pondělí 20. března 2017

Měsíc pozorování myšlenek

Nezáleží na tom, jak moc mě znáte nebo neznáte, pokud nejste na mém blogu poprvé, musím vám být jasné, že já a meditace rozhodně nejdeme dohromady. Přátelé či známí mě popisují jako hyperaktivní (aniž by znali přesný význam toho slova), divoženku, živel a podobně. Prostě stále spousta energie, usměvavá, neposedná... Na druhou stranu umím být i trpělivá, o to nejde, ale jen tak sedět a dokola blekotat „Óóóóóóóómmm,“ to opravdu není pro mě. Ale meditace není jenom o tom...

Definitivně mě ke zkoušení meditovat přivedl Pavel Moric. Jak překvapivé, když stále chodím na jeho přednášky, koukám na denní tréninky a tak dále. O přínosech motivace dnes už nikdo nepochybuje. Kromě duševního zdraví, by měla být schopná „vylaďovat“ i krevní tlak a další věci, se kterými si moderní medicína moc neví rady = dostanete prášky a ty budete brát do smrti, ale o tom tu teď psát nechci. Zatím chci psát jenom o své zkušenosti...

Byl to pátý denní trénink. Poznamenala jsem si na pět minut denně se zastavte. Seďte rovně, se zavřenýma očima. Můžete mít nutkavý pocity, myšlenky. Přínos? Pět minut budete pánem svého těla. Stanete se pozorovatelem své mysli a budete objevovat, co všechno vyrábí, co všechno vám v té hlavě pořád kecá... To mi připomíná, jak nám někdo na jedné přednášce, možná to byl Karel Červený, říkal, že máme v hlavě Huga. To je ten prevít, co vám říká všechny ty hnusné věci o tom, že něco nedokážete, že jste oškliví, že na to nemáte, že (bla bla bla)... a že ho máte zahnat pozitivníma myšlenkama, ale k tomu zase jindy. (Nějak nevím, jestli tyhle články patří ještě sem, nebo už na Angeliku čarodějku – jsou to metody a nápady, které by mohly pomoci, ale na druhou stranu nejsou nijak obtížně měřitelné, myslím... Uvidíme časem.)

Denně se vám v hlavě vyklube údajně čtyřicet až šedesát tisíc myšlenek – zajímal by mě zdroj, odkud všichni to číslo berou – ale zatím tomu klidně věřme, protože podstatné není číslo, nýbrž to, že si většiny svých myšlenek doopravdy neuvědomujeme. Něco nám proletí hlavou v podstatě pokaždé, když se na někoho podíváme. Ale nejsou to myšlenky vycházející z pozorování typu: ta dáma v červených šatech má klobouk, ale rovnou hodnotící soudy: ten klobouk je ale ošklivě křiklavě červený, ta má určitě nějakou vadu, že tak šmajdá, proboha, od kdy se nosí takhle nemoderní klobouky, nebo jé ten je krásný, to by mi ten můj nikdy nekoupil... Kdysi jsem se zkoušela jenom dívat a nehodnotit a nebylo to nic lehkého, hned člověk říká: hezké, ošklivé, voňavé, páchnoucí... a už to jede.

Netradičnost této meditace spočívá v tom, že pozorujete svoje myšlenky, obvykle je  totiž vypuzujete z hlavy a snažíte se v ní mít prázdno. Než vám povím, na co jsem myslela, a jaké to bylo, můžete si to zatím zkusit sami. Máte na to týden... Tak ať to jde. :-)

čtvrtek 16. března 2017

Laurie R. Kingová: Holmesova učednice (****)

Dostala se mi do rukou pořádně tlustá kniha (412 stránek) z pera Laurie R. Kingové nazvaná Holmesova učednice aneb Královna v ohrožení, v originále (přece jen se teď učím anglicky tak musím trénovat na každém kroku) The Beekeeper's Apprentice Or On the Segregation of the Queen, vydaná v New Yorku v roce 2005, ale přeložená (Alžbětou Lexovou) a vydaná v nakladatelství Argo až v roce 2016. Pro zvědavce ISBN je 978-80-257-1807-0. Ale to není všechno. Největší peckou je, že spisovatelka už o Marry Russelové, která se setkala v roce 1915 se Sherlockem Holmsem, jemuž bylo teprve padesát a ne šedesát, jak uvádí dr. Watson ve svých spisech, napsala knih rovnou několik. Nejnovější vyjde 13. června 2017 a bude mít název Lockdown: A Novel of Suspense Hardcover.

Blog Marry Russel najdete zde: http://maryrussellholmes.com/. Podle názvu Marry Russel Holmes soudím, že si ji Sherlock buď vzal, nebo adoptoval, vzhledem k tomu, že když se poznali, bylo jí teprve patnáct! Ale byla chytrá a emancipovaná... popravdě, tohle jsme my ženy tak trochu v příbězích o Holmesovi potřebovaly! Ženu, která se mu vyrovná intelektem a bystrým mozkem, všímavostí a důvtipem.

Než se budu věnovat obsahu knihy (označeno třemi hvězdičkami z obou stran pro ty, kteří by chtěli číst sami, aby nebyli zklamáni vyzrazeným dějem), musím si postěžovat na obvyklý nešvar v mnoha knihách a to uvádění v záhlaví jména autorky a název knihy. Tato praktika mě nesmírně rozčiluje, protože se jedná o zcela nadbytečný text, který nic neříká a navíc je umístěn tak provokativně, že si jej čtenář s otravnou pravidelností čte stále znovu a znovu. Záhlaví má sloužit pro orientaci, tedy název díla a jméno spisovatele v něm má opodstatnění pouze v případě, kdy se kniha skládá z více děl od více autorů.

***
Začátek knihy je řekněme holmesovsky klasický – autorka připouští, že se nejedná o její dílo, ale o rukopisy jisté M. R. H., které vydala pod svým jménem z čiré spisovatelské frustrace, že zrovna nic vlastního napsaného neměla. A které jí přišly v podezřelé truhle. Pro neholmesology jen vysvětlím, že se jedná o typický způsob v „nových“ knihách mimo kánon od Doyla.

Četla bych stále a stále. Hrdinka má příjemně lidskou povahu. Rozhodně není dokonalost sama – je příliš hubená, vysoká, nosí brýle... taky trochu držkatá a nesnáší svou tetu, která se ji snaží oškubat o dědictví po rodičích.


A jeden poznatek z pracovního týdne: Den dokáže být neuvěřitelně dlouhý a čas se nepříjemně vleče, když máte rozečtenou detektivku a nevíte, co bude dál.


Za týden kniha přečtená a už bych chtěla další... bohužel zatím česky není a určité drobné výtky bych vůči autorčině textu měla...


A teď už k tomu obsahu: Marry Russelová se narodila 2. ledna 1900 v bohaté americké rodině. Tak trochu vlastní vinou je sirotek. Když se v autě pošťuchovala se svým geniálním bratrem, její otec se na ně otočil, ať toho nechají, a střetl se s protijedoucím vozidlem. Jejich auto se roztočilo, ji to vymrštilo okýnkem ven a auto spadlo z útesu a vybouchlo. Nic z nich nezbylo. Ona se zpočátku chtěla zabít, ale psycholožka jí řekla, že tím by světu neprospěla, a tak se snaží nahradit svého geniálního bratra mimo jiné i studiem na Oxfordu a pak také u Sherlocka Holmese, kterého náhodou objeví při procházkách po Sussexu, kde žije u tety.


V knize jsou popsány tři případy. První se týká uloupené kasičky z obchodu, druhý únosu malého děvčátka a třetí největší představuje útok přímo na Sherlocka Holmese a Marry Russelovou. Řekla bych, že tomu něco chybí, takový větší emocionální náboj, zděšení ze skutečností, které vyvstaly... celkově se mi příběhy líbily, ale čekala jsem nějaké propojení mezi krádežičkou, únosem holčičky a osobním útokem dcery Moriartyho, která je učitelkou matematiky Marry.

Holmes pohlédl na mě, Mycroft na něj a já s uspokojením sledovala provázek ve svých dlaních jako Madame Defargeová své pletací jehlice. ... Madam Defargeová je záporná postava z Příběhu dvou měst od Charlese Dickense, jež si pletením připomíná jména lidí, kteří mají být zabiti (pozn. překl.). (str. 232)

Je-li sama, byť opatřena hojnou potravou a v temperatuře nejpříznivější, hyne v několika dnech ne hladem nebo zimou, nýbrž samotou. (str. 315 o královně včel)

A co mě opravdu zaujalo byl Cockneyský rýmovaný slang: Slang cockney se neustáloe vyvíjí a denně vznikají nové vazby. Jeho princip je prostý - k určitému slovu se najde dvojice vzájemně souvisejících slov, která se s vybraným slovem rýmují. Může se jednat o ustálené slovní spojení či klidně i jméno celebrity. A aby cockneyövé nežádoucí posluchače ještě víced zmátli, často z páru vynechávají právě to slovo, které se s původním pojmem rýmovalo. Šifra se dále může komplikovat tím, že původní slovo nejdříve mluvčí nahradí slangovým výrazem a tomu teprve potom přiřadí rým. Holmes obdržel text: Levák vzkazuje, že do města dorazili šviháci, co maj plný trepky, a kuličky cvrnká štěně. Šviháci se rýmuje s cizáci, trepky, tedy jiným slovem pantofle, znamenají, že mají plné šrajtofle. A jejich šéf je štěně – ke štěněti patří fena, tedy žena. (str. 323)
***

A pro zájemce uvádím jmenný seznam všech knih o Marry Russelové:
  1. The Beekeeper’s Apprentice (v češtině: Holmesova učednice aneb Královna v ohrožení), doslovný překlad by ovšem byl Včelařův učeň,
  2. A Monstrous Regiment of Women (v češtině: Hrůzná vláda žen),
  3. A Letter of Mary (v češtině:Případ Máří Magdaleny),
  4. The Moor (v češtině: Přízrak na blatech),
  5. O Jerusalem,
  6. Justice Hall,
  7. The Game,
  8. Locked Rooms,
  9. The Language of Bees,
  10. The God of the Hive,
  11. Beekeeping for Beginners,
  12. Pirate King,
  13. Garment of Shadows,
  14. The Mary Russell Companion,
  15. Mary's Christmas,
  16. Dreaming Spies,
  17. The Marriage of Mary Russell,
  18. The Murder of Mary Russell,
  19. And other stories of suspense,
  20. Lockdown: A Novel of Suspense Hardcover.
A ještě Echoes of Sherlock Holmes : Stories Inspired by the Holmes Canon.


                                      neděle 12. března 2017

                                      Kde brát čas?

                                      Přiznávám, že by to po dlouhé době chtělo zase článek. Aspoň malý a aspoň jeden týdně. Já vím. Ale kde na ně brát čas? 

                                      Můžete říct, že když jsem tolik posedlá pletením – v poslední době fakt jo, a mám toho tolik rozdělaného... ale i dopleteného, musím mít čas i na psaní. Ale není to tak snadné, plést totiž můžu cestou na zastávku, na jezdících schodech, ve metru, při čekání na tramvaj, v tramvaji a pak ještě případně cestou do práce. Ale to už většinou nedělám, maximálně nějaké to dokončení řady, abych si mohla snadno poznamenat, kde jsem skončila. 

                                      Když pak večer přijdu z práce poté, co jsem se věnovala disertaci, i když si zapnu počítač, většinou už ze mě nic rozumného nevypadne. Škoda, mám toho plnou hlavu, co bych vám chtěla sdělit. A tak to zkouším aspoň takto, o víkendu.

                                      středa 8. února 2017

                                      Nechceme být druzí za Amerikou...

                                      „My jsme země, kterou budete milovat!“ Tím začíná video televize Stream, které představuje Českou republiku Donaldu Trumpovi. Ovšem trochu jinak, než jak je tomu u ostatních zemí.

                                      Doporučuji spodní video v článku Česko 51. státem USA? Klip nám trval den, s Havlem jsme to přepískli, říká spoluautor a pozorně sledovat až do konce... no, místy je to opravdu drsné. Holt český humor.

                                      středa 1. února 2017

                                      Čtenářský deník 2017

                                      S trochou nostalgie vzpomínám, jak jsme si na základní škole vedli čtenářské deníky. Paměť je taková potvůrka, že mám pocit, že jsem je tehdy vedla zdárněji a pečlivěji než v pozdějších letech. Nejlepší to bylo v nižších ročnících, kdy bylo důležité naučit se číst, a tak jsme mohli číst, co jsme chtěli. Třeba kniha Bráška Lajdáček. Pořád mě ale fascinují nejrůznější seznamy a připadá mi zajímavé, i když zbytečné, vědět, kdy jsem, co přečetla. Nejlepší čtenářský deník pro mě ale má kromě stručného děje, příp. i s vyzrazením pointy pro připomenutí obsahovat nějaké vtipné nebo zajímavé pasáže. A tak nějak se o to snažím i tady na blogu.

                                      Letos bych si ráda zavedla svůj nový Čtenářský deník – nedocenitelnou výhodou na internetu je možnost vkládání odkazů. Ale teď už k věci, prvním úlovkem – hned pár dní po novém roce byl skvělý poslední díl trilogie Ransoma Riggse.

                                      1. Riggs, Random: Sirotčinec slečny Peregrinové. Kniha třetí. Knihovna duší. Brno: 2016. Nakladatelství JOTA, s. r. o. jako svou 2140. publikaci. Z anglického originálu Library of Souls – Miss Peregrine’s Peculiar Children III. vydaného nakladatelstvím Quirk Books v roce 2015 přeložila Bronislava Grygová. 496 stran. ISBN 978-80-7462-933-4.
                                      2. Kingová, Laurie R.: Holmesova učednice aneb Královna v ohrožení. Praha: 2016. Argo jako svou 2912. publikaci. Z anglického originálu The Beekeeper's Apprentice Or On the Segregation of the Queen vydaného nakladatelstvím Bantam v roce 2005 přeložila Alžběta Lexová. 412 stran. ISBN 978-80-257-1807-0.
                                      3. Holub, Zbyněk Kučera: Pohádky čajových skřítků. 2015.  Mytago jako svou 24. publikaci. 96 stran. ISBN 978-80-87761-08-3. Na knihu se přispívalo na startovač.cz. Ačkoliv se nepodařilo nasbírat potřebnou částku, pohádky vyrazili do světa díky nakladatelství Mytago a překladu paní Ivany Kultové.
                                      4. Brennan, Herbie: Jak se stát špionem. Praha: 2007. Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce jako svou 9936. publikaci. Z anglického originálu The Spy's Handbook vydaného nakladatelstvím Faber and Faber v roce 2003 přeložil Lumír Mikulka. 172 stran. ISBN 978-80-00-01875-1.
                                      5. Tolstoj, Lev Nikolajevič: Sevastopolské povídky. Brno: 2010. Moravská Bastei MOBA, s. r. o. V roce 2010 přeložila Ludmila Dušková. 190 stran. ISBN 978-80-243-4001-2.

                                      pondělí 30. ledna 2017

                                      Růžové čepičky s ouškama

                                      Když jsem bez internetu ve starém bytě, asi si snadno domyslíte, že žiju i bez televize. Ta mi ale vůbec nechybí – kromě poslední série Sherlocka, tu bych viděla ráda! Takže jsem celkem mimo co se týče veškerých novinek. Občas na mě sice něco blikne přes Seznam, nebo mi něco sdělí kolegové u oběda, ale většina věcí jde mimo mě. A vlastně mi to ani nijak zvlášť nevadí. Potřebuju ke svému životu vědět, že v Itálii mají zemětřesení a laviny až v hotelech, když tam neplánuju jet ani příští léto? Nebo že někde spadlo letadlo s ruskýma zpěvákama?

                                      Jenže některý věci by se hodilo vědět, aby byl člověk trochu v obraze. Třeba co důležitého se děje, nebo chystá u nás v České republice. To sice ve zprávách stejně říkají minimálně, ale sem tam ano. Občas má na náš život vliv i to, co se děje v zahraničí a my na to můžeme nějakým způsobem reagovat. Například na výroky amerického prezidenta ohledně žen, které označil za pussy. Pro ty, co angličtinou vládnou méně, vysvětlím, že se jedná o vulgární výraz popisující dámské přirození. Příslušné výroky by se vám pravděpodobně po trošce googlení podařilo na internetu nalézt, nebo jste už o nich slyšeli. (Například článek Petra Švihela: „Nechceme Trumpy v Česku!" V Praze se protestovalo proti americkému prezidentovi. Nebo jinde: 
                                      Musím říct, že jsem nadšená formou protestu proti takovým hrubostem. Uplést růžové čepičky (ženská a zároveň výrazná barva, která nejde přehlédnout) nebo čepičky s ouškama, protože pussy lze zároveň přeložit jako koťátko (Google překladač vám ani jinou variantu přímo neřekne, to jen vlevo v anglických vysvětlivkách se na ni můžete podívat). A právě tak jsme se minulou sobotu v kafé Pointa seznámily s cizinkami, které přišly do stejné kavárny plést. My si tam hrály a ony chystaly pletařský protest. Setkání bylo kouzelné a my je hned na příště zvaly mezi nás.

                                      sobota 28. ledna 2017

                                      První kilometry

                                      První měsíc nového slibného roku končícího sedmičkou bude pomalu za námi a já mám na kontě nasbíraných kilometrů skoro stále nulu. O víkendu jsem se rozhodla s tím něco udělat. S mamkou a jednou známou jsme vyrazily na destikilometrový výlet na běžkách. A druhý den znovu, jenom maličko jinam a o dalších pět více. 

                                      Bylo to super. Příjemně mě překvapilo, že se to nezapomíná. Myslela jsem, kterak se párkrát natáhnu, protože to je nezvyklý pohyb a na běžkách jsem byla naposledy v Krkonoších na začátku roku 2015, ale prý jsme byly lehce i vloni. No nevím, nepamatuji se. Každopádně jsem spadla jen jednou a to právě ve chvíli, kdy jsem si libovala, jak mi to brzdění krásně jde a vlastně to vůbec není problém.

                                      Akorát mě děsně iritují lidi, kteří šlapou ve stopě! Přece vidím, že na sněhu jsou vedle sebe dvě stopy, případně vím, že to je běžkařská trať, tak do toho nemusím hamtat a jdu vedle, ne?


                                      pátek 27. ledna 2017

                                      Život bez internetu

                                      Musím říct, že náš privát je senzační. Levný, velký a s krásným výhledem. Jasně, má i svý mouchy: někdy je tam trochu zima, starý zařízení, ale tak člověk si nějak zvykne, a když se to vezme kolem a kolem v podstatě na tom nezáleží. Co mě ale štve je můj starý – někdy funkční – počítač. Mám ho ráda, protože jsme toho spolu hodně prožili, včetně pádu z namrzlého chodníku zpátky do vozovky, a taky proto, že se mi nechce „vyhazovat“ bůhvíkolik tisíc za novou hračku zase jen na pár let. Pravda, mám teprve druhý v pořadí a za jedenáct let to asi není zrovna málo, ale zvykla jsem si na něj a nechce se mi přetahovat soubory, nově všechno instalovat a toho mýho chudáčka dávat někam pryč. Kam taky? Co se dělá s použitým notebookem? Dá se někde prodat? A neobnoví si pak někdo moje, byť smazaná data?

                                      A teď se konečně dostávám k tomu hlavnímu. Chybí mi internet. To pro vás asi není novinka, sami jste na něm každý den, v kanceláři už snad skoro nikdo nepracuje bez internetu a většina z nás ho má i doma a považuje ho za takovou samozřejmost jako pitnou vodu z vodovodu – mimochodem, to by taky jednou nemuselo být, ale nechci strašit, takže zpátky k mým malicherným problémům s internetem.

                                      Popravdě to je i není hrůza zároveň. Jsem doma, chápejte na privátě, tak málo, že si říkám, že skoro nemá cenu si sem internet pořizovat. Zbytečně vyhozený peníze. Kdo chce čumět do počítače poté, co se vrátí z práce a vejral do něj celej den? Není lepší něco podniknout s partnerem? Povídat si, zahrát si šachy? Přečíst si inspirující knížku – spolu, na střídačku, nebo každý jinou, to je fuk? Zrovna dnes jsem četla, jak je četba inspirující, nebo může být. Samozřejmě jak pro koho a jak k čemu, ale může pomoci inspiraci, aby za vámi přišla. A co se týče individuální zábavy, té mám také spousty – pletení, předení, opět ta četba, do budoucna by se ještě našlo pár dalších jako trochu oprášit háčkování, pustit se do profesionálního šití, ale taky kreslení… ale chybí tu jedna vášeň, ke které je internet bezpodmínečně nutný – blogování. To si neumíte představit, jak děsně mi to chybí. Teoreticky se sice dá psát jen tak doma i na náladovém notebooku, ale prakticky je problém s přenášením a přesouváním článků. Zejména, když k nim musím přenášet fotky, nebo nedej bože ještě dohledávat další informace na internetu. Úplně nejhorší variantou je, když potřebuji najít nějaké informace a na základě nich teprve začít psát a pak ještě v průběhu zjistím, že mi něco chybí. To je pak práce málem na týden s jedním jediným článečkem. A to ani nemluvím o tom, že přitom stále musím sledovat, která verze kde je aktuální. Myslím, že už to bylo i trošku znát v chronologii článků o ježdění na motorce, kde jsem samozřejmě mimo jiné bojovala i s tím, že nebylo kdy psát, protože když byl volný čas, šlo se jezdit.

                                      Pochopitelně jsem závislá i na běžném googlení, protože tu si vzpomenu, že bych ráda upekla nějakou buchtu – ale podle receptu, že? Nebo že bych se koukla, co potřebuji na nakládání utopenců trochu jinak. Nebo jak profíci škrábou maso na tatarák – můj sen udělat si dobrej domácí. Pavča, moje bývalá spolubydlící, si ho s manželem dělala celkem pravidelně. Tou dobou to pro mě nebylo ještě nic moc lákavého. Prostě předražené syrové maso. Ale to, co jsme měli letos na Nový rok, to vám byla lahůdka!

                                      Ale to nejhorší nastalo teprve, když jsem poznala holky z pletení. To aby člověk pořád chodil na Facebook a sledoval novinky – kdy se bude objednávat ta krásně měkoučká příze z Irska za poloviční cenu, než ji tady všichni prodávají? A kdy je další pletařské setkání? Kde? Kdo ho organizuje? Kdo tam bude? Mají holky něco nového upleteného? A nevědí, jak začít s fair isle?

                                      neděle 22. ledna 2017

                                      Sirotčinec slečny Peregrinové, kniha třetí, Knihovna duší (****)

                                      Na začátku tohoto roku jsem dočetla závěrečný díl série Sirotčinec slečny Peregrinové. Kniha třetí má podtitul Knihovna duší.

                                      O jednotlivých dílech jsem psala v následujících článcích:
                                      První díl byl dokonce zfilmovaný v USA, režíroval ho Tim Burton a na ČSFD má 71 %. Zatím jsem ho ještě neviděla, takže nemůžu říct, jaký je. Ale podle traileru to vypadá dost dobře. Stejně pro jistotu doporučuji nejdřív přečíst. Je to lehce fantasy, ale stejně pecka. A to nejděsivější pro mě nakonec byli jen obyčejný lidi.

                                      Poslední díl byl opět skvělý a zajímavý, snad jen závěrem s možností přecházení časů jsem byla poněkud zklamaná. Za mě bych byla spokojenější, kdyby to bylo komplikovanější.

                                      Šaty byly hrubé a beztvaré a Emma v nich vypadala malinko mužsky (ačkoliv ne nehezky), ale nestěžovala si – jen si stáhla vlasy dozadu, narovnala se do pozoru a zasalutovala mi. „Seržantka Bloomová se hlásí do služby.“
                                      „Nejvíc sexy voják, jakého jsem kdy viděl,“ řekl jsem a snažil se napodobit jižanský přízvuk Johna Wayna.
                                      Mezi tím, jak jsem byl nervózní a kolik hloupých vtipů jsem udělal, existovala přímá úměra. A právě teď jsem se prakticky celý třásl, žaludek byl jako netěsnící kohoutek, ze kterého kape kyselina do mých vnitřností. „Opravdu si myslíš, že to dokážeme?“ zeptal jsem se.
                                      „Ano, myslím.“
                                      „Ty nikdy nepochybuješ?“
                                      Emma zavrtěla hlavou. „Pochybnosti jsou špendlíky, které propíchnou záchranný člun.“ (str. 232)

                                      ***

                                      „Vaším skutečným darem nejspíš není manipulovat s netvory – je to jen jeho nejnápadnější využití.“
                                      „Co tím myslíte?“ zeptal jsem se. „Co jiného by to mohlo být?“
                                      Matka Prach znovu zašeptala.
                                      „Je to mnohem jednodušší,“ řekl Reynaldo. „Tak jako ten, kdo je nadaným cellistou, se nenarodil s talentem jen pro tento nástrtoj ale pro hudbu obecně, ani vy jse se nenarodil jen proto, abyste manipuloval s netvory. Ani vy,“ obrátil se na Emmu, „abyste rozdělávala oheň.“
                                      Emma se zamračila. „Je mi přes sto let. Myslím, že už znám svou podivnou schopnost – a zcela jistě nedokážu nakládat s vodou, vzduchem či prachem. Věřte mi, zkoušela jsem to.“
                                      „To neznamená, že to nedokážete,“ řekl Reynaldo. „Hned na začátku života v sobě odhalíme určitá nadání a soustředíme se na ně na úkor jiných. Nejde o to, že nic jiného není možné, ale že nic jiného se nepodporovalo.“ (str. 278)

                                      ***

                                      Jacob měl právě rádoby motivující proslov před odchodem do bitvy, do které všechny vede.
                                      „Jacobe?“ ozval se Horác. „Můžu ti něco dát?“
                                      „Jistě,“ odpověděl jsem.
                                      Ostatní cítili, že se mezi námi odvíjí něco soukromého, a začali si mezi sebou šeptat.
                                      Horác se přiblížil k netvorovi, jak jen to pro něj bylo snesitelné, trochu se chvěl a podával mi kus látky složený do čtverečku. Sklonil jsem se ze svého místa na hřbetě netvora a vzal si jej.
                                      „Je to šála,“ vysvětloval Horác. „Slečna Peregrinová mi propašovala do cely pletací jehlice a já jsem ji upletl. Mám dojem, že jen díky pletení jsem se tam nezbláznil.“
                                      Poděkoval jsem mu a rozprostřel tkaninu. Šála byla jednoduchá a šedá, s ozdobnými třásněmi na okrajích, ale byla pěkně upletená a v jednom rohu byly dokonce moje iniciály. JP.
                                      „Páni, Horáci, to je...“
                                      „Žádné umělecké dílo. Kdybych tu měl knihu se vzorky, udělal bych ji líp.“
                                      „Je úžasná,“ řekl jsem. „Ale jak jsi věděl, že mě ještě uvidíš?“
                                      „Zdálo se mi o tom,“ řekl a nesměle se usmál. „Budeš ji nosit? Vím, že není zima, ale... pro štěstí?“
                                      „Samozřejmě,“ řekl jsem a omotal jsem si ji nemotorně kolem krku.
                                      „Ne, takhle nebude držet. Takhle.“ Ukázal mi, jak ji mám složit podél napůl, pak si ji ovinout kolem krku a protáhnout konce smyčkou tak, aby mi sedrěla dokonale na krku a volné konce visely elegantně na košili. Nebyl to zrovna oděv do bitvy, ale neviděl jsem v tom nebezpečí. (str. 363)

                                      Překvapivé pokračování výjevu skýtá strana 417: „Tak to udělej!“ vyštěkl Bentham. „Skončeme to a zastřel mě!“
                                      „To bych mohl,“ řekl Caul. „Ale myslím, že lepší bude, když zastřelím... jeho.“
                                      A namířil mi pušku na prsa a zmáčkl spoušť.
                                      Náraz kulky jsem ucítil ještě předtím, než jsem uslyšel výstřel. Jako by mě udeřily nějaké obrovské, neviditelné pěsti. Spadl jsem na záda a všechno se změnilo v cosi abstraktního. Hleděl jsem do stropu, můj zrak fungoval jako dírková komora. Někdy vykřikoval moje jméno. Vypálila další puška, a pak ještě jednou. ...
                                      Str. 421–422: Cítil jsem, jako bych ožíval. Bolest v prsou ustupovala. Zkusil jsem pohnout rukama – pokus – a zjistil jsem, že to jde. Projížděl jsem si rukama po těle a po hrudi v očekávání, že najdu pár děr a spoustu krve. Ale byl jsem suchý, namísto děr nahmataly moje ruce kus kovu plochého jako mince. Vzal jsem jej do dlanhí, abych se podíval, co to je.
                                      Byla to kulka. Neprojela mi tělem. Neumíral jsem. Ta kulka se mi zaryla do šály.
                                      Do šály, kterou mi upletl Horác.
                                      Nějak věděl, že se tohle stane, a přiměl mě, abych si tuhle šálu z vlny podivných ovcí uvázal kolem krku. Díky bohu za Horáce... Ve druhém díle se čtenáři mohli dozvědět, že podivné ovce, které měly zvláštní vlnu a nikdo nevěděl jak, možná byla nepromokavá. Nepromokavá opravdu není. Zato se ukázalo, že je neprůstřelná! Což je fajn věc, když vás honí netvoři, kteří nejsou vidět, a stvůry, které vypadají jako běžní lidé, jenom nemají panenky, ale jenom bílé oči, takže často nosí sluneční brýle, aby to zakryly.

                                      neděle 8. ledna 2017

                                      Nejkrásnější období roku: zima

                                      Zima znamená sníh. A sníh je super. Je bílej, krásnej, čistej... a šedivý, jinak ošklivý město, dělá zajímavým, tajuplným. Vypadá jako peřina a zjemňuje vzhled strohé hranaté architektury.

                                      Kde je sníh, tam jsou Vánoce. Může za to Lada, protože na Vánoce sníh obvykle není, ale to nevadí. Vánoce jsou v zimě a jsou super. Těším se na ně pořád stejně. A těšení je super.  Na co se jinak v životě těšíte? Představují dárky a trávení času s blízkými. V lepším případě i tiché rozjímání. V horším alespoň 3 P: prázdniny, pečení a pohádky. Všechno troje je super. Máte volno, a přitom si nemusíte brát dovolenou! Pečení dobrůtek, které pak spokojeně mlsáte, protože o Vánocích můžete, i když jinak hubnete. 

                                      Všechny ty vůně, které při pečení vznikají. Perníčky a jejich koření. Vanilka. Hřebíček, skořice ve svařáku. Medovina, aby se líp pracovalo... Františky, purpura, zapálené svíčky... všechno tak nějak patří právě k zimě. Popravdě mi medovina v létě opravdu nechutná. Něco jí totiž chybí. A hádejte co? 

                                      To kouzlo zimy. Když přijdete zvenku zmrzlí a jdete se zahřát medovinou. Nebo čajíkem. Mmm, takový yogi čaj (více zde v mém článku. Doporučuji vyzkoušet všem, kdo nemají rádi zimu.), horká griotka, punč, nebo vaječný koňak či jiné sladké likéry. Nebo cinzano a aperitivy, sladká vína...

                                      A pohádky? Ty jsou v televizi především v období Vánoc. Vlastně je to jediná doba, kdy se na tenhle moderní vynález dá koukat zapnutý, protože jinak jsou v něm jen samé nesmysly nebo dohady politiků.

                                      Zima také znamená Mikuláše a to jsou další dárky, sladkosti a nejrůznější akce. V zimě je také víc výstav, protože se všichni snaží být spíše v interiérech, než mrznout venku, ale aktivit také můžete dělat spoustu – od romantických procházek (ideálně zasněženou) krajinou, přes běžkaření, lyžování až po bruslení.

                                      Na zimě je také úžasné, že je zima. Můžu nosit všechny ty svoje nádherné upletené výrobky. Vlněné šátky, které báječně hřejí... od té doby, co mám svůj první Echo Flower Shawl (žlutý), mi je na krk vždycky krásně teplo. A ty bezprsté návleky na ruce... to je labůžo. Někdy bych je nejraději nosila i uvnitř. Jó holt, když vezmete kvalitní surovinu, to je pak výsledek. A co teprve, až si upletu nějaký parádní fair islový svetřík? To bude zima jedna radost!

                                      Pokud nejste fandové pletení, pro ženy se nabízí různé množství ozdobných punčoch, elegantních vysokých bot, kloboučků a jiných doplňků.

                                      A taky je všude (hlavně kolem Vánoc) spousta světýlek a ozdob. Zkrátka radost pohledět.

                                      neděle 1. ledna 2017

                                      Jiří Žáček: Několik možností

                                      Bůh se měl zjevit 13. dubna v 19:30
                                      na 18. kanále všech televizorů.
                                      100 milionů nažhavených diváků
                                      však na svých nažhavených obrazovkách
                                      spatřilo pouze zrnění.
                                      Možná že někdo spletl datum.
                                      Možná že není žádný bůh.
                                      Možná chce, abychom si mysleli, že není.
                                      Možná si to bůh rozmyslel.
                                      Možná že nemohl.
                                      Možná že právě sledoval
                                      na 17. kanále
                                      další díl seriálu Dallas,
                                      který je věčný.
                                      A možná že bůh je
                                      emisí fotonů, jež našim očím připomíná
                                      zrnění obrazovky.

                                      sobota 31. prosince 2016

                                      Macuo Bašó 2 - roční období

                                      Rovného sobě
                                      miluje člověk. Ptáci
                                      milují květy.



                                      Jaro odchází
                                      ptáci pláčou
                                      i ryby mají oči plné slz.



                                      Tou cestou nikdo
                                      se neubírá, sám jdu
                                      v podzimní večer.



                                      Umlkly zvony.
                                      Večerním šerem náhle
                                      sakury voní!



                                      Za trnkou v květu
                                      jdu po vůni - však za rohem,
                                      vrazím do kůlny




                                      Nad květy třešní
                                      co krásných vzpomínek
                                      v duši se vrací.



                                      Jedné noci
                                      poctil mě návštěvou zloděj
                                      a vzal sebou rok

                                      čtvrtek 29. prosince 2016

                                      Alvin a Chipmunkové 2 (****)

                                      Druhý díl částečně animované pohádky se mi líbil zrovna tak jako ten první. Jasně, už to nebylo takové překvapení, když jsem věděla, že kluci budou pištět, ale Alvin vždycky pobaví a navíc představuje typického puberťáka či rebela, Simon je „ten chytrej“ a Theodor je mazlík. Posledně jmenovaného mám asi nejraději, protože filmu dodává nejvíc citu a hezky ukazuje potřebu rodiny a toho všeho, co k tomu patří. Theodor je nejvíc dítě a oba starší bráškové to vědí a snaží se o něj pečovat.

                                      Tentokrát se na scéně objeví ještě tři chipmunčí holky, které by taky chtěly být slavné a hlavně se seznámit s chipmunkama. Právě za tímto účelem jdou za Ianem, bývalým šéfem chipmunků. Kdo bude větší hudební star? Chipmunkové nebo čiperky?

                                      Na ČSFD získala americká komedie z roku 2009 pouhých 44 %. Navíc jsem se tam dočetla, že Ross Bagdasarian mladší, jehož otec přišel s vánočním hitem The Chipmunk Song, trval na nahrávání čimpunčích hlasů původním způsobem, tedy zpomalením nahrávek na poloviční rychlost a následným znovu přehráním v běžné rychlosti. Pusťte si a užijte si super srandu.


                                      P. S.: Už existuje i trojka a ta má na ČSFD 46 %. Chimpunkové a Chipettky si vyrazí užít prázdniny na luxusní výletní loď. Veškerá legrace ale končí ve chvíli, kdy ztroskotají na opuštěném ostrově, ze kterého, jak se zdá, není úniku.

                                      středa 28. prosince 2016

                                      Veselé Vánoce

                                      Když jsem jedné Indce u nás v práci vysvětlovala, že si česky přejeme veselé Vánoce a šťastný nový rok, musela jsem se zamýšlet nad tím, proč veselé. Co je na Vánocích veselého?

                                      Klidné, pohodové, krásné… tomu všemu rozumím, ale proč veselé? Považovalo se za veselé, že se narodil Ježíšek? Dneska nikdo neslaví narození dítěte jako veselou novinu. Radostnou budiž, ale veselou?

                                      V Internetové jazykové příručce jsem našla, že veselý znamená například „působící příjemně, mile, radostně na naše smysly; plný radosti, naplněný dobrou pohodou“, proto se přeje veselý nový rok nebo Vánoce. A když jsem u té jazykové stránky – věděli jste, že Vánoce mají pouze množné číslo (jsou tzv. pomnožné, jako například prázdniny)? A že můžete říci, že jste měli před Vánocemi spoustu práce, ale správně bude i když řeknete před Vánoci?

                                      pátek 23. prosince 2016

                                      Clement Clarke Moore: Předvánoční noc

                                      1779 — 1863

                                      Byla noc vánoční, po domě, slyš,
                                      nehleslo stvoření, ba ani myš;
                                      u krbu punčochy pečlivě visí,
                                      jež Svatý Mikuláš vyplní, sní si;
                                      děti už v postýlkách útulných leží,
                                      vidiny cukroví hlavou jim běží,
                                      Máti v svém šálu, i já v čapce své
                                      jak k zimnímu spánku jsme ulehli, — hle,
                                      tu v zahradě dole hluk najednou, stačí
                                      bych vyskočil z postele, co že to značí.
                                      K oknu jsem přichvátal, jen jsem se mihl,
                                      opřel do okenic, rám okna zdvihl.
                                      Měsíc na nadílku sněhu tam svítil,
                                      jak v pravé poledne vše září sytil;
                                      vidím tam kupodiv, na tuto dobu,
                                      sáničky, osmero maličkých sobů;
                                      hbitý a čilý i kočí tam kmital,
                                      hle, Svatý Nik, hned jsem v duchu jej vítal.
                                      Nad orly svižně mu spřežení kvačí,
                                      hvízdá a pobízí je, co jen stačí:
                                      „Teď! Hbítku, teď! Hupko! Dupáku, Liško,
                                      Vlasatci! Amorko! Hromku a Blýszko;
                                      Na stříšku verandy! Na římsu, zeď!
                                      Hyjé, nu! Hyjé! Výš, nahoru leť!“
                                      Jak suché listí před vichřicí víří,
                                      když potká překážku, hned vzhůru míří;
                                      na střechu vzali to běžci ti mžikem,
                                      s hračkami na saních — a svatým Nikem:
                                      Pak to jen zvonilo na střeše, kropet,
                                      krůčky a hrabání maličkých kopyt.
                                      Jen jsem stáh’ hlavu, se obrátit chystal,
                                      komínem Svatý Nik vesele přistál:
                                      Oblečen v kožich byl od hlavy k patě,
                                      však celý od sazí, namoutěkutě;
                                      se zad svůj pytel pln hraček tu svalí,
                                      podomní prodejce, na pohled z dáli:
                                      Oči — třpyt samý! Ďůlky: jak klasik,
                                      z růží tvář, z třešničky buclatý nosík;
                                      ústy, jak napnutým lukem, se smál,
                                      na bradě vous sněhobílý mu vlál;
                                      od fajfky troubel měl fest mezi zuby,
                                      dým jako věnec, co vítěze zdobí.
                                      Kulaté tváře měl, i převeselé
                                      bříško, když chechtal se, bylo jak želé:
                                      Tlouštík byl, bodrý, ten starý brach, šotek;
                                      nahlas mě rozesmál, ne aby utek;
                                      mrknutím oka a kývnutím hlavy
                                      ujistil, v klidu, mám být bez obavy.
                                      Nic ale neřekl, hned se dal k činu,
                                      naplnil punčochy; stočil se, inu,
                                      na stranu nosu jen poklepal, přidal
                                      poklonu, komínem vzhůru se vydal.
                                      Na saně vyskočil, na tým svůj hvízdá,
                                      hned zase vylétli, jak chmýří z hnízda:
                                      Než zmizel v dáli, vzkaz uslyšel jsem —
                                      Veselé Vánoce, dobrou noc, všem.


                                      Za autora je považován i H Livingston Jr., zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#MooreCC

                                      P. S.: Tak jako všechny básně, které jsem vám tu předkládala v rámci adventního kalendáře, se mi i tahle moc líbila a přišla mi zajímavá.

                                      čtvrtek 22. prosince 2016

                                      Poetik: Ledovka

                                      Sleduji tu spoušť takzvané ledovky,
                                      Raději bych to sledoval z pohodlí pohovky,
                                      Dnes však vyrážím do práce,
                                      Po cestě na kole čeká mě legrace.

                                      Celé Česko pokryla ledovka,
                                      Ze silnic se stala čirá skla,
                                      Z chodníků a cest stala se skluzavka,
                                      Ani trocha soli nepomohla.

                                      Zima nás zaskočila ve všech směrech a pádech,
                                      Lidé se zmiňují o svých ukázkových držkopádech,
                                      Trocha ledu na vozovce a hlavně mostech,
                                      Lidé praskají a nejen v kostech.

                                      Silničáři opět nečekaně zaspali,
                                      Nemám páru, na co zase čekali,
                                      Ve skladech je soli spousta,
                                      A my, abychom si rozbili ústa,
                                      Však stačila by trocha soli,
                                      Abychom si ke sjízdnosti dopomohli.

                                      V Brně se však netají,
                                      Že jsou tramvaje mimo provoz,
                                      Čekají, až roztají,
                                      Za tím využij MHD nebo koňský povoz.

                                      Ledovka komplikuje dopravu,
                                      Hlavně na dálnici směrem na Prahu,
                                      Nemějme však obavy,
                                      Stejné je to i ze směru od Prahy.

                                      Netrvá to dlouho a záhy,
                                      Hlásí komplikace i České dráhy,
                                      Skoro nikde nejezdí vlaky,
                                      Na nádražích čekají cestujících mraky,
                                      Ať neděláte zbytečné zmatky,
                                      Pokud můžete, tak se prosím vraťte zpátky.
                                      Pozor hlášení,
                                      Vlaky mají vysoké zpoždění,
                                      Ze všech stran, hlavně od Brna a Prahy,
                                      Konec hlášení Vaše České dráhy.

                                      Ledovku neuplatím penězi,
                                      Přemýšlím, zda na kolo nenasadím řetězy,
                                      Já ponechám si raději letní gumy,
                                      Ať na mě ostatní blbě…koukají.

                                      Ledovka napáchala mnoho škody,
                                      Po příkopech kamiony, Mazdy a také Škody,
                                      Po Liberci a Praze nejezdí tramvaje,
                                      Lidé vzkazují: „Ledovko, sbal se a jdi do háje“.

                                      Zdroj: http://www.liter.cz/basne-humor-824323-cist

                                      středa 21. prosince 2016

                                      Poslední týden do Vánoc

                                      Je to pecka, jak ten čas letí. Jsem z toho trochu smutná a zklamaná. Ještě jsem si nestihla užít slavnostních příprav a adventu celkově a už tu bude Štědrý den a bude po všem.

                                      Nesnáším leden a únor – léto s dovolenou je daleko a Vánoce za námi. Nejdepresivnější období! Ale proč předbíhat. A vůbec, zkusím si ten příští začátek roku nějak zpříjemnit. Ještě sice nevím jak, ale na něco přijdu. Ale teď zpátky k Vánocům. Adventní kalendář jsem letos neměla, protože jsem si ho přála dostat – své přání jasně zveřejnila, ale nebylo vyslyšeno. A když jsem si pak chtěla aspoň užít čajovou poznávací sadu od Sonnentoru, měla jsem různé starosti s pícháním v boku a podobně, že jsem si čajík nakonec udělala asi jen čtyřikrát. Možná zas na příště vymyslím nějaký netradiční – pletací – šátek či svetr s 24 vzory, nebo upletený za 24 dní, ale to je potřeba mít na to dost času.

                                      Nebo malovaný – mandaly či antistresové omalovánky nebo zentangly vlastní tvorby na vymalování. A nebo něco úplně jiného! :-)

                                      Zato jsem ale stihla zařídit v podstatě všechny dárky tak, aby to byly legrační voloviny – vtipné maličkosti, ozdobit náhradní umělý stromeček vlastnoručně háčkovanýma vločkama – pořád jich není všech sto, jak jsem už asi před dvěma rukama plánovala (taky adventní kalendář: uháčkovat každý den hvězdičku), ale to už by pod nimi nebyl stromek vidět.

                                      Místo adventního věnce máme na stole na dekorovaném ubrousku, který jsem našla v práci jako zbytek z nějaké oslavy, čtyři svíčky, které jsem poskládala z jedné dovezené na běžné pálení a tří okrasných, které jsem si do práce dovezla vloni, když jsem tam začínala, abych si trochu individualizovala kancelář. A jak se mi letos hodí!

                                      Uprostřed mezi svíčkama je domácí chilli paprička od vedoucího (ta červená nádherně kontrastuje s hnědým ubrouskem a žlutýma svíčkama). Má léčivou moc. Když si jí vezmete třeba i jen kousek, přestane vás trápit všechno, co vás do té doby sužovalo.

                                      Kolem měly původně stát lesklé kalíšky od kávy z automatu, které krásně ladí s vánoční atmosférou, ale nějak jsem je nestihla všechny umýt a vyčistit. A taky se mi je úplně nechtělo dávat na jídelní stůl.

                                      Ale jinak super bezodpadové (zero waste) Vánoce, ne?

                                      Zase prosinec

                                      Už je tu prosinec?
                                      Vážně je to tak?
                                      Kam ten rok zmizel?
                                      říkám si,
                                      když není koho se ptát.

                                      Zas o rok starší a kde nic tu nic.

                                      Kam spěje naše lopotění.
                                      Má smysl to, co dělám,
                                      a jít spíš za uměním?

                                      K čemu pár obrázků,
                                      drahých šátků...
                                      jaký má smysl tenhle svět...
                                      Nikde nic není.
                                      Jen smrt by mohla vyprávět.

                                      úterý 20. prosince 2016

                                      Druhý stupeň od ekologický

                                      V češtině můžeme pro dodání důrazu a srovnání vytvořit od přídavných jmen druhý stupeň, tak můžeme mít veselý hoch, ještě veselejší a nejveselejší.
                                       
                                      Některá slova jsou zákeřná, protože se pro stupňování použijí jiná, máme něco, co je dobrý, ale pak už je to lepší a nejlepší. Podobně špatné má další tvary horší a nejhorší.
                                       
                                      Ale jsou i přídavná jména – zejména vzniklá z cizích slov –, která nemají žádné další tvary. Ne snad z gramatických důvodů, ale z logických. Je-li něco ideální či optimální, je to dokonalé. Tudíž už to nemůže být lepší.  Otázkou smyslu také je, jestli může být něco úžasnějšího než úžasné.
                                       
                                      Domnívám se, že ani slovo ekologický nebude mít druhý stupeň. Jestliže je něco ekologické, je to podle slovníku „šetrné k životnímu prostředí, chránící je, neškodící mu: ekologické vytápění; ekologické zemědělství“. Při cestě vlakem mě však napadlo, že kdybych chtěla mít ekologičtější domácnost než ekologickou, kde se šetří vodou, energií a třídí odpad, udělala bych ji zero waste. Tedy bez odpadů. Beze zbytků a bez vyhazování. O tom ostatně byl jeden úkolů z nové (druhé) třicetidenní challenge.
                                       
                                      Více si o skloňování přídavných jmen a příslovcí můžete přečíst v Internetové příručce zde: http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=410.

                                      John Wilmot: Homo sapiens

                                      Kdybych (jsa ke své notné ztrátě již
                                      jedním z těch tvorů úžasných, neb muž)
                                      byl duchem, volným vybrat si jak chtěl
                                      z masa a krve pouzdro, z možných těl,
                                      byl bych pes, opičák, baribal,
                                      cos, jen ne zvíře naduté, to ne,
                                      které se má za tolik rozumné.
                                      Smysly má hrubé tak, že šestý bral,
                                      kterým těch dalších pět by zapíral,
                                      odmítá instinkt, raděj mudruje,
                                      rozumem padesátkrát chybuje;
                                      Rozum, jenž ignis fatuus mysli jest,
                                      přírodou neosvícen, schází s cest
                                      bez stezky, beze směru bloudí dál,
                                      skrz močál chyb, či trním by se dral;
                                      Následník, zmaten, v bolu šplhá vším
                                      vrtochů mozku výšin návrším;
                                      Tu mezi úvahami, střemhlav pád,
                                      do hlubin moře pochyb, tonout snad,
                                      dočasně nad vodou, vděk voru z knih,
                                      z měchýřů prázdnot filosofických;
                                      Chce předčít svit, než odsud zamíří,
                                      tančící výpar v oslnění zří,
                                      ež zhasne, nic než noc pak nespatří.
                                      Věk, zkušenost jej berou za ruce,
                                      odvádí k smrti, chápat nutíce,
                                      když život strávil v bolném pátrání,
                                      že všechno bylo mylné konání.
                                      Zahalen špínou, leží soudna stroj,
                                      namyšlen býval, vtipu, moudra zdroj.


                                      Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Wilmot

                                      pondělí 19. prosince 2016

                                      Báseň

                                      Nemoh jsem usnout,
                                      a tak jsem stále znova
                                      počítal ovce na lávce
                                      a tu mne jedna při svém skoku
                                      říká: „Vrať se do práce!“

                                      Polední přestávka

                                      Míša

                                      Už je to asi půl roku, co nám onemocněla kočička a zvěrolékař řekl, že jí není pomoci a museli jsme ji nechat utratit. Píše se mi o tom strašně těžko, protože jsem ji milovala pro její klidnou, mírnou povahu. Neomylně vycítila, když jsem se cítila pod psa a přišla mě rozveselit.
                                       
                                      Protože se jednalo o kočičí žloutenku (pokud jsem to nezmotala), která je nakažlivá a neléčitelná (na webu jsem našla, že se léčit dá, když se na to přijde včas), nesměli jsme si z bezpečnostních důvodů pořídit jinou kočičku.
                                       
                                      Vhodný čas přišel až teď. Sousedčina kočka měla kotě (původně jsem chtěla napsat, že sousedka – říká se to tak) a sousedka ho neměla komu dát a nám se ta chlupatá potvůrka zalíbila.
                                       
                                      Když jsem ji viděla poprvé, byla jsem unešená tím, jak je to krásně heboučkej ňuchňák. Je taková víc chlupatá, asi vznikla křížením s „něčím lepším“.
                                       
                                      Výběr jména byl docela oříšek. Dřív to vždycky bylo tak nějak snadné a přirozené, ale teď se nám každému líbilo jiné. Ideální jsou dvě slabiky, když na ni pak chcete volat. Všimněte si, že to tak je i u lidí: Blanko, Lucko, Šárko, Petře, Honzo... maximálně tři: Heleno, Kristýno, Davide, Lukáši, ale často se pak jména zkracují na [Dejve], Luki, Helčo, Kristý/Týno... Jak už vyplývá z názvu tohoto článku, vybrali jsme nakonec jméno Míša... Už je to trochu zvyk, že se všechny naše kočičky i kocouři jmenovali od M.
                                       
                                      Co vám o ní ještě můžu říct? Že na rozdíl od Micinky umí mňoukat a nechce se moc chovat. Mazlit a hladit jo, taky si ráda hraje a třeba kouše do rukou, ale v náručí se jí jakž takž líbí jen, když s ní stojíte nebo chodíte. Zkuste si sednout a v tu ránu chce pryč.

                                      neděle 18. prosince 2016

                                      Zlatá neděle

                                      Alespoň na část posledního adventního víkendu jsem potřebovala zajet domů. V pátek jsem na to v práci zapomněla, a tak jsem neměla tušení, kdy mi jede vlak. Jezdí každé dvě hodiny, jízdní řád se trochu měnil (proč to měněj každej rok? Optimalizační procesy by přece měly někdy skončit, ne?) a já si stejně nepamatuju, jestli to bylo v sudou nebo lichou. Vyrazila jsem jakž takž na desátou, ale přesně o minutu mi ujel.

                                      Dvě hodiny času, bezva. A já chtěla jít na výstavu a péct vánoční cukroví – už je pomalu čas, že? Za týden už bude Boží hod vánoční. Sice mám už z týdny upečené perníčky a kuličky s ořechy, ale nejdůležitější jsou – podle statistiky nejčastější (říkal mi to kolega) rohlíčky a pracny.
                                       
                                      Když už mám čekat, podívala jsem se do knihkupectví a než jsem se nadála, hodina byla fuč. Poznamenala jsem si knihy, které bych si ráda přečetla, a že mám zvážit koupi kalendáře Krásné paní. Tentokrát je  tomu přiloženo něco o Hildegardě z Bingenu, což je jedna z postav historie, která mě něčím fascinuje. Chvíli jsem uvažovala o koupi sešitku na psaní článků/konceptů nanečisto, protože mě zákonitě napadá nejvíc věcí právě tehdy, když nemám zapnutý počítač. Případně jsem někde „v terénu“.
                                       
                                      V obchodě CCC teď mají slevy, tak jsem si chvilku prohlížela botičky a pak se usadila na lavičku, na mobilu si nastavila budík deset minut před odjezdem vlaku a pustila se do psaní tohoto článku.
                                       
                                      Ve vlaku budu studovat a plést, podle toho, kolik bude místa a jak mi to půjde.
                                       
                                      Těším se na kočku a domů taky. Škoda, že jedu tak pozdě.
                                       
                                      A v týdnu si konečně nějak hezky vesele nebo slavnostně nalakuju nehty! Připadá mi to takové nechutné s nalakovaným nehtama péct, jako by se mi to odlupovalo do jídla.
                                       
                                      A taky bych vám chtěla „předhodit“ spoustu článků na vánoční pohodové čtení, protože pořád mám spoustu věcí, které vám chci říct.

                                      Adventní báseň

                                      Adventní báseň
                                      není jako jiná.
                                      Může se použít
                                      pouze jedenkrát.

                                      To tehdy,
                                      když vám srdce zpívá.
                                      Že je tu advent
                                      a čas se radovat.

                                      sobota 17. prosince 2016

                                      James Stuart I of England and VI of Scotland: Špatnosti, běda! Veškeré…

                                      Špatnosti, běda! veškeré dnes bují
                                      a čestnost ze země již vyštvali
                                      nad pravdou triumf žvástů vytrubují
                                      nepřizná jazyk, co na srdci dlí,
                                      zda k soudu spravedlnost přijde kdy,
                                      kampak se vytratila z dnešních dní,
                                      na vodě, kárat hůlkou, virgulí,
                                      kropátko kopím, k čemu sdělení,
                                      vždyť hlasy v šíři, dáli denně zní,
                                      že nákazu dostala do srdce,
                                      jak může vůbec čisto zůstat v ní
                                      co den když prý v ní bují korupce,
                                      žalářníkem snad sama zavřena
                                      justice trpí, v srdci zkažena.


                                      Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Stuart

                                      pátek 16. prosince 2016

                                      Christina Georgina Rossetti: Pamatuj

                                      Až odejdu, ať ne z tvé paměti,
                                      odejdu odsud v dál, v ten tichý svět;
                                      až nebudeš mou dlaň smět podržet,
                                      ani já zůstat, k poohlédnutí.
                                      Vzpomeň si, po dnů všedních odnětí,
                                      těch, za nichž plánovals nám další děj,
                                      jen na mne vzpomínej; a jasno měj,
                                      že rady, modlitby nic nevrátí.
                                      Však pokud bys mne opomenout měl,
                                      než vybavím se ti, dost truchlení:
                                      Když temno, zkáza, jenom tušení
                                      nechají po mé mysli, stopu jen,
                                      spíš usmívej se, ač bys zapomněl,
                                      než vzpomínat a dál být posmutněn.


                                      Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#RossettiCG

                                      čtvrtek 15. prosince 2016

                                      Lewis Carroll (Charles Lutwidge Dodgson): Básník učiněný, ne rozený

                                      „Jak básníkem se stanu?
                                      Jak mám vše v rýmech psát?
                                      Jednou’s mi řek’ že ‚záslužné
                                      je nad tím rozjímat,‘
                                      Tak ven s tím jen! A nesnaž se
                                      odbýt mě s ‚někdy, snad‘!“


                                      Stařík se na něj usmál,
                                      jak hřímal silou vší;
                                      mladistvá verva je vždy nej-
                                      potěšitelnější;
                                      říkal si „není fádní, ni,
                                      kol-kaše-kráčejší.“


                                      „Ty, že bys chtěl být básník,
                                      ve věku předškolním?
                                      No teda! Sotva tušil bych
                                      žes troubou titulním.
                                      První je stát se nestálým —
                                      ne nepravidelným.“


                                      „Nejprve napiš větu,
                                      rozkrájej podrobně;
                                      pomíchej kousky, roztřiď zas,
                                      jak padnou, náhodně;
                                      lhostejno v jakém pořadí,
                                      nebudou nevhodně.“


                                      „Pokud chceš zaimponovat
                                      pamatuj zejména
                                      abstraktním pojmům na úvod
                                      psát velká písmena:
                                      Lad, Dobro, Krása platí vždy —
                                      deviza neměnná!“


                                      „Pak, kdykoli chceš popsat
                                      tvar, nádech, nebo tón;
                                      nebuď až příliš popisný,
                                      k narážkám mívej sklon;
                                      a v duchu pošilhávej všad,
                                      ber úkos za úkon.“


                                      „Jako-že, chci-li popsat
                                      piroh na talíři,
                                      mám psát o ‚stádu bečícím
                                      v obilném krunýři‘?
                                      „Tak, tak“ dí stařík: „frázi žeň
                                      na roveň pastýři.“


                                      „Začtvrté, máme přídomky
                                      ke slovům patřičné —
                                      jak od Readingu chuťovka
                                      na maso rozličné —
                                      a ‚bujný‘, ‚teskný‘, ‚divný‘, ‚mdlý‘,
                                      jsou formy báječné.“


                                      „A zda je vhod, zda bude vhod
                                      je spojit v hroudu jednu —
                                      ‚bujný muž šel a cestou mdlou
                                      zřel teskně divnou studnu?‘“
                                      „Ne, ne! Nesmíš tak zbrkle přec
                                      se vrhnout střemhlav ke dnu.“


                                      „Přídomky, jako koření,
                                      osvěží, co jsi psal;
                                      když jimi jemně pokropíš,
                                      s chutí se pustíš dál:
                                      Však pokud nános natropíš
                                      všechno bys uondal!“


                                      „Na závěr uspořádání:
                                      Tvůj čtenář, měl by znát,
                                      že co mu pod nos poskytneš
                                      ma brát a nečekat
                                      hned nevyzrálé zrazení
                                      smyslu tvé básně snad.“


                                      „Nalož, co unese až —
                                      jho trpělivosti —
                                      nedej znát míst a jmen a dat
                                      a navždy zajisti,
                                      že uvnitř básně sdělení
                                      najde punc tajnosti.“


                                      „Nejprve zaměř limit
                                      až kam se dostat chceš:
                                      Pak ‚vycpávku‘ si dopřej
                                      (od kámy dostaneš):
                                      Senzační Cito-strofu
                                      před samý konec vměš.“


                                      „Senzační Citovina,
                                      dědo, co kruci je?
                                      To slyším dnes snad poprvé,
                                      u samé grácie:
                                      Budiž té lásky příklad dát
                                      ‚Exempli gratiâ‘“


                                      Stařík si trochu sklesle
                                      pohlížel na trávu,
                                      kde rosy krůpěj tu a tam
                                      se leskla k obdivu,
                                      řka „Do divadla zajdeme,
                                      na ‚Colleen Bawn‘ tě zvu.“


                                      „To slovo dal nám Boucicault —
                                      dle jeho teorie,
                                      Život se stane Křečí,
                                      Dějiny fičí svoje:
                                      To Senzace když není,
                                      tak nevím co už to je.“


                                      „Tak běž a zkus, než Zájem
                                      dohasne v ústraní —“
                                      „A pak,“ vyhrkl vnouček,
                                      „dospějem k vydání:
                                      v zelené vazbě — zlatý hřbet —
                                      dvoudeci podání!“


                                      Stařík se začepýřil
                                      jak vnuk se k dílu měl,
                                      popadnout brk a tuš a list
                                      a piják hned, že chtěl —
                                      však, vydávání pamětliv,
                                      výraz mu zkameněl.


                                      Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Carroll

                                      středa 14. prosince 2016

                                      Jan Skácel: Vánoce dospělých

                                      Radostí dětí ohřejí si ruce
                                      budou se usmívat a říkat
                                      jsou tady Vánoce
                                      a bílou nití zaobroubí mráz
                                      to roztřepené
                                      co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

                                      A budou trošku veselí
                                      a trošku smutní
                                      a trošku pobavení sami sebou
                                      a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
                                      a zamrzne do opuštěných ulic

                                      A teplá ramena stromečků
                                      vtlačí se do oken až bezdětní 
                                      půjdou si po večeři na procházku 
                                      a budou se držet za ruce
                                      a budou si dětmi
                                      a každý z těch dvou
                                      bude se snažit být ten dospělejší 
                                      pečovat o toho druhého
                                      protože venku je kluzko
                                      a uvnitř Vánoce

                                      např. zde: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Vanoce-dospelych.html

                                      P. S.: Sice se mi líbila až na druhé přečtení, ale to některé básně vyžadují. Zajímalo by mě, která se z těch mých adventních nejvíc líbila vám. Piště do komentářů, pokud máte chuť. Nebo můžete přidat nějakou svou oblíbenou.

                                      úterý 13. prosince 2016

                                      J.H.Krchovský: Advent

                                      Co samo nezhyne, to lidé povraždí…
                                      sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
                                      balíček s provazem nesu si v podpaží
                                      vánoce na krku, vánoce z krku

                                      Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/4476-vanoce-vanocni-cas-poezie-basnicky

                                      P. S.: Líbila se mi svou dvousmyslností a jistou nevánoční ponurostí. Ale ten vtip v tom cítit je.

                                      pondělí 12. prosince 2016

                                      Fráňa Šrámek: Vánoční

                                      Po sněhu půjdu čistém, bílém,
                                      hru v srdci zvonkovou.
                                      Vánoční země je mým cílem.
                                      Až hvězdy vyplovou,
                                      tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
                                      až noční půjdu tmou.

                                      Tu ztichnu tak, jak housle spící,
                                      a malý, náhle, dětinný,
                                      a v rukou žmole beranici,
                                      včarován v ticho mýtiny,
                                      tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
                                      svých slz až přejdu bystřiny.

                                      Mír ovane mne, jak by z chléva,
                                      v němž vůl a oslík klímají,
                                      světélka stříknou zprava, leva,
                                      noc modrá vzlykne šalmají,
                                      tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
                                      snad pastýři mne poznají...

                                      Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/4476-vanoce-vanocni-cas-poezie-basnicky

                                      neděle 11. prosince 2016

                                      Ondy: Hluchoslepá

                                      Nepočuješ.
                                      To, čo hovorím tak hlasne.
                                      Nevidíš.
                                      To, čo máš priamo na nose.
                                      Nechápeš.
                                      To, čo každému je jasné.
                                      Nevnímaš.
                                      .
                                      .
                                      .
                                      .
                                      .
                                      Mňa.

                                      sobota 10. prosince 2016

                                      Básnictví v dnešní době

                                      Jsem jeden z lidu
                                      sleduji lidi
                                      a nejsem v klidu
                                      za nás se stydím.

                                      Básníci zloduši
                                      nepíšou jasně
                                      má hladit po duši
                                      kdo skládá básně.

                                      Krásně a výstižně
                                      toť radou mojí
                                      básně teď přibližně
                                      u řiti stojí!

                                      Tiše a pokojně
                                      verše nám vadnou
                                      je jenom otázkou
                                      kdypak tam spadnou.

                                      To nechce nikdo
                                      já ani vy ne
                                      tak tvořte tak
                                      ať verš nevyhyne!

                                      Verš jako tanec
                                      lidi maj volenku
                                      schovte tam do něj
                                      výraznou myšlenku!