Nevypínej motor!

Dnešní dopoledne bylo vskutku zajímavé. Vstávala jsem brzy ráno, udělala si osvěžující čaj a šla za kamarády, kteří právě jeli do města, kde všichni tři studujem. Teď už vlastně jen já;-), protože oni úspěšně skončili a jsou čerstvými inženýry.

Blíží se mi poslední zkouška a já už si dávno připadám jako bych měla prázdniny. Dalo by se říct, že jsem na ni téměř zapomněla a byla by to pravda.

Cesta probíhala vcelku normálně - nasedli jsme, nabrali benzín, rozjeli se po silnici a povídali si přitom. Občas jsme jeden druhého něčím provokovali nebo si dělali legraci z kvality silnic. Menší problém se objevil, když se mi začalo chtít na záchod. Tento problém se dal vyřešit celkem jednoduše, stačilo to říct, kámoš zastavil a já si došla do nedalekého motorestu. Jenže pak se objevil druhý a závažnější problém...

nešlo nám nastartovat. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale motor ani nezavrčel. Nikdo z nás naštěstí nespěchal, a tak jsme se rozhodli dát baterce chvilku času na umoudření. Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale výsledek se nedostavil. Autíčko dál jet nechtělo.

Teď bych se na chvilku zastavila u kámoše, kterého musím vychválit. Líbilo se mi, že jede opatrně a nelítá s autem jako drak a hlavně, že v takové vcelku krizové situaci zachoval klidnou hlavu a dokonce sem tam i vtipkoval.

Cítila jsem se za celou situaci trochu zodpovědná, přece jen jsem to byla já, kvůli komu se zastavovalo, ale o tom nepadlo ani slůvko a za to jsem mu taky vděčná. Nemyslím si sice, že to byla moje vina, ale kdybychom nezastavovali...

Startovací kabely jsme u sebe neměli, a tak je kluci došli koupit. Pak už zbývalo odchytnout nějakého milého řidiče, který by nám pomohl auto nastartovat. Prvním kandidátem na roli zachránce se stal starší pán v košili. Přijel se svým favoritem pěkně až k našemu fordíku, spojili jsme (teda kluci) akumulátory kabely, pán nastartoval a...

a nic. Naše auto ani neškytlo. A tak jsme milému pánovi poděkovali, opřeli se o auto a přemýšleli co dál. Kluci to nechtěli vzdát a zavolat odtahovku, a tak se šli ještě někoho zeptat, že to přes tu baterku zkusíme ještě jednou.

Tentokrát nám štěstěna tak nakloněná nebyla. Kámoš si nejspíš vyhlídl pána "všechno vím, všechno znám, ale pomáhat vám nebudu", ještě mu řek´že má diesla a s tím to teda nepůjde. "Srdečnost a ochota" tohoto druhého pána kámoše trošku odradila a už evidentně neměl chuť to znovu zkoušet.

Neměla jsem chuť stát na parkovišti a koukat kolem, a tak jsem se rozeběhla za nějakou paní nasedající do fordíka. Odmítla mě s tím, že spěchá, že na ni už někde čeká přítelkyně, ale vypadala, že by nám byla ochotná pomoci, kdyby měla čas.

Manželský pár parkující nedaleko se zdál být klidný. Hádala jsem, že nikam nespěchají, proto jsem je rovněž požádala o pomoc. Ani jeden z nich ve mně přílišné sympatie nevzbuzoval, ale aspoň byli ochotní. Sice ten pán nevěděl, jak otevřít kryt u své baterky, ale když se to kámošovi povedlo, jakž takž ochotně přijel k našemu autu.

Stačilo spojit kabely s akumulátory, připojit kontakty, nastartovat a už jsme mohli jet. Na otázku co jsme dlužní, paní s úsměvem odpověděla, že to nestojí za řeč. Když se na mě usmála, hned přestala vypadat jako někdo, kdo se cítí nad nás povýšený. Navíc se nám s kámošem líbilo, jak objala manžela a dala mu pusu. Shodli jsme se na tom, že teď je jejím velkým hrdinou a zachráncem (a naším vlastně taky).

Málem bych zapomněla. Když jsme pak zastavili, aby si kluci došli na byt pro mapu, než pojedem dál, upozorili jsme kámoše dvojhlasně: "A nevypínej motor." Pro případ krádeže auta i se mnou mi kamarád radil, že musím zloděje přimět, aby zastavil a vypnul motor, pak už se totiž nerozjede.

To koukám

Mám chvilku čas... vstávala jsem brzy a patlala se s prací do školy. Stejně se mi nepovedla. Stavím větrnou elektrárnu. Náklady jsou 1,900 mil. Kč a já mám za rok zisk 11 mil. Dost divoký, ne? Tak si vám jdu postěžovat, protože to je fakt hrozný, když se s něčím matláte takovou dobu a pak vám stejně vyjde hovadina. No... učiteli jsem to poslala, poněvadž tam chybu nevidím a nemůžu ji tam najít.

Jo a o čem tu teda píšu? No že si jdu na bloček postěžovat, jaký je to těžký a hrozný a už mě to nebaví a nejde mi to a jsem z toho taková chcíplá a pak si najednou přečtu, že tu je všechno česky. To je šok :-). Ale parádní. Už si můžu na svém bločku psát česky a řídit se českým návodem a... zákony schválnosti fungujou skvěle;-). Teď jsem se totiž pomalu rozhodla skončit s bločkem.

I když ne tak docela :-). Trošku makám na svých stránkách, ale ještě nejsou úplné, takže si na ně musíte chvilku počkat. Taky asi nebudou tak kvalitní, takže si pravděpodobně bloček částečně nechám, ale můžu si tam všechno uspořádat, jak chci.

Odpočinek po práci? Ale kdepak!

Začíná červen a zkouškové je v plném proudu. Už by byl pomalu nejvyšší čas zasednout za stůl s knížkou a se sešitem a pořádně se začít učit. Ale když se na mě podíváte, nic takového se neděje. Důvod je prostý: už mám skoro hotovo.

Od většiny známých stále slýchám: Jak se ti to povedlo? Cože, tobě už chybí jen jedna zkouška?! Jo, odpovídám s mírným úsměvem a možná se u toho trochu červenám. Člověk si pak pomalu začíná připadat jako šprt, ale přitom na udělání zkoušek žádné extra úsilí nevynaložil (srovnávám s předchozími obdobími). Trošku mi hrála do ruky náhoda a trošku znalosti. Rozhodně to není jen kvůli náhodě nebo jen kvůli znalostem. Tak chytrá opravdu nejsem, každý občas potřebuje trochu toho štěstíčka.

Většina lidí, kteří udělají zkoušky si jde užívat prázdnin. Jo, přesně tak jsem to udělala vloni i já. Na druhou stranu znám jen jednoho člověka, který obvykle končívá takhle brzo, u něj je to snad pravidlem a ten jde po zkouškách makat (nevím jak letos, ale vloni tomu tak tuším bylo) a letos se řídím jeho příkladem.

Jojojo, jsem blázen, minulý týden jsem ještě dělala zkoušku (pěkně hnusnou) a teďka už jdu zase do práce. Nepíšu to sem proto, abych se mohla pochlubit, jak jsem dobrá, že už mám skoro hotovo, že mi chybí jen jediný předmět, ale proto, že jdu makat zase po dlouhé době a jsem z toho patřičně nejistá a nervózní.

Maličko se bojím, že to nebudu umět. Že budu strašně pomalá, protože ještě nevím, kde jsou které kódy, že budou lidi netrpěliví a budou nadávat, že mi to tak trvá, že zase udělám spoustu přehmatů u ovoce nebo pečiva, které je téměř stejné, že... prostě se bojím, jaké to po takové době bude. Pokud si dobře vzpomínám, byla jsem tam naposledy v únoru. To je dost dlouhá doba na to, aby se mohlo změnit téměř všechno. Teď mě napadá, že už si nepamatuju heslo k pokladně... jů, to bude sranda. Tak mi držte pěsti, ať mi ten první den dobře dopadne. Když se mi to podaří, podělím se s vámi o všechny dnešní průšvihy.;-)

P. S.: Popravdě spíš doufám, že jich moc nebude.

Šprtat, šprtat a šprtat

Je krásný úterní večer, venku se pomalu stmívá a člověk by se hned nechal zlákat k večerní vycházce, ale nejde to...

Taky sedíte doma a šprtáte? Jestli ne, tak blahopřeji, v tomto kouzelném čase patříte mezi ty šťastnější (pokud teda zrovna nemakáte na noční). Já sedím u počítače a snažím se porozumět všemu, co umí. A že toho je!

Zítra mám zase zkoušku:(. Těším se na ni asi jako každý, kdo jde někam a vůbec neví, co ho čeká, jen tak matně tuší, že nic pěkného to nebude.

Za celý den jsem se přinutila nelítat po netu a nedělat nic jiného, teď už se opravdu jen a jen učím. Je to úžasná zábava, to mi věřte, ale občas mi to trochu zpříjemní výroky z hodin učitele. Netuším, jestli pobaví i vás, ale zkusím se o ně s vámi rozdělit.

destruktivní trojani - až ho spustíte, tak se poohlídne po systému a zruší, co vidí

Nevidíte někde z vašeho úhlu mazátko? To je apel, abych nepsal na tabuli. Tak nechám špinavou tabuli. Ono to bylo čistý extra, nápadně.

Američani to vůbec k ničemu nepotřebují, a když to nepotřebují oni, tak to nepotřebuje nikdo

O Windows: Aby znovu koupili ten šunt, co měli předtím… (blablabla) s novými… (blablabla) neotřelými chybami

Dokud není látka probrána nejméně osmkrát, studenti si ji nezapamatují... už máme čtvrté opakování, jsme v půlce semestru, to ještě možná zvládneme...

Příkaz file není debil, on se totiž podívá do souboru a nepodívá se na jméno.

Vždycky když po vás chce někdo nějaký přístup a heslo, je to bouda.

O nějakém viru: Tak vy se kocháte a zatím vám pěkně formátuje disk.

Travian

Možná znáte internetovou hru Travian. Hraje ji spousta lidí a znám asi jen dva, kteří o ní ví a přitom ji nehrají. Bez kapky studu se přiznám, že já mezi ně nepatřím. Naopak mě tato hra nadchla.

Malým problémem je, že je tak trošku jako Heroes obrovský požírač času. Nedá se to tu utahat na množství surovin (dřevo, hlína, železo a obilí), které máte. Většina národů může stavět jen jeden domeček - já, jakožto Říman sice můžu dva, ale i tak musím potom počkat, až se postaví a pak mohu začít stavět další. Zpočátku je vám to jedno, když budova trvá dvě minuty (teď už si to nepamatuju, tak přeháním), ale když jsou to dvě tři hodinky, už na tom trošku záleží.

Nevýhodou je, když nemáte permanentní přístup k internetu, protože vás může někdo napadnout, počítač vám to sice sdělí, ale pokud u počítače nesedíte, nemusíte to zjistit včas.

Miluju léto

Miluju léto a slunce. Miluju ten pocit, když ležím na dece v trávě, pryč od městského ruchu, ruce mám za hlavou a vstřebávám sluneční paprsky.

Mám ráda ten letní klid.

Je to vůbec možné?

Podle počítadla jsem tu tento týden měla 99 návštěvníků. Když tak zpětně přemýšlím nad tím, jak málo píši a co, říkám si, jestli mi to počítá dobře.

Za dnešek 12 lidí? Opravdu vás sem tolik chodí? Jestli jo, tak jsem vážně moc ráda, protože mě sem baví psát. Jenom mě trošku mrzí, že tu třeba nevidím vaše názory, a když se na něco ptám, častokrát mi nikdo neodpoví.

Je mi jasné, že na zpovědi deníčkového typu, není moc co napsat. Ale jinak...

Každopádně díky moc za návštěvu.

Divná přeposílačka

Určitě znáte takové ty přeposílací meily, které vám slibují kdesicosi, pokud je pošlete, nebo naopak vyhrožují vším možným, pokud to neuděláte. V pátek jsem se ale setkala s něčím opravdu zvláštním - přeposílací dort.

Mamka přišla domů a povídá, že máme bábovku, která se peče týden. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale jak se pak ukázalo, tak ani ne. Nějak se potkala se sousedkou, nebo se ona osoba stavila, a donesla nám trochu těsta v kelímku od Perly.

Dívala jsem se na to nepříliš přívětivě a ptala se, co to je. Mamka mi oznámila: "Těsto." Pak mi ukázala recept, kde je přesně rozepsáno, co se do něho má který den dát. Postupně se tam přidávají nejrůznější suroviny a na konci týdne se to upeče. Myslím, že asi v pátek, nebo kdy, se má těsto rozdělit na tři části a dvě se mají někomu darovat. Takže to vlastně funguje jako takovej nekonečnej přeposílací pavouk.

Jsem zvědavá, jak to bude chutnat a jak to bude vypadat. Takže pokud to přežiju, chcete, abych vám sem napsala recept? Odpověď můžete napsat do komentářů nebo hlasovat v anketě.

Když se zadaří

Držím v ruce sešit a říkám si, že bych se konečně měla začít učit. Naplánovala jsem si spoustu úkolů (ale je to pod deset, schválně jsem to včera počítala, někde jsem totiž četla, že si člověk nemá dávat na den víc jak deset úkolů) a chtěla jsem začít už ráno, ale plány se mi nějak změnily.

Ráno jsem se učila házet na koš. Tak trošku jsme hráli basket. Ano, byla to opět taková krásná sestava, dva kluci a já. Bylo mi to hodně povědomé, i když oproti loňsku v tom byla malá změna. Jeden z těch kluků je můj.

Bylo to moc fajn a kupodivu mi to trošku šlo a taky mě to bavilo. Řekla bych, že jsem se něco přiučila, i když mě kluci nechávali švindlovat, a když mi to zalítlo moc daleko, nechali mě strkat si míček kousek před sebou a jít blíž.

Teďka už jsem v ruce držela sešit, že se jako teda půjdu učit, ale fakt asi spíš jen jako. Čekají mě teď sice hned dva předměty, ale obojí by mělo být velmi pohodové, protože mě to baví a mám to ráda, takže se i celkem těším na učení.

Ale jsem trošku taková nesoustředěná. Není se sice čemu divit, protože jsem teprve před chvilkou zjistila, že tu včerejší, údajně neudělatelnou zkoušku, jsem udělala:). Takže jsem moc spokojená:).

Člověk by měl jeden úspěch brát jako motivaci - jednu ze tří hnusnejch už mám za sebou - už jen dvě, hurá. Takže se jdu učit a makat, ať to tento týden zvládnu a můžu si říct, že už mám za sebou tři z osmi. To sice není bůhvíjaká výhra, ale pořád lepší než nic.

Jenom mě mrzí, že se mi "povedlo" zlomit jeden talismánek:(. Ale snad se nám ho o víkendu podaří opravit, aby mi zase mohl nosit štěstíčko. Zatím se mějte a ať se vám taky daří dobře. (A držte mi pěsti:)!)

Dokonalý trik (*****)

Dneska jsem viděla opravdu zajímavý film. Rozhodně bych ho nedoporučovala slabším povahám a ani bych ho nepovažovala za hezký, spíš za hodně zajímavý. Zaujal mě originálním nápadem.

Jde o thriller od režiséra Christophera Nolana, ten natočil například Memento. V hlavních rolích jsou H. Jackman a Ch. Bale. Představují kouzelníky, kteří se snaží toho druhého předčít ve svých tricích. Brzy se z toho ale stane posedlost.

Robert Angier je zde umělcem, který umí vystupovat, naopak Alfred Borden je výborný kouzelník. Kdo z nich dokáže zvítězit nad druhým, když se hra změní v boj na život a na smrt?

Zpočátku mi dělalo problémy zorientovat se, kdo je kdo a proti komu jde. Pokud se vám to podaří, nebo vám to také někdo vysvětlí;-), pak vás film jistě několikrát překvapí a možná i šokuje.

Šílená radostí

Poslouchám písničku z Večerníčka a málem si do toho tancuju. Vrtím se na židli jako malý neposeda. Přiznám se, že mám taky chuť si zpívat. Co se mi stalo?

Šprtala jsem se na písemku a teď jsem zjistila, že jsem ji napsala... Potřebovala jsem (nutně) 7 bodů z dvaceti. Já vím, to vypadá velmi reálně, ale nikdy nevíte, co se tam objeví. S jedním příkladem jsem vůbec nehla. Vůbec jsem si ho nepřipravila a nevěděla, co se s něčím takovém má dělat. Vím, že jsme to někdy dělali, ale jak???

A kolik teda mám bodů? Patnáct!!! Já!!!:)) Připadá mi to neuvěřitelné. Radši se ještě mrknu, ať vám tu nekecám. Tak jo, fakt to tak je.:)) Jsem šťastná jako blecha a určitě musím vypadat neuvěřitelně legračně, protože jsem takový malý rozesmátý šílenec. Ale divte se mi:).

Teďka sice budu muset o víkendu pořádně zamakat, ale snad se mi to v pondělí vrátí i s úroky. To bych měla ještě větší radost, než mám teď. Ano, čeká mě studijní víkend. Držte mi pěsti, ať to zvládnu, protože z toho člověku brzy začne hrabat - čísílka, písmenka, samé yij, Yij, Tij, tij a každé znamené něco jiného a z jednoho se vypočítává druhé. No zkrátka hroznej bordel. Ale teď už mám zápočet.:) Paráda:) a to nám ještě ani pořádně nezačalo zkouškové. Může být člověk šťastnější? (Snad jen jestli to vyjde i v pondělí.)

Ale abych přiznala všechno, tak za mou skvělou náladu nemůže jen škola:). Fakt je, že když je člověk po dobrém obědě, má lepší náladu než normálně. A taky jsem byla výrazně podporována, že jsem dobrá, a že to zvládnu.:) Asi budu příště víc věřit ostatním:).

Ach jo

Tak zase sedím u kompíku, místo abych makala do školy. Chystám se na to, jasňačka, ale je mi tak nějak smutno, takže se z toho chci vypsat, protože vím, že mi to vždycky pomáhá.

Tentokrát nemůžu říct, že bych toho měla nějak extrémně moc, ale nerozumím látce, kterou se mám naučit a na rozdíl od víkendu vidím, jak účinnost mého učení klesá. Musím si hodně dlouho opakovat to samé, abych si to zapamatovala případně pochopila. Zápočet mám už v pátek a trošku se toho začínám bát. Moc si to přeju udělat a to je vždycky zlé. Proč? Přeci proto, že když vám na něčem nezáleží, je to mnohem snadnější. Jste víc v klidu a neděláte si s tím starosti. Moje nejobvyklejší chyby jsou ty hloupé z přehlédnutí a ty, pokud jste v klidu a pohodě, téměř nevznikají

Taky zítra budem tvořit mapku, doufám, že mi to půjde. Dělala jsem to naposled před čtrnácti dny, tak jsem zvědavá, jak mi to půjde. Pak se vám pochlubím, jak mi to všechno šlo.

Asi jsem měla být Lev

V pátek jsem byla u kadeřnice. Docela jsem se tam těšila, ale současně jsem se bála, jaké to bude. Zda mi vytvoří účes, jaký si přeji, nebo se jí to nepovede. Nervozita stoupala, a když jsem se blížila ke kadeřnickému salonu, bylo to už na mně i trochu vidět.

Na štěstí jsem v zelenině, kam jsem si předtím došla, potkala kámošku, tak jsme trošku pokecaly a ona řekla, že tam půjde se mnou. Byla jsem ráda, že mě tam aspoň někdo doprovodí, ale ona tam se mnou zůstala celou dobu. Nakonec mi to dost pomohlo.

Nejdřív jsme čekali, až bude hotová slečna přede mnou. Kromě toho, že jsme si povídaly o klukách, jsem jen tak na rychlo listovala vedle ležícími časopisy, abych mohla ukázat obrázek, jak bych si svůj budoucí účes představovala. Obrázků ukazujících to, po čem jsem toužila, bylo hned několik, dva jsem si pro jistotu nechala otevřené.

Představovala jsem si nějakou šetrnou úpravu, která mým vlasům nebude nijak zvlášť škodit. Nemám ve zvyku si je barvit, lakovat, tužit, nebo jim jinak dopřávat chemie, takže jsem se trošku bála, co mi bude chtít dělat, aby z mých dlouhých rovných vlasů vytvořila vlnité. Moje představa byla asi takováto:

Proti stříhání jsem zásadně protestovala, po čtrnáctidenní úvaze jsem si to rozmyslela a souhlasila jsem s tím, že to asi trošku bude chtít. Tak kolem pěti centimetrů... aby to ty vlasy unesly. Dobře možná těch deset by se ještě s velkým sebezapřením nechalo.

Ale dlouhé vlasy už mám pěkných pár let, jsem na ně zvyklá a líbí se mi to tak. Nechci, aby mě stříhala.

Ovšem představy kadeřnice byly zřejmě jiné. Ačkoliv obrázek, který jsem jí ukázala představoval dívku s ještě vlnitějšími vlasy, výsledek dopadl docela jinak. Místo šetrnějšího způsobu, kdy se jakýsi roztok ředí vodou, použila kromě melíru ten nejbrutálnější zásah - trvalou.

Už jsem pár lidí po trvalé viděla. Vypadají jako ovečky nebo jako já, když si dám natáčky a spím na nich. Prostě hromada kudrdlinek všude kolem. Trošku jsem se děsila, že by to mohlo dopadnout i tak. Na kudrnatý háro taky moc zvyklá nejsem. Ale co, říkala jsem si, s tím se dá vždycky něco udělat, maximálně bych si udělala culík a tam se to srovná. Mám jemný a poslušný vlasy, s tímhle problém nebude.

Domluvily jsme se, že mi teda ostříhá těch pět centimetrů, původně ukazovala i míň, ale tak tohle jsem jí dovolila, těch pět to chce, aby se zarovnaly polámané konečky. Jo? A jak myslíte, že to dopadlo?

Je to jen kresba, ale vlasy mám přibližně takovéhle. Délku porovnejte s obrázkem výše a zjistíte, že kratší jsou ne o pět ale přibližně o dvacet centimetrů.

Když jsem se dívala do zrcadla a viděla, jak kolem mě běhá s nůžkama a stříhá a stříhá, propadala jsem slušnému zoufalství. Ke konci už jsem to fakt nevydržela a řekla jí, že kratší už to opravdu nechci. Souhlasila a dodala, že už to jen zastříhává. V duchu jsem přísahala, že ke kadeřnici nikdy víc, ani za nic na světě. Byla jsem spokojená tak, jak to bylo, chtěla jsem to jen malinko vylepšit, ne úplně zmatlat!

Vlasy se mi netočily skoro vůbec, smrděly po roztoku, který mi do nich nakapala a nechala ho tam čtvrt hodiny, aby se točily, a navíc mi tam dala asi tři druhy vosků, laků a tužidel, takže jsem měla vlasy tvrdé jak bodliny a můj první dojem byl, že vypadám jak čarodějnice, což v tuto dobu není zrovna vhodné.

Po zaplacení mě kámoška ujistila, že to vypadá dobře a v pohodě. Dokonce si služby této kadeřnice pochvalovala. Já bych mohla pochválit maximálně dvě: hezky se s ní kecalo a ten kokosovej vosk voněl pěkně, když se snažil přebít smrad z předešlého zákroku.

Z cesty přes náměstí jsem měla nepříjemný pocit. Byla jsem nervózní z velké změny a měla pocit, že se po mně všichni dívají. Cítila jsem se jako v jiném světě, někde, kam napatřím, připadala jsem si divná. Mít šátek, tak si ho snad přes tu hlavu dám. Vzpomněla jsem si, že prý vypadám moc dobře ve všem, když se v tom cítím svá. Okamžitě mě napadlo, jak teď musím vypadat strašně. Cítila jsem se hrozně nesvá.

Zalezla jsem do prvního otevřeného obchůdku, abych se trošku uklidnila a nebyla všem na očích. Uvědomila jsem si, že se trochu třesu. Bylo to papírnictví, jeden z typů obchodů, který mám nejraději. Jenže dneska jsem nebyla schopná věnovat pozornost ani pohledům, ani dopisákům, ani těm nejroztomilejším malejm ptákovinkám, které mají u pokladny. Koupila jsem si sešit na angličtinu a než jsem odcházela s trouškou studu jsem se zeptala prodavačky na něco v tom smyslu, jestli vypadám normálně. Řekla že jo, jen že to vypadá trochu mokré. Prohodily jsme jen pár vět, ale výrazně mi to pomohlo. Pro jistotu jsem cestou navštívila cukrárnu a koupila si malý zákusek – čokoláda prý uklidňuje.

Stejně mi cestou bylo do pláče. Ani už přesně nevím proč. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Bylo mi strašně líto, že mám (i když to není vidět) poškozené vlasy úplně po celé délce a vlastně to bylo k ničemu, vůbec není vidět, že by se mi nějak točily. Vyčítala jsem si, že jsem tam vůbec lezla a dokonce jsem váhala, zda jet za svým přítelem. Bála jsem se, co tomu řekne, a na jeho názoru záleželo víc, než na jakémkoliv jiném. Co když se to nebude líbit ani jemu?

Doma mi to naštěstí zhodnotili jako dobrý, takže jsem se s tím trošku srovnala, ale stejně byla moje nespokojenost jasně znát při sebemenší narážce na délku vlasů. Táta se mi smál, když jednou z prvních věcí, kterou jsem pronesla, bylo: To bude trvat, než to doroste. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že z toho bylo tak jasně vidět, jak jsem nespokojená a že jediné co chci, je mít zase dlouhé vlasy.

A proč bych teda měla být Lev, jak jsem napsala v titulku článku? Říká se, že znamení Lva si na své hřívě moc zakládá. Většina Lvů má krásné husté vlasy a nesnáší stříhání. Znám dva Lvíky a tohle myslím mohou potvrdit. Když jsou Lvi malí a stříhají je, většinou brečí. Já k tomu neměla daleko ani teď.

A přítel? Tomu se ta věc, kterou mám teď na hlavě líbí. Ačkoliv absolutně nechápu proč. Ale jsem tomu velmi ráda, protože dneska už se začínám cítit, jako že to je moje a ne nějaký cizí odporný parazit, u kterého člověk čeká, až se ho zbaví.

Perfektní den

Nedávno jsem měla prezentaci z mého nejoblíbenějšího předmětu - Manažerská etiketa. Měli jsme pět minut povídat na libovolné téma, přitom jsme byli natáčeni na kameru, abychom pak mohli zhodnotit všechny svoje chyby.

Myslím, že kdyby se tato prezentace konala zítra, mluvila bych o dnešku - jednom z nejbáječnějších dní poslední doby. Asi bych si to ani moc nemusela připravovat, protože bych to ještě měla v živé paměti, ale možná bych se rozplývala víc, než je při takových (mělo to připomínat odborné, až na to téma) prezentacích vhodné.

A co se dneska stalo tak výjimečného? Den začal už krásným ránem, kdy jsem spala tak dlouho, jak jen to bylo možné (tedy do půl sedmé), abych stihla první cviko. Učili jsme se dělat mapy. No fantazie! Samozřejmě, že ta mapa nevypadá tak, jak by správná mapě měla podle kartografie vypadat, ale kdybyste se na ni podívali, sotva byste na ní našli sebemenší chybičku. Vypadalo to opravdu brutálně!!! Co na tom, že moje zásluhy jsou pramalé, protože jsem postupovala přesně podle návodu, který nám dala učitelka? Za čtrnáct dní si takovou mapu budeme vytvářet my sami:-) z podkladů, které jsme získali při používání již zmiňované GPS. Ale v co doufám nejvíc je to, že se mi podaří vytvořit mapičku s mým oblíbeným místečkem.

Druhá hodina byl právě onen oblíbený předmět. Učitel se „pro jistotu“ optal, jestli už jsme po jídle a začal nám vykládat, jak se máme správně chovat u stolu. Mimo jiné se zmínil i o tom, že se mu v restauraci, kde byl se známou, stalo, že číšník dal jídelní lístek nejprve jemu a až poté dámě, což je samozřejmě špatně. Nicméně pro kámošku a mě byla tato hodina vcelku provokativní, protože jsme se ani jedna ráno nestihly nasnídat. Při odchodu Míša utrousila: „Mám žízeň a hlad!“ Pošeptala jsem jí: „Mám žízeň, hlad a angličtinu, to je kombinace!“

Pro nezasvěcené musím poznamenat, že anglinu skutečně nenávidím. Ale abych to uvedla na pravou míru, tak proti jazyku toho zas tolik nemám až na to, že je v něm hrozný bordel a každý si to může říkat, jak to cítí, a jak se mu chce, spíš nemám ráda učitelku.

Ale když má člověk dobrý den, má dobrou i angličtinu. Učitelka byla sice asi tak příjemná jako obvykle, ale tentokrát mě to nemohlo rozházet. Proč to bylo jiné? Vědomí, že tahle hodina je poslední mě hřálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát! Příště si napíšem písemku a pak už mě čeká „jen“ zkouška. To je skvělý!

Po angličtině mě čekal takovej trošku nudnější, ale zato pohodovej předmět. Zajímavé bylo, že jsme se před ním sešli jen tří. Nedalo nám to a začalo nám vrtat hlavou, jak je to tedy s tím terénním cvičením, které jsme měli slíbené? Mrkli jsme na net a zjistili, že se cvičení nekoná a my máme volno na přečtení jakési sáhodlouhé publikace.

Hned jsem napsala miláčkovi, že už mám čas teď a jestli má chuť a čas, že se můžem sejít. Štěstí mi přálo, a tak měl obojí. Protože už se blížila druhá hodina odpolední a já za celý den „snědla“ hrneček čokolády z automatu, navrhla jsem, že bychom mohli zajít na oběd, ale že platím, tím se počáteční nadšení z dobrého nápadu změnilo v mírné bručení a slabý protest. Každému, kdo mě zná, je už předem jasné, že za sebe moc často kluky platit nenechám. To jde spíš o maličkosti, nebo když jsem na tom s penězma fakt bídně. Ne že bych teď nebyla, ale prostě jsem jednou dostala chuť udělat něco jinýho, než si pořád jen ukládat penízky do prasátka na dovolenou.

V restauraci, kterou jsme si vyhlídli a chtěli ji navštívit až příští týden, až budeme trochu více při penězích, byl supermilej číšník, který nám nabídl posezení jak vevnitř, tak i v zahrádce. Hospůdka vypadala tak trošku jako bludiště, a tak jsme se tam pro jistotu nechali dovést. Když mi řekl pořád rovně, a já viděla, že hned vedle mě je cedulka ukazující rovně na WC, byla jsem značně rozpačitá, ale šla jsem dál, jak mi řekl.

Usadil nás ke stolu a zeptal se, co chceme na pití. Za chviličku byl zpátky jak s kofolou, tak i s jídelním lístkem. A co myslíte, že udělal? No samozřejmě, že ho nejprve dal mému příteli a až potom mně. Tento malý prohřešek proti etiketě jsme mu samozřejmě zcela velkoryse odpustili, protože byl milý, sympatický a pití nám už dal správně. Navíc neměl nejmenší námitky proti snížení množství pepře v omáčce, kterou jsme si k jídlu objednali. Trochu mě zaskočila otázka na závěr, než jsme odcházeli, když se zeptal, jestli nám to aspoň trošku chutnalo. Troufám si tvrdit, že něco takhle výborného jsem už aspoň dva měsíce nejedla.

V průběhu odpoledne jsem dostala tři malé dárečky. Čajík, který jsem si tu tak pochvalovala minulý týden, výbornou malinovou zmrzlinu a moc krásnou fialku. K té se váže, alespoň pro mě, docela vtipný rozhovor začínající mou poznámkou, že mě nějak začalo bavit utrácet a nakupovat. Reakce byla: „To tebe pořád.“ Můj dotčený pohled byl naprosto ignorován, protože se mi přítel zahleděl do květinářství a jakoby zasněně povídá: „Teď asi začalo lákat utrácení mě.“ Moc mě to rozesmálo a za chvilku jsem si domů nesla nááádhernou bílofialovou fialku. (Zrovna včera jsem si na jedněch stránkách všimla, že k mému znamení se údajně hodí fialky. To bylo překvápko!)

Krásný den končí odjezdem mé drahé polovičky a psaním článku na blog. Teď už mě zase čeká učení a musím si trošku máknout, protože po tomto odpočívacím týdnu bude ten příští zase opět mírně náročnější. Ale po dnešním odpočinku se cítím plná sil.

Dží pí es

V pátek, hnedka po ránu, jsem vyrazila se školou na báječný výlet. Jeho cílem bylo, naučit se zacházet se GPS. Bylo nás 60 a přístrojů jsme měli jen 6, ale to vůbec nevadilo, protože jsme si je popůjčovali a stejně se mnoho spolužáků na výlet přihlásilo z jiného důvodu.

Sranda začala už na nádraží, kde jsme se nebyli schopni dohodnout, zda lístek stojí 46 nebo 84 Kč. Dva lidi se totiž šli zeptat na kasu a každý dostal jiné informace. Vzhledem k tomu, že 46 je téměř poloviční částka té, kterou jsme zjistili my, mám dojem, že onen jedinec nepostřehl, že to není zpáteční.

Další zajímavá situace nastala, když jsme se do vlaku málem nevešli. Půlku cesty jsme sice stáli, ale natlačení jsme tam nakonec byli všichni. Kromě vlaku jsme využili ještě jiný dopravní prostředek. Možná byste to nehádali, ale byla to loď. S tou jsme si také užili srandu, protože jednu řídila spolužačka. Napoprvé se jí ten rozjezd úplně nepovedl, tak k ní kapitán naší lodi skočil a vysvětlil jí to ještě jednou. Zbytek cesty probíhal poklidně.

Páteční večer jsme si užívali hodování prasátka grilovaného na ohni. Bylo naprosto fantastické, jen by ti kuchaři mohli pro příště trochu šetřit solí. Dělali jsme si legraci, že to udělali schválně, abychom si museli v nedaleké hospůdce koupit pití. Mně se ta slanost dařila mírnit okurkama, které měli také moc dobré.

Noc byla příjemná, i když nás strčili do chatky společně se dvěma klukama. Ale naštěstí to byli jakýsi dva rozumní týpci, kteří přišli buď střízliví a nebo alespoň nehluční.

Ráno bylo výtečné! Protože jsem šla spát brzy, vzbudila jsem se už kolem sedmé hodiny, kdy všichni ostatní ještě tvrdě spali. Mou pozornost najednou upoutal drobný růžový předmět na konci mé postele. Když jsem se podívala lépe, byla to kytička. Dostaly jsme ji se spolubydlící pro růžové sny.

Mám toho nad hlavu:)

Taky občas míváte pocit, že všechno to, co jste si naplánovali, nemůžete stihnout? Já ho mám na můj vkus nějak moc často.

Možná je to tím, že si všechno moc beru a snažím se mít všechno perfektní a taky mám hromadu zájmů. Ale jak to mám udělat, abych neměla chuť dělat něco, co mě baví a přitom mi to bere spoustu času?

S mým časem to je skoro stejné, jako když vás někdo pozve ke švédskému stolu. Je tam spousta lahůdek, ale vy si můžete vzít jen některé a přitom máte chuť na všechny. Nebo jako když máte chuť jen na dva zákusky, ale jeden z nich je zrovna šlehačkovej dort, a jak je známo, ten je dosti sytej, takže pak už se do vás nic jiného nevejde.

Teď, před písemkou a dvěma zítřejšími prezentacemi, mám největší chuť číst si knížku o Singapuru (Zaostřeno na Singapur od Jiřího Bubly) nebo psát deníček. A k mému údivu je pro mě skutečně problém dělat něco jiného.

Tak se zatím mějte, jdu na takovou malou návštěvu kosmetičky... to jsem teda zvědavá, co se mnou provede:).

Takovej blbej pocit

Mám takovej blbej pocit, že se mi to zase jednou moc nepovedlo s anketou. :-( Chtěla jsem to trošku ošvindlovat a jednu jsem použila dvakrát, jen jsem tam změnila otázku. Ale jak tak koukám, výsledky z jedné se automaticky přenáší do druhé. Tak to je dost trapné, měla bych s tím něco udělat, tak snad dneska, teďkonc půjdu spát... zas až tolik energie opravdu nemám:-).

Vypnout

Tak nevím, jestli se mi podaří tento článek dát na net ještě dneska, protože právě v tuto chvíli, kdy začínám psát, je šest minut před půlnocí. ¨

Dneska jsem měla velmi náročný den. Začala jsem sice opravdově pracovat až v jedenáct, ale zato to bylo intenzivně až do večera do sedmi. Samá čísla a počítání a pořád jsem musela dávat pozor. Takže není divu, že když jsem chtěla jít večer ven, cítila jsem se mírně unavená a vůbec by mi nečinilo potíže usnout hned v osm, kdybych si lehla do postýlky. Ale to bych nebyla já ;-).

Návštěva čajovny se vyplatila. Dala jsem si něco fantastického. Samozřejmě nevím, jak se to jmenovalo, tuším, že to byla Dáta ... (jééé, no fakt mi to vypadlo), tak mi to prosím promiňte. Každopádně to chutnalo jako Yogi čaj. Byl to čajík s mlíkem a kořením a byl výbornej. Zpočátku se mi moc nepozdávalo, že je v tom dost mlíka, ale pak jsem v něm našla zázvor, který mi přinesl opravdové zahřátí a bylo mi moc fajn.

Teď je chvilka před půlnocí a já mám spoustu energie. No dobře, spoustu ne, ale asi víc než předtím. Tady je krásně vidět, jak je důležité občas (i v tom největším shonu) na chvilku vypnout a relaxovat. Zajímalo by mě, jak relaxujete vy. Kdyby se vám chtělo, pochlubte se, ráda se přiučím.

Když se mi nechce makat

Sedím u počítače, zoufale se snažím najít na netu něco na téma žádost o místo a to navíc anglicky a žužlám pendrek. Vtom mě napadne, že tohle slovo má víc významů – buď ten policejní a nebo ten lékořicovej, kterej mám já.

Víte, co je vlastně lékořice? Já ne, akorát vím, že čaj proti kašli, ve kterém je, chutná sladce, i když ho neosladím, to skoro žádná jiná rostlinka neumí, alespoň z těch co znám.

Stránka, kterou jsem o této rostlince našla, je výborná. Podává ucelený pohled na rostlinku (i s obrázkem), zmiňuje účinky proti kašli a navíc mě pobavila poznámkou: „většina z nás zná lékořici asi jen jako asfaltově černou hmotu z dětských cukrovinek…“, tak to by bylo asi vše o tom, jak se mi nechce nic dělat.

Nová stránka

Poslední dobou mám moc práce ve škole a také jsem se začala věnovat čtení a dalším aktivitám, takže nestíhám psát, ačkoliv by bylo o čem. Ale také se snažím používat svoje nově nabyté zkušenosti ze školy při tvorbě nové stránky. Ano, slyšíte dobře, pokouším se vyrobit si vlastní internetovou stránku.

Bohužel to není tak lehké, jak se původně zdálo. Nadšení se pomaličku vytrácí, když vidím, kolik dá práce udělat malilinkatou část funkční. A jak jsem kdysi někde četla - stránky se nikomu nedávají, dokud nejsou hotové. Nikdo není zvědavý na text: "stránka se připravuje".

A tak se snažím a snažím, ale pořád toho mám jen zoufale málo. Už se moc těším, až je zprovozním, celé, kompletní a (podle mého názoru) krásné. Teď mě napadá, co byste tam chtěli vidět a najít? Klidně mi to napište sem a nebo použijte anketu.