mohl usuzovat podle ceny sto devatenáct tisíc, ne? Téměř jsme slintali, když jsme viděli, tiskárny právě dělající takové fotky, že přecházel zrak. Moc často se mi to nestává, ale když píšu tenhle článek, skutečně nemám slov. A co teprve, když vám chci popsat takovou trošku drsnější tiskárnu. Chvilku jsme totiž stáli a okouněli u stánku a pak jsme si všimli, že tam z jedné „trošku větší“ tiskárny leze plakát. Jaký měl rozměr, netuším, možná A1 nebo A0, ale každopádně byl úžasně kvalitní. Samozřejmě jsme neodolali a zeptali se, jestli by se dal koupit. Bohužel ne, protože slouží jako reklama. Vcelku dost mě to mrzelo, protože takhle nádhernej, velkej a nezohýbanej plakát asi hned tak zase neuvidím. Ale celkový dojem je, že to bylo fajn.

Prokletý pátek třináctého

Asi každý ví, že podle pověry nosí pátek třináctého smůlu, proto se mu také přezdívá černý pátek. Ale víte, jak tahle pověra vznikla? Já to až do včerejška nevěděla, pak jsem to slyšela ve zprávách a už jsem o něco chytřejší.

Nejstarší rytířský řád - templáři - byl shromážděn roku 1119 k ochraně poutníků do Palestiny. Hlavním úkolem tohoto řádu byl boj proti „nevěřícím“. Tento řád si vedl dobře pouze do té doby, než se dostal do konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. V pátek 13. října 1307 byli na základě vykonstruovaných obvinění z kacířství uvězněni všichni templáři na území Francie.

Tak to by byla troška historie. A co vy? Máte rádi pátek třináctého, nebo se bojíte? Já teda mám tento den obvykle štěstí. Letos se sice nic moc překvapivého nestalo, ale to je někdy lepší, ne?

Krásný naposled

Tak dneska jsem měla svou plně poslední směnu. Jaký krásný pocit – naposled počítáte peníze, naposled každému děkujete, i když přesně nevíte za co, naposled na sobě máte svítivě žluté tričko a… naposled vidíte ty super hlavní pokladní, naposledy si prohlížíte zákazníky z místa za kasou… najednou začnete hledat důvod, proč přijít zas. Já si ho našla v tom, že když už jsem měla to školení, měla bych si taky zkusit makat, až to pojede nově. Připadá vám to jako špatnej důvod? To nic, mně taky. :-) A z toho usuzuji, že mě ta práce asi vážně baví. Prostě ten pocit, že to můžu kdykoliv přestat dělat, že se tím učím komunikovat s problematickými lidmi, že se můžu zlepšovat v rychlosti markování oběma rukama (asi je to dětinský, ale fakt mě to baví), že někde pomáhám a jsem užitečná… prostě pro ten pocit. A taky je to dobrá motivace k učení – celej život bych tohle totiž dělat nechtěla!

Jak jste pozorní?:)

Na téhle stránce jsem změnila dvě věci... kdo si všimne aspoň jedné, ať to napíše sem do komentáře. :)) Schválně, jak jste všímaví:). Jedna z nich je vidět na první pohled, druhá se projeví až při kliknutí.

Jo a jen tak mimochodem nejde o nové články, ani anketu!:)) To byste měli moc jednoduchý. No doufám, že si aspoň někdo všimne. Tak prosím hledejte:).

Jen tak 9 - Nové odkazy

Tak mě napadlo, že sem konečně dám dva odkazy na bločky, které si už pár dní prohlížím, a jejich autory si nemůžu vynachválit. Jen mám obavy, že jestli to takhle půjde dál, bude vám trvat pořádně dlouho, než najdete konec odkazů.

Takže - vřele doporučuju mrknout se na Ondyho blog a Tentatovy stránky. Nemám sice svolení autorů, že si sem můžu dát odkaz na jejich stránečky, ale myslím, že kdyby ještě byli vzhůru, povolili by mi to.

Píší sice nesrovnatelně, protože každý má velmi odlišný styl od toho druhého, ale jedno mají společné - pokaždé se nemůžu dočkat, až něco nového napíšou.

P. S.: Pro ty, kteří by náhodou přehlédli, že tu vůbec mám nějaké odkazy. Jestli se vám líbí můj blog, můžu vám zaručit, že z pokysblogu budete na větvi. A kdybyste "náhodou" zavítali na bloček Mr. Dowa budete už z toho opravdu celí pryč. Doporučuji nejlepší možnost - navštívit všechny.

Stačí to vyslovit

Někdo, kdo je pro mě dost důležitý, slavil včera narozeniny. Chci mu tu ještě jednou, pěkně přede všemi, popřát Všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví, ale to není všechno:). Přeju ti hodně úspěchů ve škole, ať máš tak fajn přátele, jakým jsi pro mě ty, ať máš po ruce vždycky někoho, kdo tě dokáže rozesmát, když se necítíš dobře, a ať... prostě ať se ti splní to, co si přeješ.

Jednou jsem byla vážně zoufalá, přišla jsem na icq a potkala tam tebe. Ještě jsme se moc neznali a já nemívám ve zvyku odhalovat své slabé místo před ostatními, ale v tu chvíli jsem byla tak nešťastná… potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky a tobě jsem mohla věřit. Našel sis na mě čas a povídal si se mnou. Nechci tu přímo říkat, čeho se to týkalo, ale to, cos mi řekl, jsem si zapamatovala a ještě několikrát mi to pomohlo překonat obavy z toho, jaký udělám první dojem.

Dílem náhody nebo tvé intuice bylo naše letní setkání. Snažila jsem se sehnat si práci, ale moc se mi to nedařilo. Po mnoha neúspěších jsem začala propadat špatné náladě a smutku. Přesně v tu dobu jsi mě vytáhl do kina. Bylo to moc super, na chvíli jsem zapomněla na starosti a oddala se odpočinku. Uvědomila jsem si, že jsou prázdniny a že nejde o nic tak strašně důležitého. Umožnil jsi mi podívat se na celou věc s nadhledem a já chci, abys věděl, žes mi tím moc pomohl. Z těch tří týdnů, které jsem tu strávila to byl asi nejlepší den.

Nedávno mi jeden přítel řekl, že je rád, že mám kolem sebe lidi, kteří se mě zastanou. Znovu si musím vzpomenout na menší incident u oběda. Ano, zase jsi to byl ty, kdo udělal něco nezapomenutelného.

A konečně, proč mě napadlo napsat tenhle článek? Četla jsem knížku a než jsem se pustila do dalšího příběhu, našla jsem citát:

Kdybyste měli co nevidět umřít
a mohli si ještě naposled
zatelefonovat, komu byste
zavolali a co byste mu řekli?
A na co čekáte?

Stephen Levine

První, kdo mě napadl, jsi byl ty. Řekla bych ti, že jsem ráda, že jsme přátelé.

Čokoláda

Nedávno jsem tu měla anketu, jestli máte rádi čokoládu. Je to trošku mimo to, co tu píšu, tak to chci vysvětlit. S kámoškou jsem jednoho krásného prázdninového dne, kdy se zrovna nic moc důležitého nedělo, rozpoutaly debatu o tom, že není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem, že i každá věc má někoho, kdo ji nemá rád. A tak jsme zkoušely hledat různé věci a pokaždé jsme našly někoho, kdo je třeba nemá rád, ač se nám to zdálo sebe nepochopitelnější. Já osobně si teda celkem v pohodě dokážu představit, jak někdo nemusí mít rád hořčici, cibuli, papriku, česnek, ale třeba med? To už je horší, to nechápu. A takhle nás napadla čokoláda.

Kdyby se vám náhodou chtělo, můžete mi napsat do komentářů něco, co podle vás musí mít rád každej?

Jinak zpět k té čokoládě, já osobně mám nejradši Schogetten, protože je hrozně moc dobrá a při jedné úžasné příležitosti mi ji dali moji dobří přátelé a od té doby je pro mě víc, než čokoláda:)). Někdy možná napíšu o svém osobním vztahu k věcem, no uvidíme, jak to vyjde.

Moje velký prázdniny

Tatry

Kvůli tomu abych mohla jet do Tater, jsem si dala onu obávanou zkoušku na 28. června. Byla jsem odhodlaná tam jet bez ohledu na to, jestli to udělám nebo ne. Byla tu totiž ještě jedna možnost – smazat se z termínu a přepsat se na třetího července, ale říkala jsem si, že buď to zvládnu rovnou nebo třeba ani potom, a taky jsem si už nechtěla kazit prázdniny.

V Tatrách se mi líbilo hned z několika důvodů: příroda byla krásná, i když dole „trochu“ zpustošená listopadovou vichřicí před dvěma roky, pořádně jsem se prošla, protože jinak jsem skoro celou dobu jen seděla a učila se a taky jsem tam poznala pár super lidí.

Zpočátku to byla docela makačka, přece jen pohory nejsou normální botičky, ve kterých člověk lítá v létě ve městě. Ale když jsem si trošku zvykla, bylo to super.

Nejvíc jsem si asi užila výlet na chatu Plesnivec. Skoro celou dobu se totiž šlo lesem, kde byl příjemný stínek a čerstvý vzduch. Sice to byla dlouhá túra, ale byla poslední, a tak vlastně ani nezáleželo na tom, že budeme unavení.

Tatry tedy představovaly aktivní část mých prázdnin.

Šílený den a bláznivý kamarád (18. 7.)

Věnováno mému suprovému kamarádovi Lukášovi

Ráno jsem se probudila celkem brzy, asi kolem šestý, s dobrým pocitem. Sice by se mi ještě hodila chvilka spánku, ale nebylo to nutný. Chvilku jsem se ještě jen tak válela v posteli a pak jsem šáhla po knížce. Příběh, kterej jsem si přečetla, mi dokázal, že její autoři nelhali, když říkali, že čtenáře dojmou k slzám.

S úsměvem jsem si vyslechla, jak venku začali jako každý všední den v sedm sekat trávu. Chichi, tentokrát mě nevzbudili. Mrkla jsem na budík, kterej jsem si nastavila na sedmou. Aha, nastavila jsem ho sice dobře, ale možná by to chtělo i na jiný den než jen na čtvrtek, když je úterý.

V osm jsem se vybatolila z postele, udělala nejnutnější věci a jela na nádraží čekat kámošku, se kterou jsme chtěly jít na promoci jednomu známému. Cestu jsme pořádně neznaly ani jedna, ale kámoška měla vypsané ulice a mělo to být skoro rovně. Už od včerejška jsme byly domluvené, že zajdeme do květinky. Jenom by ji to chtělo najít. Právě ve chvíli, kdy nás tohle napadlo, jsme na rohu objevily jedno malé květinářství. Okamžitě jsme tam vyrazily. Neodolala jsem žluté gerbeře, ale kámoščina červená růže byla také fantastická.

Protože jsme ještě měly čas, zašly jsme si do potravin koupit něco dobrýho. Zahlédla jsem tam přáníčko: V tento významný den, kdy Ti předají tolik vytoužený diplom, Ti chci dát jednu radu…
rychle zmiz, aby si to ještě nerozmysleli! Každopádně blahopřeji!“ Chvilku jsme váhaly, ale pak jsme neodolaly a koupily ho.

Menší problém byl v tom, že jsme sice měly přáníčko, ale neměly jsme se do něj čím podepsat. Kámoška si chtěla někde koupit tužku, ale mně vzhledem k tomu, že jsem neviděla žádné papírnictví, přišlo lepší od někoho si ji půjčit. Zaujal mě obchod hned naproti. Měli tam všechno možné, ale hlavně repráčky a nábytek. Odhodlaně, i když trošku nervózně jsem vstoupila do obchodu, prodavač nám téměř okamžitě vyšel vstříc, což mě ještě víc znervóznilo. Tvářil se trochu překvapeně, když zjistil, jaké je naše přání, ale po chvilce nám tužku vyměnil se slovy: „Ta je stará, radši zkuste tuhle.“ Posadil nás do jednoho fantastického křesla ke stolu, no prostě pohoda, líp jsem si snad ani vybrat nemohla.

Promoce byla slavnostní a probíhala normálně až na to, že kámošku napadlo, že mě vyfotí. Tak jsem jí to oplatila, a když jsme viděly výraz toho kluka za ní, dostaly jsme výtlem. Asi ho to příliš nebavilo.

S kámoškou jsme se hned po promoci rozloučily, protože jsem slíbila kamarádovi, že přijdu co nejdřív a spolu půjdem do agentury a vybrat batoh. Ale cestou jsem se ještě na chvíli zapovídala a než jsem se nadála, byly dvě hodiny. Samozřejmě jsem za pozdní příchod dostala sprďana, ale dál se to nějak neřešilo a vyrazili jsme do agentury. Sotva jsme vylezli před kolej, uviděli jsme přijíždět 26ku. No co, tak se proběhnem. A taky že jo. V agentuře kamarád zjistil, že si zapomněl vzít výkazy. Chvilku se rozhodoval, jestli pro ně ještě nesběhnem, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam zítra zajdu já a dnes se půjdem podívat po batohu. Prolezli jsme kdejaký obchod a kámoš klasicky dělal blbosti. Pořád jsem se něčemu smála. Například mě vždycky spolehlivě rozesměje kvákáním. A když jsme pak v jednom obchodě našli zelený batoh, řekla jsem mu, že se mu jakožto žábě hodí. V jiném obdivoval docela pěkné boty. „Jen kdyby nebyly zelené.“ Připomněla jsem mu, že by si mohl koupit zelený batoh, tyhle boty a bude parádní žába.

Při toulání po obchodech a hledání batohů jsme navštívili krámek, kde jsem se jen tak „z nudy“ prohrábla ramínky s tričky a v ruce mi zůstala jakási zelená košile. Vytáhla jsem ji a celá uchvácená se dívala na její cenu. Jen 80 Kč! Byla heboučká jak nejjemnější šátek a i barevně mě uchvátila. Zavolala jsem na kamaráda, ať si jde šáhnout. Dost mě zaskočil hláškou: „Já si šáhu až na tobě.“ Když jsem se na něj popuzeně podívala, začal vysvětlovat, že to byl jen vtip. No proto!

Při zkoušení jsem zjistila nemilou věc – rukávy jsou mi úzké. Odcházela jsem s těžkým srdcem. Ta košile mě uchvátila víc, než jsem si dovedla představit. Chvilku trvalo, než jsem se znovu dokázala vrátit myšlenkami zpět k batohům. Nakonec jsme vybrali jeden fakt moc pěknej, kterej bych si koupila taky, kdybych nějaký potřebovala.

Nemohla jsem jinak a musela jsem se pro tu košili vrátit. Na štěstí jsem s sebou měla chlapa, kterej uvažuje mozkem, já si naopak spíš koupím něco, co mě přitahuje, takže „zavelel“, že si ještě něco prohlídnu. Jak jsme tak chodili po obchodě, něco mi sem tam ukázal a něco jsem si vybrala sama. Než jsem se nadála, stála jsem s pěti věcma před zkušební kabinkou. Obě zelené košile )každá v jiné velikosti) mi byly malé, dokonce jsem se bála, že z té druhé už ruku nevyndám. Hnědá košile, která už sama o sobě byla dost zvláštní, se ke mně opravdu nehodila. Takže nakonec zůstala bílá košile s kytičkama a zelený tričko. Nakonec jsem se z finančních (a taky citových) důvodů rozhodla jenom pro košili. Ale byla jsem z ní uchvácená takovým způsobem, že jsem měla chuť si poskakovat a zpívat.

Nadšeně jsem kamarádovi líčila, jak je super, že mu nevadí chodit po obchodech, protože z toho jsou obvykle kluci otrávení. Řekl, že mi takového kluka předvede a začal brblat. Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, proč mi málem tekly slzy smíchem. Teď si budu trošku vymýšlet, ale pokusím se ho co nejvíc napodobit (jen si k tomu ještě zkuste domyslet nějaká mírnější sprostá slova). „Vy ženský ste strašný! Furt jen lítat po nákupech! Už sme tu byli v každém obchodě! Kolik peněz jsem za tebe utratil! Batoh jsem ti koupil! Tričko! A pořád nedá pokoj!…“ Z legrace do mě trochu šťouchnul a já už tak dost vysmátá, se přimotala nějakému pánovi pod nohy. Na štěstí mě nezašláp. Ale co o něm pak kamarád vyprávěl, to u mě vyvolávalo další salvu smíchu.

Smála jsem se totiž tak, že jsem měla rukou zakryté oči, jako bych se ke kamarádovi nehlásila, proto to mohlo vypadat jako že pláču. Dotyčný pán se na mě prý podíval soucitným pohledem říkajícím: „Chuděra, s kým to proboha chodí?“ A na něho pak vrhnul pohled: „Ty jeden neřáde!“

Cestou na kolej jsem se téměř nepřetržitě smála. Když mi kamarád předvedl jak želvu tak žábu, zeptala jsem se ho jak dlouho vydrží nedělat blbosti. Hádala jsem, že kváká i v noci ze spaní. Po chvilce se ozval: „Pět minut, počítal jsem to.“

Na vrátnici mě rozesmál tím, že na otázku, jestli umí všechna zvířata ze zoo, odpověděl: „Ne, hada ne.“ Pak vyplázl jazyk a zkusil zasyčet. Takže umí i hada.

A jak skončil dnešní fakt báječný den? Druhej kamarád mi půjčil kalkulačku, kterou potřebuju na brigádu. O mojí nové košili řekl, že je pěkná a kdyby byla delší, mohla by z ní být noční košile. No nevím… mně se asi víc líbí takhle.

Tygří tlamička (30. 8.)

Smutně si prohlížím klávesnici počítače a přemýšlím, co napíšu. Nechci psát smutný články, protože vím, že můžou zkazit náladu tomu, kdo si to čte. Ale z dneška se prostě potřebuju vypsat a taky si nemyslím, že bych tu měla mít jen všechno krásné a plné optimismu.

V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…

Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.

Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.

Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.

Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.

Moje království (2. 9.)

S velmi příjemnými pocity jsem ulehla na rozprostřenou deku na zahradě a pustila se do čtení. Teď se jdu na chvíli flákat, dokud je venku krásně. Aspoň načerpám nové síly do dalšího uklízení, ale kromě slunka mě ještě hřeje pocit, že to nejhorší už máme za sebou.

Do malování jsme se pustily až 30. srpna. To byste nevěřili, kolik se toho musí udělat, než člověk konečně začne natírat zeď barvou.

Prvně se musíte dohodnout, zda vůbec chcete pokoj vymalovat barevně a pokud ano, jestli natřete i strop. Rozhodly jsme se pro zelenou a natření i stropu. Kdo by se tam dělal s tou linií? Nakoupení barev byla poměrně hračka – jakýsi středně velký Primalex a dvě zelené… Aby to nebyla chladná zelená, vzaly jsme ještě radši i jednu žlutozelenou Až doma jsme zjistily, že máme místo žlutozelené citrónověžlutou. Ale to snad nebude vadit, řekly jsme si a pustily se do stěhování skříní, což bylo sice více náročné na strategii, než jsem čekala, ale zato méně po fyzické stránce, takže se to aspoň vykompenzovalo.

Po zemi se rozprostřely noviny, vše se zakrylo igelitem a mohly jsme penetrovat. Bylo mi řečeno, že pod tímto slovem si mám představit rozmatlání původního vzorku válečkem nebo štětkou namočeným ve zředěné barvě. Tohle byla asi nejhnusnější práce, na většině míst to totiž moc dobře nešlo a stěna se nesmí podmáčet, aby z ní neopadávala omítka. Když to bylo za námi, zabrala jsem si váleček a zkusila malovat.

K velkému překvapení mě to začalo brzy bavit. To, že by se válečkem nemělo šmrdlat nahoru a dolů, protože to cáká, jsem ignorovala, ona se tak aspoň zamalují všechna bílá místa. Netrvalo to dlouho a byla jsem zelená jako vodník. Protože jsem s tím počítala a měla na to patřičné oblečení, vůbec mi to nevadilo. A když mi při malování stropu spadl váleček plný zelené barvy do vlasů, jen jsem se smála, že teď už jsem fakt vodnice. Malování štětkou byla menší legrace, s tou se musíte dostat kolem garnýže, postele, obrazu, topení a dalších podobných věcí, které vám neustále překážejí. Například takové dvě trubky od topení, které jsou u sebe tak blízko, že se za ně nedá pořádně dostat, mě chvilku deptaly. Pak jsem oznámila, že je namaluju nazeleno taky a byl pokoj.

Vlastně jsem zapomněla zmínit, že barvu jsme na zdi zkoušely jen jednou. To jsme ji musely vysušit fénem, abychom se ještě týž den mohly podívat, jak to bude vypadat.

Ve středu jsme makaly asi ze všeho nejvíc, a tak jsme kromě penetrace skoro všude udělaly první vrstvu. Tady jsou nějaké obrázky.

Haluzák (7. 9.)

Už vám někdy zlepšila náladu návštěva u zubaře? Já z ní dneska odcházím nejen s úsměvem, ale přímo vysmátá.

Občas o sobě říkám, že jsem haluzák, což je vlastně člověk s hrozným štěstím na náhody. Někdy vám zas o nějaké napíšu. Věřit mi nemusíte, ale pro mne je dnešek dostatečným důkazem.

Jsem týden doma a dnes mám akorát tři hodinky než pojedu hrát tenis a mně nenapadne nic lepšího než si zajít k zubaři objednat se na preventivku. Chvilku si čtu knížku o počasí, pak otevřou, a když sdělím své přání jsem pozvána do křesla a bleskově prohlédnuta. Sestřička se směje, že to snad mám v kalendáři. Nechápu!

Vysvětlí mi, že jsem tu byla přesně před rokem. Na den přesně! V kalendáři to rozhodně nemám, možná tak v deníčku a šla jsem tam fakt proto, že doma už nebudu ani týden, tak abych se měla na kdy objednat:-). No nejsem haluzák? :-) takže příští rok v pátek a pak to budu muset změnit, poněvadž v sobotu to asi neprojde:-). Mimochodem – zoubky mám v pořádku.

Zajdu se mrknout do jakéhosi výprodeje. Stejně u sebe nemám peníze a momentálně šetřím na dárek. Cedule u pokladny: „Skoušené zboží hlaste u pokladny“ mě rozesměje. Ačkoliv hodně váhám, na chybu nakonec prodavače neupozorním, i když menší chuť rýpnout si by byla. Kdoví jak by se zachoval?:-)

Venku je úžasné teplo, asi se na tom kole upeču, ale to neva. Jo, když jsem u toho haluzáctví, celej den si zpívám Let´s talk about a man od Preziosa a oblíbenou písničku Animal instinkt. Doma si ji chci pustit a zjistím, že je od Cranberries, o kterých mi nedávno jeden kamarád říkal, že je má moc rád. V tu chvíli jsem si vzpomněla jen na jednu písničku od nich a to si ještě nebyla jistá, jestli je fakt od nich, a tak jsem na to nijak nereagovala.