Michalův statek v Pohledi

Boží hod velikonoční byl věnován KPČ, tedy kulturně poznávací činnosti, jak se říká mezi turisty. Vyrazili jsme na Michalův statek do Pohledě. Nejsnazší se jevilo jít po červené k železniční zastávce a pak po žluté.

Chtěli jsme vidět, jak se slavily staročeské Velikonoce, ale při příchodu do vsi nás zaujala místní staročeská hospůdka s lidovými cenami, a tak jsme si dali zelňačku.

V první budově – trochu oddělené od statku – sedí několik žen a popíjejí kávu, smějí se a evidentně se dobře baví. Ačkoliv je venku krásný letní den - skoro na kraťasy – v kamnech je zatopeno, a tak je tu o to ještě útulněji. Chvilku váháme, jestli jsme náhodou někomu nevlezli do domečku. Pak už se nás ujme paní Kotěrová a vysvětluje nám, co znamenají různé symboly na vajíčkách, proč se do oken věšely háčkované kroužky s tvary sítěk nebo květin (na ochranu před ouřkem, rozuměj uřknutím, a zlými silami)... Má na sobě pěkné pončo, které jsem obdivovala už předtím. Jen takové jednoduché, letní, háčkované ze silné příze dvakrátnahozenými dlouhými sloupky.

Zajímavé pro mě je, jak bylo tehdy všechno pěkně vymyšleno – svaté obrázky nebyly v úrovni očí, ale výše, až u stropu, aby se k nim muselo vzhlížet (tím se vlastně vzdává úcta). Svatý kout byl naproti kamnům – v opačném rohu místnosti.

Poptáme se na muší ráj a zjistíme, že celý trik proč jdou mouchy na trochu slámy – spočívá v tom, že se potře medem.

A pak už jdeme do statku samotného, kde se setkáme s panem Holubem, který zrovna vysvětluje, co se k čemu používalo a jaké pochoutky byly na stole. Na Velikonoce se jedl hrách a uzené, zelí, chleba, mazanec, na němž byl vyryt kříž, a beránek. Dozvídáme se také, že to vlastně byla oběť, protože to zvířátko by mohlo dorůst a bylo by z něj více peněz a užitku – páslo se zadarmo.

V pondělí se k pomlázce dávala vařená, ale i syrová vajíčka. Ale protože někdy vyšly Velikonoce tak pozdě jako třeba letos, i v tento slavnostní den se dělalo na poli.

 

Ze stránek obce se dovídám, že rod Michalů byl na tomto statku usedlý dle zápisů v Registrech panství světelského již roku 1591. V 50. a 60. letech 20. století byla celá hospodářská část statku v užívání místního zemědělského družstva a celý objekt začal pomalu chátrat. Paní Michalová žila na statku až do roku 1990. Rod Michalů vlastnil tuto usedlost až do roku 2000. Posledním majitelem v mužské linii byl Karel Michal, který zemřel v roce 1997. Od jeho dcery odkoupila celý objekt obec Pohleď a začaly práce na jeho rekonstrukci. V roce 2003 byl celý soubor Michalova statku i s přilehlými pozemky prohlášen za kulturní památku. Dne 1. srpna 2004 se dočkal slavnostního otevření pro veřejnost.
Pokud chcete na Michalově statku zažít nějakou akci, můžete přijít například 23. června 2014 na Svatojánskou noc, kdy bude probíhat prohlídka statku s ukázkami výzdoby, obyčejů a dobového osvětlení (louče, krbeček, lucerny). (Jůů, na lucerničky bych se mrkla. Určitě to bude moc pěkné.) Ve stodole při selské veselici zahraje k poslech i tanci dudácká muzika Stražišťan z Pacova. A po setmění bude uprostřed dvora zapálen svatojánský oheň a následovat bude jeho přeskakování. Dobové občerstvení a nálevna medoviny na mlatě. Začátek ve 21 hodin, předpokládaný konec po půlnočním zvonění. A nebo si počkejte až na Vánoce 20.–21. prosince 2014 budete moci již podesáté nahlédnout do života selského lidu o vánočních svátcích za časů našich praprarodičů v 17. až 19. století.

A když jsme se dost nakoukali, došli jsme si ještě pro domácí štrúdl a mazanec, který byl pro mě až překvapivě chutný (očekávala jsem, že bude suchý). Zpátky jsme šli po žluté směrem na Malou Homoli a pak po modré do Světlé nad Sázavou. Procházka měla slabých deset kilometrů, takže šlo opravdu spíš o kulturu.

Havlíčkův Brod a prodloužený velikonoční víkend

Měla jsem určité představy, co bych ráda podnikala o prodlouženém víkendu a nakonec to bylo trochu jinak, ale kupodivu ještě o něco lepší. V pátek jsem se měla vidět s kamarádkou, ale protože měla pracovní pohotovost, nakonec to nedopadlo. A tak jsem navštívila nový second hand a pustila se do četby dalšího Sherlocka - dočteno včera 24. 4. - a pokusného pletení kytičky (výsledek vám snad již brzy ukáži na blogu věnovaném tvorbě).

Sobota byla ve znamení pohybu. Nemůžu přece pořád jen sedět a psát disertaci. A tak jsem si naordinovala pěší turistiku kolem řeky Sázavy. Ale nejprve jsem si s přítelem udělala krátkou zastávku v Havlíčkově Brodě. Dříve se jmenoval Smilův Brod podle Smila z Lichtenburka. Od roku 1308 se město jmenovalo Německý Brod, po vysídlení Němců z Československa byl roku 1945 přejmenován na Havlíčkův Brod podle slavného spisovatele Karla Havlíčka Borovského, jehož Tyrolské elegie jsme měli ve škole jako povinnou četbu. Možná jste se také učili nazpaměť nějaký ten jeho epigram. Např. Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Havlíček je definoval: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral.“ Ale pozor, ačkoliv má Karel Havlíček přídomek Borovský, nepochází to z Havlíčkova Brodu, ale z Borové u Přibyslavi, kde se 29. července 1856 narodil.

Předem jsem si vypsala několik zajímavostí, které by bylo vhodné vidět. Ale nakonec – kvůli nedostatku času – došlo jen na dvě – Štáflovu chalupu a Husův sbor s kolumbáriem. Už jsem v jednom takovém byla v Poděbradech, ale zase jsem si nepamatovala, že to uvnitř vypadá jako malý hřbitůvek. No, když už jsem tam zvědavě vlezla, aspoň jsem se trochu porozhlédla. Schránky s urnami vyhlížely podobně jako zahrádky rodinných domků – někdo je má krásně upravené a vyzdobené, jiný přeplácané a někdo se o ně stará tak špatně, že se tam povaluje všechno možné. Zajímavostí je, že nynější kolumbárium původně sloužilo jako divadelní sál.

Funkcionalistická stavba Husova sboru z 20. let 20. století, nejmladší církevní stavba v Havlíčkově Brodě, stojí v sousedství barokního klášterního kostela sv. Rodiny, který byl zrovna zavřený. Stavba Husova sboru je od roku 2008 kulturní památkou a realizoval ji havlíčkobrodský architekt Ing. arch. Prokop Šupich podle plánů Ing. Františka Lišky.

Hned za kostelem můžete vidět Štáflovu chalupu (čp. 2015), která by se dala charakterizovat jako stavba typu předměstské pololidové architektury. Jedná se o ojedinělou vzácnou památku, tzv. středověký typ dřevěného domu. Tato nízká a okouzlující budova slouží od roku 2001 jako antikvariát a jak jsme se dozvěděli od našeho milého průvodce, bude od prvního května (takže jsme to stihli jen tak tak!) až do konce srpna uzavřena kvůli rekonstrukci. Štáflova chalupa je od roku 2010 národní kulturní památkou. Představuje pozdně středověký dům, jehož vznik je datován do druhé poloviny 16. století. „Do nedávné minulosti byl dům dědictvím rodu Štáflů a odtud pochází i vžitý název.“ Během druhé světové války zde bydlel Arnošt (Ára) Štáfl, později jeho bratr Evžen s rodinou a třetí bratr Bedřich (autor kostry Hnáta na staré radnici). Protože Štáflovi byli vyznavači skautingu, byla pět let po válce jedna z místností skautskou klubovnou. Nyní je levá místnost po vstupu do stavení věnována expozici skautského hnutí.  

Zajímavostí stavení jsou dvě černé kuchyně. Nahoře najdete povalový strop, ale tam běžně návštěvníci nezavítají. V roce 1992 byl objekt zakoupen do majetku města a po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1996–9 byl zpřístupněn veřejnosti. V roce 2012 byla Štáflova chalupa v soutěži na blogu Veber - http://veber.mablog.eu/?p=931295#more-931295.

Když jsme tam byli o minulém víkendu, v nejzazší místnosti jsme si prohlédli velikonoční výstavu kraslic a mě zaujal muší ráj. Ačkoliv náš průvodce ochotně odpovídal na všechny naše šťouravé zvědavé otázky – o Hnátovi i háčkovaných „dečkách“ do oken, podivně šikmého okna… – upozornil nás, že o muším ráji by nám spíše pověděla paní, která tu obvykle bývá, ale zrovna je na Michalově statku. Hned jsem zbystřila: „A bude tam i zítra? Tam se totiž chystáme!“

Abych nekecala, tak jsme v Brodě viděli ještě jednu zajímavost, teda pro mě. Kostel sv. Vojtěcha a Starý hřbitov. Už jsem tam jednou byla. Dokonce i uvnitř, protože zrovna byl Den otevřených památek. Už je to dávno, ale vím, že se mi líbily fresky na zdech, jinak tam snad ani žádné vybavení nebylo, i když kolemjdoucí důchodkyně, která viděla, že si kostel žádostivě prohlížíme, nás upozornila, že se tam každé úterý konají mše a jindy, že se dovnitř nepodíváme. A taky poznamenala, že jsou tam hezké fresky. Později se dovídám, že jejich autorem je některý z malířů na dvoře Rudolfa II.

Okouzlující byl i starý hřbitov. Fascinoval mě svou něžnou jarní zelení a cítila jsem se tou podívanou na staré náhrobky usazené v kopci tak nějak nabitá energií. Paradoxně ve mně hřbitov vyvolával veselou až skotačivou náladu. Žádná geometrie a chladná upravenost, ale měkké zahalení trávou. Takhle nějak si představuji posvátné místo.

Ale abych zmínila i nějaká fakta o kostelíku, který mohu směle zařadit mezi svá oblíbená – nebo spíše okouzlující – místa. Hřbitovní kostelík stojí na mírném návrší v blízkosti fotbalového stadionu a řeky Sázavy. Stojí na místě neznámé starší gotické stavby ze 13. století. K založení se váže pověst o svatém Vojtěchovi, který zde odpočíval při své cestě z Čech a při jeho modlitbě ze země vytryskl pramen se zázračnou vodou. Ještě počátkem 20. století pramen vyvěral nedaleko kostela a na vedlejším objektu byl umístěn obraz a deska s nápisem. Časem však pramen zmizel. Dnešní podoba kostelíka je renesanční s pozdně gotickými prvky. První písemná zmínka o ní je z roku 1538. Kostel byl obehnán zdí se vstupní renesanční branou, datovanou k roku 1617. Několik zastavení křížové cesty se v ohradní zdi dochovalo dodnes.

Na Starém hřbitově (těžko určit zda velké nebo malé S, neboť je tak nazýván a i na stránkách města jsou napsány obě varianty, což je pochopitelně špatně). Tak tedy na Starém hřbitově se pohřbívalo již od založení kostela, ale především v době epidemií (tzn. v letech 1680, 1694–1702, 1742–1775) a po zrušení všech ostatních hřbitovů ve vnitřním městě na základě nařízení císaře Josefa II. se po roce 1783 stal hlavním městským hřbitovem. Byla zde pohřbena řada předních osobností města, např. rodiče a dcera Karla Havlíčka Borovského, učitel V. Doubrava, rodina Weidenhofferova, spisovatelka A. Jahodová-Kasalová a další. Mnohé pomníky z 19. stol. jsou památkově chráněny a můžu doplnit, že rozhodně stojí za vyfotografování. Zaujal mě například anděl hned vlevo od brány. Pohřbívalo se zde do roku 1961 a výhledově zde bude opět povoleno. No, z toho moc radost nemám, protože nyní vypadá spíše opuštěný a mírně neudržovaný, což vyvolává právě tu nádhernou atmosféru.

Chvilku jsme bloudili a tak trochu se motali, ale nakonec jsme na červenou turistickou značku narazili. … Aha, jak teď tak na to koukám, tak vůbec nevede krásně kolem řeky jak jsem si myslela – proto jsem po ní chtěla jít, že? – ale naprosto trapně kolem hlavní silnice až do Perknova, kde přejdete přes řeku po dvou mostcích. No, každopádně se nám toto bloudění vyplatilo, protože louka Na Losích byla plná nádherně rozkvetlých pampelišek a já se je jala sbírat na med, který jsme pak večer dali vařit.

Přes řeku jsme se pak dostali po bývalé železniční vlečce do nemocnice. Krásný železniční mostek, na kterém už trámy nejsou v úplně nejlepším stavu, na některých místech dokonce chybí a jsou tam položeny jen větve – asi pro efekt, aby se člověk tolik nebál, když stejně kráčí po tom prostředním pásu.

Na červenou jsme ovšem nenatrefili ani za tratí, ale snad až někde v Klanečné. V Okrouhlici jsme si dali v hospodě Na Staré poště pivo a nějaké to občerstvení – zrovna dnes bohužel nevaří – ale 24. a 25. dubna tam budou mít zvěřinové hody. http://www.staraposta-okrouhlice.cz/

Společně s Naučnou stezkou malíře Jana Zrzavého pokračujeme do Olešnice a pak dál kolem řeky i dráhy do Pohledě. A pak až do Světlé nad Sázavou. Krásných pohodových dvacet kilometrů.

P. S.: Nabít a nabýt je jedna z dalších kouzelných zákeřností češtiny!!! http://prirucka.ujc.cas.cz/?ref=570&id=101

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15533&p1=50825
http://cs.wikipedia.org/wiki/Havl%C3%AD%C4%8Dk%C5%AFv_Brod
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD
http://mic.muhb.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=100676&id_u=15528&p1=50825
http://mic.muhb.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=100676&id_dokumenty=819727

Chytrost má děravé šaty (****)

Zpočátku jsem byla nemile překvapená, že jde o pohádku, která se tváří jako by byla z jiné země. Odněkud z Arábie, kde se znuděný sultán či kdo rozhodne vydat mezi prosté lidi převlečený za deviše, tak se v arabských zemích nazývají lidé podobní poustevníkům, neboť žijí v extrémní chudobě a snaží se mystickou cestou přiblížit bohu. (Tolik wikipedie, já si nejsem jistá, že jsem to kdy dříve slyšela.) Ale říkala jsem si, že půl hodiny se na to koukat dá, i kdyby to byla blbost. Brzy se však ukázalo, že to je velice zajímavé a za chvilku jsem se už dobře bavila.

Pohádka je z roku 1974 a připadala mi vtipná, poučná a taky trošku povědomá. Jenom nevím odkud. A stejně jako téměř všechny ostatní, které tu recenzuji, najdete i ji na youtube. Celou a zdarma. Na ČSFD má 63 %. V hlavní roli je Petr Štěpánek, kterého taky znám a jako "princ" se mi docela zamlouvá. Připadá mi, že na ĆSFD není moc dobře popsáno, o čem pohádka vypráví. Můžete ji sice vnímat jako romantický počin vladaře, který se zakoukal do Afry, dcery kováře Básima, jehož hraje Zdeněk Dítě. Ovšem v tom případě se opravdu chová dost podivně a mou lásku by si tímto způsobem zcela jistě nezískal. 

Já tohle vnímám jako vedlejší zábavu, která by tam ani nemusela být. Nebylo nutné se hned ženit, i když díky tomu může přestat bědovat na svou samotu. Zato bylo zajímavé vidět, jak se moudrý vladař snaží naučit svého poddaného šetřit si na horší časy, což pokládám za vhodné, i když ekonomové to neradi slyší. 

Na druhou stranu se objevují názory, že "z ruky do huby" to jde taky. Dle ekonomů nikde zbytečně neleží úspory, dle jedné z ezoterických teorií nám vesmír dává to, co potřebujeme, takže není třeba dělat si zásoby. Naopak ty nám brání (hlavně u věcí), aby je mohlo nahradit něco novějšího a lepšího. A dle optimistů se práce vždycky najde. K tomu kovář není žádný hlupák a práce se neštítí, takže si vždycky poradí. I kdyby se mocný vladař stavěl na hlavu.

A taky to hezky ukazuje, že ti u moci, nejsou vždy nejchytřejší, ale měli by být aspoň tak chytří, aby se drželi těch, kteří je dokázali převézt.

P. S.: Znáte rozdíl mezi převést a převézt? 

Převést se S - od slova vést (vede)

1. vedením dopravit přes něco: převést dítě přes ulici,
2. takto přemístit jinam: převést dešťovou vodu do jímky,
3. změnit něčí činnost, postavení aj.: převést zaměstnance na jiné pracoviště, do jiné kategorie zařadit; mat. převést členy rovnice na druhou stranu,
4. učinit převod (majetku) na někoho jiného: převést majetek na ženu; převést peníze na nový účet,
5. přeměnit, upravit na něco jiného: převést plány ve skutečnost; převést větu do minulého času; převést knihu do češtiny přeložit; mat. převést zlomky na společného jmenovatele, převést řeč (jinam) změnit téma hovoru;

Převést se Z - od slova vézt (veze)
1. vezením dopravit přes něco: převézt cestující přes řeku
2. hovor. expr. vyzrát nad někým, oklamat, ošidit, podvést: tys mě ale převezl;

Zdroje:
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=p%C5%99ev%C3%A9st&ref=p%C5%99ev%C3%A9zt
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=p%C5%99ev%C3%A9zt&ref=p%C5%99ev%C3%A9st

Zítra - 23. 4. 2014 - knihy levněji! Všude!

Zítra si můžete po celé České republice koupit o 15 % levnější knihy. Myslím, že dokonce ve všech knihkupectvích, ale nechci kecat. Jde o akci Knihy bez DPH. Tak neváhejte a pořiďte si čtení na letní dovolenou. :-)

Zdroj:

http://www.knihybezdph.cz/

Pes baskervillský (HOUN)

Jedná se o nejslavnější a nejčtenější detektivní román všech dob. Má pouhých sto sedmdesát stránek, a tak jej můžete snadno zdolat během několika málo dní, ne-li během jediného. Příběh začíná příchodem Jakuba Mortimera, venkovského lékaře, který seznamuje Watsona a Holmese s kletbou rodu Baskervillů. V roce 1742 byla Hugem Baskerville sepsána pověst týkající se psa, jenž trestá smrtí tento rod pro jeho dřívější hříchy. Nyní zemřel starý pan Charles Baskerville. Poblíž něho se našly stopy obrovského psa. Co tedy udělat s mladým Henrym, novým dědicem, který přijíždí do tajuplných blat.

Pes baskervislký tehdy začal vycházet ve Světě zvířat. 

Z anglického originálu The Hound of the Baskervilles vydaného v Londýně přeložil text František Gel a v roce 2000 knihu vydalo v edici Příběhy (sv. 19) jako svou 313. publikaci nakladatelství Jota, s. r. o. Má 176 stránek.

P. S.: Tento román je na 44. místě ve stovce nejdůležitějších knih 20. století podle francouzského deníku Le Monde.

Když se "chlap" nechce ženit... senzační video

U někoho to možná přetrvává do dospělosti. ;-)

http://www.libise.cz/2011/10/vezmes-si-me-a-basta-d/

Potřebuju psa...

Nezbývá než souhlasit, že přesně takovýho psa taky potřebuju! :-)

http://www.stream.cz/vtipky-a-srandicky/787659--presne-takovyho-psa-potrebuju

Burácení s Burácem (****)

Skvělá půlhodinová pohádka z roku 1981. Jediným důvodem, proč nemá pět hvězdiček je, protože bych ji asi nepotřebovala vidět desetkrát jako třeba S čerty nejsou žerty, Tři oříšky pro Popelku a další... ALE třeba tak třikrát... nebo občas pro připomenutí, že by člověk měl být rád za to, co má.

Prvně jsem si myslela, že to bude hrozná ptákovina. Vždyť to tak i znělo. Kdo by se chtěl jmenovat Burác? Brzy se ale ukázalo, že o bude legrace a kouzelná babička (Libuše Havelková) byla opravdu jedinečná. Sice to působí trošinku vtipně, když vytáhne z tašky telefon (moje kresba)... ale jinak... 

A taky se mi líbí vysvětlení Ance, která se telefonu diví: "Co to je, babičko?"

"Co? Telefon? ... No, telefon."  

Pohádková babička je velká turistka... na krku má mapu, chodí podle turistických značek - mimochodem, ty jsou blbě, maj mít tři proužky a ne dva!!! - a chlubí se návštěvami skutečných pochodů:  

• Praha–Prčice,
• Brněnská padesátka,
• Za zdravím Posázavím...

A taky s sebou tahá foťák a kazeťák. A ta hudba z něj. Připadá mi to jako takové vtipné a přitom vhodné zmodernizování (s trochu zastaralými věcmi).

Původní pohádka pochází od Václava Čtvrtka a kazí ji snad jen ten detail, že prvně je Anka hrozně nešťastná, že ji nikdo (!) nechce, a pak zase ona nechce Buráce a dělá cavyky - zpočátku možná oprávněné - kdo by chtěl takové nemehlo, co se na vás hned vrhne, ale pak už nesmyslné - že není dost vysokej - tak tam měli dát herce prcka, ale když on je to normální chlap a žádná chudinka, nějak to není ono. Na ČSFD má 54 %.

V roli převelice silného Buráce se objevil Jaroslav Drbohlav, kterého můžete vidět i v jiných pohádkách, např. již zmiňované Tři oříšky pro Popelku; Předeme, předeme zlatou nitku; Pastýřská pohádka; Arabela; O zakleté princezně, kterou jsem nedávno také viděla a psala jsem vám tu o ní. A také hrál v Což takhle dát si špenát. 

V roli Anky se setkáte s Ivanou Andrlovou, která už mnohokrát hrála princeznu. Můžete ji znát např. z pohádek: Arabela, Princ a Večernice, Princové jsou na draka, Za humny je drak, Létající Čestmíra, Tři princezny tanečnice, Chytré princezny, O chytrém Honzovi aneb Jak se Honza stal králem, Co takhle svatba, princi?, Vánoční Růženka, A co ten ruksak, králi?, Prstýnek bez kamínku, Ať přiletí čáp, královno!, Víla z jeskyně zla, Pernikářka a větrný mládenec, Omyl děda Vševěda, Zázračné meče. Jako dabérka propůjčila svůj hlas hlavním postavám seriálů Ally McBealová i Divoký anděl.

Dobývání zřícenin hradů

Někdy se poštěstí a Hradník se přímo zazelená. Třeba tenkrát, jak jsem za jeden den navštívila čtyři zříceniny. Bylo to dost náročné, protože krajina kolem přehrady Vír dosti připomíná Kysuce. Radost pohledět. A hrůza vyšlapat. :-)

Vyrazili jsme ráno v osm hodin, takže pro změnu dost pohodově a v Račíně si vyfotili Olšiakova raka. Později si fotíme ještě předěl mezi Čechami a Moravou (lva s orlicí) a cestou zpátky povoz s koňmi a draka. Nejprve autem zajedem do Bystřice nad Pernštejnem a pak k mostu Švařec. Nehledá se zrovna snadno, ale je moc hezký. Má zvláštní atmosféru, takže si ho hned zamiluji. Jde o krytou roubenou lávku přes řeku Svratku. Uděláme pár fotek a pak už hurá do vsi Vír, kde necháme auto a vyrážíme po červené na Zubštejn.

Zubštejn

Zubštejn stojící na stejnojmenném kopci (682 m n. m.) je jedním z největších hradů Moravy. Nacházejí se na skalnatém hřebenu po pravém břehu řeky Svratky a dříve se nazýval Kámen, Zubří kámen nebo také Zubrštejn. Nachází nad vsí Pivonice na Žďársku. Patří mezi chráněné kulturní památky České republiky. Vystavěn byl pravděpodobně někdy ve 14. století. Na Wikipedii se uvádí, že původním majitelem byl Blud z Králik, ale na ostatních stránkách (např. castles.cz) se uvádí jako zakladatelé páni z Pernštejna. V roce 1432 byl Pernštejnům odebrán a následně připadl Janu Meziříčskému z Lomnice. Zároveň s ním přišli Pernštejnové i o Bystřici a hrad Pyšolec. Z další historie se na Wikipedii uvádí: „Roku 1440 jej získal Jan II. z Pernštejna zpět. Poté byly na hradě provedeny některé stavební a modernizační práce, za Viléma z Pernštejna byl hrad náležitě opevněn a vyzbrojen. Zubštejn, na rozdíl od blízkých Aueršperka a Pyšolce, byl obýván až do 16. století. Ještě v roce 1522 je zmiňován při dělení pernštejnských majetků, zde však není jeho charakter blíže upřesněn. V dalších letech byl již neudržován a ponechán svému osudu. Roku 1547 se uvádí jako „zámek pustý Zubrsstayn“. Poslední zmínka o hradu je z prodejní smlouvy pernštejnského panství z roku 1596.“

Současný stav je na Wikipedii popsán následovně: „Zřícenina hradu je poměrně zachovalá. Dochována jsou dokonce i některá patra paláce. Obvod hradu je dobře patrný a místy jsou zde i několikametrové zdi. Zachovalá je též studna. Hrad je volně přístupný v krásné přírodě a nabízí i výhledy do kraj. V rámci projektu "Zpřístupnění hradu Zubštejna pro turisty", na který přispěla Evropská unie, byla v roce 2010 postavena lávka mezi prvním a druhým předmostím a zábradlí kolem nejzachovalejšího jádra hradu. Dá se zde pohodlně přespat, například v místnostech, které jsou vidět z čelního pohledu na stavbu. K dispozici je také několik ohnišť.“

Aueršperk

Pyšolec

Ze značky se nám snadno podařilo sejít, a tak mineme ubohou zříceninku hradu Pyšolec. Po modré jdeme na Aueršperk. Je to teda pořádný kopec!

Aueršperk vystavěl rod Pernštejnů. Jeho vznik je datován do druhé poloviny 13. století. Původně se asi jmenoval Bystřice, stejně jako říčka, nad kterou stojí. „Z hradu se dodnes dochoval střep válcové věže o síle zdi 3,5 m a průměru skoro 10 m, zbytek zdiva bašty, brány, paláce a hradeb. Dále pak příkopy a valy. Areál hradu je dnes zalesněný a místy porostlý keřovou džunglí.“

Zpátky jdeme po žluté a nějaké cestě a na červené se snažíme najít minutý Pyšolec. Ještě že je koho se zeptat. Pyšolec byl vystavěn ve 13. století v raně gotickém slohu. Hrad byl několikrát zbořen a znovu postaven. „Vjezd tvoří obloukové ostění na opracovaných patkách, zhotovených z bílého nedvědického mramoru. Vlastnímu hradu vévodila mohutná věž, jež měla přes 11 m v průměru; stála osamoceně a byla kolem dokola obehnána hradbou.“

Po návratu do Víru si v bufetku dáme pivo a kofolu, kterou reklamuju s tím, že jsem chtěla kofolu a ne cosi černého točeného. Autem pokračujeme do Dalečína. Zřícenina stejnojmenného gotického hradu stojí v parčíku zámku. Hrad nechal mezi lety 1349–1353 postavit Vznata z Tasova. Po jeho smrti byl brzy prodán pánům z Pernštejna. „Na počátku 16. století se na hradě usadili lupiči a proto byl roku 1519 Artlebem z Boskovic dobyt a zničen. Od té doby zůstal v troskách a na sklonku 16. století jej nahradila nová renesanční tvrz, později přestavěná na zámek.“ V současnosti si z hradu můžete prohlédnout vysoké torzo západní části plášťové hradby jádra, dochované téměř v původní výšce.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zub%C5%A1tejn
http://info.bystricenp.cz/cil/23/zubstejn
http://www.hrady.cz/index.php?OID=102

P. S.: Výlet byl uskutečněn 15. 6. 2013.

Dobrodružství Sherlocka Holmese

Jedná se o první knihu dvanácti povídek a hned v té první se setkáme s Irenou Adlerovou. Ženou všech žen. Jedinou ženou, s níž měl Sherlock co do činění, a která ho zaujala. Jinak o ženy nejevil pražádný zájem. Tato první povídka se jmenuje Skandál v Čechách. Doufala jsem, že se o ní dozvím více i v dalších příbězích, ale dosud (7. kniha za mnou) se tak nestalo. Škoda.

Spolu se Studií v šarlatové si můžete tyto příběhy stáhnout přečíst z odkazu - dílo není vázáno autorskými právy a na jeho zveřejnění spolupracovala Městska knihovna v Praze a www.digiBooks.cz.

Spolek ryšavců je též zajímavým příběhem. Představte si, že existuje speciální spolek pro lidi se zrzavýma vlasama a nabízí jim dobře placenou práci.

V Případu totožnosti zmizel nápadník Marie Sutherlandové těsně před svatbou. Že by se zalekl? Nebo se mu něco stalo? S Hosmerem Angelem se seznámila na klempířském bále. Každý den jí psal dopisy, protože její nevlastní otec jejich vztahu nepřál, a zasnoubili se spolu po prvních schůzce.

Záhada Boscombského údolí ukrývá vraždu, nebo alespoň smrtelnou nehodu.

Pět pomerančových jadérek je příběh dějově zasazený do roku 1887. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že přesná datace, kdy se která událost odehrála, u některých příběhů chybí. A pochopitelně jí ani není zapotřebí. Jenom bych si ráda správně seřadila jednotlivé knihy/povídky tak, jak šly po sobě v životě Sherlocka. John Openshaw dostal obálku s pěti pomerančovými jadérky. Když se to samé stalo před lety jeho strýci, zcela vyděšen poznamenal, že to znamená smrt. Když ho později našli mrtvého, nenesl žádné stopy násilí a byl zcela opilý. Jeho majetek zdědil otec Johna. Když i jemu přišel dopis s pěti pomerančovými jadérky, začal se John bát.

Ohyzdný žebrák: K manželům Watsonovým přichází Káťa Whitneyová, protože má strach o svého muže Isu, který už dva dny nepřišel domů. Její muž užívá opium a často bývá ve Zlatém baru na Upper Swandam Lane, a tak tam dr. Watson vyrazí, aby jí ho přivedl. To ovšem netuší, koho tam potká. Ale záhada teprve začíná. Pan Neville St. Clair byl spatřen manželkou v okně jednoho z domů, kolem něhož šla, ale když se dostala dovnitř s pomocí policie, zbyla tam po jejím nebohém manželi jen stavebnice, kterou měl přinést odpoledne dětem.

Modrá karbunkule: Poslíček Peterson chtěl pomoci napadenému chlapíkovi, ale když se k němu hnal, vzal tento nohy na ramena a na chodníku zanechal buřinku i husu na Vánoce. Sherlock pak předvede, co všechno dovede vyčíst z pouhého klobouku. (Domnívám se, že se mýlí, když usuzuje na inteligenci podle velikosti hlavy.)

Strakatý pás: Tenhle příběh jsem četla už jako dítě poněkud upravený a zjednodušený v časopísku Makovice. I tak mi připadal poněkud děsivý. Dnes už jsem si ho nepamatovala, ale nepříjemný pocit z něj mám stále. Watsonem je příběh datován do roku 1883 a nyní jej vypráví proto, že hlavní postava, jíž slíbili mlčení, zemřela. K Sherlockovi se tentokrát časně ráno vypravila Helena Stonerová žijící u svého nevlastního otce. Její sestra Julie zemřela čtrnáct dní před svatbou.

Inženýrův palec: V létě roku 1889, krátce po sňatku dr. Watsona, ho železniční zřízenec upozornil na pana inženýra Hatherleyho, který utrpěl těžké zranění v podobě pochroumaného palce. Jak a proč k tomu došlo, musí vyřešit Sherlock.

Urozený ženich není nikdo jiný než lord Robert St. Simon. Sotva se oženil se slečnou Hatty Doranovou, zase o ni (při svatební snídani) přišel. Zajímavé na tom je, jak Sherlock poznamenává: „Nevěsty mizí dost často před obřadem a někdy i během svatební cesty, ale takto pohotové jednání si sám nepamatuji.“ (str. 195) Krátce před ženiným zmizením u nich zazvonila jakási žena a udělala tam nepříjemnou scénu.

Berylová korunka byla dána do zástavy panu Alexandru Holderovy z bankovní firmy. Má u sebe neteř Marii a syna Artura, který potřeboval půjčit peníze, což mu bankovní úředník odmítl. A pak ho načapal u sekretáře s poškozenou korunkou. K tomu Artur odmítl vypovědět, co s ní udělal, že ji zohýbal a kus ulomil.

Dům U měděných buků: Na slečnu Hunterovou byly kladeny velice zajímavé požadavky už při pracovním pohovoru: ostříhat si své krásné vlasy a nosit modré šaty. Jejím úkolem bylo občas předčítat starým manželům a jinak se starat o jejich dítě. Dostane za to královsky zaplaceno.

V kostce

Nápad na tenhle článek přišel poměrně nečekaně. Myslím, že to bylo jednou v podvečer. Někde venku na procházce. Přemýšlela jsem, proč píšu svoje články a svůj blog. Co je jeho cílem?

Je to pomoc. Pomoc ostatním s tím, co sama hledám. Ne nadarmo se říká, že to, co hledáte vy, hledá velmi pravděpodobně i spousta jiných lidí. A tak na svém blogu zveřejňuji věci, které mně samotné chybí. To, co bych si přála, aby někdo napsal přede mnou. Aby mi to „naservíroval“, tak jako já vám. Aby mi řekl – hele, tahle kniha se mi líbila, najdeš v ní to a to, chceš si ji přečíst? A já bych si mohla říct: „OK, to zní fakt dobře a přesně téhle oblasti bych se ráda věnovala,“ a nebo naopak: „Kecy, to mě vůbec nezajímá. Zbytečná ztráta dvaceti hodin čtením takových divných pindů.“ A tak jsem se rozhodla udělat tenhle poněkud obtížný článek. Jak zredukovat tak skvělou knihu na jeden článek? Tady najdete to nejdůležitější. V ostatních článcích to budu rozvíjet a věnovat se tomu porůznu tak, jak mě to napadlo nebo zaujalo. Když o tom tak přemýšlím, bude nejspíš i celý rok 2014 věnován štěstí a vy se můžete těšit na pravidelné pondělní články. Články "v kostce" tedy budou obsahovat shrnutí celé knihy jako by to byl referát, který se dělal za mých mladých let do školy. :-)

Proč se vlastně říká „v kostce“?

O chudém královstvíčku (***)

Pohádka podle předlohy Josefa Lady trvá hodinu a je trochu bláznivá. Všechno je jinak, než jste zvyklí. Princezna je zlobivá, pan král má spíš statek než zámek, královna chodí s chůvou sypat slepicím, čarodějka Kazimůra už dávno nečaruje a z čerta Haramáše se stal továrník.

I když byla tahle bláznivinka natočena v roce 1979, pořád se u ní můžete docela dobře pobavit, i když ten konec dosti pokulhává, aspoň z mého pohledu. Na ČSFD dostala pohádka 65 % a já se pěkně bavila, ale jestli se bude líbit i dětem, to nevím. Vtipná mi přišla rozmluva o princezně: „Chudinka princezna.“ „Já bych spíš litoval draka.“ A ještě lepší bylo, když královna Vlasta Fialová povídá králi: „Býval si milý… jako slepice.“ „Jak?! Slepice?“ durdí se král Zdeněk Dítě.

Z dalších známých herců se zde setkáte se Stellou Zázvorkovou coby chůvou, Jiřím Lábusem jako loupežníkem (ani jsem ho nemohla poznat), Luďkem Sobotou coby drakem a Markem Ebenem jako princem Vendelínem.

Josefov u Jaroměře (2/2)

Vstupné je šedesát korun a můžete zde koupit dvě turistické vizitky (235 – Pevnost Josefov a 234 – Jaroměř). V nedalekém muzeu seženete další dvě (2262 – První vojenskohistorické muzeum M. Frosta a 2259 – Muzeum Waldemara Matušky) a v Jaroměři ještě jednu (2054 - Železniční muzeum Výtopna Jaroměř), ale tam jsme nebyli, protože na to už nebyl čas, i když expozice parních lokomotiv musí být určitě pěkná.

Program měl začínat v devět hodin ráno, ale protože pršelo a mezi přítomnými byla většina účinkujících, posunul se začátek snad až na jedenáctou hodinu. Byla jsem z toho poněkud nervózní, protože jsme nic nevěděli a já se obávala, že se třeba někde jinde už něco děje a my naprosto zbytečně čekáme na špatném místě. Ale pak přijeli dva policisté s krásnými černými koňmi. Předvedli, co všechno umí – stát nad ohněm (malými plameny na zemi), srážet hrudí sudy, překročit ležícího člověka předstíraného figurínou, nerozšlapat petlahve, mezi kterými měli projít (občas se tak docela nevedlo), přeskočit plůtek s balonky, neutíkat a neházet sebou, když kolem bouchají petardy, a vejít do kouře z dýmovnice. Zjistila jsem, že jako policejní kůň bych neobstála – každého sebemenšího výbuchu jsem se lekla (natož potom, když vystřelili z děla!) a ten dým s dýmovnice ve mně vyvolával pocit, že by tam něco mohlo bouchnout a moc se mi nelíbil, ani když se rozptýlil až k nám na kopec. A to mi ještě kamarádka povídala, že když takhle někde byli oni, vykoukl na ně z takové mlhy tank. Jo, to bych měla taky radost!

A potom byla na řadě (dobově ustrojená) jízda. Koníci vypadali báječně, akorát jednomu hnědákovi se pořád chtělo běhat, a tak si sem tam vyběhl i kopeček, pod kterým měl zastavit, a taky pohazoval hlavou, jako by se radši napásl, než tady šaškoval. Ani se mu nedivím, ale bylo to opravdu pěkné. Jenom jsem byla trošku vyděšená, když se kolem nás s těmi koňmi prohnali se slovy: „Můj tank se špatně brzdí“.

Pak jsme se podívali do Prvního vojenskohistorického muzea M. Frosta a Muzea Waldemara Matušky. V obou bylo dnes vstupné zdarma, ale protože nikdo nebyl v pokladně, nemohli jsme si koupit turistické vizitky, ani dát razítka. Jestli očekáváte, že to vojenskohistorické muzeum bude malé, jste na omylu. Je udělané spíše podomácku, takže u mnoha zbraní nemáte dataci, nevíte, jestli je to „pravé“ nebo napodobenina, nebo obecný název, třeba meč excalibur, dračí dýka atp. Ale je to docela pěkné.

 

Ve tři hodiny jdeme na prohlídku podzemních chodeb. Je kilometr dlouhá a na internetových stránkách upozorňují, že tam bývá celoročně asi dvanáct stupňů Celsia, a tak je třeba pořádně se obléci. Tento víkend oproti předešlým nádherným slunečným dnům, je uvnitř skoro stejně jako venku. Také upozorňují, že v některých částech podzemí jsou chodby vysoké pouze 160 centimetrů a široké jeden metr, takže lidé s klaustrofobií by měli návštěvu pečlivě zvážit. Dostali jsme lucerničky – možná vyrobené z reflektorů – v nichž byla postavena svíčka a vyrazili za průvodcem. Skupinka měla asi padesát návštěvníků.

Po prohlídce podzemí jsme zhlédli poslední kousek bitvy a slavnostní průvod. Pak už jsme unaveni z dlouhého stání nasedli do auta a jeli domů. Rozhodně se dá říct, že se dnešní výlet velice vydařil.

P. S.: Dovezla jsem si pro radost takovou maličkost  z místního jarmarku.

Josefov u Jaroměře (1/2)

I deštivá sobota se dá příjemně strávit na výletě. Tentokrát jsme se vydali poměrně daleko – do Jaroměře na otevírání pevnosti Josefov. Samotnou pevnost jako takovou bych vám asi nedoporučila – je to zděné podzemí s dlouhými a krátkými chodbami, na kterém zase nic až tak moc zajímavého není, pokud nejste nadšenci pro tyto věci, ale takhle…

Josefov je bývalé pevnostní město, nyní součást Jaroměře. Jeho střed je městskou památkovou rezervací a nachází se v něm 480 domů. Naleznete jej v okrese Náchod. Bohužel dnes vypadá poměrně zpustle až mírně strašidelně. Pevnost se původně jmenovala Ples (podle obce, která zde předtím stála). Na Josefov byla přejmenována v roce 1793 na počest císaře Josefa II., který zde dne 3. října 1780 položil základní kámen. Pevnost navrhl francouzský inženýr Claude Benoit Chevalier de St. Luis Duhamel de Querlonde, který zpočátku řídil její stavbu, pak ale bylo třeba jeho služeb na přípravě dalších pevností. Stavba byla dokončena v roce 1787. Hlavním úkolem pevnosti bylo bránit severní hranici rakouské říše proti Pruskému království. Také byla obrovskou zbrojnicí, skladištěm střelného prachu a zásob jídla.

Materiál na stavbu pevnosti byl dodáván ze širokého okolí. Pískovcové kameny pocházejí především od Dubence a Choustníkova Hradiště. Dřevo bylo těženo v lesích v okolí Albrechtic nad Orlicí, Dvora Králové nad Labem, Mostku a Náchoda, cihly se pálily nedaleko Jaroměře (dodnes se tam říká Na Cihelnách) a používalo se k tomu (poprvé v Čechách) kamenného uhlí ze svatoňovických dolů. Pevnostní cihly se rozměry i hmotností lišily od cihel běžných (jedna váží okolo 9,5 kilogramů a její rozměry jsou 8, 16 a 32 cm). Cihel bylo používáno jak ke zdění hradeb, tak ke stavbě objektů uvnitř pevnosti. Odhaduje se, že na stavbu pevnosti jich bylo použito okolo čtvrt miliardy. V letech největšího stavebního ruchu vyráběly cihelny okolo 40 miliónů cihel ročně, což znamená průměrnou denní produkci necelých 110 tisíc cihel o hmotnosti přibližně tisíce tun. „Stavba probíhala za přísných bezpečnostních opatření sledujících především utajení. Všichni, kdo byli na stavbu pevnosti najímání, přísahali v pleském kostele Svatého Jiljí věrnost Bohu a císaři a mlčenlivost. Tento kostel stával na návrší v místě dnešního kornišonu, byl zbořen jako jedna z posledních staveb původní vesnice, protože jeho sakristie sloužila jako „trezor“ pro peníze používané při stavbě. Je známo, že u tesaře Ignáce Pabila z Pardubic, který dohlížel na těžbu dřeva u Albrechtic, byly nalezeny neumělé náčrtky části opevnění, což bylo považováno za tak závažné porušení přísahy, že byl jako zloděj pevnostních plánů obviněn z velezrady a 3. prosince 1793 popraven. Jeho tělo pak pro výstrahu všem ostatním viselo až do 21. února 1794 na šibenici.“ Proto se říká, že v pevnosti straší.

A takovéhle krásné koníky jsme tam viděli.

I ženy mohou být stylové

Zajímavostí stavby je, že „většina opevnění včetně značné části podkopového obranného systému se stavěla z povrchu – hradby vznikaly postupným obezdíváním navážené zeminy, přičemž jako první byly zaklenuty a zavezeny pozdější podzemní prostory vnějšího či kasematy vnitřního hradebního valu. Jen v některých úsecích byly chodby raženy ve skále, vesměs opukové. … Na stavbě pevnosti se vystřídalo nejméně 20 tisíc lidí, z toho okolo 11 tisíc vojáků.“ Pevnost má několik zajímavých stavebních prvků, ale ty bych ponechala gurmánům v tomto oboru. Za zmínku stojí například obranný systém, který zahrnuje střelecké galerie (galerie = chodba), z nichž se (logicky) střílelo, a miny (kontraminy). To jsou necelý metr prostorné komůrky určené k naplnění střelným prachem, utěsnění a odpálení doutnákem z bezpečné vzdálenosti. Miny sloužily jako obrana proti sapérům (budujícím povrchové zákopy) nebo minérů (prokopávajících se k pevnosti pod zemí).

Další zajímavostí je, že „pevnost nikdy neposloužila svému účelu, nikdy o ni nebylo bojováno, nikdy se nemusela bránit obléhání či útoku.“ V době svého vzniku byla pevnost tehdejšími prostředky nezničitelná. Za nedobytnou byla považována každá pevnost, jejíž dobývání by trvalo déle než tři měsíce. V létě roku 1866 ji pruská vojska obešla. Pevnost byla v roce 1888 zrušena.

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josefov_%28Jarom%C4%9B%C5%99%29
http://www.pevnostjosefov.cz/

Prague Patchwork Meeting (8. ročník)

Už je to tady. Byla jsem podesáté v Praze. Takové malé „výročí“. :-) A bylo to moc pěkné a zajímavé, to se musím přiznat. Jako obvykle jsem vyrážela svým oblíbeným dopravním prostředkem – vlakem. Cestou jsem si četla, psala dopis bývalé kolegyňce a ujídala kedlub s baba chanušem. Co na tom, že se po celém kupé linula vůně česneku?

Protože výstava začínala až ve dvě, zašla jsem si předtím do několika obchodů – Paperblanks a dva s látkama (zbytky od Mráze a Flex Tex) a do pojišťovny, vyřídila vše potřebné, snědla svačinu a pak už se těšila, co pěkného tam uvidím.

Hned při vstupu jsem byla trochu zaskočena mapou, kterou jsem dostala. Pravda, z druhé strany jste mohli najít o trochu lepší, ale i tak jsem z ní nebyla moc moudrá. Později jsem si dělala legraci, že ji jistě navrhovala ženská, protože to bylo něco neuvěřitelně blbýho! Sice bylo hezky zobrazeno, kde co v které místnosti najdu, ale to mě až tak nezajímalo. Na obchodech je obvykle napsáno dost výrazně – kdo to je. A co prodává (látka nebo šicí stroj), to vidím na první pohled. To, co očekávám od mapky nebo plánku, je, že mě dovede z jedné místnosti do druhé. A právě to jsem se z něj nedozvěděla. 

Naštěstí tu byli ochotní číšníci v restauraci a příjemní návštěvníci, kteří také poradili. Na adresu návštěvníků mi dovolte ještě jednu pochvalu – tak úžasný lidi jsem snad viděla poprvé! Byla jsem naprosto nadšená. 99 % tvořily pochopitelně ženy, ale všechny byly příjemné a dávaly pozor, aby se vyhnuly těm, kdo právě fotily. Všude jinde se vám návštěvníci pletou před fotoaparát, jsou bezohlední a cpaví, dle hesla: „foť si, když chceš, ale já si budu chodit, kde chci já“ a tady… Tady to byla úplná senzace – div, že se vám neomlouvali, že si dovolují zrovna prohlížet to, co chcete fotit. A byli takoví všichni - mladí i staří. Příjemná změna!

Atmosféra tedy byla skvělá, ačkoliv jsem si už v první místnosti říkala, že jsem viděla všechno potřebné. Prodávaly se tu látky, filcy a všechno mi přišlo drahé a nic jsem nepotřebovala. Pak jsem se zakoukala do roztomiloučkých mrňavoučkých knoflíčků a pořídila si i pár magnetických zapínání. Třeba zkusím brzy vyrobit svou první taštičku… :-)

V druhé místnosti byl minibazárek látek. To bylo taky fajn. Samozřejmě jsem si něco koupila. Nešlo odolat! A pak to přišlo. Konečně místnost s vystavenými quilty. Ale byly to „takové horší“, pokud je to tak možno nazvat. Dívala jsem se na ně a obdivovala zručnost autorek, ale to ještě nebylo nic ve srovnání s tím co přišlo v dalších místnostech v odlehlejší části hotelu. To teprve byla pecka! Měla jsem co dělat, abych si to za tři hodiny všechno prohlédla. Samozřejmě kdybych nefotila bylo by to snazší, ale to se nedalo. Tolik krásy a zručnosti na vás dýchalo z každého díla, že jste stáli, dívali se, obdivovali autora, říkali si, že jednou třeba svedete taky něco podobného a přitom jste cítili pýchu na to, že tohle dokážou lidi. Když se běžně rozhlédnete kolem sebe, těch opravdu krásných, uměleckých výtvorů člověka je dnes už mnohem méně. Pořád hledíme na cenu, praktičnost – proti té nic nemám, a snadné udržování. Jíme z plastu a o povlečení, deky a polštářky se nestaráme. S úsměvem vzpomínám na Martina Loewa a tu jeho hlášku, že bez ubrusu by se nenajedl. Stejně jako v pondělí si říkám, že to možná zkusím taky tak – víc dbát na krásu. Protože těší nejen oko, ale i duši.

P. S.: Více obrázků můžete zhlédnout v albu Patchwork na Picasa od Google+.

Prague Patchwork Meeting

Důvod být šťastný

To, že máte důvod být šťastní, ještě neznamená, že jste.

Kdosi napsal, že štěstí je víc než absence neštěstí.

Leckdy můžete být šťastní jen tak. Z ničeho nic, bez snahy a úsilí. Ale když se budete snažit, bude to jistější a častější.

Jen si vemte, jak jste na tom. Máte jídlo, pití, nejspíš i rodinu, nějaký ten příjem, střechu nad hlavou, práci a relativně i zdraví… O kolik jsou na tom jinde hůř! A přesto nejste šťastní. Není to sobecké?

Ne. Neděláme to schválně. Jen nevíme jak být šťastní. Co udělat?

Vím jen o trochu víc než vy (a možná ani to ne), ale stejně se s vámi chci rozdělit o svou zkušenost a vyčtená moudra. Proto tu je tenhle pondělní seriál o štěstí a nejrůznější články na toto téma, které si snadno zobrazíte kliknutím na příslušný štítek. A pro ty, co chtěj všechno a hned (jako já) tu mám speciální a stále aktualizovaný googlovský dokument „O štěstí“, ten najdete vpravo v odkazech. V něm jsou různé kratičké postřehy s praktickými tipy pro zvýšení vašeho pocitu štěstí a také občas odkazy na články, které dané téma více rozvíjí a na závěr je tam uvedena literatura – použitá i pro inspiraci.

Z Golčova Jeníkova do Světlé nad Sázavou po žluté značce

Minulý víkend jsme vyrazili po nové žluté značce z Golčova Jeníkova do Světlé nad Sázavou. Kromě krásného počasí nás ve vlaku potkal průvodčí, který dělá značkaře, a právě tuhle cestu značil. Tak jsme ji šli zkontrolovat. Pravda, je pěkná a příjemná, i když sem tam vede po asfaltu, ale asi na třech místech nebyla označena blbovzdorně. Třeba když se člověk zapovídá, nebo jen kouká pod nohy, nemusí si všimnout, že značka odbočuje vlevo, když je nakreslená jen na stromech po levé straně cesty.

Golčův Jeníkov mě překvapil svým hezkým vzhledem a jistou malebností mi připomínal Jedovnici, kde jsem byla vloni v květnu. Nakukujeme do kostela sv. Františka Serafínského, který se zvenku jeví jako běžný kostel, ale nachází se v něm kosterní pozůstatky velryby grónské, které prý přivezl jako válečnou kořist generál Goltz. Kdybyste si o stejné cestě chtěli přečíst, jak ji podnikl někdo jiný, mrkněte na M + M Svatošovi, kde najdete také spoustu fotek.

Zajímavou budovou je rozhodně zdejší základní škola a také zvonice, která není přímo u kostela. Poněkud zarážející je kámen s nápisem „Střed České republiky“. Golčáci zřejmě odmítají uznat, že byl stanoven poněkud jinde. No co, i tím nepravým jsou zajímaví.
 

Březová alej u Kysibelského dvora

A pak už jdeme přírodou. Přes Vohančice, rozcestí Fabiánka do Kysibelské aleje. Pokud máte raději stromy s listy, znovu vás odkážu na předešlý blog. Je tam víceméně stejná fotka, jen v jinou roční dobu. Březová alej u Kysibelského dvora spadá katastrálně pod Habry a měla by mít délku jednoho kilometru. Podle naučné cedule se v ní nachází 177 stromů – břízy bělokoré. Debatujeme o tom, jestli jich není méně, protože sem tam vidíme pařezy, ale možná jsou to první důkazy o prořezávání, protože alej mírně zarůstá různými křovinami i středně vysokými buky. „Alej tvoří stromy ve stáří zhruba 100 let, všechny jsou ve velmi dobrém zdravotním stavu. Celé stromořadí tvoří významnou krajinnou dominantu. … Březová alej u Kysibelského dvora byla vyhlášena za památné stromy 28. 4. 1986.“  

Dále pokračujeme přes Lubno a Bačkov do Zboží, kde si fotím sociální ústav, hasičskou zbrojnici s roztomilou kapličkou a trochu lituju, že smížené zboží ve Zboží není zrovna dvakrát fotogenické a navíc je ve stínu.

Dům sociální péče

Hasičská zbrojnice ve Zboží

Další vyprávění o stejné cestě někoho jiného, ale opačným směrem si ještě můžete přečíst v článku Po nové žluté značce do Golčova Jeníkova a Vycházka ze Světlé do Golčova Jeníkova. Obojí s dalšíma fotkama.

 A tak šlapeme dál do Josefodolu a Světlé nad Sázavou. I když už jsem letos něco málo (58 km) na túrách nachodila, tahle procházka mě celkem odrovnala. Určitě to bylo tím, že jsem se několik dní předtím pokoušela rozchodit nové sandálky a ještě z nich mám trochu odřené nohy.

Přihláška k výběrovému řízení

Napadlo mě, že bych si mohla začít hledat práci. Ne, že bych už měla dopsanou disertačku, ale někdy začít musím, že?

A tak jsem si řekla, že se třeba přihlásím do výběrového řízení někam na vysokou školu. Ale ouha... chtějí "přihlášku k výběrovému řízení". Ačkoliv jsem na jejich stránkách hledala snad půlhodiny, co to je, jsem se nedozvěděla. Naštěstí je mají zveřejněny různé úřady a víceméně jsou totožné, takže jsem se inspirovala...

Je to vlastně prosté - ve Wordu uvedete následující info:

Přihlašuji se do výběrového řízení k obsazení funkčního místa: ............

Titul, jméno, příjmení: ............

Datum a místo narození: ............

Státní občanství: Česká republika

Místo trvalého pobytu uchazeče/ky: ............
(pokud je to nutné i adresa, kam se zasílá korespondence)

Číslo občanského průkazu: ............
(nebo číslo dokladu o povolení k pobytu, jde-li o cizího státního občana)

Telefonní spojení: ............

E- mailová adresa uchazeče/ky: ............

Datum a podpis uchazeče/ky: ............

Přílohy:

• Strukturovaný profesní životopis,
• Dosavadní praxe,
• Ověřená kopie diplomů dokládající nejvyšší dosažené vzdělání,
• Originál nebo ověřenou kopii výpisu z evidence rejstříku trestů, který není starší než 3 měsíce (u cizích státních příslušníků též obdobný doklad osvědčující bezúhonnost vydaný domovským státem, pokud takový doklad domovský stát nevydává, doloží se bezúhonnost čestným prohlášením),

Prohlášení:
V souladu s ustanovením § 5, odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, souhlasím s tím, aby moje osobní doklady, které tímto poskytuji ..., byly zpracovávány a vedeny pouze pro účely výše uvedeného výběrového řízení.

Duel hrdinů - výsledky

Dnes je to přesně měsíc, kdy jsem vám tu psala o Duelu hrdinů. Dneska už je po všem, takže už nemůžete nic vyhrát, ale můžu vám říct výsledky. Na hlasování byly vždy pouhé tři dny, což jsem zpočátku nepostřehla, a tak jsem dvakrát z patnácti možných duelů nehlasovala. Musím se pochlubit, že jen čtyřikrát jsem hlasovala pro poraženého, jinak jsem si vybrala stejnou postavu jako většina ostatních (osm až devětkrát). Do dalšího kola vždy postupoval vítěz. Nevýhodou takovéhoto systému je, že pokud v prvním kole postavíte dva dobré proti sobě, kteří by jinak obsadili první a druhé místo, budete mít sice na prvním místě toho lepšího z nich, protože ostatní s přehledem porazí, ale druhé místo může získat nějaký bezvýznamný hrdina. Hrají se takhle i šachové turnaje a už jsem to párkrát viděla v praxi.

A tady už jsou výsledky:

1. kolo

Harry Potter	55	45		Gandalf
Pipi Dlouhá Punčocha	34	66		Malý princ
Sherlock Holmes	84	16		Slečna Murplová
Lisbeth Salanderová	37	63		Tyrion Lannister
Vinnetou	61	39		Babička
Jane Eyrová	41	59		Huckleberry Finn
Kapitán Nemo	26	74		James Bond
Švejk	32	68		Forrest Gump

2. kolo

 

Harry Potter	69	31		Malý princ
Sherlock Holmes	73	27		Tyrion Lannister
Vinnetou	75	25		Huckleberry Finn
James Bond	38	62		Forrest Gump

3. kolo

Harry Potter	72	28		Sherlock Holmes
Vinnetou	30	70		Forrest Gump

4. kolo

Harry Potter 76 24 Forrest Gump

Jaroměř - pevnost Josefov

Jestli ještě nemáte nic v plánu na tuto sobotu, můžete stejně jako já vyrazit na otevírání pevnosti Josefov u Jaroměře.

Jablíčko se dokoulelo (*)

Tahle pohádka z roku 1977 si ode mě vysloužila jen jednu hvězdičku. Byť trvá jenom půlhodiny, řekla bych, že to je rozhodně ztráta času. Námět je převzat od Václava Čtvrtka, napsala to Anna Jurásková a natočil Jiří Adamec. Námět je dobrý, to jistě. Král, který chce vypěstovat zlaté jablko, protože takové nikdo jiný nemá a všichni mu ho budou závidět. Jasně, to se hodí i o čtyřicet let později. Jenže to zpracování!!!

V sadě je jen jedna jabloň, a pak hrací kostky v různých barvách. To už by snad bylo lepší, aby tam nebylo nic! Celou dobu si zpívají: „koulelo se koulelo červené jablíčko…“ To není pohádka, to je vymývání mozku! Už ji nemůžu ani slyšet. Horší jak Paní liška! Pětinu filmu tvoří záběry na jablka, nebo jak někdo chroupe jablko. Možná by to bylo dobré na naučení té písničky, nebo jako reklama na jablka. Chuť bych na ně po téhle pohádce totiž měla. Ale jinak?

Svatopluka Skopala znám už z jiných pohádek. Zde hraje sadaře Jeníka, do kterého se zakouká princezna Anička. A tou je sama Libuše Šafránková. Další podstatnou roli má Zdeněk Řehoř coby král. 56 % na ČSFD mi přijde jako totální úlet. Dala bych tak kolem dvaceti. Jako vtip považuju závěrečnou scénu, kdy milý sadař odmítne kralování a chce se radši starat o sad, prý ať každý dělá, co umí nejlépe. A vážně by měl být dál králem někdo, komu se na trůně rodí koťata a už dávno tam má pavučiny, protože ho nezajímá nic jiného než zlaté jablko, které se snaží vypěstovat a pak se za ním honí tři roky po světě?

Zvlášť se mi líbí komentář: „Pohádka, která asi nestojí za komentář ... ale nostalgicky nemá chybu .. :-D Všechno bude ... AŽ VYPĚSTUJU ZLATÝ JABKO...(28.4.2010)“ Protože to je opravdu dobrá hláška! A taky asi jediná pořádná scéna. No, v ostatních komentářích se všichni opakují, že dávají body za nostalgii, nebo proto, že herci (zvlášť Libuška) jsou okouzlující. Tak to pak jo.

Angeliky kuchařka

Jednou za čas mám období, kdy mě extrémně baví vařit. Naposledy to bylo někdy kolem Vánoc a trvalo to přibližně měsíc. Tou dobou by mi snad stačilo ke štěstí, kdybych mohla skoro všechen čas strávit před sporákem a troubou. Zkoušela jsem péct, vařit, míchat, všechno co mi přišlo pod ruku. Hledala jsem různé recepty a zkoušela ty, které mě zaujaly svými nádhernými obrázky.

A dopadlo to tak, že teď mám vlastní blog věnovaný vaření, kde se s vámi podělím o svoje úspěchy. Tak se podívejte na 

Angelika vaří. 

Moje představa je taková, že se tam minimálně jednou týdně objeví nový vlastní vyzkoušený recept.

Co je významnější? Praha nebo Brno?

Možná si stejně jako spousta jiných lidí naivně myslíte že Praha, když je to hlavní město. Ale není tomu tak.