Kočka je senzační tvor. Mám chuť napsat „nic proti psovi“, ale proti psům toho mám spoustu. Zvlášť od poslední návštěvy Kolína, kdy se mi jeden zakousl do nohy. Jak poznamenal jeden můj kámoš – jsou blbý. Jasně, ne všichni, ale stejně. Oproti kočkám!
Mám ráda kočky. Prý je to na mně vidět. Jedna studentka mi řekla, že si neumí představit, že bych psovi řekla: „Sedni!“ a on mě poslechl. Drzé, ale nevadí. Zajímá mě názor ostatních. A třeba má pravdu. Na jednu stranu mě to trochu štve (nebo mrzí?), ale na tu druhou si říkám, proč vlastně? Copak toužím po tom, aby se mě někdo bál? Aby se přede mnou plazil? Pes nebo člověk, vlastně je to jedno. Mám takovou teorii. Není moc ověřená, ale řekla bych, že není ani úplně mimo. I když mi značně lichotí, to se musím přiznat.
Psa musí mít nevyrovnaný člověk. Nebo někdo s malým sebevědomím. Někdo, kdo si rád dokazuje moc. Kdo chce druhého ovládat, chce, aby se mu podvolil. Aby ho poslechl na slovo. Aby přišel k noze. Sednul. Lehnul. Ano, když nad tím přemýšlím, vůbec to není můj styl. A dost možná na to ani nemám. Ne, že bych nedokázala být drsná. To jo. Zvlášť když se naštvu. Když překročíte určitou mez. Hodně toho toleruju, ale když je toho příliš, dovedu si představit, že bych studentovi roztrhala na zkoušce písemku, protože opisoval, a vykázala ho ze třídy. Nebyl by to zase tak velký problém. Ale proč to dělat, když to není nutné?
Takže já fandím kočkám. A lidem, kteří mají kočky. Je to těžké mít kočku. Ne kvůli nárokům na péči, spíš na vás, vaše vlastnosti. Kočku k ničemu nedonutíte. Nebude vás mít ráda jen proto, že jste její páníček. Musíte si ji získat. Přesvědčit ji, aby vás milovala. Okouzlit svou osobností tu její. Ona je dáma. Je třeba jí podlézat, vnucovat se, hladit ji, chovat, mazlit… ale jen když chce ona. Ona rozhoduje co bude a kdy. A když se vám to povede? Pak je to jako se ženou… získali jste opravdový poklad. Dokázali jste nemožné. Někdo si zamiloval vás. Ne proto, že by se vás bál, ale proto, že jste okouzlující.
Mám ráda kočky. Prý je to na mně vidět. Jedna studentka mi řekla, že si neumí představit, že bych psovi řekla: „Sedni!“ a on mě poslechl. Drzé, ale nevadí. Zajímá mě názor ostatních. A třeba má pravdu. Na jednu stranu mě to trochu štve (nebo mrzí?), ale na tu druhou si říkám, proč vlastně? Copak toužím po tom, aby se mě někdo bál? Aby se přede mnou plazil? Pes nebo člověk, vlastně je to jedno. Mám takovou teorii. Není moc ověřená, ale řekla bych, že není ani úplně mimo. I když mi značně lichotí, to se musím přiznat.
Psa musí mít nevyrovnaný člověk. Nebo někdo s malým sebevědomím. Někdo, kdo si rád dokazuje moc. Kdo chce druhého ovládat, chce, aby se mu podvolil. Aby ho poslechl na slovo. Aby přišel k noze. Sednul. Lehnul. Ano, když nad tím přemýšlím, vůbec to není můj styl. A dost možná na to ani nemám. Ne, že bych nedokázala být drsná. To jo. Zvlášť když se naštvu. Když překročíte určitou mez. Hodně toho toleruju, ale když je toho příliš, dovedu si představit, že bych studentovi roztrhala na zkoušce písemku, protože opisoval, a vykázala ho ze třídy. Nebyl by to zase tak velký problém. Ale proč to dělat, když to není nutné?
Takže já fandím kočkám. A lidem, kteří mají kočky. Je to těžké mít kočku. Ne kvůli nárokům na péči, spíš na vás, vaše vlastnosti. Kočku k ničemu nedonutíte. Nebude vás mít ráda jen proto, že jste její páníček. Musíte si ji získat. Přesvědčit ji, aby vás milovala. Okouzlit svou osobností tu její. Ona je dáma. Je třeba jí podlézat, vnucovat se, hladit ji, chovat, mazlit… ale jen když chce ona. Ona rozhoduje co bude a kdy. A když se vám to povede? Pak je to jako se ženou… získali jste opravdový poklad. Dokázali jste nemožné. Někdo si zamiloval vás. Ne proto, že by se vás bál, ale proto, že jste okouzlující.
3 komentáře:
Hodně se mi líbí blog o kočkách. Poslední dobou se snažím přijít na to, jak je možné, že někteří lidé dávají přednost příkazům místo
svobodné spolupráce.
V knížce o evoluci popisovali, jak se testy na spolupráci mezi ošetřovateli a šimpanzi těžko
vyhodnocují, protože jedinci zvyklí o potravu soupeřit, shledávají úkol založený na spolupráci poněkud obtížným. Úkol vyžadující soutěživost by jim byl mnohem bližší.
Také je zajímavý závěr, že lidoopy zažívají svět mnohem bezprostředněji a jejich život není tak komplikovaný, konfrontace s realitou však pro ně bývá mnohem krutější.
No a můj závěr je takový, že všechny bytosti, které žijí jsou vlastně vítězi hry života, protože oni i jejich předkové překonali všechny nástrahy a můžou se radovat z možnosti žít jak jim vyhovuje :-)
To je zajímavé. Domnívám se, že příkazům dávají lidé přednost ze dvou důvodů. První jsem nastínila v článku - potřeba zvyšovat si sebevědomí, dokazovat si, že nad někým mám moc. Moc přináší trošku pocitu štěstí a důvěru v sebe sama. Jen hodně vrtkavou, ale přináší. Pocit moci je opojný. Když víš, že všechno můžeš. Ale druhý důvod je ospravedlnitelnější. Obvykle to líp funguje. Tam, kde jsou příkazy, se všechno vykoná rychleji. Svobodná spolupráce přináší remcání, neochotu, zjevné lajdáctví a někdy může být šíleně zdlouhavá. Ale zase dosáhneš lepších výsledků, když do toho jdou ostatní dobrovolně. Platí to třeba i u dětí. Když jim něco pěkně vysvětlíš, nemusíš jim to přikazovat, nutit je a tak... jenže příkaz je tááák lákavě jednoduchý. Řekneš: V šest doma! a hotovo. Žádné proč, zda je to nebezpečné, vytáčky, domluvy... Zkrátka je to jednodušší, ale je jen otázkou času, kdy dítě řekne "NE". A když se celý život těšíš, až budeš mít svobodu, těkžo pak u tebe někdo pochodí s vysvětlováním, když doteď používal nátlak.
Lidi to maj taky tak. Aspoň mi to tak připadá. I v deskových hrách je jim jasné, když mají stát proti sobě. Jako v šachách, snažit se zlikvidovat toho druhého, zkazit mu něco, to je jasné... ale že bychom měli spolupracovat... je na to jedna moc pěkná psychologická hra s rybařením. Bohužel to podobně funguje i v životě. Spousta lidí věří na konkurenci místo na spolupráci. Údajně se nemůžeme mít všichni dobře... A přece, v podnicích, kde se naučili spolupracovat místo konkurovat, mají mnohem lepší výsledky, protože informace si předávají místo aby je zatajovali.
To mi připomíná, že opice taky spolupracují. Mají sice spíš krátkodobou paměť, ale v jedné knize o štěstí jsem četla, že jsou ochotny darovat potravu výměnou za to, že ji dostanou příště, nebo jsou za to škrábány na zádech. Na detaily si nevzpomínám, ale byl to pěkný příklad reciprocity mezi zvířaty.
Lucka řekl(a)...
Mám rada oboje :-) resp.nic proti kočkám nebo psům (mám oboje) a psi jsou obranáři, to bych brala taky jako důvod,proč si je lidi pořizují, chrání člověka, to kočka málokdy...
jinak, četli jste tohle?
http://www.novinky.cz/veda-skoly/320747-kocky-sice-poznavaji-sveho-majitele-ale-vztah-si-s-nim-neutvori.html
Okomentovat