Velikonoce

Stejně jako Vánoce navazují i Velikonoce na pohanské oslavy, tentokrát jara, které křesťané pouze převzali. Možná proto, že se jim je nepodařilo zrušit. V současnosti jsou v České republice Velikonoce nejvýznamnějším křesťanským svátkem, ale s ubývajícím množstvím věřících (nyní jen necelých 14 % obyvatel) jejich význam klesá.

O Velikonocích se oslavuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které mělo nastat třetí den po jeho ukřižování, k němuž došlo v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Název pochází z výrazu „velká noc“, kdy byl vzkříšen Ježíš. Velikonoce se slaví první neděli po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, vychází tedy na březen nebo duben. Od data Velikonoc se odvozují další pohyblivé svátky: Nanebevstoupení Páně, Letnice, svátek Nejsvětější Trojice, Slavnosti Těla a Krve Páně. „Byl-li úplněk v neděli, jsou Velikonoce až další neděli. Datum Velikonoc se tedy může lišit mezi jednotlivými roky až o více než jeden měsíc (od 22. března do 25. dubna). Jarní rovnodennost je stanovena „úředně“ na 21. březen podle gregoriánského kalendáře bez ohledu na astronomickou skutečnost (která se může až o dva dny lišit).“ Katolické Velikonoce v příštích letech: 27. března (2016), 16. dubna (2017), 1. dubna (2018), 21. dubna (2019), 12. dubna (2020), 4. dubna (2021), 17. dubna (2022), 9. dubna (2023) a 31. března (2024). Pravoslavné najdete na druhém odkazu ve zdrojích.

Trochu delší Velikonoce? „Oslava Velikonoc trvá dalších padesát dní („velikonoční doba“) a vrcholí slavností Seslání Ducha svatého (Letnice). Latinský název Pentecostes znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. První týden po Velikonocích se nazývá „velikonoční oktáv“. Čtyřicátý den po Velikonocích (čtvrtek v šestém velikonočním týdnu) se slaví svátek „Nanebevstoupení Páně“.“

Pozn.: Zdroje všech velikonočních článků jsou uvedeny v komentáři pod tímto článkem.

Aktivity (trochu jinak)

Určitě znáte Activity. Společenskou hru, při níž máte slovy, pantomimou nebo kreslením druhému sdělit výraz, který jste si vytáhli na příslušné kartičce. Protože jde o hru překládanou z ciziny, občas se tam objevují různé příšernosti jako "rybí tyčinky", každého přece napadne, že jde o rybí prsty. A další různé podivné formulace, které se běžně nepoužívají. Už s ní mám pár zkušeností, a tak mě nijak zvlášť nebaví. Tedy někdy na ni mám chuť, ale když si vzpomenu, jak jsem se snažila pantomimou předvést číselný zámek na cestovním kufru (správně má váš spoluhráč říct celý výraz) nebo kilometrovné a měla na to jen minutu, zase mě přejde. 

Mnohem lepší jsou "naše aktivity". Tahle hra tedy ve skutečnosti existuje pod jiným názvem (viděla jsem ji v Třebíči), ale takhle je i super levná! Vezmete papírky a necháte každého z party hráčů napsat vždy pět výrazů po jednom termínu na lístek, který přehnete. Může to být cokoliv: kočka, rybník, plyšový králíček (S tím mám skvělou historku, kdy já napsala plyšového medvídka, a když jsem to kámošce popisovala slovy, hned řekla "plyšový králíček", protože toho napsala ona.), ale taky třeba kliková hřídel, prévet, bowden... Takhle jsme se minule vyřádili, když jsem neměla chuť to hrát.

V prvním kole se každému z týmů nechá minuta a za ni mohou slovy popsat co nejvíce termínů stihnou. Ty, se kterými si nevědí rady, mohou odložit stranou a pak je zase "do klobouku" vrátit. Samozřejmě se nesmí říci kořen slova. Čili sůl nemůžu definovat jako "solí se tím", ale docela v pohodě můžu říct NaCl.

V druhém kole, které začne, až dojdou všechna slova z klobouku/košíku (nebo jiné nádoby), máte na popsání daného výrazu jen tři slova a počítají se i předložky! Pak už nesmíte mluvit. Použijete-li více slov, daný termín zůstává ve hře (a bude se lépe hádat protihráčům), ale vy za něj nemáte body.

A konečně ve třetím kole jste odkázáni jen na pantomimu. Naštěstí si spousta lidí (čím větší tým, tím lípe) pojmy pamatuje, takže stačí rozpažit a někoho napadne, že myslíte binomickou poruchu.

Vřele doporučuju vyzkoušet, je u toho skutečně sranda. A vyžaduje to jenom soustředění a dobrou paměť, protože v nejhorším případě - když předvádějící vypadá jenom jako blázen a nic vám to nepřipomíná - můžete vyjmenovat všechny pojmy, které se vám zdají podezřelé. Takže plácat, plácat plácat. :-)

26. března: Světový den boje proti epilepsii (Fialový den/Purple Day)

Nejdřív jsem si říkala, že o tomhle tématu psát nebudu, chtěla jsem vytvořit hezký kalendář, ne připomínat všechny možné nemoci a tak. Takže to vezmu jen rychle a spíš jako povídání o tom, co je dobré dělat, i když epilepsii nemáte.

„V České republice trpí epilepsií asi 70 tisíc lidí, v celé Evropě je 6 milionů nemocných. Je to chronické neurologické onemocnění, které se projevuje záchvaty. Epilepsie nejčastěji začíná u dětí a seniorů, ale může postihnout kohokoli a v jakémkoli věku. Ovlivňuje nejen zdraví, ale i nezávislost, možnosti vzdělání a zaměstnání, mobilitu a soukromé vztahy.“

Ke vzniku epileptických záchvatů může napomáhat kromě vnitřních i mnoho faktorů vnějšího prostředí: nedostatek spánku, alkohol, fyzická vyčerpanost. Podnětem (spouštěcím mechanismem) mohou „být smyslové vjemy, zejména světelné (např. reflektory na diskotékách, rychlé záblesky v dětských seriálech) a zvukové.“ U žen může jít o závislost záchvatů na menstruačním cyklu, horečce, únavě, hladovění, nebo lécích.

Prevencí je normální zdravý životní styl. To znamená zdravá strava, nekuřáctví, střídmost v pití alkoholu.

„Současné trendy nedoporučují nasazovat léčbu jako prevenci. Pravděpodobnost opakování prvního záchvatu je 40 % , u druhého záchvatu až 90 %. Proto převažuje názor, že antiepileptická léčba by měla být nasazována až v případě opakujících se záchvatů.“ Pacient musí s lékařem spolupracovat, pravidelně užívat léky a zcela se zříci alkoholu. Dodržovat pravidelný spánkový režim a vyvarovat se spánku během dne. Nesmí pracovat na směnný provoz, to znamená zákaz nočních služeb.

Variantou k lékům je speciální tučná (ketogenní) dieta , před níž je třeba nechat se odborně vyšetřit. Pacienti dodržují speciální jídelníček složený z potravin s vysokým podílem tuků a bílkovin, musí ovšem vynechat sacharidy. Podle klinických studií se prý u více než poloviny pacientů po třech měsících této diety snížila četnost epileptických záchvatů alespoň o polovinu. Tato dieta byla doporučována ve 20. letech minulého století.

Ještě jednou k tomu alkoholu: „Alkohol může vyprovokovat záchvat u pacienta s jiným typem epilepsie a nadměrný přísun (intoxikace) může vyvolat izolovaný záchvat i u jinak zdravého člověka (často kolem puberty v kombinaci s nevyspáním). Záchvat se může objevit i v průběhu odvykání od alkoholu v rámci abstinenčního syndromu. Chronické požívání většího množství alkoholu způsobuje řadu neurologických chorob a poškození mozku, jejichž součástí bývají epileptické záchvaty.“

Jak poskytnout první pomoc?

• Odstranit z okolí předměty, o které by se mohl dotyčný poranit.
• Uvolnit oděv kolem krku, podložit hlavu něčím měkkým a uložit pacienta do stabilizované polohy.
• Nechat dotyčného hýbat se, jak potřebuje (křeče i automatické jednání), neotvírat ústa, ani do nich nic nevkládat mezi zuby.
• Pokud po skončení záchvatu trvá bezvědomí a jsou vidět dechové obtíže, zakloníme pacientovi hlavu, předsuneme dolní čelist, vyčistíme ústa.
• Je-li dotyčný po záchvatu zmatený či agresivní, uklidňujeme ho slovně, ale ne fyzicky.
• Transport do nemocnice je nutný, pokud se jednalo o první záchvat, nebo o nakupení více záchvatů, po záchvatu přetrvává dezorientace nebo se záchvat opakuje či došlo k poranění.

Zdroje:
http://nemoci.vitalion.cz/epilepsie/
http://zpravy.idnes.cz/epilepsii-pomaha-lecit-specialni-dieta-slozena-z-tuku-a-bilkovin-pxk-/domaci.aspx?c=A120213_194718_domaci_brm
http://www.homolka.cz/cs-CZ/oddeleni/specializovana-centra/centrum-pro-epilepsie/pro-pacienty/co-epilepsii-zpusobuje.html

Víla z jeskyně zla (***–****)

Tahle pohádka sice nebyla žádný zázrak, zvlášť konec byl tak nějak rychlý a podezřelý, skoro až utnutý, ale jinak je aspoň o něčem jiném, než co by si člověk představoval. Takže oceňuji především originalitu pohádky. Hlavní postavou je mladičká Célie (Ivana Andrlová), kterou její tatík Robert (Petr Kostka) v opilosti přislíbí svému kamarádovi Vilémovi (Ilja Racek), který ač rytíř není už zrovna nejmladší. Nezabrání tomu ani bratranec Tomáš (Ondřej Vetchý, kterého bych být Célií za jeho občas nevhodné řeči trochu propleskla. Nicméně sebevědomí má dost, někdy až trochu příliš a to by pak člověk fandil spíš Astérii, skalní víle, kterou hraje Zlata Adamovská. A málem bych zapomněla na Torelínu (Zlata Adamovská).

A ještě je tu Klean, který sice vypadá jako rytíř nebo princ, ale taky už není z nejmladších. Hraje ho Boris Rösner. To už si Célie možná rovnou mohla nechat Viléma. Dále zde hraje Alena Kreuzmannová, Miroslav Dubský a Matouš Soukenka.

Pohádka z roku 1991 trvá pouhých pětačtyřicet minut a na ČSFD je hodnocena 53 %. Napsala ji Jana Pacnerová a režii měl na starosti Adam Rezek.

Večer v Brně

Po návštěvě lomu jsme pořádně promrzlí, nebo spíš vyfoukaní, a tak se jdeme zahřát na večeři. Nejlepší asi bude stejkáč u Český. Trochu se mi po časech v Brně stýská. Téda, je to fakt drahý, ale takový jahodový pivo, ňam.

K tomu dvěstěgramový hovězí ořech RUMP of TAIL a stejné množství kroket. Oba se v jídle trochu vyznáme, nebo jsme aspoň někdy viděli Pohlreicha v televizi, takže víme, že k dobře udělanému steaku žádná omáčka nepatří. Ty si můžete dělat doma v kuchyni, pokud neumíte steak, ale jestliže ho umíte, maso vás okouzlí samo o sobě. V nabídce mě zaujala teplá kofola, ale nedala jsem si ji.

Po večeři chceme jít ještě do čajky. Trochu nás zaskočí, že Skleněná louka, kam jsem hned zamířila, protože to byla první čajovna, kterou jsem v Brně poznala, má v neděli zavřeno. Co je to za logiku? Přece se dá očekávat, že v neděli – kdy přijede spousta studentů z domovů – si lidi budou chtít jít někam sednout. Třeba v úterý nebo ve středu půjdou spíš zapařit, i když jak kdo, ale v neděli bych čajku nezavírala. Tak jdeme do Veselé čajovny. Dám si Gaba oolong, tento typ čaje (oolongy) mám nejradši, protože představují přechod mezi černými a zelenými a také jsou vícenálevové. Také neodolám a dám si Matcha pudink. (Matcha je takový zvláštní a šíleně drahý práškový čaj, který můžete připravovat normálně, nebo ho přidat do pečení, třeba zde jsou matcha muffiny, které jsem už několikrát dělala. Jsou príma zelené.)

P. S.: Veselá čajovna je spíš moderní až hlučná, než klasická.

Lamy – lom Hády

Když jsem byla předminule na Moravě, vyrazili jsme s Kamilem jednou v neděli do Brna na Hády. Na lamy a lovit cache. V Lamacentru mají Čerta, Lindu, Bellu, Lauru, Richarda a ještě další lamičky a taky ovečky. Nejvíc se mi ale líbil drobeček jménem Maya. Nejmladší je Sofinka, která se narodila 15. září 2014, ale ještě se drží uvnitř u mámy. Protože ještě nikdy nebyla stříhaná je fantasticky heboučká, ale to je i Maya, kterou si hladíme. 

Výhled z Hádů (foto: Kamil)

Čert je z Olomouce, ačkoliv se narodil v pražské zoo, kam se v sobotu chystám. Je mu devět let. Lamy se dožívají až dvaceti let, někde se dokonce uvádí, že třiceti. Od průvodkyně se dozvíme obrovské množství informací. Nadšeně si vše zapisuji, protože je to velice zajímavé. A návštěvu vám rovnou doporučuji. Lamy jsou sudokopytníci z čeledi velbloudovitých. Na rozdíl od velbloudů jsou relativně malé – vysoké asi jako člověk. Rozlišují se lamy krotké, vikuni (vicugna), lamy alpaky se chovají pro vlnu a dělí se na Suri a Huyacaya podle toho, jestli mají srst rovnou nebo kudrnatou. 

Lamy jsou pseudopřežvýkavci původem z jižní Ameriky, potřebují seno, ale nesmí obiloviny. A to tak vážně, že by mohly umřít, kdyby je snědly. Pochoutkou jsou pro ně jablíčka, mrkve… Průvodkyně je několikrát přirovnává ke kočkám, což je mi sympatické. Zřejmě má taky nějakou doma. Povaha lam je prý taky taková.

Jsou:

 

• zvídavé,
• vychovatelné – dají se naučit chodit na výlety s ohlávkou (dokonce můžou jezdit v autě, nastoupí i do autobusu nebo do výtahu, prý se těší, kam zase pojedou),
• čistotné – chodí jen na kaliště a jinde jsou nervózní, když si potřebují „odskočit“, nerady dělají bobky jinde... na rozdíl od ovcí, které jsou celkem vzato prasátka a mají špinavý celý výběh, proto se lamy relativně hodí i na zahradu/soukromý pozemek. Trávu vám budou spásat, ale nenadělají vám všude.
• decentní,
• opatrné, nic nerozbijí ani neshodí, inteligentnější než ovečky.
• individualistické, jako lidi (nebo kočky). Prý to s nimi chce hodně trpělivosti. Hlavní samicí tu je Laura, ta všem velí. Je emancipovaná. Linda je pro změnu bázlivá.
• „stádní“ zvířata, takže by se měla chovat aspoň po dvou. Samečci jsou výrazně levnější.
• odtažité, nemají rády těsný přímý kontakt na rozdíl od zdejších ovcí, které si jej nechají líbit.

Když se Čert s Ríšou perou – běžně se nemohou nechávat dva samci spolu, když jsou poblíž nějaké samice – osprchují je ošetřovatelé studenou vodou. Myslela jsem si, že to je jako studená sprcha, že je to zchladí, ale nikoliv. Pro ně je to ohromná zábava, takže zapomenou na spory a užívají si to. Hlavně v létě, kdy je na ně v našich podmínkách příliš teplo.

Lamy mají velké oči, to aby dobře viděly (málem se chechtám, protože si vzpomenu na vlka z Karkulky) na své predátory – pumy. Vpředu mají jen spodní zuby, takže se nemusíte bát, že by vás kously. To je obrovskou výhodou i pro děti. Lamy kopou spíš mírně a výjimečně. Jejich trus je skvělým hnojivem, je šetrný a může se dávat rovnou na záhon.

Lamy mohou zabřeznout kdykoliv. Bohužel pro samce jsou březí 11,5 měsíce. Když nemají chuť na milostné hrátky, na Čerta klidně plivnou. Lamy plivou jen po sobě, mají to jako vysvětlení autority. Prý je to něco jako u lidí pohlavek. Na lidi plivat můžou, třeba když nechtějí chodit s již dříve zmiňovanou ohlávkou.

Foto: Kamil

Všichni návštěvníci se ptají, co je Čendovi, on totiž chodí o třech nožičkách a každému návštěvníkovi je ho líto. Snažili se mu pomoci několika metodami, pamatuji si jen, že jsem mu „záviděla“ hodinové masáže třikrát denně, jenže na skřípnuté šlachy nic nepomohlo. Má štěstí, že žije v zajetí, a tak není odsouzen k úhynu.

Lamy se stříhají jednou ročně. Jejich srst neobsahuje lanolin, což je důležité pro ty, kteří na něj mají alergii. Alpaka tolik „nekouše“ na rozdíl od normální vlny.

A nejlepší věc, kterou můžete udělat? Koupit si za pár kaček pytlík krmiva... nebo radši dva, protože se k vám pak lamy jen pohrnou! A budete si je moci pohladit, za jídlo vám to klidně dovolí! :-)

Zdroje:

vlastní poznámky

http://www.lamacentrum.cz/

Tvorba v Brně

V únoru jsem si v Brně na Rukodělkách vyrobila jednoduchý navlékaný korálkový náhrdelník, zapůjčila si pár ohňovek na výrobu závěsu ke svým vitrážovaným hvězdám, a zamilovala si tvorbu andílků! (Objeví se v průběhu dubna na mém blogu s tvorbou.) 

Také jsem si pořídila pár kovových cetek, které pravděpodobně využiji na tvorbu náušniček, nebo je možná přišiji na nějaké svoje textilní výtvory.

20. března: Světový den štěstí

20. březen je velice plodný na mezinárodní dny. Můžete slavit divadlo pro děti a mládež, frankofonii, o které jsem psala, nebo den vrabců. Nebo právě Světový den štěstí. A jak na to?

Valné shromáždění OSN určilo tento den v roce 2012 jako světovým dnem štěstí. Proč? Základní snahou lidského chování je totiž pocit štěstí. Vlády by měly tento pocit svých obyvatel pozorovat a nehodnotit pokrok pouze na základě ekonomických ukazatelů. To mi zatím zní trochu jako utopie, ale krásná. V tento den by měli být všichni šťastní a radovat se. Na různých stránkách jsem našla tipy jak na to. Můžete je vyzkoušet, plus se samozřejmě podívat na můj dlouhodobý seriálek o štěstí, který najdete pod příslušným štítkem. Nebo dokonce na soubor O štěstí.

• Zapisujte si důvody radosti: Já mám například seznam Co mi dělá radost. Můžete si zkusit každý den napsat tři věci, které vás potěšily. Důvodem je začít se zaměřovat na to hezké místo na to, co vás štve. A pokud tušíte, že dnes budete mít potíže s psaním, něco hezkého si vymyslete. Třeba vyražte na procházku, ulovte kešku, pomazlete se s kočkou…
• Dopřejte si dovolenou. Prý to zvyšuje pocit štěstí až na dva měsíce po jejím skončení. Údajně je lepší více krátkých dovolených, protože čtrnáct dní v kuse zvyšuje stres z návratu do práce.

Zdroje:
http://www.novinky.cz/zena/styl/296569-mezinarodni-den-stesti-nabada-k-radosti-a-optimismu.html

20. března: Světový den vrabců

Vrabec si svůj den zasloužil tím, že se jeho populace stále zmenšuje, a tak se lidé snaží upozornit na to, že jich ubývá. V České republice žijí dva druhy vrabců: vrabec domácí a vrabec polní. Vrabec domácí je větší a žije převážně v blízkosti lidských obydlí. Samice je světle hnědá, samec je výrazněji zbarvený s tmavě hnědými křídly, šedým vrškem hlavy, bílou lící a černou náprsenkou. „Vrabec polní je naopak vázán spíš na zemědělskou krajinu, sady a zahrady. Samec i samice jsou zbarveni stejně. Mají kaštanově hnědý vrch hlavy a bílou líc s černou skvrnou.“

Zdroje:
http://vlastovka.info/2013/03/18/svetovy-den-vrabcu-chce-upozornit-na-tento-ohrozeny-druh/
http://odborymakro.webnode.cz/news/svetovy-den-vrabcu/

Zatmění Slunce

Sedím si tak u stolu, kreslím dnešní zentangelový čtvereček (co to je viz můj blog o tvorbě) a najednou mi přijde, že se nějak změnilo světlo. Ajo, ono je dnes to zatmění Slunce, vzpomenu si. Jenže stejně nemám čím bych se na něj koukala. :-( Škoda, no. Marně se přesvědčuju, že dřív lidi ani nevěděli, že je nějaké zatmění a taky to přežili. A spousta lidí to určitě neuvidí. Sluneční brýle jsou na tohle k ničemu a stejně jsou slabý. Ale zvědavost, stejně hryže, chtěla bych to vidět.

No nic, tak si aspoň půjdu zobnout čokoládu... i když je před obědem. Ze špajzu vidím sousedku, jak korzuje po zahrádce. Jo, ta se taky o zatmění nestará. Ale počkat,ona má svářečskou kuklu! Nechám čokoládu čokoládou a vyrazím ven, třeba mi ji na chvilinku půjčí. :-))

Jsem šťastná! I když to vypadá jako malý zelený srpek Měsíce. (Jak říkaj holky Čarodějky – moje nejoblíbenější prokrastinace – všechno má svůj důvod. Kdybych si nešla pro tu čokoládu...)

P. S.: Tohle zatmění Slunce bude největší na našem území až do roku 2026 a zároveň poslední viditelné v tomto desetiletí. Dokonce je při něm možno vidět na obloze Venuši, snad i pouhým okem. Ačkoliv je úplně jasná obloha, nevidím ji. Úplné zatmění Slunce bylo možno pozorovat v Česku 11. srpna 1999.

A malé opáčko z fyziky: Zatmění Slunce vlastně znamená, že se mezi Zemi a Slunce postavil Měsíc. Ačkoliv je poměrně malý, zacloní nám slunce díky tomu, že je nám blíž. Což mi připomíná hlášku jednoho spolužáka: Jedním prstem slunce nezacloníš... ale dvěma už jo. A taky nikdo nepochybujeme, že Slunce je větší než prst. Mimochodem slunce píšeme, když mluvíme o té věci na obloze, třeba slunce pražilo jak oheň... Slunce s velkým S píšeme v odborných textech, když o něm mluvíme jako o nebeském tělese. Vlastně je to tak trochu divný, že? :-)

Zdroje:
http://technet.idnes.cz/zatmeni-slunce-01u-/tec_vesmir.aspx?c=A150319_151412_tec_vesmir_kuz
http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=slunce&Hledej=Hledej
http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=zatm%C4%9Bn%C3%AD&Hledej=Hledej

20. března: Světový den Frankofonie

Tento mezinárodní den je věnovaný podpoře francouzského jazyka, kultury a jejich rozvoje. Mezinárodní organizace Frankofonie (l'Organisation Internationale de la francophonie, OIF) vznikla v roce 1970 podepsáním smlouvy v Nigamey v Nigérii. „Signatáři jsou zavázáni k respektu vůči kulturní a jazykové různorodosti členů, zároveň k podpoře francouzského jazyka, míru a to vše s důrazem na udržitelný rozvoj.“ Frankofonie sdružuje země, v nichž je francouzština oficiálním jazykem (Francie, Kongo, Monako atd.), jedním z oficiálních jazyků (Kanada, Švýcarsko, Čad atd.), mateřským jazykem velké části obyvatel (Francie, Belgie atd.), kulturním jazykem (Rumunsko, Maroko, Egypt, Alžírsko atd.), jazykem určité společenské vrstvy (např. Izrael) nebo frekventovaným jazykem jen v určitých oblastech většího státu (USA – Louisiana, Nová Anglie). V roce 2014 „ Frankofonní svět “ čítal 80 zemí. Od roku 2015 je generální tajmenící Frankofonie paní Michaëlle Jean, bývalá Generální guvernérka Kanady.

Frankofonie představuje spíše uvědomění si společné kultury a jazyka než způsob vedení politických či ekonomických rozhodnutí. Lidé mluvící francouzsky se cítili ohroženi všudypřítomností angličtiny a celosvětovým vlivem anglo-americké kultury, která se výrazně rozmohla po druhé světové válce.

Tak abychom se něčemu přiučili: Bonne journée. = Dobrý den. Au Revoir. = Nashledanou. Se il vous plaît. = Prosím. Merci. = Děkuji. Je te aime. = Miluji tě.

Určitě stojí za to zmínit, že v listopadu 2010 byla francouzská gastronomie přidána na světový seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Až přijde její čas, dostanu se k francouzské kuchyni a seznámím vás s některými zajímavými recepty na svém blogu o vaření. Ale duben už je zabrán pro Itálii. Nicméně už teď vám mohu říci, že se francouzské jídlo skládá ze:

• snídaně (Le petit déjeuner), kterou obvykle tvoří tartines (plátky chleba s džemem nebo želé), croissanty, taštičky plněné čokoládou (pain au chocolat), káva nebo čaj. Děti dostávají horkou čokoládu.
• oběda (Le déjeuner), který donedávna mohl trvat dvě hodiny, ale nyní je přestávka zkrácena na hodinu. Nedělní obědy jsou delší. Alternativou k obědu (zejména mezi dělníky) je sendvič, někdy následovaný dezertem.
• večeře (Le dîner) je často tvořena třemi chody: předkrmem (hors d'œuvre) nebo úvodním chodem, často polévka (entrée), hlavním jídlem (plat principal) a sýrem nebo dezertem (což bývá často ovoce).

Máte se na co těšit, až o tom budu psát. Už se na to těším taky. ;-))

Zdroje:
http://svatky.centrum.cz/svatky/vyznamne-dny/svetovy-den-frankofonie-28/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Frankofonie
http://www.mzv.cz/paris/cz/frankofonie/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Francouzsk%C3%A1_kuchyn%C4%9B

Berenika (***)

Celkem slušná padesátiminutová pohádka z roku 1989. Má nový motiv, zajímavou kletbu a celkově je trochu originální. Autorkou scénáře je Jana Pacnerová. Na ČSFD má 51 %.

V této pohádce se setkáme s královnou (Janou Preissovou) a jejími dvěma dětmi Bernardem (Lukášem Vaculíkem) a Noemi (Kateřinou Urbancovou), které spolu mají krásný vztah, což je pro sourozence celkem netypické. Ale když chcete dělat lotroviny, vždycky se spojíte proti rodičům, ne?

A pak se tu objeví Berenika (Miroslava Pleštilová) a oběma sourozencům se zalíbí. Na můj vkus je trochu moc zakřiknutá. Možná by občas mohla ve filmu promluvit dřív, než se pak na Vaculíka nadšeně vrhat.

Možná by šlo celý příběh trochu více rozpracovat. Jak bych se asi cítila, kdyby mi nějaká holka obluzovala bratříčka? A on na mě pak neměl čas. A ještě je tu chůva Magdaléna (Jaroslava Adamová) a Arx (Boris Rösner).

19. března: Mezinárodní den invalidů

Jedná se o připomínku toho, že ne všichni to mají v životě tak jednoduché jako my, co můžeme normálně chodit. Možná by stálo za to se nad tím zamyslet a něco pro své zdraví… nohy udělat. Můžete si aspoň zaběhat a udělat si malou procházku. Bez ohledu na to, jak moc práce právě teď musíte udělat.

Važte si toho, co máte, možná to není tak málo, jak si běžně myslíte!

Patchworkové vábení

KyTICe – Kulturní zařízení Světlá nad Sázavou a Patchworkový klub HABA při MC Zvoneček a Oblastní charitě Havlíčkův Brod zahájily dne 16. března v 16 hodin zajímavou výstavu Patchworkové vábení, a tak jsem se nechala přivábit a zašla se tam podívat. Výstava potrvá do 19. dubna a můžete na ní vidět různé deky, prostírání, kabelky, penál, obaly na knihy a stylově také velikonoční vajíčka. Jedno takové jsem před dvěma roky vyráběla. (Viz zde.)

Vstupné do Galerie Na Půdě je 20 Kč, příp. polovina pokud jste student, dítě do šesti let nebo důchodce. Lidové ceny. Otevřeno je denně kromě pondělí, ve všední den od 9 do 16 a o víkendech a svátcích od 13 do 16.

Na začátku zahrají Lucie Voráčková a Iveta Krpálková pár irských písní. Po krátkém přivítání a informaci, že toto je třetí výstava (první byla v prosinci 2012 v Havlíčkově Brodě, druhá v listopadu 2014 v Humpolci), se můžeme volně toulat po galerii a kochat se okouzlujícími výtvory. Obavy, že nenaplní zdejší prostory se ukázaly jako značně liché. Dalo by se říci, že je tu dokonce příliš mnoho vystavovaných věcí a možná by se to někomu ani nemuselo líbit, ale já to mám ráda. Všechny zajímavé krámky a knihkupectví jsou obvykle přecpány nejrůznějším materiálem, prázdné police či stěny ve mně evokují nenapravitelnou touhu je něčím zaplnit. Nebo odejít.

A co můžete na výstavě vidět? Jak už jsem zmínila, dominují jí deky. Velikánské nebo docela běžné. Vzory jsou rozmanité a nejvíc mě zaujmou tzv. magické dlaždice, které mají přímo zde na výstavě dvoje provedení, jak mě hned upozorňuje paní, která si všimne, že se snažím si vzor nakreslit do notýsku. (Jasně, vyvolává trochu pozdvižení jako všude. Vždycky všechny zajímá, co si asi tak můžu psát.) První deka se mi líbí tím, že vám na celou stačí dvě barvy látek a vypadá kouzelně. Jedna tvoří pozadí a druhá dlaždice. Takto by se hezky daly využít i krásně vzorované látky, aniž bych je musela „ničit“ rozstříháním na malé části, což mi u některých přijde skutečně líto. A druhá má naopak každý dílek v jiné barvě, jen pozadí je stejné. Vypadá to jako vitrážované okno. Líbí se mi i různé polštářky, na jednom je dokonce pruh s křížkovou výšivkou. Vážně uvažuji o tom, že si ušiji nějakou tu kabelku ze čtverců, kterou mám v plánu také uháčkovat (už mám většinu čtverců – sledujte můj blog o tvorbě).

Obdivuji také různá prostírání a ačkoliv bych si je jednou ráda ušila, přemýšlím, co s nimi potom budu dělat, protože jsem si nedávno při mytí nádobí uvědomila, že je asi pod hrnečky dávat nebudu, jelikož by mě skutečně rozčilovalo, kdyby mi na ně někdo cmrndal. Zvlášť kdyby byly tak krásné jako ty zde! (A já bych si je přeci krásné udělala.) Zálusk si dělám také na optické klamy, třeba Penroseho krychličky, tzv. japonský protkávaný patchwork. Zajímavý je také kufřík na šicí potřeby.

P. S.1: Za fotky děkuji JV.

P. S.2: A na závěr dva výrobky, které bych si také jednou ráda vyrobila!

Nádherná kabelka

Kočičí deka

18. března: Mezinárodní den nenávisti

Mezinárodní den nenávisti se stal posledním v žebříčku deseti nejabsurdnějších mezinárodních dnů a svátků časopisu Reflex. K dalším podle pořadí od nejméně divných patří: Mezinárodní den pracoviště, Mezinárodní den ptačího zpěvu, Světový den žen žijících na venkově, Světový den koktejlů, Den Energy Drinků, Mezinárodní den objetí zdarma, Evropský den mozku, Mezinárodní den spodního prádla a Světový den toalet.

Pravdou je, že jsem o něm jinak nic nenašla, ale to nevadí, vždyť se říká, že když si chcete přečíst dobrý článek, musíte ho napsat. ;-) O nenávisti mám nejraději citát: Nenávist má k lásce blíž než mrazivá lhostejnost. (Zeyer) I když podle mě je spíš o lásce. A myslím, že to je pravda. Toho, koho milujete, můžete docela dobrý i chvíli nenávidět, ale těžko vám může být lhostejný. Může to platit i o tom, koho máte rádi. Vzpomínám si, jak mi jednou psycholožka na kurzu už nevím čeho říkala, že bývá běžné, že člověk nenávidí někoho, kdo umřel, protože ho měl rád a teď se těžko srovnává s tím, že si ten druhý „dovolil ho tady nechat“. Jak zvláštní je lidská psychika.

Mám ráda písničku Nenávidím od Desmodů. Vždycky, když mám takovou zuřivou a rozrušenou náladu, broukám si ji a ono se to samo zlepší.
Nemám rád bielu
Nemám rád veci priesvitné
Nemám rád čiernu
Nemám rád všetko farebné
...
Nenávidím Vás
Všetkých zničím Vás
Nenávidím Vás
Nemám rád múdrych
Nemám rád ľudí vysmiatych
Nemám rád smutných
Nemám rád fascinovaných

Pro mě je totiž svým způsobem směšná. Copak to jde, aby někomu všechno vadilo? Jasně, někomu asi jo, ale mně ne. ;-)

Nenávist je dobře vysvětlená například na Wikedii: Je to „dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.“ Nenávist výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince a to tak, že se dotyčný věnuje výhradně tomu, aby poškodil či zničil objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce. Příčinou nenávisti může být strach z neznámého, co by nás mohlo omezovat nebo okrádat o kvality a hodnoty, jež zastáváme. Pokud vím, právě proto nenávist škodí především dotyčnému, který někoho nenávidí a užírá se takovými pocity nebo plánuje pomstu. Myslím, že bylo i prokázáno, že pomsta nepřinese ten efekt, který se očekává. A jak říká Eric Maisel, nejlepší je odpustit a jít dál, protože nenávistí sami sebe jen brzdíte, neboť vaše kouzelné a kreativní myšlenky jsou soustředěny jen na onu nenáviděnou věc a nemohou vám být nijak k užitku.

Za zmínku stojí ještě arabská moudrost: Nenávidíme příliš mnoho lidí jen proto, že jsme příliš líní na to, abychom se naučili je milovat.

Zdroje:
http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/51593/10-nejabsurdnejsich-mezinarodnich-dnu-a-svatku.html
http://cs.wikiquote.org/wiki/Nen%C3%A1vist
http://cs.wikipedia.org/wiki/Nen%C3%A1vist

Sherlock audio

Studii v šarlatové si můžete poslechnout jako audio knihu. Možná to bude znít trochu zvláštně, protože Sherlocka mluví Oldřich Kaiser a Watsona Jiří Lábus, ale zase jsme na tuto dvojici takhle zvyklí, takže proč ne?

18. března: Ukliďme svět

Jak asi víte, pokouším se o pondělní seriál o uklízení. Speciálním dnem věnovaným úklidu je 18. březen. Ale ten není jen o úklidu u vás doma, v kanceláři a podobně. Je to o úklidu v celém vašem širokém okolí. O odstrańování černých skládek a vůbec nepořádku. Koordinátorem akce „Clean Up the World!“ je u nás Český svaz ochránců přírody. Takže se připravte, za 32 dní je to tady. Více info zde.

Království potoků (**)

Pohádka z roku 2005 o tom, jak si postarší král (Ondřej Pavelka) vybírá nevěstu a neumí se rozhodnout mezi dvěma dívkami. Nakonec si zvolí královnu mlžných lesů a s ní má syna Václava (Jakuba Prachaře). Jenže královna zemře, a protože je král už spoustu let smutný, vyrazí patroni království Potok (Otakar Jirák) a Potůček (Vladimír Javorský) za tou druhou – královnou z Království krásy (Janou Krausovou). Ta je ovšem odmítne s tím, že pro ně dva už je na štěstí pozdě, ale že třeba jejich děti (ačkoliv princezna Anna je její neteř nikoli dcera).

Předtím než si ji princ Václav zaslouží, musí splnit tři úkoly. Celkem klasika, ne? Rozdíl je v tom, že tentokrát jsou úkoly postaveny tak, aby je nemohl splnit. Královna se totiž ještě po dvaceti letech zlobí. Princezně Anně (Kristýně Janáčkové) se však líbí, a tak by mu ráda pomohla v plnění úkolů. Nicméně on se je pokouší zvládnou sám.

Natáčeno v Lednicko-valtickém areálu a na Bouzově a na zámku Lysice a Lednice. Dále hráli: petr Kostka, František Derfler, Radek Holub, Nicolas Kourek, David Viktora, Eva Matalová. Natočeno v režii Pavla Jandourka podle námětu a scénáře Romana Ludvy.

Osmasedmdesáti minutová pohádka má na ČSFD pouhých 38 %, což je asi nejmíň ze všech, které jsem viděla. Tak špatné to sice nebylo, ale ani žádný zázrak. Taková pohádka k pletení nebo žehlení, ve které se nic moc neděje. Žádné velké překvapení, snad jen v závěru, že královna není tak zlá, jak se zdálo. Jeden z recenzentů na ČSFD ji dokonce hodnotil následovně: „Když už vznikne televizní pohádka, která po technické stránce vypadá alespoň trošku k světu, tak jí pohřbí naprostá nepřítomnost jakéhokoli děje. Jasné uvození do příběhu zde není a tam kde jinde stačí tři věty (takové to "Bylo nebylo zlé a dobré království...") na samém začátku, tak zde to samé zabere dobře třetinu stopáže. Průšvih je, že ani poté se neděje vůbec nic a celý scénář působí jako zaručený lék na nespavost.“

Přej si a bude ti dáno (kámen-nůžky-papír)

Někdy si říkám, že náhody opravdu neexistují. Už nějakou dobu jsem přemýšlela o tom, že bych si ke klíčům/peněžence/lékárničce nebo noži pořídila otvírák na láhve, protože v rámci samostatnosti mi vždy vadí, když mám chuť na pivo a musím koukat kolem, kde by se našel zdatný chlap, který u sebe buď má otvírák, nebo mi ho otevře o futra, stůl či něco jiného.

A teď jsem v Třebíči na RVVZ dostala takovou trapnou placičku, jak se s ní hrála hra "kámen, nůžky, papír" o vyšší ligu – když jste měli embryo jako já, potřebovali jste porazit někoho, kdo měl kojence, potom batole atd. Když jste vyhráli, žetonek jste si s ním vyměnili. Škoda, že mě porazil "stařec", protože embryo bylo hezké zelené. Ale otvírák se mi i tak hodí a jsem za něj ráda. ;-)

Mimochodem někde jsem četla, že "kámen, nůžky, papír" rozhodně není hra založená na náhodě... a jednoho borce jsem podezřívala, že moc dobře zná tu statistiku, jaká je pravděpodobnost, že někdo něco dá.

Chci si to dohledat a místo toho na Wikipedii zjistím, že tahle "hra" pochází z Japonska, kde se nazývá Jan-ken-pon. Papír zabalí kámen, kámen otupí nůžky, nůžky přestřihnou papír.
Pravděpodobnost, že člověk dosáhne určitého výsledku, je zdánlivě zcela stejná jako třeba při hodu mincí. Mnozí matematici se snaží přijít na nejlepší strategii hry KNP a to i pomocí počítačů. Podle teorie her je nejlepší vybírat symboly zcela nahodile, protože nikdo poté nebude schopen určit, jaký tah zvolí takto postupující hráč příště.

"Londýnský programátor David Bolton prokázal, že ve skutečnosti to tak jednoduché není. Programy volily různé strategie hry KNP, ale ty, které spoléhaly jen na vlastní náhodnou volbu a nezkoumaly jednání protivníka, pravidelně dopadaly v soutěži nejhůře. Správně zvolené programy dokážou najít v soupeřově strategii určité zákonitosti a následně jich využít." " Kdo chce být úspěšným hráčem KNP, musí dokázat, že jeho tahy nikdy není možné předem odhadnout. To je pro netrénované jedince vůbec nejtěžší. Lidé si, aniž by o tom věděli, rychle utvoří určitá schémata jednání, z nichž pak není snadné uniknout. Pokud například zvolí dvakrát kámen, potřetí jej již vynechají, protože si myslí, že by to již neodpovídalo náhodné volbě. Ještě horší je, že tato vlastní schémata si řada lidí projektuje do jednání protivníka, i když tam vůbec nejsou. Pro vítězství ve hře KNP je proto třeba přemýšlet, ale ne příliš. Vlastní tahy by měly být náhodné, ve hře soupeře by se naopak měla hledat používaná schémata, pokud tam jsou.

Dalším tipem pro vítězství je nevolit hned v prvním kole kámen." Taky mám zkušenost s tím, že když se nahlas říká: "Kámen, nůžky, papír," je velice lákavé dát kámen nebo papír, protože je člověk slyšel prvně nebo naposledy, takže si je nejvíc pamatuje. "Podle zkušeností totiž většina soupeřů v prvním kole očekává, že protivník zvolí kámen, a jejich první volbou proto bývá papír. Právě ten také neuváženě zvolil zástupce síně Sotheby’s a prohrál." Takže i tak to není jednoduché.

"Nůžky bývají dobrou první volbou i při hře proti zkušenému soupeři. Ten často volí stejně, takže v nejhorším případě dopadne první kolo nerozhodně. V dalším postupu se pak nabízejí různé techniky. Jednou z nich je dvojité blafování. Soupeři stačí oznámit, jaký bude další tah, a pak jej skutečně učinit. Úspěch bývá zaručen proto, že většina protivníků tvrzení neuvěří, a proto schválně nezvolí tah, jímž by nahlášený tah přebili.

Je rovněž možné vybrat tah, který by byl překonán posledním tahem soupeře. Ukazuje se, že lidé, kterým se ve hře příliš nedaří, se často podvědomě snaží překonat svůj tah, který volili naposledy. Příklad: soupeř naposledy zvolil kámen a byl překonán papírem. V dalším kole proto volí papír. Optimálním řešením je zvolit nůžky. Pokud i tato strategie zklame, je možné volit za každou cenu papír. Důvod? Soupeři volí kámen mnohem častěji než nůžky. V roce 1998 studoval japonský matematik Mitsumi Jošizava tahy, které při hře KNP volilo 725 lidí. Nejčastěji byl vybrán kámen, méně často papír a nejméně často nůžky."

"Je zřejmé, že kámen bývá hráči volen nejčastěji. Je to také důkaz toho, že s trochou znalostí a cviku nemusí být vítězství ve hře KNP výsledkem náhody."

Pobaví mě, když Kamil nadhodí, že by se dalo hrát kámen, nůžky, papír, tapír, spok, jak to bylo v Big Bang Theory (Teorii velkého třesku). Autory nápadu této modifikace ve skutečnosti jsou Karen Bryla a Sam Kass, o němž mluví Sheldon (Jim Parsons).

P. S.: Jak to je s tapírem a Spokem? Viz obrázek. Slovně:

• Nůžky stříhají papír.
• Papír balí kámen.
• Kámen rozdrtí tapíra.
• Tapír otráví Spocka.
• Spock zničí nůžky.
• Nůžky utnou hlavu (zabijí) tapírovi.
• Tapír sní papír.
• Papír usvědčí Spocka.
• Spock vypaří kámen.
• Kámen tupí nůžky.

Někde se v překladech k Teorii velkého třesku (Big Bang Theory) uvádí, že jde o ještěra místo tapíra. Sheldon doslova říká: "Je to jednoduché. Nůžky rozstřihnou papír. Papír balí kámen. Kámen drtí ještěra, ještěr otráví Spocka. Spock zničí nůžky, nůžky zabijí ještěra. Ještěr sežere papír, papír usvědčuje Spocka. Spock nechá vypařit kámen. A jak tomu vždy bylo kámen tupí nůžky."

Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1men,_n%C5%AF%C5%BEky,_pap%C3%ADr

http://www.fiftyfifty.cz/kamen-nuzky-papir-1080253.php
http://www.hranostaj.cz/hra3758 
Big Bang Theory (Teorie velkého třesku) 5. série 17. díl s názvem Rothmanova degenerace

Bazilika sv. Prokopa (Třebíč)

Po snídani doděláváme svíčky, zapovídám se se Slovenkou Biancou a pak ji pozvu, ať jde s námi poznávat Třebíč. Kamil to tu zná, a tak nám dělá průvodce. Je mi líto, že se nedostatnu na některý programy, protože budu ve městě, ale jinak to nejde.

Nejdřív jdeme k bazilice sv. Prokopa a potom k židovské synagoze. Bohužel prohlídky budou až v celou a to už potřebujeme být na obědě. Nevadí, zajdeme sem odpoledne. Škoda jen, že to už nebude moci Bianca s námi. Přijela sem s pár lidmi z Mindoku, takže je tu vlastně pracovně a nemůže se celé dny flákat jako my. Už se těším, až si taky něco zahrajeme... třeba nám ukáže něco zajímavého.

Vstupní portál

Oběd je ve školní jídelně, na špagetách si docela pochutnám, protože jsem si k nim koupila olivy. Samozřejmě doma děláme lepší, ale to si myslí vždycky každý, ne?

Bazilika sv. Prokopa je od roku 2003 památkou UNESCO. Vstup je vlastně severní chrámová předsíň, portál ze 13. století nám může připomínat… Portu coeli v Předklášteří, shodneme se s Kamilem. Opat tu vítal vzácné návštěvy. Žulové sloupy, které jsou tu nyní, pochopitelně nejsou původní. Portál byl postaven mezi lety 1230 až 1260 na konci románského stylu a začátku gotiky. Mezi sloupy se nachází všechno živé: rostliny, hory, propasti, zvířata, vodstvo, lidé všech národů.

Bazilika dále pokračuje mohutnou lodí s bazilikálními okénky pro prosvětlení. Do této části směli prostí věřící, kteří chodili na modlitby. Další část byla pro mnichy a apsida (presbytář) pouze pro kněze.

A teď něco málo z historie: Roku 1468 byla Třebíč dobyta Matyášem Korvínem, protože se v bazilice skrýval královský syn Viktorín z Poděbrad, byla vypálena. On naštěstí unikl. Bazilika byla darována české šlechtě a sloužila jako sklad a sýpka. Koncem 16. století zde byl dokonce v kryptě pivovarský sklep, což naštěstí odnesl jen jeden z ozdobných sloupů. V roce 1629 baziliku získali Valdštejnové, kteří byli katolíky, takže zahájili její opravu. Nejdříve byla na řadě kaple sv. Prokopa. V 18. století byla bazilika barokně omítnuta a postaveny nadstavby věží. Sloužila i měšťanům. Mezi světovými válkami byla od omítek očištěna. Od roku 1935 vypadá víceméně stejně. Po 2. sv. válce se hraběnka Anna odstěhovala do Vídně a už tam zůstala. Zdejší statky byly Valdštejnům totiž byly zabaveny, stejně jako vedle baziliky stojící zámek, v němž se pořádají různé výstavy. Dnes patří kraji Vysočina.

Bazilika je postavena z místní žuly. Navíc to není lomový kámen, ale sesbíraný. Prý musela každá rodina přinést pár nějakých kamenů. V některých je možno ještě i dnes nalézt kamenické značky – dohromady je jich zde 600 různých! Další zvláštností je oblouk mezi klenbami mnišské části, který nesahá až k zemi. Je klenotem evropského stavitelství. Relativně nová je v této části Valdštejnská oratoř = románské okno, které sem bylo probouráno ze zámku. Dříve se bohoslužby sloužily až v apsidě (takže věřící na kněze v podstatě ani neviděli, jak byl daleko) a latinsky. A ještě k tomu zády k lidem. Z dnešního pohledu trochu úlet, že?

V současné době je oltář zakrytý – je tomu tak od Popeleční středy do Velikonočního pondělí – ale i tak návštěvníci nepřijdou zkrátka, protože se alespoň mohou podívat na krásnou románskou rozetu v okně, kterou jinak kvůli němu (bývá rozevřený) není vidět. Z toho je zřejmé, že tu původně nebyl, což vysvětluje i to, proč je v bazilice sv. Prokopa na hlavním oltáři sv. Vojtěch. Získali ho jako umělecké dílo z nějaké soutěže, pokud si správně vzpomínám.

Barokní oltář svatého Prokopa stojí stranou. Prokop bývá znázorňován s křížem v ruce a u nohou má na řetězu ďábla, kterého prý měl místo koně zapřaženého v pluhu. Prokop založil sázavský klášter, žil v 9.–10. století a jeho jedinečnost je i v tom, že nezemřel mučednickou smrtí.

Za mozaikou v románských oknech je trpasličí galerie. A ještě jedna nevysvětlená zvláštnost baziliky – když se podíváte z presbytáře, uvidíte, že se stěny baziliky v lodi směrem vzhůru rozestupují od sebe. Může se vám to zdát jako optický klam, ale není tomu tak, nahoře jsou stěny od sebe dál oproti spodku o celých 155 centimetrů. A k tomu zvenku stěny šikmé nejsou. Bohužel se neví, proč je tomu tak.


Nad námi se nachází 104 let staré plně funkční varhany. Jdeme se podívat do Janovy kaple (severní), kde jsou na stěnách fresky z poloviny 13. století, což znamená, že jsou druhé nejstarší na Moravě. Nejstarší jsou v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Původně byly fresky i jinde v bazilice, ačkoliv o lodi to není jisté. Sloužily jako tzv. bible chudých, protože chudí nerozuměli latinsky, a neuměli ani číst, takže se mohli učit jenom díky obrázkům na stěnách. Fresky v Janově kapli byly zrestaurovány v roce 1979. Bohužel na venkovní stěně to promrzlo a omítka opadala. Je zde cítit, že tu je chladněji než jinde v bazilice. Žehná se zde víno 27. prosince. 

Na závěr nás čeká románská krypta pod mnišským chórem. Jak jsem již zmiňovala, v 16. století klášter zanikl, krypta byla „vyčištěna“ a byl zde pivovarnický sklep. Na Dušičky se zde slouží mše. Na jedné části si můžeme prohlédnout výdřevu, což je dřevo ve stropě napuštěné vápnem. Je už 800 let staré, pochází z let 1215–1225. V kapli s půdorysem latinského kříže je 50 sloupů a polosloupů, každý je jiný. Nepůvodní je jen ten jeden.

RVVZ Třebíč: svíčky

Barevné kousky zalité čirým voskem

Z čeho trochu u Regionální Velké Výměny Zkušeností (RVVZ) šílím, je organizace. Za většinu komplikací si můžu sama, protože jsem se přihlásila pozdě, ale bonusem zmatení je označení místností názvy dnů v týdnu. Aspoň že jdou hezky za sebou, a když najdeme Pátek, víme, že za ním bude následovat Čtvrtek, Středa atd. Ale kde je Sobota? Aha, v patře.

Spíme v „hodinovém hotelu“, normální třídě jako jsou všechny ostatní. Na „Neděli“ se musím zeptat organizátorů. Aha, tak pro ještě větší zmatení je Neděle venku a rozumí se jí třeba tělocvična nebo jiné budovy. Bezva, fakt bezva. Nakonec asi dva body programu vynechám právě z toho důvodu, že nevím, kde bych tuto „Neděli“ hledala. Dělám si srandu, že to je jako Holzmannova scénka „Včera, dnes a zítra“, kde zmiňuje film „V sobotu večer a v neděli ráno“. Jo, to byl zrovna takovej maglajs.

Teď konečně rozumím tomu, že některé části programu – třeba svíčky – jsou ve čtvrtek, když akce začíná v pátek. Lité svíčky učí můj kamarád Kamil, tak se jdu podívat. Překvapí mě přednáškou, kterou jsem zatím ještě neslyšela, ačkoliv už jsem u něj svíčky dělala několikrát.

Z legrace trochu rýpu – třeba proč ta kvalitní svíčka ze včelího vosku hoří zrovna tak mizerně jako ty nekvalitní průmyslově vyráběné. Jasně, že vím, že to bude pravděpodobně nevhodně zvoleným knotem (příliš tenký), ale například jsem netušila, že je vhodné míchat včelí vosk s parafínem, protože čistý včelí vosk hoří hůř.

Svými poznámkami a otázkami se snažím rozproudit diskusi a uvolnit ostatní účastníky, kteří lektorovi vykají a vůbec jsou celí nesví. Já jsem naproti tomu naprosto v pohodě, protože se známe už docela dlouho a vím, že si můžu leccos dovolit. A taky, že ho žádnou otázkou nezaskočím.

Bílé pecičky zalité obarveným voskem. Všimněte si jehel, které jistí knot ve spodní části formy.

On mi naopak z legrace vyčítá, že si nepíšu poznámky. Ujistím ho, že se plete, když se optá, při jaké teplotě taje vosk a já bleskurychle z poznámek vylovím odpověď že při teplotě od 50 do 80°C, průměrně v 65°C. O tvorbě svíček jsem psala v článku Adventní věnec 2014, tak to nebudu znovu opakovat. (Ve zmíněném článku uvidíte i moje výtvory. Btw. tyto čtyři svíčky mají něco málo přes kilo.) Zrovna tak si dělá legraci, že jsem největší spotřebitel jeho vosku, ale ona je to vlastně pravda. Však se ostatní brzy přesvědčí, kolik práce dá výroba svíčky, a tak je lepší nachystat si forem více a pak už do nich jen nalívat vosk. Moje vysvětlení Proč být megaloman.

Použili jsme obě metody, které popisuji v článku Sypané svíčky: Do kovových forem jsme nasypali rozlámané pláty barevného parafínu a zalili čirým. Plastové formy snesou jen teploty kolem 80°C, proto je používám celkem nerada, neboť jedna taková formička stojí třeba čtyři stovky. Zato ale mají zajímavější tvary. Sypeme do nich bílé parafínové pecičky a zaléváme je barevným voskem. Výsledky jsou skvělé!

Za zmínku stojí rozdíl mezi voskem = palmový nebo včelí a parafínem = z ropy. K dostání jsou různé druhy parafínu: čínský 60 Kč/kg rozlámaný na kusy, různě velké pecičky nebo nejprůhlednější parafín Lukoil. Při tvorbě svíček je třeba být opatrný, neboť hrozí samovznícení vosku, který hoří při 180°C, proto se leckdy v literatuře doporučuje tavit ho ve vodní lázni, ale Kamila to nebaví, což je celkem překvapivé, protože oproti mně je velice trpělivý. Z poznámek se snad ještě hodí zmínit, že kdyby vám ten vosk/parafín náhodou chytl, je třeba být opatrný při hašení, protože se chová jako olej. Takže bez paniky přikryjeme pokličkou a sundáme z plotny. Žádná voda, protože to pak prská.

Lektorský stůl s pytlíky barev na vosky

Surový včelí vosk stojí asi stovku za kilogram, pro včelaře je to v podstatě odpad, takže by bylo dobré se pozeptat a pořídit si ho přímo z „domácích zdrojů“. Palmový vosk může být krystalický nebo jemný, s tím máme špatnou zkušenost, protože byl takový mazlavý… mimochodem používá se k dokrmování dobytka. Další variantou je svíčkový gel, kterým můžete zalít naaranžované věci ve skle a vypadá to kouzelně. Nevýhodou je, že si pak musíte dát pozor, aby vám dekorace neshořely. A taky, že když gelem zalijete pláty vosku, on si z nich rád nasaje barvu a budete mít bílé kusy v barevném gelu.

Cestou na RVVZ: Náměšť nad Oslavou

Na RVVZ do Třebíče jsem vyrazila vůbec poprvé. Pro ty, co stejně jako já tuhle zkratku neznají, to znamená Regionální Velkou Výměnu Zkušeností. Je to fórum pro lidi, kteří se věnují výchově a smysluplnému naplňování volného času dětí. Chvilku to vypadalo, že by se mnou mohla jet i kamarádka – pobavilo mě, když se hned ptala, jestli tam budou děti. Učí na střední škole, a tak si jich nejspíš užije i tak dost.

Vytáhl mě tam kámoš z rukodělek, což byla paráda, protože jednak znal Třebíč skvěle, takže jsem vůbec nepotřebovala mapu a jednak se dokázal zorientovat v té změti plánů, chodeb a vůbec všeho, co bylo nějakým způsobem zmatené.

Ubytovaní jsme byli v Katolickém gymnáziu Třebíč za příjemné tři stovky. Spalo se z pátku na sobotu a ze soboty na neděli ve třídách na zemi ve vlastních spacácích. Od půlnoci do šesti tam byl noční klid. Krom toho byla v ceně zahrnuta sobotní snídaně, oběd a večeře a nedělní snídaně. 

 












Cestou si uděláme zastávku v Náměšti nad Oslavou. Je to asi pětitisícové město v kraji Vysočina v okrese Třebíč. Vyfotím si kostel, zámek a zajímavý most. Ulovíme cache a výborné masíčko v masně místního supermarketu. 

P. S.: Čeština je fakt úchylná! Můžu říct, že něco udělám do pondělka, úterka nebo čtvrtka, ale do pátku. (Internetová jazyková příručka)

 

Samostatná žena – výhra, nebo prokletí?

Když jsem před týdnem publikovala článek Samostatná. Nebo radši ne? napadlo mě, že to je možná příčina našich problémů ve vztazích. Našich, myšleno globálně celé naší společnosti. Musíme si připustit, že ačkoliv už spolu žijeme několik tisíc let, pořád ženy mužům a muži ženám nerozumí o nic lépe. Možná o nějakou tu nepatrnou částečku, ale stejně je to slabý, na tu dobu, ne? Tolik věcí už jsme dokázali a v tomhle jsme pořád ještě na začátku.

Někdy si říkám, že spousta problémů ve vztazích pramení z ženské emancipovanosti. Proti ní nic nemám, bože chraň, rozhodně bych nechtěla chodit několik kroků za mužem, kterého mi vybrali rodiče, když mi byli tři nebo čtyři roky. No, já bych to asi ještě měla dobrý, ale jsou lidi, který by se asi zhroutili z toho, kdyby jim někoho vybrali rodiče, se kterými si taky příliš nerozumí. No, ale teď k podstatě věci.

Připadá mi, že líp fungují vztahy, kdy je žena na muži závislá. Jo no, nic takového bych nechtěla a sotva to trošku pociťuji, už se vzpírám a jsem děsně nespokojená. Muset o něco požádat je mi tak protivné a nepříjemné! Myslím teď třeba jen tu představu, že bych neměla řidičák a musela pokaždé manžela žádat, aby mě dovezl nakoupit nebo něco takového. To by moje ego (?) asi nezvládalo zrovna dobře. Na druhou stranu minule jsem se v článku bez obalu přiznala, že ráda nechávám mužům otevírat sklenice. Jde jen o otázku pohledu – v tom případě se necítím méněcenná, neschopná nebo tak. Asi by si člověk na to zvykl.

Jsem teď trošku ovlivněná Čarodějkami, z nichž jsem si pár dílů pustila. Znovu a znovu mě uchvacuje, co se v nich dá najít. Přesně toto řešila v jedné z krizí Piper s Leem. A jak to vyřešil moudrý "kouzelník"? Vyměnil jim těla, aby si každý na chvilku zkusil, jaké to je být tím druhým. A nebo Paige s Henrym. Těm zase Kupid provedl to, že Henrymu strčil Paige do hlavy a oni byli nuceni spolupracovat.

Tím, že jsme samostatné, dokážeme spoustu věcí udělat samy. Zvládnout, ustát a tak. Jenže na sebe možná někdy bereme příliš velké nároky. Kolik žen se pak vlastním dětem snaží být matkou i otcem zároveň. A jak snadno je může opustit chlap, když se o sebe dokážou sami postarat. Možná je to tak trochu i jejich vina, protože pak se právě ten chlap může cítit zbytečný. Nebo se o ně postará stát či někdo jiný. Dřív bylo těžší někoho opustit, i když jste se zrovna v nějaké drobnosti neshodli – museli jste to zvládnout spolu, protože to jinak nešlo. Možná to bylo dobře. Mimochodem víte, že každé další manželství má větší pravděpodobnost rozvodu než to předcházející? A to by člověk řekl, že se z minulosti poučíme!

Dámská jízda

čtvrtek

Rozhodla jsem se pro dámskou jízdu ve velkém stylu. Italském.

Pro holky mám zatím nachystané želatinové medvídky, ale už plánuji karamelový likér a ještě jim chci napsat, jestli by mohly přijít v barvách italské vlajky.

Tak, co dobrého italského bych mohla uvařit či upéct jako pohoštění? Hodilo by se něco sladkého (panna cotta), jídlo, salát, likér už mám, tak to by asi stačilo, no možná ještě nějaká ovocná nebo jablečná ňamka.

pátek

Ráno jsem plánovala, v poledne nakupovala a odpoledne se pustila do kuchtění i pečení. Nejdřív jsem udělala karamelový likér, ze kterého se tak trochu vyklubal spíše kávový. Pak jsem nachystala těsto na panettone a snažila se přesvědčit kvásek na focacciu, aby vykynul. Uvidíme, snad to dobře dopadne, je to trošku vzrušující dělat něco nového na takovouto akci. Rovnou jsem si nachystala těsto na sušenky, kterým by se možná dalo říkat cantucci, kdybych do nich přidala mandle. Všechny tyto italské recepty najdete na mém blogu o vaření v průběhu dubna, který jsem nazvala Italským měsícem a možná v něm budu pokračovat i v květnu, uvidíme! ;-)

P. S.: S kynutím budu bojovat, zatímco se mi v troubě peče maso. Pořádně vypečené. ;-)

sobota
Ze zoufalství jsem focacce udělala nový kvásek a vmíchala do těsta ten. Stejně jako panettone jsem ji nechala kynout přes noc. Maličko se to zlepšilo. Výsledek uvidíme.

Vesničko má středisková (****)

Pěkný snímek Jiřího Menzla, který má na ČSFD 89 % a je 51. v žebříčku nejlepších filmů a 134. v žebříčku nejoblíbenějších snímků. Hlavní postavou sto minutové komedie, jejíž scénář napsal Zdeněk Svěrák tak trochu náhodou, je mentálně zaostalý Otík, o něhož se svým způsobem stará celá vesnice Křečovice. Hraje ho János Bán, Maďar, který vystudoval Vysokou školu dramatických umění v Budapešti u profesora Istvána Horvaiho, režiséra oceněného dvěma Kossuthovými cenami. Role Otíka Rákosníka ho proslavila.

Aby byl Otík užitečný a něco si vydělal, chodí pomáhat panu Pávkovi (Marián Labuda), řidiči družstevního náklaďáku. Z dalších postaviček jsou tu doktor Skružný, žárlivý Turek (Petr Čepek), jeho žena Jana (Libuše Šafránková), zootechnik Kašpar (Jan Hartl), akademický malíř Ryba (Zdeněk Svěrák), Pražák Rumlena a další.

Otíka jsem si oblíbila a bylo mi líto, že si z něj leckdo dělá legraci, protože on je takovej hloupoučkej a nemůže se bránit. A přitom je tak roztomilej.

Samí známí herci: Milena Dvorská, Milada Ježková, Rudolf Hrušínský, Miloslav Štibich, Oldřich Vlach, Petr Brukner, Eugen Jegorov, Rudolf Hrušínský ml., Stanislav Aubrecht, Magda Křížková-Šebestová, Jiří Schmitzer, Július Satinský, Josef Somr a další.

Chlap, co tančí pole dance?

Myslela jsem, že to je vtip. To, že chlap dělá stejnou věc jako ženská, která při ní vypadá sexy, neznamená, že přitom nebude vypadat blbě nebo hloupě. Ale Dmitry Politov má k tomuto "tanci" trochu jiný přístup.

Sice neslintám, že by byl bůhvíjak okouzlující, ale to, co předvádí, je fakt uchvacující podívaná. Schválně hádejte, co má představovat?

Samostatná. Nebo radši ne?

Snažím se být samostatná. S lehkým úsměvem a trochou studu vzpomínám na dobu, kdy mi bylo patnáct. Nikdy jsem u sebe neměla kapesník. Nebo svetr. Zvlášť, když byly třeba. Dnes už se mi to stává jen výjimečně, zato absence deštníku je trvalá. Většinou to nevadí, tak trochu zmoknu, no. Ale třeba když jde člověk přednášet, nebo na pracovní pohovor, moc dobrou vizitku to asi nedělá.

Postupem času jsem se naučila soběstačnosti i v dalších věcech. Třeba brát si s sebou dostatek pití, nebo jídla. Však to znáte z reklamy – Když máš hlad, nejsi to ty!

Kamarádka mě onehdy naučila nový – užitečnější – význam zkratky K + M + B. Klíče, mobil, brýle. Já si tedy hlavně připomínám peníze a doklady, protože bez mobilu a brýlí se v 90 % případů dokážu obejít, i když to moje okolí někdy hůř snáší. :-))

V posledním roce či dvou u sebe mívám nůž nebo nožík, náplasti, minilékárničku a lžičku (na ty svačiny). Je to fajn, člověk je pak téměř na vše připraven. Jedinou drobnou nevýhodou je, že se trochu okrádá o dobrodružství a improvizaci. Kolikrát jsem tyto věci skutečně potřebovala? A kolikrát je nosím opravdu zbytečně?

Trochu mi to připomíná GPS, ta vás taky okrade o hrátky s mapou a zajímavé bloudění. Podobně přílišná samostatnost odrazuje chlapi, kteří by vám rádi podrželi dveře, otevřeli sklenici či ukrojili chleba. (Nebo půjčili vlastní svetr, bundu…)

Když jsem přemýšlela o bojovém umění – sebeobrana pro všechny případy – zeptal se mě kámoš, jaké mám plány do budoucna: „Chceš být ženská, nebo ninja?“