Aby nevznikla nějaká mýlka, vracím se teď v čase ke své poslední návštěvě Prahy, konkrétně k 9. listopadu. S kamarádkou jsme vstávaly relativně pozdě a docela dlouho přemýšlely nad tím co a jak budeme podnikat. Protože byla zvědavá, vyrazily jsme nejprve na krajkářské trhy. S potěšením jsem se dívala jak nad vším žasne a nejednou se podivovala tomu, na co je schopná se zeptat. Zčásti mi to připadalo směšné, protože to všechno moc dobře znám a sama dlouhá léta dělám, a zčásti jsem byla fascinovaná, jak do hloubky dokáže jít a nadšeně se věnovat zkoumání každé prkotiny. A kdybyste chtěli jít do zákulisí trhů a seznámit se trochu s jejich pořadatelkou, můžete na těchto stránkách.
Trhy mi připomněly jeden zážitek z předešlého dne. Poněkud korpulentní dáma přišla k jednomu ze stánků a zeptala se: „Můžu si tady odložit kabát?“ Paní prodavačka se ji snažila mile odmítnout, že má mnoho práce a hlídat jí ho nemůže. „To je jedno. Lepší ať je někdo ukradne, než se s nima tahat.“
Z dneška mám taky jednu. Nejprve mi hned paní u vstupu cpe jakýsi leták. S díky odmítám, mám ho ze včerejška. Dívá se na mě podezíravě, tak vysvětluji: „Včera jsem tu byla s přítelem, dnes s kamarádkou.“
Chápavě se usměje: „Takže dneska je to víc v klidu.“
Neochotně připouštím: „Vlastně ani ne.“ A dodávám, že máme málo času. Něco podobného se opakuje ani ne o hodinu později, jen s lepší pointou. Starší chlapík, kterého si ani nevšimnu, nabízí letáky. S díky odmítám. Mám ho ze včera. „Však já si Vás pamatuju,“ hlásí. A to se na něj podívám a vmetu mu rovnou do tváře: „Ale já Vás ne.“ Vůbec si nedělá hlavu s tím, že lhal, a hned to přizná. Zřejmě způsob, jak zaujmout. Hloupý, ale vyšel.
Dáme se do řeči, stejně v téhle místnosti nemám, po čem bych koukala. A v jednu hodinu odpoledne už mi zvoní budík. Směje se, že to se někdo má, že vstává až teď. Jakoby uraženě odpovím, že nevstávám, ale že jdeme na exkurzi do pivovaru. A tu nám milý pán závidí, že si prohlédneme, kde se vaří Staropramen a ještě k tomu budeme mít ochutnávku.
Metrem jedeme na Smíchov, proto se měl dříve jmenovat Smíchovar, a do pivovaru přicházíme chvilku po sjednané době. Trochu se kvůli tomu zlobím – Pražáci mají odhadnout, kolik času potřebujeme na dopravu někam! – ale vlastně o nic nejde, protože na prohlídku jdeme jen my dvě. Trvá čtyřicet minut a je bez průvodce. Vedou vás světla a zvuky. Trochu zklamáním pro mě je, že jde o muzeum, nikoliv skutečnou výrobu. Také přemýšlím, kolik zbytečných peněz do toho bylo investováno a co pak zaplatí spotřebitelé.
Pivovar byl založen 23. října 1869. Známým sládkem zdejšího pivovaru byl Josef Paspa, který se zasloužil o jeho rozvoj v letech 1933–1937. Zajímavostí je pro mě to, že se během války vařila čtyř a šesti stupňová piva. Vloni se vypilo 220 milionů půllitrů piva Staropramen. Škoda jen, že jsem si nepoznamenala kde všude. Ochutnávka nám chutnala a protáhly jsme si ji asi na hodinu, protože jsme se postupně zapovídaly se oběma číšníky i číšnicí. Pak jsme se došly najíst do nedaleké hospůdky.
Na závěr dne ještě vyrazily do Čokoládového domu. Jen tak tak, že jsme stihly prohlídku v pět hodin večer. K tomu jsme si taky zhlédly ukázku výroby pralinek. A dozvěděly se, že pro psa je čokoláda nebezpečná v množství 50 gramů na jeden kilogram jeho váhy. Značně zjednodušeně je čokoláda složená z kakaa, kakaového másla a cukru. Údajně je čokoláda drogou s podobnými účinky jako marihuana, abyste si to vyzkoušeli, museli byste sníst tolik čokolády, kolik je pětina vaší váhy. A jak snadno poznáte dobrou čokoládu? Když si ji vložíte do úst, sama se vám rozpustí, neboť kakaové máslo taje už při teplotě lidského těla.
A protože jsme holky šikovné a strašně akční, pustily jsme se po návratu domů ještě do pečení tvarohového koláče. I přes problémy s troubou – pekla na maximum bez ohledu na ovládání – byl výsledek docela dobrý. Už se těším, až si ho udělám v lepších podmínkách.
Trhy mi připomněly jeden zážitek z předešlého dne. Poněkud korpulentní dáma přišla k jednomu ze stánků a zeptala se: „Můžu si tady odložit kabát?“ Paní prodavačka se ji snažila mile odmítnout, že má mnoho práce a hlídat jí ho nemůže. „To je jedno. Lepší ať je někdo ukradne, než se s nima tahat.“
Z dneška mám taky jednu. Nejprve mi hned paní u vstupu cpe jakýsi leták. S díky odmítám, mám ho ze včerejška. Dívá se na mě podezíravě, tak vysvětluji: „Včera jsem tu byla s přítelem, dnes s kamarádkou.“
Chápavě se usměje: „Takže dneska je to víc v klidu.“
Neochotně připouštím: „Vlastně ani ne.“ A dodávám, že máme málo času. Něco podobného se opakuje ani ne o hodinu později, jen s lepší pointou. Starší chlapík, kterého si ani nevšimnu, nabízí letáky. S díky odmítám. Mám ho ze včera. „Však já si Vás pamatuju,“ hlásí. A to se na něj podívám a vmetu mu rovnou do tváře: „Ale já Vás ne.“ Vůbec si nedělá hlavu s tím, že lhal, a hned to přizná. Zřejmě způsob, jak zaujmout. Hloupý, ale vyšel.
Dáme se do řeči, stejně v téhle místnosti nemám, po čem bych koukala. A v jednu hodinu odpoledne už mi zvoní budík. Směje se, že to se někdo má, že vstává až teď. Jakoby uraženě odpovím, že nevstávám, ale že jdeme na exkurzi do pivovaru. A tu nám milý pán závidí, že si prohlédneme, kde se vaří Staropramen a ještě k tomu budeme mít ochutnávku.
Metrem jedeme na Smíchov, proto se měl dříve jmenovat Smíchovar, a do pivovaru přicházíme chvilku po sjednané době. Trochu se kvůli tomu zlobím – Pražáci mají odhadnout, kolik času potřebujeme na dopravu někam! – ale vlastně o nic nejde, protože na prohlídku jdeme jen my dvě. Trvá čtyřicet minut a je bez průvodce. Vedou vás světla a zvuky. Trochu zklamáním pro mě je, že jde o muzeum, nikoliv skutečnou výrobu. Také přemýšlím, kolik zbytečných peněz do toho bylo investováno a co pak zaplatí spotřebitelé.
Pivovar byl založen 23. října 1869. Známým sládkem zdejšího pivovaru byl Josef Paspa, který se zasloužil o jeho rozvoj v letech 1933–1937. Zajímavostí je pro mě to, že se během války vařila čtyř a šesti stupňová piva. Vloni se vypilo 220 milionů půllitrů piva Staropramen. Škoda jen, že jsem si nepoznamenala kde všude. Ochutnávka nám chutnala a protáhly jsme si ji asi na hodinu, protože jsme se postupně zapovídaly se oběma číšníky i číšnicí. Pak jsme se došly najíst do nedaleké hospůdky.
Na závěr dne ještě vyrazily do Čokoládového domu. Jen tak tak, že jsme stihly prohlídku v pět hodin večer. K tomu jsme si taky zhlédly ukázku výroby pralinek. A dozvěděly se, že pro psa je čokoláda nebezpečná v množství 50 gramů na jeden kilogram jeho váhy. Značně zjednodušeně je čokoláda složená z kakaa, kakaového másla a cukru. Údajně je čokoláda drogou s podobnými účinky jako marihuana, abyste si to vyzkoušeli, museli byste sníst tolik čokolády, kolik je pětina vaší váhy. A jak snadno poznáte dobrou čokoládu? Když si ji vložíte do úst, sama se vám rozpustí, neboť kakaové máslo taje už při teplotě lidského těla.A protože jsme holky šikovné a strašně akční, pustily jsme se po návratu domů ještě do pečení tvarohového koláče. I přes problémy s troubou – pekla na maximum bez ohledu na ovládání – byl výsledek docela dobrý. Už se těším, až si ho udělám v lepších podmínkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat