Při čtení o štěstí jsem se dostala k tomuto pojmu a začala o něm uvažovat. Heinz-Peter Röhr v knize Cesty z úzkosti a deprese, která je překvapivě optimistická, uvádí, že v očích dítěte jsou rodiče tou nejmocnější autoritou. Podle něj je jednání rodičů v prvních letech života dítěte naprosto určující, protože strach z autority rodičů se mění ve strach z autority vůbec.
Marně přemýšlím jaké asi bylo moje dětství a jaký je můj vztah k autoritám. Kdo je vlastně autorita?
Třeba můj vedoucí. Mám z něj strach, když se ke mně nechová hezky a něco mi vyčítá, nebo když jsem dlouho neukázala postup ve své práci.
Z jiných lidí si nic moc nedělám a jako autoritu je neberu, i když jsou starší a zkušenější. Ono totiž samotné stáří nemusí znamenat vůbec nic. Moudrost nepřichází jenom s věkem, ale také s pozorností, vnímavostí a ochotou učit se.
Proč vlastně máme autority? A proč bychom se jich měli bát?
Onehdy se mě jeden kamarád ptal, jestli mám autoritu, když učím. Popravdě jsem mu odpověděla: „Nevím, jak se to pozná?“ Rozhovor se potom stočil jinam a já stále přemýšlím o odpovědi. A kladu si i mnohé další otázky. Namátkou třeba: Mám autoritu? A chci ji mít? Potřebuji ji k něčemu?
Marně přemýšlím jaké asi bylo moje dětství a jaký je můj vztah k autoritám. Kdo je vlastně autorita?
Třeba můj vedoucí. Mám z něj strach, když se ke mně nechová hezky a něco mi vyčítá, nebo když jsem dlouho neukázala postup ve své práci.
Z jiných lidí si nic moc nedělám a jako autoritu je neberu, i když jsou starší a zkušenější. Ono totiž samotné stáří nemusí znamenat vůbec nic. Moudrost nepřichází jenom s věkem, ale také s pozorností, vnímavostí a ochotou učit se.
Proč vlastně máme autority? A proč bychom se jich měli bát?
Onehdy se mě jeden kamarád ptal, jestli mám autoritu, když učím. Popravdě jsem mu odpověděla: „Nevím, jak se to pozná?“ Rozhovor se potom stočil jinam a já stále přemýšlím o odpovědi. A kladu si i mnohé další otázky. Namátkou třeba: Mám autoritu? A chci ji mít? Potřebuji ji k něčemu?
3 komentáře:
Osobně si myslím, že lepší než autorita je asi respekt. Autorita může být i nucená - různé politické autority apod. Pokud některé lidi respektuji, tak pro to, co dělají a jací jsou, nikoliv proto, že mají nějakou funkci.
Ohledně autority považuji za důležité rozlišovat autoritu přirozenou či neformální a autoritu formální. Přirozená autorita mi evokuje hlavně pojem osobnost. Představu zkušeného a vzdělaného člověka, jehož znalosti a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily a dokáže si obhájit své názory.
Naopak formální autoritu mně zavání diktátorstvím. Dost často místo argumentů používají nátlak. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Krásně autoritářství okomentoval bývalý francouzský prezident François Mitterrand: “Konec konců, čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“
Každopádně zatím nedokážu posoudit, zda máš autoritu, ale osobnost podle mne jsi :-)
Děkuji za zajímavý příspěvek. Ten citát jsem neznala a je moc dobrý! A děkuji za poklonu na konci. :-)
Okomentovat